KAPITOLA XVII NÁVŠTĚVA JEZERA — ZÁHADNÝ PROUD — PLÁN CYRUSE SMITHE — MORONÍ TUK — VYUŽITÍ PYRITU — SÍRAN ŽELEZNATY —JAK SE DĚLÁ GLYCERÍN — MÝDLO — LEDEK — KYSELINA SÍROVÁ — KYSELINA DUSIČNÁ — NOVÝ VODOPÁD Dne 7. května nechal Cyrus Smith připravovat Naba snídani a vystoupil s Gedeonem Spilettem na planinu Výhledu, zatímco Harbert s Pencroffem stoupali podle řeky Díků pro novou zásobu paliva. Inženýr s novinářem došli brzy na jižní cíp jezera, na němž zahynul moroň. Na jeho obrovském těle už hodovala hejna ptáků. Museli je zahnat kamením, protože Cyrus Smith si chtěl vzít z moroně tuk a použít ho ve prospěch kolonie. Maso zvířete pak mohlo dát výbornou potravu; vždyť v některých končinách Malajska je vyhrazeno jen domorodým panovníkům. To však byla záležitost Nabova.
Cyrus Smith teď myslel na něco jiného. Včerejší příhoda mu nešla z mysli. Stále se jí zabýval. Byl by rád rozřešil záhadu boje v hlubinách a zjistil, jaký mastodont nebo jiná nestvůra způsobila moroni tak strašnou ránu.
Teď stál zde na břehu jezera, a ačkoli se pozorně díval, nespatřil nic v klidné vodě, jiskřící v prvních slunečních paprscích.
Na písčině, kde ležel moroň, byla mělčina, ale od ní se dno prudce svažovalo pravděpodobně až do středu jezera, kde mohla být značná hloubka. Jezero bylo možno pokládat za obrovskou nádrž, kterou červený potok naplnil svou vodou.
„Tak co, Cyrusi?“ ptal se novinář. „Nezdá se, že by ve vodě bylo něco podezřelého.“ „Ne,“ odpověděl inženýr, „a já si včerejší příhodu nedovedu vůbec vysvětlit.“ „Přiznávám,“ pokračoval Gedeon Spilett, „že smrtelná rána moroně je velmi podivná, a já vůbec nechápu, jak mohl být Top včera vyhozen tak vysoko nad vodu. Vypadalo to, jako by ho vyhodila silná ruka, která byla ozbrojena dýkou a zabila pak morortě.“ „Ano,“ odpověděl inženýr zamyšleně. „Je v tom něco nevysvětlitelného. Chápete však, Spilette, jak jsem mohl být zachráněn, jak jsem mohl být vyrván vlnám a odnesen do přesypů? Jistě mi to nevysvětlíte. Vidím v tom všem jakési tajemství, ale my je jednou rozřešíme. Pozorujme vše dobře, ale nemluvme o těch záhadách před našimi přáteli. Nechme si to pro sebe a pokračujme v práci!“ Jak už víme, inženýr dosud neobjevil odtok přebytečných vod, ale protože nikde neviděl známky stoupající hladiny, musel odtok někde být. Právě zde byl Cyrus Smith překvapen znatelným vodním proudem, pozorovatelným i z břehu. Hodil několik kousků dřeva do vody a zjistil, že jsou odnášeny k jižnímu cípu jezera. Sledoval proud dále a došel tak až k nejjižnější části břehu.
Tam byla hladina trochu snížena, jako by se voda ztrácela nějakou dírou v zemi.
Cyrus Smith naslouchal s uchem u hladiny jezera a zaslechl zcela jasně zvuk podzemního vodopádu.
