×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

C - Matyáš Sandorf - nový hrabě Monte Christo - Jules Verne, Kapitola druhá MAĎARSKÝ HRABĚ

Kapitola druhá MAĎARSKÝ HRABĚ. Uhry společně se Sedmihrady byly Karlovickým mírem roku 1699 připojeny k Rakousku a za dvacet let potom byla vyhlášena pragmatickou sankcí nedílnost rakouských zemí. Od té doby zůstávaly Uhry ve svazku rakouské říše, ale všichni Maďaři nebyli, jak se zdá, timto svazkem vždy nadšeni.

Alespoň v době našeho vyprávění žil v Uhrách maďarský šlechtic, který nenáviděl vše cizí a přál si obnovit své zemi samostatnost. V svém mládí poznal Košuta, a ač byl vychován v jiných názorech, přece jen se obdivoval jeho nadšenému srdci.

Onen šlechtic byl hrabě Matyáš Sandorf, který bydlil v starém zámku v okresu fogarašském v sedmihradské župě. Jeho zámek, vystavěný na severním výběžku Karpat, které oddělují Sedmihrady od Rumunska, byl jako stvořen za útulek spiklenců.

Sousední doly, náležející k zámku Artenaku, byly pro majitele zámku stálým a značným zdrojem příjmů. Panství zaujímalo větší část fogarašského okresu a jeho obyvatelé se nijak netajili tím, že hraběti jsou oddáni tělem i duší a že mu žehnají za vše dobré, co okresu i zemi prokázal. Proto byl zámek Artenak veden v dobré patrnosti i ve vídeňských kruzích, kde byl příčinou mnohých podezření i obav, a snad více zámecký pán než zámek sám.

Matyáši Sandorfovi bylo tehdy pětatřicet let. Byl prostředního vzrůstu, ale jeho postava prozrazovala značnou sílu svalů. Na širokých ramenou '25, spočívala krásná, hrdá hlava. Zdravý, poněkud hranatý obličej byl přímo vzorem maďarského typu.

Vynikající a všeobecně známou vlastností hraběte bylo, že nikdy nikomu neodpustil příkoří nebo urážky, učiněné jeho přátelům, ale zato že se vůbec nestaral, co kdo říká nebo si myslí o něm. Měl neobyčejný smysl pro spravedlnost. Nebyl z těch, kdo přenechávají Bohu, aby trestal zlé činy.

Třeba ještě připomenout, že se hraběti dostalo výborného vzdělání. Ze záliby se obíral studiem lékařství a fysiky. Byl by se stal jistě věhlasným lékařem, kdyby mu bylo bývalo určeno osudem, že se musí svými znalostmi živit. Takto pěstoval jen vědu pro vědu a jeho vzdělanost spojená s přirozenou ušlechtilostí vytvořila z něho muže v pravém smyslu slova. Za takového jej považovali všichni, kdo ho znali, a zvláště profesoři vysokých škol, s kterými Sandorf udržoval přátelské styky.

V té době byla ještě živa hraběnka Rena Sandorfová, která bývala duší všech společností na zámku Artenaku. Ale patnáct měsíců před začátkem našeho vyprávění skosila ji smrt v plném mládí a v plné kráse. Hraběti zůstala jen dceruška, které teď byly dva roky.

Hraběte Sandorfa tato rána osudu krutě ranila, ba zdálo se, že se z ní ani nevzpamatuje. Zámek pustl a všechen dřívější život v něm utichl. Hrabě žil v zámku jen vzpomínkám a svému bolu. V myšlenkách se teď obíral jen blahem dcerky, kterou svěřil Růženě Landekové, choti zámeckého správce. Tato dobrá a ještě mladá žena ujala se dítěte s láskou vpravdě mateřskou.

V prvých měsících svého vdovství hrabě Sandorf neopouštěl zámek vůbec. Vzpominky na Renatu byly příliš silné a jen zvolna bledly, až konečně nad osobními city nabyl převahy zájem o blaho vlasti, jejíž postavení v rodině evropských národů nebylo nejrůžovější.

