×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

C - Matyáš Sandorf - nový hrabě Monte Christo - Jules Verne, Kapitola třetí, CO SE UDÁLO V DUBROVNÍKU

Kapitola třetí, CO SE UDÁLO V DUBROVNÍKU

Kapitola třetí, CO SE UDÁLO V DUBROVNÍKU. Zatím co se toto událo na ostrově Antekirtě, byl Dubrovník dějištěm událostí neméně důležitých a vážných. Paní Bathoryová již nebydlila v městě. Po Petrově smrti podařilo se Borikovi za pomoci přátel přemluvit ji, aby opustila domov v ulici Marinella. Vždyť několik dní měli všichni vážné obavy, že matčin rozum neodolá této poslední ráně osudu. Statečnost ji opouštěla a počaly se u ní objevovat příznaky trudnomyslnosti, které znepokojovaly lékaře. Na jeho radu byla paní Bathoryová dopravena k známé rodině ve vesnici Vinticello, kde se jí mělo dostat všestranné péče. Ale jakou útěchu mohli dát vdově a matce, kterou stihla dvojí tak hrozná rána? Starý Borik ji ani teď neopustil. Domek v Dubrovníku byl uzavřen a Borik se odebral do vesnice, aby tam byl své paní věrným a oddaným druhem. Nikdy mezi nimi nepadla zmínka o Savě Toronthalové, kterou Petrova matka proklela.

Nevěděli, že její svatba se Sarkanym byla odložena na pozdější dobu.

Dívčin zdravotní stav byl totiž tak vážný, že dlouho nesměla opustit lůžko. Stihla ji rána stejně neočekávaná jako hrozná. Zemřel ten, kterého milovala. .. A pravděpodobně si vzal život sám ze zoufalství.

Viděla jeho pohřeb právě ve chvíli, kdy odjížděla z domu, aby se stala chotí nenáviděného Sarkanyho. Po deset dní, až do 26. července, kolísala Sava mezi životem a smrtí. Její matka se nehnula ani na krok od jejího lůžka. Byla to však poslední péče, kterou dceři věnovala, neboť i jí nakonec sklátila nemoc.

O čem asi mluvily matka a dcera v oněch dlouhých hodinách?

Lze to vytušit i uhodnout. Dvě jména se stále vracela na mysl oběma ženám, jméno Sarkanyho, které proklínaly, a jméno Petrovo, kterého oplakávaly. Tyto rozmluvy, o nichž Silas Toronthal nevěděl, protože nikdy nepřišel k loži své dcery, měly za následek, že se paní Toronthalová odhodlala k poslednímu kroku u svého chotě. Požádala ho, aby upustil od svatby, poněvadž Savu již pouhá myšlenka na takový sňatek naplňuje bolestí a hrůzou. Bankéř však zůstal neoblomný.

Snad to ani nebylo z jeho vůle; nedovedl se bránit nátlaku Sarkanyho.

Ten dobrodruh ho zcela ovládl, a tak nechtěl prosby své ženy ani slyšet.

O svatbě Savy se Sarkanym bylo rozhodnuto a měla být slavena ihned, jakmile to dívčino zdraví dovolí. Snadno si představíme, jak byl Sarkany rozvzteklen nad nenadálou příhodou v Stradonské ulici a s jakým špatně tajeným hněvem musil vzít na vědomost, že jeho plán byl v poslední chvíli překažen. Sňatek byl ovšem jen odložen, ale Sarkanymu se to čekání zdálo nesmírně dlouhé.

Obával se, že odklad může zmařit celý, tak obratně sestrojený plán, který mu měl opět zabezpečit skvělou budoucnost. Nepřestával tedy naléhat na Silase Toronthala, aby sňatek uspíšil. Věděl sice dobře, že Sava má k němu nepřekonatelný odpor, ale to mu nijak nevadilo. A jak by asi Savě bylo, kdyby byla ještě věděla, že Petr Bathory klesl pod dýkou muže, kterého si měla z donucení vzít! Sarkany si naopak blahopřál k tomu, že se mu podařilo tak snadno odstranit soka. V jeho necitelném svědomí se neozvala ani jediná výčitka. „Štěstí pro nás,“ řekl jednou Silas Toronthal, „že toho hocha napadlo spáchat sebevraždu. Čím dříve vyhyne rod Bathoryho, tím lépe pro nás. A byla to pravda. Kdo vlastně zůstal na živu z rodin tří odsouzenců, Matyáše Sandorfa, Ladislava Zathmara a Štěpána Bathoryho? Zrádcové se domnívali, že jen stařičká paní, jejíž dny byly sečteny. Sarkany se už nemohl dočkat, až se stane manželem Savy Toronthalové a tím pánem jejího jmění. Když se však dívka zotavila ze strašné rány, které by byla málem podlehla, a Sarkany se již těšil, že teď konečně dojde cíle, roznemohla se těžce paní Toronthalová. Její životní síly byly vyčerpány. A není divu. Těžce se jí žilo, když se po terstských událostech dověděla, k jak nehodnému muži je navždy připoutána. Nakonec svedla s manželem napínavý výstup o Petra a snažila se alespoň částečně napravit zlo způsobené rodině Bathoryho. Neúspěch se jí dotkl velmi bolestně a podlomil její poslední síly. Od první chvíle bylo zřejmé, že se paní Toronthalová kvapem blíží ke konci životní dráhy.

Lékaři jí dávali naději jen na několik dní života. Zmírala vysílením a nebylo by ji mohlo zachránit ani to, kdyby Petr Bathory byl vstal z hrobu a stal se manželem Saviným. Sava se věnovala matce s veškerou péčí a ve dne v noci se od ní nehnula. Lze si domyslit, jak asi bylo Sarkanymu při tomto novém odkladu. Zasypával Toronthala výtkami, ač ten nebyl ničím vinen a nemohl nijak pomoci. Ale konec se neodvratně blížil.

Dne 29. července se paní Toronthalová poněkud vzpamatovala.

