Kapitola pátá PŘED SOUDEM, PŘI NĚM A PO NĚM. Istrie, která byla připojena k Rakousku smlouvou z roku 185, tvoří trojhranný poloostrov, který se prostírá od Terstského zálivu až ke Kvarnerskému. Na pobřeží jsou četné přístavy a nejdůležitější z nich je Pulje, který vláda přetvořila na přístav válečný. Na západních březích Istrie sídlilo obyvatelstvo italské, kdežto na východě bylo již více živlu slovanského. Na pobřeží a ve vnitrozemí bylo jen několik málo význačných měst jako Poreč, Rovinj a Pulje. Žádné z těchto měst však nebylo hlavním městem tohoto kraje. Tímto názvem se honosilo město Pazin, ležící téměř ve středu poloostrova. A právě tam měli být dopraveni mužové zatčení v domě hraběte Ladislava Zathmara. Před domem čekal již uzavřený vůz. Všichni čtyři museli do něho vstoupit a dva četníci usedli po jejich boku. Zajatcům nebylo po celou cestu dovoleno rozmlouvat, aby se snad nedohodli o výpovědi dříve, než budou předvedeni před soudce. Četa dvanácti četníků na koních, které velel poručík, jela dílem před povozem, dílem vedle něho a za ním. Sluha Borik nebyl ve voze. Byl odveden do terstského vězení a byla na něho uvalena samovazba. Kam měli být zajatci dopraveni? Která pevnost mohla být bezpečnější než terstský hrad?
Hraběti Zathmarovi a jeho přátelům záleželo velice na tom, aby se to dověděli, ale marně se namáhali. Byla temná noc. Svítilny vozu osvětlovaly cestu až k prvé řadě jezdců, jedoucích před povozem. Jeli rychle. Matyáš Sandorf, Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar seděli bez hnutí a mlčky v povoze. Ani Sarkany se nepokusil přerušit ticho, buď aby proti zatčení protestoval, nebo se tázal, proč k němu došlo. Když vůz opustil Terst, jel podél pobřeží. Hraběti Sandorfovi se zdálo, že je slyšet vzdálený hukot, který mohl způsobit jen mořský příboj. Na okamžik se do noci zableskla světla a hned uhasla. Byla to malá vesnice Muggia, kterou vůz projel, ale nezastavil v ní. Pak se Sandorfovi zdálo, že se vůz vzdaluje od pobřeží. O jedenácté hodině zastavili, ale jen proto, aby vyměnili přípřež. Bylo to u jakési osamělé budovy, kde byli již připraveni náhradní koně. Nebyla to však poštovní stanice.
Bylo zřejmé, že průvodci zatčených vědomě nechtěli měnit koně na poštovní stanici v Koplji.
Pak se povoz zase hnul dále. Jel cestou vedoucí vinicemi, v nichž se pruty révy pjaly po kmenech a větvích moruší. Povoz se pohyboval pořád v rovině, takže koně mohli běžet cvalem.
Temnota byla stále neproniknutelnější, neboť obloha se zatáhla mraky, které přihnal teplý vítr, jemuž se zde říká sirocco. Chvílemi jim sice spouštěli okna u vozu, aby mohl dovnitř vnikat čerstvý vzduch, ale venku nebylo lze nic rozeznat. Hrabě Sandorf, Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory bedlivě pozorovali vše, z čeho by mohli usoudit, kam jsou vezeni, ale marně. Úřadům šlo zjevně o to, aby soud nad spiklenci zasedal tajně a na místě, které mělo zůstat veřejnosti neznámo. Asi ve dvě hodiny ráno vůz opět zastavil, ale zastávka trvala jen pět minut.
