×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Děti kapitána Granta - Jules Verne, KAPITOLA XVII. SEDMNÁCTÁ, PAMPY

KAPITOLA XVII. SEDMNÁCTÁ, PAMPY. ... Argentinské pampy se prostírají od třicátého čtvrtého k čtyřicátému stupni jižní šířky. Slovo "pampa", původně araukánské, znamená "travnatá pláň" a je pro tento kraj naprosto přiléhavé. Stromovité mimózy v západní části a vydatné pastviny v části východní mu dodávají zvláštní ráz. Rostlinstvo je zde zakořeněno ve vrstvě půdy, která leží na jílnatopísčitém, narudlém nebo žlutém podloží. Kdyby geolog zkoumal tyto třetihorní vrstvy, odnesl by si bohaté nálezy. Obsahují totiž nekonečné množství předdiluviálních koster a Indiáni se domnívají, že to jsou vyhynulé druhy velkých pásovců. Jsou tedy pod touto prstí pohřbeny prvopočátky dějin zdejšího kraje. Americká pampa je zeměpisnou zvláštností tak jako savany velkých severo- amerických jezer anebo sibiřské stepi. V jejím podnebí jsou větší tepelné rozdíly než v provincii Buenos Aires, protože leží ve vnitrozemí. Podle Paganelova výkladu je totiž letní teplo pohlcováno a shromažďováno oceánem, který je pak v zimě pozvolna uvolňuje. Proto mají ostrovy mnohem vyrovnanější podnebí než kraje vnitrozemské.") A také podnebí západních pamp není tak vyrovnané jako na pobřeží, kde se uplatňuje blízkost Atlantiku. Prodělává prudké výkyvy a náhlé změny, při nichž sloupce teploměrů bez ustání přeskakují ze stupně na stupeň. Na podzim, to jest v dubnu a v květnu, jsou tam časté a prudké deště. Ale v tomto ročním období bylo počasí velmi suché a teplota dosti vysoká. Glenarvanova družina vyjížděla po svítání, jakmile si stanovila směr cesty. Půda prorostlá kořínky stromků a křovin byla naprosto pevná. Zde nebyly medanos ani písek, z něhož se tvořily, ani prach, který by vítr rozptyloval do vzduchu. Koně zčerstva kráčeli mezi trsy "pajabravy", zvláštní pampské trávy, v níž nacházejí Indiáni při bouřích útulek. Tu a tam, avšak stále řidčeji, rostly ve vlhkých dolinách vrby a rostlina Gygnerium argenteum, které se dobře daří v sousedství sladkých vod. Tam se koně důkladně napájeli, a využívajíce dobré příležitosti, posil- ňovali se pro budoucnost. Thalkáv jel vpředu a prohledával křoviny. Plašil tak "choliny", nejnebezpečnější druh zmijí, jejichž uštknutí usmrtí v necelé hodině i býka. Bystrý Thauka přeskakoval křoviska a pomáhal tak svému pánovi razit cestu koním, kteří jeli za ním. Cesta po těchto rovných a nezvlněných pláních probíhala hladce a rychle.

Ráz krajiny se vůbec neměnil; nikde balvan, nikde kámen, mnohdy ani v celém okruhu sta mil. Sotva kde jinde se člověk setká s takovou jednotvárností. Ani potuchy po nějaké scenérii, příhodě nebo překvapení! Člověk by musil být Paganelem, '*) Z té příčiny jsou zimy na Islandu mírnější než v Lombardii. (Pozn. aut.)

'115, takovým nadšeným učencem, aby něco viděl tam, kde nebylo vidět nic, aby se zajímal o podrobnosti cesty. A oč? To nemohl říci. Nejvýš o nějaký keř! Snad o stéblo trávy. A to mu stačilo, aby s nevyčerpatelnou mnohomluvností začal poučovat Roberta, který ho rád poslouchal. - Po celý den 29. října táhla se před cestovateli tato nekonečně jednotvárná pláň. Kolem druhé hodiny objevili pod kopyty koní nesčetné stopy po zvířatech.

Byly to nakupené a vybledlé kosti velkého stáda skotu. Tyto pozůstatky se však nevinuly v křivolaké čáře, jakou za sebou zanechávají vysílená zvířata, po jednom klesající podél cesty. Proto si nikdo nedovedl vysvětlit, jak se na poměrně malém prostoru mohlo objevit takové množství koster, a tentokrát to nedokázal ani Paganel. Otázal se tedy Thalkáva a ten mu bez jakýchkoliv rozpaků odpověděl.

'116, Učencovo: "To není možné!" a důrazné přikyvování Patagoncovo silně upoutaly pozornost jejich druhů. "Co je to tedy?" otázali se.

"Blesk," odpověděl zeměpisec. "Cože? Blesk že natropil takovou spoustu?" zvolal Tom Austin. "Blesk že pobil stádo o pěti stech kusů?" "Thalkáv to tvrdí a Thalkáv se nemýlí. A já mu to ostatně věřím, protože bouře v pampách se vyznačují zvlášť velkou prudkostí. Jen abychom to jednoho dne sami nezažili!" "Vedro je pěkné," řekl Wilson. "Bude jistě třicet stupňů ve stínu," odpověděl Paganel. "Tomu bych se nedivil," pravil Glenarvan, po celém těle cítím elektrické napětí. Doufejme, že se tato teplota neudrží." "Kdepak!" poznamenal Paganel. "Se změnou počasí nemůžeme počítat, protože na obzoru není ani mráček." "To je zlé," odpověděl Glenarvan, "koně sou horkem velmi vysíleni. Není ti příliš horko, hochu?" dodal, obraceje se k Robertovi.

"Ne, mylorde," odpověděl mladík. "Mám teplo rád, je příjemné." "Zvláště v zimě," podotkl rozšafně major a vypustil k nebi obláček kouře. Večer se zastavili u opuštěného ranče, vystavěného ze spletených větví spojo- vaných blátem a pokrytých došky. Tato chýše sousedila s ohradou z poloshnilých kolů, ale i taková ohrada postačila ochránit v noci koně před možnými útoky lišek. Lstivé lišky nemohou snad koně přímo ohrozit, ale překusují řemeny a koně pak mohou utéci.. Několik kroků od rauče byla v zemi díra, v níž se dalo vařit, jak o tom svědčil vychladlý popel. Uvnitř rauče býla lavice, kavalec z hovězí kůže, hrnec, rožeň a kotlík na "maté". Maté, indiánský čaj, je v Jižní Americe velmi oblíbený nápoj.

Dělá se z odvaru listí usušeného na ohni a srká se jako jiné americké nápoje stéblem slámy. Thalkáv připravil na Paganelovu prosbu několik šálků tohoto čaje. Zname- nitě jím doplnil obvyklé nápoje a maté bylo prohlášeno za výtečné. Příštího dne, 30. října, vyšlo slunce zahalené rozpálenou mlhou a zalévalo zem nejžhavějšími paprsky. Teplota byla toho dne vskutku neobyčejně vysoká a na pláni nebylo naneštěstí žádné útočiště. Přesto se výprava statečně vydala na další cestu k východu. Nejednou potkávala družina obrovská stáda, která ležela líně na zemi, protože už neměla sil se pást. Strážce, či lépe pastýře, zde nikde ne- viděli. Celá obrovská množství krav, býků a volů hlídali jenom psi, kteří jsou navyklí sát mléko ovcí, když je začne trápit žízeň. Kolem poledne se ráz pamp poněkud změnil, což nemohlo uniknout ani zrakům unaveným jejich jednotvárností. Travnatý porost prořídl. Ustoupil zakrnělým lopuchům a obrovským, devět stop vysokým bodlákům, které by jistě byly rájem pro všechny osly na světě. Tu a tam rostly zakrslé chanary a jiné temně zelené trnité křoví, tedy rostliny milující vyprahlou půdu. Až dosud jel oddíl pastvinami, '117, které vyživovala určitá vlhkost, zachycující se v jílu prérie. Travnatý porost byl hustý a vydatný. Teď však byl jeho aksamit místy prodřený, na četných místech potrhaný, a bylo vidět obnaženou prabídnou půdu. Nebylo možno přehlížet tyto známky vzrůstajícího sucha a Thalkáv na ně upozornil. "Nezlobím se pro takovou změnu," řekl Tom Austin. "Stále jenom tráva, stále jenom'tráva, to musí nakonec omrzet. "-, "Ovšem, ale kde je tráva, je i voda," odpověděl major. "Což voda, té máme dost," dodal Wilson, "a cestou jistě narazíme na nějakou řeku." Kdyby byl tuto poznámku slyšel Paganel, byl by odpověděl, že mezi Coloradem a pohořími Argentinské provincie je řek málo. Teď právě objasňoval Glenarvanovi zjev, na nějž ho lord upozornil. Od nějaké chvíle se zdálo, že je vzduch prosycen kouřem. Avšak po celém obzoru nebylo nikde vidět oheň a ani kouř neprozrazoval nějaký vzdálenější požár. Nebylo tedy možno připisovat tomuto jevu nějakou přirozenou příčinu. Záhy se stal zápach tak silný, že to cestující, kromě Paganela a Thalkáva, udivovalo. Zeměpisec, jemuž vysvětlení jakéhokoliv úkazu nečinilo potíží, odpověděl svým Přátelům takto: "Nevidíme oheň," řekl, "a cítíme kouř. "Není kouře bez ohně praví přísloví a to platí právě tak v Americe jako v Evropě. Musí zde být někde nějaký oheň.

Jenže tyto pampy jsou tak rovné, že vzduchové proudy nenarážejí na žádné pře- kážky, a tak můžeme cítit kouř z trávy hořící ve vzdálenosti sedmdesáti pěti mil." "Sedmdesáti pěti mil?" odtušil major pochybovačným tónem.

