Kapitola devátá, V RYBÁŘOVĚ DOMKU. Ondřej Ferrato byl rodem ze Santa Manza na Korsice, malého to pří. stavu v sartenském okrese, který se rozkládá v jižní části ostrova. Tento přístav, jakož i Bastia a Portavecchia jsou jediné přístavy na východním pobřeží Korsiky, které v dávných dobách bylo velmi členité, ale teď se účinkem mořských proudů stále více vyrovnává. V Santa Manza, na úzkém pruhu moře mezi Korsikou a Sardinií, lovil Ondřej Ferrato ryby.
Před dvaceti lety si vzal za ženu mladou dívku ze Sartene. Po dvou letech mu dala dcerušku, jež byla pokřtěna jménem Marie. Rybářská práce je práce těžká, zvláště když je spojena s lovem korálů, pro které je třeba potápět se do velkých hloubek v nejnebezpečnějším místě průlivu. Ondřej Ferrato byl vždy muž odvážný, silný, neúnavný a obratný. Jeho blahobyt vzrůstal.
Jeho rozumná a pracovitá žena plnila řádně úkol hospodyně v malém domku. Oba byli poměrně dost vzdělaní. Uměli totiž číst a psát. V té době ze čtvrt milionu Korsičanů dovedlo psát jen sto padesát tisíc lidí. Ondřej Ferrato, ač Vlach, byl jako téměř všichni Korsičané smýšlení francouzského. Pro toto své smýšlení nebyl v kraji příliš oblíben. Tento kraj, který leží v nejjižnější části ostrova a tedy daleko od Bastie a Ajaccia, daleko od úřadů, brání se všemu, co není italské nebo sardinské. Proto se obyvatelé okresu nechovali k Ferratovi přátelsky. Na Korsice pak není daleko od nepřátelství k záští, a od záští k násilí bývá ještě blíže. Znesvářili se s ním a jednoho dne Ondřej Ferrato v sebeobraně zabil člověka a musil utéci.
Nebyl však takové povahy, jakou se vyznačují Korsičané, a neprchl do divokých lesů, aby tam žil životem bandity, než ho sklátí kulka nějakého četníka nebo mstitele. Opustil ostrov a odplul na Sardinii. Jeho žena prodala domek, bárku, sítě i nábytek a odebrala se brzy za ním. Ondřej Férrato byl odhodlán nikdy se už do domoviny nevrátit. '95, Že zabil člověka, to ho ve svědomí velmi tížilo, i když šlo jen o sebeobranu. Protože byl poněkud pověrčivý, chtěl za svůj čin pykat a tak usmířit uraženou spravedlnost. Soudil, že zavraždění člověka mu bude odpuštěno teprve tenkrát, až zachrání jiného, i když pro jeho záchranu nasadí svůj život. Ondřej Ferrato se v Sardinii dlouho nezdržel. Věděl, že by tam byl brzy vypátrán. Neobával se tak o sebe jako o svou ženu a dcerku, které mohly být zasaženy pomstou krevního mstitele. Čekal jen na vhodný okamžik a odplul do Italie a odtamtud se odebral až do rakouské Istrie.
Z těch důvodů se tedy Korsičan usadil v přístavu rovinjském.
Byl dobrý rybář, a proto se mu i zde dařilo dobře. Za devět let po jeho příchodu do Istrie narodil se mu synáček, který dostal jméno Ludvík. Bohužel však jeho narození zaplatila matka smrtí.
Od té chvíle, co ovdověl, žil Ferrato jen pro svou dceru a syna. Marii bylo teď osmnáct let a byla osmiletému bratříčkovi sestrou i matkou zároveň. Nebýt ztráty manželky, byl by býval Ferrato šťasten, neboť byl v svém okolí milován i vážen. Ale rybář ze Santa Manza nezapomněl na slib, kterým se zavázal, totiž na slib život za život.
Zničil život jednoho člověka a chtěl zachránit život člověku druhému.
