Kapitola pátá, RŮZNÉ PŘÍHODY. Doktor Antekirt nijak nespěchal s odjezdem z Gruže, jak se domnívala paní Bathoryová. Když se totiž marně pokoušel pomoci matce, slíbil si, že pomůže synovi. Poněvadž Petr Bathory až dosud nemohl nalézt místo odpovídající jeho vzdělání, doktor soudil, že jistě neodmítne jeho nabídku. Opatřit místo člověku jeho schopností nemohlo se pokládat za almužnu.
Mohla to být jen odměna, jakou si mladý muž zasloužil.
Petr Bathory však odjel do Zadaru, jak řekl Borik Doktor se rozhodl, že mu hned napíše, a učinil tak ještě téhož dne. V dopise nepsal nic jiného, než že by se rád s Petrem setkal na palubě „Savareny“, jelikož má pro něho návrh, který ho jistě bude zajímat. Psaní dal na poštu v Gruži,a zbývalo mu jen čekat na návrat mladého inženýra.
Zatím žil doktor na své jachtě uzavřeněji než dříve.
„Savarena“ byla tak osamělá, jako kdyby kotvila uprostřed širého moře, protože ani její mužstvo nevystupovalo na břeh. To ovšem napínalo zvědavost obecenstva tím víc a zpravodajové se nevzdávali naděje, že se jim podaří dostat se na palubu a promluvit si s tajemnou osobností. Pescadovi a Matifouovi byla udělena úplná volnost, jak chtějí odpovídat na otázky zpravodajů. Víme již, že Pescade byl vtipálek, a s jeho vstupem na palubu „Savareny“ vnikla na loď veselost, ovšem se souhlasem doktora Antekirta. Matifou zůstával vážný, ale Pescade stačil ve veselosti za oba. Jestliže se nekomíhal někde v lanoví k velké radosti posádky, kterou cvičil v provazolezectví, pak bavil mužstvo svými vtipy. Vždyť doktor Antekirt doporučoval, aby si zachoval veselou mysl a dobrou náladu. Nuže, on si je nejen zachoval, ale nakazil jimi i ostatní. Jak již bylo řečeno, Pescade a Matifou směli volně na břeh.
Mužstvo musilo zůstat na palubě, ale oni mohli odplout, kdykoli se jim líbilo.
Proto je také nejvíce obtěžovali zvědavci, kteří na ně číhali a vyptávali se jich na všechno možné. Pescade však nemluvil, když nechtěl, a i když mluvil, neřekl nic, co by nebylo známo všem.
„Kdo je vlastně doktor Antekirt?“ „Proslulý lékař. Vyléčí vás z každé nemoci.“ „Je bohatý?“ „ Ani bych neřekl. Vždyť ho musím každý měsíc zakládat ze své gáže.“ „A odkud přišel?“ „Z neznámé země? „ „A kde je ta země. „ „Vím o ní jen tolik, že na severu hraničí s čimsi velikým a na jihu s ničím. „ Od vtipálka, jako byl Pescade, nedověděl se prostě nikdo nic a Matifou zarputile mlčel. Tím horlivěji a častěji však oba přátelé hovořili o svém pánu spolu.
Měli ho již rádi a byli mu oddáni.
Jejich přáním bylo, aby mu svou oddanost mohli dokázat.
Jejich vztah k doktorovi se utužoval den ze dne.
Čekali každého rána, že budou pozváni a že jim doktor řekne: „Přátelé , potřebuji vás. „ Čekali však stále marně a to je nijak netěšilo. „Už to trvá trochu dlouho,“ řekl jednou Pescade svému velkému druhovi. „Je mi trapno takhle zahálet, vždyť nejsme zrozeni pro zahálku. Nemyslíš? „ „Ano, svaly mi měknou a ochabují,“ odpověděl obr, pohlížeje na svá mohutná ramena, která byla jako páky nečinného stroje. „Víš, co si o doktorovi myslím.
