KAPITOLA XIX v níž je kapitán Servadac uznán za generálního guvernéra Gallie všemi hlasy včetně vlastního Španělů přišlo na palubu Hansy deset, i s dvanáctiletým chlapcem Pablem, který se také zachránil. Teď všichni uctivě přivítali toho, koho jim Ben Zuf představil jako generálního guvernéra kraje, a po jeho odchodu z mýtiny se zas pustili do práce.
Kapitán Servadac se zatím vydal se svými přáteli k pobřeží, kde byla zakotvena Hansa. Izák Hakhabut je v uctivé vzdálenosti následoval.
Teď už bylo všem jasno, že ze staré zeměkoule zůstal jen ostrov Gurbi a čtyři ostrůvky: Gibraltar, obsazený Angličany, Ceuta, opuštěná Španěly, Madalena, kde našli malou Italku, a hrob svatého Ludvíka na tuniském pobřeží. Kolem těchto ušetřených míst se rozlévalo Gallické moře, zabírající polovinu bývalého Středozemního moře, orámovaného teď nepřístupnými srázy neznámého složení a původu.
Jen dvě z těchto míst byla obydlena: gibraltarské skalisko obsazené třinácti Angličany a zásobené potravinami na mnoho let a ostrov Gurbi s dvaadvaceti obyvateli, kteří se museli živit vlastními produkty. Byl tu však možná ještě další neznámý ostrůvek a na něm poslední člověk z bývalé zeměkoule, onen tajemný pisatel zpráv vylovených Dobrynou. Nová planeta měla tedy celkem šestatřicet obyvatel.
A kdyby se snad jednou všichni tito lidé usadili na ostrově Gurbi, mohlo by jim těch tři sta padesát hektarů už obdělané, dobře připravené a dobře oseté půdy plně stačit. Jediným problémem teď bylo, kdy začne tato půda zase rodit, jinými slovy, za jak dlouho se Gallia zbaví mrazu mezihvězdných prostor a přiblíží se k Slunci a kdy tu zase vyroste bujná vegetace.
Obyvatelům Gallie teď tanuly na mysli dvě otázky: 1. Pohybuje se jejich hvězda po dráze, která je musí jednou přivést zpět ke Slunci - tudíž po elipse?
2. Jestliže je to elipsa, jaký má tvar, to znamená, kdy projde Gallia svým odsluním a vrátí se zpět ke Slunci?
Naneštěstí si Galliané nemohli na tyto otázky v současné době nijak odpovědět, protože neměli žádné prostředky pro pozorování.
Museli tedy počítat jen se svými zásobami. Byly to zásoby z Dobryny, cukr, víno, pálenka, konzervy atd., které mohly vydržet dva měsíce a kterých se hrabě Timašev vzdal ve prospěch kolonie. Pak náklad Hansy, který bude muset Izák Hakhabut dříve nebo později, dobrovolně nebo z donucení uvolnit pro společnou spotřebu. A konečně rostlinné a živočišné produkty ostrova; bude-li se s nimi dobře hospodařit, zajistí výživu obyvatelstva na dlouhá léta.
Kapitán Servadac, hrabě Timašev, poručík Prokop a Ben Zuf hovořili pochopitelně o těchto důležitých věcech už cestou k moři. První o tom začal hrabě Timašev, když se obrátil ke štábnímu důstojníkovi se slovy: „Pane kapitáne, byl jste těm dobrým lidem představen jako guvernér ostrova a já si myslím, že bychom u toho měli zůstat. jste Francouz a my jsme na zbytku francouzské kolonie. A protože každá lidská společnost musí mít svého vedoucího představitele, já a moji lidé vás za takového představitele uznáváme.“ „Namouduši, pane hrabě,“ odpověděl bez váhání kapitán Servadac, „já tu volbu přijímám a s ní veškerou odpovědnost, kterou mi ukládáte. Věřím ostatně, že se dokonale shodneme a že vykonáme vše pro společný zájem. Hrome! Zdá se mi, že nejhorší už je za námi, a věřím, že se dostaneme ze všeho, i kdybychom měli být od svých bližních odloučeni navždy.“ Po těchto slovech podal Hector Servadac hraběti Timaševovi ruku. Ten ji stiskl a lehce se uklonil. Byl to první stisk ruky, který si oba muži vyměnili od té doby, co se spolu setkali. Ostatně o jejich bývalém soupeřství nemohlo být už ani řeči.
