×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Na kometě - Jules Verne, KAPITOLA VI

KAPITOLA VI přinutí čtenáře sledovat kapitána Servadaka na jeho první procházce novým územím Známe-li už dobrodružnou povahu kapitána Servadaka, nijak nás neudiví, že nebyl tolika neobyčejnými věcmi nijak vzrušen. Ale protože nebyl tak netečný jako Ben Zuf, byl by býval rád poznal příčiny všech těchto jevů. O jejich důsledky by byl nedbal, kdyby znal jejich příčiny. Říkával, že smrt dělovou koulí neznamená vůbec nic, víme-li, podle kterého balistického zákona a po jaké dráze nás koule zasáhla přímo do prsou. To byl jeho způsob, jak přijímat události tohoto světa.

Jakmile se tedy v mezích svých možností obeznámil s důsledky nastalých změn, zabýval se už jen hledáním jejich příčin.

„Krucinál!“ zvolal, když se tak náhle snesla noc. „Budu si to muset prohlédnout za bílého dne... připustím-li, že vůbec ještě nějaký den bude! Ať mě husa kopne, vím-li, kam slunce zmizelo!“ „Pane kapitáne,“ ozval se Ben Zuf, „nechci vám nic přikazovat, ale co teď budeme dělat?“ „Zůstaneme tady a zítra - bude-li vůbec nějaký zítřek - prozkoumáme pobřeží na západě a na jihu a vrátíme se do gurbi. Nejdůležitější je vědět, kde jsme a na čem jsme, když už nemůžeme zjistit, co se tu vlastně stalo. Proto napřed prozkoumáme břeh na západě a na jihu...“ „Je-li tam nějaký břeh,“ podotkl sluha. „A je-li tu vůbec jih,“ dodal kapitán.

„Můžeme tedy teď jít spát?“ „Ano, budeme-li moci.“ Ben Zufa nemohlo ani tolik událostí nijak vzrušit, a tak po velitelově svolení zalezl pod výstupek na břehu, dal si ruce na oči a tvrdě usnul. Kapitán Servadac se vydal sám podél pobřeží, zmítán mnoha otázkami.

Především uvažoval, jaké důsledky může mít tato katastrofa. Omezila se jen na malou část Afriky? Byla blízká města, jako Oran, Alžír a Mostaganem, ušetřena?

Má Hector Servadac věřit, že se jeho kamarádi a přátelé z brigády utopili s ostatním obyvatelstvem kraje, který byl v této části Alžírska při ústí Cheliffu zaplaven nějakým vzdutím Středozemního moře? To by aspoň do jisté míry vysvětlovalo zmizení levého břehu. Vůbec to však nevysvětlovalo ostatní kosmické jevy.

Pak mu napadla jiná myšlenka. Dalo se snad připustit, že africké pobřeží bylo náhle posunuto do rovníkového pásma? Tím by byl vysvětlen nový denní oblouk slunce a zároveň i jeho západ bez soumraku. Ale nijak to nevysvětlovalo, proč byl dvanáctihodinový den nahrazen šestihodinovým a proč slunce vycházelo na západě a zapadalo na východě!

„A přece je docela jisté,“ opakoval si kapitán Servadac, „že jsme měli dnes jen šestihodinový den a že se světové strany vyměnily - aspoň východ a západ. To konečně uvidíme zítra, až se objeví slunce, objeví-li se.“ Kapitán Servadac se stal velmi nedůvěřivým.

Bylo opravdu mrzuté, že se obloha zatáhla a na nebi nezářily žádné hvězdy. Ač se Hector Servadac vyznal v astronomii velmi málo, nejdůležitější souhvězdí znal. Byl by mohl zjistit, je-li Polárka stále na svém místě nebo zda ji nenahradila nějaká jiná hvězda, což by bylo nezvratně prokázalo, že se zeměkoule otáčí kolem nové osy, možná opačným směrem; tím by se dalo mnohé vysvětlit.

Ale v oblacích se neobjevila jediná trhlina. Mraky se zdály být dost husté, aby se z nich spustil notný liják. A bezradnému pozorovateli se nikde neukázala jediná hvězda.

A s měsícem nemohl kapitán Servadac počítat, protože v této době bylo novoluní a luna zmizela se sluncem nad obzorem.

Jaké proto bylo kapitánovo překvapení, když po procházce trvající půldruhé hodiny spatřil nad obzorem silný jas, jehož paprsky pronikly i clonou mraků.

„Měsíc!“ zvolal.

