×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

C - Matyáš Sandorf - nový hrabě Monte Christo - Jules Verne, Kapitola druhá SPUŠTĚNÍ

Kapitola druhá SPUŠTĚNÍ. „Jak je vidět, nejde to,“ promluvil Matifou.

„Co nejde?“ ptal se Pescade.

„No, naše obchody.. „Pravda, ty by mohly jít líp, to je nesporné.“ „Co je Matifou?“ „Nebudeš se na mne hněvat, když ti něco řeknu?“ „Samozřejmě, že se budu hněvat, když to bude k zlosti.“ „Tedy. .. musíš mě opustit.“ „Jak to myslíš. ?.. Chceš vystupovat sám?“ ptal se Pescade.

„Ano.“ „To jsem opravdu zvědav, jak? Jen pokračuj.“ „Jsem přesvědčen, že by se ti vedlo líp, kdybys byl sám. Já ti jen překážím, beze mne bys našel dost prostředků, abys.... „Heleď,“ přerušil ho Pescade, „jsi silný, ne?“ „To jsem.“ „A velký „ „ To taky.“ „Tak si pamatuj, že jsi tak hloupý, jak jsi silný a velký.“ „A proč, prosím tě?“ „Poněvadž mluvíš ještě hloupěji, než vypadáš. Já mám opustit přítele -, „S kým potom budeš vystupovat?“ „ Hm.. „ „Kdo bude dělat salto mortale s tvých ramen?“ „ To tedy nevím..“ „A kdo veletoč na tvé napjaté paži?“ „Pravda.. „ ozval se Matifou, pro kterého tolik otázek bylo přece jen příliš. „Ano, takový veletoč před obecenstvem, které zuřivě tleská.

.. když náhodou nějaké to obecenstvo je.

„To obecenstvo,“ vzdychl si Matifou.

„Tak už toho tedy nechme,“ rozhodl Pescade, „a přemýšlej jenom, jak si dnes opatříme večeři.“ „Já nemám hlad:“ „Nepovídej, ty máš hlad vždycky, a zvláště teď,“ odpověděl Pescade, položiv ruku na ohromná ústa svého druha. „Je to znát na tvých zubech, které jsou ostřejší než špičáky nějakého vlčáka. Máš hlad, to ti říkám já, a najíš se, jakmile jen vyděláme půlzlatník nebo třeba čtvrtzlatník.“ „A ty, maličký?“ „Což o mne. .. Mně stačí zrnko prosa, já nepotřebuji, abych byl silný, kdežto ty. .. jen se řiď mou radou. Čím více jíš, tím více tloustneš, a čím více tloustneš, tím se stáváš větší zvláštností. ..

„Zvláštností?.. Hm, snad ano.“ „Já naopak tim více hubnu, čím méně jím, a stávám se tím větší zvláštností, čím víc hubnu. Není to snad pravda?“ „Pravda to je,“ prostoduše přisvědčil Matifou. „Je tedy v mém zájmu, Pescade, abych hodně jedl, že ano?“ „Zrovna jak jsi řekl, můj obře, a v mém zaseje, abych nejedl.“ „ Takže když zbude jen pro jednoho?..“ „ Bude to pro tebe.“ „ A bude-li dost pro oba?“ „Pak to bude zase pro tebe. Matifou vydá přece za dva, ne?“ „Za čtyři .. za šest .. za deset.. zvolal Herkules kterého by opravdu nezmohlo deset lidí. tebe: Ponecháme-li stranou nadsázky, kterými všichni siláci ještě zveličují svou sílu, bylo pravda, že Matifou dosud přemohl každého člověka, který byl ochoten s ním se měřit.. Vyprávěly se o něm dva příběhy, které skutečně zněly jako zázrak. Kdysi v cirkuse, postaveném ze dřeva, povolil trám, který podpíral celou kostru. Praskot děsil diváky; hrozilo jim, že budou rozdrceni. Nastala panika a všichni spěchali do chodeb. Ale byl zde silák Matifou. Skokem se dostal k sloupu již povolujícímu a podepřel jej mohutnými rameny na tak dlouho, pokud se poslední divák nedostal z cirkusu. Pak se jedním skokem dostal ven sám a hned za ním se zřítila kostra stanu. To je důkazem, jakou měl sílu v ramenou. A jakou měl sílu v pažích, o tom svědčí toto: Jednoho dne se na loukách v Camargue splašil býk, utekl z ohrady a zranil několik lidí. Byl by jistě způsobil mnohem větší neštěstí, kdyby nebyl zasáhl Matifou. Obr skočil před zvíře a vyčkával jeho útok s klidnou rozvahou. Ve chvíli pak, kdy býk sklonil hlavu, aby ho nabral na rohy, uchopil ho za ně a držel ho tak dlouho, až býka svázali a zneškodnili. o jeho nadlidské síle by se dalo ještě leccos vyprávět. Popsali bychom též jeho odvahu a obětavost. Nikdy neváhal nasadit život, šlo-li o záchranu bližních. Byla to krátce bytost stejně dobrá jako silná. Ale neměl-li sílu ztratit, musil se dobře živit, a proto ho Pescade nutil jíst a jíst; nebylo-li dost pro dva, přenechával mu i svůj díl. Tentokrát však nebyla naděje na jídlo ani pro jednoho.