Proto neváhal přijmout do svého domu uprchlíky, ač věděl, kdo jsou. .. Četa strážníků přešla kolem domku, aniž se zastavila: Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory byli tedy na několik hodin bezpečni. Domek stál opodál města a nedaleko moře, kde kotvila Ferratova lodice. Lodice byla asi devět metrů dlouhá, měla vysoký stěžeň a hodila se dobře pro rybolov. Nebyla-li v činnosti, byla naplněna vodou a ukryta mezi skalisky. Dostat se k ní bylo lze jen malým člunkem, který byl vytažen na břeh nedaleko domku. Za domkem byla zahrádka, která byla živým plotem oddělena od potůčku, širokého jen něco přes metr. Takový byl onen skromný příbytek, do něhož se uprchlíci uchýlili. Jeho majitel se vydával v nebezpečí, když je chtěl zachránit. Sotva zavřeli dveře, Sandorf a Bathory se rozhlédli po světnici, do níž je rybář uvedl. '96, Byla to největší místnost v domku a byla udržována ve vzorné čistotě, což svědčilo o pečlivosti hospodyně. „A nejdříve snad něco sníte?“ ptal se Ondřej Ferrato.
„Ano, umíráme hlady,“ odpověděl hrabě Sandorf „Již dvanáct hodin jsme nejedli.
„Slyšela jsi, Marie?“ zvolal rybář.
Za chvíli již prostírala dívka na stůl bílý ubrus, přinesla jim uzené, sušenou rybu, chléb; láhev domácího vína, talíře a dvě sklenky. Olejová lampa osvětlovala místnost.
Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory usedli bez pobídky ke stolu, protože už sotva stáli na nohou.
„ A vy?“ ptali se rybáře.
„My jsme již večeřeli,“ odpověděl Ondřej Ferrato.
Vyhladovělí v pravém slova smyslu hltali jídlo, které jim bylo tak přátelsky nabídnuto.
Při jídle však nepřestávali pozorovat rybáře i jeho děti; všichni usedli v koutku místnosti a dívali se na ně beze slova. Ondřeji Ferratovi mohlo být asi dvaačtyřicet let. Byl to vážný muž, poněkud smutného pohledu, výrazných rysů, opálené tváře a živého zraku. Byl oblečen jako všichni zdejší rybáři, ale i tento oblek prozrazoval statnost jeho těla. Marie byla spíše po matce a byla to dívka opravdu krásná.
Její planoucí oči, temné vlasy a její pleť svědčily, že v jejích žilách koluje ohnivá krev.
Povinnosti, které jí osud od raného mládí určil, učinily z ní vážnou bytost. Každý její pohyb prozrazoval klid a rozvahu. Vše nasvědčovalo tomu, že si dovede poradit se vším, co ji kdy potká, a že bude vždy paní svého života, a nikoli jeho otrokyní. Mladí rybáři ze sousedství již několikrát požádali o její ruku, ale byli odmítnuti. Věnovala se jen otci a bratříčkovi. Ludvík byl hoch rovněž statečný, pečlivý a pracovitý. Vyznal se již dobře v rybářských pracích.
Provázel otce při rybolovu i tehdy, když jeho otec sloužil jako lodivod na cizí lodi.
Naučil se vzdorovat nepohodám a bylo zřejmé, že se z něho stane statný a odvážný muž, který nebezpečí spíše vyhledává, než by se mu vyhýbal. Otce miloval a sestru zbožňoval.
Hrabě Sandorf pozoroval tyto tři bytosti, které tak silně pojila dojemná láska rodinná.
Nepochyboval již, že se ocitli mezi dobrými lidmi, kterým se mohou svěřit.
