KAPITOLA V

KAPITOLA V hovoří o mnoha změnách fyzikálních zákonů, aniž může příčiny těchto změn vysvětlit Zdálo se však, že na této části alžírského pobřeží, ohraničené na západě pravým břehem Cheliffu a na severu Středozemním mořem, k žádné změně nedošlo. Ač se tu projevil nesmírně prudký otřes, nevypadalo to, že by se byl nějak změnil vzhled této úrodné krajiny, tu a tam zvlněné malými pahorky, nebo křivolaká linie pobřežních srázů a neobyčejně rozbouřeného moře. Kamenná strážnice kromě několika hlubokých puklin ve zdivu dostatečně odolala. Gurbi se však zřítilo jako domeček z karet pod dechem dítěte a pod spadlými došky leželi nehybně oba jeho obyvatelé.

Kapitán Servadac nabyl vědomí až za dvě hodiny po katastrofě. Zpočátku si jen s námahou uvědomoval, co se stalo. Nikoho proto nepřekvapí, že první, co prones], byla poslední slova onoho Úžasného rondó, slova, jež byla tak podivným způsobem přerušena: … přísahám to, a pro vás... A pak hned dodal: „Co se to stalo?“ Na takto položenou otázku byla těžká odpověď. Kapitán zdvihl paži, a tak se mu podařilo odsunout vrstvu slámy. Jeho hlava se objevila nad došky.

Kapitán Servadac se rozhlédl.

„Gurbi se sesypalo!“ zvolal. „To se jistě přes pobřeží přehnala smršť!“ Ohmatal se. Žádné vymknutí, dokonce ani škrábnutí.

„Krucinál - a co můj sluha?“ Vstal a zavolal: „Ben Zufe!“ Na kapitánovo zavolání se mezi došky objevila druhá hlava. „Zde!“ ozval se Ben Zuf.

Zdálo se, že sluha čekal jen na tento povel, aby se po vojensku ohlásil.

„Máš nějaké ponětí o tom, co se tu stalo, Ben Zufe?“ ptal se Hector Servadac.

„Zdá se mi, pane kapitáne, že jsme se právě zachránili z našeho posledního tažení.“ „Ale vždyť to byla jen smršť, Ben Zufe, obyčejná smršť.“ „Dobrá, jenom smršť,“ odpověděl filozoficky sluha. „Nic jiného se nerozbilo, pane kapitáne?“ „Nic, Ben Zufe.“ Za chvíli už byli oba na nohou. Vyčistili prostor chatrče a sebrali nástroje, zavazadla, náčiní i téměř netknuté zbraně. Štábní důstojník pak řekl: „A kolik je vlastně hodin?“ „Nejméně osm,“ odpověděl Ben Zuf s pohledem upřeným ke slunci, které se vznášelo nízko nad obzorem. „Osm hodin!“ „Nejméně, pane kapitáne.“ „Je to možné?“ „Ano. Musíme už odjet.“ „Odjet?“ „Jistě. Na schůzku.“ „Na jakou schůzku?“ „Na vaši schůzku s hrabětem...“ „Ksakru!“ zvolal kapitán. „Už jsem na to zapomněl.“ A vytáhl hodinky.

„Co to říkáš, Ben Zufe? Zbláznil ses? jsou sotva dvě hodiny!“ „Dvě hodiny po půlnoci, nebo po poledni?“ zeptal se Ben Zuf a podíval se na slunce. Hector Servadac přiložil hodinky k uchu.

„Jdou,“ řekl.

„Ale slunce taky,“ namítl sluha.

„Opravdu! Podle jeho výšky nad obzorem... ach!“ „Co je, pane kapitáne?“ „Že by tedy bylo osm hodin večer?“ „Večer?“ „Ano! Slunce je právě na západě, a je proto jasné, že zapadá!“ „Zapadá? Ale vůbec ne, pane kapitáne,“ namítl Ben Zuf. „Docela čile vstává jako nováček při budíčku. Hleďte! Zatímco jsme hovořili, vystoupilo nad obzor!“ „Že by teď slunce vycházelo na západě?“ bručel kapitán Servadac. „Ale, ale!

To není možné!“ A přesto se o tom nedalo pochybovat. Zářivá denní hvězda se objevila nad vodou Cheliftu a stoupala nad západní obzor, kde až dosud opisovala druhou polovinu svého denního oblouku.

Hector Servadac snadno pochopil, že zcela neslýchaný a naprosto nevysvětlitelný jev nezměnil jen polohu Slunce ve hvězdném prostoru, ale i směr otáčení Země kolem osy.