V té době totiž, roku 185g, zasadila moci Rakouska citelnou ránu válka s Francií a s Itálií. Po sedmi letech pak přišla rána ještě hroznější, porážka u Hradce Králové. Nebylo to již všemocné Rakousko, nýbrž Rakousko zbavené italských provincií a vlastně podřízené Německu. K tomuto zeslabenému Rakousku se Maďarsko vidělo připoutáno. Maďaři byli tím vším raněni v své ctižádostivosti, neboť v jejich očích vítězství u Custozzy a Visu nemohli vyrovnat porážku u Sadové. Toužili po samostatnosti. '26, Hrabě Sandorfnásledujícího roku prozkoumal pečlivě politickou situaci a usoudil, že hnutí, směřující k rozdvojení rakouské říše, mělo by naději na zdar. Nastala doba činů.

Dne 3. května 186. opustil hrabě Sandorf zámek Artenak, zanechav dcerušku péči paní Landekové, odebral se do Pešti a jednal tam s přáteli.

Pak odjel do Terstu, aby odtamtud sledoval události a řídil všechny podniky.

Zde mělo být vytvořeno středisko spiknutí. V Terstu mohli náčelníci spiknutí jednat volněji a bezpečněji, než kdyby zůstali ve vlasti. V Terstu také bydlili dva Sandorfovi nejvěrnější přátelé, kteří byli prodchnuti touže; touhou a hotovi podporovat ho až do konce: Hrabě Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory byli Maďaři ze starého rodu, ale nebyli nadáni statky pozemskými. Byli asi o deset let starší než Sandorf.. Prvý měl nevelké příjmy z malého panství a druhý se živil jako profesor fysiky na kterési terstské střední škole.

Ladislavu Zathmarovi náležel dům, který Sarkany se Zironem konečně nalezli, ale ten dům hostil zároveň i Sandorfa. Zathmar mu totiž propůjčil svůj dům v užívání po celou dobu, po kterou bude třeba, aby se hrabě Matyáš zdržoval mimo vlast, to jest do konce povstání; ať již skončí jakkoliv. Pětapadesátiletý Maďar Borik náhrazoval v domě celé služebnictvo.

Ten byl svému pánu právě tak oddán jako Sandorfovi jeho zámecký správce Landek.

Štěpán Bathory měl ještě skromnější obydlí na konci "korsa", tedy v téže čtvrti, jako byl dům Zathmarův. Bathory žil jen pro svou choť a synáčka Petra, kterému bylo tehdy osm let.

Bathory byl spřízněn s rodem, který v šestnáctém století zasedl na maďarský trůn. Od té doby se však rod Bathoryů rozčlenil do mnoha větví.

Všem, kdo znali Bathoryův původ, bylo ovšem divné, že potomek tak slavného rodu je prostým středoškolským profesorem. Ale Štěpán Bathory nebyl jen pouhým profesorem. Byl soukromým učencem, jedním z těch, kteří se netlačí do popředí, ale kterym jejich práce přece jen přináší slávu.

Donucen politickými poměry, opustil Bathory státní službu, odstěhoval se do Terstu a tam žil jako profesor na soukromé střední škole.

'27, Tito tři přátelé se po Sandorfově příjezdu do Terstu scházeli v domě Ladislava Zathmara. Policie neměla nejmenšího tušení, že dům na okraji parku je středem spiknutí, do něhož je zasvěceno mnoho osob, sídlících v nejrůznějších městech rakouské říše. Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory -stali se bez váhání Sandorfovými společníky v přípravných pracích. Byli jako on přesvědčeni, že nadešla vhodná doba k podniku, jímž se Maďarsku dostane v Evropě té moci a váhy, o které Maďaři ctižádostivě snili. Byli si vědomi, že svou činnost snad zaplatí životem, ale nijak je to nelekalo. V Zathmarově domku se scházely hlavy spiknutí. Přicházeli tam i spiklenci z maďarských krajů a přijímali rozkazy k další práci. Mezi Terstem a různými maďarskými městy bylo za pomoci poštovních holubů zřízeno rychlé a bezpečné spojení pro dopravu zpráv, které nemohly být svěřeny poště a telegrafu. Krátce, vše bylo zařízeno tak, že na spiklence nepadal ani stín podezření.

Zprávy byly ostatně sepisovány tajným písmem takového druhu, že je nemohl rozluštit nikdo, kdo k němu neměl klíč. To jim zaručovalo úplnou bezpečnost.

