KAPITOLA XVII která by se mohla docela dobře nazývat Od stejného pisatele stejnému příjemci Mořeplavcům z Dobryny nezbývalo než se vrátit na ostrov Gurbi. To byla pravděpodobně jediná část staré pevniny schopná přijmout a živit ty, které nová hvězda unášela prostorem.
„A je to ostatně kus Francie!“ řekl si kapitán Servadac.
Návrh na návrat k ostrovu Gurbi projednali a právě ho chtěli schválit, když je poručík Prokop upozornil, že nový prostor Středozemního moře není ještě prozkoumán v celém rozsahu.
„Zbývá nám prohlédnout severní část od bývalého mysu Antibes až k průlivu otvírajícímu se ve vodách Gibraltaru a na jihu od Gábeského zálivu až k tomu průlivu. Na jihu jsme sice obepluli linii bývalého alžírského pobřeží, ale ne pobřeží nové. Kdoví, zda tam nenajdeme nějaký průliv a zda tam katastrofě neunikla nějaká úrodná oáza africké pouště? Ostatně vzdorovat katastrofě mohla i Itálie, Sicílie, souostroví Baleár a velké středomořské ostrovy. Bylo by proto dobře zamířit s Dobrynou do těchto míst.“ „To je správná poznámka, Prokope,“ ocenil hrabě Timašev. „Myslím, že bude nezbytné provést hydrografická měření i v této části nového moře.“ „Souhlasím s vámi,“ připojil se k němu kapitán Servadac. „Zbývá jen rozhodnout, zda máme průzkum dokončit ještě před návratem na ostrov Gurbi.“ „Já si myslím,“ řekl poručík Prokop, „že bychom měli využít Dobryny hned, dokud nám ještě slouží.“ „Co tím chceš říct, Prokope?“ ptal se hrabě Timašev. „Chci říct, že teplota neustále klesá, že Gallia se pohybuje po dráze, která ji zavádí stále dál od Slunce, a že bude brzy postižena krutými mrazy. Moře pak zamrzne a plavba nebude možná. A vy víte, jak obtížná je cesta ledovými poli.
Nebylo by proto lepší pokračovat v průzkumu, dokud je moře ještě volné?“ „Máš pravdu, Prokope,“ přisvědčil hrabě Timašev. „Vyhledáme zbytky staré pevniny, zjistíme, zda nějaká část Evropy zůstala ušetřena a zda to tam nepřežili i nějací nešťastníci, kterým bychom mohli poskytnout pomoc. To musíme rozhodně zjistit, ještě než se vrátíme na Gurbi, abychom tam přezimovali.“ Hraběte Timaševa k tomu vedla jeho šlechetnost, s níž i za těchto okolností myslel především na své bližní. Ale kdo ví, zda myslet na jiné neznamená myslet na sebe? Mezi těmi, které teď Gallia unášela nekonečným prostorem, nemohlo už být řeči o rozdílnostech ras a národností. Teď byli všichni představiteli jednoho národa nebo spíš jedné rodiny, protože existovaly oprávněné obavy, že těch, kdo přežili starou zeměkouli, nezůstalo mnoho. A jestliže tu nějací zbyli, museli se všichni spojit v úsilí o společnou záchranu. Když ale ztratí poslední naději na návrat na zeměkouli, budou se muset pokusit zabydlet novou hvězdu novým lidstvem.
Dne 25. února opustila goeleta malou zátoku, kde našla na krátkou dobu útočiště. Podle severních břehů zamířila plnou parou k východu. Počínalo být citelně chladno, především při ostrém větru. Teploměr se držel v průměru na dvou stupních pod nulou. Naštěstí moře zamrzá při nižší teplotě než sladká voda, takže nestavělo Dobryně do cesty žádnou překážku. Jenom si museli pospíšit.
