×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Na kometě - Jules Verne, KAPITOLA XIV

KAPITOLA XIV ukáže určité napětí v mezinárodních vztazích a skončí zeměpisným omylem Goeleta rychle přistála u ostrůvku a Angličané si mohli z jejího štítu na zádi přečíst jméno Dobryna. Ohyb skal vytvořil v jižní části ostrůvku malou zátoku, do níž by se čtyři rybářské bárky nevešly, ale kde Dobryna mohla najít postačující a bezpečné kotviště, pokud by nezesílil jižní nebo východní vítr. Vplula tedy do této zátoky.

Spustila kotvu a u pobřeží ostrůvku přistál brzy čtyřveslový člun s hrabětem Timaševem a kapitánem Servadakem.

Plukovník Murphy a major Oliphant, ztuhlí a upjatí, je plni vážnosti očekávali.

Hector Servadac, prudký jako všichni Francouzi, je oslovil jako první.

„Ach pánové,“ zvolal, „chvála Bohu! Unikli jste podobně jako my katastrofě a jsme opravdu šťastni, že můžeme stisknout ruce svým bližním!“ Angličtí důstojníci neučinili jediný krok, jediné gesto.

Hector Servadac si jejich koženosti nevšímal a pokračoval: „Máte nějaké zprávy z Francie, z Ruska, z Anglie, z Evropy? Kam až zasáhly tyto změny? Máte spojení se svou vlastí? Máte...“ „S kým máme tu čest hovořit?“ přerušil ho plukovník Murphy, vypínaje se tak, aby neztratil ani centimetr ze své výšky. „Máte pravdu,“ řekl kapitán Servadac s nepostřehnutelným pokrčením ramen, „ještě jsme se navzájem nepředstavili.“ A obrátil se ke svému společníkovi, jehož ruská zdrženlivost se vyrovnala britskému chladu obou důstojníků.

„Hrabě Vasilij Timašev,“ představil jej.

„Major sir John Temple Oliphant,“ řekl plukovník Murphy hraběti Timaševovi.

Rus a Angličan se uklonili.

„Kapitán brigádního štábu Hector Servadac,“ řekl hrabě Timašev.

„Plukovník Henage Finch Murphy,“ ozval se vážným tónem major Oliphant.

Také oni se navzájem uklonili.

Zdvořilostní pravidla byla přísně dodržena. Teď mohli hovořit, aniž si zadali.

Hovor se vedl pochopitelně francouzsky, což je jazyk běžně užívaný Angličany i Rusy. Tohoto stavu dosáhli krajané kapitána Servadaka tím, že umíněně odmítali učit se jak anglicky, tak rusky.

Plukovník Murphy pokynul rukou, vykročil před svými hosty sledován majorem Oliphantem a odvedl je do pokoje, který obýval se svým kolegou. Byla to jakási pevnost vytesaná do skály, zařízená však značně pohodlně. Všichni tam usedli a rozhovor mohl pokračovat.

Hector Servadac, kterého taková obřadnost podráždila, přenechal slovo hraběti Timaševovi. Ten pochopil úmysl Angličanů předstírat, že před vzájemným představením nic neslyšeli, a proto celý rozhovor zopakoval od začátku.

„Pánové,“ řekl, jistě víte o katastrofě, jejíž dosah a příčiny jsme dosud nemohli zjistit a ke které došlo z 31. prosince na 1. ledna. Při pohledu na to, co zbylo z vašeho dřívějšího území, totiž na tento ostrůvek, je nám jasné, že jste pocítili účinky katastrofy velmi důkladně.“ Oba angličtí důstojníci se souhlasně uklonili stejným pohybem těla.

„Můj společník kapitán Servadac,“ pokračoval hrabě, „byl sám postižen neméně. Plnil právě jako štábní důstojník zvláštní úkol na alžírském pobřeží.“ „Tuším, že ve francouzské kolonii,“ řekl major Oliphant s přivřenýma očima. „Nejfrancouzštější ze všech,“ přisvědčil kapitán Servadac.

