Díl druhý... Kapitola první PESCADE A MATIFOU. Za patnáct let po posledních událostech, kterými končil předcházející díl tohoto vypravování, a to dne 2q.. května I882, konala se slavnost v Dubrovníku, v jednom z největších dalmatských měst. Dalmacie je pouhý pruh země, vsunutý mezi severní část Alp Dinarských, Jaderské moře a Hercegovinu. Je v něm právě tak místo pro čtyři až pět set tisíc obyvatel, kteří již v té době žili dosti hustě pospolu. Dalmatinci jsou krásný lid, který žije skromně v této neúrodné zemi, kde plodná půda je vzácná. Dalmatský lid si zachoval hrdost při všech politických změnách, jejichž předmětem byla Dalmacie, roku 18 i 5 připojená k Rakousku mírem v Campo Formio. Je to poctivý lid a dveře v této zemi opravdu nemají zámek. Dalmacie se dělila ve čtyři kraje, které byly dále rozděleny na okresy. Hlavním městem země byl v té době Zadar, kde sídlil guvernér. Dubrovník byl po dlouhá léta samostatným městem, či spíše samostatným státem, jakým byly Benátky. Jeho samostatnost sahala zpět až do devátého století. Teprve roku 1808 připojil jej Napoleon ke království Illyrskému. Již v devátém století dubrovničtí plavci, jejichž lodi se objevovaly ve všech východních přístavech, měli výsadní právo, udělené jim papežskou stolicí, vést obchod s nevěřícími, a to -bylo pramenem bohatství dubrovnického lidu. Ale Dubrovník vynikal i svými učenci a spisovateli, takže mu byl právem dáván název slovanských Athén. K námořnímu obchodu je třeba dobrého a hlubokého přístavu, v kterEm by mohly kotvit i velké lodi. Takový přístav však Dubrovník nemá. Zdejší přístav je úzký a četná skaliska dovolují přístupp jen menším bárkám. Na štěstí ve vzdálenosti asi jednoho kilometru na sever stvořil rozmar přírody jeden z nejvýbornějších přístavů, jakého si může přát i nejrozsáhlejší lodní doprava. Je to přístav Gruž, snad nejlepší z celé Dalmacie. Je tak hluboký, že do něho mohou vplout i válečné lodi, a má v okolí dost místa pro loděnice, dílny a skladiště. Vzhledem k této důležitosti vedla již v době našeho vyprávění z Dubrovníka do Gruže krásná třída, po jejíchž obou stranách byly vystavěny rozkošné letohrádky, stíněné krásnými stromy. Tato třída bývala oblíbeným místem procházek dubrovnických občanů.
Zmíněného dne, asi v devět hodin dopoledne, bylo vidět, že do Gruže proudí dubrovnické obyvatelstvo ve zvýšeném počtu. Toho dne se tam totiž konala místní slavnost, při níž bylo mnoho zábavních podniků. Byli tu různí herci a umělci, jejichž vábení, hudba a písně naplňovaly hlukem celé okolí přístavu. Cizinec tam mohl studovat různé slovanské typy, mezi něž se mísili tuláci všech národů a ras.
Byli tam nejen místní obyvatelé, ale potulní umělci, kteří přišli kořistit ze zvědavosti lidu.
Vypravilo se tam i hojně venkovanů a horalů.
Zvláště četně byly zastoupeny ženy, a to jak měštky v oděvu podle tehdejší západní módy, tak i venkovanky v nádherných místních krojích. Radovánky dosáhly vrcholu. Krámky a budky byly stále obléhány. Ale návštěvníkům byla připravena ještě jiná, bezplatná podívaná. Měla totiž být na moře spuštěna loď o dvou stěžních, jaké lze na Jaderském moři často spatřit.
Jsou známy pod jménem trabacolo.
Spuštění na vodu se mělo konat v šest hodin večer a kýl lodi byl již zproštěn všech opor kromě jediné, aby po jejím odstranění mohl sjet do vody. Do té doby zatím se snažili přilákat pozornost různí ti „umělci“.