Vzápětí však dostala prudkou horečku, která musila nejpozději do dvou dnů zlomit její život. V horečce začala nemocná blouznit a chvílemi pronášela slova, která byla Savě nesrozumitelná. Jedno jméno se nemocné stále vracelo do mysli a překvapovalo Savu. Bylo to jméno Bathory, ale nikoli Petrovo, nýbrž jméno jeho matky. Nemocná ji stále volala a odprošovala, jako by její srdce tížila těžká vina: „Odpusťte. .. paní. .. odpusťte!“ Po záchvatu přestala paní Toronthalová blouznit. Když se jí Sava ptala, proč tak volala, řekla zděšeně: „Mlč, Savo. .. mlč. .. Já nic neřeknu.“ Nastala noc z 30. na 31. července. 240 241 Lékaři soudili, že nemoc paní Toronthalové ochabuje. Choré bylo po celý den dobře a neblouznila. Tato nečekaná změna překvapila i lékaře. Zdálo se, že noc uplyne klidně jako den.

Ve skutečnosti to bylo jen zlepšení, které nastává před koncem. Paní Toronthalová cítila v sobě sílu, kterou dosud nepoznala. Rozhodla se něco vykonat a vyčkávala vhodné chvíle.

Té noci žádala dceru, aby se alespoň na okamžik zotavila spánkem. Ač se bránila, musila konečně poslechnout, a tak se v jedenáct hodin odebrala do svého pokojíku. Paní Toronthalová osaměla. Všude v domě bylo ticho, které se mohlo právem nazývat tichem smrti. Paní Toronthalová vstala.

Nemocná, o níž se soudilo, že neudělá jediný krok, měla dost síly, aby se oblékla a usadila u malého stolku. Tam vzala list papíru a třesoucí se rukou napsala na něj několik řádek, které podepsala plným jménem. Pak vsunula list do obálky, obálku zalepila a opatřila touto adresou: „Paní Bathoryová, Dubrovník, ulice Marinella.“ Pak, přemáhajíc únavu, která ji po této práci přemohla, otevřela dveře a sestoupila po schodech na ulici. Ulice byla temná a pustá; bylo již po půlnoci.

Paní Toronthalová šla nejistým krokem asi padesát kroků, až došla k poštovní schránce a vhodila do ní psaní. Pak se vracela domů.

Ale její síly byly nadobro vyčerpány. Klesla u prahu a nemohla dále.

Tam ji asi za hodinu nalezl Silas Toronthal se Savou a odnesli ji v bezvědomí na lože.

Druhého dne vyprávěl Silas Toronthal o této příhodě Sarkanymu. Žádný z nich netušil, že paní Toronthalová vyšla v noci na ulici, aby do poštovní schránky hodila dopis. Ale proč chtěla odejít z domu? Tak se v duchu ptali oba.

Tento počin choré si nedovedli vysvětlit a nemálo se nad ním znepokojili.

Paní Toronthalová trpěla čtyřiadvacet hodin. Sava na ni několikrát promluvila, ale ona neodpovídala. Také již neblouznila. Snad bylo její svědomí upokojeno, když vykonala to, co si umínila. Příští noci ve tři hodiny ráno pohnula sebou paní Toronthalová a hledala Savinu ruku. Sava dlela u lože umírající. Když ruku nalezla, její oči se otevřely a utkvěly na Savě.

Pohled byl tak výmluvný, že mu Sava porozuměla.

„Matko. .. co si přeješ?“ ptala se.

Paní Toronthalová pohnula hlavou.-, „Chceš mi něco říci?“ „Ano,“ sneslo se šeptem se rtů umírající. Sava sklonila hlavu k matce a ta jí šeptem řekla: „Mé dítě, umírám.“ „Matko. .. matičko!“ „Tiše. ..“ zašeptala paní Toronthalová. „Tiše, ať nás nikdo neslyší.“ Pak sebrala všechny síly a pokračovala: „Savo, prosím tě za odpuštění za všechno, co jsem ti způsobila zlého. .. nebyla jsem dosti silná, abych tomu zabránila.“ „Zlého, ty mně? Mně že jsi učinila něco zlého: Mne chceš prosit za odpuštění?..“ „Polib mě naposled, Savo. .. Ano. .. naposled. .. budu aspoň vědět, že jsi mi odpustila. ..“ Sava jí ovinula ruku kolem šíje. Nemocná se vzchopila, upřeně na ni pohlédla a řekla: „Savo. .. slyš. .. ty nejsi dcera Silase Toronthala. .. Nejsi ani má dcera. .. Tvůj otec. ..“ Nedomluvila. Její tělo se prudce zachvělo a vysmeklo se ze Savina objetí. S posledními slovy odlétala její duše. Dívka se sklonila nad mrtvou. .. Chtěla ji vzkřísit. .. Nadarmo. Tu Sava začala úzkostlivě volat, až se všichni sběhli. První přispěchal k mrtvé Silas Toronthal.

Při pohledu na tohoto člověka zachvátil Savu tak prudký odpor, že od něho odstoupila. Teď měla právo ho nenávidět. Nebyl jejim otcem. Řekla jí to umírající a umírající nelže.

Sava prchla v pobouření z matčina pokoje. Byla pobouřena nejen smrtí té, kterou milovala jako matku, ale i tím, že smrt jí nedopřála, aby jí odhalila celé tajemství. Za dva dny se s velkou okázalostí konal pohřeb paní Toronthalové. Celý dav přátel, o které bohatý člověk nemá nouzi, obklopoval Silase Toronthala. Vedle něho kráčel Sarkany, jako by tím dával najevo, že se nic nezměnilo na plánu, který ho měl uvést v kruh Toronthalovy rodiny. Tak alespoň věřil, netuše, že bude musit přemoci ještě mnohé překážky, má-li se jeho naděje splnit. V této chvíli se však Sarkany domníval, že všechno je jeho plánům příznivé, protože Sava byla zbavena své poslední ochrany. Byl-li však sňatek odložen pro nemoc paní Toronthalové, musil být dále odložen po její smrti.

Po dobu smutku se nemohlo mluvit o svatbě. Společenské zvyky žádaly, aby od úmrtí uplynulo alespoň šest měsíců. To se Sarkanymu nijak nelíbilo, ale byl nucen podrobit se společenskému mravu. Mezi ním a Silasem Toronthalem došlo ještě k mnoha rozmluvám. Takové hovory končíval bankéř slovy: „Na tom já nemohu nic měnit. Bude-li svatba za pět měsíců, čeho byste se bál?“ Oba muži si zřejmě dokonale rozuměli. Sarkany sice ten důvod uznával, ale nedovedl ukrotit svůj hněv, který ho často strhával k bouřlivým výstupům. Od té tajemné události před smrtí paní Toronthalové neměl Sarkany klid. Napadlo ho, že umírající žena snad chtěla tajně hodit do poštovní schránky dopis. Bankéř, kterému se Sarkany zmínil o své obavě, věřil tomu též.

