KAPITOLA XII v níž poručík Prokop jedná napřed jako námořník, a pak se vzdá vůli osudu Vyplašení kormoráni odletěli z hrobky k jihu. Tento směr prozrazoval, že na jihu je nějaká vzdálená země. K této naději se upnuli všichni cestující na Dobryně.
Za několik hodin po opuštění ostrůvku plula goeleta v nových vodách, jejichž mělké dno teď pokrývalo celý poloostrov Dakhul, oddělující kdysi Tuniský záliv od zálivu H'Amamatu. O dva dny později dosáhla Dobryna po marném hledání sahelského pobřeží v Tunisu čtyřiatřicáté rovnoběžky, která měla v těchto místech procházet Gábeským zálivem.
Ze zátoky, v níž před šesti týdny začínal kanál saharského moře, nezůstalo však vůbec nic. Mořská hladina se ztrácela v nedozírnu na západě.
A přece se toho dne, 11. února, ozval výkřik: „Země!“ Tam, kde zeměpisně nemělo být z ráhnoví goelety nic vidět, objevilo se pobřeží.
To opravdu nemohly být tripolské břehy, které jsou nízké, písečné a na velkou vzdálenost nepostřehnutelné. Měly ostatně ležet o dobré dva stupně jižněji.
Nová země byla velmi hornatá, táhla se široko k západu i k východu a uzavírala celý jižní obzor. Vlevo rozdělovala Gábeský záliv ve dvě části a zakrývala pohled k ostrovu Džerba, který leží na samém konci zálivu.
Mořeplavci zanesli tuto zemi pečlivě do lodních map. Mohli usoudit, že saharské moře bylo vynořenou pevninou částečně zaplněno.
Kapitán Servadac k tomu podotkl: „Až dosud jsme brázdili Středozemní moře v místech, kde byla kdysi pevnina. A teď nacházíme pevninu tam, kde by mělo být Středozemní moře!“ „Ale nevidíme tady jedinou maltskou loď, jediný tuniský trojstěžník, které zde obvykle proplouvají,“ dodal poručík Prokop.
„Teď se musíme rozhodnout, máme-li plout na východ, nebo na západ,“ řekl hrabě Timašev.
„Souhlasíte-li s tím, pane hrabě, poplujeme na západ,“ řekl živě francouzský důstojník. „Chtěl bych alespoň vědět, zůstalo-li za Cheliffem něco z naší africké kolonie. Můžeme vzít cestou na palubu mého sluhu z ostrova Gurbi a plout k Gibraltaru, kde se snad něco dovíme o Evropě.“ „Kapitáne Servadaku,“ odpověděl hrabě Timašev se svou obvyklou zdrženlivostí, „goeleta je vám plně k službám. Prokope, vydej potřebné rozkazy!“ „Musím tě na něco upozornit, otče,“ řekl po krátkém přemýšlení Prokop.
„Mluv!“ „Vane západní vítr a neustále sílí,“ pokračoval Prokop. „Jen s párou bychom snad mohli plout proti němu, ale s velkými obtížemi. Plavbou na východ by však goeleta s párou i pod plachtami dosáhla v několika dnech egyptských břehů a tam bychom se buď v Alexandrii, nebo na jiném místě dověděli to, co bychom se mohli dovědět na Gibraltaru.“ „Slyšíte, pane kapitáne?“ obrátil se hrabě Timašev k Hectoru Servadakovi. Ten přes svou touhu dostat se blíž k oranské provincii a sejít se zase s Ben Zufem uznal poručíkovu připomínku za velmi správnou. Západní vítr sílil a Dobryna v boji s ním nemohla plout příliš rychle. S větrem v zádech se však dostane rychle k egyptským břehům.
Proto byla příď stočena k východu. Hrozilo jim, že se vítr změní ve vichřici.
Naštěstí se dlouhé vlny valily stejným směrem jako goeleta a loď nezaplavovaly.