Tři dni po příletu holuba, nesoucího lístek, jehož obsah si Sarkany opsal, bylo to 21. května, seděli Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory asi v osm hodin v pracovně, vyčkávajíce návratu hraběte Sandorfa. Ten se musel před nějakou dobou v soukromých záležitostech odebrat na zámek Artenak. Cesta mu ostatně prospěla; setkal se doma s některými zasvěcenci a vyřídil tak vše, co pro obsáhlost nebylo lze sjednat písemně. Mezi Terstem a Artenakem bylo vyměněno několik depeší, z nichž poslední Ladislav Zathmar mřížkou právě převáděl v srozumitelná slova.

Všechny depeše byly sestavovány na podkladě záměny písmen, ale nikoli jednoduchým způsobem tak, že každé skutečné písmeno bylo nahrazováno týmž písmenem náhradním, nýbrž složitějším způsobem; záměna se dála podle určitého pořadu, daného klíčem, kterým v tomto případě byla mřížka. Mřížkou, kterou hrabě Zathmar právě držel v ruce, byl čtvereček tuhého papíru, rozdělený na šestatřicet polí, z nichž devět polí bylo vyříznuto na způsob okének. Položí-li se taková mřížka na sloupce šifrované zprávy, lze číst jen ta písmena, která padnou do okének, kdežto ostatní jsou zakryta. Otočí-li se pak mřížka, lze číst jiná písmena; '28, Mřížkou, .. byl čtvereček tuhého papíru mřížku třeba ótočit celkem čtyřikrát, než jsou rozluštěna všechna písmena jednoho sloupce zprávy. Mřížek se používalo pro tajné zprávy odedávna a v době našeho vyprávění byly pokládány za způsob nejbezpečnější. Dřívější způsob jednoduché záměny písmen tak, že se za a vždycky kladlo na příklad f a podobně, byl v oné době již zavržen jako příliš jednoduchý. Bylo totiž zjištěno, že v každé řeči se některé písmeno vyskytuje nejčastěji, na příklad ve francouzštině e,, ve španělštině o,, v ruštině a,, a toto zjištění bylo podkladem pro chytré hlavy, že dovedly rozluštit každý takový způsob jednoduchých tajných písem.

Protože klíčem byli mřížky, bylo toto tajné písmo daleko bezpečnější. Nevýhoda vězela v tom, že bylo třeba mřížku pečlivě schovávat před nepovolanými; ale u Sandorfa nehrozilo nebezpečí, neboť nebylo nepovolaných a zrádců, kteří by se buď nějak k mřížce dostali, nebo ji prozradili jiným. A kdyby se snad přece jen někdo mřížky zmocnil, nemohlo už spiklencům hrozit nebezpečí, poněvadž všechny zprávy byly po přečtení okamžitě ničeny. Krátce, nikde nezůstávaly stopy, které by mohly vést k prozrazení spiknutí, v němž mnoho maďarských vlastenců dávalo v sázku svou hlavu.

Právě když hrabě Zathmar chtěl spálit poslední rozluštěnou zprávu; někdo lehce zaklepal na dveře.

Byl to Borik, který přiváděl z nádraží hraběte Sandorfa.

Ladislav Zathmar spěchal hraběti vstříc.

"Podařilo se, Matyáši?" ptal se s úsečností a chvatem muže, který chce mít ve všem hned jasno.

"Úplně, Ladislave!" odpověděl Sandorf "Neklamal jsem se v sedmihradských přátelích. Můžeme spoléhat na jejich podporu." "Sdělil jsi jim obsah zprávy, kteróu jsme dostali z Pešti před třemi dny?" ujal se pak slova Bathory, jenž byl se Sandorfem v tak přátelském poměru, že si tykali.

"Ano, Štěpáne, jsou o všem zpraveni a připraveni povstat na prvé znamení. Ve dvou dnech budeme pány Pešti a za půl dne se zmocníme celého maďarského území. Osm milionů Maďarů nabude rázem samostatnosti." "A sněm?" ptal se Bathory dál.

"Naši stoupenci mají v něm většinu. Zřídí hned novou vládu, která se ujme správy státu. Vše půjde snadno a hladce, neboť župy nejsou závislé na koruně a jejich náčelníci mají v rukou veškerou policejní moc." "Ale místodržitelská rada s palatinem v čele?" ozval se Zathmar.