Když se uprchlíci najedli, přistoupil k nim Ondřej Ferrato a řekl prostě: „Jděte spat, pánové. Nikdo netuší, že jste zde. Zítra uvidíme, co se dá dělat dále.“ „Ne, Ondřeji Ferrato,“ odpověděl hrabě Sandorf. „Najedli jsme se a posilnili. Opustíme tento dům, v němž by naše přítomnost znamenala nebezpečí jak pro vás, tak i pro vaši rodinu.“ „Ano, pojďme,“ souhlasil Štěpán Bathory. „Jen jděte spat, pánové, nemůže být jinak,“ odpověděl rybář, „celé pobřeží je střeženo a přístav je přes noc uzavřen. Dnes v noci se nedá nic dělat.“ „Budiž tedy, chcete-li tomu,“ odpověděl hrabě Sandorf. „Ano, přeji si to.“ „Jen ještě slovo. Jak dlouho je náš útěk již znám?“ „Od dnešního rána,“ odpověděl Ferrato. „Ale v pazinské věži jste byli čtyři. .. a teď jste dva.
Říká se, že třetí vězeň byl propuštěn.“ „Ano, Sarkany!“ zvolal Matyáš Sandorf stěží přemáhaje hněv při vzpomínce na bídného zrádce. „A čtvrtý?“ zeptal se Bathory, neodvažuje se dokončit větu.
„Čtvrtý vězeň ještě žije; ` odpověděl Ferrato, „poprava byla odložena.“Žije?“ zvolal Štěpán Bathory. „Ano, a vím proč,“ odpověděl hrabě Sandorf posměšně i trpce zároveň. „Čekají, až nás dostanou, abychom zemřeli společně.“ „Marie,“ řekl rybář, „doveď hosty do zadní světnice, ale nerozsvěcuj. Není třeba, aby se tam dnes svítilo. Pak můžeš jít spat. Já a Ludvík budeme vzhůru: ` „Ano, otče,“ souhlasil hoch.
„Pojďte, pánové,“ vyzvala je dívka.
Hrabě Matyáš Sandorf a jeho druh stiskli srdečně rybářovu pravici. Pak se odebrali do pokoje, kde na ně čekaly dvě žíněnky, na které mohli konečně po tolika námahách ulehnout. Ondřej Ferrato opustil se synem domek, aby se přesvědčil, že nikdo není nablízku a nestřeží okolí. Nikoho nespatřili a uprchlíci mohli tedy odpočívat klidně až do rána.
Noc uplynula bez jakékoliv příhody. Rybář několikrát vyšel z domu a nikde nenalezl nic podezřelého. Druhého dne, 18. června, odebral se Ondřej Ferrato časně ráno do města a do přístavu, aby se dověděl novinky. Na mnoha místech spatřil hloučky hovořících.
Plakáty, vylepené od včerejška, oznamovaly útěk vězňů a zmiňovaly se o odměně i trestu hrozícím těm osobám, které by uprchlíky přechovávaly. Právě o těchto plakátech všichni hovořili.
Lidé si sdělovali domněnky a vypravovali pověsti, na nichž však nebylo nic nového ani zajímavého.
Nic nenasvědčovalo, že hrabě Sandorf a jeho společník byli v kraji zpozorováni nebo že někdo ví o jejich přítomnosti. Avšak v devět hodin, kdy do Rovinje přibyli četníci se strážmistrem, rozšířila se pověst, že před čtyříadvaceti hodinami byli na břehu průplavu zpozorováni dva cizinci. Četníci prý po nich marně pátrali.
Žádná stopa neprozrazovala, kterým směrem se dali. Podařilo se jim snad dostihnout pobřeží, zmocnit se některé bárky a uprchnout do jiného kraje nebo snad dokonce mimo dosah rakouské říše? Leccos svědčilo, že se tak již stalo. .. „Stát alespoň ušetří pět tisíc zlatých,“ říkali jiní. „A těch peněz se může použít líp než jako odměny udavači,“ dodávali druzí.
„Jistě! Jistě se jim již podařilo uprchnout.“ ` Podle těchto projevů dělníků i měšťanů se klonilo veřejné mínění spíše na stranu odsouzenců než veřejné moci. Alespoň tomu tak bylo mezi těmi obyvateli, kteří byli původu slovanského nebo italského. Rakouské úřady tedy nemohly čekat, že jim někdo z občanů podá zprávu o uprchlících.
