Kapitola šestá, ŽALÁŘ NAD PROPASTÍ. Pazinský hrad je jedna z nejpozoruhodnějších staveb středověkých. Jeho vnějšek je stejně malebný jako jeho vnitřek. V dlouhých klenutých síních se kdysi scházeli rytíři a z gotických oken se dívaly na nádvoří dámy v brokátu a v krajkových čepcích. Na věžích, na cimbuří a za padacím mostem stávali lučištníci a střelci. Kamenná stavba zůstala stejná jako ve středověku, ale pestré kroje tehdejší doby vystřídala střízlivá modř rakouské vojenské uniformy. Ze strážní věže tohoto hradu hodlal hrabě Matyáš Sandorf uprchnout s přáteli v poslední chvíli před popravou. Byl to pokus odvážný, skoro šílený, neboť odsouzenci ani nevěděli, kde jsou.
A snad bylo dobře, že to nevěděli. Kdyby byli polohu hradu lépe znali, snad by je byly odstrašily obtíže, či lépe řečeno nemožnost útěku z věže, v které byli uvězněni. Nechceme tím říci, že země neposkytovala příznivé podmínky k útěku, neboť uprchlík musil brzy dostihnout pobřeží, ať již se dal kterýmkoliv směrem. Rovněž ulice pazinské nebyly střeženy tak přísně, že by se vězeň nemohl dostat městem. Ale útěk z věže, v které Matyáš Sandorf byl vězněn, pokládal se až dosud za holou nemožnost a nikoho ani nenapadlo, že by vězeň mohl uniknout. Věž měla totiž tuto polohu: Hrad je vystavěn na ostrohu, který v těchto místech náhle mizí. Odtud by náš zrak zalétl do hluboké propasti, jejíž stěny jsou úplně svislé a pokryty popínavými rostlinami. Sráznost stěn nic nepřerušuje. Není zde vidět stupně, na kterých by si mohla odpočinout noha, ani trhliny, v kterých by se mohla zachytit ruka. Krátce, je to propast, která vzbuzuje závrať a která slibuje nevydat to, co jednou pohltila. Tato propast, které místní lid říká Buco, je jakousi nádržkou vod pro potok, který se jmenuje Foiba. Potok odtud teče podzemním tunelem, který si voda vyhloubila ve skále. Nikdo neví, kterým směrem se bere jeho tok pod městem. Stejně se dosud nikdo nedověděl, kde ten potok zase vyvěrá na denní světlo. Nikomu není známa délka ani výška toho průplavu, který si vody prorazily ve skále prací jistě tisíciletou. Nikdo neví, zda vlny potoka se nelámou o tisíce podzemních pilířů, které nesou ostroh a na něm celé město. Kdysi dávno pokusili se smělí mužové sledovat tok potoka v malé loďce. Ale klenba se snížila tak, že bránila další cestě. Zanechali tedy pokusů a nikdo se nedověděl, zda se snad potok nevlévá do moře na místě neviditelném, ležícím hluboko pod mořskou hladinou. Taková propast se tedy rozvírala pod hradní věží -, a hrabě Sandorf o tom neměl tušení.
Poněvadž však mohl uprchnout jen okénkem, vedoucím směrem k propasti, znamenal útěk pro odsouzence stejně jistou smrt, jako kdyby se postavili před pušky vojínů, kteří je měli zítra popravit. Hrabě Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory vyčkávali již jen vhodné chvíle k činu. Byli ochotni zůstat v žaláři, kdyby tím Sandorfovi usnadnili jeho útěk, ale bylo určeno, že půjdou s ním, neboť jejich útěk nemohl hraběti překážet. „Prchneme společně rozhodl hrabě Matyáš Sandorf; „ale odloučíme se hned, jakmile se dostaneme ven.“ Z města bylo slyšet údery osmé hodiny. Odsouzenci tedy měli žít již jen dvanáct hodin.