Hraběti Sandorfovi se zdálo, že v temnotě zahlédl u silnice několik stavení, která snad byla koncem nějakého předměstí. Bylo to městečko Buje, vzdálené asi třicet kilometrů od Muggie. Když opět vyměnili koně, četnický poručík řekl něco tiše kočímu a vůz vyrazil znovu tryskem. V půl čtvrté ráno začalo svítat. Za hodinu potom byli by zajatci snadno mohli poznat směr cesty podle polohy slunce; ale četníci spustili záclony, takže vnitřek vozu se opět zahalil v temnotu. Za těchto okolností nemohl hrabě Sandorf a jeho přátelé zjistit nic určitého. Na přímou otázku by se jim jistě nebylo dostalo odpovědi, a proto raději mlčeli. Za další dvě hodiny -, přesnou dobu nemohli zatčení určit -, zastavil vůz naposled. Bylo to v obci Visinada, kde ještě jednou vyměnili přípřež. Od toho okamžiku pozorovali jen to, že cesta je stále namáhavější. Kočí se snažil pobízením i bičem udržet koně v rychlém chodu. Jejich podkovy zvonily o tvrdou, skalnatou půdu.
Několik pahorků pokrytých lesy a zahalených v šedavou mlhu uzavíralo obzor. Asi dvakrát nebo třikrát uslyšeli zatčení zvuk flétny. Byli to pastýři, kteří zde hlídali četná stáda koz. Podle toho však nemohli poznat, v které části země jsou. Bylo asi devět hodin ráno, když se chod povozu zřejmě změnil.
Nebylo pochyby, že sjíždí s vrchu; předtím dosáhl nejvyššího bodu silnice, která dlouho stoupala. Jízda byla neobyčejně rychlá a několikrát ostře zaskřípala brzda. Cesta tedy nebyla prosta nebezpečí. Silnice se zde skutečně svažovala směrem k Pazinu, když dříve vystoupla na horský hřeben, nad nímž se vypíná hora Monte Maggiore. Město leží sice dosti vysoko nad hladinou moře, ale vzhledem k okolním vrcholům vypadá, jako by leželo poměrně nízko. Svou polohou se stalo významným městem trhovým a tím také hlavním městem. Je to město prastaré, jak ukazuje jeho starobylý ráz. Je to vidět hlavně v starém hradě, na němž vyniká několik novějších budov. Tam bylo sídlo úřadů. Dne 9. června v deset hodin dopoledne, po patnáctihodinové cestě, vůz se zatčenými zastavil na dvoře tohoto hradu. Hrabě Sandorf, oba jeho přátelé i Sarkany musili vystoupit a byli odvedeni každý zvlášť do klenutých cel, k nimž vedlo asi padesát schodů. To tedy znamenalo samovazbu v celé její hrůze.
Hrabě Matyáš Sandorf, Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory, ač se nemohli mezi sebou dorozumět, zabývali se přece stejnou otázkou: Jak jen mohlo být spiknutí prozrazeno? Uvedla jen náhoda policii na jejich stopu? Ale vždyť do veřejnosti nemohlo nic proniknout, zvláště když výměna zpráv mezi Terstem a maďarskými městy v poslední době přestala. Pracovala tu tedy zrada? Ale kdo mohl být zrádcem? Tajemství nebylo svěřeno nikomu kdo by nebyl úplně spolehlivý. Do rukou vyzvědače nemohla také padnout žádná listina, neboť všechny byly zničeny. I při nejpodrobnější prohlídce Zathmarova domu nemohl být nalezen ani jeden usvědčující předmět. .. A přece! Policejní úředník sice nemohl najít nic kromě mřížky, ale právě tato mřížka měla být hlavním důkazem proti spiklencům, kteří nemohli její existenci vysvětlit jinak než doznáním tajného dopisování. .. Ve skutečnosti však -, to vězňové ovšem nevěděli -, záleželo vše na opisu lístku, který Sarkany podle úmluvy s Toronthalem doručil terstskému guvernéru, když byl na jiný lístek napsal smysl šifrované zprávy. A ten lístek stačil, aby na zatčené mohla být vznesena obžaloba pro zločin proti bezpečnosti státu. To dostačilo, aby hrabě Sandorf a jeho společníci byli postaveni před náhlý vojenský soud.