„Bylo to při ústí Cheliffu,“ pokračoval chladně hrabě Timašev. „Tam se oné chmurné noci část africké pevniny proměnila náhle v ostrova její zbytek zřejmě úplně zmizel z povrchu zemského.“ „Ach,“ přijal plukovník Murphy lakonicky tuto zprávu. „A mohu vědět, pane hrabě, kde jste byl oné chmurné noci vy?“ zeptal se major Oliphant.

„Na moři, pane majore, na palubě své goelety. A pokládám za zázrak, že jsme nepřišli o životy i o loď.“ „K tomu vám můžeme jen blahopřát, pane hrabě,“ ozval se plukovník Murphy. Hrabě Timašev pokračoval: „Náhoda nás přivedla k alžírskému pobřeží a já jsem měl to štěstí, že jsem tam na novém ostrově našel kapitána Servadaka a jeho sluhu, který se jmenuje Ben Zuf.“ „Ben?“ podivil se major Oliphant. „Zuf!“ zvolal Hector Servadac, jako by si oddychl „uf“.

„Kapitán Servadac se chtěl co nejdříve dozvědět nějaké zprávy,“ pokračoval hrabě Timašev, „a tak nastoupil na palubu Dobryny. Zamířili jsme společně k bývalému východu a snažili se zjistit, co z alžírské kolonie zbylo... Nezbylo z ní nic...“ Plukovník Murphy pohnul lehce rty, aby tím naznačil, že tato kolonie už tím, že byla francouzská, nemohla být příliš pevná. Hector Servadac se ihned nadzdvihl, aby plukovníkovi oponoval, ale ovládl se nakonec.

„Pánové,“ řekl hrabě Timašev, „tato katastrofa měla obrovský rozsah. V celé východní části Středozemního moře jsme nenašli ani jedinou stopu po starém území, ani Alžírsko, ani Tunisko... kromě jediného místa, malého skaliska vyčnívajícího nad hladinou u Kartága, kde leží hrobka francouzského krále...“ „Tuším, že Ludvíka IX.,“ řekl plukovník Murphy.

„Známějšího pod jménem svatý Ludvík, pane plukovníku,“ vpadl mu do řeči kapitán Servadac, kterému plukovník Murphy odpověděl souhlasným pousmáním.

Pak hrabě Timašev vyprávěl, že goeleta plula na jih až ke Gábeskému zálivu, že saharské moře už neexistuje - což oba Angličané považovali za zcela přirozené, protože to bylo francouzské dílo -, že se u tripolských břehů vynořilo nové pobřeží podivného složení, táhnoucí se podle dvanáctého poledníku k severu až na místo ostrova Malty.

„A tento anglický ostrov,“ pospíšil si dodat kapitán Servadac, „zmizel v propasti za Alžírskem i s hlavním městem Valettou, s pevnostmi, s vojáky, s důstojníky i se svou vládou.“ Čela obou Angličanů se na okamžik zachmuřila, ale vzápětí se jejich tváře rychle vyjasnily a výrazně vyjádřily pochybnost o tom, co jim ten francouzský důstojník právě řekl.

„To úplné zmizení nelze tak snadno připustit,“ podotkl plukovník Murphy.

„Proč?“ ptal se kapitán Servadac.

„Malta je anglický ostrov,“ odpověděl major Oliphant, „a jako takový...“ „Zmizel právě tak, jako by to byl ostrov čínský!“ namítl kapitán Servadac. „Možná že jste se při zjišťování polohy za plavby mýlili!“ „Ne, pánové,“ řekl hrabě Timašev. „Nedošlo k žádnému omylu, to nechť je nám jasné. Anglie se na té katastrofě podílí jistě značnou částí. Nejenže ostrov Malta neexistuje, ale nadto celé Středozemní moře je přehrazeno novou pevninou. Nebýt úzké průrvy přerušující na jediném místě linii pobřeží, nikdy bychom se nebyli dostali až k vám. Naneštěstí je zcela prokázáno, že stejně jako nic nezůstalo z Malty, nezůstalo nic ani z jónských ostrovů, které před několika lety přešly pod anglický protektorát.“ „A já nevěřím,“ dodal kapitán Servadac, „že si lord nejvyšší komisař, váš nadřízený, mohl k té katastrofě blahopřát.“ „Nejvyšší komisař? Náš nadřízený?“ opáčil plukovník Murphy, který zřejmě nepochopil, co tu slyšel.