„Ale ne, to nemůže být měsíc! Že by si cudná Diana také postavila hlavu a vycházela na západě? Ne, to není měsíc! Ten by nevydával světlo tak jasné..., ledaže by se byl přiblížil k Zemi!“ Zář této hvězdy - ať už to bylo cokoli - byla tak silná, že pronikla vrstvou mlhy a zalila kraj jasem svítání.

„Že by to bylo slunce?“ ptal se sám sebe důstojník. „Ale vždyť uplynula teprve hodina a čtyřicet minut, co na východě zapadlo! Ale když to není ani slunce, ani měsíc, co to tedy je? Nějaký nestvůrný povětroň? Tisíc ďáblů! Což se ty prokleté mraky nerozplynou?“ A začal sám sobě vyčítat: „Teď se jen ptám,jestli jsem neměl lépe využít času tak pitomě promarněného a učit se astronomii! Kdoví? Možná že to, čím si teď lámu hlavu a co bych chtěl pochopit, je docela prosté.“ Tajemství nové oblohy zůstalo neodhaleno. Silná zář vysílaná oslnivým tělesem jistě obrovských rozměrů zaplavila asi na hodinu horní vrstvy mraků. Ale potom - což bylo neméně překvapivé - světelný kotouč, místo aby opsal oblouk jako hvězda poslušná zákonů nebeské mechaniky a sestoupil k protější straně obzoru, vzdaloval se po přímce kolmé k rovníku a odnášel s sebou jas svítání, oku tak příjemný a osvětlující matně celé ovzduší.

Vše se zas ponořilo do tmy, která zaplavila i mozek kapitána Servadaka.

Důstojník už nerozuměl vůbec ničemu. Nejzákladnější zákony mechaniky byly popřeny. Nebeská báň se podobala hodinám, jejichž pero se náhle zbláznilo.

Planety pohrdaly všemi gravitačními zákony a neexistoval už ani jediný důvod k víře, že se na obzoru objeví ještě někdy slunce.

A slunce přece jen po třech hodinách bez svítání vyšlo, objevilo se na západě a ozářilo jitřním svitem shluk mraků. Noc byla vystřídána dnem a kapitán Servadac pohledem na hodinky zjistil, že trvala přesně šest hodin.

Šest hodin však nemohlo stačit Ben Zufovi. Kapitán musel statečného spáče probudit. Docela neomaleně jím zatřásl.

„Vzhůru! Vstávej a na cestu!“ zvolal.

„Pane kapitáne,“ odpověděl Ben Zuf, když si protřel oči.

„Zdá se mi, že to je málo. Vždyť jsem sotva usnul.“ „Spal jsi celou noc!“ „Celou noc?“ „Šestihodinovou noc, ale na to si budeš muset zvyknout.“ „Zvyknu si.“ „Teď pojďme! Nesmíme ztrácet čas. Vrátíme se nejkratší cestou do gurbi a podíváme se, co se stalo s našimi koni a co si o tom všem myslí.“ „Jistě si myslí, že jsem se o ně od včerejška nepostaral,“ odpověděl sluha. „Hned je dám do pořádku, pane kapitáne.“ „Dobře, dobře. Ale pospěš si! Jakmile je osedláš, vyjedeme na obhlídku.

Přinejmenším musíme zjistit, co z Alžírska vlastně zbylo.“ „A pak?“ „Pak? Nebudeme-li se moci dostat na jih k Mostaganemu, vydáme se na východ k Ténesu.“ Kapitán Servadac a jeho sluha se pustili po stezce při pobřežních srázech, aby se vrátili ke gurbi. Protože už byli vyhladovělí, natrhali si cestou fíky, datle a pomeranče, které tam měli na dosah ruky. V této části kdysi tak pustého kraje, z něhož plantáže vytvořily bohatý a rozlehlý sad, se nemuseli bát, že se dopustí nějakého přestupku.

Za půldruhé hodiny po odchodu z pobřeží, které bylo kdysi pravým břehem Cheliffu, došli ke gurbi. Našli je ve stavu, v jakém je opustili. Za jejich nepřítomnosti tam zřejmě nikdo nepřišel - kraj se zdál stejně pustý jako planina na západě, kterou právě prošli.

Přípravy k odjezdu provedli rychle. Ben Zuf naplnil torbu několika suchary a konzervovanou zvěřinou. Pitné vody měli všude dost. Planinou protékaly četné čisté potoky. Bývalé přítoky řeky se teď staly řekami vlévajícími se do Středozemního moře.