Vše bylo činem zrádce, který nebyl daleko, ale který dovedl odvrátit všechno podezření od sebe tím, že se dal zatknout, soudit a odsoudit, aniž pronesl jediné slovo. Sarkany i tento svůj úkol provedl po dobré rozvaze, jak bylo jeho zvykem.
Hrabě Sandorf byl jednáním padoucha tak oklamán, že byl odhodlán nasadit vše, aby ho zbavil i stínu nějaké viny. A kdo ostatně by nebyl oklamán?
Hrabě Sandorf se rozhodl dovolávat se třeba i svědectví bankéře Toronthala, aby dokázal nevinu svého dočasného zaměstnance. Nepochyboval, že Sarkany bude zproštěn obžaloby, bude-li obžaloba vůbec vznesena, což se hraběti nezdálo dosud tak zcela jisté. Rakouská vláda přece neměla zpráv o spiknutí a znala jen ty, které zatkla v Terstu. A ti byli odhodláni popřít vše, pokud jim nebude předložen nepopiratelný důkaz. Nezáleželo jim na životě, věděli, že jiní se ujmou jejich díla. Věc vlasti najde jistě nové obhájce a nové zastánce. Bude-li jim vina dokázána, nebudou se tím tajit ani před soudem. Jasně ukáží na cíl, ke kterému směřovali a kterého bude jednou přece jen dosaženo. Nehodlali se příliš hájit a byli připraveni životem zaplatit ztracenou hru. Hrabě Sandorf a oba jeho přátelé soudili zcela právem, že zásluha policie v jejich případě byla jistě docela nepatrná. V Pešti a v ostatních městech, v kterých mělo povstání vypuknout, policie marně pátrala po nějakých spiklencích. Proto bylo zatčení spiklenců v Terstu provedeno s takovou tajností. A proto také byli zatčení uvězněni v pazinském hradě, aby se o případu nikdo nedověděl, dokud nebude známo více. Policie totiž stále ještě doufala, že zjistí i odesilatele zprávy, o němž se ani nevědělo, kde sídlí. Tato její naděje se však ukázala klamnou. Očekávané znamení nebylo dáno a nemělo snad být dáno vůbec. Proto celé hnutí rázem usnulo, alespoň na čas. Vládě nezbývalo než obžalovat pro velezradu pouze ty, kteří byli zatčeni v Zathmarově domě. Předběžné vyšetřování si vyžádalo několika dní, takže teprve 20. června byli zatčení po prvé předvedeni k výslechu. Až do té chvíle nebyli také konfrontováni, takže se spatřili teprve před soudcem. Vláda odevzdala případ vojenskému soudu. A je známo, jak rychlý je to soud, jak rychlé je jednání i rozsudek. Tak tomu bylo i v tomto případě.
Vojenský soud se sešel 25. června v jedné síni pazínského hradu. Líčení nemohlo být dlouhé ani pohnuté, neboť nebylo lze očekávat nic nového. Soud začal o deváté hodině ranní.
Hrabě Sandorf, hrabě Zathmar a profesor Štěpán Bathory se stranyjedné a Sarkany s druhé strany zaujali místo před soudem. Stisk ruky, který přátelé spolu vyměnili na lavici obžalovaných, byl potvrzením, že myšlenky všech jsou shodné. Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory nenápadným posunkem hraběti pokynuli, aby on se ujal obhajoby, do které ani jeden z nich nebude zasahovat. Věděli, že hrabě Sandorf konal dosud dobře vše, co mu bylo svěřeno. Proto bude dobře řečeno i to, co teď řekne svým soudcům.
Přelíčení bylo veřejné, což znamenalo, že dveře do síně byly otevřeny. Bylo přítomno jen málo lidí, protože o soudu nikdo nevěděl. Byli to vesměs obyvatelé hradu.
