KAPITOLA XIII hovoří o plukovníkovi Murphym, o majoru Oliphantovi, o desátníku Pimovi a o náboji, který zmizel za obzorem „Vzal bych si vašeho střelce, jestli dovolíte,“ řekl plukovník Murphy, když se po dvoudenním rozmýšlení rozhodl konečně pro tento dlouho rozvažovaný tah. „Dovolím vám to, protože tomu nemohu zabránit,“ odpověděl major Oliphant, pozorující zamyšleně šachovnici.
Tato scéna se odehrávala 17. února - podle starého kalendáře - a uplynul celý den, než major Oliphant odpověděl na tah plukovníka Murphyho.
Nutno říci, že tato šachová partie začala před čtyřmi měsíci a že oba soupeři udělali teprve dvacet tahů. Oba byli ostatně žáky slavného Philidora, který říkal, že v této hře není nikdo silný, nedovede-li hrát s pěšáky, jimž říkal „duše šachu“.
Ani jeden pěšák nebyl taky až dosud obětován jen tak lehce.
To proto, že plukovník Henage Finch Murphy a major sir John Temple Oliphant neponechávali nikdy nic náhodě a za všech okolností jednali po zralé úvaze.
Plukovník Murphy a major Oliphant byli dva ctihodní důstojníci anglické armády, které osud spojil na této vzdálené stanici, kde si krátili dlouhou chvíli hrou v šachy. Oběma bylo čtyřicet let, oba byli statní, ryšaví, oba měli na tvářích nádherné módní licousy, v jejichž výkrojku se ztrácely dlouhé kníry. Byli stále v uniformě, neteční, velmi hrdí na svůj anglický původ a z vrozené pýchy nepřátelsky naladění vůči všemu neanglickému. Rádi říkali, že každý Anglosas je uhněten ze zvláštní hlíny, jejíž chemické složení se dosud nikomu nepodařilo určit. Byli to dva důstojničtí strašáci, ale z onoho druhu strašáků, jichž se ptáci bojí a kteří skvěle chrání svěřené jim pole. Angličané se cítí všude doma, i když je osud vyšle na tisíce mil daleko z vlasti. Jsou ochotni vše kolonizovat a určitě založí kolonii i na Měsíci - jakmile tam budou moci vztyčit anglickou vlajku.
Katastrofa, která tak podstatně změnila část zemského povrchu, proběhla zřejmě i tudy, ale nutno říci, že vůbec neudivila ani majora Oliphanta, ani plukovníka Murphyho, dva skutečně výlučné typy. Oba rázem osaměli s jedenácti muži na stanici, kde měli v okamžiku katastrofy hlídku. Z obrovské skály, kde ještě včera s nimi bylo ubytováno několik set důstojníků a vojáků, zůstal jen malý ostrůvek obklopený nesmírným mořem.
„Oh,“ řekl major pouze, „tohle už se dá nazvat mimořádnou okolností!“ „Opravdu mimořádnou,“ souhlasil prostě důstojník. „Ale Anglie tady je.“ „Vždycky.“ „A její lodě pro nás přijedou.“ „Určitě přijedou.“ „Zůstaneme tedy na hlídce.“ „Zůstaneme.“ Oba důstojníci se svými jedenácti muži by byli hlídku těžko opouštěli, i kdyby byli chtěli, protože tam měli jen jeden malý člun. Ze včerejších obyvatelů pevniny se stali náhle ostrovany, stejně jako jejich deset vojáků a sluha Kirke. Teď co nejpokojněji čekali, až jim nějaká loď přiveze zprávy z vlasti.
Obživa pro tyto statečné muže byla ostatně zajištěna. V podzemním skladišti měli zásoby pro třináct žaludků aspoň na deset let. A tam, kde je nasolené hovězí, pivo a brandy, je všechno „all right“, jak říkají Angličané.
Oba důstojníci a jejich mužstvo sice zjistili všechny fyzické změny, ke kterým tu došlo, ale nijak se neznepokojovali ani záměnou východu se západem, ani zmenšením tíže na zemském povrchu, ani zkrácením dní a nocí, ani vychýlením osy otáčení, ani novou dráhou Země ve hvězdném prostoru. Plukovník a major jen postavili figurky poražené nárazem znovu na šachovnici a netečně pokračovali v nekonečné partii. Jejich střelci, jezdci a pěšáci byli sice teď lehčí a nestáli už na šachovnici tak pevně - především král a královna, které vystavovala častějším pádům jejich výška -, ale pánové Oliphant a Murphy svou slonovinovou armádu po určité úpravě nakonec zajistili.