„Ne, ale řekni mi to a já ti pak řeknu své mínění. „ „Myslím, že v minulosti doktora Antekirta se udály nějaké věci .. závažné ... neobyčejné ... Je to vidět na jeho očích, z nichž často vyšlehnou blesky. A jednou vyšlehne nejen blesk, ale i zahřmí .. „A uhodí,“ dodal Matifou. „Ano, tak si myslím a řekl bych, že my v tom budeme mít také podíl.“ '169, Pescade tak nesoudil bez příčiny. Na palubě byl sice klid, ale jak si všiml, mnoho věcí nutilo k přemýšlení. Bylo jisté, že doktor necestuje se svou lodí jen pro zábavu. „Savarena“ byla místem, kam se sbíhalo mnoho nitek, kterými její tajemný majitel řídil ještě tajemnější věci. Na loď docházely často telegramy a zprávy ze všech koutů Středozemního moře, z Maroka, z Alžíru i z Tripolisu. Ale kdo je zasílal? Pravděpodobně jacísi jednatelé, kterým doktor svěřil důležitý a jistě obtížný úkol. Či to snad byly pouze žádosti o lékařskou pomoc? To bylo málo pravděpodobné.
Na poštovním úřadě v Dubrovníku nikdo nemohl smysl oněch zpráv pochopit, poněvadž byly psány vesměs v neznámé řeči, které rozuměl snad jen doktor a jeho spolupracovníci. A i kdyby byly psány v řeči srozumitelné, co by jim byly pověděly zprávytohoto druhu: „Almeira: Pravděpodobně na stopě Z. R. Dřívější stopa klamná.“ „Nalezl dopisovatele H. V. 5. Spojen se skapinou K mezi Katanií a Syrakusami. Další později.“ „ V La Vallette spatřen T. K. ..“ „Cyrenaika. .. Čekám na nové rozkazy. .. loďstvo pohotově.
Elektr. 3 připravena dnem i nocí.“ „R. O. 3. Zatím zemřel v trestnici. Oba zmizeli.“ A v jiném telegramu byla pak zvláštní zmínka odvolávající se na smluvené číslo: „zIz.. Sark. Kdysi jednatel. .. Ve službách Toronth. Přerušil styky s Tripolisem.“ Odpověď na většinu těchto zpráv pak zněla: „ Pokračujte v pátrání. Nešetřete peněz a nákladů. Zašlete nové důkazy.“ Byla to výměna zpráv, pro každého nesrozumitelných, z kterých vyplývalo jen tolik, že celá oblast Středozemního moře je pod pečlivým dozorem doktora Antekirta. Výměna zpráv neušla pozornosti veřejnosti, která tak zvěděla, že tajemný doktor není tak nezaměstnán, jak se zdálo. Proto by byli všichni tak rádi věděli o něm více. A nejzvědavější ze všech byl bývalý terstský bankéř Silas Toronthal, který se,jak již víme, setkal s doktorem Antekirtem krátce po jeho příjezdu do Gruže. Toto setkání vyvolalo v doktorovi pocit odporu a v bývalém bankéři zvědavost, kterou však Silas Toronthal ze známých důvodů dosud nemohl ukojit. Máme-li říci pravdu, přítomnost doktora Antekirta vzbudila v Silas Toronthalovi zvláštní dojem, který nedovedl ani pojmenovat. V Dubrovníku se stále opakovalo, že doktor si přeje zůstat neznám, a mluvilo se o tom, jak je nesnadné dostat se na jeho loď. Bankéř tím víc toužil setkat se s neznámým. Několikrát se odebral do Gruže. Zastavil se na nábřeží díval se na jachtu a třásl se touhou dostat se na její palubu. Jednoho dne se dal dokonce ohlásit, ale kormidelník mu dal obvyklou odpověď: „Pan doktor Antekirt nepřijímá. Bankéř byl v stálém napětí, které ty překážky ještě stupňovaly.
