×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Na kometě - Jules Verne, KAPITOLA XI

KAPITOLA XI v níž kapitán Servadac objevuje katastrofou ušetřený ostrůvek, který však je jen hrobkou O náhlém zatopení velké části alžírské provincie nemohl teď už nikdo pochybovat. Bylo to víc než pouhé zmizení pevniny pod vodou. Zdálo se, že zemské nitro se rozevřelo a zase zavřelo, aby celý ten kraj pohltilo. Vždyť i skalnaté horské masivy se propadly bez nejmenší stopy a písečné mořské dno bylo nahrazeno novým, složeným z hmoty neznámého původu.

A příčiny této katastrofy mořeplavcům na Dobryně stále unikaly. Teď šlo o to, zjistit její rozsah.

Po vážných poradách se dohodli, že goeleta bude pokračovat v plavbě nekonečným mořem na východ podle linie vyznačené kdysi pobřežím africké pevniny.

Plavba probíhala bez větších potíží. Museli také využít výhod pěkného počasí a příznivého větru.

Ale při této plavbě podle bývalého pobřeží od mysu Matifu až k tuniské hranici nespatřili žádnou stopu. Zmizelo přímořské, kruhovitě postavené město Dil1is, na obzoru se neobjevil ani náznak pohoří Džirdžira, jehož nejvyšší vrchol se zdvihal do výše dvou tisíc tří set metrů, zmizelo město Ajn al-Kabíra, zmizely strmé svahy Guráje i hory Adrar a Didžela, zmizelo pohoří Malá Kabylie a starověký Triton, masiv,jehož sedm vrcholků dosahovalo největší výšky tisíc sto metrů.

Zmizelo Collo, starý přístav města Constantine, zmizela Storra, moderní přístav města Phillippeville, zmizela Anába, ležící nad zálivem širokým čtyřicet kilometrů. Neviděli tu nic, ani mys Garde, ani Růžový mys, ani horskou skupinu Edugh, ani písečné přesypy na pobřeží, ani Mafrag a Kállu, proslavené svými korálovými výrobky. I když byla už stokrát spuštěna na dno sonda, nevytáhla ani jediný živočišný nebo rostlinný druh středomořských vod.

Hrabě Timašev se tehdy rozhodl sledovat rovnoběžku bývalých tuniských břehů až k Bílému mysu, 9. až k nejsevernějšímu cípu Afriky. Snad právě v moři sevřeném mezi africkými a sicilskými břehy najdou nějaký zvláštní znak, který hledali.

Dobryna se proto držela směru sedmatřicáté rovnoběžky a 7. února přeplula sedmý stupeň východní délky.

A proč se hrabě Timašev po poradě s kapitánem Servadakem a poručíkem Prokopem rozhodl pokračovat v průzkumu směrem na východ?

V oné době už bylo díky francouzskému vlivu vytvořeno nové saharské moře, ač se lidé tomuto projektu dlouho bránili. Tento obrovský podnik, prosté obnovení rozsáhlé vodní nádrže za Tritonem, kde kdysi ztroskotaly lodi řeckých Argonautů, velmi výhodně změnil podnební poměry kraje a zajistil Francii monopol na všechny obchody Evropy se Súdánem. (Autor zde poukazuje na svůj fantastický román Zatopená Sahara.) Naši mořeplavci si teď chtěli ověřit, jaký vliv mělo obnovené antické moře na nový řád věcí.

Na čtyřiatřicáté rovnoběžce při Gábeském zálivu odváděl nyní široký kanál vody Středozemního moře do rozsáhlé prolákliny se solnými jezery Kebírem, Gharsou a dalšími. Šíje táhnoucí se šestadvacet kilometrů severně od Gábesu v místech, kde se kdysi rozléval Tritonský záliv, byla proražena a vody vnikly do své staré nádrže, z níž se už dávno pro nedostatek přítoků v libyjském slunci vypařily.

Nedošlo právě na tomto místě, kde byl prokopán kanál, ke zlomu, který způsobil, že část africké pevniny zmizela? Nesetká se Dobryna na čtyřiatřicáté rovnoběžce s tripolskými břehy, které v tomto případě musely utvořit překážku, přes niž se ona katastrofa nedostala?