"Postaráme se včas, aby nemohla zakročit." "A jak je to s maďarskou kanceláří ve Vídni." "I o tu je již postaráno. Vše je připraveno tak, že úspěch je zajištěn." "Úspěch!" zvolal Štěpán Bathory nadšeně.

"Ano, úspěch!" potvrzoval Matyáš Sandorf. "Ve vojsku jsou nám oddáni všichni, v jejichž žilách proudí maďarská krev. Což může být Maďar, jehož srdce by nezabušilo mocněji při vzpomínce na prapor Košutův?" Tato slova pronesl Sandorf s vřelým vlasteneckým procítěním a dodal: "Do té doby nesmíme zapomenout na žádná opatření, abychom zůstali mimo jakékoliv podezření. Čím budeme opatrnější, tím budeme silnější. .. Neslyšeli jste v Terstu nic podezřelého?" "Nikoli," odpověděl Ladislav Zathmar. "Vše se zde zajímá jen o práce, které vláda podniká v Pulji a ke kterým potřebuje spousty dělníků." Po patnáct let již totiž rakouská vláda, obávajíc se možné ztráty Benátska - teď k ní skutečně došlo -, zřizovala v Pulji na nejzazším cípu Přímoří rozsáhlé loděnice a válečný přístav, aby odtud mohla ovládat Jaderské moře. Bez ohledu na protesty terstského obyvatelstva, že tím Terst pozbývá významu, pokračovalo se v pracích se zimniční horlivostí. Matyáš Sandorf a jeho přátelé se proto také právem domnívali, že se terstské obyvatelstvo přidá k nim, kdyby se povstání rozšířilo až sem.

Tajemství spiknutí bylo tedy zajištěno a nic nemohlo vzbudit podezření policie, že v tomto nevelkém domě u parku dlí náčelníci nebezpečného povstání.

Zdálo se, že pro zdar podniku je již vše vykonáno. Zbývalo jen čekat na okamžik činu. Šifrované zprávy, vyměňované mezi Terstem a nejdůležitějšími městy v Maďarsku a v Sedmihradsku, měly teď již být zasílány jen řídce nebo vůbec přestat, kromě nepředvídaných případů.

Opeření poslové neměli již konat vzdušné cesty, neboť vše bylo smluveno. Z opatrnosti byl jejich dočasný útulek v podstřeší Zathmarova domu uzavřen.

Třeba tu připomenout, že hybnou pákou každé války i každého spiknutí jsou peníze. Je důležité, aby povstalcům v rozhodném okamžikunechyběly. V tomto případě však nebylo takových obav.

Řekli jsme již, že Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory mohli přinést v oběť jen život, ne však jmění, neboť jejich příjmy byly nevelké. Ale hrabě Sandorf byl nesmírně bohat a byl připraven pro věc své vlasti obětovat nejen život, ale i celé jmění. Proto si již před několika měsíci prostřednictvím správce Lándeka vypůjčil na své statky velkou částku, totiž dva miliony zlatých. A bylo též třeba, aby tuto částku měl po ruce, aby jí mohl kdykoliv použít. Proto uložil tyto peníze na své jméno v terstském bankovním závodě, který byl znám jako bezpečný a poctivý. Byl to bankovní závod Silase Toronthala, o němž mluvili Sarkany a Zirone na terstském hřbitově.

Tato shoda okolností měla nadmíru vážné následky, jak čtenář pozná v dalším průběhu děje.

Právě teď oznámil Sandorf Zathmarovi a Bathorymu, že v nejkratší době navštíví Silase Toronthala a oznámí mu, že brzy hodlá vyzvednout peníze, které si v jeho závodě uložil.

Hraběte Sandorfa totiž nutkala ještě jiná příčina, aby co nejdříve dal smluvené znamení k povstání. Zdálo se mu totiž dnes při příchodu, že Zathmarův dům je střežen.

A když později odcházel v doprovodu Štěpána Bathoryho, aby se odebral do svého bytu v hotelu, oba zpozorovali ve stínu stromu dva muže, kteří je sledovali, ale počínali si tak opatrně, že bylo jasné, že nechtějí být zpozorováni.

Matyáš Sandorf a jeho průvodce, chtějíce se přesvědčit, kdo oni dva podezřelí mužové jsou, obrátili se náhle a šli přímo proti nim. Mužové však rychle zabočili za roh chrámu svatého Antonína a zmizeli dřive, než se mohli Sandorf a Bathory k tomuto rohu dostat. 32, ' 33,


Kapitola druhá

MAĎARSKÝ HRABĚ.

