Kapitola sedmá, VE VLNÁCH PODZEMNÍCH VOD. Bylo jedenáct hodin večer. Z mraků se spustil prudký liják.
Byl promíšen kroupami, které se odrážely od skalisek a bičovaly vlny Foiby. Výstřely z věže ustaly. K čemu také mařit prach? Vydají-li je vlny, pak jistě jen jako mrtvoly.. Sotva se hrabě Sandorf ponořil do vody, již cítil, jak je prudce unášen. Za chvíli ho zahalila úplná temnota, neosvětlovaná již září blesků. Hukot vod přerušil burácení hromu.
Voda ho zanesla do neznámé jeskyně, kam nemohlo zvenčí nic proniknout.
„Sem. ..!“ ozval se slabý hlas. To volal Štěpán Bathory.
Chladná voda ho přivedla k vědomí, ale nedokázal se udržet na jejím povrchu. Vlny by ho byly jistě pohltily, kdyby ho nebylo podepřelo silné rámě, když do nich znova klesal. „Jsem zde, Štěpáne. .. neboj se!“ Hrabě Sandorf ho jednou paží přitiskl k sobě a druhou se snažil plovat. Jejich postavení bylo beznadějné. Štěpán Bathory byl téměř bezvládný, jsa dosud ochromen úderem elektrického výboje. Ač rány na rukou již tolik nepálily, přece jen neměl dost sil, aby mohl plovat. Hrabě Sandorf ho proto nesměl pustit ani na okamžik, nechtěl-li ho vydat smrti v dravých vlnách. A měl dost práce se sebou samým, aby se zachránil.
Kromě toho byl pln obav, kam je asi zanese podzemní proud, kde končí nebo kde se ztrácí. I kdyby hrabě Sandorf věděl, že se tento tok nazývá Foiba, bylo by jeho postavení stejně zoufalé, neboť nikdo nevěděl, kam spějí dravé vlny této říčky. Uzavřené láhve, které kdysi byly do jejího proudu vrženy, neobjevily se ani v moři ani v žádné řece. Snad se roztříštily o skaliska nebo uvázly v nějaké rozsedlině.
Uprchlíci byli unášeni dravou rychlostí. To mělo tu výhodu, že se mohli udržet snáze nad vodou. Štěpán Bathory byl již úplně v bezvědomí a jeho tělo v náručí Sandorfově znehybnělo. Proto se musil Sandorf namáhat a zápasit za oba, ale cítil již, že bude brzy se silami u konce. K nebezpečí, že budou vrženi na některé skalisko nebo na některý výstupek klenby, pojilo se nebezpečí další a větší, že budou pohlceni vírem, který se tvořil všude, kde voda narážela na skaliska. Kdyby byli strženi takovým vírem, nedokázali by se vyprostit a byli by bezmocně otloukáni o skálu. Uplynulo půl hodiny při této plavbě, jejíž každá minuta nebo i vteřina hrozila smrtí.
Matyáš Sandorf dosud neochaboval, neboť jeho vůle a vytrvalost byly takřka nadlidské. Vlastně byl rád, že jeho společník je bez vlády. Kdyby byl při vědomí, jistě by se bránil a zmítal. On pak by s ním musel svést boj, aby ho podřídil své vůli. A snad by došlo i k tomu, že by ho musil zanechat na pospas dravým vlnám. Ale ani tento stav nemohl trvat dlouho. I síly hraběte Sandorfa ochabovaly. V některých chvílích, když nadzvedl Bathoryovu hlavu nad hladinu, ponořila se do vln jeho hlava, že mu až docházel dech a dusil se. Několikrát musil pustit svého druha a ten se hned potápěl.
Vždy se mu však podařilo zase jeho tělo uchopit. A to vše se dělo v divokém jekotu vod, které se rozbíjely o skaliska, jimiž byly tísněny. Hrabě Sandorf již pokládal boj za marný.
