KAPITOLA II v níž je uveden tělesný i morální popis kapitána Servadaka a jeho sluhy Ben Zufa Toho dne onoho roku byste si byli mohli v osobním oddělení ministerstva války přečíst tento popis: Servadac (Hector), narozen 19. července 18... v Saint-Trélody, kraj a okres Lespare, departement Gironde. Majetek: Dvanáct set franků renty.
Délka služby: 14 let, 3 měsíce, 5 dní.
Podrobnosti služby a polní tažení: Vojenská akademie v Saint-Cyru (2 roky). Válečná škola (2 roky). U 87. střeleckého pluku (2 roky). U 3. střeleckého pluku (2 roky).
V Alžírsku (7 roků). Súdánské a japonské tažení.
Funkce: Kapitán štábu v Mostaganemu.
Vyznamenání: Rytíř Čestné legie 13. března 18... Hectoru Servadakovi bylo třicet let. Jako sirotek bez rodiny a téměř bez majetku toužil spíš po slávě než po penězích, byl trochu horkokrevný, stále připravený k útoku i k obraně, měl šlechetné srdce a příkladnou odvahu, zřejmě miláček boha války. Nebyl žádný chvastoun, ač byl dítětem jižní Francie, dvacet měsíců kojený silnou vinařkou z Médoku. Byl to přímý potomek reků, kteří se rodili v dobách válečných hrdinství. Takový byl kapitán Servadac, jeden z těch milých chlapců, které příroda zřejmě předurčila k neobyčejným věcem a kteří měli u kolébky za kmotru vílu dobrodružství a vílu štěstí.
Po tělesné stránce byl Hector Servadac okouzlující důstojník. Vysoký sto osmdesát centimetrů, štíhlý a pohledný, měl černé, přirozeně zvlněné vlasy, pěkné ruce i nohy, výbojně natočený knír a modré oči s upřímným pohledem, prostě muž, který se každému líbil a byl si toho dobře vědom.
Nutno ještě říci, že kapitán Servadac - jak to sám rád přiznával - nebyl o mnoho vzdělanější, než bylo třeba. Dělostřelečtí důstojníci o sobě říkají, že nikdy nic nezpackají. Chtějí tím říci, že si s každou prací poradí. Hector Servadac si však rád zalajdačil. Ano, byl to lajdák i špatný básník. Ale při své schopnosti všemu se naučit a všemu se přizpůsobit mohl opustit školu s dobrým prospěchem a stát se důstojníkem ve štábu. Ostatně dobře rýsoval a obdivuhodně jezdil na koni; nezkrotný hřebec ze saintcyrské stáje, potomek slavného Strýčka Toma, v něm našel svého mistra. Důstojníkův osobní výkaz uváděl, že kapitán Servadac byl mnohokrát pochválen v denním rozkaze. A to bylo jen spravedlivé.
Vyprávěla se o něm tato příhoda: Jednoho dne prováděl zákopem rotu pěších střelců. Na jednom místě byla předprseň zákopu proražena granátem a neměla už potřebnou výšku, aby chránila vojáky před hvízdající hustou palbou. Jednotka zaváhala. Kapitán Servadac tehdy vylezl na předprseň, lehl si napříč přes průrvu, kterou svým tělem zakryl, a zavelel: „Vpřed!“ Rota prošla krupobitím střel, ale štábního důstojníka nezasáhla ani jediná. Po absolvování válečné školy byl Hector Servadac kromě dvou tažení (v Súdánu a v Japonsku) stále v Alžírsku. V této době konal službu důstojníka štábu mostaganemské brigády. Byl pověřen jako zvláštním úkolem mapovacími pracemi na pobřeží mezi Ténesem a ústím Cheliffu. Bydlel v gurbi, které ho jakžtakž chránilo. Ale kapitán nebyl z těch, kdo by se tím znepokojovali. Miloval život pod širým nebem v plné svobodě, jakou jen důstojník může mít. Někdy se procházel pěšky pobřežními písčinami, jindy se projížděl na koni po hřebenech pobřežních srázů a s přidělenou prací příliš nespěchal.
Tento napůl nezávislý život se mu líbil. Jeho práce ho ostatně nezaneprazdňovala natolik, aby nemohl dvakrát nebo třikrát týdně vsednout na vlak a objevit se na večeři u generála v Oranu nebo na slavnosti guvernéra v Alžíru.
A právě při jedné takové příležitosti spatřil paní de L., které bylo určeno ono báječné rondó, z něhož se zatím vyklubaly jen první čtyři verše. Byla to vdova po plukovníkovi, velmi hezká, velmi zdrženlivá a trochu povýšená mladá žena, která neviděla nebo nechtěla vidět obdiv, jehož byla předmětem. Proto se kapitán Servadac dosud neodvážil vyjádřit. Věděl také, že má dva soky, z nichž jednoho - hraběte Timaševa -jsme už poznali. Právě toto soupeřství vtisklo oběma rivalům do ruky zbraň, aniž o tom měla mladá vdova nejmenší tušení. Víme však, že její jméno oba respektovali a žádný z nich je nevyslovil.
S kapitánem Servadakem obýval gurbi i jeho sluha Ben Zuf.