Temnota se snesla na kraj, a byla to skutečná temnota. Těžké a temné, nehybné mraky kryly oblohu. Schylovalo se k prudké bouři. Blesky se dosud nekřižovaly, ale temný rachot hromu se již ozýval kdesi za horami. Za těchto okolností bylo lze doufat, že by se útěk zdařil, jen kdyby na odsouzence nečekal jícen zející propasti. Za temné noci nikdo nemohl uprchlíky vidět a v rachotu bouře je nemohl nikdo uslyšet. Hrabě Sandorf hned poznal, že útěk je možný jen oknem žalářní cely. Nemohl pomýšlet na to, že by dokázal vyvrátit těžké dubové dveře. Ostatně za nimi byla stráž, jejíž kroky vězňové stále slyšeli. Leč i kdyby tyto překážky zdolali, jak se mohli vězňové dostat ven z budovy, která jim byla úplně neznámá? A jak by se dostali ven z hradu mezi strážemi? Na straně propasti nebyly stráže, neboť propast bránila v útěku lépe než řada vojínů. To vše hrabě Sandorf nevěděl, když zkoumal, kudy mu bude možno prchnout. Okno bylo vysoké devadesát a široké šedesát centimetrů. Na vnější straně zdi, která byla velmi silná, poněkud se rozšiřovalo. Uzavírala je pevná železná mříž, zapuštěná do zdi. Okno nemělo dřevěné pažení. Takového pažení nebylo ani třeba; okno bylo proraženo tak, že nebylo vidět propast, ležící pod ním. Kdyby se tedy podařilo vylomit železné tyče, bylo by snadné provléci se otvorem, který se podobal spíše střílně než oknu. Ale jak mohli vězňové sestoupit po příkré zdi, kdyby se to podařilo? Neměli nic, z čeho by si sestrojili provazový žebřík. Útěk se zdál nemožný, ale tu si hrabě všiml železného lana, které se táhlo po zdi v sousedství okna. Byl to drát hromosvodu, zřízeného právě na oné straně věže, která se tyčila nad propastí. „Podívejte se na to lano,“ pravil hrabě k přátelům. „Stačí jen odvaha a pomůže nám k útěku.“ „Odvahu máme, odpověděl hrabě Zathmar, „ale budeme mít dost síly?“ „Co na tom záleží?“ ozval se Bathory. „Opustí-li nás síly, zemřeme prostě o několik hodin dříve. Nic horšího nás nemůže potkat.“ „Nemusíme zemřít,“ odpověděl hrabě Sandorf. „Poslyšte,jak si to představuji. Kdybychom měli provaz, jistě bychom neváhali připevnit jej k oknu a spustit se po něm dolů. Ten drát je však lepší než provaz, neboť se nekroutí a nekymácí. Po něm se dostaneme dolů snadno; neboť je ke zdi jistě připevněn železnými skobami, které poskytnou oporu našim nohám. Nemusíme se také obávat závrati, neboť je noc a neuzříme nic pod sebou. Toto okno nás zve k útěku, tedy jen chladnokrevnost a odvahu a dostaneme se na svobodu.
Nepopírám, že hrajeme o život, ale nemůžeme jednat jinak, neboť naše smrt je jistá.“ „Staň se tedy tak,“ řekl hrabě Zathmar. „Ale kde končí ten drát?“ ptal se Štěpán Bathory.
„Asi v nějaké studni, ale jistě mimo věž, a jiného si nežádáme,“ odpověděl hrabě Sandorf „Prozatím nevím nic jiného, než že na konci onoho lana nás čeká svoboda.“ Hrabě Matyáš Sandorf se nemýlil, že drát je připevněn ke zdi skobami, čimž byl útěk usnadněn, ale vězňové nevěděli, že od okraje propasti lano již nebylo upevněno a že se klátilo volně podle srázu. Také jim nebylo známo, že jeho konec se nořil do dravých vln Foiby, která byla rozvodněna posledními lijáky. Nevěděli, že naleznou dravý proud a víry tam, kde doufali, že najdou pevnou zem, a že se ten proud s divokou zuřivostí noří do podzemí. Byli by upustili od pokusu o útěk, kdyby jim to vše bylo bývalo známo a kdyby byli věděli, jak nepatrné procento naděje na úspěch jim zbývá? Nikoliv!