Poručík Prokop docela správně podotkl: „Jestliže i tam uvidíme jen moře táhnoucí se bez hranic k jihu, nezbude nám než se vrátit a hledat řešení této záhady, tady nerozluštitelné, u evropských břehů.“ Dobryna nešetřila uhlím a pokračovala plnou parou v plavbě k Bílému mysu. Cestou nenašla ani Černý mys, ani mys Serrát. Když se dostala k Banzartu, čarovnému orientálnímu městu, nespatřila ani jezero ležící za vjezdem do přístavu, ani hrobky stíněné nádhernými palmami. Sonda spuštěná v průhledné vodě narazila jen na ploché, holé dno jako všude ve středomořských vodách.

Bílý mys, správněji řečeno místo, kde mys ještě před šesti týdny vybíhal do moře, obepluli 7. února. Goeleta pak rozrážela přídí vody, které kdysi musely být vodami Tuniského zálivu. Ale z tohoto krásného zálivu tu nezůstalo nic, ani kruhovitě postavené město, ani pevnost Arsenal, ani la Goulette, ani dva vrcholy hory Bú-Kurnejn. I mys Bon, výběžek africké pevniny k Sicílii, byl stržen s ostatní pevninou do zemského nitra.

Před těmito podivnými událostmi vystupovalo zde dno Středozemního moře velmi ostrým hřebenem ve tvaru oslího hřbetu. Kostra země se tu zdvihala jakousi páteří zahrazující Tuniský průliv tak, že v něm bylo jen sedmnáct metrů vody.

Zato po obou stranách hřebenu byla hloubka sto osmdesát metrů. Možná že v dávných geologických dobách byl mys Bon spojen s mysem Furinou na sicilském pobřeží jako kdysi Ceuta s Gibraltarem.

Poručík Prokop znal jako námořník Středozemní moře až do nejmenších podrobností a musel o této zvláštnosti vědět. Teď měl příležitost zjistit, zda se dno mezi Mrikou a Sicílií změnilo, nebo zda podmořský hřeben v Tuniském průlivu ještě existuje.

Hrabě Timašev, kapitán Servadac a poručík Prokop se zúčastnili sondování všichni tři.

Námořník stojící na vzpěře předního čelenu na rozkaz spustil sondu.

„Kolik?“ zeptal se poručík Prokop.

„Sedm metrů.“ „A dno?“ „Ploché.“ Teď museli zjistit, jaká je hloubka po obou stranách podmořského hřebenu. Dobryna se přesunula postupně kilometr vpravo a vlevo a provedla měření obou částí dna.

Všude stále jen sedm metrů! A dno pořád ploché. Výsledky měření stejné.

Hřeben mezi mysem Bonem a mysem Furinou neexistoval. Bylo jasné, že katastrofa vyrovnala dno celého Středozemního moře. A co se povahy dna týče, všude nacházeli jen onen kovový prach neznámého složení. Nikde žádné houby, sasanky, lilijce, průsvitné medúzy, vodní rostliny a lastury, jimiž byly kdysi podmořské skály přímo posety.

Dobryna se obrátila a zamířila přídí k jihu, aby pokračovala v průzkumu.

Mezi podivnostmi této plavby nutno uvést i to, že moře bylo stále pusté. Na hladině nespatřili plavci jedinou loď, k níž by mohla posádka goelety zamířit a zeptat se na zprávy z Evropy. Dobryna plula těmito opuštěnými vodami zřejmě sama. Všichni to osamění cítili a ptali se, není-li teď jejich goeleta jediným obydleným bodem na celé zeměkouli, novou Noemovou archou s jedinými tvory, kteří katastrofu přežili, s jedinými živými bytostmi na světě!

Dne 9. února plula Dobryna přesně nad městem Didonem, dřívější Byrsou, zničenou dnes důkladněji než kdysi punské Kartágo Scipionem Aemilianem a římské Kartágo Hassanem Gassanidem.

