KAPITOLA XV měl nyní poručík Prokop trvat na své nové domněnce? utrhl se opravdu kus zeměkoule?
To se nedalo tvrdit. Tuto otázku mohla rozřešit jedině budoucnost.
A bylo by snad příliš odvážné tvrdit, že nepřišel-li poručík Prokop na celou pravdu, udělal už pořádný krok k ní?
Za úzkým průplavem spojujícím obě části Středozemního moře setkala se Dobryna v gibraltarských vodách s nádherným počasím. I vítr byl příznivý, a tak loď pod účinkem páry a s napjatými plachtami plula rychle k severu.
Říkám k severu, a ne k východu, protože španělské pobřeží zmizelo, aspoň jeho část mezi Gibraltarem a Alicante. Své místo, dané původními zeměpisnými souřadnicemi, ztratila i Málaga stejně jako Almería, mys Gata, mys Palos a Cartagena. Celou tuto část Pyrenejského poloostrova pokrylo moře a goeleta musela proplout až k bývalé Seville, kde se však nesetkala s andaluskými břehy, ale se stejnými pobřežními stěnami jako u Malty.
Od tohoto místa se moře zakusovalo hluboko do nové pevniny ostrým trojúhelníkem, při jehož vrcholu měl být Madrid. Pak se břeh stáčel k jihu, zabíral část starého Středozemního moře a skláněl se hrozivým spádem na Baleáry.
Mořeplavci se tam trochu odchýlili od směru, aby pátrali po zbytcích tohoto důležitého souostroví. A právě přitom učinili nečekaný nález.
Bylo to 21. února, když v osm hodin ráno jeden z námořníků na přídní hlídce vykřikl: „Láhev v moři!“ Tato láhev mohla obsahovat důležitou zprávu týkající se nového stavu věcí. Na námořníkův pokřik přiběhli hrabě Timašev, Hector Servadac a poručík Prokop k přídní hlídce. Goeleta manévrovala tak, aby se dostala k ohlášenému předmětu, který námořníci brzy vylovili a vytáhli na palubu.
Nebyla to však láhev, nýbrž kožené pouzdro, jakého se používá jako obalu na dalekohledy střední velikosti. Víko bylo pečlivě utěsněno voskem, takže i když pouzdro leželo dlouho v moři, nemohla voda vniknout dovnitř.
Poručík Prokop pouzdro v přítomnosti hraběte Timaševa a štábního důstojníka pozorně prohlédl. Nebyla na něm žádná výrobní značka. Vosk, kterým bylo víko zalito, byl neporušený a nesl ještě otisk pečeti, na níž si všichni přečetli písmena P. R. Pak pečeť zlomili a pouzdro otevřeli. Poručík z něho vyňal papír, mořskou vodou neporušený. Byl to obyčejný čtverečkovaný list, vytržený ze zápisníku. Na něm byla napsána velkými písmeny se zpětným sklonem slova s množstvím vykřičníků a otazníků: Gallia? Ab sole (Od slunce.) vzdát. 15. ún. 262 000 000 km!
Dráha vykonaná od led. do ún. 363 000 000 km! Va bene! All right!! Výborně!!!
„Co to znamená?“ ptal se hrabě Timašev, když si papír prohlédl ze všech stran.
„To nevím,“ odpověděl kapitán Servadac.
„Je však jisté, že pisatel této zprávy, ať už je to kdokoli, žil ještě 15. února, protože tím dnem je zpráva datována.“ „Zajisté,“ souhlasil hrabě Timašev. Zpráva však nebyla podepsána. Ničím také neprozrazovala místo odeslání.
Byla v ní slova latinská, anglická, italská a francouzská - těch posledních nejvíc.
„To nemůže být mystifikace,“ řekl kapitán Servadac.
„Je jasné, že tato zpráva se týká nového uspořádání vesmíru, jehož důsledky tu pociťujeme. Pouzdro, v němž byla uzavřena, patří jakémusi pozorovateli na nějaké lodi.“ „Ne, pane kapitáne,“ opravil jej poručík Prokop. „Takový pozorovatel by byl jistě vložil zprávu do láhve, kde by byla chráněna před vlhkostí lépe, než v tomto koženém pouzdře. Řekl bych spíš, že nějaký učenec, který se sám zachránil někde na pobřeží, chtěl někomu předat výsledky svých pozorování a že k tomu použil tohoto pouzdra, které zřejmě nepotřeboval tak nutně jako láhev.“ „Na tom nezáleží,“ řekl hrabě Timašev. „Teď je důležitější vysvětlit si význam podivné zprávy než zjišťovat jméno jejího pisatele. Pokusme se o to pěkně po pořádku. Co je především ta Gallia?“ „Neznám žádnou planetu, velkou ani malou, která by se tak jmenovala,“ odpověděl Hector Servadac.