„Byl-li takový dopis odeslán,“ řekl Sarkany, „pak nás velice ohrožuje. Vaše choť se před Savou vždycky zastávala mého soka. Kdoví, zda v okamžiku smrti nenabyla dost síly a odvahy, kterou dříve neznala. Snad již prozradila naše tajemství. Měli bychom být na stráži a snad raději odejít z města, kde oba můžeme více ztratit než získat.“ „Kdyby šlo o nějaký dopis; ` odpověděl bankéř, „tak bychom se o tom již dověděli. Ale nestalo se nic, ač již uplynula dost dlouhá doba.“ Sarkany nevěděl, co by na to odpověděl. Bylo pravda, že odeslání nějakého listu nic nenasvědčovalo. Objeví-li se snad později nějaké nebezpečí, je k ++lednini dost času.

Proti jejich záměrům se však za čtrnáct dní postavila překážka docela jiná, než očekávali.

Od smrti bankéřovy choti žila Sava v ústraní a skoro ani nevycházela z pokoje. Dokonce ani u společného stolu s Toronthalem nejedla. Ten tomu byl rád, protože před ní tonul v rozpacích.

Ponechával jí volnost a bydlil v jiné části domu.

Sarkany mnohokrát bankéři toto jednání vytýkal. Neměl totiž příležitost s dívkou se setkávat, a to nesouhlasilo s jeho záměry. Ač nebylo možno mluvit o brzké svatbě, nepřál si, aby Sava uvykla myšlence, že k její svatbě s ním nedojde ani v budoucnosti, až uplyne doba smutku. Sarkany naléhal na Toronthala stále a tak velitelsky, že bankéř 16. srpna Savě vzkázal, že s ní chce ještě večer promluvit. Protože jí též vzkázal, že při rozmluvě bude přítomen Sarkany, očekával, že dívka jeho žádost odmítne. Ale nestalo se tak. Sava odpověděla, že přijde.

Toronthal i Sarkany navečer očekávali netrpělivě Savu ve velkém pokoji. Toronthal byl odhodlán, že použije otcovského práva, kdežto Sarkany si umínil, že bude spíše mlčet než mluvit, aby tak vnikl do dívčiných tajných myšlenek. Obával se totiž, že Sava ví více, než se zdá.

V určenou hodinu vstoupila Sava do velkého pokoje. Sarkany povstal, ale dívka na jeho pozdrav odpověděla jen tím, že sklonila hlavu. Zdálo se, že ho nevidí, nebo ho nechce vidět.

Na pokyn Silase Toronthala usedla. Pak, ještě bledší v smutečním šatě, čekala klidně, až bankéř promluví. „Savo,“ začal Silas Toronthal, „šetřil jsem tvého zármutku nad matčinou smrtí a nerušil jsem tě v tvé samotě. Ale musím s tebou promluvit o jakýchsi peněžních záležitostech. Nejsi ještě plnoletá, ale snad bude dobře, dovíš-li se, co ti náleží z dědictví.“ „Jde-li jen o to,“ odpověděla Sava, „je zbytečné o dědictví hovořit. Nečiním si na ně nároky.“ Sarkany učinil pohyb, který mohl značit stejně zklamání jako obavy. „Myslím, Savo, pokračoval Silas Toronthal, „že si neuvědomuješ dosah svých slov. Ať chceš nebo nechceš, jsi dědičkou po své matce, a až nabudeš plnoletosti, podle zákona budu povinen složit ti účty.“ „Ale jen tehdy, když se toho dědictví nevzdám,“ odpověděla dívka klidně. „A proč se ho chceš vzdát?“ „Poněvadž pravděpodobně na ně nemám práva.“ Bankéř se vztyčil. Na takovou odpověď nebyl připraven.

Sarkany se do rozmluvy nemísil. Zdálo se mu, že Sava něco sleduje, a rád by tomu byl přišel na kloub. „Nepochybuji, Savo,“ ozval se zase Silas Toronthal, zřejmě zneklidněný jejími chladnými a úsečnými odpověďmi, „co značí tvá slova a kdo tě k nim navedl? Nechci ostatně mluvit o právnických otázkách. Teď ještě rozhoduji já a ty nemáš právo něco přijímat nebo odmítat. Jsi ochotna podrobit se otcově autoritě, kterou doufám nemíníš popírat?“ „Snad, odpověděla Sava. „Jaképak snad!“ zvolal Silas Toronthal, který již ztratil úplně klid. „Mluvíš tónem, který ti bude slušet teprve za tři roky. Až budeš plnoletá, můžeš se svým jměním nakládat podle libosti. Do té doby však se musím já starat o tvé zájmy a budu je hájit tak, jak uznám za dobré.“ „Budiž,“ odpověděla Sava, „počkám tedy.“ „A nač chceš čekat?“ tázal se prudce bankéř. „Zřejmě zapomínáš, že se vdáš, jakmile to dovolí společenský zvyk. Jakým právem odmítáš jmění, vždyť nejde jen o tvůj zájem a zisk. ..“ „Ano. .. zisk,“ odpověděla Sava pohrdavě.

„Věřte, slečno,“ uznal za vhodné promluvit Sarkany, na kterého zřejmě mířilo ono slovo tak opovržlivě pronesené, „že šlechetnější city mě vedly. ..“ Ale Sava se tvářila, jako by jeho slova neslyšela, a hleděla jen na bankéře. Toronthal řekl nejistě: „Nebudeš žít sama, protože smrtí tvé matky se naše záměry nezměnily.“ „Jaké jsou to záměry?“ ptala se Sava. „Zapomínáš na sňatek, jímž se pan Sarkany stane mým zetěm.“ „Jste si opravdu jist, že se pan Sarkany tím sňatkem stane vaším zetěm?“ Narážka na Savin vztah k bankéři byla tentokrát pronesena tak přímo a bez obalu, že Toronthal povstal a chtěl odejít z pokoje, aby zakryl rozčilení a rozpaky. Zůstal však na pokyn Sarkanyho.

Ten chtěl pokračovat v rozmluvě a dovědět se vše.