Uhry společně se Sedmihrady byly Karlovickým mírem roku 1699

připojeny k Rakousku a za dvacet let potom byla vyhlášena pragmatickou sankcí nedílnost rakouských zemí. Od té doby zůstávaly Uhry ve svazku rakouské říše, ale všichni Maďaři nebyli, jak se zdá, timto svazkem vždy nadšeni.

Alespoň v době našeho vyprávění žil v Uhrách maďarský šlechtic, který nenáviděl vše cizí a přál si obnovit své zemi samostatnost. V svém mládí poznal Košuta, a ač byl vychován v jiných názorech, přece jen se obdivoval jeho nadšenému srdci.

Onen šlechtic byl hrabě Matyáš Sandorf, který bydlil v starém zámku v okresu fogarašském v sedmihradské župě. Jeho zámek, vystavěný na severním výběžku Karpat, které oddělují Sedmihrady od Rumunska, byl jako stvořen za útulek spiklenců.

Sousední doly, náležející k zámku Artenaku, byly pro majitele zámku stálým a značným zdrojem příjmů. Panství zaujímalo větší část fogarašského okresu a jeho obyvatelé se nijak netajili tím, že hraběti jsou oddáni tělem i duší a že mu žehnají za vše dobré, co okresu i zemi prokázal. Proto byl zámek Artenak veden v dobré patrnosti i ve vídeňských kruzích, kde byl příčinou mnohých podezření i obav, a snad více zámecký pán než zámek sám.

Matyáši Sandorfovi bylo tehdy pětatřicet let. Byl prostředního vzrůstu, ale jeho postava prozrazovala značnou sílu svalů. Na širokých ramenou '25, spočívala krásná, hrdá hlava. Zdravý, poněkud hranatý obličej byl přímo vzorem maďarského typu.

Vynikající a všeobecně známou vlastností hraběte bylo, že nikdy nikomu neodpustil příkoří nebo urážky, učiněné jeho přátelům, ale zato že se vůbec nestaral, co kdo říká nebo si myslí o něm. Měl neobyčejný smysl pro spravedlnost. Nebyl z těch, kdo přenechávají Bohu, aby trestal zlé činy.

Třeba ještě připomenout, že se hraběti dostalo výborného vzdělání. Ze záliby se obíral studiem lékařství a fysiky. Byl by se stal jistě věhlasným lékařem, kdyby mu bylo bývalo určeno osudem, že se musí svými znalostmi živit. Takto pěstoval jen vědu pro vědu a jeho vzdělanost spojená s přirozenou ušlechtilostí vytvořila z něho muže v pravém smyslu slova. Za takového jej považovali všichni, kdo ho znali, a zvláště profesoři vysokých škol, s kterými Sandorf udržoval přátelské styky.

V té době byla ještě živa hraběnka Rena Sandorfová, která bývala duší všech společností na zámku Artenaku. Ale patnáct měsíců před začátkem našeho vyprávění skosila ji smrt v plném mládí a v plné kráse. Hraběti zůstala jen dceruška, které teď byly dva roky.

Hraběte Sandorfa tato rána osudu krutě ranila, ba zdálo se, že se z ní ani nevzpamatuje. Zámek pustl a všechen dřívější život v něm utichl. Hrabě žil v zámku jen vzpomínkám a svému bolu. V myšlenkách se teď obíral jen blahem dcerky, kterou svěřil Růženě Landekové, choti zámeckého správce. Tato dobrá a ještě mladá žena ujala se dítěte s láskou vpravdě mateřskou.

V prvých měsících svého vdovství hrabě Sandorf neopouštěl zámek vůbec. Vzpominky na Renatu byly příliš silné a jen zvolna bledly, až konečně nad osobními city nabyl převahy zájem o blaho vlasti, jejíž postavení v rodině evropských národů nebylo nejrůžovější.