„Tady je to!“ prohlásil vstávaje. „Tudy mizí přebytečná voda, tady odtéká nějakou trhlinou v žulovém masívu do moře a zcela jistě teče jeskyněmi, kterých bychom mohli využít. Nu, však to vyšetříme.“ Inženýr ulomil dlouhou větev, zbavil ji listí, a měře jí dno po obou stranách jezerního cípu, zjistil širokou, otevřenou díru, zející pouhých třicet centimetrů pod hladinou jezera. Tato díra byla ústím dlouho hledaného odtoku. Proud v ní byl tak silný, že vyrval větev z inženýrových rukou a odnesl ji.
„Už o tom nelze pochybovat,“ opakoval Cyrus Smith. „Tady voda odtéká a já také zjistím kudy.“ „Jak?“ ptal se Gedeon Spilett. „Snížením hladiny o jeden metr.“ „Jak chcete hladinu snížit?“ „Otevřu jiný odtok, širší, než je tento.“ „Kde?“ „Na té části břehu, která je nejblíž k pobřeží.“ „Břeh je však žulový,“ namítl novinář. „Pak jej prostě vyhodím do vzduchu a odtékající voda nám odkryje toto ústí.“ „A vytvoříme si vodopád spadající se skály do moře.“ „A síly toho vodopádu využijeme,“ dodal Cyrus Smith. „Pojďte, pojďte!“ Inženýr odvedl svého společníka, který mu tak důvěřoval, že vůbec nepochyboval o úspěchu navrženého plánu. Ale jak prorazit žulový masív bez střelného prachu a s nedokonalými nástroji? Nebude to práce přesahující jejich síly?
Když Cyrus Smith a novinář přišli do Komína, vykládali Harbert a Pencroff vor s palivem.
„Dřevorubci jsou hotovi, pane Smithi,“ hlásil se smíchem námořník. „Kdybyste potřeboval zedníky…“ „Zedníky ne, ale chemiky,“ odpověděl inženýr. „Ano,“ dodal novinář. „Vyhodíme ostrov do povětří.“ „Do povětří?“ zvolal Pencroff. „Aspoň jednu jeho část,“ pokračoval Gedeon Spilett.
„Poslyšte, přátelé!“ vyzval je inženýr.
A vypravoval jim o výsledku svých pozorování. Podle jeho názoru musí být pod žulovým masívem, který nese planinu Výhledu, nějaká rozsáhlá prostora a do té se musí dostat. K tomu účelu zpřístupní napřed ústí odtoku snížením jezerní hladiny. Proto teď musí vyrobit výbušninu, která otevře vodě nový odtok. Cyrus Smith se o to pokusí s pomocí nerostů, jež tu má po ruce.
Je zbytečné líčit nadšení, s jakým všichni, a nejvíc Pencroff, přijali tento plán. Použít nejsilnějších prostředků, rozrazit žulu, vytvořit vodopád — to bylo něco pro námořníka, který bude chemikem se stejným nadšením jako zedníkem nebo cihlářem. Bude vším, čím bude třeba, i „profesorem tance a dobrého chování“, jak řekl Nabovi, „bude-li to někdy nezbytné“.
Nab s Pencroffem byli ihned pověřeni úkolem přinést tuk z moroně a konzervovat jeho maso jako potravu. Oba muži se už na nic neptali a šli. Oba měli bezmeznou důvěru v inženýra. Za chvíli po nich vyrazil Cyrus Smith s Gedeonem Spilettem a Harbertem, nesouce s sebou koš. Šli podle řeky k uhelnému ložisku, kde se nacházel také pyrit, jak tomu bývá v mladších vrstvách přechodných útvarů.
Celý den byl věnován dopravě potřebného množství pyritu do Komína. Večer ho tam měli několik tun.
Dne 8. května počal inženýr s pracemi. Pyrit se skládal většinou z uhlíku, křemíku, hliníku a sirníku železnatého — z toho v největší míře — a teď bylo nutno sirník železnatý z něho oddělit, přeměnit jej co nejrychleji v síran železnatý a ze síranu pak vyrobit kyselinu sírovou.
