DÍL PRVNÍ KAPITOLA I

DÍL PRVNÍ

KAPITOLA I

Hrabě: „Zde je má navštívenka!“ Kapitán: „A zde je má!“

„Ne, pane kapitáne, skutečně vám nemíním ustoupit.“

„Lituji, pane hrabě, ale vaše nároky nijak nemohou změnit má práva!“

„Opravdu?“

„Skutečně.“

„Přesto vás upozorňuji, že jsem nepopíratelně první v pořadí.“

„Na to vám odpovím, že v podobné záležitosti nemůže prvenství zajistit žádné právo.“

„Dokážu vás přinutit, pane kapitáne, abyste mi své místo postoupil.“

„Tomu nevěřím, pane hrabě.“

„Myslím, že rána šavlí...“

„Ne víc než výstřel z pistole...“

„Zde je má navštívenka!“

„A zde je má!“ Po těchto slovech, která zněla jako údery v šermu, vyměnili si oba protivníci navštívenky.

Na jedné stálo:

HECTOR SERVADAC kapitán štábu brigády MOSTAGANEM

A na druhé:

Hrabě Vasilij Timašev NA PALUBĚ GOELETY DOBRYNY

Ve chvíli rozchodu se hrabě Timašev zeptal:

„Kde se mí svědkové setkají s vašimi?“

„Dnes odpoledne ve dvě hodiny u štábu, hodí-li se vám to,“ odpověděl Hector Servadac.

„V Mostaganemu?“

„V Mostaganemu.“ Po těchto slovech se kapitán Servadac a hrabě Timašev zdvořile pozdravili.

Ale při rozchodu se hrabě Timašev ozval ještě s poslední připomínkou:

„Pane kapitáne, myslím, že se sluší, aby skutečná příčina našeho utkání zůstala utajena.“

„Totéž si myslím i já,“ odpověděl Servadac.

„Nebude vysloveno žádné jméno.“

„Žádné.“

„A co uvedeme jako důvod?“

„Jako důvod? Třeba hudební spor, hodí-li se vám to, pane hrabě.“

„Výborně,“ odpověděl hrabě Timašev.

„Trval bych na Wagnerovi, což odpovídá mé zálibě.“

„A já na Rossinim, což je v souladu s mým vkusem,“ odpověděl s úsměvem kapitán Servadac.

Hrabě Timašev a štábní důstojník se naposled pozdravili a rozešli se.

Tato vyzývací scéna se odehrála k polednímu na konci malého mysu, který vybíhá od alžírského pobřeží mezi Ténesem a Mostaganemem asi tři kilometry od ústí Cheliffu. Mys ční dvacet metrů nad hladinu a krásné modré vody Středozemního moře omývají u jeho úpatí pobřežní skaliska zrudlá kysličníkem železa.

Bylo 31. prosince. Slunce, jehož šikmé paprsky rozsévaly obvykle po všech pobřežních výčnělcích snopy oslňujícího světla, bylo toho dne zahaleno tmavou clonou mraků. Nadto byla pevnina i s mořem pokryta hustou mlhou. Mlha halila z nevysvětlitelných důvodů už přes dva měsíce celou zeměkouli a ztěžovala spojení mezi jednotlivými pevninami. Ale proti tomu se nedalo nic dělat.

Když se hrabě Vasilij Timašev se štábním důstojníkem rozešel, zamířil ke člunu se čtyřmi vesly, který na něho čekal v jedné z malých pobřežních zátok.

Jakmile nasedl, lehké plavidlo odrazilo od břehu a zamířilo k výletní goeletě, která se skasanou hlavní plachtou a s přední plachtou stočenou po větru čekala několik desítek metrů od pobřeží.

Kapitán Servadac zatím přivolal pokynem vojáka, který stál asi dvacet kroků za ním. Voják s uzdou nádherného arabského hřebce v rukou beze slova přistoupil. Kapitán Servadac se vyhoupl svižně do sedla a zamířil k Mostaganemu, sledován svým sluhou v sedle koně stejně rychlého, jako byl kůň důstojníkův.

Bylo půl jedné, když oba jezdci přejeli Cheliff po mostě, který tam nedávno postavili ženisté. A odbíjelo tři čtvrtě na dvě, když jejich koně, pokrytí bílou pěnou, projeli Mascarskou bránou, jednou z pěti v zubatých hradbách města.

Toho času čítal Mostaganem asi patnáct tisíc obyvatel, z toho tři tisíce Francouzů. Bylo to jedno z větších měst oranské provincie a zároveň sídlo brigády.

Stále se tam ještě vyráběly těstoviny, vzácné tkaniny, ozdobná pletiva a předměty z marokénu. Odtud se vyváželo do Francie obilí, bavlna, vlna, dobytek, fíky a hrozny. V této době bychom tam však byli marně hledali zbytky starého přístavu, kde lodi kdysi nemohly při silném západním a severozápadním větru kotvit. Teď měl Mostaganem dobře chráněný přístav, který umožňoval využít všech produktů z povodí Miny a dolního Cheliffu.

Díky tomuto bezpečnému útočišti mohla se i goeleta Dobryna odvážit přezimovat u zdejších břehů, jejichž srázy neskýtají jinak žádnou ochranu. A skutečně na stožárovém ráhnu vlála už dva měsíce ruská vlajka a na hlavním stožáru praporec Francouzského jacht klubu s výrazným označením H. V. T.