Noci byly krásné. Mraky se v postupně ochlazovaném ovzduší tvořily jen velmi málo. Na obloze jiskřila neobyčejně krásná souhvězdí. Jakkoli poručík Prokop jako námořník litoval, že měsíc zmizel navždy z oblohy, astronom zabývající se zkoumáním tajemství hvězdného nebe by si byl musel naopak blahopřát k této výhodné tmě gallických nocí.
Nicméně i když mořeplavcům na Dobryně měsíc zmizel z očí, měli za něj náhradu. V té době brázdilo prostor pravé krupobití bludných létavic. Bylo jich mnohem víc, než kolik jich mohou zaznamenat pozemští pozorovatelé v srpnu a v listopadu. Tak podle Olmsteda se nad bostonským obzorem objevilo roku 1833 čtyřiatřicet tisíc létavic. Tento počet byl však nyní desateronásobně vyšší.
Gallia skutečně procházela prstencem asteroidů pohybujících se vně zemské dráhy a skoro soustředně s ní. Tato meteorická tělíska jako by přicházela od Algolu, jedné z hvězd v souhvězdí Persea, a při průletu vzdušným obalem Gallie se díky své neobyčejné rychlosti rozžhavovala a jasně zářila. Ani chochol ohňostroje z milionu raket, mistrovské dílo slavného Ruggieriho, nesnesl by srovnání s nádherou těchto meteorů. Pobřežní skály odrážely svit zářících těles svým kovovým povrchem a zdály se posety jiskřivým světlem. A moře oslňovalo zrak, jako by bylo bičováno rozžhavenými kroupami.
Tato podívaná však trvala pouze čtyřiadvacet hodin, protože Gallia se vzdalovala od Slunce nesmírně rychle.
Dne 26. února byla Dobryna na své plavbě zastavena dlouhým výběžkem pevniny, který ji přinutil k zajížďce až k bývalým břehům Korsiky, z níž nezůstalo nic. Na místě Bonifáckého průlivu se rozkládalo zcela pusté moře. Ale 27. února ohlásila hlídka na východě zemi, několik kilometrů po větru od goelety. Její poloha - nebyla-li to taky pevnina nová - odpovídala severnímu cípu Sardinie.
Dobryna se přiblížila k ostrůvku. Námořníci spustili člun a hrabě Timašev vystoupil za několik minut s kapitánem Servadakem na zelenou planinu o rozloze necelého hektaru. Tu a tam rostlo několik myrtových a lentiškových křovisek a nad ně se vypínaly tři nebo čtyři staré olivy. jinak tam zřejmě žádná živá bytost nebyla.
Mořeplavci už chtěli břeh opustit, když jim náhle dolehlo k sluchu zamečení a téměř současně. spatřili kozu, která vyskočila mezi skalisky.
Byl to jediný exemplář obyčejné domácí kozy, nazývané trefně „kráva chudých“, ještě mladé, s tmavou srstí a s malými, pravidelně klenutými růžky. Když se k ní návštěvníci přiblížili, nesnažila se utéci, ale poskakovala před nimi a mečením jako by je zvala dál.
„Ta koza určitě není na tomhle ostrůvku sama!“ zvolal Hector Servadac.
„Pojďme za ní!“ To taky udělali, a když ušli několik desítek kroků, octli se před jakýmsi doupětem, jež bylo napůl zakryto lentiškovým křoviskem. A mezi větvemi se na ně nepříliš vylekaně dívalo sedmileté až osmileté děvčátko s tváří ozářenou velkýma černýma očima, s dlouhými hnědými vlasy, hezké jako půvabné děti, které na Murillových obrazech Nanebevzetí představují andílky.
Děvčátko si 'oba příchozí chvíli prohlíželo a pak, zřejmě uspokojeno, k nim přiběhlo. S gestem náhle probuzené důvěry jim podalo ruku.
„Vy nejste zlí, že?“ zeptalo se jich hlasem stejně sladkým jako italský jazyk, kterým mluvilo.
