Kapitola čtvrtá, V BOUŘI. Zatím co se v Dubrovníku odehrály tyto události, Petr Bathory se kvapem uzdravoval. Jeho zranění již doktora neznepokojovalo, protože se úplně zajizvilo. Ale jak Petr trpěl vzpomínkou na matku a na Savu, kterou pokládal za navždy ztracenou.
A matka. ?.. Nemohl ji přece ponechat v trapné domněnce, že je mrtev. Bylo ujednáno, že paní Bathoryová bude o všem opatrně uvědoměna a pak dopravena na ostrov Antekirtu. Jeden z doktorových jednatelů v Dubrovníku dostal již rozkaz, aby ji nespouštěl s očí.
O Savě se Petr samozřejmě před doktorem Antekirtem nezmiňoval. A přece na ni nemohl zapomenout, ač věřil, že už je Sarkanyho ženou. Měl ji přestat milovat snad proto, že je dcerou Silase Toronthala? Ne, Sava neodpovídala za vinu svého otce, i když byl jeho neodpustitelnou zradou Štěpán Bathory vydán na smrt. Nikdo nevěděl, jak hrozný zápas v sobě Petr svádí, když na to myslil.
Jen doktor Antekirt to tušil. Aby odvrátil Petrovy myšlenky od Savy, nepřestával mu připomínat dílo spravedlnosti, které měli společně vykonat. Stále mu opakoval, že zrádci musejí být a budou potrestáni. Zatím mu neřekl jak, ale byl přesvědčen, že to bude brzy.
„Tisíc cest vede k jednomu cíli,“ říkával.
Nebyl by se toho úkolu lekl, i kdyby se musil brát k cíli opravdu po tisíci cestách.
Petr se už tak zotavil, že se mohl projíždět i procházet po ostrově. Upřímně se divil, jak ta malá osada pod doktorovou správou rozkvetla. Pracovalo se bez oddechu na opevněních, která měla chránit město a přístav. Až budou práce dokončeny, měla dalekonosná děla znemožnit přístup nepřátelskému loďstvu. V obranné soustavě velkou úlohu hrála elektřina. Používali jí jak na lodích, tak i u děl. Touto silou, která náležela dosud budoucnosti, dosahoval doktor znamenitých výsledků. V ústřední stanici s vysoce výkonnými parními stroji bylo dvacet dynam nové soustavy, zdokonalené doktorem. Ta vyráběla elektrický proud, který byl jímán do zvláštních akumulátorů a z nich rozváděn po celém ostrově. Krátce, doktor Antekirt, jemuž prospěla důkladná studia z mládí, uskutečnil tu neobyčejně záhy jedno z předních přání vědy, totiž přenášet elektrický proud do velké dálky. Poněvadž k výrobě elektrické energie bylo třeba množství uhlí, byla uhelná skladiště na Antekirtě přeplněna a jedna velká nákladní loď přivážela neustále uhlí přímo z Anglie. Přístav, v jehož pozadí leželo město, byl vytvořen přírodou a lidskou prací jen zdokonalen.
Ochranné náspy a hráze jej činily úplně bezpečným, ať již byl směr větru jakýkoliv. Byl všude dostatečně hluboký, takže lodě mohly přistávat přímo u nábřeží. Loďstvo Antekirty mělo tedy výbornou základnu i úkryt.
Skládalo se ze známé „Savareny“, parníku „Ferrato“, který měl asi osm set tun, z nákladního parníku na dovoz uhlí a konečně ze tří „Elektrik“, z nichž dvě byly vybaveny jako torpedovky a mohly tak výborně přispět k obraně ostrova. Pod doktorovou správou se ochrana ostrova stále zdokonalovala. Námořní lupiči byli o tom dobře zpraveni, ale přesto toužili zmocnit se ostrova. Bylo to přáním jejich velitele, náčelníka Senussiů, Sidi Mohameda el Mahediho. Šejk však vyčkával s trpělivostí vpravdě arabskou vhodné chvíle k útoku, protože dobře znal nebezpečí a nesnáze zamýšleného podniku. O jeho plánu věděl zase doktor Antekirt, a proto urychloval obranné práce. Až budou ukončeny, má být ostrov vybaven moderními ničivými zbraněmi, které arabským lupičům dosud nebyly známy. Z mužů osady vytvořil doktor Antekirt vojsko, které bylo vyzbrojeno rychlopalnými puškami a cvičilo se i v zacházení s děly. velitelé byli vybráni ze zkušených bývalých vojínů. Malé vojsko mělo jen šest set mužů, ale spolehlivých. Někteří obyvatelé ostrova sídlili ve dvorcích, rozptýlených po ostrově, ale většina jich bydlila v malém městě, které se podle zámku hraběte Sandorfa nazývalo Artenak. Nový Artenak na ostrově Antekirtě působil malebným dojmem.
Měl již několik, set domů.
Město nebylo stavěno podle vzoru šachovnice, jako třeba města americká, kde každá ulice a třída je přesně odměřena. Domy se kupily bez přesného pořádku a byly obklopeny úhlednými zahradami. Mezi domy protékaly průplavy svěží vody, která byla stále doplňována zvláštními stroji.
Některé domy měly sloh evropský a jiné arabský. Byla to malebná směs, rozkošná na pohled, která přímo vyzývala k užití pokoje a klidu. Obyvatelé Antekirty byli opravdu šťastni.
Domu doktora Antekirta se říkalo radnice. Bydlil v něm totiž ne všemocný pán osady, nýbrž její přední občan. Byl to rozkošný dům, vystavěný v maurském slohu s galeriemi, se sloupovím a s vodotrysky, a jeho zdi byly ozdobeny předními arabskými umělci. Na jeho stavbu bylo použito jen mramoru a onyxu. Ty nabývají pod africkým nebem zlatolesklého nádechu, který ve východních krajích propůjčuje stavbám takové kouzlo. Na okraji města byly veřejné budovy a nemocnice, která sloužila chorým. Těch bylo poskrovnu.