„Poslyšte, otče,“ pokračovala Sava, „neboť je to naposled, co vás takto oslovuji. Pan Sarkany netouží po mně, nýbrž po mém jmění, na které však nemám nárok. Je sice dost drzý, ale vinit mě z nepravdy se snad přece neodváží. Svolila-li jsem dříve k sňatku, chci to nyní vysvětlit. Pokládala jsem za svou povinnost obětovat se, když jsem se domnívala, že jde o čest mého otce. Můj otec však, jak jsem se dověděla a jak vy též dobře víte, nemůže být nijak zapleten do vašich hanebných obchodů. Přejete-li si tedy pana Sarkanyho obohatit, pak mu dejte klidně mé jmění.

.. Víc stejně nežádá.“ Po těchto slovech Sava vstala a kráčela ke dveřím. „Savo!“ zvolal bankéř.

Silas Toronthal se postavil před dívku.

„V tvých slovech je cosi,“ spustil na ni, „tak nesouvislého a nesrozumitelného, že tě nechápu. .. Snad ani sama nevíš, co mluvíš. .. Snad smrt tvé matky. ..“ „Ano, mé matky, která mi byla matkou jen svou láskou,“ zašeptala Sava. „Nevím,“ pokračoval Silas Toronthal rozčileně, „ale zdá se, že tě matčina smrt zbavila rozumu.

Kdybys nebyla šílená, nemluvila bys. ..“ „ Já šílená?“ zvolala dívka.

„Buď jak buď, stane se skutkem to, o čem jsem se rozhodl, a do šesti měsíců budeš ženou Sarkanyho.“ „Nikdy!“ „Však já tě k tomu donutím.“ „A jakým právem?“ ptala se Sava opovržlivě. „Právem otce.“ „Vy. .. pane? Vy nejste můj otec, jako já se nejmenuji Sava Toronthalová.“ Posledními slovy byl bankéř tak překvapen, že se nezmohl na odpověď a ustoupil. Sava pak odešla z pokoje a ani se neohlédla.

Sarkany, který Savu po celou rozmluvu bedlivě pozoroval, nebyl nijak překvapen. Tušil cosi takového. A co tušil, bylo pravda.

Sava již věděla, že ji k Silasu Toronthalovi neváže žádný příbuzenský poměr.

Bankéř byl tak zničen, že nebyl schopen jediného slova.

Sarkany promluvil první a chladně, jak bylo jeho zvykem, vylíčil jejich situaci. Silas jen naslouchal a nezbylo mu než souhlasit s jeho logickým výkladem. „Nemůžeme očekávat,“ řekl Sarkany, „že Sava svolí k sňatku dobrovolně. Ale z důvodu, který oba dobře známe, je přesto nutné, a dnes víc než kdy jindy, aby k sňatku došlo. Co ví Sava o naší minulosti? Nic, jinak by to byla řekla. Ví jen, že není vaše dcera, a nic víc. Zná svého otce? Jistě ne, protože by to bylo první slovo, které by vám byla vrhla v tvář. Je jí znám skutečný vztah k vám?

Sotva. .. Řekl bych, že paní Toronthalová promluvila se Savou teprve před samou smrtí. A zdá se, že jí řekla jen tolik, aby věděla, že nemusí poslouchat člověka, který není jejím otcem, ale nic víc. .. Silas Toronthal jen přikyvoval. Sarkany měl pravdu a nemýlil se, jak a kdy se Sava dověděla pravdu. Správně též uhodl, že jí není známo nic víc, než že není Toronthalova dcera. Kdo byl její otec, nevěděla. .. „Uvažujme dále,“ pokračoval po chvíli Sarkany. „Sava toho ví málo a nezná naši minulost, ale přece jen jsme oba ohroženi. Je ohroženo vaše společenské postavení a mé zájmy, které jsem si chtěl zajistit svatbou a kterých se nehodlám vzdát. Musíme tedy oba co nejdříve odejít z Dubrovníka a vzít Savu s sebou, aby se nemohla s nikým setkat. Sem se nevrátíme, dokud Sava nebude mou ženou a nebude donucena k mlčení. Jakmile budeme v cizině, dáme si na ni pozor. O to, aby svolila k sňatku v době, kdy se mi to bude zdát vhodné, postarám se sám. Ať mě ďas, jestliže se mi to nepodaří.“ Silas Toronthal uznával, že jejich postavení je takové, jak je Sarkany vylíčil. Nepomýšlel na odpor. Ostatně by se byl na odpor ani nevzmohl, protože byl úplně pod vlivem svého spoluvinníka.

A proč by se také vzpíral? Snad kvůli dívce, která mu nebyla ničím, nanejvýš nepříjemnou připomínkou? Oba se umluvili, že provedou svůj plán dříve, než bude moci Sava odejít z domu.

Potom se rozešli. Učinili dobře, že se rozhodli neváhat.

Za dva dny poté totiž paní Bathoryová s Borikem opustili vanici a vrátili se do Dubrovníka.

Paní Bathoryová chtěla tentokrát odejít z města nadobro a odstěhovat se.

Když Borik otevřel dveře, nalezl v listovní schránce psaní.

Bylo to ono psaní, které paní Toronthalová hodila do poštovní schránky před svou smrtí.

Paní Bathoryová vzala dopis Borikovi z rukou, otevřela jej, pohlédla na podpis a pak chvatně přečetla těch několik řádků, psaných rukou umírající ženy, které obsahovaly tajemství Savina původu. Dopis na ni mocně zapůsobil. Když jej přečetla, v rozechvění vyřkla jen dvě slova: „Ona. .. On..!“ Pak beze slova odstrčila starého sluhu, který ji chtěl zadržet, vyběhla na ulici a spěchala k Toronthalovu domu. Uvědomila si, co chce učinit? Nebylo by Savě prospělo, kdyby byla jednala opatrněji?

Snad ano, ale stařena byla k dívce neodolatelně puzena. Zdálo se jí, že jí manžel Štěpán i syn Petr ze svých hrobů na ni volají: Zachraň ji. .. zachraň ji..!“ Paní Bathoryová zaklepala na vrata domu. Vrata se otevřela. Objevil se sluha a ptal se jí, co si přeje.

Paní Bathoryová ohlásila, že chce mluvit se Savou.

Dostalo se jí odpovědi, že slečna není přítomna.

Chtěla tedy mluvit s bankéřem Toronthalem.

„Pan Toronthal včera odcestoval neví se kam a slečnu vzal s sebou, vysvětloval sluha.

Paní Bathoryová, zasažena touto poslední ranou, zapotácela se a klesla do náručí Borika, který právě za ní přispěchal. Když ji starý sluha odvedl zpátky do bytu v úzké uličce, řekla mu: „Zítra, Boriku, půjdeme spolu na svatbu Savy s Petrem.“ Paní Bathoryová zešílela.