Největší pozornosti obecenstva se těšili guslaři, kteří zpívali písně své vlasti a doprovázeli se na podivných nástrojích. Vyplatilo se na chvíli se u nich zastavit a poslouchat.
Jeden z těchto hudebníků, mladý muž snědé pleti a černých vlasů, zpíval tuto píseň za doprovodu guslí, které tiskl mezi koleny: „Když vábně ve sluch tvůj zní cikánky píseň tklivá, tu pozor dej si, hochu můj, ve střehu buď a pozoruj, Když černý její zrak je upřen kamsi do dálavy, či vklíněn bílých do oblak, ji slyšet můžeš bez obavy. Když vábně ve sluch tvůj zní cikánky píseň tklivá, tu pozor dej si, hochu můj, buď ve střehu a pozoruj, jak se dívá, když ti zpívá.“ „ Po prvních slokách obcházel zpěvák s guslemi v rukou od diváka k diváku, aby vybral odměnu za svůj zpěv. Odměnili ho drobnými mincemi.
Příjem se mu asi zdál příliš nepatrný. Vrátil se na své místo a snažil se zvýšit uznání posluchačů dalšími slokami: „ „Když pohled její však v tvé oči hloub se noří, tu zastři sluch a odvrať zrak, sic -. srdce rázem hoří.
Když vábně ve sluch tvůj zní cikánky píseň tklivá, tu pozor dej si, hochu můj, ve střehu buď a pozoruj, jak se dívá, když ti zpívá.“ Muž ve stáří asi padesáti až pětapadesáti let poslouchal klidně zpěvákovu píseň, ale byl asi málo citlivý pro poesii toho druhu, protože se jeho peněženka neotevřela. Je sice pravda, že tu nezpívala cikánka, která by na něho pohlédla černým okem, nýbrž pouhý chudák, který si chtěl něco vydělat. Muž již chtěl opustit své místo bez zaplacení, když ho mladá dívka, která ho provázela, zadržela a řekla: „Otče, nemám u sebe peněz, prosím vás, dejte něco tomu člověku. A tak se stalo, že guslar dostal na dívčinu přímluvu tři nebo čtyři krejcary. Její bohatý otec by jinak chudákovi nebyl dal nic, ne snad z lakomství, ale spíše proto, že nebyl z těch, které dojímá lidská bída. Potom se oba dva prodírali zástupem k dalším hlučícím boudám, guslar však zmizel kamsi do nedalekého hostince, aby tam svůj výdělek prolil hrdlem. Za těch několik vybraných krejcarů si bezpochyby koupil silnou kořalku rakiji. Ale všichni ti potulní umělci neměli u obecenstva stejný úspěch. A nejzanedbávanější byli dva akrobati, kteří marně chtěli přivábit pozornost na podium, před nímž nebylo diváků. Nad podiem viselo křiklavě pomalované plátno, dosti již ošumělé, na kterém byly vodovými barvami zobrazeny fantastické postavy zvířat. Byli tam lvi, šakali, hyeny, tygři a mohutní hadi, prohánějící se nebo svíjející se v neskutečných krajinách. V pozadí za plátnem, které tu nahrazovalo oponu, bylo malé jeviště, zakryté kolem dokola starými plachtami. Plachty byly na mnoha místech děravé, takže lidé mohli nahlížet dovnitř bez vstupného, a akrobati jim to trpěli. Vpředu na dvou slabých tyčích bylo přibito hrubé prkno a na něm byla uhlem napsána tato slova: „, PESCADE A MATIFOU francoušští akrobati. „, Oba tito mužové se lišili svým vzhledem a pravděpodobně i povahami, jak jen se dva lidé mohou od sebe lišit. Snad jen jejich stejný původ je spojil tak těsně, že se rozhodli společně se pustit do světa za skývou chleba. Oba byli z Provence.
Jejich jména byla i tak podivná. Pravděpodobně daly k nim podnět dva zeměpisné, názvy, a to mys Matifou a předhoří Pescade, které ohraničují Alžírský záliv. Tato jména se skutečně shodovala s jejich zjevem. Mys Matifou je totiž mohutná výšina, která se tyčí na severovýchod od alžírského přístavu.