Na svahu, který se skláněl k moři, tvořila řada rozkošných domků jakési lázeňské místo. Jeden z těchto pohodlně zařízených domků se mohl nazývat „Pescade a Matifou“. Bydlili v něm oba nerozluční přátelé se sloužícím, kterého jim doktor Antekirt přidělil. Žádný z nich jistě nesnil, že se stane domácím pánem v tak krásném domě. „Zde se ale dobře bydlí,“ nepřestával opakovat Matifou. „Až příliš dobře,“ odpovídal mu Pescade. „Při svém vzdělání se do takového domu vlastně ani nehodíme. Vždyť bychom měli ještě chodit do školy, abychom se něčemu naučili.“ „Copak ty, ty máš slušné vzdělání,“ říkával s povzdechem obr, ty umíš číst, psát, počítat, ale já. “ Proti svému příteli mohl se Pescade skutečně pokládat za vzdělance. Ale jinak si nezatajoval, že se mu ještě mnoha vědomostí nedostává. Kde se jim však měl naučit, když vychodil jen nejnižší školu! Snažil se to dohonit a pilně se učil v artenacké knihovně. Petr Bathory ho povzbuzoval a pomáhal mu, protože poznal jeho neobyčejný důvtip. Byl mu tak horlivým učitelem, že si Pescade záhy osvojil základy mnohých nauk. Ale Petr přilnul k Pescadovi ještě z jiného důvodu. Pescade znal dobře jeho minulost, protože mu kdysi doktor uložil, aby Petra v Dubrovníku střežil. A byl při tom, když Sava při Petrově pohřbu omdlela. Pescade musil Petrovi stále a stále vyprávět o oné události, které se nepřímo zúčastnil. Neplatil tu zákaz hovořit o Savě, a tak Petr o ní mluvil, kdykoliv mu srdce překypovalo.
Takto mezi nimi vznikl svazek, který je k sobě poutal.
Zatím se blížil kvapem čas, kdy chtěl doktor začít se svým úkolem, aby odměnil dobré a ztrestal zradu. Dluh, který nemohl zaplatit dobrému Ondřeji Ferratovi, poněvadž Ferrato po několikaměsíčním věznění v trestnici zemřel, byl by rád splatil jeho dětem. Ale přes všechnu horlivost jednatelů nemohl se dovědět, co se stalo s oběma rybářskými dítkami. Dověděl se jen, že Ludvík i Marie odešli z Istrie, ale nikdo mu nemohl říci, kam se odebrali. Doktora Antekirta tento nezdar v pátrání velice mrzel.
Nevzdával se však naděje, že přece jen objeví děti muže, který se za něho obětoval, a pátrání stále rozšiřoval. Petr si toužebně přál, aby byla na ostrov dopravena jeho matka. Ale doktor Antekirt, chtěje z Petrovy domnělé smrti kořistit pro své záměry, ho uchlácholil, že v této věci je třeba jednat co nejopatrněji. Chtěl totiž čekat, až dojde ke svatbě Savy se Sarkanym, o jejímž odkladu po úmrtí paní Toronthalové věděl. Jeden dubrovnický jednatel podával doktorovi stále zprávy o všem; co se tam děje, a dále střežil jak palác Toronthalův, tak i chudý domek paní Bathoryové. Doktor tedy vyčkával, a vyčkával netrpělivě. Nevěděl sice, co se stalo s Carpenou, ale Silas Toronthal a Sarkany, kteří se usadili v Dubrovníku, , nemohli mu podle jeho soudu uniknout. Lze si tedy představit, jak byl doktor nemile překvapen, když od svého dubrovnického jednatele obdržel telegrafickou zprávu, že Silas Toronthal, Sarkany a Sava náhle opustili Dubrovník a že beze stopy zmizela i paní Bathoryová se sluhou Borikem. Doktor nemohl již déle váhat. Pověděl Petrovi všechno, co se dověděl. Jaká to byla nová rána pro mladíka! Jeho matka zmizela a Sava Toronthalová byla bankéřem odvedena kamsi na neznámé místo, kde bude jistě v moci Sarkanyho. „Zítra odjedeme, řekl doktor Antekirt.
„Ještě dnes,?“ zvolal Petr „Ale kde máme hledat matku. .. Kde ji najdeme?
Doktor Antekirt mu odpověděl: „Nevím, jeli nějaká souvislost mezi těmito oběma událostmi, ale dovíme se, zdali Silas Toronthal a Sarkany byli příčinou zmizení paní Bathoryové. Proto musíme nejdříve pátrat po nich.“ „A kde je najdeme?“ „Snad na Sicilii.“ Čtenář se jistě ještě pamatuje, že v rozmluvě Sarkanyho a Zirona, kterou hrabě Sandorf vyslechl v Pazinu, Zirone vyzval Sarkanyho, aby se tam odebral, kdyby bylo třeba. Hrabě Sandorf, nyní doktor Antekirt, dobře sito zapamatoval, stejně jako jméno Zirone. Nebylo toho mnoho, ale byla to přece jen stopa, která jim mohla pomoci při pátrání po Toronthalovi a Sarkanym. Doktor Antekirt se uvolil odjet ihned.
Pescade a Matifou ho měli provázet a dostali již rozkaz, aby se připravili na cestu.
Pescade se teprve teď dověděl, kdo to vlastně jsou Silas Toronthal, Sarkany a Carpena.
„Ničemové,“ řekl. „Hned jsem si to myslil.“ A pak dodal k Matifouovi: „Tak se mi zdá, že tě budeme potřebovat. „Brzy?“ „Ano, jen počkej na rozkaz.“ Doktor Antekirt a jeho společníci odjeli ještě ten večer. Parník „Ferato“, který byl stále připraven k odjezdu, vyplul z přístavu v osm hodin a zamířil na sever. Od břehu Velké Syrty až k jižnímu pobřeží sicilskému, k mysu Ponio di Palo, není daleko a parník typu „Ferrato ` potřeboval půl druhého dne, aby přeplul onu vzdálenost. „Ferato“, křižník antekirstkého loďstva, byla podivuhodná loď. Byl zbudován ve Francii a stroje měly výkonnost patnácti set koňských sil. Kotle byly nejmodernější soustavy a spotřebovaly poměrně málo paliva a přitom byly zabezpečeny proti výbuchu. Byly takové, že se loď rychlostí vyrovnala nejmodernějším lodím té doby. Netřeba ani podotýkat, že parník „Ferrato“ byl opatřen vším, co zajišťovalo cestujícím všemožné pohodlí. Na palubě byla umístěna čtyři těžší děla, dvě děla soustavy Hotchkissovy a dva kulomety. Na přídi pak bylo dělo největší, jehož dostřel byl přes kilometr.