„To je k zbláznění opakoval Pescade. A aby zlepšil náladu svou i svého druha, začal se svými žerty, šprýmy a grimasami. Poskakoval na lešení, kroutil se a chodil po rukou. Říkal totiž, že nemá takový hlad, když je hlavou dolů. A obrácen k pomyslnému obecenstvu, opakoval stále nesmysly, jakých je slyšet dost všude, kde se vyskytne šašek nebo clown a kde je i dost hloupých lidí, aby ho poslouchali. „Jen vstupte, dámy, jen vstupte, pánové,“ volal, „platí se teprve při odchodu. .. pouhý krejcar za osobu: ` Ale má-li někdo odejít, musí nejdříve přijít, a nikdo se k tomu neměl. Pět nebo šest osob se sice zastavilo před pomalovaným plátnem, ale nikdo se neodhodlal vstoupit dovnitř. Pescade ukazoval hůlkou na zvířata, namalovaná na plátně.

Neměli sice zvěřinec, plátno po někom podědili, ale Pescadovi to nevadilo. Vysvětloval, jak by Matifou všechna tato zvířata hladce přemohl, kdyby se s nimi setkal v jejich domovině, a jak bohaté hody by si připravil z jejich masa. A Matifou s dobráckým úsměvem přerušoval chvílemi křik svého druha mocnými údery do bubnu, který hřměl jako nějaké dělo. „Zde vidíte, pánové, ukazoval Pescade na plátně, „šacdnou hyenu, která houfně žije v Africe. Je to zvíře rychlé, ale strašně krvelačné. Často přeleze i zdi hřbitovů a vyhrabává mrtvoly, aby je požrala.“ Pak ukázal na jiné místo plátna, kde byla namalována žlutavá voda s modrými květy. Vykládal: „A zde se podívejte, dámy a pánové, na tohoto zajímavého nosorožce. Je mu teprve patnáct měsíců a byl chycen na Sumatře. Při přeplavbě by byl málem svým rohem probodl bok lodi.“ Hůlka se svezla na jiné místo plátna, kde na svěžím trávníku ležely rozmetané lidské kosti. „A tady, dámy a pánové, vizte věci nejstrašnější. To jsou stopy po hrozném lvu z Atlasu. Obývá Saharu a po žhavém písku pobíhá dolů a nahoru. Když slunce příliš pálí, pak někde v jeskyni se válí. Nebojí se ani vody, naopak hledá ji, když měl takovéhle hody: ` Ale všechno marno. Pescade zbytečně namáhal hlas i obraznost. A stejně zbytečně Matifou bušil do bubnu.

Jen několik Dalmatinců statných postav se zastavilo před obrem a prohlíželo si ho znaleckým okem. Pescade toho hned využil a vybízel je, aby změřili síly s Matifouem.

„Jen dále, pánové, jen dále. Chvíle je nad jiné vhodná. Tady máte příležitost, která se vám už po celý život nenaskytne. Velký zápas velkých mužů. Čí ramena se dříve dotknou země Matifou je si jist, že porazí každého, kdo mu prokáže čest, že s ním bude zápasit. Vítěz dostane papírový řád. .. Budete vy ti vítězi, pánové?“ obrátil se Pescade přímo na statné horaly, kteří Matifoua skoro hltali zrakem. Ale mládenci nepokládali za vhodné, aby zkusili svou statečnost s timto obrem. A tu Pescade konečně prohlásil, že bude nucen sám podstoupit zápas se svým druhem, když nikdo nemá odvahy. „Ano, síla se bude měřit s obratností,“ zvolal. „Jen dále, pánové, jen dále, uvidíte, co jste ještě nikdy neviděli. Obr Matifou v křížku s maličkým Pescadem. Zápas dvou provensálských dvojčat. Ano, jsme dvojčata. .. Ač ne ze stejné matky a ač také nejsme stejného věku. Ale to nevadí, jen se podívejte, jak jsme si podobni.“ Jiný mladík se zastavil a pozorně poslouchal otřepané kejklířovy vtipy Byl to jinoch asi dvaadvacetiletý, dosti vysoké postavy a příjemných rysů obličeje, v němž však bylo vidět stopy práce, častého hloubání a i utrpení. Jeho černé oči, krátký černý vous a pečlivě upravený knír dávaly tušit, že v jeho žilách koluje maďarská krev. Byl oděn prostě v oblek sice úpravný, ale ne zrovna podle poslední módy.

Jeho chování dokazovalo, že tento mladík již vnitřně dospěl v muže.

S útrpností pozoroval Pescadovu marnou snahu o přilákání diváků.

Poněvadž sám bídu znal, nebyla mu lhostejná bída jiných.

„Jsou to dva Francouzi,“ řekl si. „A jsou to ubožáci, kteří dnes ještě nevydělali ani krejcar „ Napadlo ho, aby jim sám dělal obecenstvo, samozřejmě platící. Věděl, že vstupné, které jim zaplatí, bude pouhá almužna, i když ne almužna zřejmá, a oběma ubožákům přijde jistě vhod. Proto přistoupil ke vchodu, který byl zahrazen plátnem.

„Jen vstupte, pánové, vstupte, volal Pescade. „Představení právě začíná.“ „ Ale jak vidím. .. jsem sám,“ upozornil ho vlídně mladík.

„Praví umělci, pane,“ odpověděl Pescade hrdě, „nehledí tolik na počet obecenstva, jako na jeho jakost.“ „ Pak tedy dovolíte. ..“ řekl mladík a vyňal z kapsy peněženku.

Vzal z ní dvě zlatky a položil je na cínový talíř, který stál na stolku u vchodu.

„Šlechetné srdce, řekl si Pescade v duchu.