Tělo Bathoryovo se mu vymklo a úplně zmizelo. V posledním úsilí se snažil najít je. .. Ale nenašel je a sám klesl ke dnu. V té chvíli ho přivedl k vědomí prudký náraz do ramene. Maně vztáhl ruku na obranu a jeho prsty se sevřely na jakémsi kořání, které tu splývalo do vody. Byly to kořeny nějakého stromu, unášeného proudem. Matyáš Sandorf se zachytil kmene a dostal se tak na povrch. Potom, drže se jednou rukou kmene, hledal druhou ve vlnách tělo svého druha. Konečně se mu podařilo nalézt je a vytáhnout k sobě na kmen.
Tak jako zázrakem unikli smrti utonutím, ale tím nebyli ještě zachráněni, neboť jejich osud byl spojen s osudem plovoucího kmene. Byli vydáni na pospas dravosti podzemního proudu. Hrabě Sandorf znova na chvíli pozbyl vědomí. Jakmile se opět vzchopil, bylo jeho prvou starostí zabezpečit tělo Bathoryovo, aby se nesvezlo se stromu. Z opatrnosti je položil tak, aby je mohl lépe držet. Pak zíral upřeně před sebe, zda do podzemí nepronikne zásvit denního světla. Nic však nenasvědčovalo, že jsou blízko východu z tohoto podzemního bludiště. Jejich postavení se však přece jen trochu zlepšilo. Kmen byl skoro čtyři metry dlouhý a jeho husté kořeny mu bránily v otáčení. Plul pevně a dosti rychle.
Po chvíli hrabě Matyáš Sandorf nabyl opět své chladnokrevnosti. Nejdříve se snažil přivést k vědomí druha, jehož hlava mu spočívala na kolenou. Zjistil, že jeho srdce dosud bije, ale dech je velmi slabý. ` Naklonil se k bezvládnému tělu a třel Bathorymu spánky a šíji. Tělo se zanedlouho skutečně zachvělo a prsa se zvedla mocnějším oddechováním. Konečně ze zsinalých rtů splynulo i několik slov: „Má žena. ..!
Dítě. ..!
Matyáši..!
V těchto několika slovech byl obsažen celý nešťastníkův život, pro který žil.
., Štěpáne! Slyšíš mě. ?.. Slyšíš mě?“ ptal se hrabě Sandorf.
Musil křičet, aby přehlušil hukot vod.
„Ano. .. Ano. .. Slyším. .. Jen mluv. .. Podej mi ruku. ..“ „Štěpáne, dostali jsme se z nejhoršího,“ vysvětloval mu hrabě Sandorf: „Jsme unášeni na jakémsi kmeni. .. Kam?. .. To nemohu říci, ale jistě nespadneme.“ „A věž, Matyáši?“ „Jsme již od ní daleko. Naši věznitelé se jistě domnívají, že jsme zahynuli v podzemí, a nebudou nás pronásledovat. Ale ať se tento proud vlévá kamkoli, dostaneme se tam živi. Buď odvážný, Štěpáne. Bdím nad tebou. Odpočiň si, abys načerpal sil, které ještě budeš potřebovat. Za několik hodin budeme zachráněni, budeme svobodni!“ „A Ladislav?“ zašeptal Štěpán Bathory. Hrabě Sandorf neodpověděl. Co také mohl říci? Zathmarovi byl jistě znemožněn útěk, když vykřikl varovná slova. Teď, kdy bude jistě tím pečlivěji střežen, nemohou pro něj nic učinit, i kdyby se o to pokusili. Hlava Štěpána Bathoryho zatím zase bezvládně klesla.
Nedostávalo se mu síly ani vůle, aby přemohl mdloby.