Usmyslil si, že dá tajemného doktora střežit. Opatřil si spolehlivého člověka a ten sledoval krok za krokem tajemného cizince, jakmile opustil loď. A dovedeme si představit, jaký neklid se zmocnil Toronthala, když se dověděl, že starý Borik hovořil s doktorem a ten hned příštího dne navštívil paní Bathoryovou. „Co je to vlastně za člověka?“ ptal se.
Čeho se bankéř obával? Po celých patnáct let zůstala jeho zrada tajenstvím. Ale vše, co se týkalo rodin těch, které zradil, ho znepokojovali. Nebyly-li to přímo výčitky svědomí, byl to strach. Počínání onoho neznámého doktora, všeobecně proslulého a úžasně bohatého, zneklidnilo ho ještě více. „Co je to jen za člověka. ?..“ opakoval si. „A co chtěl u paní Bathhoryové. ?..
Byl k ní pozván jako lékař. ?..
Co konečně jiného může u ní pohledávat?“ Na všechny tyto otázky neměl odpověď: Jen to Silase Toronthala poněkud uklidnilo, že doktor návštěvu u paní Bathoryové neopakoval. Tím však neosláblo bankéřovo rozhodnutí, že se musí stůj co stůj s doktorem setkat. Tato myšlenka ho přímo posedla. Byl stále rozčilen a domníval se, že nabude opět klidu, až si promluví s doktorem Antekirtem a zjistí, co ho vlastně do Gruže přivedlo. Proto vyhledával různé důvody, aby se s ním setkal. Konečně nalezl vhodnou záminku. „ Paní Toronthalová trpěla již několik let nemocí, kterou ani nejvěhlasnější lékaři nedovedli zmírnit. Přes jejich péči i přes péči její dcery slábla paní Toronthalová den ode dne, ač dosud neulehla. Bylo příčinou té nemoci duševní utrpení? Snad, ale s určitostí to nemohl nikdo tvrdit. Jen bankéř by byl mohl říci, zda se jeho ženě nehnusí život po jeho boku a zda ji nenaplňuje děsem jeho minulost, kterou dobře znala. Ale ať tomu bylo jakkoliv, choroba paní Toronthalové se zdála bankéři vhodnou záminkou, aby se mohl opět setkat s tajemným lékařem. Bude-li požádán o pomoc, jistě neodmítne, už z pouhé lidskosti. Silas Toronthal napsal dopis a poslal jej po sloužícím na palubu „Savareny“. Psal, jak by byl šťasten, kdyby se mu dostalo rady od lékaře tak proslulého a obratného. Ke konci se omlouval, že svou prosbou vyrušuje doktora z jeho klidu, a prosil ho o udání dne, kdy ho může očekávat. Když druhého dne doktor dostal psaní a pohlédl na jeho podpis, nezachvěl se mu ve tváři ani sval. Přečetl psaní do poslední řádky a nic neprozrazovalo, jaké city a myšlenky v něm vzbudilo.
Jak měl odpovědět? Měl použít té příležitosti, vniknout do domu Toronthalova a vejít tak ve styk s bankéřovou rodinou? Ale ani jako lékaři se mu nehodily okolnosti, za kterých by do domu vstoupil.
Neváhal proto a napsal odpověď o několika slovech: „Doktor Antekirt lituje, že nemůže-věnovat svou péči paní Toronthalové. Není lékařem evropským.“ To bylo vše. Když bankéř obdržel tuto odpověď, roztrhal zlostně zprávu.
Pochopil, že doktor Antekirt si nepřeje navázat s ním styky.
Odmítnutí dokazovalo, že rozhodnutí tajemného cizince je nezvratné.
„Není-li evropským lékařem,“ uvažoval bankéř, „proč tedy navštívil paní Bathoryovou. ?..
Nebo ji nenavštívil jako lékař. ?..