Pak se obrátil na svého přítele: „Na zápasiště, Matifou, na zápasiště! Ať pán za své peníze něco uvidí.“ Ale ve chvíli, kdy chtěl vstoupit do stanu, tento jediný návštěvník se prudce obrátil a odkvapil. Spatřil totiž onu dívku s mužem, kteří před chvílí naslouchali písni guslara. Mladík i dívka vykonali skoro zároveň skutek milosrdenství. Dívka pomohla k almužně guslarovi a mladík zachránil provensálské umělce. Ale jakmile mladík spatřil dívku, zapomněl na vstupné i na divadlo, které měl spatřit, a spěchal tím směrem, kde mu dívka zmizela v zástupu. „Ale pane, to nejde“ volal Pescade za ním. „Nezasloužili jsme si ještě vaše vstupné. Kde je a Kam zmizel. ..a Poslyšte, pane!“ Pescade marně volal na své obecenstvo. Zmizelo. Pohlédl na svého druha, který byl neméně překvapen, a zůstal stát s otevřenými ústy. „Nemáme štěstí,“ vzdychl si obr. „Právě když jsme chtěli začít.“ „Tak teď začněme, rozhodl Pescade a sestupoval po schůdcích do stanu. Tam prováděli své umění před prázdnými lavicemi, které ostatně ve stanu ani nebyly, aby si nějak zasloužili peníze, které dostali od neznámého. V té chvíli se ozval na nábřeží hluk a křik. Husté davy se hrnuly jedním směrem, totiž k moři, a z jejich úst se ozývaly výkřiky: „ loď. ..! loď. ..! Trabacolo!“ Nastal totiž okamžik, kdy měla být lodice spuštěna na moře. Toto divadlo silně vábilo zvědavost. Ulice s boudami i budkami byla rázem opuštěna a vše se hrnulo k loděnici, odkud měla být loď spuštěna. Pescade a Matifou poznali, že se zatím nedočkají diváků.

Odešli tedy ze stanu, vedeni nejen zvědavostí, ale také touhou najít onoho muže, který již již chtěl přihlížet jejich představení. Ubírali se také k loděnici.

Ta byla poněkud stranou od přístavu; na konci výběžku vyčnívajícího do moře. Protlačili se, užívajíce pádně svých loktů, až do prvých řad zvědavců. Ani jejich nejslavnější představení nepřilákalo tolik diváků, kolik se jich tísnilo zde. Ó, té nevděčnosti lidu, který nedovede ocenit pravé umění, ač se dá vzrušit divadlem tak prostým, jakým je pouhé spuštění lodi na vodu! Loď byla již zbavena podpor a všechno bylo hotovo, aby mohla být spuštěna na moře. Na palubě byla již připravena kotva, aby zarazila její běh, jakmile se kýl dostane do vody. Ač měla lodice nosnost jen padesát tun, byla přece dost velká. Proto byla před jejím spuštěním vykonána všechna bezpečnostní opatření. Na palubě lodi stáli u zadního stěžně dva lodníci a dva jiní stáli na přídi; ti měli na starosti kotvu. Jako vždy, byla loď obrácena k moři zádí a tak měla být spuštěna. Její kýl, spočívající na dřevěné a dobře namydlené podložce, držela jen jediná vzpěra. Jakmile bude vzpěra odtržena, loď se dá v pohyb, který se bude zrychlovat její tíží. Asi půl tuctu tesařů již uvolňovalo vzpěru a poklepávalo železnými kladivy na klíny, umístěné pod kýlem lodi, aby ji poněkud nadzvedly. Davy tiše a se zájmem sledovaly jejich práci. V tu chvíli se za záhybem předhoří, které chrání přístav na jihu, objevila zábavní jachta. Mohla mít nosnost asi tři sta padesát tun. Za chvíli musila plout kolem výběžku, s něhož měla být lodice spuštěna. Jakmile ji tedy spatřili, přestali tesaři uvolňovat kýl, aby snad nedošlo ke srážce. Chtěli počkat, až se jachta dostane za čáru, kterou bude v moři sledovat spuštěná lodice. Takové opatření bylo jistě nutné, protože srážka obou plavidel by musila způsobit velkou spoušť na palubě jachty a lodice sama by se po nárazu na mnohem větší družku asi potopila. Dělníci čekali. Šlo o odklad jen nékolika minut. jachta se blížila stále více k loděnici. Bylo již vidět prostým okem, že lodníci na její palubě připravují kotvu. Zraky všech se obrátily k pěkné lodi, jejíž bílé plachty zlatily paprsky večerního slunce.

Námořníci na palubě byli oděni v kroj maltézských námořníků a na hlavě měli červené čapky.

Kapitán klidně na ně volal rozkazy s velitelského můstku. Loď se již octla před loděnicí a z mnohých hrdel se ozval výkřik zděšení. Kýl nové lodice se totiž začal pohybovat. Klíny byly asi již příliš uvolněny a loď se svou vahou dala v pohyb právě ve chvíli, kdy jachta plula těsně kolem loděnice. Srážka obou lodí se zdála neodvratná. Nebylo lze jí zabránit, každý pokus byl marný. Na pokřik diváků odpověděl zděšený výkřik námořníků z jachty. Kapitán jachty si zachoval chladnou krev a dal ihned obrátit kormidlo, ale nebylo již možno, aby jachta včas unikla. Kýl nové lodice rychle sjížděl po dřevěném podkladě. Třením kýlu po podložce vznikal hustý dým a záď se již již nořila do vln. Tu z řad diváků vyskočil muž a chopil se lana, které viselo s boku lodice. Marně však svíral provaz a opíral se nohama o zem. Sám se jen vydával v nebezpečí, že bude stržen do moře.

Tu zpozoroval nedaleko dělovou hlaveň, pevně zaraženou v zemi.

K této hlavni byly obyčejně přivazovány lodi. Jediný skok a již se lano zadrhlo kolem hlavně, zatím co odvážlivec nepřestával svírat jeho druhý konec. Ale ani teď jeho síla ještě nestačila.