Toho večera v okamžiku, kdy slunce zmizelo pod východním obzorem, stál kapitán Servadac opřen o lodní štít, ponořen do hlubokých myšlenek. Jeho zrak těkal volně po obloze, kde jiskřilo mezi letícími mraky několik hvězd, a po moři, jehož dlouhé vlny se ve slábnoucím větru počaly uklidňovat.

Když se přes příď goelety zahleděl k jižnímu obzoru, zpozoroval náhle jakýsi světelný záblesk. Zprvu si myslel, že se stal obětí zrakového klamu, a zadíval se tam proto soustředěněji.

Vzdálené světlo se však objevilo znova a také námořník, kterého kapitán zavolal, viděl je zcela zřetelně.

Okamžitě na to upozornil hraběte Timaševa a poručíka Prokopa.

„Že by to byla země?“ ptal se kapitán Servadac.

„Není to spíš loď s pozičními světly?“ zapochyboval hrabě Timašev.

„Za hodinu uvidíme, na čem jsme,“ prohlásil kapitán Servadac.

„Pane kapitáne, dozvíme se to až zítra,“ vznesl námitku poručík Prokop.

„Ty k tomu světlu nezamíříš?“ podivil se hrabě Timašev.

„Ne, otče. Chci zůstat na místě s malými plachtami a počkat do rána. je-li tam nějaký břeh, nerad bych se pouštěl k neznámému pobřeží v noci.“ Hrabě k tomu přikývl a Dobryna seřídila plachty jen natolik, aby plula zvolna.

Brzy zahalila celé moře tma.

Šestihodinová noc není dlouhá, ale tahle trvala zdánlivě celé století. Kapitán Servadac vůbec neopustil palubu. Neustále se bál, že slabé světélko znenadání zhasne. To však zářilo ve tmě dál jako slabý oheň na hranici dohledu.

„A je pořád na stejném místě,“ upozornil poručík Prokop. „Můžeme z toho s velkou pravděpodobností soudit, že před námi je v dohledu země, a ne loď.“ Za východu slunce zamířily všechny lodní dalekohledy k bodu, který po celou noc svítil. jeho světlo v prvních slunečních paprscích zaniklo, ale na jeho místě se jedenáct kilometrů před Dobrynou objevilo jakési podivně tvarované skalisko.

Vypadalo jako osamělý ostrůvek na pustém moři.

„Je to jen skalisko,“ řekl hrabě Timašev, „nebo spíš vrchol potopené hory.“ Přesto si museli skalisko prohlédnout, protože to byl nebezpečný útes, před nímž se budou muset mít lodi v budoucnosti na pozoru. Příď proto zamířila k ostrůvku a Dobryna se za tři čtvrtě hodiny octla několik set metrů od něho.

Ostrůvek byl jen holý, ohlazený a strmý pahorek, zdvihající se sotva čtrnáct metrů nad mořskou hladinu. jeho břehy nevroubila žádná skaliska, což svědčilo o tom, že se vlivem nevysvětlitelného působení ponořil až na nový základ, který ho teď udržoval v této výši nad mořem.

„Ale vždyť na tom ostrůvku stojí nějaké stavení!“ zvolal kapitán Servadac, který s dalekohledem u očí nepřestával prohlížet všechny výčnělky ostrůvku.

„Je tam možná i nějaký člověk!“ Na tuto kapitánovu domněnku odpověděl poručík Prokop významným zavrtěním hlavou. Ostrůvek byl zřejmě opuštěný. Výstřel z děla goelety skutečně nikoho nevylákal na břeh.

Bylo však pravda, že na horní části ostrůvku stála nějaká kamenná stavba.

Svým slohem připomínala arabské hrobky.

Okamžitě byl spuštěn člun. Kapitán Servadac, hrabě Timašev a poručík Prokop do něho vsedli a čtyři námořníci s nimi rychle odpluli. Za několik minut vystoupili na břeh, a aniž ztráceli čas, vystoupili po příkrém svahu ostrůvku až k hrobce.

Tam je napřed zastavila kamenná zeď sestavená ze starých antických památek, z nádob, ze sloupů, soch a pomníků, spojených bez ladu a skladu a bez ohledu na nějaký umělecký řád.

Hrabě Timašev a jeho dva druhové napřed zeď obešli a octli se před úzkou otevřenou brankou, kterou ihned prošli.