Zefír - kůň kapitána Servadaka - a Galetta - klisna Ben Zufova, nazvaná podle mlýna na Montmartru - byli obratem ruky osedláni. Oba jezdci se vyhoupli rychle do sedel a pustili se klusem k Cheliffu.

A jako už sami pocítili zmenšení tíže a nejméně pětinásobné zvýšení svalové síly, stejně i jejich koně podlehli ve stejném poměru fyzikálním změnám. To už nebyli obyčejní čtyřnožci, ale skuteční okřídlení koně, kteří se nohama sotva dotýkali země. Naštěstí byli Hector Servadac a Ben Zuf výborní jezdci. Popustili koňům uzdy a spíš je pobízeli, než zdržovali. Za dvacet minut projeli osm kilometrů dlouhou vzdálenost od gurbi k ústí Cheliffu. Tam počali oba koně volnějším krokem sestupovat k jihovýchodu podle bývalého pravého břehu řeky.

Pobřeží si tam ponechalo charakteristický vzhled prostého říčního břehu. Jen levý břeh - jak už víme - zmizel a byl nahrazen mořským obzorem. Část oranského kraje u Mostaganemu byla zřejmě v noci z 31. prosince na 1. ledna zatopena až k čáře obzoru.

Kapitán Servadac znal dokonale zdejší kraj, který celý prozkoumal. Prováděl zde kdysi triangulační měření a mohl se tu naprosto přesně orientovat. Teď si chtěl kraj prohlédnout v co nejširším okruhu s úmyslem vyhotovit zprávu pro... Pro koho? Kam? Kdy? To nevěděl.

Ve zbývajících čtyřech denních hodinách projeli oba jezdci asi pětatřicet kilometrů od Cheliffu. S nastalou nocí se utábořili v mírném ohybu bývalé řeky, kde se do ní ještě včera vléval přítok z levého břehu. Ale i tento přítok, řeka Mina, byl dnes pohlcen novým mořem.

Po cestě nepotkali nikde živou duši, což je velmi překvapilo.

Ben Zuf připravil jakýs takýs nocleh. Koně spoutal a nechal je volně pást v husté trávě na břehu. Noc uplynula bez příhod.

Nazítří, 2. ledna, v okamžiku, kdy měla podle starého kalendáře nastat noc z 1. na 2. ledna, vsedl kapitán se sluhou na koně a pokračovali v průzkumu pobřeží. Vyjeli za východu slunce a za šest hodin zdolali vzdálenost sedmdesáti kilometrů.

Kraj byl stále ohraničen starým břehem řeky. Jen asi dvacet kilometrů od Miny značná část břehu zmizela a s ní byla zatopena i osada Syrkelmitu se svými osmi sty obyvatel. A kdo ví, zda stejný osud nepotkal i jiná, významnější města této části Alžírska za Cheliffem, jako je Mostaganem, Mazagran a Orléansville?

Když kapitán Servadac objevil malou zátoku, nově vzniklou přerušením břehu, octl se zas u řeky přesně proti místu, kde měla stát smíšená osada Ammi-Mussa, dřívější Khamis kmene Uragů. Ale nespatřil jediný zbytek tohoto okresního města, ani stopu po hoře Mankura, vysoké tisíc sto dvacet šest metrů, před níž bylo ono město postaveno.

Toho večera se oba průzkumníci utábořili u pobřežního ohbí, kterým bylo nové území náhle zakončeno. Bylo to téměř na místě, kde měla stát důležitá osada Memuntyroy, po níž tu však nezůstala ani stopa.

„A já jsem si myslel, že budu dnes večeřet a spát v Orléansville,“ řekl kapitán Servadac s pohledem upřeným na chmurné moře před svým zrakem.

„To není možné, pane kapitáne,“ namítl Ben Zuf.

„Ledaže bychom se tam dostali lodí.“ „Uvědomuješ si, Ben Zufe, jaké jsme měli vlastně oba štěstí?“ „Dobrá, pane kapitáne. Máme to už ve zvyku. A uvidíte, že najdeme prostředek, jak přeplout moře a dostat se na břeh k Mostaganemu.“ „Hm! Jsme-li však na poloostrově, což se zdá pravděpodobné, pak bychom měli jít pro zprávy spíš do Ténesu.“ „Nebo je tam přinést,“ řekl docela správně Ben Zuf. Když za šest hodin vyšlo zas slunce, mohl si kapitán Servadac prohlédnout nové uspořádání kraje.