„Zemřít jako zemřít,“ řekl hrabě Matyáš Sandorf; „zemřeme tedy, ale napřed se pokusíme nabýt svobody.“ Nejdříve si ovšem musili opatřit volný průchod oknem. Musili vytrhnout tyče mříže. Ale jak to provést bez dláta, páky nebo jiného nástroje. „Snad to ani nedokážeme,“ pravil hrabě Matyáš Sandorf, „ale pokusme se o to, ostatní již bude snadné.“ Po těchto slovech se Sandorf vysoukal k oknu a chopil se tyčí. Tehdy poznal, že nebude třeba ani velké námahy, aby tyče vytrhl, neboť pruty tyčí byly ve zdi uvolněny, snad účinkem času nebo proto, že do mříže sjel s hromosvodného drátu elektrický výboj. Jistě by dostačilo uvolnit konce tyči vydlabáním houbovitého zdiva kolem nich, neboť pak by mohli mříž prostě vytlačit a shodit dolů. Její pád by jistě nebylo slyšet v rachocení hromu, které se teď ozývalo takřka bez přestávky. „Ale rukama to nedokážeme, namítl hrabě Zathmár.
„Ne“ odpověděl Sandorf. „Musíme si opatřit kus železa, dláto nebo něco podobného.“ Skutečně, prsty by na vylámání zdiva nestačily. Snad by byl stačil pouhý hřebík, ale musil by to být alespoň kus železa. Hrabě Matyáš Sandorf hmatal po zdech vězení, zda někde není zaražen nějaký hřebík. Nenalezl nic. Tu ho napadlo, že se mu snad podaří ulomit nohu některého železného lůžka. Všichni začali prohlížet postele a brzy je Štěpán Bathory volal k sobě. U jeho lůžka povolila totiž spojka kovových tyčí. Stačilo uchopit tyč na konci a viklat jí sem a tam, až by se zlomila. Vykonali to v malé chvíli a hrabě Sandorf měl pěkný kus železa, dlouhý asi patnáct centimetrů a široký asi tři. Ovinul jej šátkem na onom místě, který chtěl držet v ruce, pak se vyšinul na okno a koncem tyče počal drobit a lámat zdivo. Působilo to značný hřmot, ale ten byl přehlušován rachotem hromu. V přestávkách mezi burácením hrabě Sandorf ustával v práci a pak pokračoval tím horlivěji. Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar poslouchali u dveří, aby upozornili, kdyby se k nim blížila stráž. .. Pst!“ ozvalo se náhle z úst Zathmarových. Hrabě Sandorf přerušil hned práci.
.. „Co je?“ ptal se Štěpán Bathory. .. Slyšte!“ pobízel Ladislav Zathmar. Přiblížil se totiž k známému nám již ohnisku klenby, kde se znova opakoval úkaz, který vězně před časem přivedl na stopu zrady. Zaslechli opět zlomky vět: Zítra... propuštěn. ... na svobodu. ..“ ... „Ano. .. jakmile..“ „Pak se setkám se Zironem na Sicilii, kde má na mne čekat. ..“ „Nepobyl jste tady dlouho..“ .., Jak se dalo soudit, Sarkany s někým mluvil, asi s policejním úředníkem. Pronesl jméno Zirone; bylo to také jméno jednoho ze zrádců. Proto si je hrabě Sandorf dobře zapamatoval.
Bohužel, další slova, bezpochyby jméno města, kde se oba dobrodruzi měli setkat, nedolehlo k uším vězňů. Ke konci poslední věty zarachotil totiž hrom ohlušujícím třeskem a elektrický proud sjel po hromosvodu. Vězňové také nezaslechli jméno místa, kde byli vězněni. To by jim bylo jen prospělo, protože by byli věděli, kterým krajem se budou brát, a mohli se těšit, že se jim útěk podaří. Hrabě Sandorf se dal znova do práce. Zdivo již bylo vylámáno na třech místech tak, že se tyče daly vytrhnout. Hrabě pracoval u čtvrtého konce za svitu křižujících se blesků.
V půl jedenácté byla práce dokonána. Mříž bylo možno vysunout oknem. Stačilo jen strčit do ní, aby vypadla ven. Učinili tak, jakmile hrabě Zathmar ohlásil, že se stráž vzdaluje na druhý konec chodby. Strčili do mříže a ta padala do hloubky.
V té chvíli ustalo rachocení hromu. Hrabě Sandorf pozorně poslouchal, zda uslyší pád mříže na zem, ale nezaslechl nic. „Věž je asi vystavěna na vysoké skále, která se tyčí nad údolím,“ usoudil Štěpán Bathory.
„Na výšce nezáleží,“ odpověděl hrabě Matyáš Sandorf, „vždyť hromosvod musí dosahovat až k zemi, má-li splnit svůj úkol. Tak i my se dostaneme až k zemi, nemusíme se bát pádu.