Ale hrabě Sandorf nad ním bděl, jsa připraven ke všemu, třeba i seskočit s kmene, kdyby se roztříštil o některou z překážek, kterým se v temnotách nemohli vyhnout. Byly asi dvě hodiny ráno, když se rychlost proudu začala znatelně zmírňovat. Bylo zřejmé, že podzemní průplav se šíří a že vody mají teď v podzemí volnější tok. Z toho bylo lze soudit, že východ z podzemních jeskyň není daleko. Ale zatím co se stěny jeskyně od sebe vzdalovaly, nížila se její klenba. Když zdvihl hrabě Sandorf ruku, dotkl se břidlicové vrstvy, která tu tvořila strop. Časem též slyšel skřípavý zvuk, jak se o strop třely kořeny stromu. Kmen se zachvíval při častých nárazech, zastavoval se a otáčel kolem osy, takže uprchlíci trnuli, že s něho spadnou. I když se tomuto nebezpečí vyhnuli, zbývalo ještě další, které hrabě Sandorf jasně uvážil. Strop průplavu se totiž stále nížil. Hrabě se již několikrát vyhnul nárazu v poslední chvíli jen tím, že se naklonil rychle vzad. Což budou nuceni seskočit opět do vln? On to ještě mohl dokázat, ale zbudou mu síly na záchranu Štěpánovu? A jak unikne i on, jestliže strop se sníží tak, že bude nucen delší čas plout pod vodou? Ne, pak neunikne, pak to bude znamenat smrt, které dosud tak dlouho unikali.
Ač Matyáš Sandorf byl neobyčejně odvážný, při této myšlence se mu svíralo srdce úzkostí.
Tušil, že spěje vstříc rozhodujícím chvílím svého života. Kořeny stromu se třely víc a víc o strop a někdy byl kmen tak tlačen do vody, žejej vlny přelévaly. „A přece východ z podzemí již nemůže být daleko,“ pravil hrabě Sandorf sám k sobě.
Znova napínal zrak, zda paprsek světla nevniká někde do podzemních temnot. Den musel již značně pokročit, takže venku nemohla být úplná temnota. A pak by musilo do průplavu vnikat světlo. Ale po světle nikde stopy. Jen stále stejná tma a stejný hukot vod, jejichž pěna byla také černá.
Náhle došlo k prudkému nárazu. Kmen narazil předkem o skalní výstupek klenby, který zasahoval hluboko do vody. Při nárazu se strom převrátil úplně. Ale hrabě Sandorf se ho chytil.
Jednou rukou se držel křečovitě kořenů a druhou zachytil Bathoryho ve chvíli, kdy ho vlny již odnášely. Pak se pustil stromu a dal se unášet proudem. Byl nucen ponořit se do vod, které se tříštily o strop jeskyně. Tak to trvalo asi minutu. Hrabě Sandorf cítil, že je ztracen.
Zatajil dech, aby si co nejdéle uchoval trochu toho vzduchu, který měl v plicích. A náhle se mu zdálo i za zavřenými víčky, že do vod vnikla jasná záře. Zablesklo se a za bleskem následoval rachot hromu. Konečně světlo!
Potok skutečně již opustil podzemí a plynul dále volným krajem. Ale ke kterému pobřeží směřoval, do kterého moře ústil? To byla nerozřešená otázka, otázka života a smrti.
Kmen se vynořil na povrch nedaleko Sandorfa. Ten dosud držel tělo Bathoryovo a po velkém úsilí se mu podařilo dostat se i s ním na kmen. Pak se rozhlédl kolem sebe i nad sebe.
Za ním se tyčila vysoká, temná hmota. Byla to obrovská skála, z které potok vytékal. Slabé červánky na obloze věštily, že se již blíží ráno. Ale jejich jas byl přerušován blesky, za kterými rachot hromu následoval stále opožděněji. Bouře se vzdalovala, když nad krajem vylila svůj vztek, jako by prchala před blížícím se dnem. Hrabě Sandorf se rozhlížel na obě strany s opravdovou obavou.
Všiml si již, že potok se v hlubokém skalním korytě řítí stále velkou prudkostí.
Voda unášela opět uprchlíky kolem vírů a mezi skalisky, i když nad jejich hlavami již nebyla stále se nížící klenba, která by jim hrozila rozdrtit lebku. Nikde kolem však nebylo místo, kde by s kmenem mohli přirazit k břehu. Vysoké skalní stěny, podobající se průplavu, tísnily stále ještě vody potoka.