Co by jinak u ní chtěl. .. a Co je vlastně mezi nimi?.“ Tato nejistota mučila Toronthala ještě více než neukojená zvědavost. Své choti a dceři se však nezmínil o bezúspěšné žádosti. Tajil svůj neklid přede všemi. Nepřestával však hlídat doktora tak bedlivě, že dostával zprávy o každém jeho kroku. Druhého dne došlo k příhodě, po které jeho obavy ještě vzrostly.
Petr Bathory se vrátil ze Zadaru s neúspěchem. Nedohodl se o nástupu na místo, které bylo kdesi v Hercegovině. „Ty podmínky byly nepřijatelné,“ řekl matce prostě.
Paní Bathoryová pohlédla na syna, ale nechtěla se ho na ty podmínky ptát. Jen mu podala psaní, které pro něho došlo. Bylo to pozvání od doktora Antekirta, aby ho Petr navštívil na palubě „Savareny“.
Petr Bathory podal list matce. Tu doktorovo pozvání nepřekvapilo.
„Očekávala jsem to,“ řekla.
„Tys očekávala toto pozvání, matičko?“ ptal se mladý muž s tídivem.
„Ano, Petře ... V tvé nepřítomnosti mě doktor Antekirt navštívil.“ „A kdo je vlastně ten muž, o němž se v Dubrovníku tolik mluví?“ ptal se Petr. „Víš to?“ „Nevím, ale doktor Antekirt znal tvého otce a byl přítelem Matyáše Sandorfa a Ladislava Zathmara. Proto také mě navštívil.“ „A jaké dúkazy ti doktor dal, že byl přítelem otcovým?“ „Žádné,“ odpověděla paní Bathoryová; nechtěla mluvit o doktorovu daru. „Což je-li to nějaký podvodník nebo slidič?“ „To posuď sám, synu.“ „Radíš mi tedy, abych ho navštívil?“ „Ano. Není vhodné nepřijmout pozvání muže, když ti chce věnovat přátelství, které ho pojilo s tvým otcem.“ „ Ale co dělá v Dubrovníku?“ ptal se Petr. „Co ho poutá k této zemi? „ „Snad ho sem volá nějaký obchod,“ odpověděla paní Bathoryová. „Říká se, že je nesmírně bohatý, a snad ti tedy chce nabídnout místo, které by se ti hodilo.“ „Půjdu tedy k němu a dovím se, co chce.“ „Nejlíp učiníš, přijdeš-li hned dnes. Oplatíš tak alespoň jeho návštěvu u mne. „ V jednu hodinu odpoledne ubíral se již Petr Bathory k přístavu. Když se octl před Toronthalovým domem, na chvíli se zastavil. Jeho zrak zalétl k balkonu se zastřenými okny. Dům nejevil ani známky života a byl tak uzavřen, že vypadal skoro jako neobývaný. Petr Bathory kráčel dále. Jeho krátká zastávka však neušla pozornosti ženy, která přecházela sem a tam na protějším chodníku. Byla to žena vysoké postavy a ve stáří mezi čtyřiceti a padesáti lety.
Přecházela odměřeným krokem. Podle tmavohnědé pleti, účesu i oděvu bylo lze soudit, že je to Marokánka, ač mnohý by ji byl mohl pokládat i za cikánku nebo Egypťanku, neboť ženy těchto národů se sobě velice podobají. Bylo však zřejmé, že tu nežebrá a že by almužnu ani nepřijala. Byla tu za jiným účelem; slídila a vyzvídala, co se děje v domě Toronthalově. Jakmile spatřila mladíka, který kráčel směrem k bráně, šla za ním, ale tak opatrně, aby ji nezpozoroval. Petr Bathory byl tak zahloubán, že si vůbec nevšímal, co se děje za jeho zády. Když se zastavil před Toronthalovým domem, zastavila se i ona žena. Když vykročil, šla za ním.
Petr Bathory prošel branou dost rychle, ale slidičce přece nezmizel. Když i ona vyšla z brány, spatřila ho ve vzdálenosti asi dvaceti kroků, jak směřuje ke Gruži. Šla za ním.