.. Tento úsudek byl v jádru správný, ale v tomto případě planý, poněvadž drát hromosvodu končil ve vlnách Foiby. Okno bylo volné, nastal okamžik útěku.
„Přátelé, budeme postupovat takto,“ rozhodl hrabě Sandorf.
„Já jsem z vás nejmladší a myslím také nejsilnější. Proto půjdu napřed. Kdybych snad narazil na nezdolatelnou překážku a nemohl sestoupit až k zemi, vylezl bych zpátky, vystačí-li mi síly. Za dvě minuty půjde za mnou Štěpán a za další dvě minuty půjdeš ty, Ladislave. Na úpatí věže se sejdeme a tam se rozhodneme, jak postupovat dále.“ „Učiníme, Matyáši, jak jsi rozhodl, ale nechceme, abys přijal úkol nejnebezpečnější,“ namítal Štěpán Bathory. „Můj život nemá takovou cenu jako váš, nabízel se Ladislav Zathmar.
„Všechny naše životy mají stejnou cenu vzhledem k spravedlivému úkolu, který nás čeká,“ odpověděl hrabě Matyáš Sandorf. „Kdo z nás zůstane na živu, ten vykoná spravedlnost na zrádci. Obejměte mě, přátelé.` ` Mužové se objali a objetím jako by posílili svou odvahu. Hrabě Zathmar se postavil ke dveřím a Sandorf se zatím provlekl oknem. pak již visel nad propastí. Sevřel pevně kolena, držel se drátu a nohou hledal skobu, aby si na ní chvíli odpočinul.
Bouře se zatím rozzuřila plnou silou. Nepršelo, ale vál prudký vítr a blesk za bleskem protínal temnotu. Blesky se křižovaly nejvíce nad věží, která je přitahovala svou osamělou výškou. Hrot hromosvodu zářil bledým světlem a drát se chvěl pod nárazy vichru. Můžeme si představit, jak bylo nebezpečné zavěsit se na drát, kterým stále procházel elektrický proud. Byl-li hromosvod v dobrém stavu, pak nebylo obav, že blesk zabije člověka, neboť mnohem větší vodivost kovu proti vodivosti lidského těla musila člověka ochránit před smrtící ranou. NeměLli však drát dobré spojení se zemí, hrozilo odvážlivci nebezpečí, že bude usmrcen i tehdy, neudeří-li do hromosvodu blesk přímo. Stačilo elektrické napětí nahromaděné ve hmotě drátu.
Hrabě Sandorf znal dobře nebezpečí, které mu hrozilo. Ale touha po pomstě byla mocnější než snaha zachovat si život. Sestupoval opatrně a zvolna. Noha pečlivě hledala oporu skob, a když blesk ozářil propast, hrabě se marně snažil poznat její hloubku. Když sestoupil asi osmnáct metrů, ucítil náhle pod nohou pevnější oporu. Byl to jakýsi výstupek, který o několik centimetrů přesahoval základy zdi. Železné lano však zde nekončilo, vedlo dále a nebylo od tohoto místa-. což hrabě Sandorf nevěděl -, připevněno ke stěně, nýbrž klátilo se volně podle ní, přiléhajíc jen tu a tam k některému výstupku skalní propasti. Hrabě Sandorf se na výstupku na chvíli zastavil, aby si oddechl. Opřel se oběma nohama a rukama se nepouštěl lana. Poznal již, že se octl u základu věžní stavby. Nemohl však určit, do jaké výše se stavba zdvíhá nad údolím. „Je to asi značně vysoko,“ pomyslil si.
Velcí ptáci, vyplašení září blesků, poletovali kolem něho, ale nestoupali do vzduchu, nýbrž spíše se snášeli kamsi do hlubiny pod nim. Z toho hrabě usoudil, že se pod jeho nohama rozvírá hluboká propast. V té chvíli se kdesi v horní části lana ozval slabý lomoz.
Při záblesku hrabě Sandorf uviděl, že se vedle okna objevila temná hmota.
Byl to Štěpán Bathory, který se teď také vydal na nebezpečnou cestu. Chopil se lana a zvolna se spouštěl za hrabětem Sandorfem. Ten ho již očekával, maje nohy pevně opřeny o výstupek. Zde se musil Štěpán Bathory zastavit, až se jeho předchůdce dá na cestu do hlubiny. Za několik minut byli oba přátelé již vedle sebe.