Nezanedbaly však nic, aby je vypátraly.
Všichni policisté a všichni četníci stále pročesávali kraj.
Když se Ondřej Ferrato v jedenáct hodin vřítil do svého domku, přinesl tyto zprávy, které uprchlíky jen potěšily. Hrabě Matyáš a Štěpán Bathory, jimž Marie donesla do pokoje opožděnou snídani, právě jedli.
Několik hodin spánku, dobré jídlo a přátelská péče zaplašily již všechny stopy únavy.
„Nuže, příteli?“ ptal se Matyáš Sandorf, jakmile Ondřej Ferrato za sebou zavřel.
„Soudím pánové, že prozatím se nemusíte ničeho obávat.“ „Co se mluví v městě?“ ptal se Štěpán Bathory. „Mluví se o tom, že včera byli zpozorováni na břehu Limského průplavu dva cizinci. .. Byli jste to vy, pánové?“ „Ano, byli,“ dodal Štěpán Bathory. „Jakýsi muž, dělník ze solivaren, nás spatřil a prozradil.“ Uprchlíci vyprávěli vše, co zaslechli v polorozbořeném dvorci. „A nevíte, kdo je ten udavač?“ ptal se rybář.
„Jen jsme ho slyšeli, ale nespatřili jsme ho,“ odpověděl hrabě Sandorf.
„To je velice nemilé,“ soudil Ondřej Ferrato. „Důležité je, že pronásledovatelé ztratili vaši stopu. Ostatně i kdyby někdo měl podezření, že jste v mém domku, nemusíte se obávat, že by se našel udavač, který by vás zradil. Lid v kraji je vám nakloněn.“ „To mě nijak nepřekvapuje,“ odpověděl hrabě Sandorf „Lid je zde dobrý, ale musíme počítat s úřady, které neopominou nic, aby nás zase dostaly do své moci.“ „I v tom směru můžete být klidni. Všichni soudí, že jste již na druhé straně Jaderského moře,“ řekl rybář. „ Kéž by tomu tak bylo!“ dodala Marie.
„Jistě se tak stane, milé dítě“ řekl hrabě dojatě.
„Já vám k tomu, pane hrabě, dopomohu,“ dodal Ondřej Ferrato.
„Teď půjdu jako obvykle po své práci. Lidé nás ráno vídají, jak se obíráme se sítěmi nebo s lodí, a není radno, abychom své zvyky měnili právě dnes. Ostatně se musím rozhlédnout, jak asi bude, než se rozhodnu k dalšímu kroku. Jen zůstaňte v domě. Neodcházejte z něho v žádném případě a pod žádnou záminkou. Abyste spíše odvrátili podezření, otevřete okno do zahrádky, ale držte se v pozadí světnice. Vrátím se za hodinu nebo za dvě „ Po těchto slovech Ondřej Ferrato se synkem odešli. Marie venku vykonávala své obvyklé práce.
Na břehu se objevilo několik rybářů. Ondřej Ferrato si s nimi chtěl z opatrnosti promluvit.
„Bude pěkně, vane východní vítr,“ prohodil jeden z rybářů.
„Ano,“ odpověděl Ondřej Ferrato, „ta předvčerejší bouře vyčistila řádně vzduch:' „Hm, tak jisté to zrovna není,“ ozval se jiný starostlivě. „Vítr se může snadno změnit v bouři, jestliže se dostaví bora.“ „Nu, pak to bude jen pozemní vítr, který ani nerozbouří moře.“ „To se teprve uvidí.“ „Chceš si vyjet v noci na lovi?“ „Samozřejmě, bude-li k tomu čas.“ „Ale přístavy jsou přece uzavřeny.“ „To platí jen pro velké lodi, a ne pro bárky, které se nemohou vzdálit příliš od břehů: ` „Tím líp, poněvadž došla zpráva, že od jihu se blíží množství tuňáků. Musíme si připravit sítě.