"Ovšem," ujišťoval Paganel. "Musím však dodat, že tyto požáry se šíří velice rychle a dosahují často velkých rozměrů." "A kdo pampy zapaluje?" otázal se Robert.

'118, "Někdy blesk, když je tráva vyschlá po dlouhých vedrech, a někdy také Indiáni." "A z jakého důvodu?" "Tvrdí -, nevím, do jaké míry je toto tvrzení opodstatnělé -, že po požáru roste na pampách tráva rychleji. Bylo by to tedy vlastně hnojení půdy popelem.

Já však bych spíše věřil tomu, že účelem těchto požárů je vyhubit miliardy ixod, cizopasného hmyzu, který tu souží zejména stáda dobytka." "Ale při takovém rázném zásahu," řekl major "musí přijít o život mnoho zvířat která se potulují po pampě." "Ano, ta uhoří, ale co na tom, když je jich tolik?" "O ně mi nejde," odvětil Mac Nabbs, "to je konečně jejich věc, jde mi však o cestovatele, kteří jedou přes pampu. Cožpak se nemůže stát, že je oheň přepadne a obklíčí?" "Jakpak ne!" zvolal Paganel s patrným uspokojením. "To se někdy stává a já osobně bych se nijak nezlobil, kdybych takovou podívanou zažil." "No to je náš učenec," odpověděl Glenarvan, "šel by se svou vědou tak daleko, že by se nechal zaživa upálit." "To na mou věru ne, milý Glenarvane, vždyť jsme přece četli Coopera, a Kožená punčocha nás naučil, jak můžeme zastavit šíření plamenů tím, že v okruhu několika sáhů vytrháme trávu. Nic nemůže být jednodušší. Proto se požáru nebojím a z celého srdce bych si ho přál vidět " Paganelova přání se však neměla vyplnit, a jestliže se zpola usmažil, bylo to jedině dílem žhoůcích slunečních paprsků, jež sálaly nesnesitelným žárem. Koně těžce supěli, znaveni tropickým vedrem. Nikde nebylo stínu, leda když nějaký obláček zakryl rozpálený sluneční kotouč. Stín pak prchal po rovné půdě a jezdci popoháněli koně, aby se co nejdéle udrželi na svěžím koberci, který západní vítr hnal před nimi. Leč koně brzy zůstávali pozadu a odkryté slunce zalévalo vyprahlý povrch pampy novým ohnivým deštěm. A tak když Wilson říkal, že zásoba vody je dostatečná, nepočítal s neuhasitelnou žízní, jež trýznila jeho druhy po celý den. I jeho tvrzení, že cestou narazí na nějakou říčku, bylo unáhlené. Nebyly zde totiž žádné řeky ani říčky, protože v rovné půdě pro ně nebylo vhodné řečiště, a rybníky, uměle vyhloubené Indiány, byly vyschlé. Když Paganel viděl, že každou míli přibývá příznaků sucha, prohodil s Thalkávem několik poznámek a tázal se ho, kde hodlá nalézt vodu. "V jezeře Salinas," odpověděl Indián. "A kdy k němu dorazíme?" "Zítra večer." Když pampou cestují Argentinci, navrtávají si obvykle studně a nacházejí vodu několik sáhů pod povrchem. Naši cestovatelé neměli potřebné nástroje, a tak si tímto způsobem nemohli pomoci. Musili proto vodou šetřit, a ačkoli nikdo netrpěl palčivou žízní, přece jen každý z nich nemohl žízeň plně uhasit. Večer měli za sebou třicetimílovou cestu. Každý doufal, že si v noci odpočine po celodenní únavě, ale právě té noci je trápila mračna moskytů a komárů. Jejich ' 119, roje byly předzvěstí změny větru a vítr se nyní skutečně otočil k severu. S jižním nebo jihozápadním větrem tento prokletý hmyz obvykle mizí. Major zachovával svůj klid i při těchto drobných nepříjemnostech, kdežto Paganel žehral na nepřízeň osudu. Posílal moskyty a komáry k čertu a hrozně litoval, že nemá octový roztok, který by zmírnil palčivost tisícerých štípnutí. Ačkoli se ho major snažil uchlácholit připomínkou, že z tří set tisíc druhů hmyzu, které znají pří- rodopisci, mají naštěstí co činit jenom se dvěma, probudil se učenec druhého dne ve špatné náladě. Za svítání se však nedal pobízet k odjezdu, protože šlo o to, aby výprava dorazila ještě téhož dne k jezeru Salinas. Koně byli velmi vyčerpáni. Zmírali žízní, a přestože se jezdci v jejich prospěch uskrovnili; byla dávka vody pro koně velmi omezena. Sucho se ještě vystupňovalo a při prašném severním větru, tomto samumu pamp bylo vedro přímo nesnesitelné. Toho dne byla jednotvárnost cesty na okamžik přerušena. Mulrady, který jel vpředu, se vrátil a oznamoval, že se blíží skupina Indiánů. Toto setkání přijímal každý jinak. Glenarvan si myslil, že by mu domorodci mohli dát nějaké zprávy o trosečnících Britannie. Thalkáv však nebyl příliš potěšen vyhlídkou na setkání s kočovnými Indiány z pamp. Pokládal je za zloděje a lupiče a byl by se jim raději vyhnul. Na jeho příkaz se družina semkla dohromady a přichystala si zbraně. Musela se připravit na všechno.

Za okamžik se indiánský oddíl objevil. Skládal se jenom ze dvanácti domorodců, což Patagonce upokojilo. Indiáni se přiblížili asi na sto kroků. Cestovatelé je mohli lehce rozeznat. Byli to příslušníci pampského rodu, který v roce 1833 rozmetal generál Rosas. Měli vysoké, klenuté, přímé čelo, vysokou postavu a světle olivo- vou barvu pleti, takže byli krásnou ukázkou indiánské rasy. Byli oblečeni do kůží z guanak nebo smraďochů a vyzbrojeni oštěpy dlouhými dvacet stop, noži a praky; mimoto měli bolas a lasa. Z toho, jak dovedně ovládali koně, bylo zřejmé, že jsou znamenitými jezdci. Indiáni se zastavili sto kroků před naší družinou a začali se křikem a posunky radit. Glenarvan jim vyjel vstříc. Sotva však ujel dva sáhy, indiánský oddíl se otočil a prchal neuvěřitelnou rychlostí pryč. Vyčerpaní koně cestovatelů by jej byli ne- mohli dohonit. "Zbabělci," zvolal Paganel. "Na pořádné lidi utíkají nějak tuze rychle," poznamenal Mac Nabbs. "Co je to za Indiány?" otázal se Paganel Thalkáva.

"Gaučové," odpověděl Patagonec. "Gaučové!" zvolal Paganel, obraceje se ke svým druhům. "Gaučové! Nebylo tedy třeba tolik opatrnosti!" "Pročpak?" otázal se major.

"Protože Gaučové jsou mírumilovní venkované. " "Myslíte, Paganele?" "Samozřejmě, pokládali nás za zloděje,a proto uprchli." "Spíše bych řekl, že se nás neodvažovali přepadnout," odpověděl Glenarvan. '120, kterého velmi mrzelo, že nemohl s těmito domorodci, bez ohledu na jejich úmysly, promluvit. "Já si to myslím také," řekl major, "protože Gaučové, pokud se nemýlím, zdaleka nejsou mírumilovní, ale naopak odvážní a nebezpeční bandité." "Ale jděte!" zvolal Paganel.

A hned začal živě rozkládat o této etnologické tezi, dokonce tak živě, že se mu podařilo majora popudit, až si od něho vysloužil zcela neobvyklé odseknutí: "Myslím, že se mýlíte, Paganele!" "Mýlím?" odtušil učenec.

"Ovšem. I Thalkáv pokládal tyto Indiány za zloděje a Thalkáv jistě ví, co jsou zač." "Thalkáv se prostě tentokrát zmýlil," odsekl poněkud kousavě Paganel. "Gau- čové jsou jenom zemědělci, pastýři a nic víc a já sám jsem to napsal v jednom svém spise, a celkem uznávaném Spise, o pampských domorodcích." "To jste se tedy dopustil omylu pane Paganele." "Já a omylu, pane Mac Nabsi!" "Třeba z roztržitosti," odporoval neústupně major, "to spraví v příštím vydání několik menších oprav." Paganenla se velice dotklo, že se pochybuje, a dokonce žertuje o jeho zeměpis- ných vědomostech. Jaký div, že se ho začal zmocňovat hněv.

"Pamatujte si, pane," řekl, "že mé knihy nepotřebují takové opravy." "Potřebují, aspoň v tomto případě ano," odtušil Mac Nabbs. "Pane, pozoruji, že jste dnes nějak svárlivý!" odsekl Paganel.

"A já zase pozoruji, že jste nedůtklivvý. odvětil major.

spor se rozrústal, jak je vidět do nečekaných rozměrú, a při tom šlo o věc, která za to nestála. Glenarvan pokládal zanutné zasáhnout. ' 121, "Je nesporné," řekl, "že na jedné straně je svárlivost a na druhé nedůtklivvost, což mě u vás obou udivuje." Přestože Patagonec nerozuměl, co je předmětem sporu, snadno uhodl, že přátelé se přou. Začal se usmívat a klidně podotkl: "To dělá severní vítr." "Severní vítr," zvolal Paganel. "Co s tím má co dělat severní vítr?" "Už je to tak!" odpověděl Glenarvan.

"Příčinou vaší špatné nálady je severní vítr! Slyšel jsem, že dráždí nervovou soustavu, zejména v Jižní Americe." "U svatého Patrika, Edvarde, máte pravdu!" řekl major a dal se do smíchu.

Ale Paganel byl opravdu podrážděn a nechtěl sporu nechat. Vyléval si zlost na Glenarvanovi. Jeho zásah se mu zdál poněkud příliš posměvačný.