Kapitola třetí, CO SE UDÁLO V DUBROVNÍKU

Kapitola třetí, CO SE UDÁLO V DUBROVNÍKU. Zatím co se toto událo na ostrově Antekirtě, byl Dubrovník dějištěm událostí neméně důležitých a vážných. Paní Bathoryová již nebydlila v městě. Po Petrově smrti podařilo se Borikovi za pomoci přátel přemluvit ji, aby opustila domov v ulici Marinella. Vždyť několik dní měli všichni vážné obavy, že matčin rozum neodolá této poslední ráně osudu. Statečnost ji opouštěla a počaly se u ní objevovat příznaky trudnomyslnosti, které znepokojovaly lékaře. Na jeho radu byla paní Bathoryová dopravena k známé rodině ve vesnici Vinticello, kde se jí mělo dostat všestranné péče. Ale jakou útěchu mohli dát vdově a matce, kterou stihla dvojí tak hrozná rána? Starý Borik ji ani teď neopustil. Domek v Dubrovníku byl uzavřen a Borik se odebral do vesnice, aby tam byl své paní věrným a oddaným druhem. Nikdy mezi nimi nepadla zmínka o Savě Toronthalové, kterou Petrova matka proklela.

Nevěděli, že její svatba se Sarkanym byla odložena na pozdější dobu.

Dívčin zdravotní stav byl totiž tak vážný, že dlouho nesměla opustit lůžko. Stihla ji rána stejně neočekávaná jako hrozná. Zemřel ten, kterého milovala. .. A pravděpodobně si vzal život sám ze zoufalství.

Viděla jeho pohřeb právě ve chvíli, kdy odjížděla z domu, aby se stala chotí nenáviděného Sarkanyho. Po deset dní, až do 26. července, kolísala Sava mezi životem a smrtí. Její matka se nehnula ani na krok od jejího lůžka. Byla to však poslední péče, kterou dceři věnovala, neboť i jí nakonec sklátila nemoc.

O čem asi mluvily matka a dcera v oněch dlouhých hodinách?

Lze to vytušit i uhodnout. Dvě jména se stále vracela na mysl oběma ženám, jméno Sarkanyho, které proklínaly, a jméno Petrovo, kterého oplakávaly. Tyto rozmluvy, o nichž Silas Toronthal nevěděl, protože nikdy nepřišel k loži své dcery, měly za následek, že se paní Toronthalová odhodlala k poslednímu kroku u svého chotě. Požádala ho, aby upustil od svatby, poněvadž Savu již pouhá myšlenka na takový sňatek naplňuje bolestí a hrůzou. Bankéř však zůstal neoblomný.

Snad to ani nebylo z jeho vůle; nedovedl se bránit nátlaku Sarkanyho.

Ten dobrodruh ho zcela ovládl, a tak nechtěl prosby své ženy ani slyšet.

O svatbě Savy se Sarkanym bylo rozhodnuto a měla být slavena ihned, jakmile to dívčino zdraví dovolí. Snadno si představíme, jak byl Sarkany rozvzteklen nad nenadálou příhodou v Stradonské ulici a s jakým špatně tajeným hněvem musil vzít na vědomost, že jeho plán byl v poslední chvíli překažen. Sňatek byl ovšem jen odložen, ale Sarkanymu se to čekání zdálo nesmírně dlouhé.

Obával se, že odklad může zmařit celý, tak obratně sestrojený plán, který mu měl opět zabezpečit skvělou budoucnost. Nepřestával tedy naléhat na Silase Toronthala, aby sňatek uspíšil. Věděl sice dobře, že Sava má k němu nepřekonatelný odpor, ale to mu nijak nevadilo. A jak by asi Savě bylo, kdyby byla ještě věděla, že Petr Bathory klesl pod dýkou muže, kterého si měla z donucení vzít! Sarkany si naopak blahopřál k tomu, že se mu podařilo tak snadno odstranit soka. V jeho necitelném svědomí se neozvala ani jediná výčitka. „Štěstí pro nás,“ řekl jednou Silas Toronthal, „že toho hocha napadlo spáchat sebevraždu. Čím dříve vyhyne rod Bathoryho, tím lépe pro nás. A byla to pravda. Kdo vlastně zůstal na živu z rodin tří odsouzenců, Matyáše Sandorfa, Ladislava Zathmara a Štěpána Bathoryho? Zrádcové se domnívali, že jen stařičká paní, jejíž dny byly sečteny. Sarkany se už nemohl dočkat, až se stane manželem Savy Toronthalové a tím pánem jejího jmění. Když se však dívka zotavila ze strašné rány, které by byla málem podlehla, a Sarkany se již těšil, že teď konečně dojde cíle, roznemohla se těžce paní Toronthalová. Její životní síly byly vyčerpány. A není divu. Těžce se jí žilo, když se po terstských událostech dověděla, k jak nehodnému muži je navždy připoutána. Nakonec svedla s manželem napínavý výstup o Petra a snažila se alespoň částečně napravit zlo způsobené rodině Bathoryho. Neúspěch se jí dotkl velmi bolestně a podlomil její poslední síly. Od první chvíle bylo zřejmé, že se paní Toronthalová kvapem blíží ke konci životní dráhy.

Lékaři jí dávali naději jen na několik dní života. Zmírala vysílením a nebylo by ji mohlo zachránit ani to, kdyby Petr Bathory byl vstal z hrobu a stal se manželem Saviným. Sava se věnovala matce s veškerou péčí a ve dne v noci se od ní nehnula. Lze si domyslit, jak asi bylo Sarkanymu při tomto novém odkladu. Zasypával Toronthala výtkami, ač ten nebyl ničím vinen a nemohl nijak pomoci. Ale konec se neodvratně blížil.

Dne 29. července se paní Toronthalová poněkud vzpamatovala.

Vzápětí však dostala prudkou horečku, která musila nejpozději do dvou dnů zlomit její život. V horečce začala nemocná blouznit a chvílemi pronášela slova, která byla Savě nesrozumitelná. Jedno jméno se nemocné stále vracelo do mysli a překvapovalo Savu. Bylo to jméno Bathory, ale nikoli Petrovo, nýbrž jméno jeho matky. Nemocná ji stále volala a odprošovala, jako by její srdce tížila těžká vina: „Odpusťte. .. paní. .. odpusťte!“ Po záchvatu přestala paní Toronthalová blouznit. Když se jí Sava ptala, proč tak volala, řekla zděšeně: „Mlč, Savo. .. mlč. .. Já nic neřeknu.“ Nastala noc z 30. na 31. července. 240 241 Lékaři soudili, že nemoc paní Toronthalové ochabuje. Choré bylo po celý den dobře a neblouznila. Tato nečekaná změna překvapila i lékaře. Zdálo se, že noc uplyne klidně jako den.