V té době se právě vracel Silas Toronthal v otevřeném kočáře z Gruže do Dubrovníka. Musil se setkat s Petrem Bathorym. Když dojížděl k Petrovi, Marokánka se zastavila. Snad se domnívala, že spolu promluví. Zrak jí zaplál podivným žárem, když se ukryla za kmenem stromu. K zastávce však nedošlo. Silas Toronthal sice spatřil Petra Bathoryho, ale tentokrát neodpověděl na pozdrav ani hrdým pokývnutím, kterému se nemohl vyhnout nedávno na gružském náměstí, kde ho provázela dcera. Když Petr sahal po klobouku, odvrátil se a povoz ujížděl rychle dál k Dubrovníku.
Cizinka pozorovala tento výjev a její necitelnou tvář oživil na chvíli úsměv.
Petr Bathory byl bankéřovým jednáním spíše zarmoucen než pohněván.
Kráčel dále mnohem volněji, ale ani jednou se neohlédl.
Marokánka ho stále sledovala. Kdo by jí byl nablízku, byl by zaslechl, jak pronesla polohlasně tato arabská slova: „Je čas, aby přišel.“ Za čtvrt hodiny poté došel Petr Bathory na gružské nábřeží. Zastavil se a pohlížel na krásnou jachtu, jejíž vlajka vesele vlála na vrcholu hlavního stěžně.
„Tuto vlajku neznám,“ řekl si Petr Bathory, „odkud to jen doktor Antekirt připlul?“ Oslovil námořníka, který právě kráčel po nábřeží, a ptal se ho, ukazuje na vlajku „Savareny“ : „Příteli, víte, co je to za vlajku?“. ` Ale vlajku neznal ani námořník. O jachtě věděl jen tolik, že připlula z Brindisi a že její listiny jsou v pořádku. Poněvadž byla hlášena jako loď zábavní, úřady šetřily tajemství, v které se halil její majitel. Petr Bathory zavolal na nedaleký člun a dal se dopravit na palubu „Savareny“. Marokánka se s neskrývaným překvapením dívala, jak se vzdaluje pomalu od břehu. Za chvíli již Petr vstupoval na palubu a ptal se po doktoru Antekirtovi.
Zákaz vydaný majitelem lodi pravděpodobně pro Petra neplatil.
Kapitán mu odpověděl, že doktor Antekirt je v kajutě.
Petr Bathory mu odevzdal navštívenku a ptal se, zda je doktor ochoten ho přijmout.
Jeden z plavčíků navštívenku odnesl. Za minutu se vrátil s oznámením, že doktor Antekirt Petra očekává. Mladý muž byl uveden do salonu. Bylo tam pološero, protože okna byla zastřena záclonami. Když však Petr postoupil, byl na chvíli oslepen paprsky, které se odrážely od vhodně umístěných zrcadel na stropě. V temném koutě salonu seděl na pohovce doktor Antekirt. Když Petr Bathory vstoupil, byl doktor všecek rozechvěn a jeho rty bezděky šeptaly: „Jak je mu podoben .. .! Celá jeho postava i tvář.“ Petr Bathory byl skutečně velice podoben otci. Tak asi vypadal Štěpán Bathory, když mu bylo dvaadvacet let, týž jasný zrak, táž hrdá postava a týž zápal pro vše krásné, pravdivé a dobré. „Pane Bathory,“ vítal doktor Antekirt vstupujícího, „jsem potěšen, že jste přijal mé pozvání.“ Pokynul a Petr Bathory usedl na sedátko proti němu. Doktor Antekirt ho přivítal maďarsky, protože věděl, že je to Petrův mateřský jazyk. „Byl bych přišel, pane,“ odpověděl Petr, „oplatit vám návštěvu, i kdybyste mě nebyl pozval.