To byl nemalý úkol. Kyselina sírová je jednou z nejužívanějších hmot a průmysl každého národa lze měřit množstvím spotřebované kyseliny sírové. Tato kyselina poslouží později kolonistům i jako látka nezbytná k výrobě svíček, k vydělávání kůží apod. Zatím však inženýr pomýšlel na jiné její užití.
Cyrus Smith si za Komínem vybral pečlivě vyrovnané místo. Na zem tam složil kupu větví a polen, na něž kladl kusy pyritu, navzájem o sebe opřené. Vše zasypal drobnými úlomky pyritu, který předem roztloukl na kousky velikosti ořechu.
Pak zapálil dříví, od něhož se vzňal pyrit, obsahující uhlík a síru. Potom nakupil novou hromadu roztlučeného pyritu do vysokého tvaru, který obložil hlínou a drnem do kupy, nechávaje jen několik otvorů, jako to dělají uhlíři při zakládání milířů na dřevěné uhlí. Pak nechal probíhat pochody, v nichž se za deset až dvanáct dní sirník železnatý změní v síran železnatý a sirník hlinitý v síran hlinitý, tedy ve dvě stejně tavitelné látky. Ostatní látky, křemík, uhlík a popel, tavitelné nejsou.
Zatímco se chemický proces dokončoval, dal Cyrus Smith provést další práce. Všichni je dělali s pílí a s nadšením.
Nab s Pencroffem přinesli moroní tuk, uložený do hliněných kádí. Z tohoto tuku bylo možno zmýdelněním oddělit jednu jeho součást, a to glycerín. K tomu stačila soda nebo vápno. Jakmile se některá z těchto látek smísí s tukem, tvoří se mýdlo a uvolňuje se glycerín, který inženýr právě potřeboval. Víme, že vápna měl dost; ale vápno umožňuje jen výrobu vápenatého mýdla, které je nerozpustné, a proto i neužitečné. Soda však dává rozpustné mýdlo, snadno použitelné při domácích pracích. Cyrus Smith byl praktický muž, a proto sodu hledal. Mohl ji sehnat? Mohl, poněvadž mořský břeh byl pokryt rostlinami, jako jsou řasy, chaluhy a mořské trávy. Sesbírali tedy velké množství těchto rostlin, usušili je a spálili v otevřených příkopech. Oheň byl udržován několik dní novým palivem a žár ohně způsobil, že se v popelu rostlin objevila pevná šedá hmota, známá dávno pod názvem „přírodní ledek“.
Pak sloučil inženýr sodu s tukem a dostal jednak rozpustné mýdlo, jednak neutrální glycerín.
Ale to nebylo vše. Vzhledem k chystaným pracím potřeboval inženýr ještě jinou látku, dusičnan draselný, známý pod jménem ledek draselný.
Cyrus Smith si mohl tuto látku vyrobit z uhličitanu draselného, který by snadno dostal z popelu rostlin kyselinou dusičnou. Kyselinu dusičnou však neměl. Naopak, byla to právě látka, kterou potřeboval ještě získat. To byl začarovaný kruh, z něhož nebylo východu. Ale naštěstí jim ledek nabídla příroda; mohli si ho jen sebrat. Harbert našel jeho ložisko na severním úpatí Franklinovy hory. Stačilo tuto sůl jen vyčistit.
Tyto práce trvaly týden. Byly dokončeny, ještě dříve než byla provedena přeměna sirníků v sírany. V dalších dnech měli kolonisté čas vyrobit ohnivzdorné nádoby z měkké hlíny a postavit zvláštní cihlovou pec, v níž měla být provedena destilace síranu železnatého, jakmile jej budou mít.
Vše bylo skončeno 18. května, v den, kdy byla také dokončena chemická přeměna. Gedeon Spilett, Harbert, Nab a Pencroff, vedeni inženýrem, stali se nejobratnějšími dělníky. Ostatně nezbytnost je nejlepším mistrem, kterého každý poslouchá a který nejvíc naučí.