Ve skutečnosti to bylo jen zlepšení, které nastává před koncem. Paní Toronthalová cítila v sobě sílu, kterou dosud nepoznala. Rozhodla se něco vykonat a vyčkávala vhodné chvíle.

Té noci žádala dceru, aby se alespoň na okamžik zotavila spánkem. Ač se bránila, musila konečně poslechnout, a tak se v jedenáct hodin odebrala do svého pokojíku. Paní Toronthalová osaměla. Všude v domě bylo ticho, které se mohlo právem nazývat tichem smrti. Paní Toronthalová vstala.

Nemocná, o níž se soudilo, že neudělá jediný krok, měla dost síly, aby se oblékla a usadila u malého stolku. Tam vzala list papíru a třesoucí se rukou napsala na něj několik řádek, které podepsala plným jménem. Pak vsunula list do obálky, obálku zalepila a opatřila touto adresou: „Paní Bathoryová, Dubrovník, ulice Marinella.“ Pak, přemáhajíc únavu, která ji po této práci přemohla, otevřela dveře a sestoupila po schodech na ulici. Ulice byla temná a pustá; bylo již po půlnoci.

Paní Toronthalová šla nejistým krokem asi padesát kroků, až došla k poštovní schránce a vhodila do ní psaní. Pak se vracela domů.

Ale její síly byly nadobro vyčerpány. Klesla u prahu a nemohla dále.

Tam ji asi za hodinu nalezl Silas Toronthal se Savou a odnesli ji v bezvědomí na lože.

Druhého dne vyprávěl Silas Toronthal o této příhodě Sarkanymu. Žádný z nich netušil, že paní Toronthalová vyšla v noci na ulici, aby do poštovní schránky hodila dopis. Ale proč chtěla odejít z domu? Tak se v duchu ptali oba.

Tento počin choré si nedovedli vysvětlit a nemálo se nad ním znepokojili.

Paní Toronthalová trpěla čtyřiadvacet hodin. Sava na ni několikrát promluvila, ale ona neodpovídala. Také již neblouznila. Snad bylo její svědomí upokojeno, když vykonala to, co si umínila. Příští noci ve tři hodiny ráno pohnula sebou paní Toronthalová a hledala Savinu ruku. Sava dlela u lože umírající. Když ruku nalezla, její oči se otevřely a utkvěly na Savě.

Pohled byl tak výmluvný, že mu Sava porozuměla.

„Matko. .. co si přeješ?“ ptala se.

Paní Toronthalová pohnula hlavou.-, „Chceš mi něco říci?“ „Ano,“ sneslo se šeptem se rtů umírající. Sava sklonila hlavu k matce a ta jí šeptem řekla: „Mé dítě, umírám.“ „Matko. .. matičko!“ „Tiše. ..“ zašeptala paní Toronthalová. „Tiše, ať nás nikdo neslyší.“ Pak sebrala všechny síly a pokračovala: „Savo, prosím tě za odpuštění za všechno, co jsem ti způsobila zlého. .. nebyla jsem dosti silná, abych tomu zabránila.“ „Zlého, ty mně? Mně že jsi učinila něco zlého: Mne chceš prosit za odpuštění?..“ „Polib mě naposled, Savo. .. Ano. .. naposled. .. budu aspoň vědět, že jsi mi odpustila. ..“ Sava jí ovinula ruku kolem šíje. Nemocná se vzchopila, upřeně na ni pohlédla a řekla: „Savo. .. slyš. .. ty nejsi dcera Silase Toronthala. .. Nejsi ani má dcera. .. Tvůj otec. ..“ Nedomluvila. Její tělo se prudce zachvělo a vysmeklo se ze Savina objetí. S posledními slovy odlétala její duše. Dívka se sklonila nad mrtvou. .. Chtěla ji vzkřísit. .. Nadarmo. Tu Sava začala úzkostlivě volat, až se všichni sběhli. První přispěchal k mrtvé Silas Toronthal.

Při pohledu na tohoto člověka zachvátil Savu tak prudký odpor, že od něho odstoupila. Teď měla právo ho nenávidět. Nebyl jejim otcem. Řekla jí to umírající a umírající nelže.

Sava prchla v pobouření z matčina pokoje. Byla pobouřena nejen smrtí té, kterou milovala jako matku, ale i tím, že smrt jí nedopřála, aby jí odhalila celé tajemství. Za dva dny se s velkou okázalostí konal pohřeb paní Toronthalové. Celý dav přátel, o které bohatý člověk nemá nouzi, obklopoval Silase Toronthala. Vedle něho kráčel Sarkany, jako by tím dával najevo, že se nic nezměnilo na plánu, který ho měl uvést v kruh Toronthalovy rodiny. Tak alespoň věřil, netuše, že bude musit přemoci ještě mnohé překážky, má-li se jeho naděje splnit. V této chvíli se však Sarkany domníval, že všechno je jeho plánům příznivé, protože Sava byla zbavena své poslední ochrany. Byl-li však sňatek odložen pro nemoc paní Toronthalové, musil být dále odložen po její smrti.

Po dobu smutku se nemohlo mluvit o svatbě. Společenské zvyky žádaly, aby od úmrtí uplynulo alespoň šest měsíců. To se Sarkanymu nijak nelíbilo, ale byl nucen podrobit se společenskému mravu. Mezi ním a Silasem Toronthalem došlo ještě k mnoha rozmluvám. Takové hovory končíval bankéř slovy: „Na tom já nemohu nic měnit. Bude-li svatba za pět měsíců, čeho byste se bál?“ Oba muži si zřejmě dokonale rozuměli. Sarkany sice ten důvod uznával, ale nedovedl ukrotit svůj hněv, který ho často strhával k bouřlivým výstupům. Od té tajemné události před smrtí paní Toronthalové neměl Sarkany klid. Napadlo ho, že umírající žena snad chtěla tajně hodit do poštovní schránky dopis. Bankéř, kterému se Sarkany zmínil o své obavě, věřil tomu též.

