KAPITOLA X v níž se průzkumníci s dalekohledem u očí a s hloubkoměrem v ruce snaží najít zbytky alžírské provincie Dobryna, skvěle a pevně postavená v loděnicích na ostrově Wightu, byla výborná loď o výtlaku dvou set tun, dokonale uzpůsobená k okružní plavbě. Kolumbus a Magalhans neměli ani zdaleka lodi tak velké a tak bezpečné, když se pustili přes Atlantik a Pacifik. Kromě toho měla Dobryna ve skladištích potraviny na několik měsíců, což jí teď dovolovalo podniknout plavbu kolem celého Středozemního moře, aniž musela cestou doplňovat zásoby. Nutno dodat, že u ostrova Gurbi nemusela zvyšovat přítěž. Vážila sice méně, jako všechny předměty od oné katastrofy, ale voda, která ji nesla, vážila taky míň. Poměr obou vah byl stejný, a tak měla Dobryna pořád stejné plavební podmínky.
Hrabě Timašev nebyl námořník. Řízení, ne-li velení, přejímal proto poručík Prokop.
Poručík byl třicetiletý muž. Narodil se na statcích hraběte jako syn nevolníka propuštěného dlouho před vydáním známého výnosu cara Alexandra. Z vděčnosti a z přátelství byl svému bývalému pánu oddán tělem i duší. Byl to výtečný námořník, který se naučil svému řemeslu na válečných a obchodních lodích. Když přešel na palubu Dobryny, měl už hodnost poručíka. Hrabě Timašev se plavil na palubě své goelety většinu roku. V zimě projížděl Středozemním a v létě Severním mořem.
Poručík Prokop byl muž velmi vzdělaný i v oborech vzdálených jeho povolání.
Dělal čest hraběti Timaševovi i sobě samému. Dostalo se mu vzdělání, které se vyrovnalo vzdělání hraběte Timaševa. Dobryna nemohla být v lepších rukou.
Ostatně i celá její posádka byla výborná. Tvořili ji mechanik Tiglev, čtyři námořníci - Něgoš, Tolstoj, Jetkev a Panovka - a kuchař Mošel, všichni synové nájemců hraběte Timaševa, který i na moři zachovával tradice ruských šlechtických rodin.
Tito námořníci se nijak neznepokojovali změnami, které narušily fyzikální řád, pokud s nimi sdílel společný osud i jejich bývalý pán. Jen poručík Prokop byl velmi zneklidněn a věděl, že hrabě Timašev má v duši stejný neklid.
Dobryna plula na východ s párou i pod plachtami, protože vanul příznivý vítr.
Byla by dozajista plula rychlostí aspoň jedenáct uzlů (20 km/hod. ), kdyby ji byly nesrážely vysoké vlny nazpátek.
Ačkoli východní vítr (teď vlastně západní) byl jen obyčejným mořským větrem, bylo moře neobyčejně rozvlněné. Bylo to pochopitelné. Molekuly vody se díky menší zemské přitažlivosti zdvihaly i prostým vlněním do značné výšky.
Slavný přírodovědec Arago, který uváděl nejvyšší možnou výšku vlny sedm až osm metrů, byl by tu býval velice překvapen pohledem na vlny vysoké patnáct až dvacet metrů. A to ještě nebyly vlny vzdouvající se po vzájemných srážkách, nýbrž dlouhé vlnění, které zdvihalo goeletu až dvacet metrů vysoko. Dobryna byla od snížení přitažlivosti také lehčí a vzpínala se mnohem snadněji. Kdyby byl býval kapitán Servadac trpěl mořskou nemocí, bylo by mu bývalo za těchto okolností velmi zle.
K výkyvům lodi však nedocházelo náhle, protože je vyvolávaly vlny velmi dlouhé. Goeleta netrpěla ani tak, jako by byla trpěla na obvyklých krátkých a prudkých vlnách Středozemního moře. jedinou nepříjemností bylo zpomalení plavby.