Od jejich nočního tábořiště se teď táhlo pobřeží od jihu k severu. To už nebyl přirozený břeh, který tu kdysi vytvořil Cheliff. Starý kraj tam byl ohraničen nově vzniklou průrvou. Víme už, že na tomto místě zmizela stará osada Memuntyroy.

Ben Zuf vyskočil na pahorek v pozadí, ale na mořském obzoru nemohl nic zahlédnout. Nikde nebyla v dohledu země. Proto také neviděl ani Orléansville, který měl být deset kilometrů jihozápadně. Kapitán Servadac opustil se sluhou tábořiště a vydali se podle nového pobřeží po rozpraskané zemi, přes rozpukaná pole a kolem napůl vyvrácených stromů visících nad vodou. Mezi nimi byly i staré olivy, jejichž fantasticky zkroucené kmeny vypadaly jako uťaté sekyrou.

Oba jezdci klusali volněji, protože pobřeží přetínaly četné zátoky a výběžky, které je nutily k neustálým objížďkám. Tak do západu slunce zdolali dalších pětatřicet kilometrů a dostali se jen k úpatí hor Medžeda, kterými tu před katastrofou končilo pásmo Malého Atlasu.

V těchto místech byl horský hřbet náhle přerušen a tyčil se strmě nad pobřežím.

Nazítří ráno pronikli kapitán Servadac a Ben Zuf do jednoho z horských údolí a vylezli na jeden z nejvyšších vrcholků. Konečně obhlédli dokonale tuto malou část alžírského území, kde teď byli zřejmě jedinými obyvateli.

Nový břeh se táhl od úpatí Medžedy až k nejvzdálenějším břehům Středozemního moře v délce asi třiceti kilometrů. Se zmizelým Ténesem nebylo toto území spojeno žádnou šijí. Oba jezdci tedy neprozkoumali poloostrov, nýbrž ostrov. Z této výše musel kapitán Servadac ke svému překvapení konstatovat, že ho moře obklopuje ze všech stran, a že kam až oko dohlédne, nevidí ani náznak země.

Tento ostrov vytvořený z alžírského území měl tvar nepravidelného čtyřúhelníku, nebo spíše trojúhelníku, jehož obvod tvořilo sto dvacet kilometrů starého pravého břehu Cheliffu, pětatřicet kilometrů nového břehu táhnoucího se od jihu k severu po hřeben Malého Atlasu, třicet kilometrů dlouhé šikmé linie končící v moři a sto kilometrů starého pobřeží Středozemního moře. Dohromady to bylo dvě stě osmdesát pět kilometrů.

„Dobrá,“ řekl důstojník, „ale proč se to stalo?“ „A proč by se to nemělo stát?“ odpověděl Ben Zuf. „Je to tak, protože to tak je. Když to tak osud chtěl, pane kapitáne, musíme se podle toho zařídit.“ Oba pak sestoupili z hory ke koním, kteří se klidně pásli v zelené trávě. Toho dne dojeli až na pobřeží Středozemního moře, aniž našli jedinou stopu po vesnici Montenotte, zmizela stejně jako Ténes, z něhož nespatřili na obzoru ani jediný zbořený dům.

Nazítří, 5. ledna, projeli rychle po břehu Středozemního moře. Toto pobřeží však nezůstalo tak docela ušetřeno, jak si to štábní důstojník myslel. Zmizely tam čtyři osady: Kalát-Šimá, Agmis, Marabut a Pointe-Basse. Ani mysy nevydržely náraz moře a oddělily se od pevniny. Oba průzkumníci zjistili, že jejich ostrov nemá kromě nich žádné obyvatele. Ale zvířena tam byla zastoupena několika stády přežvýkavců, kteří bloudili planinou.

Kapitán Servadac a jeho sluha objeli ostrov za pět nových dnů, tedy za dva a půl starého dne. Za šedesát hodin po odjezdu z gurbi se tam zase vrátili.

„Tak co, pane kapitáne?“ zeptal se Ben Zuf.