Vím, že jste jediný ze známých a přátel, kterým je drahá památka mého otce a obou vlastenců, kteří zemřeli s ním. .. Děkuji vám, že jste jim zachoval přátelskou vzpomínku.“ Petr nedovedl skrýt dojetí, když takto mluvil o svém otci a o jeho nešťastných druzích. „Odpusťte, pane,“ omlouval se, „když si vzpomenu, co je stihlo, nemohu.. „ Petr nepozoroval, že doktor Antekirt je dojat ještě více než on a že nemluví jen proto, aby své pohnutí utajil. „Pane Bathory,“ řekl konečně doktor, „proč byste se omlouval!
Váš žal je pochopitelný. I kdybyste nebyl synem jednoho z odsouzených, koluje ve vašich žilách přece maďarská krev. Tehdy, před patnácti lety, byl jste ještě velice mlád. Proto se nemůžete pamatovat na otce a na všechny události, které byly spojeny sjeho osudem.“ Má matka byla takřka otcovou duší,“ odpověděl Petr Bathory. „Vychovala mě v úctě a v lásce k tomu, po kom nikdy nepřestala truchlit. Vše, oč se snažil a co ho stihlo, vím z úst matčiných. Když můj otec zemřel, bylo mi osm let, ale mně se zdá, že žije stále, protože pro mne ožil v mé matce.“ „Milujete svou matku, jak zasluhuje,“ přerušil ho doktor Antekirt, „a my ji zase ctíme jako vdovu po národním mučedníkovi.“ Petr mu byl z hloubi duše vděčen za cit, kterému dal průchod těmito slovy. Srdce mu zabušilo radostí. „Smím se vás, pane doktore, ptát, zda jste znal mého otce osobně?“ „Ano, pane Bathory,“ odpověděl doktor Antekirt po kratičkém zaváhání, „ale znal jsem ho jen tak, jak může posluchač znát nejproslulejšího universitního profesora. Studoval jsem totiž ve vaší vlasti lékařství a přírodní vědy. Byl jsem žákem vašeho otce, který byl starší pouze o deset let.
Vážil jsem si ho a měl jsem ho rád, poněvadž z jeho přednášek jsem vycítil nadšení, které z něho později učinilo odhodlaného mučedníka. „Odloučil jsem se od něho, když jsem odešel na jinou universitu, abych tam dokončil studia.
Zanedlouho potom obětoval profesor Bathory universitní kariéru svému přesvědčení. Osobní zájem ho nedovedl zastavit na cestě povinnosti. V té době přesídlil do Terstu. Vaše matka ho podporovala jak radou, tak péčí. Měla všechny ctnosti, které má mít pravá žena, právě tak jako váš otec měl všechny vlastnosti dokonalého muže. Odpustíte zajisté, že vás opět přivádím na smutné vzpomínky, ale myslím, že sám na ně nemůžete zapomenout.“ „Pravdu jste řekl, pane, nemohu,“ pravil mladý muž s nadšením, které slušelo jeho věku. „Nezapomenu nikdy, jako nezapomene ani Maďarsko na Ladislava Zathmara, na Štěpána Bathoryho a na největšího z nich, Matyáše Sandorfa.“ „Byl-li on velký,“ přerušil ho doktor Antekirt, „,jeho druzi se mu vyrovnali obětavostí. Všem třem nechť platí stejná úcta. Všichni tři mají právo na to, aby byli pomstěni. ..“ Doktor Ántekirt náhle umlkl. Napadlo ho totiž, zda paní Bathoryová pověděla synovi, že spiknutí bylo odhaleno zradou. Petr Bathory se o tom nezmínil.
Paní Bathoryová v celé věci skutečně zachovala tajemství.
Nechtěla totiž probudit v srdci mladíkově zášť a touhu po pomstě, když již nikdo neznal jména zrádců. Proto se doktor Antekirt raději odmlčel a také se Petra příliš nedotazoval. Řekl jen tolik, že bez zrady Španěla, který prozradil policii úkryt uprchlíků, byli by Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory pravděpodobně unikli za hranice Rakouska, kde by pro ně byly všude otevřeny dveře. „U mne,“ dodal doktor Antekirt, „byli by nalezli bezpečný útulek, který by nemusili nikdy opustit.“ „A v které to zemi?“ ptal se Petr Bathory. „V Kefalonii, kde sem v té době bydlil.