Dobryna sledovala ve vzdálenosti dvou až tří kilometrů linii, kterou kdysi tvořilo alžírské pobřeží. Na jihu nebylo po zemi ani památky. Poručík Prokop nemohl určovat směr plavby podle planet, jejichž vzájemná poloha se změnila. Nemohl určit ani svou polohu, to znamená vypočítat zeměpisnou šířku a délku z výšky slunce nad obzorem, protože výsledky svých výpočtů by byl nemohl užitečně přenášet na mapy pořízené ještě před katastrofou. Přesto však bylo možno plavbu Dobryny určovat dost přesně. Vždyť odhad ujeté dráhy pomocí rychloměru a zjišťování přesného směru buzolou pro tak malou loď stačilo.
Nutno říci, že buzola se naštěstí ani na jediný okamžik nepobláznila. Kosmické změny neměly žádný vliv na magnetickou střelku, která i v těchto vodách ukazovala stále k severnímu magnetickému pólu, asi o dvacet stupňů odchýlenému od severního pólu zemského. I když si západ vyměnil místo s východem, takže slunce vycházelo na západě a zapadalo na východě, jih a sever si ponechaly svá místa hlavních světových stran beze změn. Poručík Prokop se mohl aspoň prozatím spolehnout na údaje buzoly a rychloměru, když nemohl použít sextantu.
V prvních dnech průzkumu vysvětloval kapitánu Servadakovi v přítomnosti hraběte Timaševa různé ty zvláštnosti poručík Prokop, který se v tom vyznal lépe než štábní důstojník. jako většina Rusů hovořil dokonale francouzsky. Hovor se točil kolem jevů, jejichž příčina poručíkovi stále ještě unikala stejně jako kapitánu Servadakovi. Od počátku se mluvilo především o nové dráze zeměkoule hvězdným prostorem od I. ledna.
„Je jasné, pane kapitáne,“ řekl poručík Prokop, „že Země už nevykonává svou obvyklou dráhu kolem Slunce, k němuž se z neznámých příčin velmi přiblížila.“ „To vím moc dobře,“ prohlásil kapitán Servadac. „Nyní se naskýtá otázka, zda po průchodu dráhou Venuše nezkřížíme ještě dráhu Merkura...“ „...abychom nakonec spadli do Slunce a byli tam zničeni,“ dopověděl hrabě Timašev. „To by byl opravdu strašný pád!“ zvolal kapitán Servadac.
„Ba ne,“ odporoval poručík Prokop, „dovolím si tvrdit, že v této době naší Zemi takový pád nehrozí. Neřítíme se ke Slunci, nýbrž opisujeme kolem něho nepochybně novou dráhu.“ „Máš nějaké důkazy k podepření své domněnky?“ ptal se hrabě Timašev.
„Ano, otče,“ odpověděl poručík Prokop. „Jeden z nich tě přesvědčí. Kdyby zeměkouli opravdu takový pád hrozil, došlo by ke konečné katastrofě velmi rychle a my bychom už byli našemu středu přitažlivosti mnohem blíž. Kdyby to byl pád, musela by být náhle zrušena tangenciální rychlost, která spolu se sluneční přitažlivostí pudí planety k pohybu po eliptických dráhách. V takovém případě by země dopadla na Slunce za čtyřiašedesát a půl dne.“ „A co z toho vyvozujete?“ zeptal se kapitán Servadac.
„Že k pádu nedojde,“ odpověděl poručík Prokop. „Vždyť dráha Země je už měsíc změněna, a přece zeměkoule dosud nepřekročila dráhu Venuše. Přiblížila se za tu dobu ke Slunci jen o padesát milionů kilometrů z oněch sto padesáti milionů, které měří průvodič Země. Máme proto právo tvrdit, že nám žádný pád nehrozí. A to je okolnost velmi šťastná. Já jsem ostatně přesvědčen, že se už počínáme od Slunce vzdalovat, protože teplota postupně klesá a na ostrově Gurbi už není větší, než byla v Alžírsku, leží-li Alžírsko dosud na šestatřicáté rovnoběžce.“ „Máte jistě se svými vývody pravdu, pane poručíku,“ řekl kapitán Servadac.
