KAPITOLA III ODJEZD — PŘÍLIV — JILMY A LIMBY — RŦZNÉ ROSTLINY — LESKOVEC — OBROVSKÉ BLAHOVIČNÍKY — PROČ SE JIM ŘÍKÁ „STROMY PROTI HOREČCE“ — TLUPY OPIC — VODOPÁD — NOČNÍ TÁBOR Druhého dne — 30. října — byli všichni připraveni k chystané výpravě, kterou si poslední události nutně vyţádaly. Poměry se nyní změnily tak, ţe kolonisté Lincolnova ostrova neţádali o pomoc, nýbrţ sami ji mohli poskytnout. Bylo ujednáno, ţe pojedou člunem po řece Díkŧ tak dlouho, pokud to jen pŧjde. Urazí tedy značný kus cesty bez námahy a budou moci dorazit se zásobami i se zbraněmi aţ na nejzápadnější část ostrova. Musili počítat nejen s tím, co vzali s sebou, ale i s tím, co budou třeba muset dopravovat zpět do Ţulového domu. Je-li na západním pobřeţí nějaký trosečník, jak o tom byli přesvědčeni, budou tam třeba i trosky a ty se jim mohou hodit. Pro splnění tohoto úkolu by byla jejich kára jisté vhodnější neţ člun. Kára však byla těţká a její doprava by cestu jen znesnadnila. Pencroff přitom prohlásil, ţe v bedně kromě toho čtvrt kilogramu tabáku měl být ještě pár newjerseyských koní, který by teď kolonistŧm velmi pomohl. Do člunu byly sloţeny zásoby nasoleného masa a několik litrŧ piva a kvašeného nápoje. Byly to zásoby na tři dny, které Cyrus Smith pro výpravu určil. Počítali ovšem i s tím, ţe si zásoby během cesty ještě doplní. Proto vzal Nab s sebou přenosná kamínka. Z nářadí vybrali dvě dřevorubecké sekery, kterými si proklestí cestu hustým lesem, a z přístrojŧ si vzali dalekohled a kapesní kompas.
Ze zbraní zvolili dvě křesací pušky. Byly na tomto ostrově uţitečnější neţ pušky zápalkové. Pouţívá se do nich pazourku, kterého mají na ostrově dost. Novější pušky potřebovaly k výstřelu zápalky a těmi museli šetřit. * Vzali však téţ karabiny s několika náboji. Střelného prachu si vzali z celkové zásoby čtyřiadvaceti kilogramŧ také určitou část s sebou. Ale Cyrus Smith stejně pomýšlel na vlastní výrobu prachu, kterým si svou zásobu doplní. Ke střelným zbraním připojili i pět noţŧ s koţenými pouzdry. Takto vyzbrojeni * Křesací a zápalkové pušky jsou staré druhy pušek. Nabíjely se zpředu tak, ţe se do hlavně nasypal prach a pak se tam vtlačila kulka. Prach se zapaloval otvorem vzadu. Buď se vznítil jiskrou, vykřesanou z pazourku, nebo se zapálil zápalkou, jakou má dnes kaţdý náboj uţ ve své nábojnici.
181 mohli se pustit do lesa s dŧvěrou ve zdar výpravy. Nab, Pencroff a Harbert byli s těmito zbraněmi na vrcholu blaha. Cyrus Smith však jim připomněl, ţe smějí střílet jen v případě krajní nutnosti.
V šest hodin ráno byla piroga spuštěna na moře. Nasedli do ní všichni i s Topem a zamířili k ústí řeky Díkŧ.
Za pŧl hodiny měl nastat příliv. Tak vyuţijí několikahodinového stoupání vody v řece, coţ jim plavbu proti proudu značně usnadní. Příliv byl teď hodně silný, protoţe za tři dny dosáhne měsíc úplňku. Piroga, kterou stačilo jen udrţovat v proudu, plula velmi rychle mezi vysokými břehy, aniţ bylo nutno pomáhat jí vesly.
V několika minutách dosáhli kolonisté ohbí řeky, kde před sedmi měsíci vázal Pencroff svŧj první vor.
