KAPITOLA XVIII líčí přivítání generálního guvernéra ostrova Gurbi a události, k nimž došlo za jeho nepřítomnosti Goeleta opustila ostrov 31. ledna a vrátila se 5. března po pětatřicetidenní plavbě. Pozemský rok byl totiž tehdy přestupný. Těch pětatřicet dní znamenalo sedmdesát dní gallických, protože Slunce prošlo ostrovním poledníkem sedmdesátkrát.
Hector Servadac byl velmi dojat, když se blížil k jedinému zbytku alžírské půdy, který katastrofě unikl. Za jeho dlouhé nepřítomnosti mu mnohokrát napadlo, najde-li ostrov i s věrným Ben Zufem na svém místě. Taková pochybnost byla za oněch kosmických jevů, které tak podstatně změnily povrch Gallie, docela oprávněná.
Obavy štábního důstojníka se však nesplnily. Gurbi na svém místě byl. Jen jedna věc tu byla divná. Než goeleta vplula do přístavu Cheliffu, Hector Servadac zahlédl nad ostrovem ve výši asi třiceti metrů jakýsi podivný oblak. Když byla goeleta jen několik set metrů od pobřeží, jevil se ten oblak jako hustá clona pravidelně se vznášející a zase klesající. Kapitán Servadac brzy poznal, že to není mrak kapénkovitě sražené páry, nýbrž obrovské hejno ptáků namačkaných ve vzduchu jako hejna sleďů ve vodě. A ptáci vydávali ohlušující křik, kterému odpovídaly časté výstřely.
Dobryna oznámila svůj příjezd ranou z děla a zakotvila v přístavu Cheliffu.
V té chvíli přiběhl jakýsi muž s puškou v ruce a jediným skokem se octl na prvním skalisku.
Byl to Ben Zuf.
Ben Zuf zůstal napřed v pozoru, s očima upřenýma na patnáct kroků před sebe, jak to vyžadují vojenští instruktoři, a projevoval všechny známky povinné úcty. Ale dlouho to ten statečný muž nevydržel. Vrhl se naproti svému veliteli, který právě vystoupil z člunu, a s dojetím mu stiskl ruku.
Ale místo obvyklých přivítacích vět, například: jak jsem rád, že vás zase vidím!
Už jsem měl o vás strach! Byl jste tak dlouho pryč! Ben Zuf vykřikoval: „Ach ti mizerové! Ti lupiči! Dobře že jste se vrátil, pane kapitáne! Zloději! Piráti! Zatracení beduíni!“ „Komu to nadáváš, Ben Zufe?“ ptal se Hector Servadac, kterému při sluhových výkřicích napadlo, že jeho území přepadla tlupa loupeživých Arabů. „Těm zatraceným ptákům přece!“ zvolal Ben Zuf.
„Už měsíc na ně plýtvám prachem! Ale čím víc jich postřílím, tím víc jich přilétá! Ach, kdybych tak ty zubaté a opeřené ničemy nechal být, nezůstalo by nám na ostrově brzy ani jediné zrnko obilí.“ Hrabě Timašev a poručík Prokop se připojili ke kapitánu Servadakovi a mohli se přesvědčit, že Ben Zuf nijak nepřehání. Úroda, která rychle dozrála za horkých lednových dnů v době, kdy Gallia procházela přísluním, byla teď vystavena několika tisícům ptáků. I to, co ze sklizně zbylo, bylo vážně ohroženo těmito žravými opeřenci. Říkám zcela právem, „co ze sklizně zbylo“, protože Ben Zuf od odjezdu Dobryny nezahálel. Všude na polích, teď částečně zpustošených, stály panáky obilí.
A v tom hejnu byli všichni ptáci, které Gallia při svém oddělení od zeměkoule vzala s sebou. Bylo zcela přirozené, že se ptáci uchýlili na ostrov Gurbi, protože jedině tam našli pole, louky a sladkou vodu. Byl to důkaz, že si potravu nemohli opatřit na žádném jiném místě planety. Tady však chtěli žít na úkor obyvatelů ostrova, a tomu se ostrované museli všemi prostředky vzepřít.
„Nu, uvidíme,“ řekl Hector Servadac.
„Tak co, pane kapitáne?“ zeptal se Ben Zuf.
