KAPITOLA VII v níž Ben Zuf pokládá za svou povinnost stěžovat si na lhostejnost generálního guvernéra k obyvatelstvu Za deset minut generální guvernér i „obyvatelstvo“ tvrdě spali v jedné místnosti strážnice, protože gurbi leželo dosud v troskách. Kapitán však neměl klidné spaní, myslel totiž pořád na to, že sice zjistil mnoho nových jevů, ale jejich základní příčiny mu zůstávaly stále utajeny. Ač se v astronomii nevyznal, s velkým úsilím si vybavil některé hlavní zákony, které zdánlivě zapomněl. Říkal si, zda tyto jevy nezpůsobila změna sklonu zemské osy vzhledem k ekliptice. Ale i když taková změna může vysvětlit přesun moře a možná i záměnu světových stran, nemůže způsobit zkrácení dne a zmenšení tíže na zemském povrchu. Hector Servadac se musel této domněnky brzy vzdát, což ho velmi trápilo, protože teď byl s vědomostmi u konce. Ale řada těch podivností jistě nekončila, a bylo proto nutné, že některá nová zvláštnost ho uvede na správnou cestu. Aspoň v to doufal.
První Ben Zufovou ranní starostí byla příprava dobré snídaně. Museli se přece posilnit! On sám měl hlad za tři miliony Alžířanů. Teď měl jedinečnou možnost zahnat hlad tuctem vajec, která byla naštěstí při katastrofě ušetřena. A když uvaří ještě polévku s arabskými knedlíčky - a tu uměl sluha připravovat výborně -, bude to skvělé jídlo.
Kamna na strážnici byla, měděná pánev se leskla, jako by právě vyšla z rukou cídiče, a čerstvá voda čekala v hliněném, na povrchu oroseném džbánu. Ben Zuf chtěl vejce nechat tři minuty vařit, a tak připravit výtečná vajíčka naměkko.
Obratem ruky rozdělal ohe6 a podle zvyku spustil vojenský popěvek: Na rendlíku sůl už máme, telecí si zaděláme... Kapitán Servadac popocházel kolem něho a zvědavě přihlížel kuchyňským přípravám. Zároveň pátral po dalších změnách. Fungují kamna jako obvykle?
Dodává jim zředěný vzduch potřebnou dávku kyslíku?
Ano, v kamnech hořelo a pod Ben Zufovým trochu dýchavičným foukáním vyrazil z chrastí smíšeného s několika kousky uhlí nádherný plamen. Tady nic neobyčejného nebylo.
Ben Zuf postavil na kamna rendlík, nalil do něho vodu a čekal, až začne vřít, aby do ní vložil vejce. Ta byla tak lehká, jako by byla prázdná.
Rendlík nebyl na kamnech ani deset minut, když se voda začala vařit.
„K čertu, ten oheň dnes hoří!“ zvolal Ben Zuf.
„Ten oheň nehoří o nic lépe,“ odpověděl po krátkém přemýšlení kapitán Servadac, „ale voda se vaří dříve!“ Vzal ze stěny nad postelí teploměr a vnořil jej do vařící vody.
Přístroj ukázal jen šestašedesát stupňů.
„Vida!“ zvolal důstojník.
„Voda se vaří místo při sto stupních už při šestašedesáti!“ „A co z toho, pane kapitáne?“ „Radím ti, Ben Zufe, abys nechal vejce v rendlíku aspoň čtvrt hodiny. A ještě nebudou dost uvařená.“ „Vždyť budou natvrdo!“ „Vůbec ne, kamaráde. Nejvýš budou uvařena tak, že si do nich budeme namáčet kousky chleba!“ Příčina tohoto jevu tkvěla zřejmě ve zmenšení výšky vzduchové vrstvy, což odpovídalo zjištěnému už snížení hustoty vzduchu. Kapitán Servadac se nemýlil.