Po ostrém zákrutu se řeka rozšířila a směřovala k jihozápadu. Její tok tady byl stíněn velkými, stále zelenými jehličinami.
Pohled na břehy byl nádherný. Cyrus Smith i jeho přátelé se nemohli vynadívat na nádherný obraz vytvořený přírodou ze stromŧ a z vody. Vzhled lesa se však cestou měnil. Na pravém břehu rostly nádherné jilmy, jaké vyhledávají hlavně stavitelé lodí, protoţe jilmové dřevo vydrţí dlouhou dobu bez porušení ve vodě. Rostly zde také limby, jejichţ jádra poskytují velmi uţitečný tuk. Trochu dále spatřil Harbert popínavé rostliny, z jejichţ dlouhých a pruţných stonkŧ se dají dělat pevné provazy, a dva nebo tři druhy ebenových stromŧ s nádherně černým, podivně ţilkovaným dřevem.
Člun se občas zastavoval na přístupných místech břehu. Tam Gedeon Spilett, Harbert a Pencroff vystupovali s puškami v rukou a všichni s Topem v čele prohledávali břehy. Kromě zvěřiny mohli tu najít i uţitečné rostliny, kterými nesměli pohrdat. Mladý přírodovědec byl velmi potěšen nálezem divokého špenátu a několika kříţatých rostlin příbuzných zelí, které jistě budou moci zušlechtit. Byla mezi nimi ředkev, řeřicha, řepa a konečně větevnatá, lehce chmýřitá rostlina asi metr vysoká, která měla hnědá semena.
„Víš, co je to za bylinu?“ ptal se námořníka Harbert.
„Tabák!“ zvolal Pencroff, který tuto rostlinu znal zřejmě jen ze své dýmky.
„Ne, Pencroffe,“ odpověděl Harbert, „není to tabák, nýbrţ hořčice.“ „Jdi do háje s hořčicí!“ bručel námořník. „Ale aţ najdeš tabák, zavolej mě!“ „Však i ten jednou najdeme,“ řekl Gedeon Spilett. „Jistě,“ zvolal námořník. „A toho dne nebude uţ našemu ostrovu chybět nic.“ Všechny rostliny byly opatrně vytrţeny i s kořeny a odneseny do člunu, v kterém seděl Cyrus Smith pohrouţený do svých myšlenek. 182 Novinář, Harbert a Pencroff vystoupili pak ještě několikrát na levém i na pravém břehu řeky Díkŧ. Levý břeh nebyl tak strmý, ale byl zarostlejší. Inţenýr kapesním kompasem zjistil, ţe od posledního zákrutu vede řečiště v délce asi pěti kilometrŧ přímo od jihozápadu na severovýchod. Bylo však moţno předpokládat, ţe tento směr se dole mění a ţe řeka Díkŧ se stáčí na severozápad k předhoří Franklinovy hory, kde jistě sbírá své prameny.
Za jedné z vycházek na břeh zmocnil se Gedeon Spilett párku ţivých baţantŧ. Byli to kurové s dlouhými tenkými zobáky, s protáhlým krkem, s krátkými křídly a nezřetelným ocasem. Harbert je označil názvem amerických baţantŧ. Aţ dosud pušky nepromluvily. První výstřel v lese Divokého západu se ozval při objevení krásného ptáka, který se anatomicky podobal ledňáčkovi.
„To je on!“ vykřikl Pencroff a zároveň vystřelil.
„Kdo?“ ptal se novinář.
„Ten mizera, který nám utekl při naší první návštěvě lesa a po kterém jsme les pokřtili!“ „Leskovec!“ zvolal Harbert. Byl to opravdu leskovec, krásný pták s tvrdým, kovově lesklým peřím. Několik brokŧ ho srazilo k zemi a Top jej přinesl k člunu. Tam přinesli pak ještě pŧl tuctu ptákŧ jménem turako, příbuzných naší kukačce a velkých jako holubi. Tito ptáci měli zelenavé peří, rudé pruhy v křídlech a vysokou bílou chocholku. Zastřelil je Harbert a byl na svŧj úlovek patřičně hrdý. Turako má ještě jemnější maso neţ leskovec, který je trochu tvrdý, a Pencroff byl ovšem přesvědčen, ţe Harbert zastřelil krále poţivatelných ptákŧ.
