KAPITOLA VIII pojednává o Venuši a Merkuru, kterým hrozí, že se z nich stanou planety budící pohoršení Brzy však vyšlo slunce a pod jeho zářivým jasem se celé to mraveniště hvězd rozplynulo. Pozorování tím bylo znemožněno. Kapitán je musel odložit na příští noc, dovolí-li to stav oblohy.
Teď Servadac marně pátral po nějaké stopě zářivého kotouče, jehož světlo proniklo onehdy clonou mraků. Zmizel. Buď se vzdálil, nebo ho bludná pouť zavedla daleko za hranice viditelnosti.
Nastalo opravdu krásné počasí. Vítr se stočil k bývalému západu a téměř úplně se uklidnil. Slunce vycházelo stále nad svůj nový obzor a zapadalo na druhé straně s pozoruhodnou přesností. Dny i noci trvaly matematicky přesně šest hodin. Byl to důsledek faktu, že se slunce neodchylovalo od nového rovníku, který procházel ostrovem Gurbi.
Zároveň neustále stoupala teplota. Kapitán Servadac se několikrát denně díval na teploměr ve své místnosti a 15. ledna zjistil, že jeho přístroj ukazuje ve stínu padesát stupňů.
Uveďme ještě, že gurbi dosud zůstávalo v troskách, ale kapitán a Ben Zuf že se docela pohodlně zařídili v hlavní místnosti strážnice. Když ji lépe zajistili proti lijákům prvních dnů, chránily je kamenné zdi stejně dobře i před denními vedry.
Horko se už stávalo nesnesitelným o to víc, že žár slunce nemírnil ani jediný mráček. Ani v Senegalu, ani v rovníkové Africe nebyla nikdy podobná vedra. Potrvá-li tohle počasí déle, bude všechen porost ostrova nevyhnutelně spálen.
Ben Zuf, stále věrný svým zásadám, se nechtěl dát tou abnormální teplotou nijak překvapit. Ale pot, který ho zaléval, protestoval za něho. Přes kapitánovy domluvy se nemínil vzdát své služby na vrcholu srázu. Zatímco tam pozoroval Středozemní moře, klidné jako jezero a stále stejně pusté, nechával se svědomitě opékat. Musel mít jistě dvojitou kůži a obrněnou lebku, že snášel bez následků kolmé paprsky poledního slunce.
Kapitán Servadac se na něho jednou zadíval a zeptal se ho: „Poslyš, nenarodil ses v Gabunu?“ „Ne, pane kapitáne, na Montmartru. Ale to je totéž.“ Od chvíle, kdy byl statečný Ben Zuf přesvědčen, že na jeho milovaném pahorku je stejné vedro jako v rovníkových oblastech, bylo už zbytečné se s ním o to přít.
Tato strašná vedra musela mít nezbytně vliv na plodiny ostrova Gurbi.
I příroda pocítila důsledky podnebních změn. Míza vehnala v několika dnech život až do nejmenších větviček stromů, pupeny vyrašily, listy se rozvinuly, květy rozkvetly, objevily se plody. Stejně tomu bylo s bylinami. Klasy obilí a kukuřice rostly tak říkajíc před očima a louky se pokryly hustou trávou. Nastala zároveň doba senoseče, žní a sklizně ovoce. Léto a podzim splynuly v jedinou roční dobu.
Proč jen kapitán Servadac nebyl kovanější v astronomii! Byl by si mohl říci: Změnil-li se sklon zemské osy, jestliže podle všeho zdání svírá s ekliptikou pravý úhel, pak tu nastane stejný řád jako na Jupiteru. Na Zemi už nebudou roční období, ale neměnná pásma, v nichž bude trvalé jaro, trvalé léto, trvalý podzim a trvalá zima.