Štěpán Bathory byl přiveden k vědomí účinkem chladných vod, do kterých se ponořil při vyplutí z podzemí. Nahmatal ruku hraběte Sandorfa. Ten se nad ním sklonil a zašeptal: Jsme zachráněni!“ „Měl právo pronést toto slovo již teď? Byli zachráněni, když nevěděli, kam je vlny unášejí a kdy budou moci opustit kmen? Ale jeho důvěra i pevná vůle nabyly zase převahy nade vším ostatním. Vztyčil se na kmeni a třikrát jasným hlasem zvolal: „Zachráněni! Zachráněni! Zachráněni!“ Kdo mohl tento výkřik slyšet? Na skalinách, kde není ani tolik prsti, aby se tu mohla zachytit křoviska, nebylo jistě ani živé duše. A krajina, která se rozkládala pod skalisky, také nevábila lidi k pobytu. Je to smutný kus země, kterým zde protéká potok, uzavřený v žulové stěny. Nenapájí jej žádný přítok a žádný pták nepoletuje nad jeho vlnami, do nichž pro přílišnou divokost se neodvažují ani ryby. Bylo vidět jen tu a tam balvany, jejichž vrcholy se vynořily z vln a oschly. To dokazovalo, že říčka nabyla nynější dravosti po prudkých lijácích, které ji rozvodnily. Jindy tímto hlubokým řečištěm plynul jen obyčejný horský potok. Uprchlíci poznali, že se nemusí bát, že strom narazí na nějaké skalisko. Míjel je sám, jak sledoval dráhu proudu. Ale stejně tak nebylo možno dostat kmen z proudu nebo zmírnit jeho rychlost, aby se uprchlíci mohli dostat na břeh. Za tohoto stavu uplynula ještě hodina, aniž uprchlíci hnuli prstem. V dáli na obzoru se kmitaly poslední blesky a čas od času ještě zadunělo v mracích. Den se blížil a rozjasňoval oblohu, vyčištěnou od mraků bouřkou. Byly asi čtyři hodiny ráno.
Štěpán Bathory spal v náručí hraběte Sandorfa, který bděl za oba.
V té chvíli k nim zalehl zvuk vzdálené rány.
„Co je to?“ ptal se hrabě sám sebe. „Je to snad výstřel, který oznamuje otevření některého přístavu? A co je to za přístav? Snad Terst? Ne, rána přišla odněkud z jihozápadu.
Snad tedy Pulje na nejjižnějším konci Istrie? Ale pak?. ..“ Ozval se druhý výstřel a za ním vzápětí třetí. „Tři rány z děla řekl si hrabě Sandorf. To spíše znamená uzavření přístavu a zákaz lodím, aby nevyplouvaly. Souvisí to snad s naším útěkem?“ Toho se hrabě Matyáš Sandorf právem obával. Úřady se jistě budou namáhat, aby zadržely uprchlíky, kteří jistě budou směřovat k pobřeží. Strmé stěny, do kterých byl potok vklíněn, začaly se snižovat a vzájemně vzdalovat. Ale okolí ještě nebylo možno rozeznat. Dosti vysoké kopce uzavíraly obzor a dovolovaly rozhled jen na několik set kroků.
Řečiště potoka se rozšiřovalo a tím se proud vod zvolňoval.
Unášel několik kmenů a pařezů, které urval někde ve svém horním toku.
Červnové jitro bylo velmi chladné. Uprchlíci se v promočených šatech chvěli zimou. Bylo již záhodno, aby našli nějaký úkryt, kde by se mohli alespoň osušit. Asi v pět hodin jim poslední kopce zmizely a kolem nich se táhla pustá rovína. Foiba se zde rozlévala do takové šíře, že její tok se podobal nějakému jezeru. Na západě se objevilo několik plachet. Bylo vidět, že jezero je vlastně mořský záliv, který vniká hluboko do země. Moře tedy nebylo daleko. Nezbývalo jim než pokusit se dostihnout ho co nejdříve.
Nebudou však moci požádat rybáře o útulek. Jestliže rybáři již vědí o jejich útěku, znamenalo to, že budou vydáni rakouským četníkům, kteří již po nich jistě pátrají. Matyáš Sandorf váhal, co má dělat. Tu se kmen zachytil kdesi pod vodní hladinou a zastavil se.