Řekli jsme už, že ani těch deset vojáků uvězněných teď na ostrůvku se nezajímalo o kosmické jevy. Nutno však po pravdě říci, že jeden jev je přece jen podnítil ke dvěma dotazům.
Tři dny po katastrofě požádal desátník Pim jako mluvčí družstva o rozhovor s oběma důstojníky.
Jeho žádosti bylo vyhověno, a tak vstoupil s devíti vojáky do pokoje plukovníka Murphyho. Tam - ruku u čapky nasazené na pravé ucho a přidržované pod spodním rtem podbradkem, přísně upjat v červeném kabátci a s plandavými zelenými nohavicemi na nohou - čekal, až mu bude dovoleno promluvit.
Velitelé přerušili svou šachovou partii.
„Čeho si žádá desátník Pim?“ zeptal se plukovník Murphy, když zvedl důstojně hlavu.
„Rád bych pana plukovníka na cosi upozornil: týká se to žoldu mužstva,“ odpověděl desátník Pim.
„A pana majora bych rád upozornil na něco, co se týká stravování.“ „Nechť desátník Pim přednese své první upozornění!“ vyzval jej plukovník Murphy se souhlasným gestem. „Týká se to žoldu, pane plukovníku,“ řekl desátník Pim. „Nebude nám zkrácen žold o polovinu, když jsou teď dny o polovinu kratší?“ Plukovník Murphy se nad nečekanou otázkou na chvíli zamyslel a několikerým piřikývnutím naznačil, že pokládá desátníkův dotaz za velmi případný. Pak se obrátil k majoru Oliphantovi, vyměnil si s ním pohled a řekl: „Desátníku Pime, žold je počítán na dobu, která uplyne mezi dvěma východy slunce, bez ohledu na délku této doby. Proto zůstane žold stejný, jaký byl. Anglie je dost bohatá, aby mohla svým vojákům zaplatit.“ Dal tímto příjemným způsobem najevo, že anglická armáda a anglická sláva jsou jedno a totéž.
„Hurá!“ zvolali všichni vojáci, aniž přitom zvýšili hlas víc, než kdyby řekli: „Děkujeme!“ Desátník Pim se pak obrátil k majoru Oliphantovi. „Nechť desátník Pim přednese své druhé upozornění,“ řekl major s pohledem upřeným na svého podřízeného.
„Týká se to stravy, pane majore,“ hlásil desátník Pim. „Když teď dny trvají jen šest hodin, nebudeme dostávat pouze dvě jídla místo čtyř?“ Major se zamyslel a pak kývl směrem k plukovníkovi. Znamenalo to, že vidí v desátníku Pimovi člověka se zdravým rozumem a se smyslem pro logiku.
„Desátníku,“ řekl, „fyzikální změny nemohou porušit vojenský řád. Vy a vaši muži budete dostávat čtyři jídla, vždy jednou za půldruhé hodiny. Anglie je dost bohatá, aby se přizpůsobila zákonům vesmíru, když to předpisy vyžadují.“ A major se lehce uklonil plukovníku Murphymu, šťasten, že mohl výrok svého nadřízeného použít v jiné souvislosti.
„Hurá!“ zvolalo deset mužů, tentokrát na důkaz své spokojenosti trochu hlasitěji.
Pak desátník Pim udělal čelem vzad a opustil pravidelným krokem pokoj svých velitelů, kteří okamžitě pokračovali v přerušené partii.
Oba Angličané se právem spoléhali na Anglii, která své poddané nikdy neopouští. V oné době byla však jistě velmi zaneprázdněna, a tak její pomoc, velmi netrpělivě očekávaná, nepřicházela. Věděli ostatně lidé v severní Evropě, co se stalo na jihu?
Od oné památné noci z 31. prosince na 1. ledna uplynulo už čtyřicet devět starých čtyřiadvacetihodinových dnů, a na obzoru se dosud neobjevila žádná anglická loď. Tato část moře, nad níž se ostrůvek tyčil, kdysi nejfrekventovanější část světa, byla teď trvale pustá. Ale ani důstojníci, ani vojáci nejevili nejmenší znepokojení, nejmenší překvapení či náznak poklesu odvahy. Všichni vykonávali svou službu jako obvykle a chodili pravidelně na stráž. Plukovník a major prováděli taky pravidelné přehlídky své posádky. A všem bylo dobře. Viditelně tloustli.
A jestliže pouze oba důstojníci tloustnutí vzdorovali, pak jen proto, že jejich hodnosti zakazovaly jakýkoli výstřelek schopný porušit linii vojenských uniforem.
Celkem trávili tito Angličané čas na ostrůvku docela příjemně. Oba důstojníci měli stejné záliby i povahy a ve všem se shodovali. Angličan se ostatně nikdy nenudí, leda ve své vlasti - a to jen proto, že se tam podrobuje požadavkům toho, čemu se tam říká „caut“, což znamená tlachání.