Nejdříve byla zjišťována totožnost souzených. Pak se hrabě Sandorf před celým soudem otázal, v kterém místě se soud koná, ale nedostalo se mu odpovědi. Byla zjišťována i totožnost Sarkanyho a ten se nehájil, že není spojencem spiklenců. Pak byl všem předlóžen opis lístku vydaného policií. Když se předseda tázal, zda doznávají příjem tohoto lístku, odpověděl hrabě Sandorf, že je věcí soudu, aby něco takového dokázal. Pak jim byla předložena mřížka, nalezená v bytě Ladislava Zathmara.
Hrabě Sandorf a jeho přátelé nemohli popřít, že mřížka jest jejich vlastnictvím. Ani se o to nepokoušeli. Tento důkaz byl až příliš zjevný. Poněvadž pak mřížkou bylo lze číst lístek, bylo jasné, že lístek byl skutečně určen obžalovaným. Spiklenci teď pochopili, jak asi jejich tajemství bylo odhaleno a oč se opírá žaloba.
Od té chvíle otázky i odpovědi byly velmi stručné.
Hrabě Sandorf nemohl již popírat. Proto doznal jménem svým i svých přátel, že připravovali povstání, jehož cílem bylo odtrhnout Maďarsko od Rakouska. Prohlásil, že v této chvíli by bylo Maďarsko již samostatné, kdyby nebylo jejich zatčení. Matyáš Sandorf se v obhajobě vydával za hlavu spiknutí a činnost svých přátel líčil tak, jako by byli jen letmo do něho zasvěceni. Ti však protestovali proti slovům hraběte, neboť si pokládali za čest být stejnou měrou účastni jeho osudu. Líčení netrvalo dlouho. Když se předseda tázal obžalovaných na jejich spoluvinníky, neobdržel odpověď. Nebylo vysloveno ani jediné jméno a také nemělo být vysloveno.
„Naše hlavy patří vám,“ odpověděl hrabě Matyáš Sandorf, „a ty tři hlavy vám musí stačit „ Jen tři hlavy, neboť hrabě Sandorf se všemožně snažil dokázat nevinu Sarkanyho; podle pravdy ho vylíčil jako náhodného účetního, kterého přijal na doporučení bankéře Toronthala. Sarkany byl nucen výpověď hraběte potvrdit. Vypověděl, že mu o spiknutí nebylo nic známo.
Je prý velmi překvapen, když se dovídá, že se v onom domě připravovalo povstání proti státu. Z počátku prý proti zatčení nic nenamítal, neboť nevěděl, oč vlastně jde. Jak hraběti Sandorfovi, tak Sarkanymu nebylo zatěžko vše vylíčit tak věrohodně, že vojenský soud hned obžalobu proti němu odvolal. Sandorf ovšem nemohl vědět, že vojenský soud byl o nevině Sarkanyho přesvědčen již dříve. Ve dvě hodiny odpoledne bylo líčení skončeno a po krátké poradě vynesen rozsudek.
Hrabě Matyáš Sandorf hrabě Ladislav Zathmar á profesor Štěpán Bathory byli usvědčeni z velezrady a odsuzují se k trestu smrti. Rozsudek budiž vykonán do osmačtyřiceti hodin, a to zastřelením na dvoře hradu.
Sarkany byl obžaloby zproštěn, ale měl zůstat ve vazbě až do vykonáni rozsudku.
Týmž rozsudkem bylo též vysloveno, že jmění odsouzených připadá státu. Pak byl vydán rozkaz, aby zatčení byli odvedeni. Sarkany byl odveden do samostatné kobky, ležící na konci chodby druhého poschodí strážní věže. Hrabě Sandorf a jeho přátelé byli na těch několik posledních hodin života uzavřeni společně do cely, která byla sice v témže poschodí, ale právě na opačném konci chodby. Odsouzenci měli setrvat pospolu až do chvíle popravy.
Tato výhoda byla pro ně útěchou, neboť mohli spolu mluvit.