Znehybněl jako zakotvená loď.
Hrabě Sandorf vystoupil opatrně na břeh. Chtěl se předem přesvědčit, zda je nikdo nepozoruje.
Kam až dohlédl, neviděl živé duše. A přece ve vzdálenosti sotva dvou set kroků byl člověk, který mohl uprchlíky, sám neviděn, pozorovat, neboť ležel na písku. Hrabě Sandorf, nevida nebezpečí, vrátil se ke kmeni a přenesl druha na břeh. Nevěděl, kde je a kterým směrem by se měl dále brát. Tato rozsáhlá vodní nádrž, do níž se potok vléval byla ve skutečnosti mořský záliv, který se naplňoval při přílivu. Potoku, který se tu na západním istrijském pobřeží vléval do moře mezi Orserou a Rovinjí, bylo dáno jméno Limský průplav, protože nikdo nevěděl, že je to Foiba, která nedaleko odtud zmizela v zemi. Několik kroků od místa, kde uprchlíci přistali, stála rybářská chýše.
K ní zamířil hrabě Matyáš Sandorf, když se ujistil, že v ní nikdo není.
Štěpán Bathory se již poněkud zotavil a šel s ním. U chýše svlekli oděvy, sušili je na slunci a čekali. Z Limského průplavu již pluly bárky. Až kam oko dohlédlo, byla země pustá.
Tu povstal muž, který byl svědkem jejich přistání, přiblížil se k chýši, jako by se chtěl přesvědčit, a pak zmizel jižním směrem za mírným návrším. Za tři hodiny potom Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory oblekli oděvy, které byly ještě trochu vlhké. Musili se však dát na další cestu. „V té chýši nemůžeme zůstat,“ řekl Štěpán Bathory.
„A jsi dost silný, abys mohl jít?“ ptal se ho Matyáš Sandorf.
„Jsem téměř vysílen hladem, ale půjde to.“ „Musíme jít dále k pobřeží, snad se nám tam naskytne příležitost opatřit si něco k jídlu nebo dokonce odplout. Pojďme, Štěpáne!“ Opustili chýši, jsouce slabí spíše hladem než únavou. Kapitola osmá, PRONÁSLEDOVÁNÍ. Hrabě Sandorf měl v úmyslu jít podél zálivu a dostat se až k mořskému břehu. Kraj byl sice pustý, ale byl prorýván koryty mnoha potoků, které se vlévaly do zálivu. Tato vodní síť měnila krajinu téměř v jediný močál bez pevných míst. Uprchlíci se tedy pustili směrem k jihu. Směr si stanovili podle slunce, stoupajícího na obzoru.
Dvě hodiny kráčeli Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory, aniž potkali jedinou bytost. Byli polomrtví hladem. Konečně se octli v krajině méně pusté. Přišli k cestě, která protínala krajinu od východu k západu, a na ní spatřili milník, z kterého však nemohli poznat, kterou krajinou procházejí. Ale několik řad morušových keřů i prosná pole dovolily jim alespoň na čas oklamat žaludek, když ne již nasytit se. Takto mohli dojít dříve k pobřeží a nemusili se bát, že klesnou vyhladověním. Ale pole nasvědčovala tomu, že procházejí zemí obydlenou. Musili se tedy připravit na to, že se setkají s lidmi. Stalo se tak v poledne. Na cestě se objevilo asi pět nebo šest chodců. Hrabě Sandorf se jim chtěl vyhnout. Na štěstí spatřili nedaleko cesty polozbořený dvorec. Tam se uprchlíci uchýlili, dříve než byli zpozorováni, a ukryli se v jakémsi sklepení. Ale musili tu setrvat až do noci.
Ti chodci byli rolníci a dělníci ze solivaren. Rolníci hnali hejno hus bezpochyby někam na trh do města, které asi nebylo příliš vzdáleno. Ženy i muži měli istrijský kroj se šperky, penízky a ozdobnými návěsky. Dělníci byli oděni mnohem prostěji, na zádech nesli pytle a v ruce měli hole.