Velitelem na lodi byl Dalmatinec Kestrik. Kromě něho tam byli dva důstojníci, dva strojníci, čtyři topiči, dva skladníci a osmatřicet dalších osob, většinou námořníků. Loď vyplula za příznivého počasí. Ač vál protivný vítr, parníku to nijak nevadilo.
Doktor Antekirt a Petr, ubytovaní v sousedících kajutách, celou noc pokojně odpočívali, protože loď plula klidně. A stejně tak odpočívali Pescade a Matifou. Jestliže však tito dva opravdu spali, doktor a Petr ani oka nezamhouřili a nepřestali přemýšlet o událostech posledních dnů. Druhého dne, když cestující opět vystoupili na palubu, slunce pálilo a dusný vzduch věštil příchod bouře. Pescade a Matifou přáli doktorovi a Petrovi dobrého jitra.
„Ďíky, přátelé; ` odpověděl doktor, „vyspali jste se dobře?“ „Výborně, jako ti, kdo mají dobré svědomí,“ vesele odpověděl Pescade. „A Matifou již posnídal?“ „Ano, tak trochu. Vypil litr kávy a snědl k ní dvě kila sucharů. Ty suchary byly prý trochu tvrdé.“ „Ale to nevadilo,“ dodával Matifou. „Člověk, který by byl někdy snídal oblázky, snesl by i mnohem tvrdší „ Zatím loď plula největší rychlostí. Bylo záhodno jet co nejrychleji. Kapitán Kestrik předvídal bouři, Dokonce navrhoval, zda by neměli přes noc zakotvit na Maltě. Počasí bylo skutečně stále hrozivější, Vítr vzrostl a nad obzorem se nakupily mraky, které již pokrývaly téměř tři čtvrtiny oblohy. Několikrát již jimi projel zákmit blesku. Vlny se dmuly a s hukotem se tříštily o bok lodi. Asi v šest hodin večer nastala skoro úplná tma. Jen blesky ji osvětlovaly za rachotu hromu, Kapitán Kestrik se radil s doktorem, kam má zamířit. „Učiňte jak uznáte za vhodné,“ odpověděl mu doktor Antekirt, V té době byl parník asi padesát kilometrů na západ od Malty. Nejblíže na cestě byl ostrov Gozzo, který leží poněkud na severozápad od Malty. Parník „Ferrato“ musil nejdéle za hodinu spatřit světla jeho majáku. A tam mohla loď na několik hodin najít úkryt, Kapitán Kestrik ihned přikročil k provedení tohoto záměru, Aby se snad stroje nebo kotle nepoškodily, zmírnil rychlost, Ale uplynula hodina a maják nebylo vidět. Nebylo možno rozeznat ani břeh ostrova, ač se zdvíhá do značné výše. V té době zuřila bouře nejprudčeji. Teplý dešť splýval na loď ve velkých kapkách. Vítr trhal a rozháněl nízké mraky, takže každou chvíli jimi prosvitla hvězda, ale hned zase uhasla. Blesky, bijící do vln, ozařovaly celou loď a hrom nepřestával burácet.
Situace, dosud vážná, stávala se nebezpečnou. Kapitán Kestrik, věda, že loď neni již od ostrova dále než nějakých třicet kilometrů, neodvážil se přiblížit, aby se loď neroztříštila o nějaké skalisko. V půl desáté dal kapitán Kestrik dokonce zastavit stroje.
Nikoliv úplně, ale ponechal v činnosti jen ty, které byly nutné, aby loď mohla být řízena kormidlem, loď se silně kymácela, ale nehrozilo jí nebezpečí, že se překotí. Tak to trvalo tři hodiny, až do půlnoci. Nebezpečí pak ještě vzrostlo.
V té době se totiž vítr změnil v orkán. Vlny se vysoko zvedaly v záři blesků a za burácení hromu. „Světlo vpředu!“ zvolal náhle plavčík hlídkující pod předním stěžněm.
„Otočit kormidlo!“ zvolal kapitán Kestrik, chtěje se vzdálit od břehu. Také on spatřil světlo a poznal, že je to světlo majáku na ostrově Gozzo. Byl nejvyšší čas obrátit loď. Vítr ji hnal s neobyčejnou prudkostí přímo na břeh. Ve chvíli, kdy se objevilo světlo, byla od něho vzdálena již jen dva kilometry. Do strojovny byl dán rozkaz, aby stroje byly spuštěny na plnou páru, ale stroj pracoval jen pomalu a pak se zastavil úplně. Doktor, Petr Bathory a mužstvo již vyběhli na palubu. Tušili, že se stala nějaká nehoda. Byl porouchán stroj; šroub se ještě několikrát otočil a pakse zastavil s rachotem podobným rachotu hromu. V té chvíli nebylo možno stroj spravit, Musili by jej rozebrat, ale to by si vyžádalo práci několika hodin. Zatím loď, hnána větrem, musila nejdéle ve dvaceti minutách narazit na břeh.
Kapitán Kestrik dal rozvinout plachty, aby se loď mohla aspoň nějak řídit. Rozkazy byly ihned provedeny a Pescade svou obratností stejně jako Matifou svou silou nemálo přispěli námořníkům. Ale nebezpečí tím neminulo. Parník při svém úzkém tvaru, malé šířce a nedostatečném plachtoví nemůže plout bez šroubu libovolným směrem. A plout po větru znamenalo zkázu. Takové nebezpečí hrozilo tedy parníku „Ferato“. Prudký vítr jim nedovoloval napnout vhodné plachty, a tak byla loď hnána k pobřežním skalám.
Zdálo se již, že jí nezbývá leč vybrat si vhodné místo, kde by najela na břeh.