Druhé, také otevřené dveře jim dovolily vstoupit do hrobky. Její zdi byly zbudovány v arabském slohu, ale výzdoba neměla žádnou uměleckou hodnotu.

Uprostřed jediné místnosti hrobky stál zcela prostý náhrobek. Nad ním zářila obrovská stříbrná lampa s několika litry oleje, v němž plaval dlouhý hořící knot.

Právě světlo této lampy zahlédl v noci kapitán Servadac.

Hrobka byla pustá a prázdná. Její strážce - byl-li v ní kdy nějaký - utekl patrně ve chvíli katastrofy. Pak se tam usadilo jen pár kormoránů. I tito divocí ptáci však při vstupu cizinců odlétli honem k jihu.

Na rohu náhrobku ležela stará modlitební kniha. Byla psaná francouzsky a rozevřená u modliteb předepsaných ke dni 25. srpna.

Kapitánu Servadakovi rázem svitlo: místo ve Středozemním moři, kde stál tento ostrůvek, na něm hrobka, nyní osamělá uprostřed moře, stránka, kde čtenář dočetl, to vše mu ukázalo, kde se se svými společníky octl.

„Hrob svatého Ludvíka, pánové!“ řekl.

Bylo to opravdu místo, kam přišel francouzský král zemřít. Už šest set let se tu francouzské ruce o tento hrob staraly se zbožnou úctou.

Kapitán Servadac se před starým hrobem poklonil a oba jeho přátelé uctivě následovali jeho příkladu.

Lampa nad světcovým hrobem byla teď snad jediným majákem, který osvětloval vlny Středozemního moře - leč i ten měl brzy zhasnout.

Tři přátelé pak vyšli z hrobky a opustili pusté skalisko. Člun je dopravil na palubu Dobryny a loď zamířila přídí opět k jihu. Zanedlouho ztratila z dohledu hrobku krále Ludvíka IX., jediný bod tuniského kraje, který nevysvětlitelná katastrofa ušetřila.


KAPITOLA XI

v níž kapitán Servadac objevuje katastrofou ušetřený

ostrůvek, který však je jen hrobkou

 

O náhlém zatopení velké části alžírské provincie nemohl teď už nikdo pochybovat. Bylo to víc než pouhé zmizení pevniny pod vodou. Zdálo se, že zemské nitro se rozevřelo a zase zavřelo, aby celý ten kraj pohltilo. Vždyť i skalnaté horské masivy se propadly bez nejmenší stopy a písečné mořské dno bylo nahrazeno novým, složeným z hmoty neznámého původu.

 A příčiny této katastrofy mořeplavcům na Dobryně stále unikaly. Teď šlo o to, zjistit její rozsah.

 Po vážných poradách se dohodli, že goeleta bude pokračovat v plavbě nekonečným mořem na východ podle linie vyznačené kdysi pobřežím africké pevniny.

 Plavba probíhala bez větších potíží. Museli také využít výhod pěkného počasí a příznivého větru.

 Ale při této plavbě podle bývalého pobřeží od mysu Matifu až k tuniské hranici nespatřili žádnou stopu. Zmizelo přímořské, kruhovitě postavené město Dil1is, na obzoru se neobjevil ani náznak pohoří Džirdžira, jehož nejvyšší vrchol se zdvihal do výše dvou tisíc tří set metrů, zmizelo město Ajn al-Kabíra, zmizely strmé svahy Guráje i hory Adrar a Didžela, zmizelo pohoří Malá Kabylie a starověký Triton, masiv,jehož sedm vrcholků dosahovalo největší výšky tisíc sto metrů.

 Zmizelo Collo, starý přístav města Constantine, zmizela Storra, moderní přístav města Phillippeville, zmizela Anába, ležící nad zálivem širokým čtyřicet kilometrů. Neviděli tu nic, ani mys Garde, ani Růžový mys, ani horskou skupinu Edugh, ani písečné přesypy na pobřeží, ani Mafrag a Kállu, proslavené svými korálovými výrobky. I když byla už stokrát spuštěna na dno sonda, nevytáhla ani jediný živočišný nebo rostlinný druh středomořských vod.