Někteří se zastavovali nedaleko opuštěného dvorce a dva si dokonce přišli sednout až na práh ke dveřím. Hovořili hlasitě, ale jen o věcech svého zaměstnání.
Oba uprchlíci poslouchali pozorně, skrčeni v koutě. Snad tito lidé vědí již o jejich útěku a budou o něm mluvit. Nebo snad budou mluvit o něčem, z čeho hrabě Sandorf pozná, v kterém koutě Istrie jsou.
Ale nic takového se nestalo a uprchlíkům zbyly jen domněnky.
„Ti venkované nemluvili o našem útěku, a teď o něm asi ještě nevědí,“ usoudil hrabě Matyáš Sandorf. „To je důkaz, že jsme již daleko od pevnosti,“ odpověděl Štěpán Bathory. „Nepřekvapuje mě to, vzpomenu-li na rychlost proudu, který nás unášel.“ „Ano, tak tomu asi bude,“ souhlasil hrabě Sandorf. Ale za dvě hodiny zaslechli nějaké mimojdoucí dělníky.
Mluvili o četnickém oddílu, který spatřili před městskou branou.
Avšak před branou kterého města?
Dělníci je nejmenovali.
Leč to, co zaslechli, uprchlíkům stačilo. Procházeli-li četníci v oddílech krajem, pak je stíhají.
„A přece mohli usoudit z okolností, za kterých jsme uprchli, že jsme zahynuli,“ řekl Štěpán Bathory. „Je tedy divné, že nás pronásledují.“ „Za mrtvé nás nebudou pokládat dříve, dokud nenaleznou naše těla,“ odpověděl mu hrabě Sandorf. Ale ať tomu bylo jakkoliv, nebylo pochyb, že policie vyvíjí usilovnou činnost a že pátrá po uprchlících. Proto se rozhodli zůstat ve dvorci až do noci. Hlad je mučil, ale přece se neodvážili opustit skrýši -, a dobře učinili. Asi v pět hodin odpoledne zazněl na cestě dusot koní a k dvorci se blížila četa jezdců.
Hrabě Sandorf, který se doplížil až k vratům dvora, vrátil se rychle do úkrytu a vtáhl druha do nejtemnějšího kouta sklepení. Tam se ukryli pod hromadou suchého lupení a byli tiši jako pěna. Po cestě směrem k východu jelo šest četníků, vedených strážmistrem. Zastaví se ve dvorci? Hrabě Sandorf se tak ptal s nemalou obavou. Jestliže četníci prohledají dům,jistě je naleznou.
Četa se skutečně zastavila. Strážmistr a dva četníci sestoupili s koní, ostatní zůstali v sedle. Těm byl dán rozkaz, aby projeli okolím a pak se vrátili ke dvorci; budou očekáváni do sedmi hodin večer. Čtyři četníci odjeli. Strážmistr a druzí dva přivázali koně k plotu, kterým byl dvorec obehnán.
Pak usedli venku a dali se do hovoru. Uprchlíci slyšeli všechno, co četníci mluví.
„Dnes večer se vrátíme do města a tam dostaneme další zprávy,“ odpověděl strážmistr na dotaz jednoho z četníků. „Z Terstu snad zatím dojdou nové rozkazy.“ Ono blízké město tedy nebyl Terst. To si hrabě Sandorf dobře zapamatoval.
„A nemohlo se stát, ozval se jiný četník, „že se uprchlíci dali snad právě opačným směrem a došli ke Kvarnerskému zálivu?“ „To je možné,“ odpověděl první, „neboť ono pobřeží by poskytlo uprchlíkům větší bezpečnost než tyto břehy.“ „Jestli tam došli,“ dodal strážmistr, „budou stejně vypátráni, poněvadž je střeženo celé pobřeží.“ Hrabě Sandorf se tak dověděl, že jsou dosud na západním pobřeží Istrie. „Po uprchlících se bude pátrat jistě i v solivarnách piranských a kopelských,“ pokračoval strážmistr, „protože tam se mohou snadno ukrýt, zmocnit se nějaké bárky a přeplavit se do Benátek nebo do Rimini.“ „Byli by učinili líp, kdyby byli zůstali v žaláři,“ usoudil moudře jeden z četníků. „Ovšem, protože dříve nebo později budou přece vypátráni, nebudou-li nalezeny jejich mrtvoly.
