KAPITOLA XXI. DVACÁTÁ PRVNÍ, TVRZ NEZÁVISLOSTI. ... Pohoří Tandil se tyčí do výše tisíc stop nad mořem. Je to prahorní horstvo, tedy starší než všechno tvorstvo, což znamená, že složení a tvary Tandilu se pozvolna utvářely pod vlivem vnitrozemského žáru. Pohoří je sled polokruhovitých rulo- vých pahorků porostlých trávou. Tandilský okres, který se jmenuje podle těchto hor, zaujímá celý jih provincie Buenos Aires a je ohraničován rozvodím, které vysílá k severu řeky pramenící na svazích Tandilu. Okres má asi čtyři tisíce obyvatel a jeho střediskem je městečko Tandil, ležící na úpatí severních hřebenů horstva a chráněné tvrzí Nezávislosti. Jeho poloha na březích důležité říčky Chapaleofú je dosti příhodná. Je zvláštní svérázností této vesnice -, a Paganel to přirozeně věděl -, že je obydlena francouzskými Basky a italskými přistěhovalci. Francie totiž založila první cizozemské osady v dolní části La Platy. V roce 1838 zde vystavěl Francouz Parchappe tvrz Nezávislosti, aby chránila kraj proti neustálým nájezdům Indiánů. V tomto díle mu pomáhal učenec prvého řádu Alcide d,Orbigny, který nejlépe poznal, prozkoumal a popsal všechny jižní kraje Jižní Ameriky. Městečko Tandil je dosti důležitý bod. V "galerách", velkých vozech tažených voly, které se výborně hodí pro cestování těmito pláněmi, lze dorazit za dvanáct dní do Buenos Aires. Proto je zde dosti čilý obchod. Městečko posílá do města doby- tek z estancií, solené maso ze salader a velmi hledané výrobky indiánských domác- kých dělníků, jako bavlněné látky, vlněná sukna, vzácné pletené výrobky z kůže atd. A tak jsou v Tandilu kromě několika výstavných domů také školy, kde se zdejší obyvatelé vzdělávají. Paganel nezapomněl na žádnou z těchto podrobností a dodal, že v městečku Tandil jistě získají nějaké zprávy, nehledě k tomu, že tvrz je stále obsazena oddílem národního vojska. Glenarvan tedy sjednal ustájení koní ve stájích jedné napohled slušně vypadající "fondy", jak se zde říká zájezdním dvorům. Potom se Paganel, major, Robert a on, vedeni Thalkávem, vydali do tvrze. Po několikaminutovém výstupu horským sedlem došli k bráně, dosti špatně střežené argentinskou stráží. Prošli hladce, což svědčilo o velké nedbalosti nebo o naprosté bezpečnosti.
Několik vojáků cvičilo na dvoře tvrze. Nejstaršímu z těchto vojáků bylo dvacet let a nejmladšímu sotva sedm. Byl to vlastně tucet chlapců a jinochů. Vedli si celkem zdatně. Jejich uniformou byla pruhovaná košile, stažená v pase koženým opas- kem; po nějakých kalhotách nebo skotské sukni ani památky. Při tak mírné teplotě byl ovšem lehký oděv vhodný. Paganela zprvu napadlo, že vláda na vojenskou parádu mnoho nedoplácí. Každý z těch klučinů měl zadovku a šavli, přičemž pro malé byla šavle příliš dlouhá a puška příliš těžká. Všichni byli v obličeji opálení '147, a vypadali jako bratři. Také velitel se jim podobal. Patrně to bylo, a to se později potvrdilo, dvanáct bratrů, kteří cvičili pod velením bratra třináctého. Paganela to nijak neudivilo. Znal argentinskou statistiku a věděl, že v kraji připadá na jednu rodinu průměrně přes devět dětí. Silně ho však překvapilo, že tito mladí vojáci cvičili podle francouzského předpisu a naprosto dokonale ovládali všech dvanáct základních dob při nabíjení. Dokonce i povely cvičitelovy byly často udíleny v mateřském jazyku učeného zeměpisce. "Tohle je mi