A byl by mohl dodat: Ale proboha, co mohlo tyhle změny způsobit? Tak rychlý postup léta musel kapitána i jeho sluhu zneklidnit. Bylo jim jasné, že k tolika pracím je tu příliš málo rukou. I kdyby zapřáhli všechno „obyvatelstvo“ ostrova, nepodařilo by se jim práci zdolat. Strašné vedro také nedovolovalo pracovat bez přestávky. V gurbi jim ovšem nebezpečí ještě nehrozilo. Měli tam zásob stále dost a mohli teď ostatně doufat, že při klidném moři a za pěkného počasí se u ostrova brzy objeví nějaká loď. Tato část Středozemního moře byla přece hojně navštěvována státními loděmi pobřežní plavby i parníky všech národností, udržujícími časté spojení také s nejmenšími osadami na pobřeží.
To byla docela správná úvaha, ale z těch či oněch důvodů se na mořských vodách žádná loď neobjevila a Ben Zuf by se byl na vrcholu vápencových skal docela upekl, kdyby se byl nechránil jakýmsi slunečníkem.
Kapitán Servadac se zatím bezvýsledně pokoušel vzpomenout si na školní lekce. Zabýval se zuřivými výpočty, aby si objasnil novou situaci zeměkoule, ale příliš se mu to nedařilo. A přece mohl být přiveden k myšlence, že změnilo-li se otáčení Země kolem osy, musela se změnit i doba jejího oběhu kolem Slunce, a délka ročních období že pak nemohla zůstat stejná. Musela se buď zvětšit, anebo zkrátit.
Země se zřetelně blížila ke Slunci. Její dráha se určitě posunula a tento posun byl v souladu nejen s postupným zvyšováním teploty, ale i s novým pozorováním, které kapitánu Servadakovi umožnilo konstatovat, že se zeměkoule přibližuje ke svému středu přitažlivosti.
Sluneční kotouč teď měl skutečně dvojnásobný průměr ve srovnání s průměrem před těmito podivnými událostmi. Jedině pozorovatelé na Venuši, tj. ve střední vzdálenosti sto osmi milionů kilometrů, viděli by Slunce v jeho nynějších zvětšených rozměrech. V důsledku tohoto jevu mohla být Země vzdálena od Slunce jen sto osm milionů kilometrů místo sto čtyřiceti devíti milionů. Zbývalo zjistit, zda se tato vzdálenost ještě dál zkracuje. V tom případě by hrozilo, že rovnováha Země se poruší a Slunce pak zeměkouli přitáhne neodolatelně až na svůj povrch. A to by znamenalo její naprostou zkázu.
Jestliže trvale krásné dny usnadňovaly pozorování oblohy, stejně krásné noci umožňovaly kapitánu Servadakovi sledovat nádherná souhvězdí hvězdného světa. Hvězdy i planety tvořily písmena obrovské abecedy, která však svou nesrozumitelností přiváděla kapitána v zuřivost. Hvězdy zřejmě neukazovaly jeho zrakům žádné změny ani v rozměrech, ani ve vzájemných vzdálenostech. Víme přece, že se sluneční soustava pohybuje směrem k bodu, který leží mezi souhvězdími Herkula a Lyry, rychlostí dvaceti kilometrů za vteřinu. Zatím se to pro obrovskou vzdálenost od tohoto bodu obyčejnému pozorovateli nijak nejevilo.
Ale i když hvězdy žádné vysvětlení podat nemohly, zcela jinak tomu bylo s planetami, především s těmi, jejichž dráhy leží uvnitř Země, tj. mezi Zemí a Sluncem.
V těchto podmínkách obíhají dvě planety: Venuše a Merkur. První z nich obíhá kolem Slunce ve střední vzdálenosti sto osmi milionů kilometrů. Dráha Venuše uzavírá v sobě dráhu Merkura a dráha Země dráhy obou. Kapitán Servadac po dlouhém pozorování a po hlubokých úvahách usoudil, že množství světla a tepla přijímané teď Zemí se rovná skoro množství světla a tepla přijímanému od Slunce Venuší, tedy dvojnásobku množství vysílaného Sluncem před katastrofou. A vyvodil-li z toho, že se Země musela pozoruhodně přiblížit ke Slunci, utvrdil se v tom přesvědčení ještě víc, když znovu pozoroval nádhernou Ven uši, kterou obdivovali i nejlhostejnější lidé, když se tato planeta večer a ráno vyhoupne ze slunečních paprsků.