„No, však jste nic nezmeškali; ` zdržoval je Ondřej Ferrato.
„Kdo ví „ „Buď přesvědčen, že ne. Do noci je ještě hodně času, já také nespěchám, ač chci lovit až u porečských břehů.“ „Pravda, my se chystáme jen kousek za pobřežní skaliska.“ Ferrato a Ludvík přinesli pak sítě, složené nedaleko v kůlně, a rozprostřeli je na písek, aby vyschly. Za dvě hodiny se rybář vrátil domů a synkovi uložil, aby všechno zchystal k lovu. Usadil se na práh domku, vykouřil tam dýmku a pak teprve vstoupil k hostům. Marie zůstala venku u své práce.
„Pane hrabě,“ řekl rybář, „vítr vane od země, a proto nemyslím, že by v noci moře příliš bouřilo. Nejlépe bude, když odplujete se mnou. Tak nezanecháte žádné stopy. Rozhodnete-li se, vyplujeme v deset hodin. V té době se snadno doplížíte mezi skalami až k pobřeží. Nikdo vás nespatří. Dopravím vás člunem na bárku a pak hned odplujeme. Nebude to nápadné, protože jsem rozhlásil, že večer pojedu na lov. Bude-li vítr příliš silný, popluji na jih podél pobřeží a dopravím vás na území kotorské.“ „A nebude-li příliš silný?“ ptal se hrabě Sandorf „Pak vyplujeme na širé moře,“ odpověděl Ondřej Ferrato, „přeplujeme Jaderské moře až k Rimini nebo k ústí Pádu.“ „Stačí vaše bárka na tak dalekou plavbu?“ ptal se Štěpán Bathory. „Ano. Je to pevná, polokrytá loď, o jejíž bezpečnosti jsme se přesvědčili již při mnoha krutých bouřích. Bez nebezpečí to ovšem nebude. ..“ „Nám na tom nezáleží, jsme tak jako tak ztraceni; ale vy, příteli, dáváte v sázku život..“ „To již je má věc, pánové,“ odpověděl Ondřej Ferrato. „Ostatně konám jen svou povinnost, chci-li vás zachránit.“ „Povinnost?“ „Ano.“ A Ondřej Ferrato vyprávěl o oné události, která měla za následek, že musil opustit domov. Přiznal se, že zamýšlený čin pokládá za pokání za svůj hřích.
„Šlechetné srdce!“ zvolal hrabě Sandorf; všecek dojat těmito slovy. Pak pokračoval: „Ať již poplujeme do Kotoru nebo přes Jaderské moře, budete dlouho z domu a vaše nepřítomnost může být lidem nápadná. Nechci, abyste byl zatčen, až se vrátíte. ..“ Jen se ničeho neobávejte, pánové,“ odpověděl Ondřej Ferrato. „V době velkých lovů bývám na moři až šest dní. Ostatně jsem již řekl, že to pokládám za svou věc. Je to třeba vykonat, a vykonám to.“ Proti rybářovu rozhodnutí nemohli nic namítat. Takový způsob útěku byl jistě nejlepší a mohl se také podařit, byla-li bárka opravdu pevná. Jen při odplutí bylo třeba nejvyšší opatrnosti. Očekávali právem, že noc bude velmi temná.
Měsíc nesvítil a kromě toho se na pobřeží večer snášela hustá mlha; nesahala však daleko od břehu.
V stanovenou hodinu nebude na břehu jistě nikdo, leda pár celníků. Ostatní rybáři v té době budou již zaměstnáni jinde. Spatří-li přece bárku, bude již daleko na širém moři.
„Jak daleko je odtud k nejbližšímu bodu italského břehu?“ ptal se Štěpán Bathory.
„Asi sto kilometrů.“ „Za jakou dobu lze přeplout tuto vzdálenost?“ „Bude-li vítr příznivý, můžeme se dostat do Italie za dvanáct hodin. „Ale vy nemáte peníze.