Pomalu klouzalo lano po hlavni děla. A pomalu byl muž k ní přitahován. Přijde chvíle, kdy bude nucen provaz pustit, nemá-li být rozmačkán. Ale nedošlo k tomu. Po několikavteřinovém úsilí se provaz náhle přetrhl. Lodice se hluboko ponořila do rozčeřených vln a zase se z nich vynořila. Odvážlivec zdržel lodici jen o několik vteřin, ale ta chvíle stačila.

Lodice sjela do moře ve vzdálenosti několika metrů za jachtou a letěla vlnami zálivu.

Jachta byla zachráněna.

Muž, který vykonal toto odvážné dílo, na něž by nestačil nikdo jiný, byl Matifou. Vše se odehrálo tak rychle, že mu nikdo nedokázal přispěchat na pomoc. „Výborně, výborně!“ volal Pescade a spěchal k druhovi, aby ho objal. A již se ozval na všech stranách potlesk a bouře pochvaly. Každý se chtěl protlačit k obru, ale ten byl tak skromný, že nadšení toho zástupu nechápal. Za pět minut poté zakotvila jachta v přístavu. Pěkná šestiveslice přivážela jejího majitele na břeh. Byl to vysoký, asi padesátiletý muž. Vlasy měl již skoro úplně bílé a vousy měl přistřiženy po arabském způsobu. Velké tmavé oči oživovaly opálenou tvář pravidelných a dosud krásných rysů.

Každému byla jistě hned nápadná vznešenost, kterou prozrazoval postoj jeho těla.

Byl oděn jako námořník. Tmavomodrý kabát se zlatými knoflíky, stažený černým pásem, a lehký klobouk z hnědého sukna výborně mu slušely. Na první pohled bylo zřejmé; že šaty kryjí tělo dosud statné, které stáří ještě nedokázalo oslabit. Sotva ten muž vystoupil na břeh, zamířil k akrobatovi, kterého obklopovali diváci.

Lid ustupoval cizinci uctivě z cesty.

Když přistoupil k obru, nevytáhl z kapsy peněženku a nenabízel zachránci peníze, jak by byl učinil jiný na jeho místě. Podal mu jen ruku a řekl prostě: „Děkuji vám za to, co jste pro nás učinil.“ Matifou se přímo styděl za všechny pocty a díky, protože podle něho to byla pouhá maličkost. „Výborně jsi to provedl, příteli,“ opakoval Pescade s neúnavnou výmluvností.

„Vy jste Francouzi?“ zeptal se cizinec.

„Jsme více než Francouzi,“ odpověděl Pescade hrdě. „Jsme Francouzi z Provence.“ Cizinec si je prohlížel s opravdovým zájmem i soucitem. Jejich zbědovanost byla příliš zjevná, aby se dal klamat slovy. Měl před sebou -, to poznal hned - dva ubohé akrobaty, z nichž jeden svým zákrokem prokázal mu velkou službu, protože srážka by byla způsobila mnoho škod. „Navštivte mě na lodi,“ zval je „A kdy, milý kníže?“ ptal se Pescade s rostomilou úklonou.

„Zítra ráno.“ „Přijdeme,“ slíbil Pescade. Matifou jen přikývl svou obrovskou hlavou.

Množství lidí se stále ještě tlačilo k hrdinovi tho příhody.

Byli by jej jistě odnesli na ramenou, kdyby jeho váha nebyla odstrašila i nejsmělejší a nejsilnější muže od provedení tohoto záměru. Pescade, který se dovedl chopit příležitosti, usoudil, že teď je vhodná chvíle, aby využitkoval změnu ve smýšlení obecenstva. Když se cizinec vzdálil, pokynuv oběma akrobatům rukou, zvolal Pescade pronikavě: „Za chvíli dojde k boji mezi Matifouem a Pescadem, pánové, jen směle za mnou na zápasiště. Platí se teprve po představení. .. Ale kdo chce, ten může zaplatit napřed.

Tentokrát mnoho lidí uposlechlo pozvání. Stan byl pro ně příliš malý. Mnozí musili být odmítnuti. Zatím cizinec, který se ubíral k nábřeží, potkal mladou dívku s jejím otcem, které jsme již poznali. Byli rovněž svědky celé příhody.

Mladík, který zaplatil vstupné a odešel, kráčel za nimi v malé vzdálenosti. Pozdravil, ale otec dívky poděkoval na pozdrav jen zběžně a hrdě, čehož si cizinec dobře všiml. Podivné bylo, že cizincovým tělem projel záchvěv jakéhosi odporu a v jeho zraku zaplál blesk, když spatřil muže provázejícího dívku. Ten však přistoupil již k němu a pravil: „Pane, dík tomu akrobatovi unikl jste opravdu velkému nebezpečí.“ „Opravdu, pane,“ odpověděl cizinec, a hlas se mu zachvěl nepotlačitelným vzrušením. Potom se otázal: „ S kým mám čest prosím?“ „Jsem Silas Toronthal z Dubrovníka,“ odpověděl terstský bankéř. „A mohu se zase já dovědět, kdo je majetníkem té nádherné jachty?“ „Doktor Antekirt, odpověděl cizinec, Oba se rozloučili pozdravem. Ze stanu akrobatů k nim zaléhalo nadšené volání a potlesk. Tohoto večera se nejen Matifou najedl dosyta, to jest za čtyři, ale zůstalo i pro pátého. Bylo toho více než dost na večeři pro jeho malého společníka Pescada.


Kapitola druhá

SPUŠTĚNÍ.

„Jak je vidět, nejde to,“ promluvil Matifou.