V té době totiž, roku 185g, zasadila moci Rakouska citelnou ránu válka s Francií a s Itálií. Po sedmi letech pak přišla rána ještě hroznější, porážka u Hradce Králové. Nebylo to již všemocné Rakousko, nýbrž Rakousko zbavené italských provincií a vlastně podřízené Německu. K tomuto zeslabenému Rakousku se Maďarsko vidělo připoutáno. Maďaři byli tím vším raněni v své ctižádostivosti, neboť v jejich očích vítězství u Custozzy a Visu nemohli vyrovnat porážku u Sadové. Toužili po samostatnosti. '26,

Hrabě Sandorfnásledujícího roku prozkoumal pečlivě politickou situaci a usoudil, že hnutí, směřující k rozdvojení rakouské říše, mělo by naději na zdar.

Nastala doba činů.

Dne 3. května 186. opustil hrabě Sandorf zámek Artenak, zanechav dcerušku péči paní Landekové, odebral se do Pešti a jednal tam s přáteli.

Pak odjel do Terstu, aby odtamtud sledoval události a řídil všechny podniky.

Zde mělo být vytvořeno středisko spiknutí. V Terstu mohli náčelníci spiknutí jednat volněji a bezpečněji, než kdyby zůstali ve vlasti. V Terstu také bydlili dva Sandorfovi nejvěrnější přátelé, kteří byli prodchnuti touže; touhou a hotovi podporovat ho až do konce: Hrabě Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory byli Maďaři ze starého rodu, ale nebyli nadáni statky pozemskými. Byli asi o deset let starší než Sandorf.. Prvý měl nevelké příjmy z malého panství a druhý se živil jako profesor fysiky na kterési terstské střední škole.

Ladislavu Zathmarovi náležel dům, který Sarkany se Zironem konečně nalezli, ale ten dům hostil zároveň i Sandorfa. Zathmar mu totiž propůjčil svůj dům v užívání po celou dobu, po kterou bude třeba, aby se hrabě Matyáš zdržoval mimo vlast, to jest do konce povstání; ať již skončí jakkoliv. Pětapadesátiletý Maďar Borik náhrazoval v domě celé služebnictvo.

Ten byl svému pánu právě tak oddán jako Sandorfovi jeho zámecký správce Landek.

Štěpán Bathory měl ještě skromnější obydlí na konci "korsa", tedy v téže čtvrti, jako byl dům Zathmarův. Bathory žil jen pro svou choť a synáčka Petra, kterému bylo tehdy osm let.

Bathory byl spřízněn s rodem, který v šestnáctém století zasedl na maďarský trůn. Od té doby se však rod Bathoryů rozčlenil do mnoha větví.

Všem, kdo znali Bathoryův původ, bylo ovšem divné, že potomek tak slavného rodu je prostým středoškolským profesorem. Ale Štěpán Bathory nebyl jen pouhým profesorem. Byl soukromým učencem, jedním z těch, kteří se netlačí do popředí, ale kterym jejich práce přece jen přináší slávu.

Donucen politickými poměry, opustil Bathory státní službu, odstěhoval se do Terstu a tam žil jako profesor na soukromé střední škole.

'27, Tito tři přátelé se po Sandorfově příjezdu do Terstu scházeli v domě Ladislava Zathmara. Policie neměla nejmenšího tušení, že dům na okraji parku je středem spiknutí, do něhož je zasvěceno mnoho osob, sídlících  v nejrůznějších městech rakouské říše. Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory -stali se bez váhání Sandorfovými společníky v přípravných pracích. Byli jako on přesvědčeni, že nadešla vhodná doba k podniku, jímž se Maďarsku dostane v Evropě té moci a váhy, o které Maďaři ctižádostivě snili. Byli si vědomi, že svou činnost snad zaplatí životem, ale nijak je to nelekalo. V Zathmarově domku se scházely hlavy spiknutí. Přicházeli tam i spiklenci z maďarských krajů a přijímali rozkazy k další práci. Mezi Terstem a různými maďarskými městy bylo za pomoci poštovních holubů zřízeno rychlé a bezpečné spojení pro dopravu zpráv, které nemohly být svěřeny poště a telegrafu. Krátce, vše bylo zařízeno tak, že na spiklence nepadal ani  stín podezření.

Zprávy byly ostatně sepisovány tajným písmem takového druhu, že je nemohl rozluštit nikdo, kdo k němu neměl klíč. To jim zaručovalo úplnou bezpečnost.