To bylo k zbláznění. Mohlo se stát nemožné skutečným? Kdyby byl měl kapitán Servadac nablízku některého z pracovníků Ústavu pro zeměpisnou délku, byl by se pokusil získat od něho nějaké informace. Odkázán však jen na sebe, řekl: „Namouduši, tohle se týká astronomů. Za týden uvidím, co tomu říkají noviny.“ Pak se už déle nezdržoval hledáním příčin tohoto podivného jevu a řekl svému sluhovi: „Kupředu! Ať se tu děje cokoli, ať je třeba celá zemská mechanika postavena na hlavu, musím přijít na místo schůzky první, abych prokázal hraběti Timaševovi tu čest...“ „...a propíchl ho!“ dodal Ben Zuf. Kdyby byl chtěl Hector Servadac se svým sluhou pozorovat všechny fyzikální změny, k nimž došlo z 31. prosince na 1. ledna, byl by býval jistě překvapen neuvěřitelnými důsledky nových atmosférických podmínek. Abychom se zmínili napřed o nich, uveďme, že oba muži sotva popadali dech. Museli dýchat rychleji, jak se to stává horolezcům v horách. Zdálo se, že okolní vzduch je mnohem řidší a má méně kyslíku. Také jejich hlasy zněly slaběji. Byly tu jen dvě možnosti: buď napůl ohluchli, nebo museli připustit, že vzduch se náhle stal méně způsobilým k šíření zvuku.

Ale všechny ty fyzikální změny teď ani kapitána, ani Ben Zufa nijak neznepokojovaly. Oba zamířili strmou stezkou pobřežního srázu k Cheliffu.

Počasí, včera velmi mlhavé, se teď změnilo. Podivně zbarvené nebe se rychle pokrylo nízkými mraky a nedovolilo už sledovat světelný oblouk opisovaný sluncem od jednoho bodu obzoru k druhému. Ve vzduchu bylo cítit pořádný déšť, ne-li prudkou bouři. Ale nakonec se z nedostatečně sražených mlh žádný liják nespustil.

Moře se u tohoto pobřeží zdálo poprvé zcela pusté. Nikde nebylo vidět ani jedinou plachtu, jediný obláček dýmu nestoupal na šedivém pozadí nebe a vod.

Obzor sám - nebyl-li to jen zrakový přelud - zdál se být nesmírně blízko stejně na moři jako na planině za pobřežím. Jeho nekonečné dálky se zmenšily, jako by se byla Země zakřivila mnohem víc.

Kapitán Servadac a Ben Zuf kráčeli mlčky rychlými kroky vpřed, aby co nejdříve zdolali oněch pět kilometrů, které dělily gurbi od místa schůzky. Oba dva však mohli toho rána pozorovat, že j sou teď tělesně uzpůsobeni zcela jinak.

Aniž si to dovedli vysvětlit, zdálo se jim, že jsou neobyčejně lehcí, jako by měli okřídlené nohy.

„Asi jsme se zapomněli pořádně najíst,“ bručel si sluha. Ovšem takhle zapomnětlivý ten statečný voják nikdy nebyl.

V této chvíli se vlevo od stezky ozvalo nepříjemné zavytí. Zároveň vyrazil z vysokého lentiškového křoví šakal. Bylo to zvíře patřící ke zvláštnímu druhu africké fauny - se srstí pravidelně posetou černými skvrnami a se stejně zbarveným pruhem na přední straně nohou.

Šakal i mohou být v noci nebezpeční, loví-li ve větší smečce. Jinak nejsou o nic nebezpečnější než psi. Ben Zuf nebyl z těch, kdo by se šakalů báli, ale neměl je rád. Snad proto, že v montmartreské zvířeně nebyli zastoupeni žádným druhem.

Když šakal vyběhl z křoví, usadil se při úpatí desetimetrové skály. Se zřejmým strachem pak pozoroval oba příchozí. Ben Zuf předstíral, že na šakala míří puškou. Na jeho hrozivé gesto se zvíře k největšímu překvapení kapitána i jeho sluhy prudce vymrštilo a jediným skokem se octlo na vrcholu skaliska.

„To je skokan!“ zvolal Ben Zuf.

„Skočil nejméně deset metrů vysoko!“ „Opravdu!“ přitakal kapitán Servadac zamyšleně. „Nikdy jsem takový skok neviděl.“ Šakal se na vršku skály posadil a dlouho sledoval oba muže posměšným pohledem. Ben Zuf sebral kámen, aby šakala zahnal.

Byl to kámen dost veliký, a přece nijak zvlášť netížil sluhovu ruku.