V deset hodin dosáhla piroga nového ohbí řeky, asi devět kilometrŧ od ústí. Kolonisté se zastavili k přesnídávce ve stínu krásných velkých stromŧ a zŧstali tam pŧl hodiny.
Řeka byla ještě osmnáct aţ dvacet metrŧ široká a asi dva metry hluboká. Inţenýr zpozoroval, ţe zde do řečiště vtéká mnoho přítokŧ, většinou však jen nesplavných tokŧ. Les, který byl v těchto místech stejně Leskovčím lesem jako lesem Divokého západu, táhl se do nedozírna. Nikde však, ani pod stromy, ani na březích řeky, nespatřili kolonisté stopy člověka. Nikde neviděli podezřelé otisky; všichni se přesvědčili, ţe se zde nikdy nezasekla dřevorubcova sekera do stromu, ţe nikdy prŧkopníkŧv nŧţ nepřeřízl tady stvol liány v hustém křoví a ve vysoké trávě. Jestliţe se dostali na ostrov nějací trosečníci, neopustili jistě pobřeţí. V tomto lese by je hledali marně.
Proto inţenýr spěchal na západní pobřeţí Lincolnova ostrova, které mohlo být podle jeho odhadu asi devět kilometrŧ daleko. Nasedli tedy do člunu a pluli dál. Ačkoli řečiště nyní směřovalo k Franklinově hoře, a nikoli k pobřeţí, bylo rozhodnuto, ţe po řece poplují tak daleko, pokud bude 183 splavná. Ušetří jim to námahu i čas, který by jinak ztratili prosekáváním cesty v lese.
Vody však stále ubývalo, jednak poklesem přílivu — a v této době uţ musel končit —, jednak tím, ţe jeho vliv tak daleko od ústí řeky Díkŧ nesahal. Museli pouţít vesel. Nab s Harbertem si k nim sedli a Pencroff se chopil kormidla. Pak pokračovali kolonisté v plavbě.
Zdálo se jim, ţe les Divokého západu počíná řídnout. Stromy tu rostly uţ volněji. Tím vyuţívaly také více světla i vzduchu a rostly do nádherných ukázek stromŧ této zeměpisné šířky. Jaké překrásné vzory rostlinstva! Uţ podle nich by byl mohl botanik říci, která rovnoběţka Lincolnovým ostrovem prochází.
„Blahovičníky!“ zvolal náhle Harbert.
Byly to opravdu blahovičníky, poslední obři subtropického pásma, příbuzní blahovičníkŧ v Austrálii a na Novém Zélandě, dvou míst, která leţí na stejné rovnoběţce jako Lincolnŧv ostrov. Některé z nich čněly aţ do výše šedesáti metrŧ. Kmeny měly u země šest metrŧ v obvodu a jejich kŧra, pokrytá ţebrovím z vonné pryskyřice, byla nejméně patnáct centimetrŧ silná. Tyto nádherné a podivné stromy, obrovští zástupci rodu myrtovitých, mají listy, které se stavějí k slunci vţdy hranami a propouštějí tak sluneční paprsky bez stínu na zem.
Kolem blahovičníkŧ rostla svěţí nová tráva, z níţ vyletovala hejna ptákŧ jiskřících na slunci všemi barvami jako drahokamy.