„Co se stalo s našimi kamarády v Africe?“ „Naši afričtí kamarádi jsou pořád v Africe,“ odpověděl Hector Servadac. „Skvělí kamarádi!“ „Jenomže Afrika tu už není!“ dodal kapitán Servadac. „Afrika že tu není? A co Francie?“ „Francie je od nás velmi daleko, Ben Zufe.“ „A co Montmartre?“ Zaznělo to jako bolestný výkřik. Kapitán Servadac několika slovy vysvětlil sluhovi, co se stalo: že nejen Montmartre, ale s ním i celá Paříž, s Paříží Francie, s Francií Evropa a s Evropou celá zeměkoule jsou teď tři sta padesát milionů kilometrů daleko od ostrova Gurbi. Tím se ostrované musí vzdát téměř každé naděje na návrat.
„Co říkáte?“ zvolal sluha. „Opakujte mi to ještě jednou! Laurent řečený Ben Zuf z Montmartru že by už neměl spatřit Montmartre? To jsou hlouposti, odpusťte mi to, pane kapitáne, jen hlouposti!“ A Ben Zuf potřásl hlavou jako člověk, kterého nemůže nic přesvědčit.
„Nu, chlapče, můžeš v to doufat, jak chceš,“ odpověděl kapitán Servadac.
„Nesmíme nikdy ztrácet naději. To je i přesvědčení našeho neznámého dopisovatele. Ale začneme tím, že se na ostrově Gurbi zařídíme tak,jako bychom tu měli zůstat navždy.“ Za hovoru předešel Hector Servadac hraběte Timaševa i poručíka Prokopa a došel ke gurbi, které Ben Zuf dal zase do pořádku. Strážnice byla taky v dobrém stavu a Zefír i Galetta tam měli řádně podestláno. V prosté chatrči nabídl Hector Servadac pohostinství svým přátelům i Nině, kterou doprovázela její koza. Sluha si už cestou naklonil, (byl o tom byl přesvědčen) Ninu i Marzu dvěma polibky, které mu oba přítulní tvorové upřímně oplatili.
Pak se konala v gurbi porada, co by se mělo udělat nejdříve.
Nejzávažnějším problémem byla otázka příštího ubytování. Jak se na ostrově zařídit, aby tu mohli vzdorovat strašné zimě, která Gallii čeká v meziplanetárním prostoru po dobu, jejíž délku nemohli znát? Délka zimy závisela totiž na výstřednosti dráhy planety. Možná že uplyne několik let, než se Gallia vrátí zas ke Slunci.
A paliva už mnoho neměli. Uhlí žádné, dřeva málo, a k tomu vyhlídka, že za krutých mrazů tady nic nevyroste. Co dělat? Jak čelit strašným vyhlídkám? Nějaké opatření si museli vymyslet, a to co nejdříve.
Výživa kolonie zatím ohrožena nebyla. Také nedostatku vody se vůbec nemuseli bát. Planinou protékalo několik potoků, které naplnily vodou všechny cisterny. Nadto Gallické moře zanedlouho zamrzne a led poskytne ostrovanům dostatek pitné vody, protože brzy ztratí i poslední molekuly soli.
Co se potravin týče, to znamená dusíkatých látek nezbytných k životu, těch měli na dlouhou dobu dost. Hojnou zásobu jim poskytovaly jednak plodiny připravené ke svozu, jednak stáda rozptýlená po celém ostrově. V zimním období ovšem půda plodit nebude a sklizeň krmiva pro domácí zvířata nebude moci být obnovena. Podle toho bude nutno se zařídit, a podaří-li se jim vypočítat dobu oběhu Gallie kolem Slunce, budou pak muset stanovit přiměřeně k délce zimního období i počet domácích zvířat, která si ponechají.
Obyvatelstvo Gallie - kromě třinácti Angličanů na Gibraltaru, o něž se zatím nemuseli starat - tvořilo osm Rusů, dva Francouzi a malá Italka. Ostrov Gurbi měl tedy živit jedenáct lidí.