„Nu, Ben Zufe?“ „Teď jste generálním guvernérem Alžírska!“ „Alžírska bez obyvatel!“ „Jak to? Mne nepočítáte?“ „Ty jsi tedy...“ „Obyvatelstvo, pane kapitáne, obyvatelstvo!“ „A co mé rondó?“ řekl kapitán Servadac, když si lehal. „Trápil jsem se při jeho skládání docela zbytečně!“


KAPITOLA VI

přinutí čtenáře sledovat kapitána Servadaka na jeho první procházce novým územím

 

 Známe-li už dobrodružnou povahu kapitána Servadaka, nijak nás neudiví, že nebyl tolika neobyčejnými věcmi nijak vzrušen. Ale protože nebyl tak netečný jako Ben Zuf, byl by býval rád poznal příčiny všech těchto jevů. O jejich důsledky by byl nedbal, kdyby znal jejich příčiny. Říkával, že smrt dělovou koulí neznamená vůbec nic, víme-li, podle kterého balistického zákona a po jaké dráze nás koule zasáhla přímo do prsou. To byl jeho způsob, jak přijímat události tohoto světa.

 Jakmile se tedy v mezích svých možností obeznámil s důsledky nastalých změn, zabýval se už jen hledáním jejich příčin.

 „Krucinál!“ zvolal, když se tak náhle snesla noc. „Budu si to muset prohlédnout za bílého dne... připustím-li, že vůbec ještě nějaký den bude! Ať mě husa kopne, vím-li, kam slunce zmizelo!“

 „Pane kapitáne,“ ozval se Ben Zuf, „nechci vám nic přikazovat, ale co teď budeme dělat?“

 „Zůstaneme tady a zítra - bude-li vůbec nějaký zítřek - prozkoumáme pobřeží na západě a na jihu a vrátíme se do gurbi. Nejdůležitější je vědět, kde jsme a na čem jsme, když už nemůžeme zjistit, co se tu vlastně stalo. Proto napřed prozkoumáme břeh na západě a na jihu...“

 „Je-li tam nějaký břeh,“ podotkl sluha.

 „A je-li tu vůbec jih,“ dodal kapitán.

 „Můžeme tedy teď jít spát?“

 „Ano, budeme-li moci.“ Ben Zufa nemohlo ani tolik událostí nijak vzrušit, a tak po velitelově svolení zalezl pod výstupek na břehu, dal si ruce na oči a tvrdě usnul.

 Kapitán Servadac se vydal sám podél pobřeží, zmítán mnoha otázkami.

 Především uvažoval, jaké důsledky může mít tato katastrofa. Omezila se jen na malou část Afriky? Byla blízká města, jako Oran, Alžír a Mostaganem, ušetřena?

 Má Hector Servadac věřit, že se jeho kamarádi a přátelé z brigády utopili s ostatním obyvatelstvem kraje, který byl v této části Alžírska při ústí Cheliffu zaplaven nějakým vzdutím Středozemního moře? To by aspoň do jisté míry vysvětlovalo zmizení levého břehu. Vůbec to však nevysvětlovalo ostatní kosmické jevy.

 Pak mu napadla jiná myšlenka. Dalo se snad připustit, že africké pobřeží bylo náhle posunuto do rovníkového pásma? Tím by byl vysvětlen nový denní oblouk slunce a zároveň i jeho západ bez soumraku. Ale nijak to nevysvětlovalo, proč byl dvanáctihodinový den nahrazen šestihodinovým a proč slunce vycházelo na západě a zapadalo na východě!

 „A přece je docela jisté,“ opakoval si kapitán Servadac, „že jsme měli dnes jen šestihodinový den a že se světové strany vyměnily - aspoň východ a západ. To konečně uvidíme zítra, až se objeví slunce, objeví-li se.“ Kapitán Servadac se stal velmi nedůvěřivým.

 Bylo opravdu mrzuté, že se obloha zatáhla a na nebi nezářily žádné hvězdy. Ač se Hector Servadac vyznal v astronomii velmi málo, nejdůležitější souhvězdí znal. Byl by mohl zjistit, je-li Polárka stále na svém místě nebo zda ji nenahradila nějaká jiná hvězda, což by bylo nezvratně prokázalo, že se zeměkoule otáčí kolem nové osy, možná opačným směrem; tím by se dalo mnohé vysvětlit.

 Ale v oblacích se neobjevila jediná trhlina. Mraky se zdály být dost husté, aby se z nich spustil notný liják. A bezradnému pozorovateli se nikde neukázala jediná hvězda.

 A s měsícem nemohl kapitán Servadac počítat, protože v této době bylo novoluní a luna zmizela se sluncem nad obzorem.

 Jaké proto bylo kapitánovo překvapení, když po procházce trvající půldruhé hodiny spatřil nad obzorem silný jas, jehož paprsky pronikly i clonou mraků.

 „Měsíc!“ zvolal.