„Neublížíte mi? Nemusím se vás bát?“ „Ne,“ odpověděl hrabě Timašev italsky. „Jsme a chceme ti být přáteli.“ Pak si chvíli půvabné dítě prohlížel a zeptal se: „Jak se jmenuješ, maličká?“ „Nina.“ „A můžeš nám říci, Nino, kde jsme?“ „Na Madaleně,“ odpovědělo děvče. „Tady jsem byla, když se všechno najednou změnilo.“ Madalena je ostrov poblíž Caprery severně od Sardinie, která za obrovské katastrofy zmizela. Padlo několik dotazů, na něž děvčátko velmi bystře odpovědělo. Hrabě Timašev se dověděl, že Nina je na ostrůvku sama, že nemá rodiče, že tady pásla stádo koz jakéhosi farmáře a že v okamžiku katastrofy všechno kolem ní zmizelo kromě tohoto kousku země, kde se zachránila jen se svou oblíbenou kozou Marzou, že měla velký strach, ale brzy se uklidnila a poděkovala Bohu, že se země už netřese. A pak se tu zařídila ke společnému životu s Marzou. Měla naštěstí trochu jídla, které jí vydrželo až do dnešního dne, a stále doufala, že sem pro ni přijede nějaká loď. A když se tu loď konečně objevila, nechce už nic jiného než dostat se odtud. Ovšem pod podmínkou, že loď naloží i její kozu a odveze je pokud možno až na farmu.
„Tady máme o jednoho hezkého obyvatele Gallie víc,“ řekl kapitán Servadac, když děvčátko políbil.
Za půl hodiny už byly Nina i Marza usazeny na palubě goelety, kde je všichni přivítali pochopitelně co nejsrdečněji. Setkání s děvčátkem pokládali za šťastnou věštbu. Ruští námořníci byli ochotni pokládat Ninu za dobrého anděla.
Za několik hodin ztratila Dobryna Madalenu z dohledu a při plavbě k jihovýchodu objevila nové pobřeží, které bylo posunuto o dvě stě kilometrů před staré italské břehy. Z Apeninského poloostrova, nahrazeného novou pevninou, nezůstalo vůbec nic. Jen na římské rovnoběžce byl vyhlouben rozlehlý záliv, který sahal až za bývalé Věčné město. Pak se nový břeh vracel zpět do bývalého moře až u Kalábrie a táhl se dál k jižnímu cípu italské boty. Zmizel však messinský maják, zmizela Sicílie. Plavci nespatřili ani vrchol Etny, která kdysi čněla do výše tří tisíc tří set padesáti metrů nad mořem. O dvě stě šedesát kilometrů jižněji doplula Dobryna k ústí průlivu, který se jí jako zázrakem otevřel v oné bouři a jehož východní ústí vedlo do gibraltarských vod.
Odtud až ke Gábeské úžině měli už nové Středozemní moře prozkoumáno.
Poručík Prokop správně šetřil časem a pustil se přímo po rovnoběžce vedoucí k neprozkoumaným částem pobřeží.
Bylo to 3. března.
Od tohoto místa procházelo tuniské pobřeží bývalou provincií Constantine na rovnoběžce oázy Zibanu. Pak se prudce zlomilo, sestupovalo až k dvaatřicáté rovnoběžce a stáčelo se tam kolem nepravidelného zálivu, podivně rámovaného obrovskými shluky krystalů. Pak asi v délce šesti set kilometrů přetínalo bývalou alžírskou Saharu tak, že se přiblížilo od jihu k ostrovu Gurbi výběžkem, který by byl mohl vytvořit marockou hranici, kdyby bylo ovšem Maroko existovalo.
Tam se museli obrátit k severu až na konec výběžku, aby ho obepluli. Přitom se stali svědky sopečné činnosti, která se na povrchu Gallie projevila toho dne poprvé.
Výběžek totiž končil sopkou vysokou asi tisíc metrů. Nebyla to sopka vyhaslá, i když kráterem nestoupaly plameny, nýbrž jen kouř.