"Tak hleďme, mylorde," pravil, "já mám tedy podrážděný nervový systém?" "Ano, Paganele, to dělá severní vítr; byl už v pampách příčinou nejednoho zločinu, podobně jako severní tramontana v okolí Říma!" "Zločinu!" odsekl učenec. "Vypadám snad, jako kdybych se chystal k nějakému zločinu?" "To zrovna neříkám!" p!

"Jen to řekněte přímo, že vás chci zavraždit." "Ho, ho!" odpověděl Glenarvan, který se již nemohl smíchy udržet. "Z toho mám největší strach. Ještě štěstí, že severní vítr fouká vždycky jenom jeden den!". Po této odpovědi se všichni rozesmáli právě tak jako Glenarvan. Paganel tedy pobodl koně a ujížděl napřed, aby svou špatnou náladu rozehnal. Za čtvrt hodiny už o ničem nevěděl. A tak se na okamžik dobrá učencova povaha zkalila, ale jak velmi správně řekl Glenarvan, tuto slabost bylo nutno přičíst nějaké vnější příčině. V osm hodin večer zpozoroval vpředu jedoucí Thalkáv rokliny vytouženého jezera. Za čtvrt hodiny sjížděla družina po strmých březích jezera Salinas. Tam je však očekávalo veliké zklamání: jezero bylo vyschlé. ... KAPITOLA XVIII. OSMNÁCTÁ, ZA PITNOU VODOU. ... Jezero Salinas zakončuje dlouhou řadu bažin, které sousedí s pohořím Ventana a Guamini. Kdysi sem chodívaly nesčetné výpravy z Buenos Aires pro sůl, neboť vody jezera obsahují značné množství chloridu sodného. Nyní se však voda pod mocným žárem vypařila, všechna sůl, která v ní byla, se usadila a jezero se změnilo v jediné obrovské lesklé zrcadlo. Když Thalkáv mluvil o tom, že v jezeře Salinas je pitná voda, měl na mysli sladkovodní přítoky, které se do něho na četných místech vlévají. V té době však byly jeho přítoky vyschlé právě tak jako jezero samo. Prudké slunce vysálo všechnu vodu. Proto když žíznící družina přišla k vyschlému jezeru, zmocnilo se všech zdě- šení. Musili se nějak rozhodnout. Trocha vody, která jim zůstala v kožených měších, byla napůl zkažená a nemohla uhasit jejich žízeň. Tu teď začínali všichni těžce pociťovat. Hlad a únava ustupovaly před naléhavou žízní. "Rukah", jakýsi kožený stan, který postavili domorodci v jedné proláklině a potom ho opustili, poskytl vyčerpaným cestovatelúm útulek, zatímco jejich koně ulehli na bahnitý břeh jezera a s odporem škubali mořské rostliny a suché rákosí. Když se všichni usadili v rukahu, oslovil Paganel Thalkáva a otázal se ho, co by měli podle jeho mínění učinit. Mezi zeměpiscem a Indiánem se pak rozpředl živý rozhovor, z něhož Glenarvan několika slovům porozuměl. Thalkáv mluvil klidně.

Paganel gestikuloval za dva. Rozmluva trvala několik minut, načež si Patagonec zkřížil ruce na prsou. "Co říkal?" ptal se Glenarvan. "Pokud jsem porozuměl, Thalkáv radí, abychom se rozdělili." "Ano, na dvě skupiny," odpověděl Paganel. "Ti, jejichž koně jsou již tak zmo- ženi únavou a žízní, že se sotva vlekou, mají podle svých sil pokračovat v cestě po sedmatřicáté rovnoběžce. Ti, kteří mají koně lepší, mají jet před nimi po téže cestě a prozkoumat řeku Guamini, která se třicet mil odtud vlévá do jezera San Lucas. Bude-li tam dost vody" počkají na své druhy na březích Guamini. Nebude-li tam voda, vrátí se k druhé skupině, aby jí uspořili zbytečnou cestu." "A pak?" otázal se Tom Austin.

"Pak se budeme muset odhodlat a zajet sedmdesát pět mil k jihu, k prvým výběžkům pohoří Ventana, kde je mnoho řek." "Myšlenka je to dobrá," odpověděl Glenarvan, "a okamžitě se podle ní zařídíme. Mého koně nedostatek vody ještě tolik nezkrušil, a proto se nabízím, že doprovodím Thalkáva." "Mylorde, vezměte mě s sebou," zvolal Robert, jako kdyby šlo o nějaký výlet. "Budeš nám však stačit, chlapče?" '123, "Budu! Mám dobrého koně; ten přímo dychtí jet dále. Budete tak hodný. mylorde?. Prosím pěkně." "Pojeď tedy hochu," řekl Glenarvan. Byl rád, že se nebude musit od Roberta odloučit. "Však my tři bychom museli být už hodně neobratní," dodal, "kdybychom nenašli nějakou čistou a čerstvou pitnou vodu." "A co já?" řekl Paganel.

"Vy, milý Paganele," odpověděl major, ;,vy zůstanete se zálohou. Znáte třicátou sedmou rovnoběžku, řeku Guamini i pampu příliš dobře, abyste nás mohl opustit. Ani Mulrady, ani Wilson, ani já bychom nedokázali skupinu dovést na schůzku s Thálkávem, kdežto pod velením statečného Paganela budeme postupovat s na- prostou jistotou." "Vzdávám se," odpověděl zeměpisec, jemuž velice polichotilo, že dostal vrchní velení. "Ale žádné roztržitosti!" dodal major. "Ne abyste nás dovedl někam, kde ne- máme co dělat, třeba na břehy Tichého oceánu!" "Vy byste si to, majore, úplně zasloužil, jste nesnesitelný," odpověděl mu se smíchem Paganel. "Jenom mi, milý Glenarvane, řekněte, jak se s Thalkávem doro- zumíte?" "Myslím," řekl Glenarvan, "že Patagonec a já spolu nebudeme muset vůbec mluvit. Ostatně znám několik španělských slov a s nimi mu budu jistě umět v případě nutnosti vyjádřit svůj názor a pochopit názor jeho." "Jeďte tedy, vážený příteli," odpověděl Paganel. "Nejprve se najezme," řekl Glenarvan, "a pokusme se spát až do chvíle od- jezdu." Navečeřeli se, ale protože neměli co pít, nebylo jídlo nijak posilující; nakonec však přece usnuli. Paganelovi se zdálo o bystřinách, vodopádech, řekách, rybnících, potocích, ba i o plných lahvích vody, zkrátka o všem, v čem obvykle bývá pitná voda.. Byl to opravdu zlý sen. Příštího dne v šest hodin ráno si Thalkáv, Glenarvan a Robert Grant osedlali koně a dali jim vypít poslední zbytek vody. Koně zhltli vodu s velikou chutí, ale neposilnila je příliš, byla docela zkažená. Pak se všichni tři jezdci vyšvihli do sedel.

"Na shledanou," volali na ně major, Austin, Wilson a Mulrady. "A hlavně abyste se nevraceli!" dodal Paganel.

Patagonci, Glenarvanovi a Robertovi se sevřelo srdce, když ztratili z očí sku- pinku, kterou svěřili zeměpiscovu důvtipu. Projížděli teď "Desierto de las Salinas", jílnatou rovinou, porostlou zakrslým, deset stop vysokým křovím, drobnými citliv- kami, které Indiáni nazývají "kyrra-mammel", a křovitými "jymami", jež obsahují značné množství soli. Tu a tam se od široké plochy soli s neobyčejnou intenzitou odrážely sluneční paprsky. Člověk by byl snadno pokládal tyto "barreros" za zamrzlou hladinu, kdyby mu sluneční žár neustále nepřipomínal skutečnost. Kon- trast vyprahlé, spálené půdy a jiskřících ploch dodával však poušti zvláštní a zají- mavý ráz. '124, Naproti tomu zcela jiný vzhled měla vysočina Ventana, která ležela osmdesát mil na jih odtud a k níž by naši cestovatelé možná museli zajet, kdyby řeka Gua- mini byla vyschlá. Tento kraj, prozkoumaný v roce 1835 kapitánem Fitz-Royem, který tehdy velel výpravě na Beaglu, je velmi úrodný. Jsou tam bohaté a na indián- ském území daleko nejlepší pastviny. Severozápadní svah pohoří je pokryt bujnou trávou a přechází do lesů, v nichž je mnoho nejrozmanitějších druhů stromoví. Tam lze spatřit "algarrobo", druh rohovníku, jehož sušených a rozemletých plodů se používá k výrobě chleba u Indiánů velmi oblíbeného, dále bílé "quebracho" s dlouhými a ohebnými větvemi; jež splývají k zemi jako větve evropské smuteční vrby, růžové "quebracho" s nezničitelným dřevem, "naudybay", které se neobyčejně snadno vzněcuje a často způsobuje strašlivé požáry, "viraro", jehož fialové květy se podobají malým pyramidám, a konečně "timbo", zdvihající svůj obrovitý slu- nečník, pod nímž se mohou skrýt před slunečními paprsky celá stáda, až do výše osmdesáti stop. Argentinci se nejednou pokoušeli o kolonizaci tohoto bohatého kraje, ale nepodařilo se jim zdolat odpor Indiánů. Byla tedy oprávněná domněnka, že po horských stráních stékají četné říčky, jež celou tu úrodnou půdu zásobují nezbytnou vodou. Tamní řeky skutečně nikdy nevysychaly, ani v nejsušších letech, ale k těm by byli musili odbočit naši cestovatelé sto třicet mil na jih. Thalkáv jednal proto správně, když nejprve zamířil ke Guamini.

Tato řeka ležela na jejich cestě a byla mnohem blíže.