„Stejně jako si nemůžete blahopřát ani vy k tomu, co vám zbylo z ostrova Korfu,“ pokračoval kapitán Servadac.

„Z Korfu?“ podivil se major Oliphant.

„Řekl pan kapitán skutečně Korfu?“ „Ano, Korfu,“ opakoval Hector Servadac. Oba nesmírně udivení Angličané zůstali chvíli neschopni odpovědi. Ptali se v duchu, co tím francouzský důstojník míní, ale jejich údiv se ještě zvětšil, když. hrabě Timašev chtěl vědět, mají-li nějaké zprávy z Anglie, doručené anglickými loděmi nebo došlé podmořským kabelem.

„Ne, pane hrabě, protože kabel se přetrhl,“ odpověděl plukovník Murphy.

„Nuže, pánové, a nenavázali jste spojení s pevninou prostřednictvím italského telegrafu?“ „Italského?“ podivil se major Oliphant. „Chcete snad říct španělského?“ „Italského nebo španělského,“ pokračoval kapitán Servadac, „na tom nezáleží, pánové, jestliže jste dostali zprávu ze svého hlavního města.“ „Žádné zprávy jsme nedostali,“ odpověděl plukovník Murphy. „Ale jsme úplně klidní, protože to už nemůže dlouho trvat...“ „Co když vaše hlavní město už neexistuje? !“ řekl docela vážně kapitán Servadac.

„Cože? Naše hlavní město?“ „To je samozřejmé, neexistuje-li už Anglie!“ „Cože? Anglie?“ Plukovník Murphy a major Oliphant mechanicky vstali jako vymrštění nějakým perem.

„Zdá se mi,“ řekl plukovník Murphy, „že spíš než Anglie zmizela Francie...“ „Francie je mnohem pevnější, protože leží na pevnině!“ odpověděl nakvašeně kapitán Servadac. „Že je pevnější než Anglie?“ „Anglie je přece jenom ostrov, a to ostrov tak členěný, že se musel celý rozpadnout!“ Situace se stávala kritickou. Oba Angličané vyletěli a kapitán Servadac byl rozhodnut neustoupit ani o krok.

Hrabě Timašev chtěl soky, rozohněné už pouhou národnostní otázkou, uklidnit, ale to se mu nepodařilo.

„Pánové,“ řekl chladně kapitán Servadac, „myslím, že by našemu rozhovoru prospělo, kdybychom v něm pokračovali venku. Vy jste tady doma; nechtěli byste jít raději ven?“ A Hector Servadac vyšel z místnosti sledován hrabětem Timaševem i oběma Angličany. Všichni se zastavili na plošině v horní části ostrůvku, kterou kapitán pokládal za neutrální území.

„Pánové,“ řekl kapitán Servadac oběma Angličanům, „ač je Francie ztrátou Alžírska velmi ochuzena, dokáže stále ještě odpovědět na každou provokaci, ať k ní dojde kdekoli a vyvolá ji kdokoli. A jako francouzský důstojník mám tu čest zastupovat Francii i na tomto ostrůvku stejným právem, jakým vy zde zastupujete Anglii!“ „Tak jest,“ pravil plukovník Murphy. „A já nestrpím...“ „Ani já ne,“ řekl major Oliphant. „A protože tady jsme na neutrálním území...“ „Na neutrálním?“ zvolal plukovník Murphy. „Tady jsme na anglické půdě, pane!“ „Na anglické?“ „Ano, na území chráněném anglickou vlajkou!“ A plukovník ukázal na britskou vlajku, která vlála na vrcholu ostrůvku. „Ach, tak vám se zlíbilo vztyčit zde po katastrofě vlajku...,“ řekl ironicky kapitán Servadac.

