KAPITOLA IX v níž kapitán Servadac položí dlouhou řadu otázek, ale nedostane na ně odpověď Hector Servadac se vyřítil ze strážnice a tryskem vyběhl na vrchol srázu. V dohledu ostrova se octla loď, o tom nemohl pochybovat. Byla teď nejméně deset kilometrů od pobřeží. Ale nynější zemské zaoblení dohled velmi zkracovalo, takže z plavidla bylo vidět nad vodou jen vrcholek stožáru, trup lodi byl dosud skryt, viditelná část její výstroje dovolovala už poznat druh plavidla. Byla to zřejmě goeleta. Ostatně za dvě hodiny po Ben Zufově hlášení to už bylo jasné.
Kapitán Servadac s dalekohledem u oka ji ani na okamžik nepřestal pozorovat.
„Dobryna!“ vykřikl náhle.
„Dobryna?“ podivil se Ben Zuf.
„To nemůže být ona. Není vidět kouř!“ „Pluje pod plachtami,“ prohlásil kapitán Servadac. „A je to skutečně goeleta hraběte Timaševa!“ Byla to opravdu Dobryna, a byl-li na její palubě hrabě, pak ho nejpodivnější náhoda přivedla přímo k jeho sokovi.
Nutno říci, že kapitán Servadac neviděl teď v muži plujícím s goeletou k ostrovu protivníka, ale jen svého bližního. Ani na vteřinu nepomyslel na sjednané utkání s hrabětem a na motiv tohoto rozhodnutí. Okolnosti se zatím natolik změnily, že teď pocítil silnou touhu setkat se s hrabětem Timaševem a pohovořit si s ním o tolika podivných událostech. Dobryna opravdu mohla za své sedmadvacetidenní nepřítomnosti obhlédnout sousední alžírské břehy, dostat se až ke Španělsku, k Itálii i k Francii, proplout tak podivně změněným Středozemním mořem a získat zprávy o krajích, od nichž byl teď ostrov Gurbi oddělen.
Hector Servadac se konečně doví nejen o rozsahu katastrofy, ale i o jejích příčinách. Hrabě Timašev je ostatně zdvořilý muž a jistě bude pokládat za svou povinnost dopravit kapitána Servadaka i jeho sluhu do vlasti.
„Kde však goeleta přistane?“ ozval se Ben Zuf.
„Ústí Cheliffu přece zmizelo!“ „Vůbec nepřistane,“ odpověděl kapitán Servadac. „Hrabě sem vyšle člun a my do něho nasedneme.“ Dobryna se blížila, ale velmi pomalu, protože plula proti větru a musela křižovat. Bylo také divné, že nepoužila svého stroje. Vždyť lidé na palubě chtěli určitě rychle zjistit, jaký nový ostrov se jim tu ukázal na obzoru. Bylo však možné, že Dobryně došlo palivo, a že proto byla odkázána jen na plachty, kterých jindy nepoužívala. Naštěstí bylo krásně, i když se na nebi objevilo několik nových potrhaných mraků. Vítr byl snesitelný a goeleta, nezdržovaná nepříjemnými vlnami, plula po klidném moři dobře dál.
Hector Servadac ani na okamžik nezapochyboval, že Dobryna u této části pobřeží hodlá přistát. Hrabě Timašev musel být hrozně zmaten. Tam, kde očekával africkou pevninu, nacházel jen ostrov. Neměl se snad obávat, že u těchto nových břehů nenajde kotviště a že tam nebude moci přistát? Nebylo by lepší kdyby goeleta s připlutím váhala - aby kapitán Servadac vhodné kotviště vyhledal a nalezené místo označil nějakým znamením?
Brzy bylo jasné, že Dobryna míří k bývalému ústí Cheliffu. Kapitán Servadac se proto rychle rozhodl. Spěšně osedlaní koně, Zefír a Galetta, se pustili s jezdci v sedlech k západnímu cípu ostrova.
Za dvacet minut seskočil štábní důstojník se svým sluhou na zem a jal se tuto část pobřeží prohlížet.
Brzy si kapitán všiml, že je zde malá zátoka chráněná ohybem břehu, kde by mohla loď střední tonáže najít vhodné útočiště. Byla to zátoka zajištěná před širým mořem pásem velkých útesů, mezi nimiž se dalo úzkým kanálem proplout.
I za bouře tam musela být voda celkem klidná. Když si však kapitán Servadac prohlédl pobřežní útesy pozorněji, byl velmi překvapen stopou přílivu, jasně vyznačenou dlouhými pruhy mořských řas.
„No tohle!“ zvolal.