Když byla kupa pyritu ohněm zredukována, byla zbylá hmota, obsahující síran železnatý a hlinitý, křemík, zbytek uhlíku a popel, vysypána do nádrže s vodou. Směsí pak míchali, nechali ji ustát, procedili ji a dostali jasnou tekutinu obsahující roztok síranu železnatého a síranu hlinitého. Ostatní látky jako nerozpustné zůstaly v sedlině. Tato tekutina pak byla postupně odpařována, až se objevily krystalky síranu železnatého. V matečném louhu zůstal síran hlinitý, který vyhodili.
Cyrus Smith tak získal velké množství krystalů síranu železnatého, z něhož chtěl vyrobit kyselinu sírovou.
V průmyslové výrobě si vyžadují práce na získání kyseliny sírové značných nákladů. Nutno budovat velké továrny, speciální zařízení, platinové přístroje a olověné komory, na něž kyselina nepůsobí a v nichž dochází k chemickým přeměnám. Inženýr neměl po ruce nic takového, ale věděl, že v Čechách se vyrábí kyselina sírová mnohem jednodušším způsobem, který má tu výhodu, že dává kyselinu ve značné koncentraci. Tak se vyrábí kyselina známá pod jménem nordhauská kyselina.
K výrobě kyseliny sírové potřeboval Cyrus Smith provést jediný proces: žíhat v uzavřené nádobě krystalky síranu železnatého tak, aby se kyselina sírová v párách uvolnila. Srážením těchto par získá kapalnou kyselinu.
K tomu účelu jim posloužily kádě z ohnivzdorné hlíny, do nichž byly krystalky uloženy, a pece, které měly svým žárem kyselinu sírovou destilovat. Proces se plně podařil a 20. května, dvanáctý den po započetí prací, měl inženýr látku, které chtěl v budoucnu užít k nejrůznějším účelům.
Proč ji potřeboval? Především k výrobě kyseliny dusičné, a to už bude snadné, protože kyselina dusičná se vyrábí sloučením ledku draselného s kyselinou sírovou. A k čemu bude potřebovat kyselinu dusičnou? Ani jeho společníci to dosud nevěděli, protože jim o své příští práci neřekl ani slovo.
Inženýr se však už blížil k svému cíli a poslední proces mu měl opatřit látku, která si vyžádala tolik práce.
Vzal kyselinu dusičnou a smísil ji s glycerínem, který si předem zhustil odpařováním v horké lázni. Tak dostal po ochlazení — aniž použil chladicí směsi — několik nádob olejnaté a žlutavé tekutiny.
Tyto poslední práce dělal sám, daleko od Komína. Bál se totiž exploze, a když se vrátil s jednou nádobkou k přátelům, spokojil se s prostým prohlášením: „Tady je nitroglycerín!“ Byl to opravdu ten strašný výrobek, jehož výbušná síla je dvakrát tak velká jako výbušnost střelného prachu a který způsobil už tolik neštěstí. Od té doby však, kdy byla objevena možnost přeměny nitroglycerínu v dynamit, což je směs nitroglycerínu s pevnými látkami, hlínou a cukrem, bylo odstraněno nebezpečí snadného výbuchu a zvýšena jeho bezpečnost. Ale v době, kdy kolonisté pracovali na Lincolnově ostrově, nebyl dynamit ještě znám.
„A tenhle likér že vyhodí naši skálu do povětří?“ zapochyboval Pencroff.