Když však Hector Servadac toto číslo vyslovil, Ben Zuf zvolal: „Vůbec ne, pane kapitáne. Je mi líto, že vám musím odporovat, ale počítáte špatně.“ „Jak to?“ „Je nás totiž na ostrově dvaadvacet.“ „Na ostrově?“ „Ano, na ostrově.“ „A nechtěl bys mi to vysvětlit, Ben Zufe?“ „Zatím jsem vám to neměl možnost říci, pane kapitáne. Za vaší nepřítomnosti k nám přišlo plno nových strávníků.“ „Plno strávníků?“ „Ano, ano... Jen se podívejte! A vy taky, pánové! Vidíte, že sklizeň je téměř dokončena. Ale na to by přece mé dvě ruce nestačily!“ „To je pravda,“ řekl poručík Prokop. „Pojďte se mnou! Není to daleko. Jen dva kilometry. A vezměte si pušky!“ „Na obranu?“ zeptal se kapitán Servadac. „Ano, ale ne před lidmi, nýbrž před těmi prokletými ptáky,“ řekl Ben Zuf.
Kapitán Servadac, hrabě Timašev a poručík Prokop se vydali trochu zmateni za sluhou. Ninu i její kozu nechali v gurbi.
Cestou zahájil kapitán Servadac se svými druhy hustou palbu do mračen ptáků, která se jim vznášela nad hlavami. Bylo to několik tisíc divokých kachen, čírek, sluk, skřivanů, havranů, vlaštovek atd. Byli mezi nimi i mořští ptáci - kulíci, rackové a rybáci - a ptáci lovní - křepelky, koroptve a sluky. Po každém výstřelu padali ptáci po tuctech na zem. To už nebyl lov, ale likvidace loupeživých tlup.
Místo aby šel podle severního pobřeží ostrova, zamířil Ben Zuf napříč planinou. Ohlášené dva kilometry přešel kapitán Servadac se svými společníky díky malé specifické váze za deset minut. Došli k rozlehlému porostu smokvoní a blahovičníků, malebně rozložených při úpatí malého pahorku. Tam se všichni zastavili.
„Ach ti ničemové! Banditi! Beduíni!“ vykřikoval Ben Zuf se zuřivými posunky.
„To zas mluvíš o ptácích?“ zeptal se ho kapitán Servadac.
„Ne, pane kapitáne. Mluvím o těch zatracených lenoších, kteří zas utekli od práce. Podívejte se!“ A Ben Zuf ukázal na různé nářadí - srpy, kosy a hrábě - rozházené po zemi.
„Řekneš mi konečně, Ben Zufe, o koho nebo o co tu jde?“ ptal se kapitán Servadac s rostoucí netrpělivostí.
„Pst, pane kapitáne, poslouchejte, poslouchejte!“ odpověděl Ben Zuf. „Nemýlil jsem se.“ Hector Servadac i jeho přátelé zbystřili sluch, a tak zaslechli zpěv, drn kání na kytaru a dokonale rytmický klapot kastanět.
„Španělé!“ zvolal kapitán Servadac.
„A kdo jiný?“ odpověděl Ben Zuf. „Ti chlapi by klapali kastanětami i před ústím děla!“ „Ale co vlastně...“ „Jen poslouchejte! Teď je na řadě ten starý!“ Nyní se ozval hlas, který však nezpíval, nýbrž chrlil nejzuřivější nadávky.
Kapitán Servadac jako Gaskoněc rozuměl dostatečně španělsky, a tedy i slovům písně: Tu sandunga y cigarro, Y una cana de jerez, Mi jamelgo y un trabuco, Que mas gloria puede haver? (Tvůj půvab a cigareta, sklenice jerezského vína, můj kůň a puška - co lepšího může člověk mít?)
Nato se ozval drsný hlas: „Mé peníze! Mé peníze! Kdy mi konečně zaplatíte svůj dluh, mizerní tuláci?“ Píseň však pokračovala: Para Alcarrazas, Chiclana, Para trigo, Trebujena, Y para minas bonitas, San Lucar de Barrameda. (Pro dívky z Alcarrazasu a z Chiclany, pro obilí a pro Trebujenu, pro všechna děvčata i pro San Lucar de Barrameda.)
„Ano, zaplatíte mi mou pohledávku, mizerové!“ pokračoval druhý hlas za klapotu kastanět. „Zaplatíte i ve jménu boha Abrahámova, Izákova a Jakubova!
Zaplatíte mi ve jménu Krista i samotného Mohameda!“ „K čertu, to je Žid!“ zvolal kapitán Servadac.