„Co nejde?“ ptal se Pescade.

„No, naše obchody..

„Pravda, ty by mohly jít líp, to je nesporné.“

„Co je Matifou?“ „Nebudeš se na mne hněvat, když ti něco řeknu?“

„Samozřejmě, že se budu hněvat, když to bude k zlosti.“

„Tedy. .. musíš mě opustit.“

„Jak to myslíš. ?.. Chceš vystupovat sám?“ ptal se Pescade.

„Ano.“

„To jsem opravdu zvědav, jak? Jen pokračuj.“

„Jsem přesvědčen, že by se ti vedlo líp, kdybys byl sám. Já ti jen překážím, beze mne bys našel

dost prostředků, abys....

„Heleď,“ přerušil ho Pescade, „jsi silný, ne?“ „To jsem.“

„A velký „

„ To taky.“

„Tak si pamatuj, že jsi tak hloupý, jak jsi silný a velký.“

„A proč, prosím tě?“

„Poněvadž mluvíš ještě hloupěji, než vypadáš. Já mám opustit přítele -, „S kým potom budeš

vystupovat?“

„ Hm.. „

„Kdo bude dělat salto mortale s tvých ramen?“ „ To tedy nevím..“

„A kdo veletoč na tvé napjaté paži?“

„Pravda.. „ ozval se Matifou, pro kterého tolik otázek bylo přece jen příliš.

„Ano, takový veletoč před obecenstvem, které zuřivě tleská.

.. když náhodou nějaké to obecenstvo je.

„To obecenstvo,“ vzdychl si Matifou.

„Tak už toho tedy nechme,“ rozhodl Pescade, „a přemýšlej jenom, jak si dnes opatříme večeři.“

„Já nemám hlad:“

„Nepovídej, ty máš hlad vždycky, a zvláště teď,“ odpověděl Pescade, položiv ruku na ohromná

ústa svého druha. „Je to znát na tvých zubech, které jsou ostřejší než špičáky nějakého vlčáka. Máš

hlad, to ti říkám já, a najíš se, jakmile jen vyděláme půlzlatník nebo třeba čtvrtzlatník.“

„A ty, maličký?“

„Což o mne. .. Mně stačí zrnko prosa, já nepotřebuji, abych byl silný, kdežto ty. .. jen se řiď

mou radou. Čím více jíš, tím více tloustneš, a čím více tloustneš, tím se stáváš větší zvláštností. ..

„Zvláštností?.. Hm, snad ano.“

„Já naopak tim více hubnu, čím méně jím, a stávám se tím větší zvláštností, čím víc hubnu.

Není to snad pravda?“

„Pravda to je,“ prostoduše přisvědčil Matifou. „Je tedy v mém zájmu, Pescade, abych hodně

jedl, že ano?“ „Zrovna jak jsi řekl, můj obře, a v mém zaseje, abych nejedl.“ „ Takže když zbude

jen pro jednoho?..“ „ Bude to pro tebe.“

„ A bude-li dost pro oba?“

„Pak to bude zase pro tebe. Matifou vydá přece za dva, ne?“

„Za čtyři .. za šest .. za deset.. zvolal Herkules kterého by opravdu nezmohlo deset lidí. tebe:

Ponecháme-li stranou nadsázky, kterými všichni siláci ještě zveličují svou sílu, bylo pravda, že

Matifou dosud přemohl každého člověka, který byl ochoten s ním se měřit..

Vyprávěly se o něm dva příběhy, které skutečně zněly jako zázrak.

Kdysi v cirkuse, postaveném ze dřeva, povolil trám, který podpíral celou kostru. Praskot děsil

diváky; hrozilo jim, že budou rozdrceni. Nastala panika a všichni spěchali do chodeb. Ale byl zde

silák Matifou.

Skokem se dostal k sloupu již povolujícímu a podepřel jej mohutnými rameny na tak dlouho,

pokud se poslední divák nedostal z cirkusu. Pak se jedním skokem dostal ven sám a hned za ním se

zřítila kostra stanu.

To je důkazem, jakou měl sílu v ramenou. A jakou měl sílu v pažích, o tom svědčí toto:

Jednoho dne se na loukách v Camargue splašil býk, utekl z ohrady a zranil několik lidí. Byl by

jistě způsobil mnohem větší neštěstí, kdyby nebyl zasáhl Matifou. Obr skočil před zvíře a vyčkával

jeho útok s klidnou rozvahou. Ve chvíli pak, kdy býk sklonil hlavu, aby ho nabral na rohy, uchopil

ho za ně a držel ho tak dlouho, až býka svázali a zneškodnili. o jeho nadlidské síle by se dalo ještě

leccos vyprávět.

Popsali bychom též jeho odvahu a obětavost. Nikdy neváhal nasadit život, šlo-li o záchranu

bližních. Byla to krátce bytost stejně dobrá jako silná. Ale neměl-li sílu ztratit, musil se dobře živit,

a proto ho Pescade nutil jíst a jíst; nebylo-li dost pro dva, přenechával mu i svůj díl.

Tentokrát však nebyla naděje na jídlo ani pro jednoho.

„To je k zbláznění opakoval Pescade. A aby zlepšil náladu svou i svého druha, začal se svými

žerty, šprýmy a grimasami. Poskakoval na lešení, kroutil se a chodil po rukou. Říkal totiž, že nemá

takový hlad, když je hlavou dolů.

A obrácen k pomyslnému obecenstvu, opakoval stále nesmysly, jakých je slyšet dost všude, kde

se vyskytne šašek nebo clown a kde je i dost hloupých lidí, aby ho poslouchali.