„To jsou stromy!“ zvolal Nab. „Hodí se snad k něčemu?“ „K ničemu!“ odpověděl Pencroff. „Jsou to jen obři mezi stromy, jako jsou obři mezi lidmi. Mohly by se jen ukazovat na poutích.“ „Myslím, ţe se mýlíte,“ řekl na to Gedeoii Spilett. „Právě blahovičníkŧ se teď velmi mnoho pouţívá v uměleckém truhlářství.“ „A já bych dodal,“ doplnil ho Harbert, „ţe blahovičníky patří do čeledi, jejíţ všichni představitelé jsou nesmírně uţiteční. Gujava hrušková poskytuje výtečné plody, hřebíčkovec zas koření hřebíček, granátovník rodí granátová jablka, Eugenia cauliftora slouţí k výrobě výborného vína, skořicovník nám dává kŧru na skořici, Eugenia pimenta dává papriku, myrta obecná nahrazuje svými bobulemi pepř, Eucalyptus robusta vytváří výborný škrob, míza stromu Eucalyptus guinei kvasí ve výborné pivo. Proto se všem těmto rostlinám říká »stromy ţivota«. Celá čeleď myrtovitých má sto čtyřicet šest rodŧ a tři sta druhŧ.“ Kolonisté nechali Harberta přednášet botanický výklad. Cyrus Smith naslouchal s úsměvem, naplněn hrdostí nad tímto chlapcem.
„Výborně, Harberte,“ řekl Pencroff, „myslím však, ţe všechny vyjmenované druhy nejsou takoví obři jako tyto stromy.“ 184 „To nejsou,“ přiznal Harbert. „A to jen potvrzuje má slova,“ pokračoval námořník, „ţe obři nejsou k ničemu.“ „Zase se mýlíte, Pencroffe,“ vmísil se do hovoru inţenýr. „Právě tyto obrovské blahovičníky jsou k něčemu dobré.“ „K čemu?“ „K ozdravování celého kraje, v němţ rostou. Víte, jak jim říkají v Austrálii a na Novém Zélandě?“ „Ne, pane Smithi.“ „Říkají jim »stromy proti horečce«.“ „Proč?“ „Protoţe opravdu chrání před horečkou.“ „Tohle si poznamenám,“ řekl novinář.
„Poznamenejte, Spilette. Je dokázáno, ţe pouhá přítomnost blahovičníkŧ ruší účinek baţinných výparŧ. * Blahovičníky byly vysázeny v rŧzných velmi nezdravých končinách Evropy i severní Afriky. Zdravotní stav obyvatelstva se tam ihned zlepšil. Kde se uchytily blahovičníky, tam zmizela bahenní horečka. To je zjištěný fakt a máme tedy štěstí, ţe na Lincolnově ostrově blahovičníky rostou.“ „To je ostrov! Poţehnaný ostrov!“ zvolal Pencroff. „Já pořád říkám, ţe nám tu nic nechybí… kromě…“ „To přijde, Pencroffe; i tabák se najde,“ odpověděl inţenýr. „Pokračujme však v cestě a hleďme se dostat s člunem co nejdále!“ Cesta pokračovala skoro čtyři kilometry blahovičníkovým lesem, který čněl nad všechny ostatní lesy tohoto kraje. Jím pokrytý prostor se táhl do nedozírna po obou březích řeky Díkŧ, jejíţ klikaté řečiště se vrývalo mezi vysoké břehy a ostré skály, které plavbu velmi ztěţovaly. Nemohli pouţívat vesel a Pencroff musel vzít na pomoc prosté bidlo. Bylo uţ také znát, ţe dno stoupá a ţe se blíţí okamţik, kdy člun uţ nebude moci dál. Slunce se sklánělo k obzoru a vrhalo na zem prodlouţené stíny stromŧ. Cyrus Smith viděl, ţe dnes uţ západního pobřeţí nedosáhnou. A tak se rozhodl pro táboření na místě, kde bude plavba přerušena. Odhadoval, ţe jsou asi devět aţ deset kilometrŧ od pobřeţí, a to byla vzdálenost, kterou by v noci a v neznámém lese uţ nepřekonali.
* V době, kdy byl psán tento román, věřilo se ještě, ţe nakaţlivé choroby jsou šířeny škodlivými výpary. Skutečný význam blahovičníků tkví v tom, ţe vysušují ve svém okolí močály a znemoţňují tím ţivot komára druhu Anopheles, který na člověka přenáší malárii, bahenní zimnici.
