KAPITOLA XV v níž se naši hrdinové snaží odhalit pravdu, ke které snad už mají velice blízko První hodiny plavby věnovali mořeplavci rozhovoru o důsledcích nového a nečekaného faktu, který se právě projevil. I když se z něho nedala vyvodit celá pravda, mohl hrabě Timašev s kapitánem Servadakem a s poručíkem Prokopem proniknout tajemstvím situace aspoň mnohem dál.
Co teď opravdu nepopíratelně věděli? To, že Dobryna vyplula od ostrova Gurbi, tj. od prvního stupně západní délky, a novou pevninou že byla zastavena až na třicátém stupni východní délky. Proplula tedy celkem patnácti stupni.
Připočteme-li k tomu délku průlivu, který jim umožnil proplout k nové pevnině, asi tři a půl stupně, a dále vzdálenost Gibraltaru od ostrova Gurbi, celkem sedm stupňů, dávalo to dohromady devětadvacet stupňů.
Dobryna tudíž opustila ostrov Gurbi a vrátila se k němu po stejné rovnoběžce, jinými slovy proplula dráhu uzavřeného kruhu a přitom přeplula přibližně dvacet devět stupňů!
A počítáme-li na jeden stupeň osmdesát kilometrů, byla celá dráha Dobryny dlouhá dva tisíce tři sta dvacet kilometrů.
A jestliže mořeplavci na místě ostrova Korfu a jónských ostrovů našli Gibraltar, pak musel zbytek zeměkoule v délce tří set jedenatřiceti stupňů úplně zmizet.
Kdo by byl chtěl proplout před katastrofou z Malty na Gibraltar východním směrem, byl by musel plout východní částí Středozemního moře, Suezským průplavem, Rudým mořem, Indickým oceánem, Sundami, Tichým oceánem a Atlantským oceánem. Ale místo této daleké plavby stačil nový, šedesát kilometrů dlouhý kanál a goeleta se octla na tři sta padesát kilometrů od Gibraltaru.
To byl výsledek výpočtu poručíka Prokopa i s přihlédnutím k možným omylům. Byl však dostatečně přesný, aby sloužil jako podklad k novým vývodům.
„Když se tedy Dobryna vrátila k místu svého vyplutí beze změny směru,“ řekl kapitán Servadac, „měli bychom z toho usoudit, že zeměkoule má teď v obvodu jen dva tisíce tři sta dvacet kilometrů!“ „Ano,“ odpověděl poručík Prokop. „Tím se zmenšil její průměr na pouhých sedm set čtyřicet kilometrů. je tedy šestnáctkrát kratší než před katastrofou, protože před ní měl délku dvanácti tisíc sedmi set pětašedesáti kilometrů. Je proto nesporné, že jsme právě vykonali plavbu kolem toho, co ze zeměkoule zbylo.“ „Tím by se taky vysvětlily mnohé jevy, které jsme až dosud zjistili,“ řekl hrabě Timašev. „Proto přitažlivost zeměkoule zmenšené do těchto rozměrů musí být menší a já taky chápu, že i její otáčení kolem osy se zrychlilo tak, že doba mezi dvěma východy slunce je pouze dvanáct hodin. A co se nové dráhy Země kolem Slunce týče...“ Hrabě Timašev se zarazil. Tento jev si novým zjištěním vysvětlit nedovedl.
„Nu, pane hrabě,“ tázal se kapitán Servadac, „jak je to s její oběžnou dráhou?“ „Co si o tom myslíš ty, Prokope?“ odpověděl hrabě otázkou určenou poručíkovi. „Otče,“ řekl poručík Prokop, „neexistuje dvojí výklad změny oběžné dráhy, nýbrž pouze jediný.“ „A ten je?“ zeptal se kapitán Servadac s podivnou živostí, jako by už tušil poručíkovu odpověď. „Museli bychom připustit,“ pokračoval Prokop, „že se kus zeměkoule oddělil, odnesl s sebou i část ovzduší a nyní letí sluneční soustavou po nové dráze, která už s dráhou Země nesouhlasí.“ Po tomto zcela přijatelném výkladu se hrabě Timašev, kapitán Servadac a poručík Prokop na chvíli zamysleli. Doopravdy zdrceni uvažovali o nevypočitatelných důsledcích tohoto nového stavu věcí. jestliže se od zeměkoule skutečně oddělil obrovský kus, kam teď letí? Jaký význam mají přisoudit výstřednosti jeho nynější eliptické dráhy? Do jaké vzdálenosti od Slunce je zanese? jak dlouho bude trvat jeden oběh kolem Slunce? Neztratí se podobně jako některé komety po dráze miliony kilometrů dlouhé někde v prostoru? Nebo se zas vrátí k prameni svého světla a tepla? A souhlasí rovina nové dráhy s rovinou ekliptiky? Mohou mít nějakou naději, že se jednou vrátí na zeměkouli, od níž byli tak násilně odděleni?