„Tenhle kámen ublíží tomu mizernému šakalovi míň než koláč!“ řekl Ben Zuf.

„Ale jak to, že je tak velký, a přitom tak lehký?“ Ale protože neměl po ruce nic jiného, hodil kámen prudce vpřed.

Šakala netrefil. Přesto však ten nepřátelský pohyb stačil, aby zahnal plaché zvíře na útěk. Šakal přeskočil křoví i skupinu stromů a zmizel obrovskými skoky, jaké by nedokázal ani gumový klokan.

A kámen, místo aby zasáhl cíl, opsal velmi dlouhou dráhu a k největšímu Ben Zufovu překvapení dopadl pět set kroků za skaliskem.

„No tohle!“ zvolal sluha. „Teď bych přetrumfl i houfnici!“ Ben Zuf byl právě několik metrů před kapitánem u vodního příkopu, širokého asi tři metry, který musel přeskočit. S elánem sportovce se rozběhl a skočil.

„Co je, Ben Zufe? Co děláš? Co ti to napadlo? Chceš si rozbít hlavu, pitomče?“ Tato slova unikla kapitánu Servadakovi. Vyvolal je sluhův skok, kterým se Ben Zuf octl ve výšce dvanácti metrů.

Při pomyšlení na nebezpečí, které Ben Zufovi hrozilo při pádu na zem, rozběhl se Hector Servadac také, aby příkop přeskočil. A skočil nejméně deset metrů vysoko. Přitom se ve vzduchu střetl s padajícím Ben Zufem. Pak, poslušen gravitačního zákona, padal s rostoucí rychlostí dolů, ale při dopadu necítil náraz o nic větší, než kdyby spadl z výšky pouze půldruhého metru.

„No tohle!“ zvolal Ben Zufse smíchem. „Změnili jsme se snad v klauny, pane kapitáne?“ Hector Servadac chvíli přemýšlel, pak přistoupil ke svému sluhovi a položil mu ruku na rameno.

„Neskákej už, Ben Zufe,“ řekl mu, „a dobře se na mě podívej! ještě jsem se zřejmě neprobudil. Probuď mě! Štípni mě až do krve, bude-li třeba! Buď jsme se zbláznili, nebo se nám to zdá!“ „Je pravda, pane kapitáne,“ řekl Ben Zuf, „že podobné věci se mi přihodily vždy jenom ve snu, když se mi zdálo, že jsem vlaštovka a že přelétám vrchol Montmartru, jako by to byla jen moje čepice. Tohle není přirozené! Něco se s námi stalo, ale něco, co se nikomu dosud nepřihodilo. Nedochází k tomu právě jen na alžírském pobřeží?“ Hector Servadac nad tím zůstal jako strnulý.

„Z toho by se člověk zbláznil!“ zvolal. „Nespíme a nezdá se nám to přece!“ Nebyl však mužem, který by se trvale zabýval problémem za těchto okolností neřešitelným.

„Ať se tedy stane cokoli!“ zvolal rozhodnut ničemu se už nedivit.

„Ano, pane kapitáne,“ odpověděl Ben Zuf. „A především skončeme tu záležitost s hrabětem Timaševem.“ Za příkopem se táhla malá, asi půlhektarová lučina pokrytá měkkou trávou, kouzelně zarámovaná stromy vysázenými před padesáti lety, cesmínami, palmami, rohovníky a smokvoněmi, mezi nimiž rostly kaktusy a aloe. Nad vším čněly tři velké blahovičníky.

To bylo právě ono uzavřené místo, kde se měli oba soupeři utkat.

Hector Servadac se rychle rozhlédl lučinou. Když nikoho neviděl, zvolal: „Hrome, přišli jsme přece na schůzku první!“ „Nebo poslední!“ řekl Ben Zuf. „Jak to? Poslední? Vždyť není ještě devět hodin,“ namítl kapitán Servadac a vytáhl hodinky, které si těsně před odchodem z gurbi seřizoval podle slunce.

„Pane kapitáne,“ zeptal se ho sluha, „vidíte tu bělavou kouli za mraky?“ „Vidím,“ odpověděl kapitán Servadac, dívaje se na silně zamlžený kotouč, který se právě objevil přímo v zenitu.

„Nuže,“ pokračoval Ben Zuf, „ta koule nemůže být nic jiného než slunce nebo jeho zástupce.“ „Slunce v nadhlavníku, v lednu a na devětatřicátém stupni severní šířky?“ zvolal Hector Servadac. „Je to opravdu slunce, pane kapitáne, a ukazuje poledne, nezlobte se na mě.