„Především musíme rozhodnout velmi důležitou otázku,“ řekl kapitán Servadac. „Máme těm Španělům říci, v jaké jsme vlastně situaci?“ „To ne, pane guvernére,“ zvolal Ben Zuf, jako když vystřelí. „Ti lidé už jsou svou povahou slaboši. Kdyby se dověděli, na čem jsou, poklesli by na mysli a my bychom pak s nimi už nic nesvedli.“ „Myslím, že to jsou docela prostí lidé,“ řekl poručík Prokop, „a z toho, co bychom jim mohli o kosmografii říct, by vůbec nic nepochopili.“ „Ach,“ řekl pohrdavě kapitán Servadac, „i kdyby to pochopili, vůbec by je to nevzrušilo. Španělé jsou tak trochu fatalisté jako orientálci, nic se jich příliš nedotkne. Zahrají si na kytaru a na kastaněty, zatančí si fandango a na víc už nepomyslí. Co o tom soudíte vy, pane hrabě?“ „Já se přesto domnívám, že by bylo lepší říci jim pravdu, jako jsem ji řekl námořníkům z Dobryny.“ „To je i můj názor,“ odpověděl kapitán Servadac. „Nemyslím, že bychom měli svou situaci zamlčovat před těmi, kteří mají s námi sdílet všechna její nebezpečí.
I když jsou Španělé pravděpodobně velmi prostí lidé, jistě si už všimli některých fyzikálních změn, jako je délka dne, opačný postup slunce a zmenšení tíže.
Vysvětleme jim proto, že teď letíme prostorem daleko od zeměkoule, z níž tu zbyl jen tento ostrov.“ „Tak dobrá, dohodnuto,“ řekl Ben Zuf. „Řekneme jim všechno. Jen žádné tajnůstkářství. Přál bych si vidět pohled starého Izáka, až se doví, že se octl na několik milionů kilometrů od staré zeměkoule, kde lichvář jeho typu jistě nechal plno dlužníků. Teď si je sháněj, chlapíku!“ Izák Hakhabut šel asi padesát kroků za nimi, a tak nemohl z hovoru nic slyšet.
Kráčel shrbeně, cestou neustále naříkal a vzýval všechny bohy najednou. Občas mu však v malých živých očích zajiskřilo a rty se mu sevřely tak, že se ústa zúžila na malou čárku.
I on si dobře všiml nových fyzikálních jevů a častokrát o tom hovořil s Ben Zufem,jemuž se chtěl zalichotit. Ale Ben Zuf dával tomuto zchátralému Abrahámovu potomkovi najevo zřejmé opovržení. Na Hakhabutovo naléhání odpovídal jen žertováním. Tak mu často říkal, že člověk Izákova typu na dnešním stavu jen vydělá, protože místo obvyklého sta let všech synů Izraele se tady dožije nejméně dvou set let; a vzhledem k menší váze všech předmětů na povrchu Gallie nebudou mu tato léta připadat nijak těžká. A dodával, že zmizel-li jim z dohledu měsíc, může to být lichváři jeho typu lhostejné, protože není pravděpodobné, že by byl na měsíci někomu něco půjčil. Tvrdil mu, že slunce teď zapadá tam, kde obvykle vycházelo, jen proto, že mu někdo „přenesl postel“. A takových nesmyslů mu namluvil tisíce. Když na něho Izák naléhal, odpovídal mu vždy stejně: „Počkej, dědo, až se vrátí generální guvernér! Ten ti vysvětlí všechno!“ „A ochrání mé zboží?“ „Co si myslíš, Mojžíši? Než by tě nechal vykrást, spíš ti zboží zabaví.“ A tak starý Žid, kterého Ben Zuf oslovoval postupně všemi židovskými jmény, očekával denně pod dojmem těchto znepokojivých zpráv guvernérův příjezd.