Plavci zjistili, že teplota v posledních čtrnácti dnech značně poklesla a dosahovala v průměru jen sedmnácti až dvaceti stupňů nad nulou. Tento postupný pokles byl jen přirozeným důsledkem vzdalování zeměkoule od Slunce po nové dráze. Nikdo o tom nemohl pochybovat. Země se přiblížila ke středu své oběžné dráhy až za dráhu Venuše a nyní se postupně vzdalovala. Stále však byla mnohem dál než kdykoli jindy v odsluní. Zdálo se, že 1. února se vrátila do vzdálenosti sto padesáti milionů kilometrů, v níž byla 1. ledna, a od té doby že tato vzdálenost o třetinu vzrostla. Vyplývalo to nejen z poklesu teploty, ale i z velikosti slunečního kotouče, který opisoval značně zkrácený oblouk. Ve stejném zkrácení by se byl jevil pozorovatelovu oku z Marsu. Dalo se z toho soudit, že nová dráha, po níž měla Země obíhat hvězdným prostorem, má tvar protáhlé elipsy.
Těmito kosmickými jevy se však plavci na Dobryně tehdy nezabývali. Nezajímali se o změněný pohyb zeměkoule prostorem, nýbrž jedině o změny vyvolané jím na zemském povrchu, o změny, jejichž závažnost jim stále unikala.
Goeleta teď sledovala ve vzdálenosti tří kilometrů nové pobřeží, u něhož by byla každá loď nevyhnutelně ztracena.
Pobřeží nové pevniny neposkytovalo skutečně nikde útočiště. Úpatí břehů, do nichž divoce bily vlny ze širého moře, bylo nesmírně strmé a tyčilo se do výše šedesáti až devadesáti metrů. Bylo hladké jako hradební zeď a nemělo nikde jediný výstupek, na němž by noha mohla najít oporu. A nad ním se zvedal lesk hrotů, obelisků a jehlanů. Vypadaly jako obrovské shluky krystalů až tři sta metrů dlouhých.
Ale největší podivnost tohoto gigantického seskupení tkvěla v něčem jiném.
Mořeplavce z Dobryny nejvíc udivilo, že všechno tu vypadalo „jako nové“. Povětrnostní vlivy zřejmě dosud neporušily ani linie hran krystalů, ani přesnost jejich tvarů, ani barvy jejich hmoty. Skály se rýsovaly proti nebi s neuvěřitelnou jasností.
Všechny části seskupení byly jiskřivě lesklé, jako by byly právě vyšly z tavičovy formy. Jejich kovový lesk se zlatým jiskřením připomínal pyrit. Naskytla se otázka, zda celý ten masiv není složen z jednoho kovu, podobného onomu, jehož podmořský prach vynesly sondy, a zda nevystoupil nad hladinu působením sopečných sil.
K prvnímu pozorování se připojilo i další. Obyčejně na všech místech zemského povrchu jsou i nejholejší skály zbrázděny stružkami vody, sražené z par na povrchu skal a stékající podle různých sklonů dolů. Proto nikde nenajdeme pobřežní skály tak pusté, aby na nich nerostly nějaké skalní rostliny, aby se na nich nezachytilo několik trsů skrovných křovisek. Zde však nebylo nic, ani nejmenší křišťálově čistá stružka, ani kousek zeleně. A jediný pták neoživoval tento drsný kraj. Nic živého, nic pohyblivého, nic z říše rostlinné ani živočišné.
Posádka Dobryny se proto nijak nedivila, že mořští ptáci, albatrosi, rackové a rybáci, spolu se skalními holuby hledali útočiště na goeletě. Ani výstřel z pušky nedokázal zahnat tyto opeřence, kteří dnem i nocí zůstávali sedět v ráhnoví. Když jim lodníci hodili na palubu trochu potravy, ihned se na ni vrhli a po zuřivé rvačce ji hltavě spolykali. Při pohledu na vyhladovělé ptáky musel být každý přesvědčen, že v těchto vodách není jediné místo, kde by si tato zvířata mohla sehnat trochu obživy. A rozhodně ne na tomto pobřeží, kde zřejmě chybělo rostlinstvo i voda.
Podle těchto podivných břehů plula Dobryna několik dní. Pobřeží často měnilo tvar a pak se v délce mnoha kilometrů táhlo souvislým, ostrým a hladkým, jakoby seříznutým hřebenem. Potom se zas objevila fantastická spleť nahlučených hranolů. Ale na pobřeží pod patou stěn se nikde netáhla písečná nebo štěrková pláž.
A nikde žádná pásma skalních útesů, jaká obyčejně lemují břehy nehlubokých vod. Jen tu a tam se objevila úzká zátoka. Nikde však jediné místo, kde by si mohla loď doplnit zásoby vody. Všude se táhly jen široké, do tří stran otevřené nové zálivy.