„Gallia má tedy podzemní oheň!“ zvolal kapitán Servadac, jakmile hlídka na Dobryně ohlásila sopku.
„A proč ne, pane kapitáne?“ podotkl hrabě Timašev. „Protože je Gallia jen úlomek zeměkoule, mohla s sebou docela dobře vzít i kus žhavého zemského nitra, jako s sebou vzala i ovzduší, moře a pevniny.“ „Část sice velmi malou, ale dnešnímu obyvatelstvu postačí,“ přisvědčil kapitán Servadac. „Poslyšte, pane kapitáne,“ zeptal se hrabě Timašev, „protože nás okružní plavba přivede zas do gibraltarských vod, nemyslíte, že bychom měli těm Angličanům říci o novém stavu věcí a o důsledcích, které z toho vyplývají?“ „A k čemu by to bylo?“ namítl kapitán Servadac. „Ti Angličané vědí, kde je ostrov Gurbi, a budou-li chtít, mohou tam přijít. Nejsou to žádní ubožáci bez možnosti obživy! Naopak! Mají být dlouhou dobu z čeho živi. A těch nejvýš osmdesát kilometrů, které dělí jejich ostrůvek od našeho ostrova, mohou při zamrzlém moři přejít za námi, kdy budou chtít. Tím, jak nás přijali, se opravdu nemůžeme chlubit, a přijdou-li oni k nám, oplatíme jim to...“ „...samozřejmě tím, že je přijmeme lépe, než oni přijali nás?“ zeptal se hrabě Timašev. „Zajisté, pane hrabě,“ řekl kapitán Servadac, „protože teď už tu opravdu nejsou ani Francouzi, ani Angličané, ani Rusové...“ „Jen si nemyslete,“ zavrtěl hlavou hrabě Timašev. „Angličan zůstane vždy a všude Angličanem.“ „To je konečně jejich výhoda i nevýhoda,“ poznamenal Hector Servadac. A tak bylo rozhodnuto nezajet za malou gibraltarskou posádkou. Ale i kdyby se byli mořeplavci rozhodli navázat s Angličany jakés takés styky, zatím by to možné nebylo, protože Dobryna se nemohla vydat k jejich malému ostrůvku bez nebezpečí.
Teplota totiž neustále klesala. Poručík Prokop se znepokojením zjistil, že moře kolem goelety co nevidět zamrzne. Nadto se skladiště v podpalubí plavbou na plnou páru pomalu vyprazdňovala. Nebudou-li uhlím šetřit, co nevidět dojde. Oba tyto velmi vážné důvody uvedl poručík Prokop při poradě, na níž se usnesli, že okružní plavbu u sopečného výběžku přeruší. Břeh se odtud stáčel k jihu a ztrácel se v nekonečném moři. Pustit se na Dobryně s docházející zásobou uhlí napříč zamrzajícím oceánem by byla neopatrnost, jejíž důsledky by mohly být velmi vážné. Bylo ostatně pravděpodobné, že na celé této části Gallie, pokryté. kdysi africkou pouští, nenajdou už žádnou jinou zemi než tu, kterou zatím objevili.
Zemi bez vody a bez ornice, půdu, kterou by žádná lidská práce nedokázala zúrodnit. Bude tedy docela vhodné, když plavbu přeruší a budou v ní pokračovat zase až za příznivějšího počasí.
Proto 5. března rozhodli, že se Dobryna stočí přídí k severu a vrátí se k ostrovu Gurbi, od něhož byla jen osmdesát kilometrů daleko.
„Můj ubohý Ben Zuf!“ vzdychl si kapitán Servadac, který na svého sluhu během pětitýdenní plavby často vzpomínal. „Doufám, že se mu nepřihodilo nic nepříjemného!“ Krátká plavba od sopečného výběžku k ostrovu Gurbi byla poznamenána jen jednou událostí. Nalezli druhou zprávu tajemného učence, který zřejmě vypočítal prvky Gallie a sledoval den za dnem její pohyb po nové dráze.