185 Člun byl tedy bez zastávky hnán řečištěm, sevřeným opět hustším a na zvěř bohatším lesem. Pencroff zde zahlédl tlupu opic, které pobíhaly v houštinách. Některé z nich se několikrát zastavily poblíţ řeky a hleděly beze strachu na kolonisty, jako by viděly člověka poprvé a nenaučily se ho ještě bát. Kolonisté mohli snadno některou z opic zastřelit, ale Cyrus Smith se postavil proti zbytečnému zabíjení, po kterém silně touţil Pencroff. Inţenýr tak jednal z opatrnosti, protoţe podráţděné opice mohou být velmi nebezpečné. Bylo lepší nedráţdit je zbytečným útokem.
Pencroff se na opice díval jen po stránce labuţnické a tohle byly právě opice, které se ţiví jen rostlinami a mají proto neobyčejně chutné maso. Jelikoţ však měli zásob dost, bylo by nehospodárné zbŧhdarma plýtvat střelivem.
Po čtvrté hodině se plavba stala velmi obtíţnou, protoţe řečiště bylo pokryto vodními rostlinami a plné balvanŧ. Břehy byly stále vyšší a vyšší. Řeka se tu uţ vrývala do předhoří Franklinovy hory. Její prameny nemohly uţ být daleko, protoţe všechny musely být na jiţním svahu hory.
„Za čtvrt hodiny budeme muset zastavit,“ prohlásil Pencroff.
„Tak se zastavíme, Pencroffe,“ řekl Cyrus Smith. „Upravíme si noční tábor.“ „Jak daleko jsme se asi dostali od Ţulového domu?“ ptal se Harbert. „Nejméně třináct kilometrŧ,“ odpověděl inţenýr, „počítám-li všechny říční zákruty, které nás odvedly na severozápad.“ „Pŧjdeme dále vpřed?“ ptal se novinář. „Ano, pokud ovšem budeme moci,“ odpověděl Cyrus Smith. „Zítra ráno necháme člun na řece a já doufám, ţe za dvě hodiny budeme uţ na pobřeţí. Pak nám zbude celý den na jeho prŧzkum.“ „Vzhŧru tedy!“ zvolal Pencroff. Člun počal brzy drhnout o štěrkové dno řeky, jejíţ šířka zde nepřesahovala šest metrŧ. Nad řečištěm se spojoval zelený příkrov, nechávající řeku v pološeru. Kolonisté zaslechli také zvuky vodopádu, které jim naznačovaly, ţe několik set krokŧ proti proudu je nějaká přirozená přehrada.
Za posledním říčním zákrutem se skutečně mezi stromy objevil vodopád, člun narazil na dno a za chvíli byl přivázán ke kmeni stromu na pravém břehu.
Bylo asi pět hodin. Poslední sluneční paprsky pronikaly kose stromovím a dopadaly na vodopád, jiskřící v jejich záři duhovými barvami. Zde se řeka ztrácela v podrostu, kde měla nějaké skryté prameny. Doleji z ní udělalo mnoho přítokŧ řeku, ale tady to byl jen prostý mělký potok.
186 Kolonisté se zde utábořili. Bylo tu krásně. Zapálili si oheň pod štíhlými limbami, v jejichţ větvích by Cyrus Smith i jeho přátelé našli v případě potřeby noční útočiště.
Večeře byla rychle snědena, protoţe všichni měli hlad. Teď šlo ještě o spaní. Protoţe se večer se soumrakem ozvalo v lese několik podezřelých zvukŧ, byl zapálen veliký oheň a udrţován po celou noc, aby svými plameny spáče chránil. Nab s Pencroffem střídavě hlídkovali a nešetřili palivem. Moţná ţe se mýlili, kdyţ se jim v noci zdálo, ţe se poblíţ tábořiště mihlo v houští i ve větvích několik velkých zvířat. Noc však uplynula bez rušivé příhody a dne 31. října v pět hodin ráno byli uţ všichni vzhŧru a připraveni na další cestu.