Dobryna plula podle těchto břehů asi čtyři sta kilometrů, když byla náhle zastavena prudkým ohybem pobřeží. Poručík Prokop, který neustále zakresloval novou pevninu do map, zjistil, že břeh se tu stáčí od jihu k severu. Bylo tu tedy Středozemní moře skoro na dvacátém poledníku uzavřeno? Táhla se snad tato přehrada až k Sicílii a k Itálii? To se brzy dozvědí. A je-li tomu tak, pak je rozlehlé moře omývající břehy Evropy, Mriky a Asie o polovinu menší.
Plavci chtěli stůj co stůj prozkoumat všechny části nového pobřeží, a tak zamířili přídí k severu a pluli přímo k evropským zemím. Po plavbě několika set kilometrů tímto směrem se museli dostat k Maltě, jestliže byl ovšem katastrofou ušetřen tento starý ostrov, který postupně vlastnili Féničané, Kartáginci, Sicilané, Římané, Vandalové, Řekové, Arabové a maltézští rytíři.
Nestalo se to však, a když plavci 14. února spustili sondu na místě, kde kdysi ležela Malta, vytáhli zase jen kovový prach neznámého složení, skrytý pod vodami Středozemního moře.
„Ta spoušť sahá tedy daleko od africké pevniny,“ řekl hrabě Timašev.
„Ano,“ odpověděl poručík Prokop, „a nemůžeme vůbec určit hranice strašné katastrofy! Jaké máš teď plány, otče? Ke které části Evropy má Dobryna zamířit?“ „K Sicílii, k Itálii, k Francii!“ zvolal kapitán Servadac. „Tam, kde se budeme konečně moci dovědět...“ „Jestliže ovšem jediní lidé, kteří to přežili, nejsou na palubě Dobryny,“ odpověděl vážně hrabě Timašev. Kapitán Servadac neřekl ani slovo, protože v této smutné představě se shodoval s hrabětem Timaševem. Loď však přesto změnila směr a přeplula místo, kde se protínaly rovnoběžka a poledník zmizelého ostrova.
Břeh se táhl stále k severu a znemožňoval jakékoli spojení se zálivem Sydrou, dřívější Velkou Syrtou, táhnoucí se kdysi k egyptským břehům. Bylo taky jasné, že ani v severních vodách se nelze dostat k řeckým břehům a do přístavů turecké říše. Proto se též nemohli dostat mezi řecké ostrovy a Dardanelami do Marmarského moře, Bosporem do Černého moře a přistát u jižního pobřeží Ruska.
I kdyby byla měla goeleta tu plavbu vykonat, byla by se musela pustit jinou cestou, na západ, aby se dostala k severním břehům Středozemního moře.
Pokusila se o to 16. února. Ale zdálo se, že se proti ní spikly všechny živly. Vítr a vlny spojily své úsilí, aby jí bránily v cestě. Zdvihla se prudká bouře, v níž se loď o pouhých dvou stech tunách držela na vodě jen velice nesnadno. Nebezpečí se zvýšilo tím, že vanul boční vítr.
Poručík Prokop byl velmi zneklidněn. Musel stáhnout všechny plachty a velké stožáry položit. Ale pak byl odkázán jen na svůj stroj, s nímž proti nečasu bojovat nemohl. Obrovské vlnění zdvihalo goeletu až třicet metrů vysoko a stejně hluboko ji zas sráželo do propasti mezi vlnami. Šroub se nejčastěji otáčel naprázdno, nezavrtával se do vody a ztrácel tak všechnu výkonnost. Ačkoli přehřátá pára dosáhla maximálního tlaku, Dobryna před vichřicí ustupovala.
V kterém přístavu by teď mohla hledat útočiště? Nedostupný břeh jí nenabízel ani jediný. Měl se snad poručík Prokop rozhodnout pro krajní řešení a najet na břeh? Uvažovalo tom. Ale co by si trosečníci počali, i kdyby dokázali vystoupit na strmé pobřežní stěny? Jaké možnosti obživy by měli na zemi tak zoufale pusté?
Kde by si doplnili své vyčerpané zásoby? Mohli doufat, že za nedostupnou hradbou zůstala ušetřena aspoň část bývalé pevniny?