Ticho přerušil nejdřív kapitán Servadac bezděčným výkřikem: „Ke všem sakrům, pane poručíku, váš výklad vysvětluje mnoho věcí, ale připustit jej nemůžeme!“ „Pročpak, pane kapitáne?“ zeptal se poručík. „já naopak soudím, že vzdoruje všem námitkám.“ „Ne, opravdu ne! Existuje jedna, kterou vaše domněnka nevyvrací.“ „Která?“ zeptal se Prokop. „Poslyšte,“ pokračoval kapitán Servadac, „abychom si rozuměli! Vy trváte na tvrzení, že prostorem se teď řítí kus zeměkoule, který nás jako planetka unáší i s částí Středozemního moře od Gibraltaru k Maltě?“ „Na tom trvám!“ „Nuže,jak vysvětlíte, pane poručíku, objevení té neznámé pevniny, která nyní obklopuje tohle moře, a podivné uspořádání jejích břehů? Kdybychom byli unášeni kusem zeměkoule, byl by si ten kus ponechal svůj starý žulový nebo vápencový podklad a neměl by na svém povrchu ona nerostná seskupení, jejichž složení neznáme.“ Kapitánova námitka proti poručíkově teorii byla velmi vážná. Dalo se přesně vzato připustit, že se od zeměkoule oddělil velký úlomek a vzal s sebou i část atmosféry a část vod Středozemního moře. Mohlo se připustit i to, že nový pohyb kolem osy a kolem Slunce nesouhlasí s pohyby Země. Ale proč místo úrodného pobřeží Středozemního moře na jihu, na západě a na východě objevily se ty strmé stěny beze stopy rostlinstva a zcela neznámého složení?
Poručíka Prokopa přivedla odpověď na tuto námitku do značných rozpaků.
Musel se spokojit prohlášením, že budoucnost patrně skrývá mnohá, dnes nedosažitelná řešení. Rozhodně však nepokládal za nutné vzdát se domněnky, která vysvětlovala tolik dosud nevysvětlitelných věcí. Objev podivných břehů nemohl ovšem objasnit. Měl snad připustit, že tlak vnitřních sil uvolnil onen blok ze zemského nitra a vytlačil jej na povrch? To by bylo velmi pochybné. Kolik neznámých bylo ještě třeba vyřešit v tomto složitém a nesmírně obtížném problému!
Kapitán Servadac závěrem řekl: „Na tom ostatně nezáleží, že letíme prostorem na nové hvězdě, jestliže s námi letí Francie!“ „Francie... a Rusko!“ dodal hrabě Timašev. „A Rusko!“ přisvědčil spěšně štábní důstojník, aby potvrdil oprávněný dodatek hraběte.
Ale jestliže se teď po nové dráze pohybuje skutečně kus zeměkoule a má-li tento kus kulový tvar - což zmenšené rozměry potvrzovaly -, pak byly na místě obavy, že část Francie a podstatná část Ruské říše zůstaly na staré zeměkouli. Stejně tomu mohlo být i s Anglií. Také přerušení styku Gibraltaru s Británií, k němuž došlo už před šesti týdny, dosvědčovalo, že spojení po zemi, po moři, poštou a telegrafem už není možné. A jestliže ostrov Gurbi leží na rovníku nové planety - jak to vyplývalo ze stejné délky dne a noci -, pak severní a jižní pól musely být od ostrova stejně daleko, ve vzdálenosti rovnající se polovině dráhy Dobryny na její okružní plavbě, tedy asi tisíci sto šedesáti kilometrům. Z toho plynulo, že severní pól je pět set osmdesát kilometrů severně od ostrova Gurbi a jižní pól stejně daleko na jihu. Když si naši přátelé oba body zanesli do mapy, zjistili, že severní pól leží na jižním pobřeží Francie a jižní pól v africké poušti na devětadvacáté rovnoběžce.