Hector Servadac a jeho přátelé došli zatím na břeh. Tam uprostřed pobřežního oblouku kotvila Hansa. Byla jen velmi nedostatečně chráněna několika skalisky a vystavena nebezpečí, že ji trochu silnější západní vítr vrhne na pobřeží, kde se v několika minutách rozpadne. Na tomto kotvišti opravdu nemohla zůstat.
Dříve nebo později ji budou muset zavézt do ústí Cheliffu k ruské goeletě.
Když Izák spatřil svou lodicí, přivítal ji s takovým přívalem nářků, výkřiků a žalostného bědování, že mu kapitán Servadac musel nařídit, aby mlčel. Hrabě Timašev pak zůstal s Ben Zufem na břehu a kapitán Servadac s poručíkem Prokopem odpluli v člunu z Hansy. Brzy přirazili k plujícímu krámu.
Lodice byla ve výborném stavu, takže její náklad nijak neutrpěl. To zjistili okamžitě. V podpalubí bylo velké množství cukrových homolí, beden s čajem a žoků kávy, krabic s tabákem, beček s kořalkou, balíků bavlny, sudů s vínem, soudků se sušenými sledi, štůčků látek, vlněných obleků a dále velký výběr bot a čepic různých velikostí, nástroje, kuchyňské nářadí, porcelánové a hliněné nádoby, stohy papíru, láhve inkoustu, balíky zápalek, stovky kilogramů soli, pepře a jiného koření, kupa velkých holandských sýrů, a dokonce i sbírka kalendářů - to vše v ceně přes sto tisíc franků. Lodice totiž několik dní před katastrofou doplnila v Marseille své zásoby. Pak měla plout od Ceuty až do Tripolisu, kde všude měl vychytralý a mazaný Izák Hakhabut možnost ohromně vydělat.
„Tenhle skvělý náklad je pro nás pravým zlatým dolem,“ řekl kapitán Servadac.
„Jestli nám ovšem majitel dovolí v něm těžit,“ poznamenal poručík Prokop a potřásl hlavou.
„A co myslíte, pane poručíku, že by Izák s tím bohatstvím dělal? Až se doví, že tu nemá ani Marokánce, ani Francouze, ani Araby, které by mohl odírat, bude se muset podřídit.“ „To nevím. Ale podřídí-li se, rozhodně bude chtít za své zboží peníze.“ „Tak mu zaplatíme, pane poručíku, a to směnkou splatnou na staré zeměkouli!“ „Vy máte ostatně právo, pane kapitáne,“ pokračoval poručík Prokop, „zboží mu prostě zabavit.“ „To ne, pane poručíku. Právě že to je Němec, nechtěl bych s ním jednat německým způsobem. Opakuji jen, že brzy bude potřebovat spíš on nás než my jeho. Až se doví, že je na nové planetě a že pravděpodobně nemá žádnou naději na návrat na zeměkouli, prodá své zboží ještě rád.“ „Buď jak buď, lodici v tomto kotvišti nechat nemůžeme,“ prohlásil poručík Prokop. „Za prvního nečasu by byla zničena a nevydržela by tady ani tlak ledu, až moře zamrzne - což už nebude trvat dlouho.“ „Dobře, pane poručíku. Odvezete ji se svou posádkou do přístavu Cheliffu.“ „Hned zítra, pane kapitáne,“ přislíbil poručík Prokop.
„Čas kvapí!“ Když skončili prohlídku Hansy, vystoupil kapitán Servadac s poručíkem Prokopem zas na břeh. Dohodli se, že se celá kolonie shromáždí na strážnici u gurbi.
Španěly tam vezmou cestou s sebou. Izáka Hakhabuta vyzvali, aby šel s nimi.
Poslechl, ale neodpustil si znepokojený pohled ke své lodicí.
Za hodinu se dvaadvacet obyvatelů ostrova shromáždilo ve velké místnosti strážnice. Tam se mladý Pablo poprvé setkal s malou Ninou, která byla velmi ráda, že našla společníka svého věku.
