KAPITOLA XIX PLÁN CYRUSE SMITHE — PRŮČELÍ ŽULOVÉHO DOMU — PROVAZOVÝ ŽEBŘÍK — PENCROFFOVY SNY — VONNÉ ROSTLINY — PŘÍRODNÍ KRÁLÍKÁRNA — PŘÍVOD VODY PRO POTŘEBU NOVÉHO BYDLIŠTĚ — VÝHLED Z OKEN ŽULOVÉHO DOMU Nazítří, 22. května, byly započaty práce na úpravě nového bydliště. Kolonisté už opravdu potřebovali vyměnit nedostatečné přístřeší v Komíně za tyto rozlehlé a zdravé prostory, vyhloubené v pevné skále mimo dosah mořské i dešťové vody. Komín ovšem nehodlali opustit úplně. Cyrus Smith rozhodl, že z něho udělají dílnu na hrubší práce.
První starostí Cyruse Smithe bylo přesně zjistit průčelí Žulového domu. Odešel na pobřeží k patě vysoké stěny, kam musel z novinářových rukou vypadnout špičák. Stačilo špičák najít a nad ním musel být otvor ve stěně.
Špičák lehko nalezli a nad místem, na němž se zabodl do písku, bylo skutečně vidět otvor, asi dvacet pět metrů nad pobřežím. Úzkým otvorem už proletovalo několik skalních holubů, jako by byl Žulový dům objeven pro ně.
Inženýr chtěl pravou část jeskyně rozdělit na několik místností, spojených vstupní chodbou a osvětlených pěti okny a vstupním otvorem ve stěně. Pencroff souhlasil s pěti okny, ale nechápal užitečnost dveří, když starý vchod poskytoval přirozený přístup, jímž bude možno snadno vcházet i vycházet.
„Příteli,“ řekl mu Cyrus Smith, „můžeme-li tudy snadno vcházet my, může tam stejně snadno vejít i někdo jiný. Já naopak počítám s tím, že starý vchod neprodyšně zahradíme, a dokonce i zatopíme tak, že v novém výtoku malou přehradou zvýšíme opět hladinu jezera.“ „A jak sem budeme chodit?“ ptal se námořník. „Vnějším žebříkem,“ odpověděl Cyrus Smith. „Vytažený provazový žebřík znemožní každému přístup do našeho obydlí.“ „A proč tolik opatrnosti?“ pokračoval Pencroff. „Až dosud se neukázala nebezpečná zvířata. A domorodci na našem ostrově přece nejsou!“ „Jste si tím tak jist, Pencroffe?“ ptal se inženýr, dívaje se na námořníka. „Samozřejmě že nejsem. Vždyť jsme ostrov ještě celý neprozkoumali.“ „Ano. Zatím známe jen jeho malou část. A i když nebudeme mít nepřítele na ostrově, může přijít z moře. Nezapomínejme, že jsme v nejnebezpečnějších končinách Tichého oceánu. Musíme se tedy zajistit proti každé možnosti.“ Cyrus Smith mluvil rozumně a Pencroff se už bez dalších námitek chystal provést jeho rozkazy. Průčelí Žulového domu mělo být proraženo pěti okny a dveřmi v části nazvané „obytná“ a malým kruhovým otvorem, který by osvětloval loď velkého sálu. Průčelí ve výši dvaceti pěti metrů nad zemí bylo obráceno k východu a vycházející slunce je tedy zdravilo svými prvními paprsky. Bylo v oné části žulového masívu, která ležela mezi ústím řeky Díků a svislou žulovou stěnou nad skupinou balvanů tvořících Komín.
Nepříjemné severovýchodní větry šly tedy mimo ně, protože bylo chráněno skalním výběžkem. Cyrus Smith ostatně počítal s tím, že si udělají do oken rámy a zavěsí do nich okenice, které nebudou propouštět ani vítr, ani déšť a které bude možno podle potřeby otvírat.
První prací bylo proražení otvorů. Špičákem by to trvalo dlouho a Cyrus Smith byl mužem velkých prostředků. Měl ještě něco nitroglycerínu a užitečně ho použil. Účin výbušniny byl náležitě omezen a jejím působením byla žula proražena na místech, která inženýr přesně určil. Špičáky a motyky pak dokončily gotický tvar pěti oken vedoucích nad záliv a kruhový tvar vchodu i okna do sálu. Stanovených obrysů otvorů bylo přesně dosaženo a za několik dní byl Žulový dům osvětlen vycházejícím sluncem, které vysílalo své paprsky až do nejvzdálenějších koutů jeskyně.