Phosphorus nebo Lucifer, Hesperus nebo Vesper, jak jí říkali staří, večernice, jitřenka, hvězda pastýřů... Nikdy žádné nebeské těleso, kromě Měsíce snad, nedostalo tolik jmen. Venuše se teď kapitánovi Servadakovi jevila jako poměrně velký kotouč. Vypadala jako malý Měsíc. Pouhým okem bylo jasně vidět její fáze. V úplňku i ve čtvrtích byly všechny její části zřetelně viditelné. Výkrojek jejího srpku dokazoval, že sluneční paprsky ohybem v její atmosféře vnikají i do oblastí, které už měly být ve stínu. Byl to důkaz, že Venuše má ovzduší, když se na jejím povrchu projevovala refrakce, to jest ohyb přímočarých světelných paprsků.
Kapitán Servadac byl přesvědčen, že Venuše je vzdálena od Země jen osm milionů kilometrů. Řekl to taky Ben Zufovi.
„Nu, pane kapitáne,“ poznamenal sluha, „to je::,stejně dost, být osm milionů kilometrů daleko!“ „Bylo by to dost pro dvě válčící armády,“ řekl kapitán Servadac, „ale pro dvě planety to není nic.“ „A co by se mohlo stát?“ „Ksakru! Přece že spadneme na Venuši!“ „No - a je tam vzduch, pane kapitáne?“ „Je.“ „A voda?“ „Jistě.“ „Dobrá, půjdeme tedy na Venuši!“ „Ale to bude strašný náraz, protože obě planety se teď zřejmě pohybují proti sobě. A protože mají téměř stejnou hmotu, bude důsledek srážky pro obě hrozný.“ „Dva vlaky, to je toho! Srazí se dva vlaky!“ odpověděl Ben Zuf tak klidně, že kapitán nad tím div nevyletěl z kůže.
„Ano, dva vlaky, ty hlupáku!“ zvolal, „ale dva vlaky jedoucí rychlostí tisíckrát větší než nejrychlejší vlaky. To jistě přivodí rozpad jedné z planet - a možná že obou. Uvidíme, co pak zbude z té tvé montmartreské krtiny!“ Tím trefil Ben Zufa do živého. Sluha zaťal zuby a sevřel ruce v pěst, ale ovládl se. Po chvíli, když tu „krtinu“ strávil, prohlásil: „Pane kapitáne, jsem připraven. Vydejte rozkaz! Je-li nějaká možnost, jak té srážce zabránit...“ „Není žádná, pitomče. A jdi k čertu!“ Po těchto slovech se zaražený Ben Zuf odmlčel a odešel.
V dalších dnech se vzdálenost obou těles ještě zmenšila. Bylo jasné, že Země na své nové dráze protne dráhu Venuše. Současně se velmi přiblížila k Merkuru.
Tato planeta, málokdy viditelná pouhým okem, jevila se teď v plné nádheře. Její fáze, podobné fázím měsíčním, její odraz slunečních paprsků, které jí dodávají sedmkrát více světla a tepla než zeměkouli, její studená i horká pásma, téměř se překrývající díky pozoruhodnému sklonu osy otáčení, její rovníková pásma, devatenáct kilometrů vysoké hory, to vše umožňovalo zajímavé pozorování této planety, které staří hvězdáři dali jméno jiskřivá.
Ale nebezpečí nehrozilo od Merkura. Srážkou se Zemí hrozila Venuše.