Jestliže se před soudem chovali rozhodně, zde povolili výbuchu citu. Beze slova si klesli do objetí. „Přátelé,“ pravil hrabě Sandorf, „já jsem příčinou vaší smrti, ale neprosím vás za odpuštění, neboť šlo o nezávislost Maďarska. Naše věc byla spravedlivá a hájit ji bylo naší povinností.
Zemřeme-li pro ni, je to jen čest.
„Matyáši,“ odpověděl Štěpán Bathory, „my ti naopak děkujeme, že jsi nás učinil účastníky této věci, která byla jediným tvým životním cílem. ..“ „A jsme šťastni, že budeme s tebou i ve smrti, dodal hrabě Ladislav Zathmar statečně. Pak si všichni prohlíželi temnou celu, v které měli strávit poslední hodiny života.
Úzké okno v silné zdi ve výši asi tří metrů nad podlahou žaláře propouštělo dovnitř jen málo světla. V cele byla tři železná lůžka, stůl s několika židlemi a na zdech byly připevněny poličky, na nichž leželo několik nejpotřebnějších předmětů.. Zathmar a Bathory usedli a oddali se myšlenkám, kdežto hrabě Sandorf přecházel sem a tam. Hrabě Ladislav Zathmar neměl rodinu a příbuzné a nemusil tedy myslit na nikoho. Bude-li ho někdo oplakávat, bude to jen sluha Borik. Jinak tomu však bylo u Štěpána Bathoryho. Smrt se netýkala jen jeho. Tato rána stihne krutě jeho choť a syna a snad bude i příčinou jejich smrti. Vždyť jaký život je očekává? Jaká budoucnost pro ženu a osmileté dítě, které jsou zůstaveny bez prostředků. Ostatně i kdyby Štěpán Bathory měl nějaké jmění, co by jim zbylo, když jmění odsouzenců propadlo ve prospěch státu. Hraběti Sandorfovi se v té chvíli vybavila v myšlenkách celá minulost. Viděl zesnulou ženu i dvouletou dcerušku, která byla v péči správcově. A své přátele strhl v náruč smrti. Tázal se sám sebe, zda nezašel dále, než mu kázala povinnost k vlasti, poněvadž trest nestihl pouze jeho, nýbrž i nevinné. „Ne. .. ne. .. konal jsem jen povinnost,“ opakoval si. „Vlast je nade vše jiné.
Asi v pět hodin večer vstoupil do cely strážce, postavil na stůl jídlo a beze slova odešel. Matyáš Sandorf by se byl rád dověděl, v které pevnosti jsou vězněni. Neodpověděl-li mu však na tuto otázku předseda soudu, bylo jisté, že by nesměl odpovědět ani strážce. Odsouzenci se jídla sotva dotkli. Zbytek dne strávili v rozmluvě o různých věcech a hlavně o naději, že jednoho dne bude obnoveno hnutí, které jejich zatčením bylo zmařeno. Pak se vraceli k událostem přelíčení.
„Teď již víme,“ pravil hrabě Ladislav Zathmar, jak se o nás policie dověděla. Všechno zavinil jen ten lístek..“ „Máš pravdu Ladislave“ přerušil ho hrabě Sandorf, „ale kdo se to zmocnil onoho lístku; který byl jedním z posledních, které jsme dostali? A kdo jej opsal?“ „A i když se mu dostal do rukou,“ dodal Štěpán Bathory, „jak se mu podařilo rozluštit zprávu?“ „Jistě musila být odcizena i mřížka, byť jen na malou chvíli,“ usoudil hrabě Sandorf „Odcizena. .. ale kým?“ odpověděl Ladislav Zathmar. „Vždyť byla v mém psacím stole ještě ve chvíli, kdy jsme byli zatčeni:“ To byla opravdu záhada. Bylo snadno vysvětlit, že někdo nalezl lístek na těle holuba, že si jej opsal a konec konců nalezl i dům, kam byl určen. Ale jak vysvětlit, že tajné písmo mohlo být rozluštěno ještě dříve, než byla nalezena mřížka při zatčení spiklenců v domě Zathmarově? To bylo opravdu nepochopitelné.