Všichni tři koně statečně ujížděli. Ta znamenitá zvířata patrně pudově vycítila, kam je jejich páni vedou. Zvláště Thauka projevoval odolnost, která se nezmen- šovala ani únavou, ani žízní. Jako pták letěl přes vyschlé canadas a keře kyrra-mammelu a vesele přitom ržál. To bylo dobrou předzvěstí. Koně Glenarvana a Roberta, strženi jeho příkladem, následovali jej těžším krokem, ale neméně vytrvale. Thalkáv nehybně se držící v sedle, dával svým druhům právě takový příklad jako Thauka koňům. Patagonec se často otáčel na Roberta Granta.

Když viděl, že chlapec sedí na koni dobře a pevně, s uvolněnými boky, s vypja- tou hrudí, přirozeně spuštěnýma nohama a s koleny přitisknutými k sedlu, proje- voval své uspokojení povzbuzujícím voláním. Z Roberta Granta se stával opravdu znamenitý jezdec a Indiánovu pochvalu si plně zasloužil. "Výborně, Roberte," říkal Glenarvan, "Thalkáv tě zřejmě chválí! Blahopřeji ti, chlapče!" "A za co, mylorde?" "Za to, jak dobře jezdíš na koni. "Pevně se držím a to je všechno," odpověděl Robert a radostí nad takovou pochvalou se začervenal. "To je hlavní, Roberte," odpověděl Glenarvan, "ale ty jsi příliš skromný a já ti prorokuji, že z tebe bude dokonalý sportovec." "Dobře," smál se Robert, "a co tomu řekne tatínek, který ze mne chce mít námořníka?" "Jedno nevylučuje druhé. I když všichni jezdci nejsou dobří námořníci, jsou '125, všichni námořníci schopni stát se dobrými jezdci. Kdo dovede sedět na ráhnu, dovede pevně sedět i na koni. A ovládat koně, naučit se s ním manévrovat, to přijde samo, protože nic není přirozenějšího. " "Ubohý otec!" odpověděl Robert. "Jak vám bude zavázán, mylorde, až ho osvobodíte!" "Máš otce hodně rád, Roberte?" "Ano, mylorde. Byl na sestru i na mne tak hodný! Myslel vždycky jen na nás! Z každé cesty nám přinesl nějakou upomínku na všechny země, které navštívil.

A kolik lásky, kolik milých slov přivážel! Vždyť vy byste ho měl také rád, kdy- byste ho znal! Mary je mu podobná. Má mírný hlas jako ona! U námořníka je to zvláštní, že?" ' 126, "Ano, velmi zvláštní, Roberte," odpověděl Glenarvan. "Ještě dnes ho vidím," pokračoval chlapec, jako kdyby mluvil sám k sobě. "Hodný, milý tatínek! Když jsem byl malý, uspával mě na klíně a při tom vždycky pobroukával takový starý skotský popěvek, v němž se opěvují naše jezera. Často se mi ten nápěv vybavuje ze vzpomínek, ale jen nejasně. A Mary také. Jak jsme ho měli rádi, mylorde! Víte, já myslím, že člověk musí být malý, aby svého tatínka dovedl opravdu milovat!" "A velký, aby ho dovedl ctít, chlapče," odpověděl Glenarvan, dojat chlapcovými slovy. Při této rozmluvě zmírnili koně svůj běh a šli krokem.

"Nalezneme ho, viďte?" řekl Robert po krátkém mlčení.

"Ano, nalezneme ho," odpověděl Glenarvan. "Thalkáv nás uvedl na jeho stopu a já mu dúvěřuji." "Thalkáv je hodný Indián," řekl chlapec. "Je." "A víte co, mylorde?" "Mluv, pak ti budu moci odpovědět." "Že s vámi jsou jenom samí hodní lidé! Paní Helena, a tu mám tolik rád klidný pan major, kapitán Mangles, pan Paganel i ti odvážní a věrní námořníci z Duncana!" "Ano, vím to, chlapče," řekl Glenarvan. "A víte, že vy jste nejlepší ze všech?" "Ne, to nevím!" "Musím vám to tedy říci, mylorde," odpověděl Robert, uchopil lorda za ruku a přitiskl si ji ke rtúm. Glenarvan potřásl mírně hlavou a rozhovor nepokračoval dále jen proto, že Thalkáv mával na opozdilce, aby přidali. Zůstali pozadu. Nesměl se však ztrácet čas, byli povinni myslit na ty, kteří zůstali vzadu. Vyrazili tedy zase rychlejším tempem, ale brzy se ukázalo, že kromě Thauky koně to tempo dlouho nevydrží. V poledne je musili nechat hodinu odpočinout.

Koně byli úplně vyčerpáni a nechtěli ani žrát trsy "alfafary", druh nevydatné, slu- nečními paprsky vyprahlé vojtěšky. Glenarvan se začínal obávat nejhoršího. Příznaky pustoty se nezmenšovaly a nedostatek vody mohl mít zhoubné následky. Thalkáv nic neříkal a snad si myslil, že na zoufání je čas, až bude-li Guamini vyschlá -, pokud indiánské srdce vůbec může zoufat. Po krátké zastávce se vydali na další cestu a koně musili chtě nechtě pod bičíkem a ostruhou pokračovat dál, ale jen krokem, poněvadž jinak už nemohli. Thalkáv by byl mohl jet snadno napřed, protože Thauka by ho byl v několika hodinách zanesl k břehům řeky. Jistě to Indiána napadlo, ale bezpochyby nechtěl opustit své dva druhy uprostřed pouště. Proto aby je příliš nepředjel, donutil Thauku k pomalejšímu kroku. ' 127, Thalkávův kůň se zdráhal, vzpínal a prudce ržál, než se podvolil jít krokem. ,Jeho pán musil používat mnohem více slov než násilí, aby ho zkrotil. Thalkáv skutečně se svým koněm hovořil, a třebaže mu Thauka neodpovídal, jistě mu ro- zuměl. Nutno předpokládat, že Patagonec užil přesvědčivých důkazů, protože po chvíli takové "diskuse" Thauka před jeho argumenty kapituloval a poslechl, i když při tom hryzal uzdu. Ale právě tak jako Thauka porozuměl Thalkávovi, porozuměl i Thalkáv Thau- kovi. Bystrý kůň ucítil svými jemnými smysly ve vzduchu nějakou vláhu. Dychtivě ji vdechoval a kroutil a mlaskal přitom jazykem, jako kdyby jej už smáčel v blaho- dárné tekutině. Patagonec nemohl být na pochybách: voda nebyla daleko.

Povzbudil tedy své druhy tím, že jim přetlumočil Thaukovu netrpělivost, které zanedlouho porozuměli i druzí dva koně. Napjali poslední síly a cválali za Indiánem. Kolem třetí hodiny se objevila v prohlubině půdy bílá čára. Leskla se v záři slunečních paprsků. "Voda!" řekl Glenarvan.

"Voda. Ano, voda." zvolal Robert.

Nyní již nemusili koně povzbuzovat. Ubohá zvířata cítila, jak se jim vracejí síly, a hnala se nezadržitelně vpřed. Za několik minut dorazila k řece Guamini a přímo v postrojích se vrhla až po plece do životodárných vod. Jejich páni je napodobili, i když poněkud proti své vůli, a chtě nechtě se vy- koupali. Ale nikterak si nestěžovali.

"Ach, to je znamenité!" říkal Robert, který ukájel svou žízeň přímo z řeky.

"Mírni se, chlapče," napomínal ho Glenarvan, ačkoliv sám nedával dobrý příklad. A již bylo slyšet jenom hltavé srkání vody.

Thalkáv pil pak klidně, beze spěchu, krátkými, avšak "jako laso dlouhými" ' 128, doušky, jak říkají Patagonci. Pil a pil bez ustání, takže mohla vzniknout oprávněná obava, aby v jeho útrobách nezmizela celá řeka. "Naši přátelé," řekl Glenarvan, "teď nebudou zklamáni ve svých nadějích. Mohou si být jisti, že v Guamini najdou dost čisté vody. Jestliže jim Thalkáv nějakou nechá!" "Nemohli bychom jim však jet naproti?" otázal se Robert.

"Ušetřili bychom jim několik hodin nejistoty a žízně." "Jistě, chlapče, ale jak bychom jim vodu dopravili? Měchy zůstaly u Wilsona.

Ne, bude lépe počkat, jak bylo dohodnuto. Přihlédneme-li ke vzdálenosti a rychlosti krokem jdoucích koní, můžeine počítat, že zde naši přátelé budou v noci. Připravme jim zatím dobrý nocleh a dobrou večeři." Thalkáv nečekal na Glenarvanův návrh a již hledal tábořiště. Naštěstí našel na březích řeky "ramadu", jakousi ohradu ze tří stran obehnanou, do níž se zahání dobytek. Bylo to znamenité místo pro tábořiště, pokud se ovšem člověk nebál spát pod širým nebem, a to u Thalkávových druhů nepřicházelo ani v nejmenším v úvahu. Nic lepšího si také nepřáli. Lehli si na slunce a sušili si mokré šaty.