Kapitán Servadac se ujal slova a oznámil všem srozumitelně, aby to pochopili i Španělé a Žid, že jim vyloží vážnou situaci, v níž se octli. Dodal, že počítá s jejich oddaností i s jejich odvahou a že teď musí všichni pracovat ve společném zájmu.
Španělé naslouchali klidně. Nemohli nic říkat, protože ještě nevěděli, co se od nich čeká. Jen Negrete se obrátil ke kapitánu Servadakovi s dotazem: „Pane guvernére, dříve než se se svými kamarády k něčemu zavážu, chtěl bych vědět, kdy nás budete moci odvézt do Španělska.“ „Odvézt je do Španělska, pane generální guvernére?“ vykřikl Izák dobrou francouzštinou. „Ne dříve, dokud mi nezaplatí své dluhy! Ti taškáři mi slíbili dvacet reálů za osobu, když je sem na palubě převezu. A jejich deset. To znamená, že mi dluží dvě stě reálů, a já volám za svědka...“ „Mlčíš, Mardochu!“ okřikl ho Ben Zuf. „Dostanete zaplaceno,“ řekl kapitán Servadac.
„To bude jen spravedlivé,“ podotkl Izák Hakhabut.
„Každému, co mu patří!
A kdyby mi ruský šlechtic chtěl půjčit dva nebo tři své námořníky, abych mohl odplout do Alžíru, dobře bych jim zaplatil... Ano... zaplatil bych jim... kdyby za to nechtěli příliš mnoho.“ „Do Alžíru!“ zvolal Ben Zuf, který se nedokázal ovládnout. „Víš přece...“ „Dovol mi, Ben Zufe, abych těm lidem řekl, co dosud nevědí,“ přerušil ho kapitán Servadac. Pak pokračoval španělsky: „Poslyšte, přátelé, z příčin, které jsme si dosud nedovedli vysvětlit, byli jsme odděleni od Španělska, od Itálie a od Francie - zkrátka od celé Evropy. Z ostatních pevnin zůstal jen tento ostrov, na kterém jsme našli útočiště. Nejsme už na zeměkouli, ale pravděpodobně na jejím úlomku, který nás nese s sebou, a zatím nelze předvídat, zda ten náš starý svět vůbec ještě někdy spatříme.“ Pochopili Španělé výklad kapitána Servadaka? Bylo to přinejmenším pochybné. Negrete aspoň kapitána požádal, aby to ještě jednou zopakoval.
Hector Servadac to vysvětlil, jak nejlépe dovedl, používaje výrazy, které tito prostí Španělé znali, a tak se mu podařilo situaci jim objasnit. Buď jak buď, po krátké poradě Negreta s jeho druhy se zdálo, že to všichni přijali vcelku netečně.
Co se Izáka Hakhabuta týče, ten kapitána Servadaka vyslechl, ale neřekl na to ani slovo. Stiskl jen rty, jako by chtěl zatajit úsměšek.
Hector Servadac se proto obrátil přímo k němu a zeptal se ho, zda po tom, co slyšel, hodlá ještě vyplout na moře a dopravit svou lodici do alžírského přístavu, po němž nezůstalo ani stopy.
Izák Hakhabut se tentokrát usmál, ale tak, aby to Španělé neviděli. Pak řekl rusky, aby tomu rozuměl jen hrabě Timašev a jeho námořníci: „To všechno není pravda. Jeho Excelence pan generální guvernér jen a jenom žertuje.“ Hrabě Timašev se po těchto slovech otočil k tomu strašnému člověku zády, špatně skrývaje svůj odpor. Izák Hakhabut se tedy obrátil přímo ke kapitánu Servadakovi a řekl mu francouzsky: „Tyhle povídačky jsou dobré tak pro Španěly. Ti na to naletí. Ale kdepak já!“ Pak přistoupil k Nině a řekl jí italsky: „Že to všechno není pravda, maličká?“ A vyšel s pokrčením ramen ze strážnice ven. „No tohle! Ten mizera zná snad všechny jazyky!“ zvolal Ben Zuf.
„Ano, Ben Zufe,“ odpověděl kapitán Servadac. „Ale ať hovoří francouzsky, rusky, španělsky, italsky nebo německy, vždy mluví jen o penězích!“