Tři dni po příletu holuba, nesoucího lístek, jehož obsah si Sarkany opsal, bylo to 21. května, seděli Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory asi v osm hodin v pracovně, vyčkávajíce návratu hraběte Sandorfa. Ten se musel před nějakou dobou v soukromých záležitostech odebrat na zámek Artenak. Cesta mu ostatně prospěla; setkal se doma s některými zasvěcenci a vyřídil tak vše, co pro obsáhlost nebylo lze sjednat písemně. Mezi Terstem a Artenakem bylo vyměněno několik depeší, z nichž poslední Ladislav Zathmar mřížkou právě převáděl v srozumitelná slova.

Všechny depeše byly sestavovány na podkladě záměny písmen, ale nikoli jednoduchým způsobem tak, že každé skutečné písmeno bylo nahrazováno týmž písmenem náhradním, nýbrž složitějším způsobem; záměna se dála podle určitého pořadu, daného klíčem, kterým v tomto případě byla mřížka. Mřížkou, kterou hrabě Zathmar právě držel v ruce, byl čtvereček tuhého papíru, rozdělený na šestatřicet polí, z nichž devět polí bylo vyříznuto na způsob okének. Položí-li se taková mřížka na sloupce šifrované zprávy, lze číst jen ta písmena, která padnou do okének, kdežto ostatní jsou zakryta. Otočí-li se pak mřížka, lze číst jiná písmena; '28, Mřížkou, .. byl čtvereček tuhého papíru mřížku třeba ótočit celkem čtyřikrát, než jsou rozluštěna všechna písmena jednoho sloupce zprávy.

Mřížek se používalo pro tajné zprávy odedávna a v době našeho vyprávění byly pokládány za způsob nejbezpečnější. Dřívější způsob jednoduché záměny písmen tak, že se za a vždycky kladlo na příklad f a podobně, byl v oné době již zavržen jako příliš jednoduchý. Bylo totiž zjištěno, že v každé řeči se některé písmeno vyskytuje nejčastěji, na příklad ve francouzštině e,, ve španělštině o,, v ruštině a,, a toto zjištění bylo podkladem pro chytré hlavy, že dovedly rozluštit každý takový způsob jednoduchých tajných písem.

Protože klíčem byli mřížky, bylo toto tajné písmo daleko bezpečnější. Nevýhoda vězela v tom, že bylo třeba mřížku pečlivě schovávat před nepovolanými; ale u Sandorfa nehrozilo nebezpečí, neboť nebylo nepovolaných a zrádců, kteří by se buď nějak k mřížce dostali, nebo ji prozradili jiným. A kdyby se snad přece jen někdo mřížky zmocnil, nemohlo už spiklencům hrozit nebezpečí, poněvadž všechny zprávy byly po přečtení okamžitě ničeny. Krátce, nikde nezůstávaly stopy, které by mohly vést k prozrazení spiknutí, v němž mnoho maďarských vlastenců dávalo v sázku svou hlavu.

Právě když hrabě Zathmar chtěl spálit poslední rozluštěnou zprávu; někdo lehce zaklepal na dveře.

Byl to Borik, který přiváděl z nádraží hraběte Sandorfa.

Ladislav Zathmar spěchal hraběti vstříc.

"Podařilo se, Matyáši?" ptal se s úsečností a chvatem muže, který chce mít ve všem hned jasno.

"Úplně, Ladislave!" odpověděl Sandorf "Neklamal jsem se v sedmihradských přátelích. Můžeme spoléhat na jejich podporu."

"Sdělil jsi jim obsah zprávy, kteróu jsme dostali z Pešti před třemi dny?" ujal se pak slova Bathory, jenž byl se Sandorfem v tak přátelském poměru, že si tykali.

"Ano, Štěpáne, jsou o všem zpraveni a připraveni povstat na prvé znamení. Ve dvou dnech budeme pány Pešti a za půl dne se zmocníme celého maďarského území. Osm milionů Maďarů nabude rázem samostatnosti." "A sněm?" ptal se Bathory dál.

"Naši stoupenci mají v něm většinu. Zřídí hned novou vládu, která se ujme správy státu. Vše půjde snadno a hladce, neboť župy nejsou závislé na koruně a jejich náčelníci mají v rukou veškerou policejní moc."

"Ale místodržitelská rada s palatinem v čele?" ozval se Zathmar.

"Postaráme se včas, aby nemohla zakročit."

"A jak je to s maďarskou kanceláří ve Vídni."

"I o tu je již postaráno. Vše je připraveno tak, že úspěch je zajištěn."