"Protože už máme nocleh," řekl Glenarvan, "můžeme se starat o večeři. Naši přátelé musí být spokojeni se svými posly, které vyslali napřed, a velmi bych se mýlil, budou-li si moci stěžovat. Myslím, že hodinkou lovu nic nepromarníme. Jsi připraven, Roberte?" "Ano, mylorde," odpověděl chlapec a vstal s puškou v ruce. Glenarvan připadl na tuto myšlenku proto, že řeka Guamini byla zřejmě dosta- veníčkem vší zvěře z okolních plání. V celých hejnech tu poletovali "tinamu", zvláštní druh pampských červených koroptví, černí jeřábci, druh kulíků zvaný "tery-tery, žlutě zbarvení chřástalové a nádherné zelené vodní slípky. Čtyřnožce však vidět nebylo. Ale Thalkáv ukazoval na vysokou trávu a ne- '129, prostupné houští a naznačoval tak, že jsou tam schováni. Stačilo několik kroků, aby se lovci octli v kraji, který je na celém světě nejbohatší na zvěř. Vyšli hned na lov. Zpočátku nedbali o pernatou zvěř, jejich první rány platily vysoké. Netrvalo dlouho a vyplašili celé stovky srnců a guanak, podobných těm, které se na ně přihnaly na vrcholcích Kordiller, ale tato plachá zvířata prchala tak rychle, že bylo nemožné přiblížit se jim na dostřel. Lovci se tedy spokojili s méně rychlou zvěří, která byla ostatně z hlediska kuchařského stejně znamenitá. Položili na tucet koroptví a chřástalů a Glenarvan velmi obratně zastřelil jednoho pekariho "tey-tetr", velmi chutného tlustokožce ryšavé srsti, který skutečně stál za ránu. V necelé půlhodině postříleli lovci bez námahy tolik zvěře, kolik potřebovali.

Robert ulovil zvláštní zvíře, náležející do čeledi bezzubých, pásovce "armadillo", dlouhého půldruhé stopy, jehož tělo je pokryto pohyblivými kostěnými štíty. Byl velmi tlustý, a jak aspoň naznačoval Patagonec, jistě z něho přichystají znamenité jídlo. Robert byl na svůj úspěch velmi hrdý.

Thalkáv pak svým druhům předvedl, jak se loví "nandu", druh zvláštního pampského pštrosa, který dovede vyvinout neobyčejnou rychlost. Indián se ani nepokoušel přiblížit hbitému zvířeti. Pobodl Thauku do trysku přímo proti pštrosovi, chtěl ho okamžitě dostihnout, protože kdyby se první útok nezdařil, dokázal by nandu brzy unavit svým kličkováním koně i lovce. Když Thalkáv dojel na vhodnou vzdálenost, vrhl po pštrosovi pevnou rukou svá bolas tak obratně, že se zvířeti jeho kuličky zatočily kolem nohou a to mu znemožnilo utéci. V několika vteřinách ležel pštros na zemi.

Indián nelovil nandua z nějaké lovecké marnivosti, ale proto, že jeho maso je velmi chutné. Thalkáv chtěl také něčím přispět ke společné hostině.

A tak přinesli do ramady šňůru koroptví, Thalkávova pštrosa, Glenarvanova pekariho a Robertova pásovce. Pštros a pekari byli připraveni ihned, to jest byli sta- ženi z tvrdé kůže a jejich maso rozkrájeno na tenké plátky. Pásovec je však vzácné zvíře. Nosí svůj pekáč s sebou. Položili jej tedy na oheň ve vlastním krunýři.

Lovci se navečeřeli jenom koroptví a vydatnější porce nechali pro své přátele.

Jídlo zapili průzračnou vodou, která se jim zdála lepší než všechna portská vína na světě i než pověstná skotská usquebaugh*), tolik oblíbená na Skotské vysočině. Ani na koně nezapomněli. Velké množství sušené píce, uložené v ramadě, po- sloužilo jim za krmivo i za stelivo. Když bylo vše připraveno, zabalili se Glenarvan, Robert a Indián do svých ponč a uložili se na měkkou vrstvu alfafar, obvyklé to lúžko pampských lovců. * ') Žitná kořalka. (Pozn. aut. )...


KAPITOLA XVII. SEDMNÁCTÁ,

 

PAMPY.

...

 

Argentinské pampy se prostírají od třicátého čtvrtého k čtyřicátému stupni

jižní šířky. Slovo "pampa", původně araukánské, znamená "travnatá pláň" a je

pro tento kraj naprosto přiléhavé. Stromovité mimózy v západní části a vydatné

pastviny v části východní mu dodávají zvláštní ráz. Rostlinstvo je zde zakořeněno

ve vrstvě půdy, která leží na jílnatopísčitém, narudlém nebo žlutém podloží. Kdyby

geolog zkoumal tyto třetihorní vrstvy, odnesl by si bohaté nálezy. Obsahují totiž

nekonečné množství předdiluviálních koster a Indiáni se domnívají, že to jsou

vyhynulé druhy velkých pásovců. Jsou tedy pod touto prstí pohřbeny prvopočátky

dějin zdejšího kraje.

 Americká pampa je zeměpisnou zvláštností tak jako savany velkých severo-

amerických jezer anebo sibiřské stepi. V jejím podnebí jsou větší tepelné rozdíly než

v provincii Buenos Aires, protože leží ve vnitrozemí. Podle Paganelova výkladu

je totiž letní teplo pohlcováno a shromažďováno oceánem, který je pak v zimě

pozvolna uvolňuje. Proto mají ostrovy mnohem vyrovnanější podnebí než kraje

vnitrozemské.") A také podnebí západních pamp není tak vyrovnané jako na

pobřeží, kde se uplatňuje blízkost Atlantiku. Prodělává prudké výkyvy a náhlé

změny, při nichž sloupce teploměrů bez ustání přeskakují ze stupně na stupeň. Na

podzim, to jest v dubnu a v květnu, jsou tam časté a prudké deště. Ale v tomto

ročním období bylo počasí velmi suché a teplota dosti vysoká.

 Glenarvanova družina vyjížděla po svítání, jakmile si stanovila směr cesty. Půda

prorostlá kořínky stromků a křovin byla naprosto pevná. Zde nebyly medanos ani

písek, z něhož se tvořily, ani prach, který by vítr rozptyloval do vzduchu.

 Koně zčerstva kráčeli mezi trsy "pajabravy", zvláštní pampské trávy, v níž

nacházejí Indiáni při bouřích útulek. Tu a tam, avšak stále řidčeji, rostly ve vlhkých

dolinách vrby a rostlina Gygnerium argenteum, které se dobře daří v sousedství

sladkých vod. Tam se koně důkladně napájeli, a využívajíce dobré příležitosti, posil-

ňovali se pro budoucnost. Thalkáv jel vpředu a prohledával křoviny. Plašil tak

"choliny", nejnebezpečnější druh zmijí, jejichž uštknutí usmrtí v necelé hodině

i býka. Bystrý Thauka přeskakoval křoviska a pomáhal tak svému pánovi razit

cestu koním, kteří jeli za ním.

 Cesta po těchto rovných a nezvlněných pláních probíhala hladce a rychle.

Ráz krajiny se vůbec neměnil; nikde balvan, nikde kámen, mnohdy ani v celém

okruhu sta mil. Sotva kde jinde se člověk setká s takovou jednotvárností. Ani

potuchy po nějaké scenérii, příhodě nebo překvapení! Člověk by musil být Paganelem,

 

 '*) Z té příčiny jsou zimy na Islandu mírnější než v Lombardii. (Pozn. aut.)

'115,

takovým nadšeným učencem, aby něco viděl tam, kde nebylo vidět nic, aby se

zajímal o podrobnosti cesty. A oč? To nemohl říci. Nejvýš o nějaký keř! Snad o stéblo

trávy. A to mu stačilo, aby s nevyčerpatelnou mnohomluvností začal poučovat

Roberta, který ho rád poslouchal. -

 Po celý den 29. října táhla se před cestovateli tato nekonečně jednotvárná

 

 pláň. Kolem druhé hodiny objevili pod kopyty koní nesčetné stopy po zvířatech.

 Byly to nakupené a vybledlé kosti velkého stáda skotu. Tyto pozůstatky se však

 nevinuly v křivolaké čáře, jakou za sebou zanechávají vysílená zvířata, po jednom

 klesající podél cesty. Proto si nikdo nedovedl vysvětlit, jak se na poměrně malém

 prostoru mohlo objevit takové množství koster, a tentokrát to nedokázal ani Paganel.

 Otázal se tedy Thalkáva a ten mu bez jakýchkoliv rozpaků odpověděl.

'116,

Učencovo: "To není možné!" a důrazné přikyvování Patagoncovo silně upoutaly

pozornost jejich druhů.

 

 

 "Co je to tedy?" otázali se.

 

 

 "Blesk," odpověděl zeměpisec.

 "Cože? Blesk že natropil takovou spoustu?" zvolal Tom Austin. "Blesk že pobil

stádo o pěti stech kusů?"

 "Thalkáv to tvrdí a Thalkáv se nemýlí. A já mu to ostatně věřím, protože

bouře v pampách se vyznačují zvlášť velkou prudkostí. Jen abychom to jednoho

dne sami nezažili!"

 

 "Vedro je pěkné," řekl Wilson.

 "Bude jistě třicet stupňů ve stínu," odpověděl Paganel.

 

"Tomu bych se nedivil," pravil Glenarvan, po celém těle cítím elektrické

napětí. Doufejme, že se tato teplota neudrží."

 

 "Kdepak!" poznamenal Paganel. "Se změnou počasí nemůžeme počítat, protože

na obzoru není ani mráček."

 

 "To je zlé," odpověděl Glenarvan, "koně sou horkem velmi vysíleni. Není ti

příliš horko, hochu?" dodal, obraceje se k Robertovi.

 "Ne, mylorde," odpověděl mladík. "Mám teplo rád, je příjemné."

 "Zvláště v zimě," podotkl rozšafně major a vypustil k nebi obláček kouře.

 Večer se zastavili u opuštěného ranče, vystavěného ze spletených větví spojo-

vaných blátem a pokrytých došky. Tato chýše sousedila s ohradou z poloshnilých

kolů, ale i taková ohrada postačila ochránit v noci koně před možnými útoky lišek.

Lstivé lišky nemohou snad koně přímo ohrozit, ale překusují řemeny a koně pak

mohou utéci..

 Několik kroků od rauče byla v zemi díra, v níž se dalo vařit, jak o tom svědčil

vychladlý popel. Uvnitř rauče býla lavice, kavalec z hovězí kůže, hrnec, rožeň

a kotlík na "maté". Maté, indiánský čaj, je v Jižní Americe velmi oblíbený nápoj.