„A přece není pochybnosti o tom, že lístek byl čten i přečten a že mohl být přečten jen za pomoci mřížky. Vždyť jen ten lístek uvedl policii na naši stopu a byl základnim kamenem celé obžaloby.“ „Konec konců ani na tom nezáleží,“ ozval se Štěpán Bathóry. „Záleží, velice na tom záleží zvolal Matyáš Sandorf. „Znamená to, že jsme byli zrazeni. A třeba vědět, kdo. ..“ Hrabě Sandorf se odmlčel. Vzpomněl si náhle na Sarkanyho, ale hned tu myšlenku zapudil a ani ji před svými druhy nepronesl. Matýáš Sandorf a oba jeho přátelé hovořili až do noci o všem, co se jim zdálo tak nepochopitelné v jejich zatčení. Pak ulehli. Teprve příchod stráže je druhého dne probudil.
Nastal předposlední den jejich života. Za čtyřiadvacet hodin měla být vykonána poprava.
Štěpán Bathory se ptal strážce, zda mu bude dovoleno před smrtí spatřit rodinu.
Strážce odpověděl, že v té věci nedostal žádné rozkazy.
Ostatně nebylo pravděpodobné, že by vláda chtěla poskytnout odsouzencům tuto poslední útěchu. Celý případ byl zřejmě zachován v nejpřísnější tajnosti; o tom svědčilo už to, že po celou dobu líčení nebylo proneseno jméno místa, kde se soud konal. „Můžeme tedy alespoň psát a dojde psaní na místo určení?“ ptal se hrabě Sandorf: „Hned vám přinesu papír, pera a inkoust,“ odvětil strážce, „a slibuji vám, že vaše dopisy dodám guvernérovi.“ „Děkujeme vám, příteli,“ odpověděl hrabě Sandorf: „Děláte pro nás, co je vám možno. Z vděčnosti za vaši ochotu..“ „Dík mi stačí, pánové,“ odpověděl strážce, který nijak neskrýval své dojetí. Ten dobrý muž neváhal a za chvíli přinesl vše potřebné k psaní. Další část dne strávili odsouzenci tím, že činili poslední opatření o svých soukromých věcech. Hrabě Sandorf s otcovskou pečlivostí udílel rady malé dcerušce, která teď měla úplně osiřet.
Štěpán Bathory vložil do psaní všechnu lásku; kterou může do posledního listu vložit manžel a otec.
Ladislav Zathmar pak pověděl v dopise vše, co může pán říci starému sluhovi a věrnému příteli.
Ač byli cele zaujati psaním, poslouchali bedlivě všechny zvuky kolem sebe. Často se jim zdálo, že se dveře cely otvírají a mezi nimi že se objevují postavy jejich milých. To by bylo pro ně útěchou, ale konec konců přece jen bylo lépe, že je nelítostný rozkaz zbavuje bolesti rozloučení. Dveře se neotvíraly. Vždyť milí odsouzenci jistě nevěděli, co se stalo. A stejně nemohl přijít Borik, který dosud seděl v terstském vězení. Odsouzenci se musili smířit s tím, že před rozsudkem nespatří své drahé. Tak jim minuly první denní hodiny. Chvílemi hovořili a chvílemi seděli ponořeni v myšlenky.
V takových okamžicích se z podvědomí vynořuje celá minulost s jasností téměř nadpřirozenou.
Člověku se zdá, jako by se ani nezabýval minulostí, neboť vzpomínky nabývají tvarů přítomnosti.
Myšlenky Štěpána Bathoryho a Ladislava Zathmara přeskakovaly s předmětu na předmět, ale mysl Matyáše Sandorfa zaujímala cele jediná myšlenka. Nepochyboval již, že se stali obětí zrady. A pro muže jeho rázu byla smrt smrtí dvojnásobnou, nemohl-li se pomstít zrádci, ať již to byl kdokoli. Kdo jen vydal policii lístek, kdo ten lístek zachytil a kdo si opatřil mřížku, aby jej mohl přečíst?