Podle inženýrova plánu měla být jeskyně rozdělena na pět místností s výhledem k moři: vpravo bude vchod, do něhož povede žebřík, pak bude kuchyně široká devět metrů, jídelna v šířce dvanácti metrů, stejně široká ložnice a konečně „společenský pokoj“, který si vyžádal Pencroff a který souvisel už s velkým sálem.
Tyto místnosti zabíraly jen část Žulového domu, takže nebylo využito jeho celé šířky. Měly být spojeny chodbou vedoucí do skladiště, v němž budou uloženy nástroje, potraviny a zásoby. Všechny rostlinné i živočišné dary ostrova zde najdou výborné podmínky pro dlouhou úschovu a dokonalé zajištění před vlhkostí. Místa bylo dost a každý předmět mohl být plánovitě uložen. Kolonisté měli ostatně ještě druhou jeskyni, umístěnou nad Žulovým domem a tvořící tak jakousi půdu nového bydliště.
Plán byl schválen. Zbývalo ho jen provést. Z havířů se tedy zase stali cihláři. Vyrobené cihly byly sneseny na úpatí Žulového domu.
Až dosud měli Cyrus Smith a jeho přátelé přístup do Žulového domu jen starým vodním výtokem. Při cestě tímto vchodem však museli napřed vystoupit na planinu Výhledu cestou po břehu řeky a sestoupit pak o sedmdesát metrů chodbou. Stejný počet metrů museli překonat při výstupu zpět na planinu. Byla to ztráta času a zbytečná námaha. Cyrus Smith se rozhodl vyrobit ihned pevný provazový žebřík, který se bude moci vytáhnout, a tím se Žulový dům stane nedostupným.
Tento žebřík byl zhotoven s nevšední péčí. Jeho bočnice byly spleteny z vláken sítiny a stočeny prostým vratidlem tak, že byly pevné jako silné lano. Příčky vyrobil Pencroff z červeného cedru, který má pevné a lehké dřevo.
Z jiných, stejně vyrobených lan zhotovili ke vchodu do jeskyně jakýsi hrubý kladkostroj, kterým cihly byly vytahovány až do Žulového domu. Doprava materiálu se tím velmi usnadnila a vnitřní úprava bydliště začala. Několik tisíc cihel a dostatečné množství malty bylo připraveno k použití. Poměrně snadno vystavěli velmi hrubé přepážky, a tak v krátké době byla jeskyně přeměněna v místnosti a ve skladiště podle plánu.
Práce postupovaly rychle pod vedením inženýra, který se sám oháněl kladívkem a zednickou lžící. Žádná práce mu nebyla neznámá. Ve všem byl svým chápavým a silným společníkům příkladem. Všichni pracovali vesele a s důvěrou. Pencroff věděl stále něco pro zasmání. Brzy byl tesařem, brzy provazníkem, brzy zedníkem a při tom všem měl stále dobrou náladu. Měl i bezmeznou důvěru v inženýra. Nic ho nemohlo přivést z míry. Cítil v sobě schopnost vše podniknout a se zdarem vykonat. Vše se mu zdálo snadné, i velmi vážná otázka oděvu a obuvi, využití všech plodů ostrova i přeměna květeny divoké v květenu domácí. S pomocí Cyruse Smithe se vše časem podaří. Snil už o regulovaných řekách, schopných dopravovat bohatství země a výtěžky dolů, snil o strojích na všechny druhy průmyslové výroby, o železnicích — ano, dokonce i o železnicích! — jejichž koleje pokryjí brzy povrch Lincolnova ostrova.
Inženýr nechal Pencroffa hovořit. Nepopíral nic z toho, o čem snilo námořníkovo odvážné srdce. Věděl, jak nakažlivá je nedůvěra, a usmíval se. Neříkal nic o neklidu, který se ho zmocňoval při myšlenkách na budoucnost. V těchto místech Tichého oceánu, daleko od lodních cest, nemohli čekat záchranu. Budou tady muset spoléhat jen sami na sebe, protože vzdálenost ostrova od jiných zemí je taková, že odvážit se cesty na hrubě zhotovené lodi by byla vážná a nebezpečná věc.
