Kapitola desátá, POSLEDNÍ ZÁPAS.. Ondřej Ferrato neodpověděl. Rozbouřila se v něm korsická krev. V té chvíli zapomněl na oba uprchlíky, pro které se již tolik odvážil. Myslil jen na Španěla, viděl před sebou jen Carpenu.
„Bídák! Bídák!“ zvolal konečně. „Jistě ví o všem. Jsme v jeho moci. Měl jsem to pochopit!“ Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory s úzkostí hleděli na rybáře. Čekali, co řekne dál a co učiní.
Měli-li se zachránit, nesměli čekat ani chviličku, protože zatím mohlo být dilo udavače dokonáno. „Pane hrabě,“ řekl konečně Ondřej Ferrato, „policie tu může být v krátké chvíli. Ten bídák jistě ví, nebo alespoň tuší, že jste zde. Proto mi neváhal nabídnout obchod -, mou dceru za své mlčení.
Zničí vás, aby se mohl pomstít mně. Přijde-li policie, pak neuniknete, najdou vás! Musíte prchnout..“ „Máte pravdu, Ferrato,“ řekl hrabě Sandorf „Ale dříve přijměte díky za vše, co jste pro nás učinil a co jste ještě učinit chtěl..“ „Co jsem chtěl udělat to ještě udělám, řekl Ferrato rozhodně.“ „My však tuto oběť odmítáme,“ ozval se Štěpán Bathory. „Ano, odmítáme ji,“ potvrzoval hrabě Sandorf. „Pro nás jste se vydal již v dost velké nebezpečí. Nalezne-li nás policie zde, čeká vás káznice. Pojď, Štěpáne, odejdeme z domu dříve, než na něj uvalíme neštěstí a zkázu. Prchneme, ale prchneme sami.“ Ondřej Ferrato uchopil hraběte za ruku. „Kam chcete jít?“ pravil. „Celá země je střežena. Na pobřeží není jediné místo, odkud byste mohli odplout. Odejít odtud znamená jít vstříc jisté smrti.“ „Poslechněte otce pánové vmísila se do rozhovoru Marie. Vykoná jen svoji povinnost, zachrání-li vás, ať se stane cokoliv.“ „Dobře jsi promluvila, dcero,“ řekl Ondřej Ferrato. „Konám jen svoji povinnost. Ať nás Ludvík čeká u loďky. Noc je temná, budeme na moři dříve, než nás kdo spatří. Obejmi mě, Marie, a teď pojďme!“ Ale hrabě Sandorf a jeho druh nechtěli jít, protože nechtěli přijmout takovou oběď. Hodlali jen odejít z domu. Ale odplout v jeho bárce a vydat jej tím káznici, to nechtěli.
„Pojď,“ řekl hrabě Matyáš Štěpánovi. „Jakmile budeme venku, budeme se musit obávat jen o sebe. Oba spěchali k otevřenému oknu pokojíku, aby jím unikli do zahrádky a přes plot se dostali buď k moři, nebo do vnitra země. Vtom vběhl do světnice Ludvík.
.. Policie!“ zvolal. .. Žijte blaze!“ zašeptal Matyáš Sandorf a vyskočil oknem. Štěpán Bathory jej následoval.
V té chvíli vstoupila do domku četa strážníků.
Vedl je Carpena.
.. „Bídáku!“ přivítal ho Ondřej Ferrato. „To je má odpověď na vaše zdráhání,“ jizlivě odpověděl Španěl.
Rybář byl spoután. Policisté v malé chvíli obsadili všechny místnosti v domku. Otevřené okno v pokojíku jasně ukazovalo, kudy hledané osoby prchly. Pustili se za nimi.
Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory zatím doběhli k živému plotu a jedním skokem se přenesli přes něj. Tu však se zablýsklo a do noci třeskl výstřel, který rozechvěl ozvěnou ticho kraje.
Štěpán Bathory byl zasažen kulí. Byl sice raněn jen do ramene, ale byla mu ochromena paže a nemohl počítat s tím, že postačí svému společníku. „Prchni, Matyáši prchni, zvolal.
„Nikoli, Štěpáne, zemřeme spolu,“ odpověděl hrabě Sandorf; pokoušeje se naložit si druha na ramena. „Prchni, Matyáši,“ opakoval Štěpán Bathory, „abys mohl na zrádcích vykonat spravedlivou pomstu!“ Tato slova udeřila do sluchu hraběte Sandorfa jako rozkaz. On musil teď dokončit dílo tří.
Musil prchnout, aby se mohl vrátit jako mstitel.
Policisté již přibíhali. Hrabě Sandorf by byl býval málem ztracen, kdyby byl váhal jen okamžik.
„Sbohem, Štěpáne zvolal a zmizel v temnotě.“ Policisté za ním několikrát vystřelili, ale kule na štěstí nezasáhly prchajícího, který spěchal k mořskému břehu. Policisté nelenili. Protože neviděli, kudy prchá, neběželi přímo za ním; rozptýlili se tak, aby mu zamezili návrat nebo únik na všechny strany. Zatím jim přispělo na pomoc oddělení četníků, které vytvořilo řetěz, takže hrabě Sandorf mohl prchat jen směrem k moři. Ale jak se měl na moři zachránit? Podaří se mu zmocnit se některé lodice? teď by neměl ani čas, aby ji odvázal. Než by se tak stalo, některá kulka by ho zasáhla. Věděl však, že návrat není možný. Prozradil mu to křik stihatelů, který se ozýval na všech stranách.