Tato nerozřešitelná záhada přiváděla mozek hraběte Sandorfa, v poslední době tak napínaný, v zimničné rozechvění, proti kterému nebylo léku, neboť nebylo naděje, že najde rozřešení. Proto chodil rozčileně po cele, zatím co jeho přátelé psali nebo seděli mlčky.
Zvláštní zjev, zákonem akustiky ostatně již dávno vysvětlený, odhalil mu konečně tajemství, v jehož rozluštění nedoufal. Již několikrát zastavil se hrabě Sandorf v koutě, který tvořila příčná zeď se zdí vnější. V onom rohu domníval se, že slyší halas jakýchsi vzdálených, sotva srozumitelných hlasů. Z počátku tomu nevěnoval pozornost, ale pak zachytil jméno, své jméno, a to ho přimělo, aby poslouchal pozorněji. Odehrával se tu zvukový zjev, který lze pozorovat v chrámech nebo pod klenbami, které mají tvar elipsy. Zvuk hlasu vycházející z jednoho ohniska elipsy je slyšet i v ohnisku druhém, ale není ho slyšet v žádném místě ležícím mezi oběma ohnisky. Ten úkaz je znám z pařížského Pantheonu, z chrámu svatého Petra v Římě, jakož i z galerie zvuků u svatého Pavla v Londýně. V jednom ohnisku elipsy lze slyšet slovo i šeptem pronesené v ohnisku druhém. Nebylo pochyby, že dvě osoby hovoří na chodbě nebo v protilehlém cípu chodby, která měla také tvar elipsy. Matyáš Sandorf pokynem přivolal své druhy k sobě. Poslouchali společně.
Dosti jasně k nim zaléhaly úryvky vět, které byly úplně jasné, když ty osoby hovořily přímo v druhém ohnisku elipsovité chodby, ale jakmile se mluvící osoby vzdálily od ohniska jen na krok, hned se rozplývaly. Vězňové slyšeli tyto úryvky: Zítra po popravě budete propuštěn na svobodu..“ ... A pak statky hraběte Sandorfa budou rozděleny stejným dílem..“ ... Beze mne byste ten lístek nerozluštil..“ .,. A beze mne by se nikdy nedostal do vašich rukou..“ ... Ostatně nikdo nás nemůže podezírat, že my jsme policii dodali..“ ... I kdyby nás odsouzenci měli třeba v podezření..“ ... Nikdo s nimi již nebude mluvit..“ ... „Na shledanou zítra, Sarkany.“ … „Na shledanou zítra, Toronthale.“ Potom se hlasy vzdalovaly, až utichly. Záhy pak bylo slyšet, jak se zavírají dveře. .. .. „Sarkany. .. a Silas Toronthal!“ zvolal hrabě Sandorf „To jsou tedy ti zrádci.“ Zbledl a pohlédl na přátele. Jeho zraky plály, jeho tvář zrudla, vše svědčilo o tom, že se ho zmocňuje bezměrná zlost. „Oni to tedy byli, ti bídníci!“ opakoval hněvivě. Konečně se uklidnil, ale nepřestal přecházet mezi zdmi cely. .. „Prchnout. ..! Prchnout. ..!“ opakoval. „Musíme utéci.“ A tento muž, který ještě před několika okamžiky odhodlaně hleděl v tvář smrti a který nechtěl zápasit o život, měl teď jen jedinou myšlenku: žít a žít! Musil žít, aby ztrestal oba zrádce, Sarkanyho a Toronthala. „Ano, musíme se pomstít,“ souhlasili Bathory a Zathmar.
„Pomstít se, to není to pravé slovo. .. Pouze vykonat spravedlnost!“ V těchto slovech se projevovala celá povaha hraběte....