„Je snad teď ve Středozemním moři skutečný příliv?“ Opravdu. Příliv a odliv byly zcela zřetelně označeny, dokonce pozoruhodným rozdílem hladin. To byla další zvláštnost, protože až dosud byl ve Středozemním moři rozdíl mezi přílivem a odlivem téměř nulový.
Nicméně bylo vidět, že od největšího přílivu, vyvolaného patrně blízkostí obrovského tělesa v noci z 31. prosince na 1. ledna, projevoval se tento úkaz každým dnem méně, až se dostal do oněch skrovných rozměrů, které ho charakterizovaly před katastrofou.
Po tomto zjištění se kapitán Servadac zajímal už jen o Dobrynu. Goeleta byla teď pouhé dva tři kilometry od pobřeží. Na palubě už museli zpozorovat a pochopit znamení, které jim ostrované dávali. Loď skutečně změnila lehce směr a počala stahovat nejvyšší plachty. Brzy plula jen pod dvěma košovými plachtami, pod brigantinou a pod třírohou přední plachtou, aby ji mohl kormidelník lépe ovládat. Konečně se stočila k ostrovu, zamířila ke kanálu, na který jí štábní důstojník ukazoval, a odvážně do něho vplula. Za několik minut se její kotva zaryla do písku zátoky, na vodu byl spuštěn člun a hrabě Timašev vystoupil na břeh.
Kapitán Servadac se k němu rozběhl.
„Pane hrabě,“ zvolal, „dříve než mi podáte jiné vysvětlení, řekněte mi, co se to vlastně stalo!“ Hrabě Timašev byl chladnokrevný muž, jehož neměnná netečnost ostře kontrastovala s živostí francouzského důstojníka. Lehce se uklonil a s výrazným ruským přízvukem řekl: „Pane kapitáne, dříve než cokoli vysvětlím, dovolte mi podotknout, že jsem vůbec nedoufal v naše setkání na těchto místech. Opustil jsem vás na pevnině, a nacházím vás“ na ostrově...“ „Aniž jsem se přitom hnul z místa, pane hrabě!“ „To vím, pane kapitáne. A prosím vás, abyste mě omluvil, že jsem zmeškal smluvenou schůzku, ale...“ „Ach pane hrabě,“ odpověděl živý kapitán Servadac, „o tom si pohovoříme později, souhlasíte-li.“ „Budu vám kdykoli k službám.“ „I já vám. Dovolte mi jen položit několik otázek. Co se to vlastně stalo?“ „Na to jsem se chtěl právě zeptat já vás, pane kapitáne.“ „Cože? Vy o tom nic nevíte?“ „Pranic.“ „Nemůžete mi tedy říct, při jaké katastrofě se tato část africké pevniny změnila v ostrov?“ „To nemohu.“ „Ani jaký je rozsah té katastrofy?“ „Nevím o tom nic víc než vy, pane kapitáne.“ „Můžete mi aspoň říct, zdali na severním pobřeží Středozemního moře...“ „A je vůbec ještě nějaké Středozemní moře?“ přerušil hrabě Timašev kapitána Servadaka podivnou otázkou. „To musíte vy vědět lépe než já, pane hrabě, protože jste jím právě proplul.“ „Vůbec jsem jím neproplul.“ „Vy jste se nikde k pobřeží nedostal?“ „Ani na den, ani na hodinu ne. Dokonce jsem vůbec žádnou zemi nespatřil.“ Štábní důstojník se díval na svého společníka s výrazem největšího překvapení.
„Všiml jste si aspoň, pane hrabě, že od 1. ledna se západ a východ vyměnily?“ „Ano.“ „A že den trvá jen šest hodin?“ „Je to tak.“ „A že se zmenšila tíže?“ „Ovšem.“ „A že jsme ztratili Měsíc?“ „Ano.“ „A že jsme se málem srazili s Venuší?“ „Přesně tak.“ „A že v důsledku toho se zemská rotace a oběh Země okolo Slunce změnily?“ „O tom není pochyb.“ „Pane hrabě,“ řekl kapitán Servadac, „račte omluvit můj údiv. Tušil jsem sice, že vám neřeknu nic nového, ale doufal jsem, že se mnoho věcí dozvím od vás.“ „Nevím o nic víc, pane kapitáne,“ odpověděl hrabě Timašev. „Snad jen to, že v noci z 31. prosince na 1. ledna jsem plul po moři k místu naší schůzky, když má goeleta byla nenadále vyzdvižena obrovskou vlnou do nezměřitelné výšky. Všechny živly se rozbouřily jakýmsi kosmickým jevem, jehož příčina mi uniká. Od té chvíle jsem bloudil nazdařbůh, bez strojů, které se porouchaly, vydán napospas strašné bouři, která zuřila po několik dní. Dobryna z toho vyvázla jen zázrakem a já to přičítám tomu, že se octla uprostřed smrště, a proto se dostala ze svého místa jen o málo dál. Nespatřili jsme žádnou pevninu. Váš ostrov je první země, kterou jsme zahlédli.“ „Ale pak se musíme pustit znovu na vodu, pane hrabě!“ zvolal kapitán Servadac. „Nutně musíme prozkoumat Středozemní moře a zjistit, kam až ta katastrofa zasáhla svou zkázou.“ „Jsem téhož názoru.“ „Vezmete mě na palubu, pane hrabě?“ „Ano, pane kapitáne. A budou-li to naše průzkumy vyžadovat, vykonáme třeba cestu kolem světa.“ „Ach, postačí nám cesta kolem Středozemního moře.“ „Ale kdo může tvrdit, že cesta kolem Středozemního moře nebude cestou kolem světa?“ namítl hrabě a potřásl hlavou. Kapitán Servadac v zamyšlení neodpověděl.