Stejně mohutný byl i Matifou, pravý to Ponhos. Byl to silák.
Člověk by tomu ani nevěřil, kdyby ho neviděl. Měřil skoro dva metry a statný byl přiměřeně k té výšce. Byl to vzor lidské síly v celé její mohutnosti, a přece ten, kdo by se ho byl otázal na jeho věk, byl by býval překvapen odpovědí, že je mu teprve dvaadvacet. Tento obr, nepříliš vzdělaný, měl srdce ze zlata. Zášť a hněv mu byly neznámy. Nikomu by nedokázal ublížit. Když někomu podával ruku, bylo vidět, že tak činí nesmírně opatrně, aby mu vřelejším stiskem nezpůsobil bolest nebo dokonce zranění. V jeho povaze nebylo ani stopy po zuřivosti tygra, jehož sílu měl. Snad také proto poslouchal na slovo svého druha, jako by byl obrovským synem onoho druhého, postavou zcela nepatrného človíčka. Na druhé straně Alžírského zálivu, právě naproti mysu Matifou, je výběžek Pescade, úzký a kamenitý pruh země, který zabíhá hluboko do moře. Pescade měl jméno tohoto výběžku a skutečně byl malý, drobný a hubený, ač mu bylo dvacet let. Jeho tělo vážilo sotva osminu toho, co tělo jeho druha. Byl to však člověk vtipný, pružného a čilého těla a stále výborné nálady, která ho neopouštěla ani v nejhorších dobách. Byl svérázný mudrc, byl vynalézavý a praktický, hbitý jako opice, ale bez její zlomyslnosti. Byl nerozlučným společníkem dobromyslného a těžkopádného Matifoua, kterého neopouštěl a nemínil opustit na trudné cestě akrobata. Oba byli potulnými akrobaty a chodili po slavnostech a trzích. Matifou sváděl v arénách zápasy a předváděl různé důkazy své sily. Při představeních si svým mladším druhem pohrával, jako by to byla pouhá kulečniková koule. Pescade pak zpíval, recitoval, prováděl různé žerty, bavil obecenstvo všelijakými šprýmy a budil mnohdy úžas odvážnými výkony na napjatém laně. Taktéž překvapoval uměleckými kousky s kartami. Vyrovnal se nejobratnějším kejklířům, neboť dovedl oklamat i nejlepšího pozorovatele.
„V tomto umění jsem již dávno složil maturitu; ` říkával často.
Ale řekněte mi -, toto rčení bylo u Pescada velmi časté -, proč právě dnes oba akrobati nedovedli vzbudit pozornost obecenstva, které se tak hojně obdivovalo ostatním umělcům? Proč dnes neměli mít ani ten skrovný příjem, na který byli zvyklí?
Bylo to prostě nevysvětlitelné.