Na neštěstí kapitán Kestrik nemohl v čiré tmě rozeznat útvar břehu. Věděl sice, že mezi ostrovem a Maltou je průliv, ale jak najít vchod do něho? Toliko zkušený a obeznalý lodivod by se byl mohl tohoto pokusu odvážit. Ale který lodivod by se teď odvážil proniknout v člunu až k lodi?
Poplašná píšťala parníku pronikavě zápasila s jekotem větru a z děla byly rychle za sebou vypáleny tři rány jako prosba o pomoc. Náhle se na oné lodní straně, která byla blíže břehu, objevil v mlze temnější bod.
Jakási loď plula přímo k parníku. Bezpochyby to byla rybářská bárka, uchvácená bouří. Snad byla ukryta někde za skalinami, a když její velitel zaslechl volání o pomoc, rozhodl se přispět parníku, nedbaje nebezpečí života. parník mohl zachránit jen rybář, který dobře znal zdejší břehy.
Bárka se zvolna blížila. Na lodi již připravili řetěz; chtěli jí ho hodit, aby mohl přirazit. '260, obr.. Mohutná vlna popadla bárku a prudce ji mrštila na bok parníku. Uplynulo několik minut, které se zdály věčností. Parník byl již velmi blízko pobřežních skal.
V té chvíli hodili řetěz, ale mohutná vlna pozdvihla bárku a prudce jí mrštila na bok parníku.
Bárka se rozbila na kusy a rybář by byl jistě zahynul, kdyby ho byl Matifou nezachytil a nezvedl na palubu jako děcko. Bez jediného slova -, na to nebyl ani čas -, octl se rybář skokem na můstku, chopil se kormidelního kola a změnil směr parníku ve chvíli, kdy již přídou téměř narazil na skalisko. Vyznal se dobře v těchto místech a snadno zavedl loď do průlivu.
Parník proplul průlivem a za dvacet minut se již octl na východním pobřeží Malty, kde bylo moře klidnější. Plul kolem břehů ostrova ve vzdálenosti asi jednoho kilometru, a když o čtvrté hodině ranní začalo svítat, zamířil k přístavu La Valleta a tam přistal. Tehdy vystoupil na můstek doktor Antekirt a řekl mladému muži; „Zachránil jste nás, pane.“ „Vykonal jsem jen svou povinnost: ` „ Jste lodivod?“ .. „Ne, jsem rybář.“ „Jak se jmenujete?“ „Ludvík Ferrato.“ Syn rovinjského rybáře zachránil tedy svou odvahou a obratností parník a všechny, kdo byli na něm. Doktor byl v pokušení sevřít Ludvíka v náručí, ale ovládl se.
Byl by tím předčasně prozradil, že je vlastně hrabě Sandorf A ten měl být pro všechny mrtvý, i pro Ludvíka Ferrata. Rovněž Petr, který z týchž důvodů se také nesměl projevit, byl by málem zapomněl na svůj slib, nebýt doktorova významného pohledu. Oba i s Ludvíkem sestoupili do salonu lodi. „Jste, příteli,“ ptal se doktor Antekirt, „syn onoho rovinjského rybáře, který se jmenoval Ondřej Ferrato?“ „Ano pane,“ odpověděl Ludvík. „Pak tuším máte sestru?“ „Ano, bydlíme v La Valettě. Znal jste snad, pane, mého otce?“ dodal váhavě rybář.
„Vašeho otce? Ne,“ odpověděl doktor Antekirt. „Ale váš otec Poskytl před patnácti lety v Rovinji útulek dvěma politickým uprchlíkům, kteří byli mými přáteli. Odhodlanost vašeho otce je nezachránila a stála ho svobodu i život. Byl dopraven do trestnice v Steinu a tam zemřel. „ „Nelitoval však svého činu,“ přerušil ho Ludvík. Doktor se chopil rybářovy ruky.
„Mně, Ludvíku,“ řekl, „uložili moji přátelé, abych splatil vše, co dluhovali vašemu otci. Dlouhá léta jsem se marně snažil vypátrat, co se stalo s vámi a s vaší sestrou. Po vašem odjezdu z Rovinje nebylo po vás ani stopy. Štěstí, že právě vy jste nám dnes přišel na pomoc. Lodi, kterou jste zachránil, dal jsem na paměť Ondřeje Ferrata jméno „Ferrato“. .. Dovolte tedy, abych vás objal, příteli.“ Petr se již nemohl přemoci. Byl přímo puzen k odvážnému synu šlechetného Ondřeje Ferrata.
„Obejměte i mne, i mne,“ volal s otevřenou náručí.
„Vás, pane?“ „Ano, .. syna Štěpána Bathoryho.“ Doktor Antekirt ani příliš nelitoval, že se Petr přiznal, kdo vlastně je. Byl přesvědčen, že Ludvík Ferrato zachová tajemství stejně svědomitě jako Pescade a Matifou. Ludvík byl potom zpraven o všem. Dověděl se též o úkolu, který sleduje doktor Antekirt. Jen jediná věc mu zůstala tajemstvím, totiž že stojí tváří v tvář hraběti Sandorfovi. Doktor Antekirt žádal, aby ho Ludvík hned dovedl k sestře.
Toužebně si ji přál spatřit a uvidět, jak žije. Její život byl jistě plný útrap, neboť Ondřej Ferrato zanechal své děti v nouzi. „Přejete-li si, pane doktore,“ řekl Ludvík, „můžeme vystoupit hned na břeh. Marie má jistě o mne obavy. Vždyť uplynulo už osmačtyřicet hodin, co jsem ji naposled viděl, a snad se domnívá, že mě za bouře potkalo neštěstí.“ „ Máte tedy svou sestru rád?“ ptal se doktor. „Je mi sestrou i matkou zároveň odpověděl Ludvík Ferrato.“ Patří ostrov Malta, vzdálený od Sicilie sto kilometrů, k Africe nebo k Evropě? Touto otázkou se zeměpisci dávno zabývali, ale nám může být lhostejná. Ostrov Maltu daroval Karel V. rytířskému řádu johanitů, kteriim se od té doby také říká rytíři maltézští. Ostrov Malta je dlouhý osmadvacet a široký sedmnáct kilometrů.