Kéž by se tak stalo, abychom se už nemusili za nimi honit v tomto vedru.“ „Kdoví, zda skutečně již nejsou mrtvi?“ odpověděl strážmistr.“Snad propast sama vykonala popravu. Odsouzenci nemohli volit horší cestu k útěku, Foiba byla rozvodněna: ` Hrabě Sandorf se tak dověděl, jak se jmenuje potok, který je unášel pod zemí. Byli tedy po zatčení dopraveni do pazinské pevnosti a tam odsouzeni. Z její věže unikli. Tam také by byli bývali popraveni. Hrabě Sandorf znal Pazin dobře. Věděl již, v kterém kraji jsou, a nemusil prchat Istrií nazdařbůh, byl-li útěk vůbec možný. Četníci dále nemluvili, ale uprchlíci se dověděli všechno, co potřebovali, kromě toho, jak se jmenuje nejbližší město. Strážmistr povstal. Procházel se kolem zahrady a díval se, zda se již nevracejí jeho četníci.
Dvakrát nebo třikrát vstoupil do pobořené budovy a prohlédl její místnosti. Jednal spíše ze zvyku než z podezření, že by tu mohli být uprchlíci ukryti. Tak přišel až ke sklepení, v němž uprchlíci byli, vstoupil do něho a bodákem se dokonce dotkl hromady lupení, pod kterou byli ukryti Sandorf s Bathorym. Té chvíle oba uprchlíci trnuli strachem a úzkostí. Byli však odhodláni draze prodat svůj život, budou-li objeveni. Zamýšleli se vrhnout na strážmistra, využít jeho překvapení, vyrvat mu zbraň a zabít jeho i oba četníky než dát se jimi zabít. Ale v tu chvíli volali strážmistra ven, a tak opustil sklepení, aniž zpozoroval něco podezřelého.
Vraceli se totiž četníci, vyslaní na hlídku. V celém kraji nenalezli po uprchlících ani stopy.
Nevraceli se však sami. Provázel je jakýsi muž.
Byl to Španěl, který pracoval v nedalekých solivarnách.
Vracel se právě z města, když ho četníci potkali. Poněvadž jim vyprávěl, že prošel mezi městem a solivarami, četníci se rozhodli přivést ho strážmistrovi k výslechu. Muž se nevzpíral.
Když se octl před strážmistrem, odpověděl na dotaz, zda někdo v solivarnách nezahlédl dva podezřelé cizince: „Ne, ale když jsem dneska ráno odešel z města, viděl jsem dva muže vystupovat na břeh na konci průplavu.“ „Říkáš dva muže?“ ptal se strážmistr. „Ano, příliš jsem si jich nevšímal, protože o útěku vězňů nikdo nevěděl a všichni jsme se domnívali, že jejich poprava byla již vykonána. Teď teprve vím, oč mohlo jít. Nedivil bych se, kdyby to byli ti dva.“ Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory slyšeli v úkrytu každé slovo tohoto rozhovoru, pro ně tak důležitého. Byli tedy přece zpozorováni, když vystupovali na břeh.
„Jak se jmenuješ?“ pokračoval strážmistr ve výslechu.
„Carpena a jsem dělníkem v solivarnách: ` „Poznal bys opět ty muže, které jsi spatřil u průlivu?“ „Ano. .. Snad.“ „Půjdeš tedy do města, oznámíš tam, cos viděl, a budeš policii pomáhat.“ „Učiním podle rozkazu.“ „Víš, že je vypsána odměna pěti tisíc zlatých pro toho, kdo přivede na stopu uprchlíků?“ „Pět tisíc zlatých?“ „A že čeká káznice toho, kdo by je skrýval?“ „Slyším to po prvé od vás.“ „Tak jdi!“ propustil ho strážmistr. Španělova výpověď měla za následek, že četníci opustili dvorec. Strážmistr poručil lidem nasednout a pozorněji prohlédnout pobřeží průplavu, třeba již nastávala noc. Carpena se vydal na cestu a kojil se nadějí, že získá odměnu pěti tisíc zlatých.