„Byla tu i před tím.“ „Ale vlajka protektorátu, a ne vlajka britského území!“ „Protektorátu?“ zvolali oba důstojníci. „Pánové,“ řekl Hector Servadac a dupl, „tento ostrůvek je vše, co teď zbývá z území samostatné republiky, nad níž měla Anglie vždy jen právo ochrany!“ „Republiky?“ zvolal plukovník Murphy s vytřeštěnýma očima. „A i to právo ochrany nad Jónskými ostrovy je velmi pochybné,“ pokračoval kapitán Servadac, „protože jste si je desetkrát přisvojili a desetkrát je ztratili!“ „Nad Jónskými ostrovy?“ zvolal major Oliphant. „A tady, na ostrově Korfu...“ „Na Korfu?“ Úžas obou Angličanů dostoupil takového stupně, že dosud velmi zdrženlivý hrabě Timašev pokládal za svou povinnost vmísit se do sporu, ač byl už připraven zastat se štábního důstojníka. Obrátil se proto k plukovníkovi Murphymu, ale ten už mnohem klidněji prohlásil ke kapitánu Servadakovi: „Pane, nemohu vás už déle nechávat v omylu, jehož příčinu nechápu. Tady jste na území, které je zcela anglické právem zabrání a v anglickém vlastnictví už od roku 1704. Toto právo nám bylo potvrzeno mírem utrechtským. Francie a Španělsko se sice několikrát pokusily toto právo nám upřít, a to roku 1727, 1779 a 1782, ale bez úspěchu! Jste tedy na tomto ostrůvku přes jeho nepatrné rozměry tak jistě v Anglii, jako kdybyste stál na Trafalgarském náměstí v Londýně!“ „Což nejsme na ostrově Korfu, na největším z Jónských ostrovů?“ zeptal se hrabě Timašev tónem nejvyššího překvapení. „Ne, pane, ne,“ odpověděl plukovník Murphy.

„Tady jste na Gibraltaru!“ Gibraltar! Toto slovo zaznělo v uších hraběte Timaševa a štábního důstojníka jako úder hromu. Byli přesvědčeni, že se octli na Korfu, ve východní části Středozemního moře, a zatím byli na Gibraltaru, na západním konci Středomoří, ačkoli se Dobryna na své výzkumné plavbě neobrátila nikde zpět!

To byl nový fakt, z něhož museli vyvodit důsledky. Hrabě Timašev se už k tomu chystal, když jeho pozornost upoutaly výkřiky. Otočil se a ke svému překvapení spatřil posádku Dobryny v ostré hádce s anglickými vojáky.

Co bylo příčinou tohoto střetu? Docela obyčejný spor námořníka Panovky s desátníkem Pimem. A proč k němu došlo? Protože náboj vystřelený z děla zlomil jedno z ráhen goelety a zároveň přerazil Panovkovi dýmku a pohmoždil mu nos.

A tak zatímco se hrabě Timašev a kapitán Servadac jen stěží domluvili s anglickými důstojníky, posádka Dobryny se málem servala s posádkou ostrůvku.

Hector Servadac se postavil přirozeně za Panovku a major Oliphant hned prohlásil, že Anglie neodpovídá za své náboje, že vina je na ruském námořníkovi, který byl tam, kde v době výstřelu být neměl, a že kdyby neměl tak dlouhý nos, nebylo by se mu nic stalo atd.

Tohle zamrzelo i hraběte Timaševa, který přes svou zdrženlivost vyměnil s oběma důstojníky několik nakvašených slova dal své posádce rozkaz k okamžitému návratu na loď.

„Ještě se s vámi setkáme, pánové,“ řekl kapitán Servadac oběma Angličanům.

„Kdykoli vám bude libo,“ odtušil major Oliphant.

Ve skutečnosti po zjištění nového faktu, že Gibraltar se octl tam, kde měli zeměpisně najít Korfu, toužili hrabě Timašev i kapitán Servadac už jen po jediném: vrátit se - jeden do Ruska, druhý do Francie.

Proto Dobryna okamžitě vyplula a za dvě hodiny už neviděla ani to, co z Gibraltaru zbylo.