Dělá se z odvaru listí usušeného na ohni a srká se jako jiné americké nápoje stéblem

slámy. Thalkáv připravil na Paganelovu prosbu několik šálků tohoto čaje. Zname-

nitě jím doplnil obvyklé nápoje a maté bylo prohlášeno za výtečné.

Příštího dne, 30. října, vyšlo slunce zahalené rozpálenou mlhou a zalévalo

zem nejžhavějšími paprsky. Teplota byla toho dne vskutku neobyčejně vysoká

a na pláni nebylo naneštěstí žádné útočiště. Přesto se výprava statečně vydala

na další cestu k východu. Nejednou potkávala družina obrovská stáda, která ležela

líně na zemi, protože už neměla sil se pást. Strážce, či lépe pastýře, zde nikde ne-

viděli. Celá obrovská množství krav, býků a volů hlídali jenom psi, kteří jsou navyklí

sát mléko ovcí, když je začne trápit žízeň.

 Kolem poledne se ráz pamp poněkud změnil, což nemohlo uniknout ani zrakům

unaveným jejich jednotvárností. Travnatý porost prořídl. Ustoupil zakrnělým

lopuchům a obrovským, devět stop vysokým bodlákům, které by jistě byly rájem

pro všechny osly na světě. Tu a tam rostly zakrslé chanary a jiné temně zelené

trnité křoví, tedy rostliny milující vyprahlou půdu. Až dosud jel oddíl pastvinami,

'117,

 

které vyživovala určitá vlhkost, zachycující se v jílu prérie. Travnatý porost byl

hustý a vydatný. Teď však byl jeho aksamit místy prodřený, na četných místech

potrhaný, a bylo vidět obnaženou prabídnou půdu. Nebylo možno přehlížet tyto

známky vzrůstajícího sucha a Thalkáv na ně upozornil.

 

"Nezlobím se pro takovou změnu," řekl Tom Austin. "Stále jenom tráva, stále

jenom'tráva, to musí nakonec omrzet."-,

 "Ovšem, ale kde je tráva, je i voda," odpověděl major.

 

 "Což voda, té máme dost," dodal Wilson, "a cestou jistě narazíme na nějakou

 řeku."

 Kdyby byl tuto poznámku slyšel Paganel, byl by odpověděl, že mezi Coloradem

 a pohořími Argentinské provincie je řek málo. Teď právě objasňoval Glenarvanovi

 zjev, na nějž ho lord upozornil.

 Od nějaké chvíle se zdálo, že je vzduch prosycen kouřem. Avšak po celém

 obzoru nebylo nikde vidět oheň a ani kouř neprozrazoval nějaký vzdálenější požár.

 Nebylo tedy možno připisovat tomuto jevu nějakou přirozenou příčinu. Záhy

 se stal zápach tak silný, že to cestující, kromě Paganela a Thalkáva, udivovalo.

 Zeměpisec, jemuž vysvětlení jakéhokoliv úkazu nečinilo potíží, odpověděl svým

 Přátelům takto:

 

 "Nevidíme oheň," řekl, "a cítíme kouř. "Není kouře bez ohně praví přísloví

 a to platí právě tak v Americe jako v Evropě. Musí zde být někde nějaký oheň.

 Jenže tyto pampy jsou tak rovné, že vzduchové proudy nenarážejí na žádné pře-

 kážky, a tak můžeme cítit kouř z trávy hořící ve vzdálenosti sedmdesáti pěti mil."

 

"Sedmdesáti pěti mil?" odtušil major pochybovačným tónem.

 

"Ovšem," ujišťoval Paganel. "Musím však dodat, že tyto požáry se šíří velice

 rychle a dosahují často velkých rozměrů."

 

"A kdo pampy zapaluje?" otázal se Robert.

'118,

 

"Někdy blesk, když je tráva vyschlá po dlouhých vedrech, a někdy také Indiáni."

 

"A z jakého důvodu?"

"Tvrdí -, nevím, do jaké míry je toto tvrzení opodstatnělé -, že po požáru

 roste na pampách tráva rychleji. Bylo by to tedy vlastně hnojení půdy popelem.

 Já však bych spíše věřil tomu, že účelem těchto požárů je vyhubit miliardy ixod,

 cizopasného hmyzu, který tu souží zejména stáda dobytka."

 

"Ale při takovém rázném zásahu," řekl major "musí přijít o život mnoho zvířat

 která se potulují po pampě."

 

 "Ano, ta uhoří, ale co na tom, když je jich tolik?"

 "O ně mi nejde," odvětil Mac Nabbs, "to je konečně jejich věc, jde mi však

 o cestovatele, kteří jedou přes pampu. Cožpak se nemůže stát, že je oheň přepadne

 a obklíčí?"

 "Jakpak ne!" zvolal Paganel s patrným uspokojením. "To se někdy stává a já

 osobně bych se nijak nezlobil, kdybych takovou podívanou zažil."

 

 "No to je náš učenec," odpověděl Glenarvan, "šel by se svou vědou tak daleko,

 že by se nechal zaživa upálit."

 "To na mou věru ne, milý Glenarvane, vždyť jsme přece četli Coopera, a Kožená

 punčocha nás naučil, jak můžeme zastavit šíření plamenů tím, že v okruhu několika

 sáhů vytrháme trávu. Nic nemůže být jednodušší. Proto se požáru nebojím a z celého

 srdce bych si ho přál vidět "

 Paganelova přání se však neměla vyplnit, a jestliže se zpola usmažil, bylo to

jedině dílem žhoůcích slunečních paprsků, jež sálaly nesnesitelným žárem. Koně

těžce supěli, znaveni tropickým vedrem. Nikde nebylo stínu, leda když nějaký

obláček zakryl rozpálený sluneční kotouč. Stín pak prchal po rovné půdě a jezdci

popoháněli koně, aby se co nejdéle udrželi na svěžím koberci, který západní vítr

hnal před nimi. Leč koně brzy zůstávali pozadu a odkryté slunce zalévalo vyprahlý

povrch pampy novým ohnivým deštěm.

 A tak když Wilson říkal, že zásoba vody je dostatečná, nepočítal s neuhasitelnou

žízní, jež trýznila jeho druhy po celý den. I jeho tvrzení, že cestou narazí na nějakou

říčku, bylo unáhlené. Nebyly zde totiž žádné řeky ani říčky, protože v rovné půdě

pro ně nebylo vhodné řečiště, a rybníky, uměle vyhloubené Indiány, byly vyschlé.

Když Paganel viděl, že každou míli přibývá příznaků sucha, prohodil s Thalkávem

několik poznámek a tázal se ho, kde hodlá nalézt vodu.

 

"V jezeře Salinas," odpověděl Indián.

"A kdy k němu dorazíme?"

"Zítra večer."

Když pampou cestují Argentinci, navrtávají si obvykle studně a nacházejí

vodu několik sáhů pod povrchem. Naši cestovatelé neměli potřebné nástroje, a tak

si tímto způsobem nemohli pomoci. Musili proto vodou šetřit, a ačkoli nikdo netrpěl

palčivou žízní, přece jen každý z nich nemohl žízeň plně uhasit.

Večer měli za sebou třicetimílovou cestu. Každý doufal, že si v noci odpočine

po celodenní únavě, ale právě té noci je trápila mračna moskytů a komárů. Jejich

 ' 119,

 roje byly předzvěstí změny větru a vítr se nyní skutečně otočil k severu. S jižním

 nebo jihozápadním větrem tento prokletý hmyz obvykle mizí.

 Major zachovával svůj klid i při těchto drobných nepříjemnostech, kdežto

 Paganel žehral na nepřízeň osudu. Posílal moskyty a komáry k čertu a hrozně litoval,

 že nemá octový roztok, který by zmírnil palčivost tisícerých štípnutí. Ačkoli se ho

 major snažil uchlácholit připomínkou, že z tří set tisíc druhů hmyzu, které znají pří-

 rodopisci, mají naštěstí co činit jenom se dvěma, probudil se učenec druhého dne ve

 špatné náladě.

 

 Za svítání se však nedal pobízet k odjezdu, protože šlo o to, aby výprava dorazila

 ještě téhož dne k jezeru Salinas. Koně byli velmi vyčerpáni. Zmírali žízní, a přestože

 se jezdci v jejich prospěch uskrovnili; byla dávka vody pro koně velmi omezena.

 Sucho se ještě vystupňovalo a při prašném severním větru, tomto samumu pamp

 bylo vedro přímo nesnesitelné.

 Toho dne byla jednotvárnost cesty na okamžik přerušena. Mulrady, který jel

 vpředu, se vrátil a oznamoval, že se blíží skupina Indiánů. Toto setkání přijímal každý

 jinak. Glenarvan si myslil, že by mu domorodci mohli dát nějaké zprávy o trosečnících

 Britannie. Thalkáv však nebyl příliš potěšen vyhlídkou na setkání s kočovnými Indiány

 z pamp. Pokládal je za zloděje a lupiče a byl by se jim raději vyhnul. Na jeho příkaz

 se družina semkla dohromady a přichystala si zbraně. Musela se připravit na všechno.

 Za okamžik se indiánský oddíl objevil. Skládal se jenom ze dvanácti domorodců,

 což Patagonce upokojilo. Indiáni se přiblížili asi na sto kroků. Cestovatelé je mohli

 lehce rozeznat. Byli to příslušníci pampského rodu, který v roce 1833 rozmetal

 generál Rosas. Měli vysoké, klenuté, přímé čelo, vysokou postavu a světle olivo-

 vou barvu pleti, takže byli krásnou ukázkou indiánské rasy. Byli oblečeni do kůží

 z guanak nebo smraďochů a vyzbrojeni oštěpy dlouhými dvacet stop, noži a praky;

 mimoto měli bolas a lasa. Z toho, jak dovedně ovládali koně, bylo zřejmé, že jsou

 znamenitými jezdci.