zvláštní," řekl. Avšak Glenarvan nepřišel na tvrz Nezávislosti proto, aby pozoroval cvičení nějakých kloučků, ani proto, aby se staral o jejich národnost a původ. Nedopřál tedy Paganelovi čas, aby se tomu dále podivoval, a požádal ho, aby se dotázal '148, na velitele posádky. Paganel se podvolil a jeden z argentinských vojáků zašel do domku, který sloužil za kasárna. Za několik okamžiků se objevil sám velitel. Byl to padesátiletý statný muž vojenského vzhledu, s mohutnými kníry, s vystouplými lícními kostmi, s prošedi- vělými vlasy a s velitelským pohledem, pokud se to dalo posoudit skrze oblaka dýmu, linoucí se z jeho dýmčičky. Jeho chůze Paganelovi silně připomínala svérázné postavy starých francouzských poddůstojníků. Thalkáv oslovil velitele a představil mu lorda Glenarvana i jeho druhy. Za řeči se velitel bez ustání upřeně díval na Paganela, a to s takovou vytrvalostí, že to bylo až trapné. Paganel nevěděl, co voják zamýšlí, a chtěl se ho otázat, když tu ho velitel tvrze bez okolků uchopil za ruku a řekl zeměpiscovým rodným jazykem: "Francouz?" "Ano, Francouz," odpověděl Paganel. "A to mám radost! Buďte vítán, srdečně vítán! Jsem také Francouz," řekl velitel a mocně potřásl učencovou pravicí. "Váš krajan?" otázal se major Paganela.
"Samozřejmě!" odpověděl učenec s jistou hrdostí. "S našimi krajany se člověk setká ve všech pěti světadílech." A když po jisté námaze vymanil ruku ze živého svěráku, který mu ji drtil, rozpředl se statným velitelem rozhovor. Glenarvan by byl rád prohodil něco, co by souviselo s jeho záležitostí, ale voják vyprávěl svůj příběh a nepatřil k lidem, kteří by se dali zastavit. Bylo zřejmé, že tento dobrý muž opustil Francii už dávno, neboť svou mateřštinu zčásti pozapomněl, a i když ještě znal jednotlivá slova, jejich skladbu již neovládal. Mluvil téměř tak jako černoši z francouzských kolonií.
A skutečně, jeho návštěvníci se zakrátko dověděli, že velitel tvrze Nezávislosti byl francouzský seržant a jeden z Parchappových druhů. Tvrz od jejího založení v roce 1828 neopustil a nyní byl se souhlasem argen- tinské vlády jejím velitelem. Byl to padesátiletý Bask a jmenoval se Manuel Ipha- raguerre. Jak je vidět, dovedl se uplatnit, i když nebyl Španěl. Za rok po svém příchodu do země přijal seržant Manuel argentinské státní občanství, vstoupil do argentinské armády a oženil se s hodnou Indiánkou, jež v této chvíli právě kojila statná dvojčata. Samozřejmě dva chlapce, protože počestná seržantova družka by se neodvážila povít mu dcery. Manuel uznával výhradně vojenský stav a pevně doufal, že s postupem času a s pomocí boží dá republice celou setninu mla- dých vojáků. "Viděli jste?" říkal. "Báječní! Dobří vojáci. José! Juan! Miquele! Pepe! Pepe, sedm let! Už -, odkousnout patronu!" Když Pepe uslyšel, že ho otec chválí, srazil malé patičky a s dokonalou elegancí provedl k poctě zbraň. "Ten to dotáhne daleko!" dodal seržant. "Jednou bude plukovníkem, ne-li brigádním generálem!" Seržant Manuel se nechával natolik unášet, že mu nebylo možno odporovat, '149, ani pokud šlo o nadřazenost válečnického řemesla, ani pokud šlo o budoucnost jeho bojovného potomstva. Byl šťasten, a jak pravil Goethe*), nikdy není klamem to, co nás činí šťastnými. Celý ten příběh vyprávěl k velkému Thalkávovu údivu dobrou čtvrt ho- diny. Indián nedovedl pochopit, jak může z jedněch úst vyjít tolik slov.