"Úspěch!" zvolal Štěpán Bathory nadšeně.

"Ano, úspěch!" potvrzoval Matyáš Sandorf. "Ve vojsku jsou nám oddáni všichni, v jejichž žilách proudí maďarská krev. Což může být Maďar, jehož srdce by nezabušilo mocněji při vzpomínce na prapor Košutův?"

Tato slova pronesl Sandorf s vřelým vlasteneckým procítěním a dodal:

"Do té doby nesmíme zapomenout na žádná opatření, abychom zůstali mimo jakékoliv podezření. Čím budeme opatrnější, tím budeme silnější. .. Neslyšeli jste v Terstu nic podezřelého?"

"Nikoli," odpověděl Ladislav Zathmar. "Vše se zde zajímá jen o práce, které vláda podniká v Pulji a ke kterým potřebuje spousty dělníků."

Po patnáct let již totiž rakouská vláda, obávajíc se možné ztráty Benátska - teď k ní skutečně došlo -, zřizovala v Pulji na nejzazším cípu Přímoří rozsáhlé loděnice a válečný přístav, aby odtud mohla ovládat Jaderské moře. Bez ohledu na protesty terstského obyvatelstva, že tím Terst pozbývá významu, pokračovalo se v pracích se zimniční horlivostí. Matyáš Sandorf a jeho přátelé se proto také právem domnívali, že se terstské obyvatelstvo přidá k nim, kdyby se povstání rozšířilo až sem.

Tajemství spiknutí bylo tedy zajištěno a nic nemohlo vzbudit podezření policie, že v tomto nevelkém domě u parku dlí náčelníci nebezpečného povstání.

Zdálo se, že pro zdar podniku je již vše vykonáno. Zbývalo jen čekat na okamžik činu. Šifrované zprávy, vyměňované mezi Terstem a nejdůležitějšími městy v Maďarsku a v Sedmihradsku, měly teď již být zasílány jen řídce nebo vůbec přestat, kromě nepředvídaných případů.

Opeření poslové neměli již konat vzdušné cesty, neboť vše bylo smluveno. Z opatrnosti byl jejich dočasný útulek v podstřeší Zathmarova domu uzavřen.

Třeba tu připomenout, že hybnou pákou každé války i každého spiknutí jsou peníze. Je důležité, aby povstalcům v rozhodném okamžikunechyběly. V tomto případě však nebylo takových obav.

Řekli jsme již, že Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory mohli přinést v oběť jen život, ne však jmění, neboť jejich příjmy byly nevelké. Ale hrabě Sandorf byl nesmírně bohat a byl připraven pro věc své vlasti obětovat nejen život, ale i celé jmění. Proto si již před několika měsíci prostřednictvím správce Lándeka vypůjčil na své statky velkou částku, totiž dva miliony zlatých. A bylo též třeba, aby tuto částku měl po ruce, aby jí mohl kdykoliv použít. Proto uložil tyto peníze na své jméno v terstském bankovním závodě, který byl znám jako bezpečný a poctivý. Byl to bankovní závod Silase Toronthala, o němž mluvili Sarkany a Zirone na terstském hřbitově.

Tato shoda okolností měla nadmíru vážné následky, jak čtenář pozná v dalším průběhu děje.

Právě teď oznámil Sandorf Zathmarovi a Bathorymu, že v nejkratší době navštíví Silase Toronthala a oznámí mu, že brzy hodlá vyzvednout peníze, které si v jeho závodě uložil.

Hraběte Sandorfa totiž nutkala ještě jiná příčina, aby co nejdříve dal smluvené znamení k povstání. Zdálo se mu totiž dnes při příchodu, že Zathmarův dům je střežen.

A když později odcházel v doprovodu Štěpána Bathoryho, aby se odebral do svého bytu v hotelu, oba zpozorovali ve stínu stromu dva muže, kteří je sledovali, ale počínali si tak opatrně, že bylo jasné, že nechtějí být zpozorováni.

Matyáš Sandorf a jeho průvodce, chtějíce se přesvědčit, kdo oni dva podezřelí mužové jsou, obrátili se náhle a šli přímo proti nim. Mužové však rychle zabočili za roh chrámu svatého Antonína a zmizeli dřive, než se mohli Sandorf a Bathory k tomuto rohu dostat. 32, ' 33,