Hlavní město je La Valetta. Je tam ještě několik měst a vesnic. Nejstarší je Cina Vecchia, město opravdu velmi staré, které za vlády johanitů bylo sídlem arcibiskupa. Ve východní části je ostrov úrodný, v západní pustý. Proto je východní část Malty hustěji osídlena.
Nelze ani dostatečně ocenit, co příroda vykonala pro ostrov tím, že na jeho pobřeží vytvořila čtyři nebo pět přístavů, které náleží k nejlepším na světě. Všechny přístavy mají dost vody, takže v nich mohou přistávat i největší lodi. Obyvatelstvo ostrova se skládá jednak z Angličanů, kteříjsou jeho pány, ale bydlí tam i mnoho Italů a v přístavech se setkáme s lidmi všech národů a ras. Domorodé obyvatelstvo se živí jednak polním hospodářstvím, jednak lovem ryb. Jsou si všichni takřka k nerozeznání podobni, jak silnou prostřední postavou, tak i ohnivým zrakem a černými kadeřavými vlasy. Cizinec by skoro přísahal, že ženy pocházejí z jedné a téže rodiny. Vlasy mají všechny stejně tmavé, oči stejně jiskrné, ruce i nohy půvabně malé, postavu pružnou a štíhlou. Jejich bílá pleť nebývá nikdy opálená, protože si chrání obličej falsenou, jakýmsi to závojíčkem z černého hedvábí, který nosí po způsobu tuniském. Tento závojík nosí ženy všech tříd na ochranu tváří i jako ozdobu. Malťané jsou rození obchodníci. Setkáváme se s nimi všude, kde lze něco prodávat nebo kupovat. Jsou pracovití, podnikaví a tvořiví, ale zároveň prchliví a mstiví. 9 V jednom domě v této čtvrti bydlili Ludvík a Maria '264, Mluví nářečím, jehož základem je arabština. Je to památka na mohamedány, kteří Malty dobyli po pádu byzantského císařství. Malťané jsou výteční námořníci a odvážní rybáři, zvyklí četným a prudkým bouřím okolních moří. Na tomto ostrově žil Ludvík Ferrato a živil se stejně jako jiní domorodci, jimž nezadal v odvaze. Žil tam již patnáct let a Malta se mu stala domovem.
Ludvík Ferrato a jeho sestra bydlili, jak jsme již řekli, v La Valettě, ale vlastně jsme měli říci pod La Valettou. Bydlili totiž pod městem ve čtvrti, která se nazývá Manderaggio. Jen tam nalezli byt přiměřený jejich malému příjmu, a tam také uvedl Ludvík doktora a Petra. Odmítli množství nabídek bárkařů, kteří jim nabízeli své služby, a všichni tři vystoupili na nábřeží. Kráčeli mezi vysokými domy kolem chrámu svatého Jana. Za ním vystoupili na nejvyšší místo města a potom sestupovali po schodišti do Manderaggia. Manderaggio je čtvrť pod hradbami. Má tak úzké uličky, že do nich nikdy nevnikne slunce, byty jsou nízké a vlhké. Ulice se mnohdy podobají tmavým tunelům.
V jednom domě v této čtvrti bydlili Ludvík a Marie. Jejich byt měl jen dvě místnosti. Doktor Antekirt byl dojat chudobou bytu i jeho úzkostlivou čistotou. Všude bylo vidět péči hospodyně, která kdysi řídila domácnost rovinjského rybáře. Když Antekirt a Petr vstoupili, Marie povstala a radostně vítala bratra.
„Ludvíku, konečně Pochopime, v jakých úzkostech asi prožila bouřlivou noc, dobře vědouc, že bratr je na moři. Ludvík sestru objal a představil jí návštěvníky.
Doktor Antekirt několika slovy pověděl, jak Ludvík nasadil život, aby zachránil parník, který byl již na prahu zkázy. Mezitím co mluvil, pozorovala ho Marie tak bedlivě, že se doktor již obával, že v něm poznává Matyáše Sandorfa. Ale lesk v dívčiných očích brzy uhasl. Jak by mohla poznat hraběte po patnácti letech, zvláště když tehdy pobyl v domě jejího otce jen několik hodin. Dceři Ondřeje Ferrata bylo třiatřicet let. Ještě teď se mohla nazvat '266, krásnou, neboť tahy v obličeji měla čisté a zrak jiskrný. Jen několik šedivých vlasů, které se vloudily v její černé kadeře, prozrazovalo, že tíha života dolehla na ni více než řada let. Vlasy jí nezačaly šedivět stářím. Spise zármutkem, strádáním a namáhavou prací, které byly stálými průvodkyněmi jejího života od otcovy smrti. „ A od nynějška se já postarám o vaši budoucnost: ` Těmito slovy ukončil doktor Antekirt své vypravování. „Což moji přátelé nezůstali dlužníky Ondřeje Ferrata? Vy tedy, Marie, jistě svolíte, aby se Ludvík od nás již neodloučil. „Můj bratr, pánové, vykonal jen to, co vykonat musil,“ odpověděla Marie, „a jsem ráda, že přišel na pomoc včas. Ludvík je přece syn muže, který nikdy nezapomínal na povinnost.
„A také ani my,“ odvětil doktor Antekirt, „nezapomínáme na povinnost, která nám velí zapravit dluh vděčnosti dětem toho muže, který. .. „ Nedokončil, neboť Marie znovu na něho pohlédla pátravým pohledem. Doktor se již obával, že řekl příliš mnoho. Tu se ujal slova Petr Bathory: „Marie, jistě nebudete mít nic proti tomu, aby se Ludvík stal mým bratrem?“ „ A jistě svolíte též, abych vás směl zvát svou dcerou,“ dodal doktor Antekirt, podávaje jí ruku. Marie pak musila vyprávět o celém svém životě od odjezdu z Rovinje. Líčila, jak tam byli stále obklopeni špehy a jak se proto raději odhodlali vystěhovat na Maltu, kde se Ludvík chtěl zdokonalit v námořnictví, aby se mohl stát samostatným rybářem. Vyprávěla pak, jak po léta musili zápasit s bídou, poněvadž jejich skrovné úspory z dřívějších let byly záhy vyčerpány. Ludvík se však brzy vyrovnal odvahou i obratností Malťanům a stal se stejně výtečným plavcem jako oni, ba byl by se snad mohl měřit i spověstným Nicolou Pesciem, maltézským rodákem, o němž se vypráví, že přeplaval z Neapole do Palerma. Ludvík vyjížděl na lov za každého počasí. Vyjel si předešlého dne, ač hrozila bouře. Tak se stalo, že se včas dostal k parníku „Ferrato“.