„Ano, příteli,“ odpověděl mu inženýr. „Tento nitroglycerín bude dokonce ještě účinnější tím, že žula je velmi tvrdá a bude klást výbuchu větší odpor.“ „A kdy to uvidíme, pane Smithl?“ „Zítra, jakmile uděláme otvor pro nálož.“ Druhého dne — 21. května — odešli všichni hned ráno na východní břeh Grantová jezera, vzdálený jen pět set kroků od pobřeží. Na tomto místě byla planina níže než hladina jezera, udržována jen vyvýšeným žulovým břehem. Bylo tedy jasné, že bude-li břeh proražen, vyteče voda průkopem a vytvoří potok, který po skloněné ploše poteče dolů a vrhne se ze stěny do moře. Tím se sníží hladina jezera a odkryje ústí dosavadního výtoku, což bylo cílem celé operace.
Bylo tedy nutno prorazit břeh. Pod inženýrovým vedením se pustil Pencroff do jeho vnějšího svahu. Ozbrojen špičákem, vedl si neobyčejně obratně a zdatně. Otvor, který počal kopat, začínal ve výši pobřeží a měl stoupat šikmo vzhůru k úrovni jezerní hladiny. Výbušná síla rozmetá skálu a vypustí vodu ven, čímž se sníží jezerní hladina.
Byla to práce dlouhá, protože inženýr chtěl zajistit největší účin tím, že obětoval deset litrů nitroglycerínu. Pencroff, střídaný Nabem, vedl si tak úspěšně, že ve čtyři hodiny odpoledne byl otvor pro nálož hotov.
Zbývalo rozřešit otázku, jak výbušninu zapálit. Nitroglycerín bývá obyčejně zapalován zápalnicí z třaskavé soli, která svým výbuchem přivede k výbuchu i nitroglycerín. Tato výbušnina potřebuje totiž ke vznícení náraz. Prostě zapálena hoří bez výbuchu.
Cyrus Smith si zápalnici mohl vyrobit. Místo třaskavé soli si chtěl připravit látku podobných vlastností, střelnou bavlnu, protože měl po ruce kyselinu dusičnou. Do náboje stlačená střelná bavlna, vložená do nitroglycerínu, přivedla by jej s pomocí zapáleného knotu k výbuchu.
Cyrus Smith však věděl, že nitroglycerín vybuchuje při pouhém nárazu. A rozhodl se využít této jeho vlastnosti. Teprve kdyby se to nepovedlo, užije způsobu jiného.
Pouhý úder kladivem na několik kapek nitroglycerínu, rozlitých na kámen, by stačil k výbuchu. Ale kladiva se nemohlo použít u nálože. Ten, kdo by ji úderem zapaloval, stal by se sám obětí. Cyrus Smith vymyslel tedy jinou věc. Nad nálož postavil dřevěný stojan a na něj liánovým provazem zavěsil těžký kus železa, vážící několik kilogramů. Ke středu závěsného provazu připevnil jiný provaz, jehož volný konec nechal ležet několik metrů od nálože. Druhý provaz bude po zapálení hořet až k závěsnému provazu, přepálí jej a těžké železo padne do nitroglycerínu.
Když bylo toto zařízení upraveno, poslal inženýr své společníky pryč, naplnil otvor pro nálož nitroglycerínem a trochu této látky rozlil i na skálu pod železem.
Pak zapálil volný konec liánového provazu a rychle odběhl za svými druhy ke Komínu.
Provaz měl hořet pětadvacet minut a skutečně — po této době se ozval strašlivý výbuch. Zdálo se, že se celý ostrov v základech otřásl. Do výše vzlétla spousta kamenů jako při sopečném výbuchu. Náraz vzduchové vlny byl tak prudký, že se rozechvěly i skály Komína. Ač kolonisté stáli na tři kilometry od místa výbuchu, byli všichni poraženi na zem.
Rychle vstali, vystoupili na planinu a běželi k místu, kde měl být břeh jezera proražen.
Z jejich hrudí vylétlo trojnásobné hurá! Žulový břeh byl v široké trhlině proražen. Trhlinou se valila pěnivá voda přes planinu až k okraji stěny a odtud se prudce vrhala z výšky sto metrů dolů na pobřeží.