Vzdušná vrstva nad povrchem zeměkoule se asi o třetinu snížila. Proto voda v menším tlaku vřela už při šestašedesáti stupních. Byl to stejný jev, k jakému dochází na vrcholu hory tisíc sto metrů vysoké. Kdyby byl měl kapitán Servadac tlakoměr, byl by na něm zaznamenal pokles rtuťového sloupce. Táž okolnost také způsobila, že hlasy obou mužů zeslábly, že se zrychlil jejich dech a podtlak v krevních cévách, na který si už zvykli.
„A přece se mi nechce připustit,“ řekl kapitán, „že náš tábor byl přenesen do takové výšky, když paty pobřežních srázů omývá moře!“ Ačkoli v této záležitosti uváděl Hector Servadac správné důvody, nedovedl dosud říci, co toho bylo příčinou. A to ho zlobilo.
Vejce se však po dlouhém vaření přece jen uvařila. A stejně tak polévka s arabskými knedlíčky. Ben Zuf správně usoudil, že v budoucnosti s tím bude muset počítat a začínat s vařením o hodinu dříve. Pak kapitánovi prostřel.
Servadac se přes své starosti pustil s velkou chutí do jídla.
„Tak co, pane kapitáne?“ řekl Ben Zuf, který každé téma začínal vždy touto tázací formulí.
„Tak co, Ben Zufe?“ odpověděl důstojník podle neměnného zvyku reagovat takto na sluhovy otázky.
„Co teď budeme dělat?“ „Budeme čekat.“ „Čekat?“ „Až nás tu někdo vyhledá.“ „Po moři?“ „Jistě, protože jsme na ostrově.“ „Vy tedy myslíte, pane kapitáne, že naši kamarádi...“ „Myslím, nebo aspoň doufám, že ta katastrofa se vybila jen na části alžírského pobřeží, a naši kamarádi že jsou proto živi a zdrávi.“ „Ano, pane kapitáne, musíme v to doufat.“ „Je nepochybné, že generální guvernér chce mít jasno o tom, co se tu stalo. Musí přece vyslat z Alžíru loď, aby prozkoumala pobřeží. A já se odvažuji věřit, že nezapomene ani na nás. Hlídej proto moře, Ben Zufe, a jakmile se ti octne v dohledu nějaká loď, dáme jí znamení.“ „A nepřipluje-li žádná loď?“ „Pak si postavíme plavidlo a poplujeme za těmi, kteří nedopluli k nám.“ „Dobrá, pane kapitáne. Vy jste tedy námořník?“ „Každý je námořníkem, když je to nezbytné,“ odpověděl klidně štábní důstojník. A tak se Ben Zuf s dalekohledem u očí rozhlížel celé dny po obzoru. Ale v zorném poli jeho přístroje se neobjevila žádná plachta.
„Aby to čert vzal!“ zvolal Ben Zuf. „Jeho Excelence generální guvernér na náš kraj nějak zapomíná!“ Do 6. ledna se situace ostrovanů nijak nezměnila. 6. ledna bylo podle opravdového kalendáře z doby, kdy pozemské dny trvaly ještě čtyřiadvacet hodin. Kapitán Servadac se celkem správně držel starého kalendáře, aby se v čase lépe vyznal. A tak ačkoli slunce už dvanáctkrát vyšlo a zapadlo pod ostrovní obzor, počítal kapitán od půlnoci prvního ledna, tudíž od počátku občanského roku, pouze šest dní. Hodinky mu umožňovaly zaznamenávat přesně uplynulý čas.
Kyvadlové hodiny by mu pochopitelně za těchto okolností při zmenšení tíže dávaly údaje nesprávné. Ale hodinky poháněné perem nepodléhají vlivu zemské přitažlivosti, a jestliže byly kapitánovy hodinky přesné, musely jít pravidelně i po všech zmatcích ve fyzikální podstatě věci. A tak tomu bylo i teď.
