KAPITOLA III v níž uvidíme, že básnická inspirace kapitána Servadaka je přerušena nešťastným nárazem Gurbi je prostá chýše z trámů pokrytých došky, jimž domorodci říkají driss. Je to obydlí jen o něco lepší než stan kočovných Arabů, ale mnohem horší než stavení z kamene nebo z cihel.
Gurbi obývané kapitánem Servadakem byla vlastně chatrč, která by svým novým majitelům nestačila, kdyby nebyla spojena s bývalou kamennou strážnicí.
Ta teď sloužila za bydliště Ben Zufovi a oběma koním. Strážnice byla kdysi postavena ženijní jednotkou, a tak v ní zbylo ještě nějaké nářadí,jako jsou motyky, lopaty, špičáky apod.
Gurbi nebylo jistě nijak pohodlné, ale bylo to bydliště stejně jen dočasné.
Ostatně ani kapitán, ani jeho sluha nebyli na stravování a na ubytování nijak nároční.
„S trochou filozofie a s dobrým žaludkem,“ říkal rád Hector Servadac. „Je všude dobře.“ Ale filozofie je něco jako Gaskoňcovo kapesné - tu měl kapitán ve své peněžence pořád. A Servadakův žaludek nemohla pokazit ani všechna voda z Garonny.
Kdybychom v případě Ben Zufa věřili v převtělování duší, pak musel být sluha v jednom ze svých předchozích životů pštrosem. Zůstaly mu z toho úžasné vnitřnosti s účinnými žaludečními šťávami, které rozpouštěly i kámen jako kousal maso.
A musíme ještě podotknout, že oba obyvatelé gurbi měli na celý měsíc zásoby potravin, že studna jim dávala hojnost pitné vody, že pod střechou stáje měli dost krmiva pro koně, a nadto že kraj mezi Ténesem a Mostaganemem byl neobyčejně úrodný, takže mohl soupeřit s bohatým okolím Mitidže. Ani o zvěř tam nebyla nouze. A štábní důstojník si směl na své výpravy brát loveckou pušku, nezapomněl-li přitom na teodolit a na rýsovací prkno.
Kapitán Servadac po návratu do gurbi povečeřel s chutí, která po projížďce ještě silně vzrostla. Ben Zuf dovedl obdivuhodně vařit. Jídla, která on připravil, měla vždycky výraznou chuť. Solil, kyselil a pepřil po vojensku. Bylo však už řečeno, že vařil pro dva žaludky, které vzdorovaly i nejsilnějšímu koření a nikdy netrpěly zažívacími potížemi.
Když sluha po večeři ukládal zbytky jídla svědomitě tam, kde měl svou „žaludeční spíž“, vyšel kapitán Servadac z chatrče, aby si zakouřil na čerstvém vzduchu na hřebeni srázu.
Počala se snášet noc. Slunce už před hodinou zapadlo za hustými mraky pod obzor,jasně vytyčený plochou krajinou za tokem Cheliflu. Nebe teď mělo podivný vzhled, který by byl znalce kosmických jevů velmi překvapil. Ač už bylo takové šero, že oko dohlédlo sotva na půl kilometru daleko, zbarvovala vysokou mlhu na severu jakási narudlá zář. Nebyla to ostře ohraničená clona ani jas paprsků vycházející z nějakého žhavého zdroje. A nikde také nebyly známky polární záře, která se ostatně projevuje jen v mnohem větších zeměpisných šířkách. Meteorolog by byl býval přiveden do značných rozpaků, kdyby byl měl určit původ tohoto nádherného svitu v poslední noci onoho roku.
Ale kapitán Servadac nebyl žádný meteorolog. Od odchodu z válečné školy ani jednou nenahlédl do své učebnice astronomie. Toho večera nebyl také nijak naladěn k pozorování nebeské báně. Jen se tak procházel a kouřil. Myslel snad na utkání, které ho zítra ráno svede s hrabětem Timaševem? Jestliže mu to několikrát proběhlo myslí, pak ho to rozhodně nepopudilo proti hraběti víc, než se slušelo. Nutno říci, že oba sokové nechovali k sobě nenávist, ač se stali soupeři v lásce. Šlo jim jen o prosté rozuzlení situace, v níž bylo pro oba málo místa.