Podle slov Pencroffových však kolonisté stokrát předčili Robinsona, pro kterého i by všechny tyto věci musely být hotovým zázrakem.
Oni totiž „věděli“ a člověk, který „ví“, musí mít úspěch tam, kde jiní ztroskotávají a hynou.
Při těchto pracích se vyznamenal především Harbert. Byl živý a inteligentní, rychle chápal, vše přesně vykonával a Cyrus Smith jevil k chlapci větší a větší náklonnost. Harbert projevoval k inženýrovi živé a uctivé přátelství. Pencroff pozoroval stále rostoucí přátelství obou, ale nežárlil na ně.
Nab byl prostě Nab. Byl stále statečný, pilný, oddaný, obětavý až k sebezapření. Měl v Cyruse Smithe stejnou důvěru jako Pencroff, avšak neprojevoval ji tak okázale. Když námořník hýřil nadšením, Nabův výraz jako by říkal: Vždyť je to přirozené! Pencroff a černoch se spřátelili tak, že si začali tykat.
Gedeon Spilett se zúčastnil všech společných prací a nebyl nijak neobratný — což udivovalo zejména Pencroffa. Ten se divil obratnému novináři, který nejen, že vše chápal, ale dovedl vše i udělat.
Žebřík byl dohotoven 28. května. Na dvacet pět metrů délky měl sto příček. Cyrus Smith jej mohl naštěstí rozdělit na dvě části. Využil totiž skalního výčnělku dvanáct metrů nad zemí. Tento výčnělek byl špičákem pečlivě urovnán a stal se tak jakýmsi meziposchodím, na něž upevnili první žebřík poloviční váhy, který bylo možno provazem vytáhnout nahoru do Žulového domu. Druhý žebřík byl jedním koncem upevněn u vchodu do Žulového domu a druhým na skalní výčnělek. Výstup tím byl velmi usnadněn. Cyrus Smith se ostatně chystal sestrojit hydraulickou zdviž, která obyvatelům Žulového domu ušetří námahu i čas.
Kolonisté se rychle naučili žebříku užívat. Všichni byli pružní a obratní a Pencroff jako starý námořník, zvyklý běhat v lodním lanoví, mohl jim dávat hodiny. Horší to bylo s Topem. Ubohý pes neměl nohy uzpůsobené k takovému cvičení. Pencroff si s ním však dal práci a naučil Topa užívat žebříku tak, že pes po něm brzy šplhal se stejnou obratností jako jeho cvičení kolegové v cirkusech. Ale nejčastěji ho Pencroff vynášel na zádech a Top proti tomu nikdy nic nenamítal.
Nutno připomenout, že ani za těchto pilných prací nebylo s blížící se zimou zapomínáno na zásobování. Harbert a Spilett, jmenovaní zásobovateli kolonie, vycházeli denně na několikahodinový lov. Chodili stále do Leskovčího lesa na levém břehu řeky Díků, protože pravý břeh byl bez mostu nedostupný. Obrovský les, který nazvali lesem Divokého západu, nebyl dosud prozkoumán. Tuto důležitou výpravu odložili na první pěkné dny příštího jara. Leskovčí les jim ostatně poskytoval zvěřiny dost. Klokanů a divokých prasat tam bylo dostatek a šípy s kovovými hroty dělaly pravé lovecké zázraky. Nadto Harbert objevil u jihozápadního cípu jezera přírodní králíkárnu. Byla to velká lučina, porostlá vrbami a květinami, které plnily vzduch lahodnou vůní. Rostla tam mateřídouška, tymián, bazalka, saturej a všechny druhy pyskatých rostlin, které mají králíci tak rádi.
Novinář si prohlédl tento prostřený králičí stůl a divil se, že tam králíky nevidí, ač oba lovci pozorně prohlédli celou louku. Rostlo tam takové množství užitečných rostlin, že přírodovědec tady mohl studovat všechny rostlinné třídy. Harbert utrhl několik trsů bazalky, rozmarýny, meduňky a bukvice. Tyto rostliny mají léčivé účinky při chorobách plicních, žaludečních a horečnatých. Jiné zas pomáhají při křečích a při revmatismu.