KAPITOLA XIV

ukáže určité napětí v mezinárodních vztazích a skončí zeměpisným omylem

 

 Goeleta rychle přistála u ostrůvku a Angličané si mohli z jejího štítu na zádi přečíst jméno Dobryna.

 Ohyb skal vytvořil v jižní části ostrůvku malou zátoku, do níž by se čtyři rybářské bárky nevešly, ale kde Dobryna mohla najít postačující a bezpečné kotviště, pokud by nezesílil jižní nebo východní vítr. Vplula tedy do této zátoky.

 Spustila kotvu a u pobřeží ostrůvku přistál brzy čtyřveslový člun s hrabětem Timaševem a kapitánem Servadakem.

 Plukovník Murphy a major Oliphant, ztuhlí a upjatí, je plni vážnosti očekávali.

 Hector Servadac, prudký jako všichni Francouzi, je oslovil jako první.

 „Ach pánové,“ zvolal, „chvála Bohu! Unikli jste podobně jako my katastrofě a jsme opravdu šťastni, že můžeme stisknout ruce svým bližním!“ Angličtí důstojníci neučinili jediný krok, jediné gesto.

 Hector Servadac si jejich koženosti nevšímal a pokračoval:

 „Máte nějaké zprávy z Francie, z Ruska, z Anglie, z Evropy? Kam až zasáhly tyto změny? Máte spojení se svou vlastí? Máte...“

 „S kým máme tu čest hovořit?“ přerušil ho plukovník Murphy, vypínaje se tak, aby neztratil ani centimetr ze své výšky.

 „Máte pravdu,“ řekl kapitán Servadac s nepostřehnutelným pokrčením ramen, „ještě jsme se navzájem nepředstavili.“ A obrátil se ke svému společníkovi, jehož ruská zdrženlivost se vyrovnala britskému chladu obou důstojníků.

 „Hrabě Vasilij Timašev,“ představil jej.

 „Major sir John Temple Oliphant,“ řekl plukovník Murphy hraběti Timaševovi.

 Rus a Angličan se uklonili.

 „Kapitán brigádního štábu Hector Servadac,“ řekl hrabě Timašev.

 „Plukovník Henage Finch Murphy,“ ozval se vážným tónem major Oliphant.

 Také oni se navzájem uklonili.

 Zdvořilostní pravidla byla přísně dodržena. Teď mohli hovořit, aniž si zadali.

 Hovor se vedl pochopitelně francouzsky, což je jazyk běžně užívaný Angličany i Rusy. Tohoto stavu dosáhli krajané kapitána Servadaka tím, že umíněně odmítali učit se jak anglicky, tak rusky.

 Plukovník Murphy pokynul rukou, vykročil před svými hosty sledován majorem Oliphantem a odvedl je do pokoje, který obýval se svým kolegou. Byla to jakási pevnost vytesaná do skály, zařízená však značně pohodlně. Všichni tam usedli a rozhovor mohl pokračovat.

 Hector Servadac, kterého taková obřadnost podráždila, přenechal slovo hraběti Timaševovi. Ten pochopil úmysl Angličanů předstírat, že před vzájemným představením nic neslyšeli, a proto celý rozhovor zopakoval od začátku.

 „Pánové,“ řekl, jistě víte o katastrofě, jejíž dosah a příčiny jsme dosud nemohli zjistit a ke které došlo z 31. prosince na 1. ledna. Při pohledu na to, co zbylo z vašeho dřívějšího území, totiž na tento ostrůvek, je nám jasné, že jste pocítili účinky katastrofy velmi důkladně.“ Oba angličtí důstojníci se souhlasně uklonili stejným pohybem těla.

 „Můj společník kapitán Servadac,“ pokračoval hrabě, „byl sám postižen neméně. Plnil právě jako štábní důstojník zvláštní úkol na alžírském pobřeží.“

 „Tuším, že ve francouzské kolonii,“ řekl major Oliphant s přivřenýma očima.

 „Nejfrancouzštější ze všech,“ přisvědčil kapitán Servadac.

 „Bylo to při ústí Cheliffu,“ pokračoval chladně hrabě Timašev. „Tam se oné chmurné noci část africké pevniny proměnila náhle v ostrova její zbytek zřejmě úplně zmizel z povrchu zemského.“

 „Ach,“ přijal plukovník Murphy lakonicky tuto zprávu.