„Ne, Země se opravdu neřítí ke Slunci, ale obíhá kolem něho.“ „Stejně je však jasné i to,“ pokračoval poručík Prokop, „že v důsledku katastrofy, jejíž příčinu hledáme, bylo Středozemní moře i s africkým pobřežím přeneseno do rovníkového pásma.“ „Je-li vůbec ještě nějaké africké pobřeží,“ řekl kapitán Servadac.
„A nějaké Středozemní moře,“ dodal hrabě Timašev.
Tolik otázek čekalo na rozluštění! Zatím se však zdálo, že Země se teď od Slunce zvolna vzdaluje a že se jejího pádu na povrch přitahujícího ji tělesa nemusí nikdo bát.
Ale co zbylo z afrického kontinentu, jehož stopy goeleta marně hledala?
Za čtyřiadvacet hodin po vyplutí od ostrova měla už Dobryna minout místa, kde přece musela stát na afrických březích města Ténes, Cherchel, Koleah a Sidi-Ferrú. Ale v zorném poli dalekohledů se neobjevilo ani jedno z nich. Moře se donekonečna šířilo i tam, kde už měla vlny zarážet pevnina.
Poručík Prokop se však nemohl mýlit ve směru, který Dobryně určil. Z údajů buzoly, z poměrně trvalého směru větru, z rychlosti goelety měřené rychloměrem a z délky plavby vykonané toho dne, 2. února, mohl vyvodit, že se nachází na 36° 47' severní šířky a na 0° 44' východní délky, to znamená na místě, kde mělo být hlavní město Alžírska. Ale Alžír stejně jako Ténes, Cherchel, Koleah a Sidi-Ferrú zmizel v zemských hlubinách.
Kapitán Servadac se zamračeně a se stisknutými zuby díval na nesmírné moře, které se táhlo bez hranic za obzor. Hlavou mu probíhaly vzpomínky na celý dosavadní život. Srdce mu divoce bušilo. V Alžíru, kde několik let žil, viděl v duchu své kamarády a přátele, kteří už neexistovali. Jeho myšlenky se pak obrátily k rodné Francii. Napadlo mu, zda hrozná katastrofa nezasáhla svou prudkostí až tam. Pak se pokoušel zahlédnout v hluboké vodě nějaké známky potopeného města.
„Ne!“ vykřikl. „Taková katastrofa není možná! Takhle přece nemůže zmizet celé město! Zbyly by po něm aspoň nějaké trosky! Nad hladinu by vyčnívaly nejvyšší hory! Z Casbahu a z Císařské pevnosti, postavených padesát metrů vysoko, by zůstala aspoň část nad vodou! A jestliže se do zemských útrob nepropadla celá Mrika, museli bychom nějaké zbytky najít!“ Bylo opravdu nesmírně divné, že na mořské hladině neplavala jediná troska, ani jeden zlomený strom, jehož větve by se přece musely dostat do proudu, že ani jediné prkno se nesmočilo v zálivu širokém dvacet kilometrů a otvírajícím se ještě před měsícem mezi mysem Matifu a mysem Pescade.
Ale i když se zrak zastavoval na mořské hladině, bylo snad možné propátrat moře sondami a pokusit se vytáhnout nějaké trosky měst tak podivně zmizelých.
Hrabě Timašev nechtěl, aby v duši kapitána Servadaka zůstala jediná pochybnost, a proto dal příkaz spustit sondy. Olověné zátěže byly natřeny lojem a spuštěny ke dnu.