„Jen vstupte, dámy, jen vstupte, pánové,“ volal, „platí se teprve při odchodu. .. pouhý krejcar za

osobu: ` Ale má-li někdo odejít, musí nejdříve přijít, a nikdo se k tomu neměl. Pět nebo šest osob se

sice zastavilo před pomalovaným plátnem, ale nikdo se neodhodlal vstoupit dovnitř.

Pescade ukazoval hůlkou na zvířata, namalovaná na plátně.

Neměli sice zvěřinec, plátno po někom podědili, ale Pescadovi to nevadilo. Vysvětloval, jak by

Matifou všechna tato zvířata hladce přemohl, kdyby se s nimi setkal v jejich domovině, a jak bohaté

hody by si připravil z jejich masa.

A Matifou s dobráckým úsměvem přerušoval chvílemi křik svého druha mocnými údery do

bubnu, který hřměl jako nějaké dělo.

„Zde vidíte, pánové, ukazoval Pescade na plátně, „šacdnou hyenu, která houfně žije v Africe. Je

to zvíře rychlé, ale strašně krvelačné. Často přeleze i zdi hřbitovů a vyhrabává mrtvoly, aby je

požrala.“

Pak ukázal na jiné místo plátna, kde byla namalována žlutavá voda s modrými květy. Vykládal:

„A zde se podívejte, dámy a pánové, na tohoto zajímavého nosorožce. Je mu teprve patnáct

měsíců a byl chycen na Sumatře. Při přeplavbě by byl málem svým rohem probodl bok lodi.“

Hůlka se svezla na jiné místo plátna, kde na svěžím trávníku ležely rozmetané lidské kosti.

„A tady, dámy a pánové, vizte věci nejstrašnější. To jsou stopy po hrozném lvu z Atlasu. Obývá

Saharu a po žhavém písku pobíhá dolů a nahoru. Když slunce příliš pálí, pak někde v jeskyni se

válí. Nebojí se ani vody, naopak hledá ji, když měl takovéhle hody: ` Ale všechno marno. Pescade

zbytečně namáhal hlas i obraznost.

A stejně zbytečně Matifou bušil do bubnu.

Jen několik Dalmatinců statných postav se zastavilo před obrem a prohlíželo si ho znaleckým

okem.

Pescade toho hned využil a vybízel je, aby změřili síly s Matifouem.

„Jen dále, pánové, jen dále. Chvíle je nad jiné vhodná. Tady máte příležitost, která se vám už po

celý život nenaskytne.

Velký zápas velkých mužů. Čí ramena se dříve dotknou země Matifou je si jist, že porazí

každého, kdo mu prokáže čest, že s ním bude zápasit. Vítěz dostane papírový řád. .. Budete vy ti

vítězi, pánové?“ obrátil se Pescade přímo na statné horaly, kteří Matifoua skoro hltali zrakem.

Ale mládenci nepokládali za vhodné, aby zkusili svou statečnost s timto obrem. A tu Pescade

konečně prohlásil, že bude nucen sám podstoupit zápas se svým druhem, když nikdo nemá odvahy.

„Ano, síla se bude měřit s obratností,“ zvolal. „Jen dále, pánové, jen dále, uvidíte, co jste ještě nikdy

neviděli. Obr Matifou v křížku s maličkým Pescadem. Zápas dvou provensálských dvojčat. Ano,

jsme dvojčata. .. Ač ne ze stejné matky a ač také nejsme stejného věku. Ale to nevadí, jen se

podívejte, jak jsme si podobni.“

Jiný mladík se zastavil a pozorně poslouchal otřepané kejklířovy vtipy Byl to jinoch asi

dvaadvacetiletý, dosti vysoké postavy a příjemných rysů obličeje, v němž však bylo vidět stopy

práce, častého hloubání a i utrpení.

Jeho černé oči, krátký černý vous a pečlivě upravený knír dávaly tušit, že v jeho žilách koluje

maďarská krev.

Byl oděn prostě v oblek sice úpravný, ale ne zrovna podle poslední módy.

Jeho chování dokazovalo, že tento mladík již vnitřně dospěl v muže.

S útrpností pozoroval Pescadovu marnou snahu o přilákání diváků.

Poněvadž sám bídu znal, nebyla mu lhostejná bída jiných.

„Jsou to dva Francouzi,“ řekl si. „A jsou to ubožáci, kteří dnes ještě nevydělali ani krejcar „

Napadlo ho, aby jim sám dělal obecenstvo, samozřejmě platící.

Věděl, že vstupné, které jim zaplatí, bude pouhá almužna, i když ne almužna zřejmá, a oběma

ubožákům přijde jistě vhod.

Proto přistoupil ke vchodu, který byl zahrazen plátnem.

„Jen vstupte, pánové, vstupte, volal Pescade. „Představení právě začíná.“

„ Ale jak vidím. .. jsem sám,“ upozornil ho vlídně mladík.

„Praví umělci, pane,“ odpověděl Pescade hrdě, „nehledí tolik na počet obecenstva, jako na jeho

jakost.“

„ Pak tedy dovolíte. ..“ řekl mladík a vyňal z kapsy peněženku.

Vzal z ní dvě zlatky a položil je na cínový talíř, který stál na stolku u vchodu.

„Šlechetné srdce, řekl si Pescade v duchu.

Pak se obrátil na svého přítele:

„Na zápasiště, Matifou, na zápasiště! Ať pán za své peníze něco uvidí.“

Ale ve chvíli, kdy chtěl vstoupit do stanu, tento jediný návštěvník se prudce obrátil a odkvapil.

Spatřil totiž onu dívku s mužem, kteří před chvílí naslouchali písni guslara. Mladík i dívka vykonali

skoro zároveň skutek milosrdenství. Dívka pomohla k almužně guslarovi a mladík zachránil

provensálské umělce.