Hector Servadac pokládal hraběte Timaševa za velmi Příjemného člověka a hrabě si důstojníka opravdu vážil.
V osm hodin večer se kapitán vrátil do jediné místnosti v gurbi, kde stála jeho postel, malý pracovní stůl zavěšený na hácích a několik kufrů sloužících jako skříně. Jeho sluha neprovozoval své kuchařské řemeslo v gurbi, nýbrž v sousední strážnici, kde také spal, jak říkával, „na žíněnce z vyzrálého dubu“. To mu však nebránilo v klidném dvanáctihodinovém spánku, takže by byl přetrumfl i sysla.
Kapitánu Servadakovi se ještě moc spát nechtělo. Sedl si ke stolu pokrytému pracovními přístroji. Mechanicky vzal do jedné ruky červenou a modrou tužku a do druhé redukční kružidlo. Pak si přisunul arch pauzovacího papíru a počal ho pokrývat nestejnými, různě zbarvenými linkami, které ničím nepřipomínaly přesné topografické nákresy.
Ben Zuf, který dosud nedostal rozkaz ke spánku, ležel zatím ve svém koutě a pokoušel se klímat, což mu podivná činnost jeho velitele znesnadňovala.
To už teď nebyl štábní důstojník, ale gaskoňský básník, který zasedl ke svému pracovnímu stolu. Ano, Hector Servadac se opravdu činil! Upnul se na své rondó a hledal inspiraci, která jako by se dávala marně prosit. Používal snad svého kružidla k tomu, aby dodal svým veršům matematicky přesná metra? Používal barevných tužek k lepším obměnám vzpurných rýmů? Vypadalo to tak. Buď jak buď, byla to práce velmi namáhavá.
„Ksakru!“ vykřikl náhle. „Proč jsem jen volil tu formu čtyřverší, která mě nutí vracet rýmy zpět jako uprchlíky z bitvy? A1ejá budu, u všech ďáblů, bojovat! Nikdo nesmí říct, že francouzský důstojník ustoupil před rýmy! Skládání veršů je něco jako sestavování praporu. První rota je už hotova! (Chtěl říci první čtyřverší.) A teď další roty vpřed!“ Úporně pronásledované rýmy konečně uposlechly rozkazu, protože na papíře se brzy táhly červené a modré řádky: Nač řeči vznosné, šílená slova a fráze smyšlené... „Co si to k čertu ten kapitán bručí?“ ptal se sám sebe Ben Zuf, obraceje se ve svém koutě. „Už hodinu mává křídly jako kachna při návratu z letu.“ Hector Servadac pobíhal chatrčí v zuřivém záchvatu básnické inspirace: když věty plné strojenosti jsou srdci vzdálené! „Namouduši, on veršuje!“ řekl Ben Zuf a posadil se. „Je to ale hlučné zaměstnání! Tady se vůbec nedá spát!“ A těžce vzdychl.
„Co je ti, Ben Zufe?“ zeptal se Hector Servadac.
„Nic, pane kapitáne. Tlačí mě noční můra.“ „Aby tě čert vzal!“ „Taky bych si to přál - a hned!“ bručel Ben Zuf. „A hlavně abyste přestal veršovat!“ „Ten ničema mi popletl rýmy,“ vztekal se kapitán Servadac. „Ben Zufe!“ „Zde, pane kapitáne!“ odpověděl sluha a vstal, s jednou rukou u čapky, s druhou na švu kalhot. „Nehýbej se, Ben Zufe! Nehýbej se! Už jsem na konci svého rondó!“ Pak nadšeným hlasem a s širokými gesty básníka spustil: Ach věřte, že mám v srdci něhu, když prohlašuji teď, že miluji vás, přísahám to, a pro vás... Poslední slova už nedozněla, protože kapitán Servadac i Ben Zuf byli strašlivým nárazem sraženi tváří k zemi.