„Ano, na Jonských ostrovech pod ochranou Řecka byli by bezpečni a můj otec by ještě žil.“ Oba hovořili ještě chvíli o minulosti, až doktor Antekirt konečně řekl: „Pane Bathory, smutné vzpomínky nás zavedly daleko od přítomnosti. Dovolíte mi, abych teď promluvil o ní, či vlastně o vaší budoucnosti, jak bych ji rád viděl?“ „Prosím pane, odpověděl Petr. „Vím, pane Bathory,“ ujal se opět slova doktor Antekirt, „jaké oběti pro vaši výchovu přinesla vaše paní matka a že jste těchto obětí hoden, když je z vás muž..“ „Muž?“ přerušil ho Petr Bathory trpce. „Muž, který nejen nemůže matce oběti splatit, ale nedovede se postarat ani sám o sebe!“ „To je sice pravda, ale není to vaše vina. Dnes je těžké získat místo, když o každé volné se uchází spousta lidí. Vy jste inženýr?“ „Ano, studoval jsem na vysoké technické škole. Hledám místo v nějakém průmyslovém podniku, ale dosud se mi to nepodařilo, alespoň ne v Dubrovníku.“ A mimo Dubrovník?“ „Mimo Dubrovník?“ opáčil Petr Bathory se zřejmým zaváháním. „Ano. Což jste neodcestoval právě nedávno do Zadaru, abyste našel nějaké místo?“ ptal se doktor Antekirt. „Ano, šlo o místo u jisté společnosti, které náleží několik dolů.“ „A co to místo?“ „Bylo mi nabídnuto.“ „A vy jste je nepřijal?“ „Musil jsem je odmítnout, poněvadž bych byl nucen trvale se usadit v Hercegovině.“ „V Hercegovině? Tam by vás přece mohla vaše paní matka doprovázet?“ „ Má matka pane šla by za mnou všade.“ „Proč jste tedy nabízené místo nepřijal?“ „Pane doktore, mám jiné vážné příčiny, proč nechci opustit Dubrovník.“ Doktor Antekirt si všiml, že Petr při této odpovědi zrozpačitěl. Hlas se mu chvěl, když mlúvil o svém pevném rozhodnutí neopouštět Dubrovník. Jaké vážné příčiny to vlastně byly, že mu velely odmítnout výhodné místo?
„Tytéž příčiny vám asi nedovolí,“ řeki doktor Antekirt, „abyste přijal nabídku, o níž jsem chtěl s vámi promluvit.“ „ Musil bych odjet odtud?“ „Ano, do země, kde provádím rozsáhlé práce, které bych rád svěřil vašemu dohledu a řízení.“ „Lituji, pane,“ odpověděl Petr Bathory, „ale věřte, již jsem se rozhodl. ..“ „Věřím vám, pane Bathory, ač vašeho odmítnutí lituji. Byl bych šťasten, kdybych vám mohl dokázat, že chci být stejně přítelem vám, jako jsem byl vašemu otci.“ Petr Bathory neodpověděl. Bylo zřejmé, že v jeho duši se odehrává krutý zápas. Doktor pozoroval, že by rád o něčem promluvil, ale že mu chybí odvaha. Viděl také, že Petr Bathory je puzen říci mu vše odměnou za jeho účastenství a péči. „Pane. .. pane,“ řekl přerývaně, snaže se zakrýt pohnutí.
„Nedomnívejte se, že pouhý vrtoch mě přiměl zamítnout vaši nabídku. .. Mluvil jste jako přítel mého otce. .. Chtěl jste přenést toto přátelství i na mne. .. Věřím vám cele, ač vás znám jen několik chvil. .. Cítím k vám náklonnost, kterou bych měl asi k svému otci, kdyby žil.“ „Petře. .. synu můj!“ zvolal doktor, uchopiv mladíka za ruce.