Ale jakmile mladík spatřil dívku, zapomněl na vstupné i na divadlo, které měl spatřit, a spěchal

tím směrem, kde mu dívka zmizela v zástupu.

„Ale pane, to nejde“ volal Pescade za ním. „Nezasloužili jsme si ještě vaše vstupné. Kde je a

Kam zmizel. ..a Poslyšte, pane!“

Pescade marně volal na své obecenstvo. Zmizelo. Pohlédl na svého druha, který byl neméně

překvapen, a zůstal stát s otevřenými ústy.

„Nemáme štěstí,“ vzdychl si obr. „Právě když jsme chtěli začít.“

„Tak teď začněme, rozhodl Pescade a sestupoval po schůdcích do stanu.

Tam prováděli své umění před prázdnými lavicemi, které ostatně ve stanu ani nebyly, aby si

nějak zasloužili peníze, které dostali od neznámého.

V té chvíli se ozval na nábřeží hluk a křik. Husté davy se hrnuly jedním směrem, totiž k moři, a

z jejich úst se ozývaly výkřiky:

„ loď. ..! loď. ..! Trabacolo!“

Nastal totiž okamžik, kdy měla být lodice spuštěna na moře.

Toto divadlo silně vábilo zvědavost. Ulice s boudami i budkami byla rázem opuštěna a vše se

hrnulo k loděnici, odkud měla být loď spuštěna.

Pescade a Matifou poznali, že se zatím nedočkají diváků.

Odešli tedy ze stanu, vedeni nejen zvědavostí, ale také touhou najít onoho muže, který již již

chtěl přihlížet jejich představení.

Ubírali se také k loděnici.

Ta byla poněkud stranou od přístavu; na konci výběžku vyčnívajícího do moře. Protlačili se,

užívajíce pádně svých loktů, až do prvých řad zvědavců. Ani jejich nejslavnější představení

nepřilákalo tolik diváků, kolik se jich tísnilo zde. Ó, té nevděčnosti lidu, který nedovede ocenit

pravé umění, ač se dá vzrušit divadlem tak prostým, jakým je pouhé spuštění lodi na vodu!

Loď byla již zbavena podpor a všechno bylo hotovo, aby mohla být spuštěna na moře. Na

palubě byla již připravena kotva, aby zarazila její běh, jakmile se kýl dostane do vody. Ač měla

lodice nosnost jen padesát tun, byla přece dost velká. Proto byla před jejím spuštěním vykonána

všechna bezpečnostní opatření.

Na palubě lodi stáli u zadního stěžně dva lodníci a dva jiní stáli na přídi; ti měli na starosti

kotvu.

Jako vždy, byla loď obrácena k moři zádí a tak měla být spuštěna. Její kýl, spočívající na

dřevěné a dobře namydlené podložce, držela jen jediná vzpěra. Jakmile bude vzpěra odtržena, loď

se dá v pohyb, který se bude zrychlovat její tíží. Asi půl tuctu tesařů již uvolňovalo vzpěru a

poklepávalo železnými kladivy na klíny, umístěné pod kýlem lodi, aby ji poněkud nadzvedly. Davy

tiše a se zájmem sledovaly jejich práci.

V tu chvíli se za záhybem předhoří, které chrání přístav na jihu, objevila zábavní jachta. Mohla

mít nosnost asi tři sta padesát tun. Za chvíli musila plout kolem výběžku, s něhož měla být lodice

spuštěna.

Jakmile ji tedy spatřili, přestali tesaři uvolňovat kýl, aby snad nedošlo ke srážce. Chtěli počkat,

až se jachta dostane za čáru, kterou bude v moři sledovat spuštěná lodice.

Takové opatření bylo jistě nutné, protože srážka obou plavidel by musila způsobit velkou

spoušť na palubě jachty a lodice sama by se po nárazu na mnohem větší družku asi potopila.

Dělníci čekali. Šlo o odklad jen nékolika minut. jachta se blížila stále více k loděnici. Bylo již

vidět prostým okem, že lodníci na její palubě připravují kotvu.

Zraky všech se obrátily k pěkné lodi, jejíž bílé plachty zlatily paprsky večerního slunce.

Námořníci na palubě byli oděni v kroj maltézských námořníků a na hlavě měli červené čapky.

Kapitán klidně na ně volal rozkazy s velitelského můstku. Loď se již octla před loděnicí a z

mnohých hrdel se ozval výkřik zděšení.

Kýl nové lodice se totiž začal pohybovat. Klíny byly asi již příliš uvolněny a loď se svou vahou

dala v pohyb právě ve chvíli, kdy jachta plula těsně kolem loděnice.

Srážka obou lodí se zdála neodvratná. Nebylo lze jí zabránit, každý pokus byl marný. Na pokřik

diváků odpověděl zděšený výkřik námořníků z jachty. Kapitán jachty si zachoval chladnou krev a

dal ihned obrátit kormidlo, ale nebylo již možno, aby jachta včas unikla.

Kýl nové lodice rychle sjížděl po dřevěném podkladě. Třením kýlu po podložce vznikal hustý

dým a záď se již již nořila do vln.

Tu z řad diváků vyskočil muž a chopil se lana, které viselo s boku lodice. Marně však svíral

provaz a opíral se nohama o zem.

Sám se jen vydával v nebezpečí, že bude stržen do moře.

Tu zpozoroval nedaleko dělovou hlaveň, pevně zaraženou v zemi.

K této hlavni byly obyčejně přivazovány lodi. Jediný skok a již se lano zadrhlo kolem hlavně,

zatím co odvážlivec nepřestával svírat jeho druhý konec. Ale ani teď jeho síla ještě nestačila.