Musil tedy prchat jen k moři a přes moře. Běžel tak jisté smrti vstříc, ale lépe zemřít ve vlnách než být popraven. Běžel tedy dále. Několika skoky doběhl ke kalužím, které na břehu zanechal příliv. Věděl, že stihatelé nejsou daleko, protože kule mu již několikrát hvízdly kolem hlavy. Za vlastním břehem, jak je tomu všude na istrijském pobřeží, zvedá se řada úskalí mezi břehem a volným mořem. Tam se tvoří četné kaluže, z nichž některé jsou mělké; jiné značně hluboké.
Ale byla to jediná cesta, která hraběti zbývala. Ač nepochyboval, že tam čeká smrt, běžel dále.
Brodil se kalužemi a skákal s útesu na útes. Ale teď se jeho postava jasněji odrážela od temného obzoru. Výkřiky ho poučily, že stíhatelé ho už spatřili.
Hrabě Sandorf se rozhodl, že ho živého nesmějí dostat.
Vydá-li hó moře, vydá jen jeho mrtvolu.
Tato nebezpečná honba přes kluzké kameny, kde uprchlík při každém kroku mohl upadnout, trvala asi čtvrt hodiny. Hrabě Sandorf měl sice značný náskok, ale brzy již nebude mít pevnou půdu pod nohama. Octl se na posledním skalisku. Dva nebo tři pronásledovatelé byli sotva deset kroků za ním, kdežto ostatní byli ještě vzdáleni. Obrátil se a v té chvíli opět několik kulí hvízdlo kolem něho. Neváhal již, skočil do moře.` Policisté doběhli až ke kraji skaliska a spatřili hlavu uprchlíkovu jako černý bod, který se vzdaloval k širému moři. Nový hromadný výstřel rozvířil vodu kolem Matyáše Sandorfa.
Některá z kulí ho jistě zasáhla, protože se potopil a už se neobjevil.
Až do rána střežili policisté a četníci celé pobřeží, ale marně. Nic nenasvědčovalo, že se hrabě Sandorf dostal zpátky na břeh. Bylo tedy jisté, že utonul, nebyl-li usmrcen některou kulí.
Ale ani jeho tělo nebylo nalezeno přes všecko úsilí, které bylo věnováno pátrání na břehu v délce čtyř kilometrů. Poněvadž však vítr vál od země, usoudilo se, že tělo bylo zaneseno na širé moře.
Hrabě Sandorf tedy nalezl smrt ve vlnách Jaderského moře. Po důkladném vyšetřování přijala rakouská vláda tuto domněnku za skutečnost. A pak byl vykonán akt úřední spravedlnosti.
Štěpán Bathory byl dopraven ještě téže noci do pazinského hradu a na několik hodin uvězněn zase ve společné cele s Ladislavem Zathmarem. Poprava byla stanovena na druhý den. Štěpánu Bathorymu mělo být přece dopřáno spatřit naposledy ženu a dítě, a také Ladislav Zathmar by se byl mohl rozloučit s Borikem. Úřady totiž konečně dovolily, aby odsouzence směli navštívit jejich přátelé. Ale paní Bathoryová se synáčkem a stejně i Borik opustili Terst. Nevěděli totiž, kam byli vězňové dopraveni, a odjeli je hledat po Madársku. Tak se stalo, že nemohli být vypátráni, kdyžjejich návštěva byla konečně vězňům povolena. A tak se Štěpánu Bathorymu nedostalo útěchy, aby spatřil naposled svou choť a své dítě.
Nemohl jim sdělit jméno zrádce, kterého teď také již nemohla stihnout pomsta hraběte Sandorfa.
Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar byli zastřeleni 30. června v pět hodin ráno. Zemřeli hrdě jako muži, kteří obětovali život za vlast. Silas Toronthal a Sarkany byli bezpečni před jakoukoliv pomstou. Tajemství jejich zrady bylo známo jen jim a terstskému guvernérovi. A jejich zrada byla odměněna polovinou statků Matyáše Sandorfa. Druhá polovice byla totiž z milosti ponechána dědičce, které měla být odevzdána, až dospěje osmnácti let. Silas Toronthal a Sarkany, jejichž svědomí neznalo výčitek, ritohli v klidu užívat bohatství, kterého nabyli hnusnou zradou. Další zrádce, Španěl Carpena, který dostal pět tisíc zlatých, nemusil se stejně obávat pomsty.
Mohl-li však Toronthal se Sarkanym zůstat v Terstu a zaujímat ve společnosti dále své postavení, poněvadž lidé o jejich zradě nevěděli, byl Carpena nucen pod tíhou veřejného mínění opustit Rovinj. Nikdo nevěděl, kam se odebral. A co ostatně komu na něm záleželo?
Ondřej Ferrato byl uvězněn, souzen a odsouzen k doživotní nucené práci.
Marii, která osaměla s malým Ludvíkem, čekala jen nouze v domku, z něhož byl navždy vyrván otec živitel. Tak byl dokonán čin zrady tří bídáků, kteří zradili z vypočítavosti, aniž některý z nich -, snad kromě Carpeny -, své oběti nenáviděl. Jeden chtěl zabránit úpadku svého obchodu a druhý toužil po rychlém zbohatnutí.
Měla tato nešlechetnost zůstat nepotrestána? Hrabě Sandorf, hrabě Zathmar, hrabě Bathory, tito tři nadšení vlastenci, a Ondřej Ferrato, skromný a ušlechtilý muž, nebudou snad pomstěni?