„Pane kapitáne,“ řekl poručík Prokop, „dříve než budeme pokračovat, dovolte mi otázku.“ „Prosím, pane poručíku.“ „Nemyslíte, že tato zpráva zřejmě potvrzuje mou poslední domněnku, podle níž byl do prostoru vržen kus zeměkoule?“ „Ano... snad...,“ odpověděl Hector Servadac, „ačkoli námitky týkající se hmoty naší planety trvají.“ „V tom případě dal tedy onen učenec nové planetce jméno Gallia,“ dodal hrabě Timašev. „Že by to byl učenec francouzský (Gallia je starý latinský název pro území dnešní Francie),“ řekl poručík Prokop.
„To můžeme předpokládat,“ odpověděl kapitán Servadac. „Všimněte si, že ze šestnácti slov oné zprávy je devět slov francouzských, dvě latinská, dvě italská a dvě anglická. To by dokazovalo, že onen učenec nevěděl, do jakých rukou se jeho zpráva dostane, a chtěl proto použít různých jazyků, aby si zajistil, že jí nálezce porozumí.“ „Připusťme, že Gallia je jméno nové planetky, která letí prostorem,“ řekl hrabě Timašev, „a jděme dál: Ab sole vzdálenost 15. února dvě stě dvaašedesát milionů kilometrů.“ „To je skutečně vzdálenost, kterou musela mít Gallia v té době od Slunce,“ řekl poručík Prokop, „když protínala dráhu Marsu.“ „Dobrá,“ ozval se hrabě Timašev. „To je první bod zprávy, který souhlasí s naším pozorováním.“ „Správně,“ řekl poručík Prokop. „Dráha vykonaná od ledna do února, „ pokračoval v četbě hrabě Timašev, „tři sta třiašedesát milionů kilometrů.“ „Jde tu zřejmě o vzdálenost, kterou urazila Gallia po nové oběžné dráze,“ mínil Hector Servadac. „Ano,“ dodal poručík Prokop.
„Podle Keplerova zákona se rychlost Gallie, jinak řečeno dráha vykonaná ve stejných časových úsecích, postupně zmenšuje a nejvyšší teplota, jakou jsme zaznamenali, byla právě 15. února. Je tedy pravděpodobné, že toho dne byla Gallia v přísluní neboli nejblíže ke Slunci a že se pak pohybovala rychlostí dvakrát větší, než je rychlost Země, což je sto sedm tisíc dvě stě osmdesát kilometrů za hodinu.“ „Dobrá,“ odpověděl kapitán Servadac, „ale to nám neříká, do jaké vzdálenosti od Slunce se Gallia dostane ve svém odsluní a v co můžeme v budoucnosti doufat a čeho se bát.“ „Ne, pane kapitáne,“ potvrdil mu to poručík Prokop, „ale z řady přesných pozorování na různých místech dráhy „Gallie můžeme vypočítat prvky jejího oběhu, samozřejmě s přihlédnutím k zákonu všeobecné gravitace.“ „A tím vypočítáme i dráhu, kterou musí opisovat vesmírem,“ řekl kapitán Servadac. „Správně,“ pokračoval hrabě Timašev.
„Je-li Gallia planetkou, je jako všechna pohybující se tělesa podřízena zákonu mechaniky a Slunce řídí její oběh, tak jako řídí oběhy planet. Od okamžiku, kdy se kus zeměkoule oddělil, byl svázán neviditelnými pouty přitažlivosti a jeho dráha je nyní určena nezměnitelným zákonem.“ „Ledaže by jeho dráhu změnil později rušivý vliv nějaké hvězdy,“ řekl poručík Prokop. „Vždyt Galliaje ve srovnání s ostatními nebeskými tělesy docela maličká a planety na ni musí mít neodolatelný vliv.“ „To je jisté,“ souhlasil kapitán Servadac. „Gallii mohou čekat na její cestě nepříjemná setkání, která ji z dráhy vychýlí. Ale všimněte si, pánové, že už uvažujeme tak, jako by bylo prokázáno, že jsme obyvateli Gallie! A kdo nám vyvrátí, že Gallia, o níž zpráva hovoří, je docela prostě jednou z mnoha tisíc nově objevených planetek?“ „To ne,“ odpověděl poručík Prokop, „to nemůže být. Teleskopické planetky se pohybují jenom v malém prostoru mezi dráhou Marsu a Jupitera. Z toho plyne, že se nikdy nepřibližují ke Slunci tak, jak se k němu přiblížila Gallia ve svém přísluní. O tom nemůžeme pochybovat, protože ta zpráva se v tom shoduje s našimi domněnkami.“ „Naneštěstí nemáme potřebné přístroje,“ řekl hrabě Timašev, „abychom provedli nutná pozorování. Proto si taky nemůžeme vypočítat prvky naší planetky.“ „Kdoví?“ opáčil kapitán Servadac. „Nakonec se dříve nebo později dovíme vše.“ „A teď k posledním slovům zprávy,“ pokračoval hrabě Timašev. „Va bene! All right!! Výborně!!!
To neznamená nic.“ „Snad jen to,“ dodal Hector Servadac, „že pisatel zprávy je okouzlen novým stavem věcí a shledává, že na světě je všechno zařízeno co nejlépe.“