„Hrome, pane kapitáne,“ ozval se Ben Zuf, který měl jisté literární znalosti, „zdá se mi, že se z vás stal Robinson a já že nemám daleko do Pátka. Nezčernal jsem už?“ „Ne, Ben Zufe,“ odpověděl kapitán Servadac, ,jsi stále pěkně bílý... jen trochu do hněda.“ „Bílý Pátek,“ pokračoval Ben Zuf, „to není to pravé, ale mně je to milejší.“ Když ani 6. ledna nespatřil kapitán nikoho připlouvat, usoudil, že by měl udělat to, co udělali všichni robinzoni před ním, totiž sepsat všechny rostlinné a živočišné zdroje v kraji. Ostrov Gurbi - tak ho totiž nazvali - měl rozlohu asi tří tisíc čtverečních kilometrů, to znamená tří set tisíc hektarů. Žilo tam hodně krav, volů, koz a ovcí, ale přesné množství se určit nedalo. Zvěře tam bylo také dost a kapitán se nemusel bát, že zvířata ostrov opustí. Ani plodiny tam nechyběly. Za tři měsíce budou moci svážet úrodu obilí, kukuřice, rýže a dalších plodin. Výživa guvernéra, „obyvatelstva“ i obou koní byla tedy na dlouhou dobu zajištěna.
Od 6. do 13. ledna velmi silně pršelo. Nebe bylo trvale pokryto hustými mraky, které vůbec neprořídly. Vypuklo i několik bouří, což byl jev v tomto období nezvyklý. Ale Hector Servadac si zároveň všiml, že teplota abnormálně stoupá.
Bylo to rozhodně předčasné léto, když začínalo už v lednu! Ještě podivnější bylo zjištění, že teplota nestoupala poznenáhlu, nýbrž prudce, jako by se Země pravidelně a trvale blížila k Slunci.
Současně s teplotou stoupala také intenzita světla. Nebýt husté clony mraků mezi nebem a povrchem země, byly by sluneční paprsky osvětlovaly pozemské předměty s nebývalou jasností.
Dovedete si jistě představit vztek kapitána Servadaka, když nemohl pozorovat ani slunce, ani měsíc, ani hvězdy, ani žádný jiný bod vesmíru, který by mu snad byl odpověděl na jeho otázky, kdyby se byla mlha rozplynula. Ben Zuf se několikrát pokoušel uklidnit svého velitele tím, že mu předváděl svoji lhostejnost hraničící až s netečností. Ale kapitán na to reagoval tak nevlídně, že se Ben Zuf už neodvážil nic říkat. Omezil se proto jen na přesné plnění povinností hlídky.
Navzdory dešti, navzdory větru, navzdory bouřím vystupoval dnem i nocí na vrchol pobřežních srázů. Spánku věnoval jenom pár hodin. Marně však prohlížel pustý ostrov. Která loď by se také udržela na moři v takovém nečase a za takových bouří? Vlny se zdvihaly do velké výšky a vichřice se rozpoutávala s neobyčejnou zuřivostí. Ani v druhohorách, kdy se vody odpařené zemským teplem vznášely do prostoru, aby zas padaly v přívalech na zem, ani v době diluviální nedocházelo k jevům tak překvapivým.
Ale 13. ledna lijáky jako kouzlem ustaly. Poslední poryvy větru rozehnaly v noci z 13. na 14. ledna zbylé mraky. Jakmile Hector Servadac, šest dní uvězněný na strážnici, zjistil, že přestalo pršet a uklidnil se vítr, vyšel ihned ven. Rozběhl se také na vrchol srázu. Co vyčte z hvězd? Objeví se jeho zrakům onen obrovský kotouč jako v noci z 31. prosince na 1. ledna? Odhalí mu konečně tajemství jeho osudu?
Nebesa zářila. Ani nejmenší obláček nehalil souhvězdí. Obloha se klenula nad hlavou jako nesmírná nebeská mapa a na několika místech svítily mlhoviny, které by jindy hvězdářovo oko bez dalekohledu nevidělo.
První důstojníkovou starostí bylo podívat se po Polárce, protože pozorovat Polárku už byl zvyklý.
Byla tu, ale velmi nízko nad obzorem. Bylo pravděpodobné, že už neslouží jako ústřední opěrný bod hvězdného systému. Jinými slovy, prodloužená zemská osa už neprocházela oním pevným bodem, u něhož zaujímala Polárka kdysi své místo v prostoru. A skutečně. Za hodinu se znatelně posunula dolů k obzoru, jako by byla součástí některého souhvězdí zvěrokruhu.