Za východu slunce ohlásila hlídka jakýsi plovoucí předmět. Vylovili ho.
Tentokrát nahradila tradiční láhev plechovka od konzervy. Byla opět zalita silnou vrstvou pečetního vosku a na něm byly stejné iniciály jako na vyloveném pouzdru.
Víčko bylo neprodyšně uzavřeno.
„Od stejného pisatele stejnému příjemci!“ řekl kapitán Servadac.
Plechovku opatrně otevřeli a našli v ní zápis tohoto znění: Gallia? Ab sole vzdál. 1. března: 346 000 000 km! Dráha vykonaná od ún. Do břez. : 262 000 000 km!
Va bene! All right! Nil desperandum! Okouzlen!
„Ani adresa, ani podpis!“ zvolal kapitán Servadac. „Člověk by skoro věřil, že tu jde o sérii mystifikací!“ „Pak by to musela být mystifikace rozepsaná do velkého počtu exemplářů,“ podotkl hrabě Timašev. „Jestliže jsme našli už dvě zprávy, musel pisatel rozsít po moři spousty pouzder a plechovek!“ „Ale co je to za bláznivého učence, že mu nenapadne udat svou adresu?“ „Svou adresu? Tou je dno astrologovy studně,“ odpověděl hrabě Timašev narážkou na La Fontainovu připomínku.
„To je docela možné. Ale kde ta studna je?“ Na tuto kapitánovu otázku nedovedl zatím nikdo odpovědět. Nepobývá snad ten učenec na nějakém malém ostrůvku, k němuž se Dobryna dosud nedostala?
Nebo se plaví na nějaké lodi novým Středozemním mořem jako jejich goeleta?
To nikdo nevěděl.
Poručík Prokop řekl: „Je-li ten zápis míněn vážně - a udaná čísla to snad dokazují -, pak z toho vyplývají dvě důležitá zjištění. Především že oběžná rychlost Gallie se snížila o sto jeden milion kilometru, protože dráha vykonaná v lednu a v únoru, tři sta třiašedesát milionů kilometrů dlouhá, měřila v únoru a v březnu jen dvě stě dvaašedesát milionů kilometrů. Za druhé, že vzdálenost Gallie od Slunce měřila 15. února dvě stě dvaašedesát milionů kilometru, 1. března pak tři sta šestačtyřicet milionů kilometru. To znamená o čtyřiaosmdesát milionů kilometrů víc. Čím víc se tedy Gallie od Slunce vzdaluje, tím víc se její rychlost snižuje, což plně odpovídá zákonům nebeské mechaniky.“ „A co z toho vyvozuješ, Prokope?“ ptal se hrabě Timašev. „Že opisujeme eliptickou dráhu, jak jsem už zjistil. Její výstřednost (Výstřednost - excentricita elipsy je vzdálenost ohniska od středu. Čím je výstřednost větší, tím je elipsa protáhlejší.) však vypočítat nedokážeme.“ „Všimněte si,“ pokračoval hrabě Timašev, „že pisatel zprávy používá stále jména Gallia. Navrhuji proto, abychom toto jméno přijali s konečnou platností jako jméno naší nové planety, která nás unáší prostorem, a abychom tomuto moři říkali Gallické moře.“ „Dobrá,“ souhlasil poručík Prokop. „Jakmile si nakreslím novou mapu, uvedu na ní i tato jména.“ „Co se mne týče,“ dodal kapitán Servadac, „mám ještě třetí připomínku. Když ten statečný vědec je novou situací víc a víc okouzlen, pak ať se stane cokoli, budu stále společně s ním říkat Nit desperandum (Jen žádnou beznaděj! ).“ Za několik hodin ohlásila stožární hlídka Dobryny ostrov Gurbi.