Nikdo velitele nepřerušoval. Protože však každý seržant, a tedy i seržant francouzský, musí jednou umlknout, Manuel se posléze odmlčel, neopominuv předtím pozvat hosty do svého příbytku. Naši přátelé se musili smířit s tím, že budou představeni paní Ipharaguerrové, která se jim zdála takovou "dob- *) Goethe (1749-1832) -, velký německý básník světového významu, autor Fausta a mnoha jiných děl.. '150, rou duší", pokud se ovšem tohoto starosvětského výrazu dá použít o Indiánce. Potom, když byla uspokojena všechna seržantova přání, otázal se svých hostů, čemu vděčí za jejich návštěvu. Teď, anebo nikdy musili říci účel své návštěvy.
Paganel mu francouzsky vylíčil celou cestu pampami a nakonec se otázal, z jakého důvodu opustili Indiáni kraj. "To, .. nikdo!. .." odpověděl seržant, krče rameny. "Opravdu!. .. Nikdo!
My .. nic. .. málo platné!" "Proč tedy?" "Válka." "Válka?" "Ano. Občanská válek. "Občanská válek?" odpověděl Paganel, který nevědomky začal mluvit "po černošsku".' "Ano, válka mezi Paraguayci a Buenos Aires," odvětil seržant. "A co je s ní?" "Co je s ní! Všichni Indiáni na sever, za generálem Floresem. Loupeživí Indiáni, loupí." "A kazikové?" "Kazikové s nimi." "Cože! Katriel?" "Už ne Katriel." "A Kalfukura?" "Žádný Kalfukura." "A Janketrýz?" "Ani Janketrýz." Seržantovy odpovědi byly přeloženy Thalkávovi a ten přikyvoval souhlasně hlavou. Thalkáv tedy nevěděl nebo zapomněl, že občanská válka, která měla později donutit Brazílii k zásahu, téměř zničila obě části republiky. Indiáni mohou v těchto vnitřních bojích jenom získat, a proto nemohli zanedbat tak nádhernou příležitost k loupení. A seržant se nemýlil, když opuštěnost kraje odůvodňoval válkou, která vzplanula na severu argentinských provincií. Tato okolnost však zvrátila Glenarvanovy plány. Jeho záměry byly zmařeny.
Byl-li Harry Grant zajatcem těchto kaziků, byl s nimijistě odvlečen na severní hranice.
Kde, a jak ho potom hledat? Měli se pokusit o nebezpečné a téměř marné pátrání až na severním pomezí pamp? Takové vážné rozhodnutí vyžadovalo důkladné projednání.
Zatím však bylo možno položit seržantovi ještě jednu důležitou otázku a na tu připadl major, zatímco jeho druhové na sebe jenom mlčky pohlíželi. "Slyšel seržant o tom, že do zajetí pampských kaziků padli nějací Evropané?" Manuel okamžik přemýšlel jako člověk, který pátrá ve své paměti.
"Ano, -, řekl posléze. "Oh!" pronesl Glenarvan, upíraje se k nové naději.
Paganel, Mac Nabbs, Robert i lord obklopili seržanta.
'151, "Mluvte, mluvte," naléhali a dychtivě na něho hleděli. "Před několika lety," odpověděl Manuel, "áno. .. tak. .. evropští zajatci. .. Ale já nikdy neviděl. .." "Před několika lety," odvětil Glenarvan, "mýlíte se. .. Datum ztroskotání je přesné. .. Britannia zmizela v červnu 1862. .. Jsou to tedy jenom dva roky." "To více, mylorde." "Vyloučeno!" zvolal Paganel.
"Je to tak! Tenkrát se narodil Pepe. .. Byli to dva muži." "Ne, tři řekl Glenarvan. "Dva!" odpověděl seržant pevně.
"Dva?" otázal se Glenarvan překvapeně. "Dva Angličané?" "To ne," odvětil seržant. "Kdo mluví o Angličanech? Ne.. jeden Francouz a jeden Ital." "Toho Itala zabili Pojučové?" zvolal Paganel.
"Ano! A potom jsem se dověděl. .. Francouz zachráněn." "Zachráněn!" zvolal Robert, přímo visící na rtech seržantových.
"Ano, zachráněn z rukou Indiánů," odpověděl Manuel. Všichni se teď zahleděli na učence, který se zoufale bil do čela.