„Byl-li takový dopis odeslán,“ řekl Sarkany, „pak nás velice ohrožuje. Vaše choť se před Savou vždycky zastávala mého soka. Kdoví, zda v okamžiku smrti nenabyla dost síly a odvahy, kterou dříve neznala. Snad již prozradila naše tajemství. Měli bychom být na stráži a snad raději odejít z města, kde oba můžeme více ztratit než získat.“ „Kdyby šlo o nějaký dopis; ` odpověděl bankéř, „tak bychom se o tom již dověděli. Ale nestalo se nic, ač již uplynula dost dlouhá doba.“ Sarkany nevěděl, co by na to odpověděl. Bylo pravda, že odeslání nějakého listu nic nenasvědčovalo. Objeví-li se snad později nějaké nebezpečí, je k ++lednini dost času.

Proti jejich záměrům se však za čtrnáct dní postavila překážka docela jiná, než očekávali.

Od smrti bankéřovy choti žila Sava v ústraní a skoro ani nevycházela z pokoje. Dokonce ani u společného stolu s Toronthalem nejedla. Ten tomu byl rád, protože před ní tonul v rozpacích.

Ponechával jí volnost a bydlil v jiné části domu.

Sarkany mnohokrát bankéři toto jednání vytýkal. Neměl totiž příležitost s dívkou se setkávat, a to nesouhlasilo s jeho záměry. Ač nebylo možno mluvit o brzké svatbě, nepřál si, aby Sava uvykla myšlence, že k její svatbě s ním nedojde ani v budoucnosti, až uplyne doba smutku. Sarkany naléhal na Toronthala stále a tak velitelsky, že bankéř 16. srpna Savě vzkázal, že s ní chce ještě večer promluvit. Protože jí též vzkázal, že při rozmluvě bude přítomen Sarkany, očekával, že dívka jeho žádost odmítne. Ale nestalo se tak. Sava odpověděla, že přijde.

Toronthal i Sarkany navečer očekávali netrpělivě Savu ve velkém pokoji. Toronthal byl odhodlán, že použije otcovského práva, kdežto Sarkany si umínil, že bude spíše mlčet než mluvit, aby tak vnikl do dívčiných tajných myšlenek. Obával se totiž, že Sava ví více, než se zdá.

V určenou hodinu vstoupila Sava do velkého pokoje. Sarkany povstal, ale dívka na jeho pozdrav odpověděla jen tím, že sklonila hlavu. Zdálo se, že ho nevidí, nebo ho nechce vidět.

Na pokyn Silase Toronthala usedla. Pak, ještě bledší v smutečním šatě, čekala klidně, až bankéř promluví. „Savo,“ začal Silas Toronthal, „šetřil jsem tvého zármutku nad matčinou smrtí a nerušil jsem tě v tvé samotě. Ale musím s tebou promluvit o jakýchsi peněžních záležitostech. Nejsi ještě plnoletá, ale snad bude dobře, dovíš-li se, co ti náleží z dědictví.“ „Jde-li jen o to,“ odpověděla Sava, „je zbytečné o dědictví hovořit. Nečiním si na ně nároky.“ Sarkany učinil pohyb, který mohl značit stejně zklamání jako obavy. „Myslím, Savo, pokračoval Silas Toronthal, „že si neuvědomuješ dosah svých slov. Ať chceš nebo nechceš, jsi dědičkou po své matce, a až nabudeš plnoletosti, podle zákona budu povinen složit ti účty.“ „Ale jen tehdy, když se toho dědictví nevzdám,“ odpověděla dívka klidně. „A proč se ho chceš vzdát?“ „Poněvadž pravděpodobně na ně nemám práva.“ Bankéř se vztyčil. Na takovou odpověď nebyl připraven.

Sarkany se do rozmluvy nemísil. Zdálo se mu, že Sava něco sleduje, a rád by tomu byl přišel na kloub. „Nepochybuji, Savo,“ ozval se zase Silas Toronthal, zřejmě zneklidněný jejími chladnými a úsečnými odpověďmi, „co značí tvá slova a kdo tě k nim navedl? Nechci ostatně mluvit o právnických otázkách. Teď ještě rozhoduji já a ty nemáš právo něco přijímat nebo odmítat. Jsi ochotna podrobit se otcově autoritě, kterou doufám nemíníš popírat?“ „Snad, odpověděla Sava. „Jaképak snad!“ zvolal Silas Toronthal, který již ztratil úplně klid. „Mluvíš tónem, který ti bude slušet teprve za tři roky. Až budeš plnoletá, můžeš se svým jměním nakládat podle libosti. Do té doby však se musím já starat o tvé zájmy a budu je hájit tak, jak uznám za dobré.“ „Budiž,“ odpověděla Sava, „počkám tedy.“ „A nač chceš čekat?“ tázal se prudce bankéř. „Zřejmě zapomínáš, že se vdáš, jakmile to dovolí společenský zvyk. Jakým právem odmítáš jmění, vždyť nejde jen o tvůj zájem a zisk. ..“ „Ano. .. zisk,“ odpověděla Sava pohrdavě.

„Věřte, slečno,“ uznal za vhodné promluvit Sarkany, na kterého zřejmě mířilo ono slovo tak opovržlivě pronesené, „že šlechetnější city mě vedly. ..“ Ale Sava se tvářila, jako by jeho slova neslyšela, a hleděla jen na bankéře. Toronthal řekl nejistě: „Nebudeš žít sama, protože smrtí tvé matky se naše záměry nezměnily.“ „Jaké jsou to záměry?“ ptala se Sava. „Zapomínáš na sňatek, jímž se pan Sarkany stane mým zetěm.“ „Jste si opravdu jist, že se pan Sarkany tím sňatkem stane vaším zetěm?“ Narážka na Savin vztah k bankéři byla tentokrát pronesena tak přímo a bez obalu, že Toronthal povstal a chtěl odejít z pokoje, aby zakryl rozčilení a rozpaky. Zůstal však na pokyn Sarkanyho.

Ten chtěl pokračovat v rozmluvě a dovědět se vše.

„Poslyšte, otče,“ pokračovala Sava, „neboť je to naposled, co vás takto oslovuji. Pan Sarkany netouží po mně, nýbrž po mém jmění, na které však nemám nárok. Je sice dost drzý, ale vinit mě z nepravdy se snad přece neodváží. Svolila-li jsem dříve k sňatku, chci to nyní vysvětlit. Pokládala jsem za svou povinnost obětovat se, když jsem se domnívala, že jde o čest mého otce. Můj otec však, jak jsem se dověděla a jak vy též dobře víte, nemůže být nijak zapleten do vašich hanebných obchodů. Přejete-li si tedy pana Sarkanyho obohatit, pak mu dejte klidně mé jmění.