Zdá se, že si dnes přispíšilo, a já bych vsadil svou čepici proti míse knedlíčkové polévky, že za tři hodiny zapadne.“ Hector Servadac zůstal chvíli se založenýma rukama stát. Pak se otočil kolem dokola, což mu umožnilo přehlédnout celý obzor.

„Změněné zákony tíže,“ bručel si, „vyměněné světové strany, délka dne zkrácena na polovinu! Tím by se mohlo mé setkání s hrabětem velmi opozdit.

V tom něco vězí! Přece se ani mně, ani Ben Zufovi mozek nepomátl!“ Lhostejného Ben Zufa by byl ani nejpodivnější kosmický jev nepřinutil k vyslovení jediného citoslovce. Díval se docela klidně na svého velitele.

„Ben Zufe!“ řekl kapitán.

„Prosím, pane kapitáne.“ „Nevidíš nikoho?“ „Vůbec nikoho. Náš Rus odplul.“ „I když připustím, že odplul, měli by tu na mě čekat mí dva svědkové. A kdyby mě neviděli přicházet, byli by mi jistě šli naproti ke gurbi.“ „Správně, pane kapitáne.“ „Z toho vyvozuji, že sem nepřišli.“ „A jestliže nepřišli...“ „Pak jistě přijít nemohli. A co se hraběte Timaševa týče...“ Kapitán Servadac větu nedokončil. Přišel k okraji skal nad pobřežím a rozhlédl se odtud, nespatří-li několik set metrů od břehu goeletu Dobrynu. Mohlo se přece stát, že hrabě Timašev přijde na místo schůzky od moře, jak to udělal už včera.

Moře však bylo pusté a kapitán Servadac si poprvé všiml, že jeho vody se i v naprostém bezvětří prudce vlní, jako by se trvale vařily na žhavém ohni. Na takových vlnách by se goeleta jen stěží udržela.

Hector Servadac si teď s překvapením poprvé všiml i toho, jak se zmenšil obvod kruhu, na němž se stýká moře s oblohou.

Vždyť pro pozorovatele na hřebenu tohoto vysokého pobřežního srázu musel být obzor ve vzdálenosti čtyřiceti kilometrů. Tady se však dohled zkrátil nejvýš na deset kilometrů, jako by se byl objem zeměkoule v několika hodinách podstatně zmenšil.

„To všechno je hrozně divné,“ řekl štábní důstojník.

Ben Zuf se zatím pružněji než nejobratnější opice vyšplhal do vrcholku blahovičníku. Z tohoto vyvýšeného místa se rozhlédl po pevnině směrem k Ténesu a Mostaganemu a pak k jihu. Když slezl, mohl kapitánovi jen dosvědčit, že celá planina je úplně pustá.

„K Cheliffu!“ rozkázal Hector Servadac.

„Pojďme k řece! Tam se snad dovíme, na čem jsme.“ „K Cheliffu!“ opakoval Ben Zuf. Řeku oddělovaly od lučiny nejvýš tři kilometry, které chtěl kapitán Servadac přejít, aby se dostal až do Montaganemu. Musel si pospíšit, chtěl-li do města dorazit před večerem. I přes hustou vrstvu mraků bylo už vidět, že se slunce rychle sklání. A k ostatním nevysvětlitelným zvláštnostem se teď připojila další: Slunce místo šikmého oblouku, jaký si vyžadovala zeměpisná šířka Alžírska, opisovalo oblouk kolmý k obzoru.

Kapitán Servadac cestou přemýšlel o těchto různých podivnostech. Jestliže nějakým neslýchaným účinem se zemská rotace změnila, jestliže podle průchodu Slunce zenitem se muselo připustit, že alžírské pobřeží se posunulo přes rovník na jižní polokouli, nezdálo se, že by bylo na zeměkouli kromě většího zakřivení došlo k nějakým podstatným změnám - aspoň v této části Afriky. Pobřeží vypadalo jako jindy, bylo tu stejné pásmo srázů, stejné břehy a holá skaliska zrudlá sloučeninami železa. Kam až oko dohlédlo, nic se na pobřeží nezměnilo. Ani vlevo, ani na jihu (nebo aspoň tam, co kapitán Servadac vytrvale nazýval jihem), ač se poloha světových stran zřejmě změnila. Ve vzdálenosti asi dvanácti kilometrů se táhla první předhůří pohoří Medžeda, jehož hřeben se rýsoval na nebi v obvyklém tvaru. V této chvíli se mračna protrhla a šikmé sluneční paprsky dopadly na zem. Bylo zřejmé, že zářivá hvězda po svém východu na západě zapadá právě na východě!