"Teď už tomu rozumím!" řekl konečně. "Teď už je to jasné, tím se všechno vysvětluje!" "Tak co je vlastně?" otázal se Glenarvan stejně znepokojeně jako nedo- čkavě. "Přátelé," odpověděl Paganel a vzal Roberta za ruce, "musíme se smířit s tímto velkým zklamáním! Sledovali jsme falešnou stopu! Vůbec zde nejde o kapitána, ale o jednoho mého krajana, jehož druh, Marco Vazello, byl skutečně zavražděn Pojuči, o Francouze, který několikrát doprovázel kruté Indiány až ke břehům Colorada, šťastně se zachránil a vrátil se do Francie. V domnění, že sledujeme stopy Harryho Granta, přišli jsme na stopy mladého Guinnarda*)." Paganelovo prohlášení bylo přijato hlubokým mlčením. Omyl byl očividný.
Podrobnosti uváděné seržantem, národnost zajatcova, zavraždění jeho druha, Fran- couzovo uniknutí z rukou Indiánů, to všechno se navlas shodovalo. Glenarvan zara- ženě pohlížel na Thalkáva. Indián se tedy ujal slova: "Nikdy jste neslyšel o třech anglických zajatcích?" otázal se francouzského seržanta. "Nikdy," odpověděl Manuel. .. "To bychom se v Tandilu dověděli. .. Věděl bych o tom. .. Ne, nic takového. .." Po této jasné odpovědi neměl už Glenarvan na tvrzi Nezávislosti co hledat. On *) M. A. Guinnard byl skutečně po tři roky zajatcem Pojučů, a to od roku 1856 do roku 1859. Neobyčejně statečně snášel všechny ůtrapy, jimiž prošel, a podařilo se mu uniknout přes Andy průsmykem Upsallata. Vrátil se do Francie r.1861 a patří v Zeměpisné společnosti ke kolegům ctihodného Paganela. (Pozn. aut.)
'152, i jeho přátelé seržantovi poděkovali, rozloučili se s ním srdečným stiskem ruky a odešli. Glenarvan byl zoufalý. Všechny jeho naděje ztroskotaly. Robert kráčel vedle něho mlčky, se slzami v očích. Glenarvan nenacházel jediné slovo útěchy. Paganel si pro sebe s hojnými posunky rozkládal. Major kráčel s pevně sevřenými rty. A pokud jde o Thalkáva, zdálo se, že jeho indiánského sebevědomí se dotklo, že sledoval falešnou stopu. Nikdo mu však nehodlal vytýkat takový omluvitelný omyl.. Vrátili se do fondy. Večeře byla smutná. Žádný z našich neohrožených a obětavých mužů zajisté nelitoval všech těch zbytečně snášených útrap, všech těch marně podstoupených nebezpečí. Ale každý viděl, jak se v jediném okamžiku zhroutily všechny naděje na úspěch. Bylo vubec možno narazit na stopu kapitána Granta mezi pohořím Tandil a mořem? Ne. Seržant Manuel by jistě věděl, kdyby byl na atlantském pobřeží padl do rukou Indiánú nějaký zajatec. Taková událost by neunikla po- zornosti domorodcú, kteří provozují obchod mezi Tandilem a Carmen, při ústí řeky Rio Negro. V ždyť obchodníci na argentinských pláních vědí o všem a o všem si také řeknou. Bylo možno rozhodnout se jenom jediným zpúsobem: vrátit se bezodkladně na Duncana, který je očekával u mysu Medano. Paganel však požádal Glenarvana o listiny, jejichž výklad tak nešťastně zavedl pátrání výpravy na scestí. Znovu je pročítal se špatně skrývaným hněvem. Snažil se jim vyrvat nový výklad. "Listiny jsou přece zcela jasné!" opakoval Glenarvan. "Mluví naprosto jedno- značně o kapitánově ztroskotání a o místě jeho zajetí!" "Ale ne!" odpověděl zeměpisec, udeřiv pěstí do stolu. "Stokrát ne! Protože Harry Grant není v pampách, není vúbec v Americe. A listiny nám musí říci, kde je, a taky nám to řeknou, nebo ať se nejmenuji Jacques Paganel!" ...