 Hrabě Timašev se tehdy rozhodl sledovat rovnoběžku bývalých tuniských břehů až k Bílému mysu, 9. až k nejsevernějšímu cípu Afriky. Snad právě v moři sevřeném mezi africkými a sicilskými břehy najdou nějaký zvláštní znak, který hledali.

 Dobryna se proto držela směru sedmatřicáté rovnoběžky a 7. února přeplula sedmý stupeň východní délky.

 A proč se hrabě Timašev po poradě s kapitánem Servadakem a poručíkem Prokopem rozhodl pokračovat v průzkumu směrem na východ?

 V oné době už bylo díky francouzskému vlivu vytvořeno nové saharské moře, ač se lidé tomuto projektu dlouho bránili. Tento obrovský podnik, prosté obnovení rozsáhlé vodní nádrže za Tritonem, kde kdysi ztroskotaly lodi řeckých Argonautů, velmi výhodně změnil podnební poměry kraje a zajistil Francii monopol na všechny obchody Evropy se Súdánem. (Autor zde poukazuje na svůj fantastický román Zatopená Sahara.) Naši mořeplavci si teď chtěli ověřit, jaký vliv mělo obnovené antické moře na nový řád věcí.

 Na čtyřiatřicáté rovnoběžce při Gábeském zálivu odváděl nyní široký kanál vody Středozemního moře do rozsáhlé prolákliny se solnými jezery Kebírem, Gharsou a dalšími. Šíje táhnoucí se šestadvacet kilometrů severně od Gábesu v místech, kde se kdysi rozléval Tritonský záliv, byla proražena a vody vnikly do své staré nádrže, z níž se už dávno pro nedostatek přítoků v libyjském slunci vypařily.

 Nedošlo právě na tomto místě, kde byl prokopán kanál, ke zlomu, který způsobil, že část africké pevniny zmizela? Nesetká se Dobryna na čtyřiatřicáté rovnoběžce s tripolskými břehy, které v tomto případě musely utvořit překážku, přes niž se ona katastrofa nedostala?

 Poručík Prokop docela správně podotkl:

 „Jestliže i tam uvidíme jen moře táhnoucí se bez hranic k jihu, nezbude nám než se vrátit a hledat řešení této záhady, tady nerozluštitelné, u evropských břehů.“ Dobryna nešetřila uhlím a pokračovala plnou parou v plavbě k Bílému mysu.

 Cestou nenašla ani Černý mys, ani mys Serrát. Když se dostala k Banzartu, čarovnému orientálnímu městu, nespatřila ani jezero ležící za vjezdem do přístavu, ani hrobky stíněné nádhernými palmami. Sonda spuštěná v průhledné vodě narazila jen na ploché, holé dno jako všude ve středomořských vodách.

 Bílý mys, správněji řečeno místo, kde mys ještě před šesti týdny vybíhal do moře, obepluli 7. února. Goeleta pak rozrážela přídí vody, které kdysi musely být vodami Tuniského zálivu. Ale z tohoto krásného zálivu tu nezůstalo nic, ani kruhovitě postavené město, ani pevnost Arsenal, ani la Goulette, ani dva vrcholy hory Bú-Kurnejn. I mys Bon, výběžek africké pevniny k Sicílii, byl stržen s ostatní pevninou do zemského nitra.

 Před těmito podivnými událostmi vystupovalo zde dno Středozemního moře velmi ostrým hřebenem ve tvaru oslího hřbetu. Kostra země se tu zdvihala jakousi páteří zahrazující Tuniský průliv tak, že v něm bylo jen sedmnáct metrů vody.

 Zato po obou stranách hřebenu byla hloubka sto osmdesát metrů. Možná že v dávných geologických dobách byl mys Bon spojen s mysem Furinou na sicilském pobřeží jako kdysi Ceuta s Gibraltarem.

 Poručík Prokop znal jako námořník Středozemní moře až do nejmenších podrobností a musel o této zvláštnosti vědět. Teď měl příležitost zjistit, zda se dno mezi Mrikou a Sicílií změnilo, nebo zda podmořský hřeben v Tuniském průlivu ještě existuje.