Zbývalo zjistit, která z hvězd ji nahradila, to znamená, kterým bodem nebeské báně prochází teď prodloužená zemská osa. Tomuto zjišťování věnoval Hector Servadac několik hodin. Novou Polárkou musela být hvězda nehybná jako bývalá Polárka, stojící ve středu ostatních hvězd, které svými zdánlivými pohyby opisují kolem ní kruhy.
Kapitán Servadac brzy rozpoznal, že onou nehybnou hvězdou je jedna z hvězd velmi blízko severní části obzoru, neměnící zřejmě svou polohu mezi ostatními hvězdami. Byla to Vega ze souhvězdí Lyry, táž, která má v důsledku precese (Precese je pohyb zemské osy, jejíž poloha není stálá. Bod na obloze, k němuž v prodloužení směřuje, vykonává proto pohyb mezi hvězdami. V dlouhých obdobích se tedy stávají polární hvězdou různé hvězdy.) jarního bodu nahradit za dvanáct milionů let Polárku. Ale protože za čtrnáct dní neuplynulo dvanáct milionů let, musel z toho kapitán vyvodit, že zemská osa se posunula naráz.
„Ale pak není změněna jen zemská osa,“ usoudil kapitán. „Protože teď prochází bodem tak blízko obzoru, nutno připustit, že se Středozemní moře octlo na rovníku.“ Pohroužil se do hlubokých úvah, zatímco zrakem bloudil po souhvězdí Velkého vozu, které se stalo souhvězdím ekliptiky a jehož oj teď vystupovala z moře. Pak pohlédl ke hvězdám jižní oblohy, které se tu jeho očím objevily poprvé.
Ben Zufův výkřik ho však vrátil na zem.
„Měsíc!“ zvolal sluha.
„Měsíc?“ „Ano, Měsíc!“ opakoval Ben Zuf, okouzlený pohledem na „družku pozemských nocí“, jak říkají básníci. A ukázal na kotouč stoupající naproti místu, kde mělo být v té chvíli Slunce.
Byl to Měsíc, nebo nějaká vnitřní planeta zvětšená velkým přiblížením? (Planety Merkur a Venuše obíhají kolem Slunce mezi Sluncem a Zemí, a jmenují se proto vnitřní planety. Ostatní planety, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto obíhají vně Země a nazývají se vnější planety.) Tato otázka přivedla kapitána Servadaka do značných rozpaků. Vzal si dobrý dalekohled, jehož používal při zeměměřičských pracích, a zamířil jej na vycházející těleso.
„Je-li to Měsíc,“ řekl, „pak nezbývá než doznat, že se od nás vzdálil hodně daleko! Teď musíme jeho vzdálenost odhadovat ne na tisíce, ale na miliony kilometrů!“ Když jej chvíli sledoval, prohlásil, že to Měsíc není. Neviděl na jeho bledém kotouči onu hru světel a stínů, která luně dodává do jisté míry vzhled lidské tváře.
Nenašel tam ani stopu po pláních a mořích, ani onen věnec rýh kolem nádherného kráteru Tycho de Brahe.
„Ne, není to Měsíc!“ řekl.
„A proč to není Měsíc?“ zeptal se Ben Zuf, který trval na svém objevu.
„Protože tahle hvězda má sama ještě měsíček jako družici.“ Opravdu, v zorném poli dalekohledu se objevil světelný bod tak, jak se jeví měsíce Jupiterovy v dalekohledu střední velikosti.
„Ale když to není Měsíc, co to tedy je?“ zvolal kapitán Servadac a dupl.
„Venuše to není a Merkur také ne, protože obě tyto planety družice nemají.
A přece tu jde o planetu, jejíž dráha je uvnitř dráhy Země, protože svým zdánlivým pohybem sleduje Slunce! Ale, ke všem sakrům, není-li to ani Venuše, ani Merkur, může to být jedině Měsíc! A je-li to Měsíc, kde potom ukradl tu zatracenou družici?“