Na Maltě je hojnost ryb i měkkýšů. Ale jejich cena je malá, takže i bohatý lov je málo výnosný.
Přes všechnu obratnost a horlivost vydělal Ludvík jen tolik, že to sotva stačilo na výdaje malé domácnosti, a Marie si musila přivydělávat šitím. Proto také se ubytovali v nejbídnější městské čtvrti.
Mezitím co Marie vyprávěla o svém životě, odešel Ludvík do vedlejší místnosti a po chvíli se vrátil s jakýmsi listem v ruce. Bylo to psaní, které Ondřej Ferrato napsal dětem před smrtí.
„Marie; ` stálo v něm, „doporučuji Tvé péči Ludvíka.
Zanedlouho bude mít na světě jen Tebe. Drahé děti! Nelituji toho, co jsem učinil, jen to mě bolí, že jsem nezachránil ty, kteří se svěřili mé ochraně, ač jsem pro ně dal v sázku svou svobodu. Co jsem vykonal, učinil bych vždy zase. Nezapomeňte na svého otce, který vám posílá svůj poslední pozdrav. Ondřej Ferrato.“ Petr Bathory nemohl potlačit dojetí, když četl tyto řádky. Doktor Antekirt odvrátil tvář, aby unikl Mariinu pohledu.
„Ludvíku, řekl náhle doktor, aby zavedl řeč jinam, „vaše bárka se dnes rozbila o mou loď.“ „Byla již stará, pane doktore,“ odpověděl Ludvík, „a pro každého jiného by to nebyla velká ztráta.“ „Snad, Ludvíku, ale dovolte mi, abych ji nahradil jinou lodí, totiž tou, kterou jste zachránil.“ „jakže?“ „Chcete být druhým důstojníkem na Ferratu? Potřebuji mladého muže, dobrého námořníka,“ „Přijmi, Ludvíku, přijmi,“ vybízel Petr.. „ Ale. .. má sestra?“ „Vaše sestra se stane členem velké rodiny, která bydlí na ostrově Antekirtě; ` odpověděl doktor. „Je mou povinností postarat se o vaši budoucnost a postarám se o ni tak, že nebudete musit litovat ničeho, co se událo v minulosti, leda smrti svého otce.“ Ludvík radostně přistoupil k doktorovi a vděčně mu stiskl ruku. Marie mu projevila vděčnost jen slzami. „Zítra vás tedy očekávám na palubě,“ dodal ještě doktor Antekirt a rychle vyšel z bytu, poněvadž se již nemohl ubránit pohnutí. Petr ho následoval.
„Jak to blaží, synu můj, můžeme-li někoho odměnit; ` řekl mu.
„Ano, je to větší štěstí než trestat, mínil Petr.
„ Ale i trest je nutný.`“ Druhého dne očekával doktor Antekirt na palubě lodi Marii a Ludvíka Ferratovy. Kapitán Kestrik se zatím staral, aby byl opraven parní stroj. Práce pokračovala rychle. Přesto však, měla-li být důkladná, bylo na ni třeba pěti až šesti dnů. Odklad nebyl příliš vhod doktoru Antekirtovi, který již netrpělivě toužil být u sicilských břehů.
V jednu chvíli dokonce pomýšlel povolat k Maltě „Savarenu“, ale pak se toho záměru vzdal. Bylo lépe několik dní počkat než odplout na Sicilii na lodi méně rychlé a nedostatečně ozbrojené. Z opatrnosti byl na Antekirtu zaslán telegram s rozkazem, aby ihned vyplula „Elektrika“ 1 a křižovala u sicilských břehů nedaleko mysu Poztio di Palo. V deset hodin přivezl člun na loď Ludvíka Ferrata a jeho sestru. Doktor Antekirt přijal oba co nejpřátelštěji a Ludvík byl představen kapitánovi i mužstvu jako druhý důstojník. Dosavadní druhý důstojník měl být přeložen na „Elektriku 1 `, jakmile připluje k Sicilii.
Když někdo pohlédl na Ludvíka Ferrata, hned poznal, že je to námořník tělem i duší. Svou odvahu dokázal teprve nedávno činem, kterému se mužstvo parníku obdivovalo. Všichni ho tedy nadšeně přijali. Petr, kterého si již cele získal, a kapitán Kestrik ho provedli po celé lodi, jejíž zařízení si přál podrobně poznat. Mezitím doktor Antekirt hovořil o Ludvíkovi s Marií a neskrblil chválou.
„Ano podobá se úplně otci, řekla Marie.
Doktor jí nabídl, aby zůstala na lodi až do konce výpravy nebo se odebrala přímo na ostrov Antekirtu. Marie si vyžádala, aby směla bratra doprovázet na Sicilii.