Přijměte tento opasek; je v něm tři sta zlatých, a připevněte si jej k tělu.“ Příteli!“ vzpíral se hrabě Sandorf „Však mi to vrátíte později,“ odpověděl rybář, „až budete v úplném bezpečí. teď vyčkejte, až pro vás přijdu.“ Ondřej Ferrato pak odešel po svém zaměstnání. Pracoval chvíli venku, chvíli na břehu.
Ludvík zatím nepozorovaně donesl do bárky zásoby na několik dní; zabalil je do nepromokavé náhradní plachty. Toto jednání nemohlo vzbudit podezření. Ondřej Ferrato byl dokonce tak opatrný, že se rozhodl po celý den se s hosty nesetkat. Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory zůstali skryti v pozadí malého pokojíku, jehož okno bylo stále otevřeno. Odpoledne přišlo sice do příbytku několik rybářových sousedů, aby si přátelsky pohovořili o tahu tuňáků a lovu na ně. Ondřej Ferrato přijímal hosty, jak zde bývá zvykem, v síni a podle místního zvyku je počastoval nápoji. Tak uplynula větší část dne. Samozřejmě mluvili sousedé i o uprchlících z pazinské pevnosti.
Jednu dobu dokonce kolovala pověst, že byli zadrženi na břehu Kvarnerského zálivu, tady na druhé straně Istrie, ale tato pověst byla brzy vyvrácena. Vše se tedy zdálo uprchlíkům příznivé. Bylo sice jisté, že pobřeží je střeženo přísněji než jindy, ale až nastane noc, nebude nesnadné stráže oklamat. Jak již bylo řečeno, pouze velké lodi měly zakázáno opouštět přístavy, nikoliv však rybářské bárky, které se daleko od břehů nevzdalují, a také nemohou. Ferratova bárka mohla tedy odplout, aniž vzbudí pozornost nebo podezření stráží. Ondřej Ferrato však do svých výpočtů nepojal návštěvu, kterou byl nucen přijmout pozdě večer. Ta návštěva ho z počátku pouze znepokojila, ale pak vzrušila. O jejím nebezpečném významu se však dověděl teprve tehdy, když se host vzdálil. Bylo právě osm hodin a Marie chystala již večeři, když někdo dvakrát zaklepal na domovní dveře. Ondřej Ferrato neváhal a otevřel dveře. Octl se tváří v tvář Španělu Carpenovi.
Carpena byl původem z Almaye, malého to města nedaleko Malagy. Jako Ondřej Ferrato Korsiku, tak i on opustil Španělsko, aby unikl následkům nějakého svého činu, a dostal se do Istrie. Tam našel práci v solivarnách, práci nevděčnou, která mu poskytovala jen tolik, že stěží uhájil živobytí. Byl to mladý, asi pětadvacetiletý, silný muž. Byl malé, ale statné postavy. Jeho velkou hlavu kryly černé, ježaté vlasy a jeho tvář měla výraz spíše zvířecí než lidský. Carpena neměl rád společnost; nebyl v kraji oblíben pro svou závistivost a mstivost. Nikdo nevěděl, proč vlastně odešel z vlasti. Spory a hádky se spoludělníky v solivarně, výhrůžky a rvačky jeho pověst jen zhoršily. Každý se mu rád vyhnul.
Carpena sám však nesoudil o své osobě a povaze nepříznivě.
Spíše naopak. Právě proto vyhledával styky s Ondřejem Ferratem.
Rybář ho nikdy nepřijímal přívětivě. A tak i tentokrát. Sotva Carpena vstoupil, Ferrato mu vyšel vstříc a ptal se: „Co zde chcete?“ „Šel jsem kolem, spatřil jsem světlo a vstoupil jsem.“ „A proč?“ „Abych vás navštívil, sousede.“ „Víte přece že se mi vaše návštěvy nelíbí.“ „To snad bylo dřív,“ odpověděl Španěl, „ale teď tomu bude asi jinak.“ Ondřej Ferrato neporozuměl, co mají znamenat tato záhadná slova. Nemohl však přemoci lehké zachvění, které neušlo jeho hostu. Carpena zavřel za sebou dveře.