Hrabě Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory zůstali ještě nějaký čas skryti ve sklepení. Věděli, že četníci jsou jim na stopě, že byli zpozorováni a že mohou být poznáni, krátce, že istrijská půda není pro ně nijak bezpečná. Musili tedy opustit co nejrychleji její břehy a prchnout do Itálie přes Jaderské moře nebo přes Dalmacii někam z dosahu rakouské moci. První směr poskytoval více naděje na úspěch, ale jen tehdy, když se jim podaří zmocnit se nějaké bárky nebo přimět některého rybáře, aby je převezl na druhý břeh Jaderského moře. O půl deváté, když již nastala tma, vydali se hrabě Sandorf a jeho společník na cestu směrem na západ, aby dostihli mořského břehu. Cestu opustit nesměli, nechtěli-li zapadnout do močálu.
Budou-li však sledovat tuto cestu, jistě dojdou do města, které tato cesta spojovala s vnitřkem země. Znamenalo to zvýšené nebezpečí, ale jinak nemohli jednat.
Asi v půl deváté spatřili na obzoru obrysy města. Nemohli však rozeznat podrobnosti. Bylo vidět jen skupinu domů na mohutném skalisku. Skála zde totiž ovládá moře a pod ní se prostírá přístav. Nad městem se tyčí vysoká zvonice, která se v temnotě zdála ještě vyšší.
Matyáš Sandorf nehodlal vstoupit do města, kde by byla přítomnost cizinců jistě zpozorována a hlášena. Musili obejít město a tak se dostat k moři.
Uprchlíci tak učinili, ale již hezkou chvíli byli sledováni, a to týmž mužem, který je spatřil ráno. Byl to Carpena, jehož výpověď před strážmistrem uprchlíci slyšeli.
Když se totiž Španěl vracel domů, ukryl se u cesty a pozoroval, kdo po ní půjde. Náhoda ho tak opět zavedla na stopu uprchlíků. Skoro v téže chvíli četa policistů, která opouštěla městskou bránu, hrozila jim zatarasit cestu.
Byl nejvyšší čas, aby se dali stranou a sešli s cesty.
Došli tak k břehu, kde stál malý rybářský domek. Jeho okna byla osvětlena a dveře pootevřeny.
Nedostane-li se tam uprchlíkům útulku, budou ztraceni.
Hledat tam však úkryt znamenalo dát vše v sázku. Ale nemohli váhat.
Hrabě Sandorf a jeho druh spěchali k domku a zastavili se na jeho prahu.
Ve světnici jakýsi muž spravoval síť při světle svítilny.
„Příteli, jak se jmenuje toto město?“ ptal se hrabě Sandorf.
„Rovinj.“ „ A s kým mluvím?“ „Jsem Ondřej Ferrato, rybář.“ „Poskytl byste nám útulek přes noc?“ Ondřej Ferrato pohlédl na oba muže, přistoupil ke dveřím a spatřil četu strážníků. Uhodl asi, kdo žádá o jeho pohostinství, a věděl, že uprchlíci jsou ztraceni, jestliže jim nevyhoví. „Vstupte,“ řekl.
Uprchlíci váhali.
„Příteli,“ řekl hrabě Sandorf, „je vypsána odměna pěti tisíc zlatých pro toho, kdo vydá uprchlé vězně. A to jsme my.“ „To vím „ „A káznice hrozí tomu, kdo je u sebe ukryje.“ „ I to vím.“ „ Můžete nás tedy vydat..“ „Řekl jsem, abyste vstoupili, tedy vstupte!“ odpověděl rybář. A Ondřej Ferrato zavřel za uprchlíky dveře právě ve chvíli, kdy četa strážníků docházela k domku.