Bylo ujednáno, že než bude loď opravena, uspořádá své záležitosti a prodá svůj nevelký majetek, a potom odejde na parník, kde již pro ni bude připravena zvláštní kajuta. Doktor Antekirt se netajil před Marií se svými záměry, které si vytkl za životní úkol. Zčásti je již uskutečnil, děti Ondřeje Ferrata se již nemusily obávat o budoucnost. Zbývalo ještě najít Silase Toronthala, Sarkanyho a Carpenu a zmocnit se jich. Doktor věřil, že se mu to brzy podaří. Stopy prvních dvou chtěl nalézt na Sicilii a po Carpenovi pátrali jeho jednatelé. Když se však doktor zmínil o Španělovi, Marie projevila přání, aby si s ním mohla promluvit mezi čtyřma očima. „Co vám hodlám říci,“ řekla, „tajila jsem dosud z opatrnosti před bratrem. Nedokázal by asi ukrotit svůj hněv a znovu by nám nastaly zlé časy.“ „Ludvík si právě prohlíží loď; `odpověděl doktor Antekirt, „ale pojďme do salonu. Tam budete moci mluvit bez obavy, že vás někdo uslyší.“ Když se za nimi zavřely dveře salonu, oba usedli a Marie řekla: „Carpena je totiž zde, pane doktore. „Na Maltě?“ „Ano,již několik dnů.“ „ V La Valettě?“ „Přímo tam, kde bydlíme i my, v Manderaggiu. Doktora to překvapilo i potěšilo.
„Nemýlíte se, Marie?“ „Ne, nemýlím. Tvář a postava toho muže se mi vryla až příliš do paměti. Kdybych ho sto let neviděla, poznala bych ho okamžitě. .. Je zde.“ „A Ludvík o tom neví?“ „Neví, a jistě pochopíte, proč jsem mu to neřekla. Byl by jistě Carpenu vyhledal, pohádal se s ním a snad.. „ „Dobře jste učinila, Marie. S tím člověkem si to vyřídím sám.
A nepoznal on vás také?“ „Nevím,“ odpověděla Marie, Potkala jsem ho asi třikrát, obrátil se a jaksi nedůvěřivě mě pozoroval, Nevím, zdali mě nesledoval nebo se na mne neptal. Jestliže ano, pak ovšem ví, kdo jsem.“ „Neoslovil vás nikdy?“ „Nikdy.“ „A nevíte, proč přišel na Maltu a co zde celou dobu tropil.“ „Co vám hodlám říci,“ řekla, „tajila jsem dosud s opatrnosti před bratrem“ „Mohu říci jen tolik, že se pohybuje mezi nejhorší spodinou v Manderaggiu. Je stále jen po krčmách, kde se schází společnost nejhorších ničemů. Jak se zdá, má dost peněz. Domnívám se, že chce najmout několik těch ničemů, aby s nimi někde provedl špatný kousek.“ „Zde?“ „To nevím Pane doktore.“ „Dovím se to tedy já.“ V té chvíli vstoupil do salonu Petr s Ludvíkem. Musili rozmluvu ukončit.
„Nuže, Ludvíku,“ ptal se doktor Antekirt, „jste spokojen s tím, co jste viděl?“ „Ferrato` je nádherná loď,“ odpověděl Ludvík nadšeně. „Těší mě, že se vám líbí. Vždyť bude svěřena vaší péči.
Zanedlouho budete snad na ní kapitánem: ` „To by bylo příliš, pane doktore.“ ... „ Tím byl hovor skončen. Ferratovi se rozloučili a chystali se k návratu do města. Bylo totiž ujednáno, že Ludvík nastoupí službu na lodi teprve tehdy, až na ni přesídlí i Marie, Nebylo radno zanechat Marii v Manderaggiu samotnou a doktor Antekirt si to ani nepřál, když se dověděl, že v městě je i Carpena. Jakmile sourozenci odešli, zavolal doktor Pescada. Pescade přišel a doktor s ním promluvil v přítomnosti Petrově. „Nastala chvíle kdy tě budu potřebovat,“ řekl.
„Nás oba?“ „Ne, zatím jen tebe.“ „Co mám vykonat? „Dáš se dopravit na břeh, odebereš se do čtvrti Manderaggio a najmeš si tam nějaký byt. Čím bude bídnější, tím líp.“ „To udělám.“ „Potom budeš sledovatjednoho muže. Je důležité, abys ho nespustil s očí a abys mě uvědomil o všem, co činí a podniká. Nikdo však nesmí vědět, že my dva se známe. Proto se třebas i vhodně přestroj. „Zařídím se podle okolností „ „Jak mi bylo řečeno,“ pokračoval doktor Antekirt, „najímá ten chlap ve zmíněné čtvrti nejhorší ničemy. Nevím pro koho a proč, a tvým úkolem bude, abys to vypátral.“ „Vypátrám to.“ „Až budeš vědět, oč běží, nevracej se na palubu; mohl bys být sledován. Jenom mi napiš, kdy se budeme moci sejít. A zase ne v La Valettě, nýbrž v sousedním městě Senglea. Přijdu jistě.“ „Stane se, jak poroučíte,“ odpověděl Pescade. „Ale jak ho poznám?“ „To nebude nesnadné. Jsi vtipný a na tvůj důvtip hlavně spoléhám.“ „Mohu však alespoň vědět, jak se ten člověk jmenuje?“ „jmenuje se Carpena.“ Když uslyšel toto jméno Petr Bathory, zvolal: „Jakže? Ten Španěl je tady?“ „Ano; ` odpověděl doktor Antekirt, „a bydlí v téže čtvrti jako děti Ondřeje Ferrata, kterého zradil za bídnou odměnu“ Doktor vyprávěl vše, co mu řekla Marie. Pescade pochopil, jak je důležité prohlédnout Španělovu hru. Jistě se připravuje k nějakému zločinu.
Za hodinu opustil Pescade loď: Aby zmátl slidiče, kdyby byl náhodou sledován, toulal se po několik hodin městem, než zamířil k Manderaggiu. Kdo chtěl kolem sebe shromáždit bandu ničemů, kteří byli ochotni stejně k vraždě jako k loupeži, nebyl by nikde našel tak vhodné lidi jako v této čtvrti. Zde totiž žili lidé přišlí z celého světa, námořníci uprchlí z obchodních lodí, zběhové z lodí válečných a zvláště Malťané z nejnižší spodiny, banditi, v jejichž žilách koluje krev pirátů, kteříkdysipodnikali daleké lupičské výpravy. Carpena, kterému bylo uloženo, aby nalezl dvanáct mužů odhodlaných ke všemu, měl bohatý výběr. Od svého příchodu žil takřka jen v krčmách v oné bídné čtvrti a tam se setkal s ničemy všech druhů. Pescade ho snadno poznal, ale těžší bylo vyzvědět, kdo sem Carpenu vyslal.