Ben Zuf byl tělem i duší oddán kapitánovi, kterému měl čest sloužit. Kdyby se byl měl Ben Zuf rozhodnout mezi službou pobočníka generálního guvernéra Alžírska a místem sluhy kapitána Servadaka, nebyl by ani vteřinu váhal. I když však neměl žádnou osobní ctižádost, byl ctižádostivý za svého velitele a každé ráno si ho prohlížel, zda mu na náramenících uniformy kapitána štábu nepřibyla nová hvězdička.
Jméno Ben Zuf by mohlo napovídat, že ten statečný voják je alžírského původu. Vůbec ne. To jméno byla jen přezdívka. Ale proč tedy říkali sluhovi všichni Ben Zuf, když se jmenoval Laurent? A proč Ben (arabsky syn), když pocházel z Paříže, a dokonce z Montmartru? Byla to prostě jedna z jazykových zvláštností, kterou by ani nejučenější etymolog, zabývající se vznikem a původem slov, nedokázal vysvětlit.
Ben Zuf však nepocházel jen tak z Montmartru, ale přímo z vrcholu tohoto pahorku, kde spatřil světlo světa mezi Solferinskou věží a mlýnem la Galette.
A protože měl to štěstí, že se narodil v tak výjimečných podmínkách, choval přirozeně ke svému rodnému místu bezmezný obdiv a neznal na světě nic krásnějšího. V očích vojenského sluhy byl Montmartre jedinou skutečnou horou na celé zeměkouli a stejnojmenná pařížská čtvrť se v jeho očích skládala ze všech divů světa. Ben Zuf hodně cestoval. Tvrdil však, že ve světě viděl jen Montmartry méně malebné, i když možná trochu větší. Není snad na Montmartru kostel, který se vyrovná katedrále v Burgosu? Nejsou tam snad lomy, které se vyrovnají mramorovým lomům v řeckém Penteliku? Není tam snad rybník, který může vyvolat žárlivost Středozemního moře? Není tam snad mlýn, který se nespokojuje jen s mletím obyčejné mouky, ale vyrábí i proslavené koláče? A co Solferinská věž, která je mnohem rovnější než věž v Pise? A co zbytky lesů, které byly v době keltského vpádu ještě pralesy? A konečně co sama hora, skutečná hora, které jen závistivci mohli dát pokořující označení pahorek? Spíš byste mohli Ben Zufa rozsekat na kusy než ho přinutit k přiznání, že tato hora není aspoň pět tisíc metrů vysoká!
Kde byste také našli ve světě tolik divů soustředěných na jednom místě!
„Nikde!“ říkal Ben Zuf každému, kdo se odvážil pokládat jeho mínění za přehnané.
Byla to ostatně vášeň zcela nevinná. Buď jak buď, Ben Zuf měl jen jednu touhu: vrátit se na Montmartre, na svůj pahorek, a dožít své dny tam, kde se narodil - samozřejmě se svým kapitánem. A tak v uších Hectora Servadaka neustále zněly takové chvály na nesrovnatelné krásy Montmartru v osmnáctém pařížském obvodu, že z toho počínal mít hrůzu.
Ben Zuf však neztrácel naději, že svého kapitána jednou přesvědčí. Rozhodl se totiž, že ho nikdy neopustí. Svou vojenskou službu už skončil. Měl být ve věku osmadvaceti let propuštěn jako prostý jízdní střelec první třídy u 8. jezdeckého pluku, ale v té době byl povýšen na sluhu kapitána Servadaka. Zúčastnil se se svým důstojníkem válečných tažení. Bil se při různých příležitostech po jeho boku, a to tak statečně, že byl navržen na válečný kříž. Odmítl jej však, aby mohl zůstat sluhou svého kapitána. Jestliže Hector Servadac zachránil Ben Zufovi život v Japonsku, Ben Zuf se mu odvděčil stejnou službou v Súdánu. A to jsou věci, na něž se nikdy nezapomíná.
Zkrátka Ben Zuf vkládal do služby u kapitána štábu dvě „natvrdo zakalené ruce“, jak se říká v metalurgii, železné, všemi klimaty světa utužené zdraví a i fizickou sílu, která opravňovala srovnání s „montmartreskou baštou“, a konečně odvážné a ke všemu odhodlané, oddané srdce.
Nutno ještě dodat, že i když Ben Zuf nebyl básník jako jeho kapitán, mohl být aspoň pokládán za živou encyklopedii, za nevyčerpatelnou sbírku šprýmů, vtipů a vojenských popěvků. V tom předčil každého a jeho neselhávající paměť ho zásobovala šprýmy po tuctech.
Kapitán Servadac znal cenu tohoto muže. Vážil si ho, promíjel mu drobné chyby, které sluhova nálada činila ostatně snesitelnými, a příležitostně mu dovedl říci věci, které sluhu k veliteli připoutávaly ještě víc.
Když jednou Ben Zuf mluvil zas kolem dokola o svém milovaném tématu, o osmnáctém pařížském obvodu, řekl mu kapitán: „A víš, Bene Zufe, že kdyby Montmartre měřil jen o čtyři tisíce sedm set pět metrů víc, byl by vysoký jako Mont Blanc?“ Po této úvaze Ben Zufovy oči zazářily a od toho dne měl kapitán vyhrazeno v sluhově srdci stejně čestné místo jako rodný Montmartre.