 „Ale ne, to nemůže být měsíc! Že by si cudná Diana také postavila hlavu a vycházela na západě? Ne, to není měsíc! Ten by nevydával světlo tak jasné..., ledaže by se byl přiblížil k Zemi!“ Zář této hvězdy - ať už to bylo cokoli - byla tak silná, že pronikla vrstvou mlhy a zalila kraj jasem svítání.

 „Že by to bylo slunce?“ ptal se sám sebe důstojník. „Ale vždyť uplynula teprve hodina a čtyřicet minut, co na východě zapadlo! Ale když to není ani slunce, ani měsíc, co to tedy je? Nějaký nestvůrný povětroň? Tisíc ďáblů! Což se ty prokleté mraky nerozplynou?“ A začal sám sobě vyčítat:

 „Teď se jen ptám,jestli jsem neměl lépe využít času tak pitomě promarněného a učit se astronomii! Kdoví? Možná že to, čím si teď lámu hlavu a co bych chtěl pochopit, je docela prosté.“ Tajemství nové oblohy zůstalo neodhaleno. Silná zář vysílaná oslnivým tělesem jistě obrovských rozměrů zaplavila asi na hodinu horní vrstvy mraků. Ale potom - což bylo neméně překvapivé - světelný kotouč, místo aby opsal oblouk jako hvězda poslušná zákonů nebeské mechaniky a sestoupil k protější straně obzoru, vzdaloval se po přímce kolmé k rovníku a odnášel s sebou jas svítání, oku tak příjemný a osvětlující matně celé ovzduší.

 Vše se zas ponořilo do tmy, která zaplavila i mozek kapitána Servadaka.

 Důstojník už nerozuměl vůbec ničemu. Nejzákladnější zákony mechaniky byly popřeny. Nebeská báň se podobala hodinám, jejichž pero se náhle zbláznilo.

 Planety pohrdaly všemi gravitačními zákony a neexistoval už ani jediný důvod k víře, že se na obzoru objeví ještě někdy slunce.

 A slunce přece jen po třech hodinách bez svítání vyšlo, objevilo se na západě a ozářilo jitřním svitem shluk mraků. Noc byla vystřídána dnem a kapitán Servadac pohledem na hodinky zjistil, že trvala přesně šest hodin.

 Šest hodin však nemohlo stačit Ben Zufovi. Kapitán musel statečného spáče probudit. Docela neomaleně jím zatřásl.

 „Vzhůru! Vstávej a na cestu!“ zvolal.

 „Pane kapitáne,“ odpověděl Ben Zuf, když si protřel oči.

„Zdá se mi, že to je málo. Vždyť jsem sotva usnul.“

 „Spal jsi celou noc!“

 „Celou noc?“

 „Šestihodinovou noc, ale na to si budeš muset zvyknout.“

„Zvyknu si.“

„Teď pojďme! Nesmíme ztrácet čas. Vrátíme se nejkratší cestou do gurbi a podíváme se, co se stalo s našimi koni a co si o tom všem myslí.“

 „Jistě si myslí, že jsem se o ně od včerejška nepostaral,“ odpověděl sluha.

 „Hned je dám do pořádku, pane kapitáne.“

 „Dobře, dobře. Ale pospěš si! Jakmile je osedláš, vyjedeme na obhlídku.

 Přinejmenším musíme zjistit, co z Alžírska vlastně zbylo.“

„A pak?“

 „Pak? Nebudeme-li se moci dostat na jih k Mostaganemu, vydáme se na východ k Ténesu.“ Kapitán Servadac a jeho sluha se pustili po stezce při pobřežních srázech, aby se vrátili ke gurbi. Protože už byli vyhladovělí, natrhali si cestou fíky, datle a pomeranče, které tam měli na dosah ruky. V této části kdysi tak pustého kraje, z něhož plantáže vytvořily bohatý a rozlehlý sad, se nemuseli bát, že se dopustí nějakého přestupku.

 Za půldruhé hodiny po odchodu z pobřeží, které bylo kdysi pravým břehem Cheliffu, došli ke gurbi. Našli je ve stavu, v jakém je opustili. Za jejich nepřítomnosti tam zřejmě nikdo nepřišel - kraj se zdál stejně pustý jako planina na západě, kterou právě prošli.

 Přípravy k odjezdu provedli rychle. Ben Zuf naplnil torbu několika suchary a konzervovanou zvěřinou. Pitné vody měli všude dost. Planinou protékaly četné čisté potoky. Bývalé přítoky řeky se teď staly řekami vlévajícími se do Středozemního moře.