K velkému překvapení všech, zejména poručíka Prokopa, ukázaly sondy skoro všude stejnou hloubku, pouhých sedm až devět metrů pod hladinou. Sondy byly spouštěny v širokém okruhu plné dvě hodiny, ale nikde neukázaly takovou hloubku, v jaké by zmizel amfiteatrálně postavený Alžír. Mělo se z toho snad vyvodit, že vody srovnaly po katastrofě alžírské hlavní město do roviny?
To nebylo pravděpodobné.
A mořské dno netvořily ani skály, ani písek, ani ulity a lastury. Olovnice vytáhla jen jakýsi kovový prach s pozoruhodně zlatým leskem. Ale jeho složení nedokázal nikdo určit. Bezesporu to však nebyla hmota, jakou sondy vynášely obvykle ze dna Středozemního moře.
„Vidíte, pane poručíku?“ řekl Hector Servadac.
„Jsme od alžírského pobřeží mnohem dál, než jste předpokládal.“ „Kdybychom byli dál,“ namítl poručík Prokop a potřásl hlavou, „neměli bychom pod sebou hloubku šesti metru, ale dvou nebo tří set!“ „A to znamená?“ tázal se hrabě Timašev. „Nevím, co si o tom myslet.“ „Pane hrabě,“ řekl kapitán Servadac, „snažně vás prosím, plujme k jihu a podívejme se, nenajdeme-li tam to, co hledáme tady.“ Hrabě Timašev se poradil s poručíkem Prokopem. Protože počasí bylo příznivé, dohodli se, že Dobryna popluje ještě šestatřicet hodin k jihu.
Hector Servadac svému hostiteli poděkoval a kormidelník dostal příkaz k další plavbě.
Po celých šestatřicet hodin, tj. až do 4. února, byla tato část moře zkoumána s největší pozorností. Plavci se nespokojovali jen sondováním podezřelých vod, které i tady měly ploché dno v hloubce šesti až osmi metru. Rozrývali dno železnými drapáky, které však nikde nenarazily na uvolněný kámen, na úlomek kovu nebo na kus zlomeného trámu. Nevytáhli jimi dokonce ani jedinou rostlinu, jediného živočicha z těch, kteří obvykle oživují mořské dno. Jakým to dnem tu bylo nahrazeno staré dno Středozemního moře?
Dobryna doplula až na šestatřicátou rovnoběžku severní šířky. Podle zákresu pevniny v námořních mapách bylo jasné, že loď pluje v místech, kde se dříve rozprostíral Sahel, horský masiv oddělující hory Buzareahu. A tento vrchol by se přece musel i po zaplavení okolního kraje objevit nad hladinou jako ostrůvek!
Dobryna plula až za bývalou největší sahelskou osadu Dueru a dále za Bufarik, město se širokými ulicemi ve stínu platanů, plula až za Blidu, z níž nezahlédla ani pevnost čnějící nad Ued-el-Kebírem do výše čtyř set metru.
Poručík Prokop se už bál plout po tomto neznámém moři dál a chtěl se zas vrátit na sever nebo na východ, ale na naléhání kapitána Servadaka se pustila Dobryna přece jen dál k jihu.
Průzkum se prodloužil až k pohoří Muzaja s legendárními jeskyněmi, obývanými kdysi Kabyly, kteří tam vysadili rohovníky, limby a duby všech druhů; dnes tu však žijí jen lvi, šakali a hyeny. Nejvyšší vrchol, tyčící se ještě před šesti týdny mezi Bu-Rumi a Šifou, musel se potopit do pozoruhodné hloubky, protože byl přes tisíc šest set metrů vysoký. Teď nebylo vidět nic ani tady, ani na obzoru, kde se moře pojilo s oblohou.
Plavci se nakonec museli vrátit na sever. Dobryna se otočila zpět a octla se zas ve starých vodách Středozemního moře, aniž našla jedinou stopu toho, co bývalo kdysi alžírskou provincií.