 Indiáni se zastavili sto kroků před naší družinou a začali se křikem a posunky

 radit. Glenarvan jim vyjel vstříc. Sotva však ujel dva sáhy, indiánský oddíl se otočil

 a prchal neuvěřitelnou rychlostí pryč. Vyčerpaní koně cestovatelů by jej byli ne-

 mohli dohonit.

 

 "Zbabělci," zvolal Paganel.

"Na pořádné lidi utíkají nějak tuze rychle," poznamenal Mac Nabbs.

 

"Co je to za Indiány?" otázal se Paganel Thalkáva.

"Gaučové," odpověděl Patagonec.

"Gaučové!" zvolal Paganel, obraceje se ke svým druhům. "Gaučové! Nebylo

 tedy třeba tolik opatrnosti!"

 

"Pročpak?" otázal se major.

"Protože Gaučové jsou mírumilovní venkované. "

 "Myslíte, Paganele?"

"Samozřejmě, pokládali nás za zloděje,a proto uprchli."

"Spíše bych řekl, že se nás neodvažovali přepadnout," odpověděl Glenarvan.

'120,

 

kterého velmi mrzelo, že nemohl s těmito domorodci, bez ohledu na jejich úmysly,

promluvit.

 

 "Já si to myslím také," řekl major, "protože Gaučové, pokud se nemýlím,

zdaleka nejsou mírumilovní, ale naopak odvážní a nebezpeční bandité."

 

 "Ale jděte!" zvolal Paganel.

 A hned začal živě rozkládat o této etnologické tezi, dokonce tak živě, že se mu

podařilo majora popudit, až si od něho vysloužil zcela neobvyklé odseknutí:

 

 "Myslím, že se mýlíte, Paganele!"

 

"Mýlím?" odtušil učenec.

 "Ovšem. I Thalkáv pokládal tyto Indiány za zloděje a Thalkáv jistě ví, co

 jsou zač."

 "Thalkáv se prostě tentokrát zmýlil," odsekl poněkud kousavě Paganel. "Gau-

 čové jsou jenom zemědělci, pastýři a nic víc a já sám jsem to napsal v jednom svém

 spise, a celkem uznávaném Spise, o pampských domorodcích."

 

"To jste se tedy dopustil omylu pane Paganele."

 

"Já a omylu, pane Mac Nabsi!"

"Třeba z roztržitosti," odporoval neústupně major, "to spraví v příštím vydání

 několik menších oprav."

 

Paganenla se velice dotklo, že se pochybuje, a dokonce žertuje o jeho zeměpis-

 ných vědomostech. Jaký div, že se ho začal zmocňovat hněv.

 

"Pamatujte si, pane," řekl, "že mé knihy nepotřebují takové opravy."

 

"Potřebují, aspoň v tomto případě ano," odtušil Mac Nabbs.

 

"Pane, pozoruji, že jste dnes nějak svárlivý!" odsekl Paganel.

 

"A já zase pozoruji, že jste nedůtklivvý. odvětil major.

 

spor se rozrústal, jak je vidět do nečekaných rozměrú, a při tom šlo o věc,

 která za to nestála. Glenarvan pokládal zanutné zasáhnout.

' 121,

 "Je nesporné," řekl, "že na jedné straně je svárlivost a na druhé nedůtklivvost,

 což mě u vás obou udivuje."

Přestože Patagonec nerozuměl, co je předmětem sporu, snadno uhodl, že

 přátelé se přou. Začal se usmívat a klidně podotkl:

 

"To dělá severní vítr."

 

"Severní vítr," zvolal Paganel. "Co s tím má co dělat severní vítr?"

 

"Už je to tak!" odpověděl Glenarvan. "Příčinou vaší špatné nálady je severní

 vítr! Slyšel jsem, že dráždí nervovou soustavu, zejména v Jižní Americe."

"U svatého Patrika, Edvarde, máte pravdu!" řekl major a dal se do smíchu.

Ale Paganel byl opravdu podrážděn a nechtěl sporu nechat. Vyléval si zlost na

 Glenarvanovi. Jeho zásah se mu zdál poněkud příliš posměvačný.

"Tak hleďme, mylorde," pravil, "já mám tedy podrážděný nervový systém?"

"Ano, Paganele, to dělá severní vítr; byl už v pampách příčinou nejednoho

 zločinu, podobně jako severní tramontana v okolí Říma!"

"Zločinu!" odsekl učenec. "Vypadám snad, jako kdybych se chystal k nějakému

 zločinu?"

 

"To zrovna neříkám!"

 p!

 

"Jen to řekněte přímo, že vás chci zavraždit."

"Ho, ho!" odpověděl Glenarvan, který se již nemohl smíchy udržet. "Z toho

 mám největší strach. Ještě štěstí, že severní vítr fouká vždycky jenom jeden den!".

Po této odpovědi se všichni rozesmáli právě tak jako Glenarvan. Paganel tedy

 pobodl koně a ujížděl napřed, aby svou špatnou náladu rozehnal. Za čtvrt hodiny

 už o ničem nevěděl.

A tak se na okamžik dobrá učencova povaha zkalila, ale jak velmi správně řekl

 Glenarvan, tuto slabost bylo nutno přičíst nějaké vnější příčině.

V osm hodin večer zpozoroval vpředu jedoucí Thalkáv rokliny vytouženého

 jezera. Za čtvrt hodiny sjížděla družina po strmých březích jezera Salinas. Tam je

 však očekávalo veliké zklamání: jezero bylo vyschlé.

...

 

 

 

 

 KAPITOLA XVIII. OSMNÁCTÁ,

 

ZA PITNOU VODOU.

...

 

Jezero Salinas zakončuje dlouhou řadu bažin, které sousedí s pohořím Ventana

 a Guamini. Kdysi sem chodívaly nesčetné výpravy z Buenos Aires pro sůl, neboť

 vody jezera obsahují značné množství chloridu sodného. Nyní se však voda pod

 mocným žárem vypařila, všechna sůl, která v ní byla, se usadila a jezero se změnilo

 v jediné obrovské lesklé zrcadlo.

Když Thalkáv mluvil o tom, že v jezeře Salinas je pitná voda, měl na mysli

 sladkovodní přítoky, které se do něho na četných místech vlévají. V té době však

 byly jeho přítoky vyschlé právě tak jako jezero samo. Prudké slunce vysálo všechnu

 vodu. Proto když žíznící družina přišla k vyschlému jezeru, zmocnilo se všech zdě-

 šení. Musili se nějak rozhodnout. Trocha vody, která jim zůstala v kožených měších,

 byla napůl zkažená a nemohla uhasit jejich žízeň. Tu teď začínali všichni těžce

 pociťovat. Hlad a únava ustupovaly před naléhavou žízní. "Rukah", jakýsi kožený

 stan, který postavili domorodci v jedné proláklině a potom ho opustili, poskytl

 vyčerpaným cestovatelúm útulek, zatímco jejich koně ulehli na bahnitý břeh jezera

 a s odporem škubali mořské rostliny a suché rákosí.

Když se všichni usadili v rukahu, oslovil Paganel Thalkáva a otázal se ho, co

 by měli podle jeho mínění učinit. Mezi zeměpiscem a Indiánem se pak rozpředl živý

 rozhovor, z něhož Glenarvan několika slovům porozuměl. Thalkáv mluvil klidně.

 Paganel gestikuloval za dva. Rozmluva trvala několik minut, načež si Patagonec

 zkřížil ruce na prsou.

 

"Co říkal?" ptal se Glenarvan. "Pokud jsem porozuměl, Thalkáv radí, abychom

 se rozdělili."

 "Ano, na dvě skupiny," odpověděl Paganel. "Ti, jejichž koně jsou již tak zmo-

 ženi únavou a žízní, že se sotva vlekou, mají podle svých sil pokračovat v cestě po

 sedmatřicáté rovnoběžce. Ti, kteří mají koně lepší, mají jet před nimi po téže cestě

 a prozkoumat řeku Guamini, která se třicet mil odtud vlévá do jezera San Lucas.

 Bude-li tam dost vody" počkají na své druhy na březích Guamini. Nebude-li tam

 voda, vrátí se k druhé skupině, aby jí uspořili zbytečnou cestu."

 

 "A pak?" otázal se Tom Austin.

 "Pak se budeme muset odhodlat a zajet sedmdesát pět mil k jihu, k prvým

 výběžkům pohoří Ventana, kde je mnoho řek."

 

 "Myšlenka je to dobrá," odpověděl Glenarvan, "a okamžitě se podle ní zařídíme.

 Mého koně nedostatek vody ještě tolik nezkrušil, a proto se nabízím, že doprovodím

 Thalkáva."

 "Mylorde, vezměte mě s sebou," zvolal Robert, jako kdyby šlo o nějaký výlet.

 

 "Budeš nám však stačit, chlapče?"

 

'123,

"Budu! Mám dobrého koně; ten přímo dychtí jet dále. Budete tak hodný. .

mylorde?. Prosím pěkně."

 

 

"Pojeď tedy hochu," řekl Glenarvan. Byl rád, že se nebude musit od Roberta

odloučit. "Však my tři bychom museli být už hodně neobratní," dodal, "kdybychom

nenašli nějakou čistou a čerstvou pitnou vodu."

 

 

 "A co já?" řekl Paganel.

 "Vy, milý Paganele," odpověděl major, ;,vy zůstanete se zálohou. Znáte třicátou

sedmou rovnoběžku, řeku Guamini i pampu příliš dobře, abyste nás mohl opustit.

Ani Mulrady, ani Wilson, ani já bychom nedokázali skupinu dovést na schůzku

s Thálkávem, kdežto pod velením statečného Paganela budeme postupovat s na-

prostou jistotou."