„Ano, pane, a jako syn vám řeknu vše. Miluji mladou dívku z tohoto města. Dělí nás však propast bohatství. Nedbal jsem této propasti a ona snad také ne. Ač ji vídám jen někdy v okně nebo na ulici, jsou to pro mne chvíle blaha, kterého se nechci vzdát. .. Pomyslím-li na odjezd. .. na odjezd na dlouhou dobu, div neztrácím rozum.. .. Porozumíte-li mi, pane, pak jistě odpustíte. ..“ „Ano, Petře přerušil ho doktor Antekirt, „chápu vás a nemám co odpouštět. Učinil jste dobře, že jste mi to upřímně pověděl. Tím se mnoho změní. Ví o tom i vaše paní matka?“ „Dosud jsem jí nic neřekl. Nemohl jsem se k tomu odhodlat.
Bál jsem se, že by mi to vzhledem k našim skromným poměrům rozmlouvala. Ale snad již uhodla, čím trpím.“ „Petře,“ ozval se doktor Antekirt, „prokázal jste mi důvěru, a to právem. Jde o dívku velmi bohatou?“ „Ano, velmi bohatou. odpověděl mladík. „Pro mne až nesmírně bohatou.“ „A je vás hodna?“ „Ano, pane,“ odpověděl Petr. „Nikdy bych nepřivedl matce nehodnou dívku.“ „Nuže, Petře, pak lze snad onu propast překlenout.“ „Nedávejte mi, pane, nesplnitelné naděje.“ „ Nesplnitelné?“ Přízvuk, kterým doktor Antekirt pronesl toto slovo, svědčil o takové sebedůvěře, že naděje nabyl i Petr Bathory a rázem se viděl pánem přítomnosti i budoucnosti. „Ano, Petře jen důvěru,“ řekl doktor, „Až uznáte za vhodné abych vám pomohl splnit vaše naděje, řeknete mi jistě i jméno té dívky.“ „Proč bych je tajil?“ odpověděl Petr Bathory. „Je to slečna Toronthalová.“ Ten, kdo by se nezachvěl ani tehdy, kdyby vedle něho uhodil hrom, nemohl by vyvinout větší úsilí, než se podařilo vyvinout doktorovi. Tak mohutně na něho zapůsobila Petrova slova.
Stačilo mu několik okamžiků, aby se stal úplně pánem svých citů.
Ani se mu hlas nezachvěl, když řekl: „Dobře, Petře, uvážím vše. .. Popřejte mi času na rozmyšlenou..“ „Nebudu vás již zdržovat, pane doktore,“ odpověděl mladík a stiskl ruku, kterou mu doktor Antekirt podal. „Jen mi ještě dovolte, abych vám znova poděkoval za vaši péči a vaše přátelství.“ Petr Bathory odešel ze salonu a sestoupil do lodice. Ta ho dopravila na přístavní hráz. Pak zamířil k Dubrovníku. Cizinka, která na něho čekala po celou dobu jeho pobytu na lodi, kráčela opět nepozorovaně za ním. Petr Bathory byl nadšen. Konečně se mohl svěřit se svými city příteli, který snad mu chtěl být více než přítelem, otcem. Byla to pro něho opravdová chvíle blaha, protože v něm vzrůstala naděje.
Jak by mohl pochybovat o milované dívce, když uviděl, přecházeje kolem Toronthalova domu, jak se v okně na chvíli pozvedla záclona a objevila se tvář dívky, jejíž zrak byl upřen na něho. Trvalo to jen okamžik a záclona zase klesla.
Ale i cizinka zpozorovala toto dívčino počínání a zůstala stát před Toronthalovým palácem, dokud Petr Bathory nezmizel v úzké uličce, v které bydlil. Pak odešla na poštovní úřad a odeslala telegram o jediném slově: „Přijď.“ Adresa telegramu byla: Sarkany, Syrakusy, Sicilie, poste restante.