Jakmile kapitán Servadac projel městskými hradbami, odebral se do vojenské čtvrti Matmoru. Tam neprodleně vyhledal velitele 2. střeleckého pluku a kapitána 8. dělostřeleckého pluku. Byli to jeho přátelé, na něž se mohl spolehnout.

Oba důstojníci vyslechli vážně žádost Hectora Servadaka, aby mu posloužili jako svědci ve známé už záležitosti. Jen se lehce usmáli, když jim přítel jako skutečnou příčinu souboje uvedl prostý hudební spor mezi ním a hrabětem Timaševem.

„Snad by se to dalo urovnat, ne?“ mínil velitel 2. střeleckého pluku.

„Kdepak,“ odpověděl Hector Servadac.

„Malý ústupek a...,“ pokračoval kapitán 8. dělostřeleckého pluku.

„Ve sporu Wagnera s Rossinim není žádný ústupek možný,“ odpověděl vážně štábní důstojník. „Buď jeden, nebo druhý. A Rosini je v této věci osobou napadenou. Ten blázen Wagner o něm napsal úplné nesmysly a já chci Rossiniho pomstít.“

„Rána mečem nemusí být ostatně vždy smrtelná!“ řekl velitel.

„Zvlášť je-li někdo rozhodnut tak pevně jako já, že žádnou nepřijme,“ odpověděl kapitán Servadac.

Po těchto slovech nezbylo oběma důstojníkům než odejít ke štábu, kde se měli přesně ve dvě hodiny setkat se svědky hraběte Timaševa.

Budiž nám dovoleno dodat, že velitel 2. střeleckého pluku a kapitán 8. dělostřeleckého pluku svému příteli vůbec nevěřili. Ale jaký skutečný důvod mu tedy vtiskl do ruky zbraň? Neměli o tom ani ponětí, a tak nemohli udělat nic jiného než přijmout vysvětlení, které jim kapitán Servadac udal.

Vrátili se za dvě hodiny po setkání se svědky hraběte Timaševa a po vyjednání podmínek souboje. Hrabě Timašev, pobočník ruského cara - jako většina Rusů žijících tehdy v cizině -, přijal vojenskou zbraň, šavli.

Oba sokové se měli utkat nazítří, 1. ledna, v devět hodin ráno na pobřežním srázu tři kilometry od ústí Cheliffu.

„Na shledanou zítra - a to s vojenskou přesností!“ řekl velitel.

„S největší vojenskou přesností,“ odpověděl Hector Servadac.

Nato oba důstojníci stiskli pevně svému příteli ruku a odešli si do kavárny Zulma zahrát karty.

Kapitán Servadac se ihned po rozchodu obrátil a opustil město.

Už čtrnáct dní nebydlel totiž ve svém bytě na Zbrojním náměstí. Byl pověřen zeměměřičským úkolem a usadil se v arabském domku, jakým se v Alžírsku říká gurbi. Bylo to na mostaganemském pobřeží asi kilometr od ústí Cheliffu. Jediným společníkem mu tam byl jeho sluha. Nebylo to příliš zábavné a každý jiný na kapitánově místě by byl pokládal své vyhnanství za trest.

Kapitán se pustil po silnici ke gurbi a cestou se pokoušel sestavit z několika rýmů trochu zastaralou formou to, čemu říkal rondá (Jde o básnickou formu ze středověké francouzské poezie. - pozn. překl.) Nebudeme nijak tajit, že jeho domnělé rondá bylo určeno mladé vdově, s níž se chtěl kapitán oženit.

Hodlal jím vyjádřit, že má-li někdo to štěstí a miluje osobu hodnou vší úcty, musí ji milovat „tím nejprostším způsobem na světě“. Nijak se ostatně nestaral, je-li tato úvaha správná, protože skládal své rýmy jen pro radost z rýmování.

„Ano, ano,“ bručel si, zatímco sluha klusal mlčky po jeho boku, „dobře procítěné rondá vždycky zapůsobí! A na alžírském pobřeží je rondá vzácná věc, takže to mé bude, jak doufám, přijato tím lépe!“ A poetický kapitán začal takto:

„Skutečná láska je vžily prostá a nezná nesnáze...

Ano, prostá! Znamená to počestná a vzhledem k manželství i ke mně...

Hrome! Vždyť se mi to nerýmuje. Ty rýmy že jsou hrozně obtížné? To byl taky nápad, končit verš toho rondá takto! Hej, Ben Zufe!“ Ben Zuf byl sluha kapitána Servadaka.

„Zde, pane kapitáne,“ ozval se Ben Zuf.

„Skládal jsi někdy verše?“ „Ne, pane kapitáne, ale viděl jsem je skládat,“

„Kým?“

„Jakýmsi komediantem před boudou věštkyně jednou večer o pouti na Montmartru.“ „A zapamatoval sis ty verše?“ „Ano, pane kapitáne:

Račte vstoupit, velectění!

Dozvíte se v okamžení, koho máte vskutku rádi nebo kdo vás k lásce svádí!“

„Hrome, ty tvé verše jsou strašné!“ „To proto, že jim schází doprovod flétny, pane kapitáne. Jinak by se vám líbily víc než mnoho jiných.“ „Ticho, Ben Zufe!“ zvolal Hector Servadac. „Teď mlč! Mám už svůj třetí a čtvrtý verš!

Skutečná láska je vždy prostá a nezná nesnáze...

Svěřte se proto lásce samé spíš nežli přísaze!“

Ale dál se kapitán Servadac ani přes největší básnické úsilí nedostal. Když v šest hodin dojel ke gurbi, měl stále jen ono první čtyřverší.