Co se jejich zmizelých kamarádů týče, jistě je litovali, ale se vší britskou odměřeností. Z daného faktu, že před katastrofou jich bylo tisíc osm set devadesát pět a že jich tu zbylo jen třináct, prostým odečtením vyvodili, že u rozkazu jich tisíc osm set dvaaosmdesát chybí. A to také uvedli v hlášení.
Řekli jsme už, že ostrůvek - zbytek obrovského masivu, který se zdvihal do výše dvou tisíc čtyř set metrů nad mořem - byl teď obsazen třinácti Angličany a že to bylo jediné místo, jež se v těchto vodách objevilo nad hladinou. Není to však docela přesné. Na jihu čněl z vody druhý, téměř stejný ostrůvek, asi dvacet kilometrů vzdálený. Byla to špička druhého masivu, který se kdysi vypínal proti hoře obsazené Angličany. Stejná katastrofa proměnila obě skály ve dvě stěží obyvatelná skaliska.
Byl druhý ostrůvek opuštěný, nebo sloužil za útočiště někomu, kdo onu katastrofu přežil? Tuto otázku si kladli oba angličtí důstojníci a vždy mezi dvěma tahy na šachovnici o ní podrobně hovořili. Pokládali ji zřejmě za velmi důležitou, když se rozhodli rozřešit ji. Jednoho dne využili krásného počasí, vsedli do člunu a přepluli část moře mezi dvěma ostrůvky. Po šestatřiceti hodinách se vrátili.
Vedl je snad na průzkum onoho skaliska cit lidskosti? Nebo zájem jiného druhu? O své výpravě neřekli jediné slovo, dokonce ani desátníku Pimovi. Byl ostrůvek obydlen? To nemohl desátník vědět. Oba důstojníci odpluli přece sami a sami se taky vrátili. Přes jejich odměřenost však nabyl desátník Pim dojmu, že byli se svou výpravou spokojeni. Major Oliphant dokonce napsal obsáhlé hlášení podepsané plukovníkem Murphym, zapečetěné pečetí 33. pluku a připravené k okamžitému odeslání první lodí, která se u ostrůvku objeví. Hlášení neslo adresu: Admirálu Fairfaxovi, prvnímu lordu admirality VELKÁ BRITANIE Žádná loď se však neukázala. Tak přišel 18. únor a mezi ostrůvkem a úřady v hlavním městě nebylo navázáno žádné spojení.
Když se toho dne plukovník Murphy probudil, řekl majoru Oliphantovi: „Dnešní den je pro všechna opravdu anglická srdce velkým svátkem.“ „Vskutku velkým svátkem,“ při svědčil major Oliphant. „Nemyslím,“ pokračoval Murphy, „že by tyto neobyčejné události mohly dvěma důstojníkům a deseti vojákům bránit v oslavě královniných narozenin!“ „Ani já si to nemyslím,“ opět přisvědčil major Oliphant. „Jestliže Její Veličenstvo s námi dosud nenavázalo spojení, pak je to jen proto, že to nepokládalo za nutné.“ „Tak jest.“ „Sklenku portského, majore Oliphante?“ „Milerád, pane plukovníku.“ Portské víno, které se pije především v Anglii, rychle mizelo... „A teď - podle regulí - oslavnou salvu!“ pravil plukovník. „Správně, podle regulí!“ Zavolali desátníka Pima, který se dostavil se rty ještě vlhkými od brandy.
„Desátníku Pime,“ řekl mu plukovník, „dnes je 18. února, počítám-li čas - jak jsou Angličané povinni to dělat - podle starého britského kalendáře.“ „Tak jest, pane plukovníku,“ souhlasil desátník. „Jsou tedy královniny narozeniny.“ Desátník po vojensku pozdravil.
„Desátníku Pime,“ pokračoval plukovník, „vypálíte podle regulí jedenadvacet ran z děla.“ „Rozkaz, pane plukovníku.“ „Ještě něco, desátníku,“ dodal plukovník, „dbejte pokud možno na to, aby náboj nikomu z obsluhy neutrhl ruku!“ „Dám na to pokud možno pozor,“ pravil desátník, který se nechtěl zavazovat víc, než se slušelo.
Z četných děl, kterými byla pevnost kdysi vyzbrojena, zůstal teď jen jeden velký kanón nabíjený zpředu, ráže sedmadvacet centimetru. Byla to ovšem velká zbraň. Obvykle se pozdravná salva střílela z děl mnohem menších, teď ale byli nuceni použít tohoto jediného děla na ostrůvku.