Když dozněl rachot hromu, mohli promluvit.
„A Ladislav?“ ptal se stručně Sandorf „Za minutu bude tady také,“ odpověděl Štěpán Bathory.
„Nehrozí nahoře nebezpečí?“ „Ne, žádné.“ „Uprázdním tedy místo Ladislavovi, a ty, Štěpáne, počkáš zde na něho.“ „Dobře, souhlasím.“ V tom okamžiku udeřil zase blesk. Cítili, jako by jim elektrický proud pronikl až do morku kosti. „Matyáši! Matyáši!“ zvolal Štěpán Bathory, neboť nedovedl ovládnout zděšení.
„Jen chladnou krev. .. Já sestoupím a ty mě za chvíli následuj!“ Matyáš Sandorf se chopil pevněji drátu, hodlaje se spustit k nejbližší skobě a tam vyčkat příchodu Zathmarova. Tu k nim zalehly shora hlasy. Přicházely z okna cely, kterou právě opustili. A pak slyšeli zcela jasně: „ Zachraňte se!“ Byl to hlas Zathmarův. Zároveň prolétl kolem zdi ohnivý pruh, po němž následoval ostrý třesk bez ozvěny.
Tentokrát to nebyla klikatá čára blesku a nebyl to rachot hromu. Kdosi vystřelil z okna věže. Ať již to bylo jen znamení, že uprchli vězňové, nebo rána za prchajícími, bylo jisté, že útěk je prozrazen. Stráž na chodbě slyšela totiž v cele podezřelý šramot, způsobila poplach a pět nebo šest osob vniklo do vězení. Zpozorovali hned, že dva vězňové chybějí. Okno ukazovalo, kudy se ztratili. A tu Ladislav Zathmar rychle, dříve než mu mohli zabránit, nahnul se z okna a zavolal přátelům výstrahu. Nešťastník!“ zvolal Štěpán Bathory. „Máme ho opustit?
Matyáši..“ Opustit?“ Nahoře se ozvala další rána a její rachot se tentokrát smísil s burácením hromu. „Bůh mu budiž milostiv, řekl hrabě Sandorf. „My musíme prchnout. .. Už jen proto, abychom ho pomstili. .. Za mnou, Štěpáne, za mnou!
Byl již nejvyšší čas. I v dolejších poschodích věže se otvírala okna a zaburácely nové výstřely.
Bylo slyšet i četné lidské hlasy. Snad to byly stráže, které sem běžely po úpatí, aby uprchlíky chytily. Uprchlíci mohli být zasaženi výstřely z dolejších oken.
Za mnou!“ zvolal naposled Matyáš Sandorf.
Pak se rychle spouštěl po železném laně. Štěpán Bathory ho následoval. Teď teprve oba zpozorovali, že lano visí volně v prostoru. Nebylo tam již skob, které by je přidržovaly ke stěně a dovolovaly uprchlíkům, aby si na chvíli odpočinuli. Oba viseli na kymácejícím se drátě, který jim rozdíral ruce.
Sestupovali s pevně sevřenými koleny, ale nemohli se ani na chvíli zastavit. A kolem hlav jim zatím fičely kulky. Tak se v jedné minutě dostali skoro o pětadvacet metrů doleji. Propast se však zdála bezedná.
Ale slyšeli již hukot vody, která se tam dole rozbíjela o skaliska. Pochopili, že drát končí v dravém proudu. Ale co měli dělat? I kdyby se chtěli vrátit, neměli dostatek sil, aby se vyšplhali na úpatí věže. Stejně by byli šli smrti vstříc.
Právě v té chvíli zahřmělo s ohlušujícím rachotem. Na několik vteřin je oslepila ohnivá záplava.
Ani tentokrát nebyl zasažen hrot hromosvodu, ale elektrické napětí bylo tak velké, že drát po celé délce zazářil bílým světlem, jako by byl rozžhaven. Štěpán Bathory vykřikl bolestí a pustil se drátu.
Hrabě Matyáš Sandorf jej viděl, jak se kólem něho řítí s rozpjatými pažemi.
Ale i on se musil pustit drátu, který mu spaloval ruce, a řítil se s výše dobrých dvanácti metrů do jícnu dosud neprozkoumané propasti, kamsi do víru Foiby. „, „.