 Zefír - kůň kapitána Servadaka - a Galetta - klisna Ben Zufova, nazvaná podle mlýna na Montmartru - byli obratem ruky osedláni. Oba jezdci se vyhoupli rychle do sedel a pustili se klusem k Cheliffu.

 A jako už sami pocítili zmenšení tíže a nejméně pětinásobné zvýšení svalové síly, stejně i jejich koně podlehli ve stejném poměru fyzikálním změnám. To už nebyli obyčejní čtyřnožci, ale skuteční okřídlení koně, kteří se nohama sotva dotýkali země. Naštěstí byli Hector Servadac a Ben Zuf výborní jezdci. Popustili koňům uzdy a spíš je pobízeli, než zdržovali. Za dvacet minut projeli osm kilometrů dlouhou vzdálenost od gurbi k ústí Cheliffu. Tam počali oba koně volnějším krokem sestupovat k jihovýchodu podle bývalého pravého břehu řeky.

 Pobřeží si tam ponechalo charakteristický vzhled prostého říčního břehu. Jen levý břeh - jak už víme - zmizel a byl nahrazen mořským obzorem. Část oranského kraje u Mostaganemu byla zřejmě v noci z 31. prosince na 1. ledna zatopena až k čáře obzoru.

 Kapitán Servadac znal dokonale zdejší kraj, který celý prozkoumal. Prováděl zde kdysi triangulační měření a mohl se tu naprosto přesně orientovat. Teď si chtěl kraj prohlédnout v co nejširším okruhu s úmyslem vyhotovit zprávu pro...

 Pro koho? Kam? Kdy? To nevěděl.

 Ve zbývajících čtyřech denních hodinách projeli oba jezdci asi pětatřicet kilometrů od Cheliffu. S nastalou nocí se utábořili v mírném ohybu bývalé řeky, kde se do ní ještě včera vléval přítok z levého břehu. Ale i tento přítok, řeka Mina, byl dnes pohlcen novým mořem.

 Po cestě nepotkali nikde živou duši, což je velmi překvapilo.

 Ben Zuf připravil jakýs takýs nocleh. Koně spoutal a nechal je volně pást v husté trávě na břehu. Noc uplynula bez příhod.

 Nazítří, 2. ledna, v okamžiku, kdy měla podle starého kalendáře nastat noc z 1. na 2. ledna, vsedl kapitán se sluhou na koně a pokračovali v průzkumu pobřeží. Vyjeli za východu slunce a za šest hodin zdolali vzdálenost sedmdesáti kilometrů.

 Kraj byl stále ohraničen starým břehem řeky. Jen asi dvacet kilometrů od Miny značná část břehu zmizela a s ní byla zatopena i osada Syrkelmitu se svými osmi sty obyvatel. A kdo ví, zda stejný osud nepotkal i jiná, významnější města této části Alžírska za Cheliffem, jako je Mostaganem, Mazagran a Orléansville?

 Když kapitán Servadac objevil malou zátoku, nově vzniklou přerušením břehu, octl se zas u řeky přesně proti místu, kde měla stát smíšená osada Ammi-Mussa, dřívější Khamis kmene Uragů. Ale nespatřil jediný zbytek tohoto okresního města, ani stopu po hoře Mankura, vysoké tisíc sto dvacet šest metrů, před níž bylo ono město postaveno.

 Toho večera se oba průzkumníci utábořili u pobřežního ohbí, kterým bylo nové území náhle zakončeno. Bylo to téměř na místě, kde měla stát důležitá osada Memuntyroy, po níž tu však nezůstala ani stopa.

 „A já jsem si myslel, že budu dnes večeřet a spát v Orléansville,“ řekl kapitán Servadac s pohledem upřeným na chmurné moře před svým zrakem.

 „To není možné, pane kapitáne,“ namítl Ben Zuf.

 „Ledaže bychom se tam dostali lodí.“

 „Uvědomuješ si, Ben Zufe, jaké jsme měli vlastně oba štěstí?“

 „Dobrá, pane kapitáne. Máme to už ve zvyku. A uvidíte, že najdeme prostředek, jak přeplout moře a dostat se na břeh k Mostaganemu.“

 „Hm! Jsme-li však na poloostrově, což se zdá pravděpodobné, pak bychom měli jít pro zprávy spíš do Ténesu.“

 „Nebo je tam přinést,“ řekl docela správně Ben Zuf.

 Když za šest hodin vyšlo zas slunce, mohl si kapitán Servadac prohlédnout nové uspořádání kraje.