Dobryna se pokoušela bojovat s bouří. Odvážná a oddaná posádka ji řídila s největší chladnokrevností. Všichni námořníci důvěřovali v obratnost svých velitelů i v pevnost lodi a ani na okamžik neochabli. Stroj však byl tak přetížen, že kotel mohl každou chvíli vybuchnout. Goeleta ostatně už účinek svého šroubu nepociťovala a byla hnána bezmocně k pobřeží. Vždyť neměla ani jednu plachtu a námořníci nemohli napnout ani tu nejmenší, protože by ji vichr okamžitě rozerval.
Celá posádka byla na palubě. Všichni si uvědomovali zoufalou situaci, do níž je bouře přivedla. Země byla asi deset kilometrů po větru a Dobryna se k ní řítila rychlostí, kterou nebylo možné změřit.
„Otče,“ řekl poručík Prokop hraběti Timaševovi, „lidské síly mají své hranice.
Proudu, který nás teď unáší, nemohu už čelit!“ „Udělal jsi vše, co může námořník udělat?“ zeptal se hrabě Timašev, jehož tvář neprozrazovala nejmenší vzrušení. „Všechno,“ odpověděl poručík Prokop.
„Ale za hodinu bude naše goeleta vržena na pobřeží.“ „Do té doby se ještě můžeme zachránit,“ odpověděl hrabě Timašev tak, aby ho všichni slyšeli. „Nezachráníme se, jestliže se pevnina nerozevře, aby umožnila Dobryně proplout.“ „Uvidíme!“ odpověděl hrabě Timašev. Když poručík Prokop viděl marnost snahy vzdálit se od země, zařídil vše tak, aby přirazil ke břehu za podmínek co nejpříznivějších. Nezapomněl ani na to, aby trosečníci - uniknou-li někteří z nich rozbouřenému moři - měli pro první dny na nové pevnině nějaké zásoby. Dal vynést na palubu bedny s potravinami a nádrže s pitnou vodou. Přivázal je k prázdným sudům, aby se po rozbití lodi udržely na hladině. Učinil zkrátka všechna opatření, jaká námořník může učinit.
Na záchranu goelety neměl už opravdu žádnou naději. V této obrovské pobřežní hradbě nebyla žádná zátoka, žádné ústí řeky, kam by se ohrožená loď uchýlila. Dobryna mohla být zachráněna, jen kdyby ji náhlý poryv větru vrhl zpět do moře, nebo kdyby se pobřeží podle slov poručíka Prokopa zázrakem otevřelo, aby lodi umožnilo proplout.
Vítr se však nezměnil a neměl se změnit.
Goeleta byla už jen dva kilometry od břehu. Plavci viděli, jak před nimi postupně vyrůstá obrovská stěna. Optickým klamem se jim zdálo, že se břeh řítí na goeletu, aby ji rozdrtil. V několika vteřinách byla Dobryna jen několik set metrů od břehu. Všichni na palubě byli přesvědčeni, že nadešla jejich poslední hodina.
„Sbohem, pane hrabě,“ řekl kapitán Servadac a podal svému společníkovi ruku.
„Sbohem, pane kapitáne,“ odvětil hrabě a ukázal na nebe.
V tomto okamžiku zdvihla Dobrynu obrovská vlna a vrhla ji proti stěně.
Náhle se ozval hlas: „Rychle, chlapci, rychle! Napněte hlavní plachtu! Napněte i přední plachtu!
A kormidlo doprava!“ Tyto rozkazy vydal poručík Prokop stojící na přídi Dobryny. Ač je posádka vůbec nečekala, rychle je provedla, zatímco poručík Prokop přeběhl na záď a chopil se sám kormidelního kola.
Co poručík vlastně chtěl? Stočit goeletu tak, aby narazila na břeh přídí?
„Pozor!“ vykřikl.
„Chopte se plachtových lan!“ V tom okamžiku zazněl výkřik... Nebyl to však výkřik hrůzy, který se tu vydral ze všech hrudí.
Mezi dvěma strmými pobřežními stěnami se právě objevila patnáct metrů široká průrva. Byla to úzká zátoka, ne-li průliv. Dobryna, řízená rukou poručíka Prokopa a hnaná větrem z moře, do ní vnikla. Možná však, že už z ní nikdy nevypluje.