Desátník Pim to oznámil mužstvu a odešel do opevněné střílny, z níž šikmým průzorem vyčnívala hlaveň děla. Obsluha tam přinesla nezbytné střelivo pro obvyklých jedenadvacet ran. Mělo se pochopitelně střílet jen prachem.
Plukovník Murphy a major Oliphant v plné parádě a s péřovými klobouky na hlavách, přišli operaci přihlížet.
Dělo bylo nabito podle všech pravidel Dělostřelecké příručky a veselá palba začala.
Desátník po každé ráně podle plukovníkova doporučení dohlédl, zda je ústí hlavně řádně zazátkováno, aby nevčasný výstřel nezměnil paži odpalovače v náboj, což se při veřejných oslavách stává velmi často. Tentokrát však k žádné nehodě nedošlo.
Nutno též podotknout, že za nových okolností zněl zvuk plynů vyrážených z děla řidším vzduchem mnohem slaběji a výstřely tedy nebyly tak silné, jaké by bývaly ještě před šesti týdny. To taky vyvolalo u obou důstojníků určitou nelibost.
Tohle nebyly ony hromové otřesy vracené ozvěnou od skalních dutin a měnící zvuk výstřelu v rachot hromu. To nebylo ono majestátní dunění, které pružný vzduch nesl na velkou vzdálenost. Je pochopitelné, že za těchto podmínek byla ješitnost Angličanů při oslavě královniných narozenin do značné míry pokořena.
Tak bylo vystřeleno dvacet ran.
V okamžiku, kdy obsluha nabíjela dělo k jedenadvacáté ráně, plukovník Murphy zastavil nabíječe pokynem ruky.
„Vložte náboj!“ řekl.
„Nebylo by špatné poznat novou donosnost děla.“ „Uděláme ten pokus,“ řekl major. „Slyšel jste, desátníku?“ „Provedu, pane majore,“ odpověděl desátník Pim. Jeden muž z obsluhy přivezl na káře ostrý náboj, který vážil plných devadesát kilogramů a dolétl obvykle devět kilometrů daleko. Budou-li dráhu náboje sledovat dalekohledem, snadno zahlédnou místo, kde zapadne do moře, a odhadem pak aspoň přibližně určí nynější donosnost děla.
Dělo bylo nabito a namířeno pod úhlem dvaačtyřiceti stupňů, aby dráha náboje byla delší. Na majorův povel pak padla rána.
„U svatého Jiří!“ vykřikl plukovník.
„U svatého Jiří!“ zvolal major.
Oba výkřiky zazněly současně. Důstojníci zůstali s otevřenými ústy. Nemohli věřit vlastním očím.
Náboj, na nějž působila zemská přitažlivost mnohem méně než kdysi na zeměkouli, opravdu nebylo možné sledovat. Ani dalekohledy nespatřili důstojníci místo, kde dopadl do moře. Z toho museli usoudit, že se náboj ztratil někde za obzorem.
„Přes třicet kilometrů!“ řekl plukovník.
„Ano..., dozajista,“ koktal major.
Ale co to? Není to šálení smyslů? Na výstřel z anglického děla odpověděl druhý výstřel ze širého moře!
Oba důstojníci i vojáci zbystřili co nejvíc sluch.
Ze stejného směru k nim dolehl zvuk ještě tří dalších výstřelů.
„Loď!“ zvolal důstojník.
„A je-li to loď, pak to může být jedině loď anglická!“ Za půl hodiny se nad obzorem objevily dva lodní stožáry.
„To k nám přijíždí Anglie!“ řekl plukovník Murphy tónem člověka, kterému události daly za pravdu.
„Poznali zvuk našeho děla!“ řekl major Oliphant.
„Doufám, že náš náboj tu loď nezasáhl!“ bručel si pro sebe desátník Pim.
Za další půlhodinu bylo už na obzoru vidět lodní trup. Dlouhý pruh dýmu táhnoucí se po obloze prozrazoval, že připlouvá parník. Brzy v něm rozpoznali parní goeletu, která se s napjatými plachtami blížila k ostrůvku, kde zřejmě chtěla přistát. Na ráhnu se třepala vlajka, ale její národnost nebylo dosud možné rozeznat.
Murphy a Oliphant s dalekohledy u očí neztráceli goeletu z dohledu. Chtěli co nejdříve pozdravit její barvy.
Náhle se oba dalekohledy sklonily jakoby automatickým a současným pohybem paží. Důstojníci na sebe překvapeně pohlédli a řekli: „Ruská vlajka!“ Opravdu! Na ráhnu goelety vlála bílá hedvábná vlajka s modrým ruským křížem.