„To by ještě nic neznamenalo, že to je Žid,“ odpověděl Ben Zuf. „Znal jsem hodně Židů, kteří se vůbec nevzpírali, když šlo o dobrou věc, ale tohle je německý Žid z nejhoršího kraje Německa. Jeto vyvrženec všech národů a všech náboženství.“ V okamžiku, kdy oba Francouzi a oba Rusové vstoupili do podrostu, zastavila je hned na kraji zvláštní podívaná. Španělé zrovna začali tančit pravé národní fandango. A protože byli lehčí - jako všechny předměty na povrchu Gallie -, vyskakovali deset až třináct metrů vysoko. Pohled na tanečníky pod stromy byl neobyčejně komický. Čtyři svalnatí chlapi vynášeli s sebou do vzduchu i vzpírajícího se staříka. Objevovali se a zas mizeli jako kdysi sluha Clona Quijota Sancho Panza, když ho veselí soukeníci ze Segovie vyhazovali do výše.
Hector Servadac, hrabě Timašev, poručík Prokop a Ben Zuf prošli podrostem až na malou mýtinu. Tam na měkkém mechu leželi hráč na kytaru a hráč s kastanětami, svíjeli se smíchem a povzbuzovali tanečníky.
Když oba hráči spatřili kapitána Servadaka a jeho druhy, rázem zmlkli.
Tanečníci pustili svou oběť a spočinuli lehce na zemi.
Udýchaný a rozzuřený stařík se okamžitě vrhl ke štábnímu důstojníkovi a zvolal tentokrát francouzsky, s výrazně německým přízvukem: „Ach pane generální guvernére, ti ničemové mi chtějí ukrást můj majetek! Vy mi však ve jménu Věčného zajistíte spravedlnost!“ Kapitán Servadac se podíval na Ben Zufa, jako by se ho ptal, co znamená ten titul, kterým byl právě poctěn. Zdálo se mu, že sluha přikývnutím odpovídá: Ano, pane kapitáne, jste opravdu generální guvernér. Tak jsem to tu zařídil.
Kapitán Servadac starci pokynul, aby mlčel. Stařík sklonil pokorně hlavu a zkřížil paže na prsou.
Teď si ho mohli dobře prohlédnout.
Byl to asi padesátiletý muž, který však vypadal na šedesát. Měl malou, neduživou postavu, jiskrný, ale falešný pohled, klenutý nos, žlutavou bradku, rozcuchané vlasy, velké nohy a dlouhé křivé ruce. Pravý typ německého Žida, který se vždycky pozná. Lichvář s měkkou páteří a bez srdce, který by si dal pro haléř koleno vrtat. Tohle stvoření muselo přitahovat stříbro jako magnet železo.
Kdyby byl mohl tento Shylock přinutit svého dlužníka ke smluvenému zaplacení, jistě by pak prodával pod rukou lidské maso. Ač byl původem Žid, v mohamedánských zemích se vydával za mohamedána; vyžadoval-li to jeho zájem, předstíral před katolíkem, že je křesťan, a pro sebemenší výhodu by se byl prohlásil i za pohana.
Jmenoval se Izák Hakhabut a pocházel z Kolína nad Rýnem. Kapitánu Servadakovi řekl, že většinu roku se plaví za obchodem. Ve skutečnosti to byl potulný obchodník na Středozemním moři. Jeho skladiště - lodice o nosnosti dvou set tun, skutečný plující obchod se smíšeným zbožím - dopravovalo podle potřeby nejrůznější zboží, od zápalek až po miniaturní malby z Frankfurtu a z Épinalu.
Izák Hakhabut neměl opravdu jiný domov než svou Hansu. Ženu ani děti neměl a žil jen na palubě. Lodník a tři pomocníci stačili k řízení lehkého plavidla, které se pohybovalo podle břehů Alžírska, Tuniska, Egypta, Turecka, Řecka a podle všech levantských přístavů. Tam všude Izák Hakhabut, stále plně zásobený kávou, cukrem, rýží, tabákem, látkami, střelným prachem atd., prodával, vyměňoval, obchodoval, a především vydělával mnoho peněz.