 Hrabě Timašev, kapitán Servadac a poručík Prokop se zúčastnili sondování všichni tři.

 Námořník stojící na vzpěře předního čelenu na rozkaz spustil sondu.

 „Kolik?“ zeptal se poručík Prokop.

 „Sedm metrů.“

 „A dno?“

 „Ploché.“ Teď museli zjistit, jaká je hloubka po obou stranách podmořského hřebenu.

 Dobryna se přesunula postupně kilometr vpravo a vlevo a provedla měření obou částí dna.

 Všude stále jen sedm metrů! A dno pořád ploché. Výsledky měření stejné.

 Hřeben mezi mysem Bonem a mysem Furinou neexistoval. Bylo jasné, že katastrofa vyrovnala dno celého Středozemního moře. A co se povahy dna týče, všude nacházeli jen onen kovový prach neznámého složení. Nikde žádné houby, sasanky, lilijce, průsvitné medúzy, vodní rostliny a lastury, jimiž byly kdysi podmořské skály přímo posety.

 Dobryna se obrátila a zamířila přídí k jihu, aby pokračovala v průzkumu.

 Mezi podivnostmi této plavby nutno uvést i to, že moře bylo stále pusté. Na hladině nespatřili plavci jedinou loď, k níž by mohla posádka goelety zamířit a zeptat se na zprávy z Evropy. Dobryna plula těmito opuštěnými vodami zřejmě sama. Všichni to osamění cítili a ptali se, není-li teď jejich goeleta jediným obydleným bodem na celé zeměkouli, novou Noemovou archou s jedinými tvory, kteří katastrofu přežili, s jedinými živými bytostmi na světě!

 Dne 9. února plula Dobryna přesně nad městem Didonem, dřívější Byrsou, zničenou dnes důkladněji než kdysi punské Kartágo Scipionem Aemilianem a římské Kartágo Hassanem Gassanidem.

 Toho večera v okamžiku, kdy slunce zmizelo pod východním obzorem, stál kapitán Servadac opřen o lodní štít, ponořen do hlubokých myšlenek. Jeho zrak těkal volně po obloze, kde jiskřilo mezi letícími mraky několik hvězd, a po moři, jehož dlouhé vlny se ve slábnoucím větru počaly uklidňovat.

 Když se přes příď goelety zahleděl k jižnímu obzoru, zpozoroval náhle jakýsi světelný záblesk. Zprvu si myslel, že se stal obětí zrakového klamu, a zadíval se tam proto soustředěněji.

 Vzdálené světlo se však objevilo znova a také námořník, kterého kapitán zavolal, viděl je zcela zřetelně.

 Okamžitě na to upozornil hraběte Timaševa a poručíka Prokopa.

 „Že by to byla země?“ ptal se kapitán Servadac.

 „Není to spíš loď s pozičními světly?“ zapochyboval hrabě Timašev.

 „Za hodinu uvidíme, na čem jsme,“ prohlásil kapitán Servadac.

 „Pane kapitáne, dozvíme se to až zítra,“ vznesl námitku poručík Prokop.

 „Ty k tomu světlu nezamíříš?“ podivil se hrabě Timašev.

 „Ne, otče. Chci zůstat na místě s malými plachtami a počkat do rána. je-li tam nějaký břeh, nerad bych se pouštěl k neznámému pobřeží v noci.“ Hrabě k tomu přikývl a Dobryna seřídila plachty jen natolik, aby plula zvolna.

 Brzy zahalila celé moře tma.

 Šestihodinová noc není dlouhá, ale tahle trvala zdánlivě celé století. Kapitán Servadac vůbec neopustil palubu. Neustále se bál, že slabé světélko znenadání zhasne. To však zářilo ve tmě dál jako slabý oheň na hranici dohledu.

 „A je pořád na stejném místě,“ upozornil poručík Prokop. „Můžeme z toho s velkou pravděpodobností soudit, že před námi je v dohledu země, a ne loď.“ Za východu slunce zamířily všechny lodní dalekohledy k bodu, který po celou noc svítil. jeho světlo v prvních slunečních paprscích zaniklo, ale na jeho místě se jedenáct kilometrů před Dobrynou objevilo jakési podivně tvarované skalisko.