Nemohli opravdu udělat nic jiného, než pro co se právě rozhodli. To znamená prohlédnout si, nebo spíš prozkoumat to, co zbylo z afrického pobřeží, zajet si do Alžíru pro zprávy o zbytku obydleného světa a pak - jestliže jižní břehy Středozemního moře zcela zmizely - vrátit se na sever a navázat spojení s obyvatelstvem evropského pobřeží.
Zatím však museli čekat, až budou opraveny stroje Dobryny. Několik trubek v parním kotli totiž prasklo a voda pronikla do topeniště. Dokud nebude porucha odstraněna, nemohou pod kotlem topit. A plavba jen s plachtami by byla za rozbouřeného moře nebo za nepříznivého větru obtížná a pomalá. Protože však Dobryna byla v levantském přístavu zásobena palivem na dlouhou plavbu, měla v podpalubí uhlí ještě na dva měsíce. Bylo proto lepší využít paliva k rychlé plavbě a v prvním přístavu pak zásoby doplnit.
Oba muži tudíž neváhali.
Porucha mohla být naštěstí odstraněna velmi brzy. Goeleta měla ve skladišti několik zásobních trubek, které nahradily ony poškozené. Za tři dny po připlutí Dobryny k ostrovu Gurbi bylo topeniště lodi opět v pořádku.
Během pobytu hraběte Timaševa na ostrově seznámil kapitán Servadac Rusa se vším, co v okolí zjistil. Oba dva projeli na koních celé nové pobřeží a po tomto průzkumu je už ovládala jen jedna myšlenka: hledat příčinu všech těchto událostí jinde.
Dne 31. ledna byla goeleta připravena k odplutí. Ve sluneční soustavě nedošlo k žádné nové změně. Jen teploměr naznačoval lehký pokles teploty, která byla po celý měsíc velmi vysoká. Dalo se z toho vyvozovat, že oběžný pohyb Země kolem Slunce se děje po nové dráze? K tomu se budou moci vyjádřit teprve až za několik dní.
Počasí bylo trvale pěkné, ač se objevovaly nové mraky a vyvolaly určitý pokles rtuťového sloupce v tlakoměru. To však nebyl dostačující důvod k odložení plavby Dobryny.
Zbývalo jen rozhodnout, má-li Ben Zuf doprovázet svého velitele, nebo ne.
Jeden vážný důvod z mnoha ho však přinutil zůstat na ostrově. Koně totiž na goeletu nalodit nemohli. Na to nebyla loď zařízena a Ben Zuf by se byl nikdy neodloučil od Galetty a Zefíra - především od Galetty ne. Musel také hlídat své nové panství, u něhož mohli přistát cizí lidé, musel pečovat o část stáda, které nemohl nechat bez dozoru pro případ, že by se dobytek jednou stal jediným zdrojem obživy ostrovních obyvatel. Tyto důvody rozhodly a sluha zůstal, ač s tím kapitán souhlasil jen velmi nerad. Statečnému chlapci však nehrozilo žádné nebezpečí, že by se z ostrova už nedostal. Jakmile kapitán zjistí pravý stav věcí, vrátí se pro Ben Zufa a odveze ho do vlasti.
Dne 31. ledna se Ben Zuf, trochu dojatý - jak se slušelo - a „nadán guvernérem plnou mocí“, s kapitánem Servadakem rozloučil. Požádal ho jen, aby zjistil, zavede-li ho cesta až na Montmartre, zda se ta „hora“ nějakým zásahem neposunula. Dobryna pak, hnána svým šroubem, vyplula z úzké zátoky a brzy se octla na širém moři.