 Od jejich nočního tábořiště se teď táhlo pobřeží od jihu k severu. To už nebyl přirozený břeh, který tu kdysi vytvořil Cheliff. Starý kraj tam byl ohraničen nově vzniklou průrvou. Víme už, že na tomto místě zmizela stará osada Memuntyroy.

 Ben Zuf vyskočil na pahorek v pozadí, ale na mořském obzoru nemohl nic zahlédnout. Nikde nebyla v dohledu země. Proto také neviděl ani Orléansville, který měl být deset kilometrů jihozápadně. Kapitán Servadac opustil se sluhou tábořiště a vydali se podle nového pobřeží po rozpraskané zemi, přes rozpukaná pole a kolem napůl vyvrácených stromů visících nad vodou. Mezi nimi byly i staré olivy, jejichž fantasticky zkroucené kmeny vypadaly jako uťaté sekyrou.

 Oba jezdci klusali volněji, protože pobřeží přetínaly četné zátoky a výběžky, které je nutily k neustálým objížďkám. Tak do západu slunce zdolali dalších pětatřicet kilometrů a dostali se jen k úpatí hor Medžeda, kterými tu před katastrofou končilo pásmo Malého Atlasu.

 V těchto místech byl horský hřbet náhle přerušen a tyčil se strmě nad pobřežím.

 Nazítří ráno pronikli kapitán Servadac a Ben Zuf do jednoho z horských údolí a vylezli na jeden z nejvyšších vrcholků. Konečně obhlédli dokonale tuto malou část alžírského území, kde teď byli zřejmě jedinými obyvateli.

 Nový břeh se táhl od úpatí Medžedy až k nejvzdálenějším břehům Středozemního moře v délce asi třiceti kilometrů. Se zmizelým Ténesem nebylo toto území spojeno žádnou šijí. Oba jezdci tedy neprozkoumali poloostrov, nýbrž ostrov. Z této výše musel kapitán Servadac ke svému překvapení konstatovat, že ho moře obklopuje ze všech stran, a že kam až oko dohlédne, nevidí ani náznak země.

 Tento ostrov vytvořený z alžírského území měl tvar nepravidelného čtyřúhelníku, nebo spíše trojúhelníku, jehož obvod tvořilo sto dvacet kilometrů starého pravého břehu Cheliffu, pětatřicet kilometrů nového břehu táhnoucího se od jihu k severu po hřeben Malého Atlasu, třicet kilometrů dlouhé šikmé linie končící v moři a sto kilometrů starého pobřeží Středozemního moře. Dohromady to bylo dvě stě osmdesát pět kilometrů.

 „Dobrá,“ řekl důstojník, „ale proč se to stalo?“

 „A proč by se to nemělo stát?“ odpověděl Ben Zuf.

 „Je to tak, protože to tak je. Když to tak osud chtěl, pane kapitáne, musíme se podle toho zařídit.“ Oba pak sestoupili z hory ke koním, kteří se klidně pásli v zelené trávě. Toho dne dojeli až na pobřeží Středozemního moře, aniž našli jedinou stopu po vesnici Montenotte, zmizela stejně jako Ténes, z něhož nespatřili na obzoru ani jediný zbořený dům.

 Nazítří, 5. ledna, projeli rychle po břehu Středozemního moře. Toto pobřeží však nezůstalo tak docela ušetřeno, jak si to štábní důstojník myslel. Zmizely tam čtyři osady: Kalát-Šimá, Agmis, Marabut a Pointe-Basse. Ani mysy nevydržely náraz moře a oddělily se od pevniny. Oba průzkumníci zjistili, že jejich ostrov nemá kromě nich žádné obyvatele. Ale zvířena tam byla zastoupena několika stády přežvýkavců, kteří bloudili planinou.

 Kapitán Servadac a jeho sluha objeli ostrov za pět nových dnů, tedy za dva a půl starého dne. Za šedesát hodin po odjezdu z gurbi se tam zase vrátili.

 „Tak co, pane kapitáne?“ zeptal se Ben Zuf.

 „Nu, Ben Zufe?“

 „Teď jste generálním guvernérem Alžírska!“

 „Alžírska bez obyvatel!“

 „Jak to? Mne nepočítáte?“

 „Ty jsi tedy...“

 „Obyvatelstvo, pane kapitáne, obyvatelstvo!“

 „A co mé rondó?“ řekl kapitán Servadac, když si lehal. „Trápil jsem se při jeho skládání docela zbytečně!“