Jejich řeč -, jakási smíšenina italštiny s provensálskou franštinou -, byla jistě srozumitelná všemu dalmatskému obyvatelstvu, alespoň potud, pokud toho bylo třeba při výkonu jejich umění. Oba akrobati nikdy nepoznali své rodiče. Od mládí se těžce protloukali světem a žili spíše bídně než špatně. Nesnídali-li každého dne, večeřeli aspoň téměř každého večera, což jim dostačovalo, protože -, jak říkával Pescade -, člověk nesmí žádat nemožnosti. Toho dne se ten ubohý hoch snažil přilákat alespoň několik diváků do chudičkého divadélka, aby sehnal na večeři. Ale ani jeho výmluvnost, jeho vtip a jeho žertovné úšklebky, které jindy každého rozesmály, nedovedly přilákat obecenstvo. A přece oba akrobati žili již několik měsíců mezi slovanským obyvatelstvem. Když se rozhodli opustit Provensálsko, oba přátelé se dali přes přímořské Alpy, Milán a Lombardii do Benátek. Odtamtud je nouze hnala do Terstu a do Přímoří. Z Terstu putovali dál podél dalmatského pobřeží až do Dubrovníka. Zjistili totiž, že jejich příjmům svědčí líp brát se stále vpřed než se vracet. Kde již jednou byli, tam zevšedněli, kdežto při stálé pouti vpřed přinášeli alespoň stále svěží a nový program, který tu a tam přece jen přinesl nějaký výtěžek. Dnes po prvé zpozorovali, že jejich pramálo skvělý život může se stát přímo krušným. Ti chudáci měli vřelé přání, aby se mohli vrátit domů, ale nevěděli, jak to uskutečnit. Vláčeli na nohou těžkou olověnou kouli, kouli bídy, s kterou je těžké ujít tisíce kilometrů pěšky. Teď se nezabývali myšlenkami na budoucnost, protože je volala přítomnost, totiž hlad v žaludcích, na jehož ukojení neměli dosud ani špetky naděje. V pokladně -, totiž v uzlu kapesníku, kam Pescade obyčejně ukládal nevelkou peněžní hotovost obou -, nebyl ani jediný krejcar. marně se namáhal človíček přilákat diváky, marně jim zoufale líčil, co vše u nich uvidí. Stejně nadarmo ukazoval Matifou mimojdoucím své mocné svaly. Nikoho nenapadlo vstoupit do malého prostoru za plátnem.
„Tihle Dalmatinci jsou strašně tvrdí a nepřístupní,“ stěžoval si Pescade.
„Ano, tvrdí jako dlažební kámen,“ souhlasil Matifou.
„Pochybuji, že i pro nás bude dnes svátek. Budeme se musit asi stěhovat,“ pokračoval Pescade.
„ Akam půjdeme?“ ptal se Matifou. „Jsi příliš zvědav.“ „To mi to nemůžeš říci?“ „Nuže, co bys říkal zemi, v níž bychom měli jistotu, že budeme jíst alespoň jednou denně? „ „Kde je ta země?“ „Leží daleko, strašně daleko, ba více než daleko.“ „Snad až na konci země?“ „Země přece je bez konce,“ odpověděl Pescade vážně. „Kdyby měla konec, nemohla by být kulatá. Kdyby nebyla kulatá, neotáčela by se.
Kdyby se neotáčela, pak by stála, nu, pak by stála. .. stála by.. „ „ A co by se tedy stalo?“ přerušil ho Matifou netrpělivě. „Hm. .. snad by spadla na slunce.“ „A potom?“ „Potom by se stalo to, co se stává neobratnému kejklíři, když se mu jeho dvě koule setkají ve vzduchu. Bác, vše se roztříští, obecenstvo píská, chce nazpět peníze, musí je dostat -, zkrátka nevečeří se.“ „Když tedy země spadne na slunce, nebudeme večeřet?“ ptal se Matifou. A Matifou se úplně ponořil v přemýšlení o hrozných následcích, které by taková katastrofa mohla mít. Usedl do kouta, zkřížil ruce na prsou a kýval hlavou jako porcelánový Číňan. Neviděl, neslyšel a nemluvil. V jeho mozku se rodily mnohé a mnohé myšlenky, které se mísily v hroznou spleť. .. Zdálo se mu, že letí kamsi vysoko. .. Ještě víc než vysoko a náhle že padá, že padá do svého vlastního žaludku. .. Totiž do prázdna.
Byla to skutečná můra. Ubožák se zvedl a tápal jako slepý s rozpjatýma rukama. Nechybělo mnoho a byl by spadl s lešení. „Matifou, co to provádíš?“ zvolal Pescade, který zachytil přítele za paži a nikoli bez námahy ho strhl zpátky. „Já. ?.. Já. .. co já?“ „Ty. .. kdo jiný!“ „Já. ..“ ozval se konečně Matifou, který začínal zase vnímat svět kolem sebe, „musím něco udělat, a proto s tebou musím mluvit Pescade. „Tak tedy mluv a neboj se, že tě někdo uslyší. Pryč, diváci, co byste tu dělali, když tu nejste!“ Matifou opět usedl a velmi pozorně, jako by se obával, aby svého drobného přítele nerozmáčkl, přitáhl Pescada k sobě.