Když se později Pencroff ptal, k čemu ty rostliny jsou, odpověděl mu Harbert: „K léčení nás všech, bude-li někdo nemocen.“ „A proč bychom byli nemocní, když na ostrově není lékař?“ ptal se zcela vážně námořník. Proti tomu se nedalo nic namítat, ale chlapec presto rostliny natrhal a byl s nimi v Žulovém domě přijat s pochvalou. Vedle lékařských rostlin přinesl i značné množství silně aromatické rostliny, známé v Severní Americe pod názvem „oswegský čaj“, z níž se připravuje výtečný nápoj.
Toho dne po bedlivém hledání přišli oba lovci konečně i na králičí sídliště. Země tam byla provrtána jako řešeto.
„Nory!“ zvolal Harbert.
„Vidím,“ přisvědčil Gedeon Spilett.
„Jsou však obydleny?“ „Přesvědčíme se.“ Otázka byla brzy rozřešena. Ze všech nor se naráz vyřítila drobná, králíkům podobná zvířata, a rozutekla se všemi směry s takovou rychlostí, že ani Top žádné z nich nedohonil. Lovci i pes se za nimi rozběhli marně; hlodavci jim lehce unikli. Novinář však prohlásil, že odtud neodejde, dokud nedostane aspoň šest těchto čtvernožců. Napřed chtěl naplnit špižírnu a později chycené hlodavce chtěl ochočit. Několik nalíčených ok by jistě přineslo úspěch. Tady však neměli ani oka, ani materiál k jejich zhotovení. Museli se tedy spokojit s tím, že chodili od nory k noře a šťourali do nich trpělivě holí.
Po hodinové námaze byli čtyři hlodavci chyceni v noře. Byli to králíci, velmi podobní králíkům evropským, známí pod názvem „američtí králíci“.
Výtěžek lovu byl odnesen do Žulového domu a králičí maso měli toho dne k večeři. Obyvateli králíkárny se nedalo pohrdat, protože byli výborní. Pro kolonisty znamenali vítaný a zřejmě nevyčerpatelný pramen potravy.
Dne 31. května byla stavba hotova. Zbývalo jen místnosti zařídit, což si nechali na dlouhé zimní večery. V první místnosti, která měla být kuchyní, byla postavena kamna. Komín, odvádějící kouř ven, dal však novopečeným kamnářům hodně práce. Cyrusi Smithovi se zdálo jednodušší vyrobit komín z cihel. Poněvadž nemohli pomýšlet na proražení stropu jeskyně, prorazili otvor nad kuchyňským oknem a jím vyvedli komín šikmo ven. Bude-li foukat vítr přímo od pobřeží proti stěně, budou kamna pravděpodobně kouřit, ale vítr toho směru vanul zřídkakdy a kuchařskému mistru Nabovi to nebude asi vadit.
Když bylo vnitřní zařízení hotovo, pustil se inženýr do zatarasení starého výtoku jezera, aby tudy nikdo nemohl vniknout dovnitř. Do vchodu byly vevaleny velké balvany a maltou spojeny. Cyrus Smith zatím neprovedl své rozhodnutí zaplavit vchod tím, že přehradou v novém výtoku zvýší hladinu jezera. Spokojil se jen zakrytím starého vchodu drnem, křovím a stromky, vsazenými do škvír mezi balvany. Příštím jarem se tato vegetace rozroste a pokryje celé místo.
Upravil však starý strop tak, aby přiváděl do nového obydlí slabý proud sladké jezerní vody. Malý průkop pod hladinou jezera stačil, aby kolonisté získali nevysychající pramen čisté vody v množství sto deseti až sto třiceti litrů denně. Tak nebude Žulovému domu nikdy chybět voda.
Konečně bylo vše skončeno a byl už také čas, protože zimní doba se blížila. Pevné okenice umožňovaly zavřít okna a inženýr si jistě najde jednou čas k výrobě okenního skla.
Gedeon Spilett velmi obratně vsadil do skalních rozsedlin kolem oken splývající rostliny nejrůznějších druhů, jejichž dlouhé stonky malebně rámovaly okenní otvory.
Obyvatelé pevného, zdravého a bezpečného příbytku byli právem hrdí na své dílo. Okna jim skýtala výhled na moře v širokém okruhu, ohraničeném z jedné strany Jižní čelistí a z druhé strany Drápem. Před nimi se v celé své nádheře prostíral záliv Unie. Ano, stateční kolonisté mohli být pyšní a Pencroff také nešetřil chválou nad tím, co nazýval „bytem v pátém patře“.