 „A mohu vědět, pane hrabě, kde jste byl oné chmurné noci vy?“ zeptal se major Oliphant.

 „Na moři, pane majore, na palubě své goelety. A pokládám za zázrak, že jsme nepřišli o životy i o loď.“

 „K tomu vám můžeme jen blahopřát, pane hrabě,“ ozval se plukovník Murphy.

 Hrabě Timašev pokračoval:

 „Náhoda nás přivedla k alžírskému pobřeží a já jsem měl to štěstí, že jsem tam na novém ostrově našel kapitána Servadaka a jeho sluhu, který se jmenuje Ben Zuf.“

 „Ben?“ podivil se major Oliphant.

 „Zuf!“ zvolal Hector Servadac, jako by si oddychl „uf“.

 „Kapitán Servadac se chtěl co nejdříve dozvědět nějaké zprávy,“ pokračoval hrabě Timašev, „a tak nastoupil na palubu Dobryny. Zamířili jsme společně k bývalému východu a snažili se zjistit, co z alžírské kolonie zbylo... Nezbylo z ní nic...“ Plukovník Murphy pohnul lehce rty, aby tím naznačil, že tato kolonie už tím, že byla francouzská, nemohla být příliš pevná. Hector Servadac se ihned nadzdvihl, aby plukovníkovi oponoval, ale ovládl se nakonec.

 „Pánové,“ řekl hrabě Timašev, „tato katastrofa měla obrovský rozsah. V celé východní části Středozemního moře jsme nenašli ani jedinou stopu po starém území, ani Alžírsko, ani Tunisko... kromě jediného místa, malého skaliska vyčnívajícího nad hladinou u Kartága, kde leží hrobka francouzského krále...“ „Tuším, že Ludvíka IX.,“ řekl plukovník Murphy.

 „Známějšího pod jménem svatý Ludvík, pane plukovníku,“ vpadl mu do řeči kapitán Servadac, kterému plukovník Murphy odpověděl souhlasným pousmáním.

 Pak hrabě Timašev vyprávěl, že goeleta plula na jih až ke Gábeskému zálivu, že saharské moře už neexistuje - což oba Angličané považovali za zcela přirozené, protože to bylo francouzské dílo -, že se u tripolských břehů vynořilo nové pobřeží podivného složení, táhnoucí se podle dvanáctého poledníku k severu až na místo ostrova Malty.

 „A tento anglický ostrov,“ pospíšil si dodat kapitán Servadac, „zmizel v propasti za Alžírskem i s hlavním městem Valettou, s pevnostmi, s vojáky, s důstojníky i se svou vládou.“ Čela obou Angličanů se na okamžik zachmuřila, ale vzápětí se jejich tváře rychle vyjasnily a výrazně vyjádřily pochybnost o tom, co jim ten francouzský důstojník právě řekl.

 „To úplné zmizení nelze tak snadno připustit,“ podotkl plukovník Murphy.

 „Proč?“ ptal se kapitán Servadac.

 „Malta je anglický ostrov,“ odpověděl major Oliphant, „a jako takový...“

 „Zmizel právě tak, jako by to byl ostrov čínský!“ namítl kapitán Servadac.

 „Možná že jste se při zjišťování polohy za plavby mýlili!“

„Ne, pánové,“ řekl hrabě Timašev. „Nedošlo k žádnému omylu, to nechť je nám jasné. Anglie se na té katastrofě podílí jistě značnou částí. Nejenže ostrov Malta neexistuje, ale nadto celé Středozemní moře je přehrazeno novou pevninou. Nebýt úzké průrvy přerušující na jediném místě linii pobřeží, nikdy bychom se nebyli dostali až k vám. Naneštěstí je zcela prokázáno, že stejně jako nic nezůstalo z Malty, nezůstalo nic ani z jónských ostrovů, které před několika lety přešly pod anglický protektorát.“

 „A já nevěřím,“ dodal kapitán Servadac, „že si lord nejvyšší komisař, váš nadřízený, mohl k té katastrofě blahopřát.“

 „Nejvyšší komisař? Náš nadřízený?“ opáčil plukovník Murphy, který zřejmě nepochopil, co tu slyšel.