Vzdálenost obou těles se k 18. lednu zmenšila asi na čtyři a půl milionu kilometrů. V intenzitě Venušina světla vrhaly pozemské předměty ostré stíny. Dobře bylo vidět i otáčení Venuše kolem osy za dobu třiadvaceti hodin a jedenadvaceti minut, což dokazovalo, že délka jejích dnů se nezměnila. Bylo možné pozorovat mraky, které vrhaly pruhy stínů na její povrch. A nakonec byla nádherná planeta viditelná i za dne. Její obraz však vzrušil kapitána Servadaka mnohem méně než kdysi generála Bonaparta, který za vlády direktoria (Direktorium bylo období po Velké francouzské revoluci, kdy vláda země byla svěřena tzv. Direktoriu - pozn. překl.) zahlédl jednou Venuši v pravé poledne a pak rád říkával, že to je „jeho hvězda“.
Dne 20. ledna se „správná“ vzdálenost, předepsaná oběma planetám nebeskou mechanikou, ještě zmenšila.
„Jak vzrušeni musí být naši afričtí přátelé, naši kamarádi ve Francii a všichni obyvatelé obou pevnin!“ říkal často sám sobě kapitán Servadac. „Jaké články asi uveřejňují časopisy obou kontinentů! Jaké davy se asi tísní v kostelích! Jistě všichni věří v konec světa. A já si myslím, Bůh mi odpusť, že konec světa opravdu nikdy nebyl tak blízko! Za těchto okolností by mě skoro překvapilo, kdyby se u ostrova objevila nějaká loď, aby nás odvezla do vlasti. Což mají generální guvernér a ministr války čas zabývat se námi? Za dva dny bude Země rozbita na tisíc kousků a ty úlomky pak budou kroužit nazdařbůh prostorem.“ Ale nestalo se tak.
Od toho dne se obě hrozivé planety naopak od sebe pozvolna vzdalovaly.
Roviny drah Venuše a Země naštěstí nesplývaly, takže ke strašné srážce nedošlo.
Ben Zuf si mohl opravdu ulehčeně oddechnout, když mu kapitán tu dobrou zprávu oznámil.
Dne 25. ledna se vzdálily obě planety natolik, že všechny obavy ze srážky se rozplynuly.
„Ale to přiblížení nám aspoň ukázalo, že Venuše nemá žádnou družici,“ řekl kapitán Servadac.
Vždyť Dominique, Cassini, Short, Montaigne de Limoges, Montbarron a několik dalších astronomů docela vážně řekli, že Venuše má svou družici. „Je to mrzuté,“ dodal Hector Servadac, „protože jsme mohli tu družici strhnout cestou k sobě, takže by nám pak sloužily družice dvě. Ale já se ksakru nedostanu k vysvětlení všech těch zmatků v nebeské mechanice!“ „Pane kapitáne,“ ozval se Ben Zuf. „Co chceš?“ „Není v Paříži na konci Lucemburské zahrady dům s kupolí na střeše?“ „Hvězdárna?“ „Ano. A nemohou snad všechno vysvětlit lidé, kteří v té kupoli bydlí?“ „To jistě!“ „Počkejme tedy trpělivě na jejich vysvětlení, pane kapitáne, buďme přece filozofy!“ „Ano, vždyť jsem voják.“ „Co to tedy znamená?“ „Znamená to, že nedá-li se nic dělat, nutno se tomu podřídit. A to je právě náš případ, pane kapitáne.“ Hector Servadac sluhovi neodpověděl, ale bylo jisté, že se aspoň prozatím vzdal vysvětlování jevů, které pro něho samotného byly nevysvětlitelné.
Brzy ostatně došlo za nesmírně důležitých okolností k nové události.
Dne 27. ledna přišel Ben Zuf v devět hodin ráno docela klidně za svým kapitánem na strážnici.
„Pane kapitáne,“ řekl zcela netečně.
„Co je?“ zeptal se Hector Servadac.
„Loď!“ „A to mi říkáš jen tak, ty hlupáku? Jako bys mi ohlašoval, že snídaně je připravena?“ „Hrome, vždyť jsme filozofové, ne?“ odpověděl Ben Zuf.