Když došlo ke katastrofě, byla Hansa právě u Ceuty na konci marockého výběžku. Lodník a jeho tři lidé nebyli v noci z 31. prosince na 1. ledna na palubě. Zmizeli proto stejně jako ostatní jejich bližní. Víme už, že poslední skály Ceuty proti Gibraltaru byly ušetřeny..., můžeme-li toho slova použít v této souvislosti. A na nich se zachránilo deset Španělů, kteří vůbec nechápali, co se s nimi stalo.
Tito Španělé byli chlapíci z Andalusie, svou povahou bezstarostní a svými zálibami zahaleči, stejně ochotní hodit po někom nožem jako hrát na kytaru.
Původem to byli rolníci. Jejich parťákem byl jakýsi Negrete, z celé skupiny nejvzdělanější, a to jen proto, že se víc potloukal světem. Když se tito lidé octli na ceutské skále sami, nevěděli, co si počít. Byla tam sice Hansa se svým majitelem a Španělé by byli neváhali zmocnit se této lodice a odplout s ní do vlasti, ale nebyl mezi nimi ani jeden námořník. Na té skále ovšem věčně zůstat nemohli. Když snědli své vlastní zásoby, přinutili Hakhabuta, aby je vzal k sobě na palubu.
Negrete mezitím přijal návštěvu dvou anglických důstojníků z Gibraltaru, jak jsme se už zmínili. Izák však nevěděl, o čem Angličané se Španěly jednali. Buď jak buď, po této návštěvě přinutil Negrete Izáka, aby vytáhl plachty a dopravil je všechny na nejbližší marocký břeh. Izák musel poslechnout, ale protože byl zvyklý dát si za vše zaplatit, vymínil si, že mu Španělé výdaje za přepravu budou hradit.
Všichni s tím souhlasili tím spíše, že byli pevně rozhodnuti nedat mu za to ani jediný reál.
Hansa vyplula 3. února. V západním větru bylo řízení lodice snadné. Stačilo ji nechat plout s větrem v zádech. Novopečení námořníci nemuseli dělat nic jiného než vytáhnout plachty a plout - aniž to věděli - k jedinému místu na zeměkouli, které jim mohlo poskytnout útočiště.
A tak Ben Zuf jednoho rána spatřil na obzoru loď, která se nijak nepodobala Dobryně a kterou vítr klidně dohnal až do přístavu Cheliffu na bývalém pravém břehu řeky.
Ben Zuf teď Izákův příběh dopověděl sám a dodal, že naplněné .skladiště Hansy bude obyvatelům ostrova velmi užitečné. S Izákem Hakhabutem by byl těžký dohovor, ale za jistých okolností by nebylo nijak bezohledné, kdyby se jeho zboží pro dobro všech prostě zabavilo, protože Izák je stejně už nebude moci prodat.
„A co se neshod mezi Izákem a jeho cestujícími týče,“ pokračoval Ben Zuf, „bylo dohodnuto, že to vše po dobrém urovná Jeho Excelence pan generální guvernér, který je právě na inspekční cestě.“ Hector Servadac se musel Ben Zufovým výkladům usmát. Pak Izáku Hakhabutovi slíbil, že se mu dostane spravedlnosti, což obchodník doprovázel nekonečným citováním boha Abrahámova, Izákova a Jakubova.
„Ale jak by ti lidé zaplatili?“ zeptal se hrabě Timašev, když se Izák vzdálil.
„Ach, ti mají peníze!“ odpověděl Ben Zuf.
„Tihle Španělé?“ podivil se hrabě Timašev. „To je neuvěřitelné.“ „Mají je,“ pokračoval Ben Zuf. „Vlastníma očima jsem je viděl, a dokonce peníze anglické!“ „Aha!“ zvolal kapitán Servadac, který si vzpomněl na návštěvu anglických důstojníků na Ceutě. „Ostatně co na tom? Tuhle věc zařídíme později. Tady vidíte, pane hrabě, že na Gallii je už několik ukázek národů naší staré Evropy.“ „Opravdu, pane kapitáne,“ odpověděl hrabě Timašev, „na tomto úlomku zeměkoule je už zastoupena národnost francouzská, ruská, italská, španělská, anglická a německá. Ta poslední je však tím odpadlíkem reprezentována velmi špatně.“ „Nesmíme si moc vybírat,“ podotkl kapitán Servadac.