 „Stejně jako si nemůžete blahopřát ani vy k tomu, co vám zbylo z ostrova Korfu,“ pokračoval kapitán Servadac.

 „Z Korfu?“ podivil se major Oliphant.

 „Řekl pan kapitán skutečně Korfu?“

 „Ano, Korfu,“ opakoval Hector Servadac.

 Oba nesmírně udivení Angličané zůstali chvíli neschopni odpovědi. Ptali se v duchu, co tím francouzský důstojník míní, ale jejich údiv se ještě zvětšil, když. hrabě Timašev chtěl vědět, mají-li nějaké zprávy z Anglie, doručené anglickými loděmi nebo došlé podmořským kabelem.

 „Ne, pane hrabě, protože kabel se přetrhl,“ odpověděl plukovník Murphy.

 „Nuže, pánové, a nenavázali jste spojení s pevninou prostřednictvím italského telegrafu?“

 „Italského?“ podivil se major Oliphant.

 „Chcete snad říct španělského?“

 „Italského nebo španělského,“ pokračoval kapitán Servadac, „na tom nezáleží, pánové, jestliže jste dostali zprávu ze svého hlavního města.“

 „Žádné zprávy jsme nedostali,“ odpověděl plukovník Murphy.

 „Ale jsme úplně klidní, protože to už nemůže dlouho trvat...“

 „Co když vaše hlavní město už neexistuje?!“ řekl docela vážně kapitán Servadac.

 „Cože? Naše hlavní město?“

 „To je samozřejmé, neexistuje-li už Anglie!“

 „Cože? Anglie?“ Plukovník Murphy a major Oliphant mechanicky vstali jako vymrštění nějakým perem.

 „Zdá se mi,“ řekl plukovník Murphy, „že spíš než Anglie zmizela Francie...“

 „Francie je mnohem pevnější, protože leží na pevnině!“ odpověděl nakvašeně kapitán Servadac.

 „Že je pevnější než Anglie?“

 „Anglie je přece jenom ostrov, a to ostrov tak členěný, že se musel celý rozpadnout!“ Situace se stávala kritickou. Oba Angličané vyletěli a kapitán Servadac byl rozhodnut neustoupit ani o krok.

 Hrabě Timašev chtěl soky, rozohněné už pouhou národnostní otázkou, uklidnit, ale to se mu nepodařilo.

 „Pánové,“ řekl chladně kapitán Servadac, „myslím, že by našemu rozhovoru prospělo, kdybychom v něm pokračovali venku. Vy jste tady doma; nechtěli byste jít raději ven?“ A Hector Servadac vyšel z místnosti sledován hrabětem Timaševem i oběma Angličany. Všichni se zastavili na plošině v horní části ostrůvku, kterou kapitán pokládal za neutrální území.

 „Pánové,“ řekl kapitán Servadac oběma Angličanům, „ač je Francie ztrátou Alžírska velmi ochuzena, dokáže stále ještě odpovědět na každou provokaci, ať k ní dojde kdekoli a vyvolá ji kdokoli. A jako francouzský důstojník mám tu čest zastupovat Francii i na tomto ostrůvku stejným právem, jakým vy zde zastupujete Anglii!“

 „Tak jest,“ pravil plukovník Murphy.

 „A já nestrpím...“

 „Ani já ne,“ řekl major Oliphant.

 „A protože tady jsme na neutrálním území...“

 „Na neutrálním?“ zvolal plukovník Murphy.

 „Tady jsme na anglické půdě, pane!“

 „Na anglické?“

 „Ano, na území chráněném anglickou vlajkou!“ A plukovník ukázal na britskou vlajku, která vlála na vrcholu ostrůvku.

 „Ach, tak vám se zlíbilo vztyčit zde po katastrofě vlajku...,“ řekl ironicky kapitán Servadac.

 „Byla tu i před tím.“

 „Ale vlajka protektorátu, a ne vlajka britského území!“

 „Protektorátu?“ zvolali oba důstojníci.