Bylo jisté jen to, že neutrácí vlastní peníze. Oněch pět tisíc zlatých, které dostal jako odměnu za zradu, jistě již dávno rozházel. Když musil utéci z Italie, toulal se po celém světě. A když peníze utratil, klesl na nejnižší stupeň. Vstoupil do služeb několika zlosynů, pro které měl najímat muže, kteří by lupičské tlupě nahradili ztráty způsobené katovým provazem. Proto přibyl Carpena na Maltu a zdržoval se hlavně v krčmách čtvrti Manderaggio. Ten ničema se však střežil prozradit, do kterého kraje hodlá najaté lidi vést. Věděl, že jim nesmí důvěřovat.
Jim to bylo jedno. Těšili se na bohatou lupičskou kořist, na značný podíl a byli by za svým novým zaměstnavatelem šli kraj světa. Zbývá ještě dodat, že Carpena byl nemálo překvapen, když se v Manderaggiu potkal na ulici s Marií Ferratovou. Ač ji neviděl již patnáct let, poznal ji právě tak, jako ona jeho. Nijak ho to nepotěšilo. Obával se, že by mohla pátrat, co ho sem přivedlo.
Pescade musil postupovat velice opatrně a obratně, chtěl-li vypátrat vše, na čem záleželo doktoru Antekirtovi a co Španěl pečlivě tajil. Carpena však záhy upadl do léčky. Nemohl si nevšimnout Pescada, který výborně hrál úlohu smělého lupiče, zdánlivě lnul ke Španělovi, vtíral se do jeho přátelství a vyvyšoval se nad ostatní, chlubě se řadou zločinů, za něž za každý by na Maltě byl trest šibenice. Všiml si ho a vynasnažil se získat ho pro svou četu. Krátce, Pescade před Carpenou hrál skutečného banditu a Carpena, ač byl znalcem v tomto oboru, přece jen se dal oklamat a napálit. Tak dospěl Pescade k cíli. Dne 26. srpna dostal doktor Antekirt zprávu, kterou byl zván na schůzku v odlehlém koutě města Senglea. V posledních dnech oprava lodního stroje rychle pokračovala, takže všechny práce měly být skončeny do tří dnů a loď měla vyplout na moře. Doktor Antekirt se hned odebral na určené místo. Měl se s Pescadem setkat pod podloúbím na konci zmíněného města. Když tam přišel, bylo asi osm hodin. Na tržišti zůstalo ještě nějakých padesát lidí. Doktor Antekirt se mezi nimi procházel a náhle ucítil dotek na levém rameni. Ohlédl se a spatřil odporného, ošuměle oděného chlapíka s děravým kloboukem na hlavě. Ten muž mu podával šátek se slovy: „Ukradl jsem vám ho, pane. Po druhé si dejte lepší pozor na své.
Byl to Pescade, kterého doktor v přestrojení nepoznal.
„Ubohý hlupáku!“ odsekl doktor.
„Hlupák snad, ale ubohý nejsem, pane doktore“ Teprve teď poznal doktor Pescada a musil se usmát. Ale hned se ptal: „V kterém kraji?“ -. „Ve východní části, někde mezi Syrakusami a Katanií“ „Snaží se najmout v Manderaggiu asi tucet ničemů „ Pro koho?“ „Pro jakéhosi Zirona.“ Tedy Carpena pracuje pro Zirona, druha Sarkanyho. Jaké vztahy mohli asi oba ti zločinci mít ke Carpenovi? Doktor Antekirt si to vysvětloval asi takto a nemýlil se: Sarkany se pravděpodobně dověděl o Carpenově zradě, kterou překazil terstským spiklencům útěk. Snažil se sejít se Španělem, a když se Španěl později octl bez prostředků, najal ho prostřednictvím Zirona do svých služeb. Carpena tedy nevědomky přivedl doktora Antekirta na stopu Sarkanyho. „A víš, k čemu Carpena ty muže najímá.“ ptal se doktor dále Pescada.
„ K posílení lu pičské čety na Sicilii“ „ Na Sicilii?“ „Ano, to asi bude dějištějejich činnosti.“ „ Ale v kterém kraji?“ „Ve východní části někde mezi Syrakusami a Katanii. Nebylo pochyby, že byla nalezena pravá stopa.
„ A jak ses o tom všem dověděl?“ „Přímo od Carpeny, který mě pokládá za přítele.“ „ Můžeš se tedy vrátit na loď a tam se převléknout do slušnějšího oděvu: ` „S tím nesouhlasím, poněvadž tenhle se mi hodí líp. „A proč?“ „Poněvadž mám čest být jednim z lupičů, který byl najat pro bandu zmíněného Zirona.“ „Jen se měj na pozoru, příteli;' varoval ho doktor Antekirt. „Je to životu nebezpečná hra.“ „Jen ve vašem zájmu, pane doktore, a jsem vám tím povinen,“ odpověděl Pescade. „Vím, že jsi hodný.“ „Ale také zlomyslný a ti ničemové na to doplatí, ač se nechci předem chlubit. .“ Doktor Antekirt pochopil, že Pescadovo počínání může jeho záměru velice prospět. Když si obratně získal důvěru Carpenovu, takže mu prozradil i své tajemství, bylo radno nechat mu plnou vůli v dalším jednání. Po pěti minutách se Pescade s doktorem Antekirtem rozloučili.
Nepřáli si, aby je někdo spatřil. Pescade se ubíral k nábřeží, tam si najal člun a dal se dopravit zpět do Manderaggia. Doktor se vrátil na palubu parníku. Oznámil Petrovi Bathorymu, co se dověděl od Pescada.
Pokládal za nutné oznámit Matifouovi, do jak nebezpečného podniku se pustil Pescade v zájmu dobré věci. Obr pouze vzdychl, ale přitom zaťal pěsti a řekl si: „Až se vrátí, nesmí mu chybět ani jediný vlásek, nebo... Těchto několik nevyřčených slov bylo Lepším obrazem obrova cítění a smýšlení než nějaké dlouhé řeči, kdyby jich byl Matifou vůbec schopen. „, „