„Musím si s vámi totiž o něčem promluvit,“ řekl.
„Myslím že nemáme spolu o čem mluvit.
„Já zase myslím, že ano, a to důvěrně,“ řekl Španěl a ztlumil hlas.
„Tak tedy pojďte,“ odpověděl rybář, který tohoto dne z dobré příčiny nechtěl nikomu bránit ve vstupu do svého domu. Carpena prošel síní a vstoupil do velké světnice. Ta byla oddělena jen tenkou příčkou od pokojíku, v němž prodlévali Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory. Okna této světnice vedla na cestu, kdežto okna pokojíku na zahrádku. Když osaměli, rybář se ptal: „Nuže, co mi chcete?“ „Přicházím se odvolat na vaše přátelství, sousede,“ odpověděl Carpena. „Z jakého důvodu?“ „Důvodem je -, vaše dcera: ` „Tak již dost, ani slova!“ „Jen poslyšte. .. Víte, že miluji Marii a že bych si ji chtěl vzít.“, To tedy byla Carpenova žádost.
Pronásledoval dívku již několik měsíců dotěrnými návrhy.
Pudila ho k ní spíše zištnost než láska. Ondřej Ferrato byl poměrně zámožný a proti Carpenovi byl hotový boháč. Nic tedy přirozenějšího, než že se Carpena chtěl stát jeho zetěm.
Stejně přirozené však bylo, že Ferrato nápadníka odbyl, poněvadž se mu vůbec nelíbil.
„Carpeno; ` odpověděl chladně Ondřej Ferrato,“ předložil jste takový návrh již přímo mé dceři a ona vás odmítla. Mluvil jste o něm také se mnou a já stejně řekl ne. Dnes vám říkám ne zase a naposled: ` Španěl se zamračil. Jeho rty se rozechvěly,až se mezi nimi blýskaly zuby. Zrak mu zaplál hrozivým bleskem. Jizba však byla slabě osvětlena, a tak si Ferrato ničeho z toho nevšiml.
„Je to vaše poslední slovo?“ ptal se Carpena.
„Ano, poslední, protože doufám, že s takovou žádostí přicházíte naposled. Jinak řeknu vždy zase ne.“ „Přijdu ještě jindy,“ odvětil Carpena, „přijdu tehdy, až mě k tomu vyzve Marie.“ „Marie?“ zvolal Ondřej Ferrato. „Vždyť víte, že mé dceři se nelíbíte:“ „Její názor se změní, až si s ní promluvím. „Vy si s ní chcete promluvit?“ „Ano, chci „ „Hned teď. .. Ještě dnes večer. .. „ Odmítám tuto žádost za ni.“ „Mějte se na pozoru, nevíte, co činíte!“ pravil Carpena hněvivě a drze. „Proč bych se měl mít na pozoru?“ „Pomstím se!“ „Jen se pomstěte, odvážíte-li se toho, Carpeno;“ odpověděl Ondřej Ferrato, který byl již také rozčilen. „Jak dobře víte, vašich hrozeb se nelekám. A teď pryč, než vás vyhodím: ` Ve Španělovi se vzpěnila krev. Chtěl se již vrhnout na rybáře, ale ovládl se a beze slova odešel.
Sotva se vzdálil, otevřely se dveře pokojíku a hrabě Sandorf; který vyslechl celý rozhovor, řekl šeptem Ondřeji Ferratovi: „To je ten muž, který nás prozradil četníkům. Ten nás viděl, když jsme vystupovali z průplavu.
A bezpochyby nás sledoval až sem. Jistě ví, že jste nám poskytl útulek v svém domě. Musíme prchnout. .. A vy též. .. Nebo jsme ztraceni!“