„Hrome!“ zvolal kapitán Servadac, „rád bych věděl, co si o tom myslí lidé v Mostaganemu! Co řekne ministr války, až dostane telegram, že jeho africká kolonie prodělala takovou změnu po stránce zeměpisné, jako dosud nikdy po stránce morální.“ „Celou africkou kolonii teď zavřou do basy!“ odpověděl Ben Zuf. „A že světové strany jsou v naprostém rozporu s vojenskými pravidly!“ „Světové strany pošlou do trestné roty!“ „A že v lednu do mě bijí sluneční paprsky kolmo!“ „Bít důstojníka? Slunce zastřelit!“ Ben Zuf byl teď s kázní na koni.

Hector Servadac i sluha pospíchali, jak mohli. Působením neobyčejně malé specifické váhy se vznášeli jako pára a v řídkém vzduchu, který je nutil k rychlejšímu dýchání, uháněli jako zajíci a skákali jako kamzíci. Nesledovali už stezku vinoucí se po hřebeni srázů,jejíž zákruty by byly jejich cestu prodloužily. Zamířili nejkratším směrem - ptačím letem, jak se říká ve Francii, nebo včelím letem, jak se říká v Americe. Žádná překážka je nemohla zastavit. Křoviska přeskakovali, přes potoky se dostávali jediným skokem, stromořadí zdolávali snožmo a přes pahorky se prostě přenášeli. Za těchto podmínek by byl Ben Zuf Montmartre jen překročil. Oba dva měli pouze jedinou obavu: že se příliš zdrží svislými pohyby, když se měli pohybovat vodorovně. Opravdu se sotva dotýkali země, která teď působila jako pérový můstek bezmezné pružnosti.

Konečně se objevil tok Cheliffu. Kapitán Servadac a Ben Zuf se několika skoky octli na pravém břehu. Ale tam se museli zastavit. Most přes řeku nikde!

„Most je pryč!“ zvolal kapitán Servadac.

„Přehnala se tu snad nějaká povodeň? Nová potopa?“ „To snad ne,“ řekl Ben Zuf. Ale důvod k údivu tu byl.

Cheliff prostě zmizel. Po levém břehu tu nezůstala ani památka. Pravý břeh, který se ještě včera táhl úrodným krajem, stal se mořským pobřežím. Na západě se jeho klidné, šumící a modré vody až do nedozírna změnily v rozbouřené, hučící a žluté mořské vlny. Řeku zde vystřídalo moře. Tady teď končil kraj, který se ještě včera táhl až k Mostaganemu.

Hector Servadac chtělo tom mít jasno. Sestoupil na břeh, zakrytý hustým porostem pěnišníků, nabral do ruky vodu a zdvihl ji k ústům.

„Slaná!“ řekl.

„Moře v několika hodinách zaplavilo celé západní Alžírsko!“ „Ale to pak bude trvat mnohem déle než obyčejná povodeň, pane kapitáne,“ řekl Ben Zuf. „Celý svět se změnil,“ poznamenal štábní důstojník a zavrtěl hlavou. „Taková katastrofa může mít zcela nevypočitatelné následky. Co se stalo s mými přáteli, s mými kamarády?“ Ben Zuf nikdy neviděl Hectora Servadaka tak vzrušeného. Zatvářil se ihned stejně jako jeho kapitán, ač chápal ještě méně než on, co se tu vlastně stalo. Ale byl by to přijal zcela filozoficky, kdyby nebylo bývalo jeho povinností sdílet „po vojensku“ city velitele.

Nové pobřeží vytvořené bývalým pravým břehem Cheliffu se táhlo od jihu k severu lehce zaoblenou linií. Nezdálo se, že by byla katastrofa, k níž právě v této části Afriky došlo, břeh nějak změnila. Odpovídal stále starým hydrografickým údajům, s porostem velkých stromů, se zajímavě rozeklaným pobřežím, s malebným kobercem lučin. Jenomže na místě pravého břehu řeky se teď rozkládalo pobřeží neznámého moře.

Velmi zasmušilý kapitán Servadac neměl však už čas zjišťovat všechny změny této krajiny. Zářivé slunce se zatím sklonilo k východnímu obzoru a rychle zapadlo jako dělová koule do moře, Tak rychle se mění den a noc jedině na obratnících 23. září a 21. března, když Slunce prochází ekliptikou. Toho večera nenastal vůbec soumrak a dalo se čekat, že nazítří ráno nebude vůbec svítání. Země, moře i obloha se rázem octly v hluboké tmě.