.. Víc stejně nežádá.“ Po těchto slovech Sava vstala a kráčela ke dveřím. „Savo!“ zvolal bankéř.

Silas Toronthal se postavil před dívku.

„V tvých slovech je cosi,“ spustil na ni, „tak nesouvislého a nesrozumitelného, že tě nechápu. .. Snad ani sama nevíš, co mluvíš. .. Snad smrt tvé matky. ..“ „Ano, mé matky, která mi byla matkou jen svou láskou,“ zašeptala Sava. „Nevím,“ pokračoval Silas Toronthal rozčileně, „ale zdá se, že tě matčina smrt zbavila rozumu.

Kdybys nebyla šílená, nemluvila bys. ..“ „ Já šílená?“ zvolala dívka.

„Buď jak buď, stane se skutkem to, o čem jsem se rozhodl, a do šesti měsíců budeš ženou Sarkanyho.“ „Nikdy!“ „Však já tě k tomu donutím.“ „A jakým právem?“ ptala se Sava opovržlivě. „Právem otce.“ „Vy. .. pane? Vy nejste můj otec, jako já se nejmenuji Sava Toronthalová.“ Posledními slovy byl bankéř tak překvapen, že se nezmohl na odpověď a ustoupil. Sava pak odešla z pokoje a ani se neohlédla.

Sarkany, který Savu po celou rozmluvu bedlivě pozoroval, nebyl nijak překvapen. Tušil cosi takového. A co tušil, bylo pravda.

Sava již věděla, že ji k Silasu Toronthalovi neváže žádný příbuzenský poměr.

Bankéř byl tak zničen, že nebyl schopen jediného slova.

Sarkany promluvil první a chladně, jak bylo jeho zvykem, vylíčil jejich situaci. Silas jen naslouchal a nezbylo mu než souhlasit s jeho logickým výkladem. „Nemůžeme očekávat,“ řekl Sarkany, „že Sava svolí k sňatku dobrovolně. Ale z důvodu, který oba dobře známe, je přesto nutné, a dnes víc než kdy jindy, aby k sňatku došlo. Co ví Sava o naší minulosti? Nic, jinak by to byla řekla. Ví jen, že není vaše dcera, a nic víc. Zná svého otce? Jistě ne, protože by to bylo první slovo, které by vám byla vrhla v tvář. Je jí znám skutečný vztah k vám?

Sotva. .. Řekl bych, že paní Toronthalová promluvila se Savou teprve před samou smrtí. A zdá se, že jí řekla jen tolik, aby věděla, že nemusí poslouchat člověka, který není jejím otcem, ale nic víc. .. Silas Toronthal jen přikyvoval. Sarkany měl pravdu a nemýlil se, jak a kdy se Sava dověděla pravdu. Správně též uhodl, že jí není známo nic víc, než že není Toronthalova dcera. Kdo byl její otec, nevěděla. .. „Uvažujme dále,“ pokračoval po chvíli Sarkany. „Sava toho ví málo a nezná naši minulost, ale přece jen jsme oba ohroženi. Je ohroženo vaše společenské postavení a mé zájmy, které jsem si chtěl zajistit svatbou a kterých se nehodlám vzdát. Musíme tedy oba co nejdříve odejít z Dubrovníka a vzít Savu s sebou, aby se nemohla s nikým setkat. Sem se nevrátíme, dokud Sava nebude mou ženou a nebude donucena k mlčení. Jakmile budeme v cizině, dáme si na ni pozor. O to, aby svolila k sňatku v době, kdy se mi to bude zdát vhodné, postarám se sám. Ať mě ďas, jestliže se mi to nepodaří.“ Silas Toronthal uznával, že jejich postavení je takové, jak je Sarkany vylíčil. Nepomýšlel na odpor. Ostatně by se byl na odpor ani nevzmohl, protože byl úplně pod vlivem svého spoluvinníka.

A proč by se také vzpíral? Snad kvůli dívce, která mu nebyla ničím, nanejvýš nepříjemnou připomínkou? Oba se umluvili, že provedou svůj plán dříve, než bude moci Sava odejít z domu.

Potom se rozešli. Učinili dobře, že se rozhodli neváhat.

Za dva dny poté totiž paní Bathoryová s Borikem opustili vanici a vrátili se do Dubrovníka.

Paní Bathoryová chtěla tentokrát odejít z města nadobro a odstěhovat se.

Když Borik otevřel dveře, nalezl v listovní schránce psaní.

Bylo to ono psaní, které paní Toronthalová hodila do poštovní schránky před svou smrtí.

Paní Bathoryová vzala dopis Borikovi z rukou, otevřela jej, pohlédla na podpis a pak chvatně přečetla těch několik řádků, psaných rukou umírající ženy, které obsahovaly tajemství Savina původu. Dopis na ni mocně zapůsobil. Když jej přečetla, v rozechvění vyřkla jen dvě slova: „Ona. .. On..!“ Pak beze slova odstrčila starého sluhu, který ji chtěl zadržet, vyběhla na ulici a spěchala k Toronthalovu domu. Uvědomila si, co chce učinit? Nebylo by Savě prospělo, kdyby byla jednala opatrněji?

Snad ano, ale stařena byla k dívce neodolatelně puzena. Zdálo se jí, že jí manžel Štěpán i syn Petr ze svých hrobů na ni volají: Zachraň ji. .. zachraň ji..!“ Paní Bathoryová zaklepala na vrata domu. Vrata se otevřela. Objevil se sluha a ptal se jí, co si přeje.

Paní Bathoryová ohlásila, že chce mluvit se Savou.

Dostalo se jí odpovědi, že slečna není přítomna.

Chtěla tedy mluvit s bankéřem Toronthalem.

„Pan Toronthal včera odcestoval neví se kam a slečnu vzal s sebou, vysvětloval sluha.

Paní Bathoryová, zasažena touto poslední ranou, zapotácela se a klesla do náručí Borika, který právě za ní přispěchal. Když ji starý sluha odvedl zpátky do bytu v úzké uličce, řekla mu: „Zítra, Boriku, půjdeme spolu na svatbu Savy s Petrem.“ Paní Bathoryová zešílela.