Pomalu klouzalo lano po hlavni děla. A pomalu byl muž k ní přitahován. Přijde chvíle, kdy bude

nucen provaz pustit, nemá-li být rozmačkán.

Ale nedošlo k tomu. Po několikavteřinovém úsilí se provaz náhle přetrhl. Lodice se hluboko

ponořila do rozčeřených vln a zase se z nich vynořila.

Odvážlivec zdržel lodici jen o několik vteřin, ale ta chvíle stačila.

Lodice sjela do moře ve vzdálenosti několika metrů za jachtou a letěla vlnami zálivu.

Jachta byla zachráněna.

Muž, který vykonal toto odvážné dílo, na něž by nestačil nikdo jiný, byl Matifou. Vše se

odehrálo tak rychle, že mu nikdo nedokázal přispěchat na pomoc.

„Výborně, výborně!“ volal Pescade a spěchal k druhovi, aby ho objal. A již se ozval na všech

stranách potlesk a bouře pochvaly. Každý se chtěl protlačit k obru, ale ten byl tak skromný, že

nadšení toho zástupu nechápal.

Za pět minut poté zakotvila jachta v přístavu. Pěkná šestiveslice přivážela jejího majitele na

břeh.

Byl to vysoký, asi padesátiletý muž. Vlasy měl již skoro úplně bílé a vousy měl přistřiženy po

arabském způsobu. Velké tmavé oči oživovaly opálenou tvář pravidelných a dosud krásných rysů.

Každému byla jistě hned nápadná vznešenost, kterou prozrazoval postoj jeho těla.

Byl oděn jako námořník. Tmavomodrý kabát se zlatými knoflíky, stažený černým pásem, a

lehký klobouk z hnědého sukna výborně mu slušely. Na první pohled bylo zřejmé; že šaty kryjí tělo

dosud statné, které stáří ještě nedokázalo oslabit.

Sotva ten muž vystoupil na břeh, zamířil k akrobatovi, kterého obklopovali diváci.

Lid ustupoval cizinci uctivě z cesty.

Když přistoupil k obru, nevytáhl z kapsy peněženku a nenabízel zachránci peníze, jak by byl

učinil jiný na jeho místě. Podal mu jen ruku a řekl prostě:

„Děkuji vám za to, co jste pro nás učinil.“

Matifou se přímo styděl za všechny pocty a díky, protože podle něho to byla pouhá maličkost.

„Výborně jsi to provedl, příteli,“ opakoval Pescade s neúnavnou výmluvností.

„Vy jste Francouzi?“ zeptal se cizinec.

„Jsme více než Francouzi,“ odpověděl Pescade hrdě. „Jsme Francouzi z Provence.“

Cizinec si je prohlížel s opravdovým zájmem i soucitem.

Jejich zbědovanost byla příliš zjevná, aby se dal klamat slovy. Měl před sebou -, to poznal hned

- dva ubohé akrobaty, z nichž jeden svým zákrokem prokázal mu velkou službu, protože srážka by

byla způsobila mnoho škod.

„Navštivte mě na lodi,“ zval je „A kdy, milý kníže?“ ptal se Pescade s rostomilou úklonou.

„Zítra ráno.“

„Přijdeme,“ slíbil Pescade. Matifou jen přikývl svou obrovskou hlavou.

Množství lidí se stále ještě tlačilo k hrdinovi tho příhody.

Byli by jej jistě odnesli na ramenou, kdyby jeho váha nebyla odstrašila i nejsmělejší a

nejsilnější muže od provedení tohoto záměru.

Pescade, který se dovedl chopit příležitosti, usoudil, že teď je vhodná chvíle, aby využitkoval

změnu ve smýšlení obecenstva. Když se cizinec vzdálil, pokynuv oběma akrobatům rukou, zvolal

Pescade pronikavě: „Za chvíli dojde k boji mezi Matifouem a Pescadem, pánové, jen směle za

mnou na zápasiště.

Platí se teprve po představení. .. Ale kdo chce, ten může zaplatit napřed.

Tentokrát mnoho lidí uposlechlo pozvání. Stan byl pro ně příliš malý. Mnozí musili být

odmítnuti.

Zatím cizinec, který se ubíral k nábřeží, potkal mladou dívku s jejím otcem, které jsme již

poznali. Byli rovněž svědky celé příhody.

Mladík, který zaplatil vstupné a odešel, kráčel za nimi v malé vzdálenosti. Pozdravil, ale otec

dívky poděkoval na pozdrav jen zběžně a hrdě, čehož si cizinec dobře všiml.

Podivné bylo, že cizincovým tělem projel záchvěv jakéhosi odporu a v jeho zraku zaplál blesk,

když spatřil muže provázejícího dívku.

Ten však přistoupil již k němu a pravil:

„Pane, dík tomu akrobatovi unikl jste opravdu velkému nebezpečí.“

„Opravdu, pane,“ odpověděl cizinec, a hlas se mu zachvěl nepotlačitelným vzrušením.

Potom se otázal:

„ S kým mám čest prosím?“

„Jsem Silas Toronthal z Dubrovníka,“ odpověděl terstský bankéř. „A mohu se zase já dovědět,

kdo je majetníkem té nádherné jachty?“

„Doktor Antekirt, odpověděl cizinec, Oba se rozloučili pozdravem. Ze stanu akrobatů k nim

zaléhalo nadšené volání a potlesk.

Tohoto večera se nejen Matifou najedl dosyta, to jest za čtyři, ale zůstalo i pro pátého. Bylo

toho více než dost na večeři pro jeho malého společníka Pescada.