 Vypadalo jako osamělý ostrůvek na pustém moři.

 „Je to jen skalisko,“ řekl hrabě Timašev, „nebo spíš vrchol potopené hory.“ Přesto si museli skalisko prohlédnout, protože to byl nebezpečný útes, před nímž se budou muset mít lodi v budoucnosti na pozoru. Příď proto zamířila k ostrůvku a Dobryna se za tři čtvrtě hodiny octla několik set metrů od něho.

 Ostrůvek byl jen holý, ohlazený a strmý pahorek, zdvihající se sotva čtrnáct metrů nad mořskou hladinu. jeho břehy nevroubila žádná skaliska, což svědčilo o tom, že se vlivem nevysvětlitelného působení ponořil až na nový základ, který ho teď udržoval v této výši nad mořem.

 „Ale vždyť na tom ostrůvku stojí nějaké stavení!“ zvolal kapitán Servadac, který s dalekohledem u očí nepřestával prohlížet všechny výčnělky ostrůvku.

 „Je tam možná i nějaký člověk!“ Na tuto kapitánovu domněnku odpověděl poručík Prokop významným zavrtěním hlavou. Ostrůvek byl zřejmě opuštěný. Výstřel z děla goelety skutečně nikoho nevylákal na břeh.

 Bylo však pravda, že na horní části ostrůvku stála nějaká kamenná stavba.

 Svým slohem připomínala arabské hrobky.

 Okamžitě byl spuštěn člun. Kapitán Servadac, hrabě Timašev a poručík Prokop do něho vsedli a čtyři námořníci s nimi rychle odpluli. Za několik minut vystoupili na břeh, a aniž ztráceli čas, vystoupili po příkrém svahu ostrůvku až k hrobce.

 Tam je napřed zastavila kamenná zeď sestavená ze starých antických památek, z nádob, ze sloupů, soch a pomníků, spojených bez ladu a skladu a bez ohledu na nějaký umělecký řád.

 Hrabě Timašev a jeho dva druhové napřed zeď obešli a octli se před úzkou otevřenou brankou, kterou ihned prošli.

 Druhé, také otevřené dveře jim dovolily vstoupit do hrobky. Její zdi byly zbudovány v arabském slohu, ale výzdoba neměla žádnou uměleckou hodnotu.

 Uprostřed jediné místnosti hrobky stál zcela prostý náhrobek. Nad ním zářila obrovská stříbrná lampa s několika litry oleje, v němž plaval dlouhý hořící knot.

 Právě světlo této lampy zahlédl v noci kapitán Servadac.

 Hrobka byla pustá a prázdná. Její strážce - byl-li v ní kdy nějaký - utekl patrně ve chvíli katastrofy. Pak se tam usadilo jen pár kormoránů. I tito divocí ptáci však při vstupu cizinců odlétli honem k jihu.

 Na rohu náhrobku ležela stará modlitební kniha. Byla psaná francouzsky a rozevřená u modliteb předepsaných ke dni 25. srpna.

 Kapitánu Servadakovi rázem svitlo: místo ve Středozemním moři, kde stál tento ostrůvek, na něm hrobka, nyní osamělá uprostřed moře, stránka, kde čtenář dočetl, to vše mu ukázalo, kde se se svými společníky octl.

 „Hrob svatého Ludvíka, pánové!“ řekl.

 Bylo to opravdu místo, kam přišel francouzský král zemřít. Už šest set let se tu francouzské ruce o tento hrob staraly se zbožnou úctou.

 Kapitán Servadac se před starým hrobem poklonil a oba jeho přátelé uctivě následovali jeho příkladu.

 Lampa nad světcovým hrobem byla teď snad jediným majákem, který osvětloval vlny Středozemního moře - leč i ten měl brzy zhasnout.

 Tři přátelé pak vyšli z hrobky a opustili pusté skalisko. Člun je dopravil na palubu Dobryny a loď zamířila přídí opět k jihu. Zanedlouho ztratila z dohledu hrobku krále Ludvíka IX., jediný bod tuniského kraje, který nevysvětlitelná katastrofa ušetřila.