 „Pánové,“ řekl Hector Servadac a dupl, „tento ostrůvek je vše, co teď zbývá z území samostatné republiky, nad níž měla Anglie vždy jen právo ochrany!“

 „Republiky?“ zvolal plukovník Murphy s vytřeštěnýma očima.

 „A i to právo ochrany nad Jónskými ostrovy je velmi pochybné,“ pokračoval kapitán Servadac, „protože jste si je desetkrát přisvojili a desetkrát je ztratili!“

 „Nad Jónskými ostrovy?“ zvolal major Oliphant.

 „A tady, na ostrově Korfu...“

 „Na Korfu?“ Úžas obou Angličanů dostoupil takového stupně, že dosud velmi zdrženlivý hrabě Timašev pokládal za svou povinnost vmísit se do sporu, ač byl už připraven zastat se štábního důstojníka. Obrátil se proto k plukovníkovi Murphymu, ale ten už mnohem klidněji prohlásil ke kapitánu Servadakovi:

 „Pane, nemohu vás už déle nechávat v omylu, jehož příčinu nechápu. Tady jste na území, které je zcela anglické právem zabrání a v anglickém vlastnictví už od roku 1704. Toto právo nám bylo potvrzeno mírem utrechtským. Francie a Španělsko se sice několikrát pokusily toto právo nám upřít, a to roku 1727, 1779 a 1782, ale bez úspěchu! Jste tedy na tomto ostrůvku přes jeho nepatrné rozměry tak jistě v Anglii, jako kdybyste stál na Trafalgarském náměstí v Londýně!“

 „Což nejsme na ostrově Korfu, na největším z Jónských ostrovů?“ zeptal se hrabě Timašev tónem nejvyššího překvapení.

 „Ne, pane, ne,“ odpověděl plukovník Murphy.

 „Tady jste na Gibraltaru!“ Gibraltar! Toto slovo zaznělo v uších hraběte Timaševa a štábního důstojníka jako úder hromu. Byli přesvědčeni, že se octli na Korfu, ve východní části Středozemního moře, a zatím byli na Gibraltaru, na západním konci Středomoří, ačkoli se Dobryna na své výzkumné plavbě neobrátila nikde zpět!

 To byl nový fakt, z něhož museli vyvodit důsledky. Hrabě Timašev se už k tomu chystal, když jeho pozornost upoutaly výkřiky. Otočil se a ke svému překvapení spatřil posádku Dobryny v ostré hádce s anglickými vojáky.

 Co bylo příčinou tohoto střetu? Docela obyčejný spor námořníka Panovky s desátníkem Pimem. A proč k němu došlo? Protože náboj vystřelený z děla zlomil jedno z ráhen goelety a zároveň přerazil Panovkovi dýmku a pohmoždil mu nos.

 A tak zatímco se hrabě Timašev a kapitán Servadac jen stěží domluvili s anglickými důstojníky, posádka Dobryny se málem servala s posádkou ostrůvku.

 Hector Servadac se postavil přirozeně za Panovku a major Oliphant hned prohlásil, že Anglie neodpovídá za své náboje, že vina je na ruském námořníkovi, který byl tam, kde v době výstřelu být neměl, a že kdyby neměl tak dlouhý nos, nebylo by se mu nic stalo atd.

 Tohle zamrzelo i hraběte Timaševa, který přes svou zdrženlivost vyměnil s oběma důstojníky několik nakvašených slova dal své posádce rozkaz k okamžitému návratu na loď.

 „Ještě se s vámi setkáme, pánové,“ řekl kapitán Servadac oběma Angličanům.

 „Kdykoli vám bude libo,“ odtušil major Oliphant.

 Ve skutečnosti po zjištění nového faktu, že Gibraltar se octl tam, kde měli zeměpisně najít Korfu, toužili hrabě Timašev i kapitán Servadac už jen po jediném: vrátit se - jeden do Ruska, druhý do Francie.

 Proto Dobryna okamžitě vyplula a za dvě hodiny už neviděla ani to, co z Gibraltaru zbylo.