 "Vzdávám se," odpověděl zeměpisec, jemuž velice polichotilo, že dostal vrchní

velení.

 "Ale žádné roztržitosti!" dodal major. "Ne abyste nás dovedl někam, kde ne-

máme co dělat, třeba na břehy Tichého oceánu!"

 "Vy byste si to, majore, úplně zasloužil, jste nesnesitelný," odpověděl mu se

smíchem Paganel. "Jenom mi, milý Glenarvane, řekněte, jak se s Thalkávem doro-

zumíte?"

 "Myslím," řekl Glenarvan, "že Patagonec a já spolu nebudeme muset vůbec

mluvit. Ostatně znám několik španělských slov a s nimi mu budu jistě umět v případě

nutnosti vyjádřit svůj názor a pochopit názor jeho."

 "Jeďte tedy, vážený příteli," odpověděl Paganel.

 "Nejprve se najezme," řekl Glenarvan, "a pokusme se spát až do chvíle od-

jezdu."

 Navečeřeli se, ale protože neměli co pít, nebylo jídlo nijak posilující; nakonec

však přece usnuli. Paganelovi se zdálo o bystřinách, vodopádech, řekách, rybnících,

potocích, ba i o plných lahvích vody, zkrátka o všem, v čem obvykle bývá pitná

voda.. Byl to opravdu zlý sen.

 Příštího dne v šest hodin ráno si Thalkáv, Glenarvan a Robert Grant osedlali

koně a dali jim vypít poslední zbytek vody. Koně zhltli vodu s velikou chutí, ale

neposilnila je příliš, byla docela zkažená. Pak se všichni tři jezdci vyšvihli do sedel.

 

 "Na shledanou," volali na ně major, Austin, Wilson a Mulrady.

 "A hlavně abyste se nevraceli!" dodal Paganel.

 Patagonci, Glenarvanovi a Robertovi se sevřelo srdce, když ztratili z očí sku-

pinku, kterou svěřili zeměpiscovu důvtipu. Projížděli teď "Desierto de las Salinas",

jílnatou rovinou, porostlou zakrslým, deset stop vysokým křovím, drobnými citliv-

kami, které Indiáni nazývají "kyrra-mammel", a křovitými "jymami", jež obsahují

značné množství soli. Tu a tam se od široké plochy soli s neobyčejnou intenzitou

odrážely sluneční paprsky. Člověk by byl snadno pokládal tyto "barreros" za

zamrzlou hladinu, kdyby mu sluneční žár neustále nepřipomínal skutečnost. Kon-

trast vyprahlé, spálené půdy a jiskřících ploch dodával však poušti zvláštní a zají-

mavý ráz.

 

'124,

 

 Naproti tomu zcela jiný vzhled měla vysočina Ventana, která ležela osmdesát

mil na jih odtud a k níž by naši cestovatelé možná museli zajet, kdyby řeka Gua-

 mini byla vyschlá. Tento kraj, prozkoumaný v roce 1835 kapitánem Fitz-Royem,

 který tehdy velel výpravě na Beaglu, je velmi úrodný. Jsou tam bohaté a na indián-

ském území daleko nejlepší pastviny. Severozápadní svah pohoří je pokryt bujnou

 trávou a přechází do lesů, v nichž je mnoho nejrozmanitějších druhů stromoví.

Tam lze spatřit "algarrobo", druh rohovníku, jehož sušených a rozemletých plodů

se používá k výrobě chleba u Indiánů velmi oblíbeného, dále bílé "quebracho"

s dlouhými a ohebnými větvemi; jež splývají k zemi jako větve evropské smuteční

vrby, růžové "quebracho" s nezničitelným dřevem, "naudybay", které se neobyčejně

snadno vzněcuje a často způsobuje strašlivé požáry, "viraro", jehož fialové květy

se podobají malým pyramidám, a konečně "timbo", zdvihající svůj obrovitý slu-

nečník, pod nímž se mohou skrýt před slunečními paprsky celá stáda, až do výše

osmdesáti stop. Argentinci se nejednou pokoušeli o kolonizaci tohoto bohatého kraje,

ale nepodařilo se jim zdolat odpor Indiánů.

 Byla tedy oprávněná domněnka, že po horských stráních stékají četné říčky,

jež celou tu úrodnou půdu zásobují nezbytnou vodou. Tamní řeky skutečně nikdy

nevysychaly, ani v nejsušších letech, ale k těm by byli musili odbočit naši cestovatelé

sto třicet mil na jih. Thalkáv jednal proto správně, když nejprve zamířil ke Guamini.

Tato řeka ležela na jejich cestě a byla mnohem blíže.

 Všichni tři koně statečně ujížděli. Ta znamenitá zvířata patrně pudově vycítila,

kam je jejich páni vedou. Zvláště Thauka projevoval odolnost, která se nezmen-

šovala ani únavou, ani žízní. Jako pták letěl přes vyschlé canadas a keře kyrra-mammelu

a vesele přitom ržál. To bylo dobrou předzvěstí. Koně Glenarvana a Roberta,

strženi jeho příkladem, následovali jej těžším krokem, ale neméně vytrvale. Thalkáv

nehybně se držící v sedle, dával svým druhům právě takový příklad jako Thauka

koňům. Patagonec se často otáčel na Roberta Granta.

 Když viděl, že chlapec sedí na koni dobře a pevně, s uvolněnými boky, s vypja-

tou hrudí,  přirozeně spuštěnýma nohama a s koleny přitisknutými k sedlu, proje-

voval své uspokojení povzbuzujícím voláním. Z Roberta Granta se stával opravdu

znamenitý jezdec a Indiánovu pochvalu si plně zasloužil.

 "Výborně, Roberte," říkal Glenarvan, "Thalkáv tě zřejmě chválí! Blahopřeji

ti, chlapče!"

 "A za co, mylorde?"

 

 

 "Za to, jak dobře jezdíš na koni.

 

 "Pevně se držím a to je všechno," odpověděl Robert a radostí nad takovou

pochvalou se začervenal.

 

 "To je hlavní, Roberte," odpověděl Glenarvan, "ale ty jsi příliš skromný a já

ti prorokuji, že z tebe bude dokonalý sportovec."

"Dobře," smál se Robert, "a co tomu řekne tatínek, který ze mne chce mít

námořníka?"

"Jedno nevylučuje druhé. I když všichni jezdci nejsou dobří námořníci, jsou

'125,

všichni námořníci schopni stát se dobrými jezdci. Kdo dovede sedět na ráhnu,

dovede pevně sedět i na koni. A ovládat koně, naučit se s ním manévrovat, to přijde

samo, protože nic není přirozenějšího. "

 

 "Ubohý otec!" odpověděl Robert. "Jak vám bude zavázán, mylorde, až ho

osvobodíte!"

 

"Máš otce hodně rád, Roberte?"

"Ano, mylorde. Byl na sestru i na mne tak hodný! Myslel vždycky jen na

nás! Z každé cesty nám přinesl nějakou upomínku na všechny země, které navštívil.

A kolik lásky, kolik milých slov přivážel! Vždyť vy byste ho měl také rád, kdy-

byste ho znal! Mary je mu podobná. Má mírný hlas jako ona! U námořníka je to

zvláštní, že?"

 

' 126,

 

 "Ano, velmi zvláštní, Roberte," odpověděl Glenarvan.

 "Ještě dnes ho vidím," pokračoval chlapec, jako kdyby mluvil sám k sobě.

"Hodný, milý tatínek! Když jsem byl malý, uspával mě na klíně a při tom vždycky

pobroukával takový starý skotský popěvek, v němž se opěvují naše jezera. Často

se mi ten nápěv vybavuje ze vzpomínek, ale jen nejasně. A Mary také. Jak jsme ho

měli rádi, mylorde! Víte, já myslím, že člověk musí být malý, aby svého tatínka

dovedl opravdu milovat!"

 "A velký, aby ho dovedl ctít, chlapče," odpověděl Glenarvan, dojat chlapcovými

slovy.

 Při této rozmluvě zmírnili koně svůj běh a šli krokem.

 

 "Nalezneme ho, viďte?" řekl Robert po krátkém mlčení.

 

 "Ano, nalezneme ho," odpověděl Glenarvan. "Thalkáv nás uvedl na jeho stopu

a já mu dúvěřuji."

 "Thalkáv je hodný Indián," řekl chlapec.

 

 "Je."

 "A víte co, mylorde?"

 "Mluv, pak ti budu moci odpovědět."

 "Že s vámi jsou jenom samí hodní lidé! Paní Helena, a tu mám tolik rád

klidný pan major, kapitán Mangles, pan Paganel i ti odvážní a věrní námořníci

z Duncana!"

 "Ano, vím to, chlapče," řekl Glenarvan.

 "A víte, že vy jste nejlepší ze všech?"

 "Ne, to nevím!"

 "Musím vám to tedy říci, mylorde," odpověděl Robert, uchopil lorda za ruku

a přitiskl si ji ke rtúm.

 Glenarvan potřásl mírně hlavou a rozhovor nepokračoval dále jen proto, že

Thalkáv mával na opozdilce, aby přidali. Zůstali pozadu. Nesměl se však ztrácet

čas, byli povinni myslit na ty, kteří zůstali vzadu.

Vyrazili tedy zase rychlejším tempem, ale brzy se ukázalo, že kromě Thauky

koně to tempo dlouho nevydrží. V poledne je musili nechat hodinu odpočinout.

Koně byli úplně vyčerpáni a nechtěli ani žrát trsy "alfafary", druh nevydatné, slu-

nečními paprsky vyprahlé vojtěšky.

Glenarvan se začínal obávat nejhoršího. Příznaky pustoty se nezmenšovaly

a nedostatek vody mohl mít zhoubné následky. Thalkáv nic neříkal a snad si myslil,

že na zoufání je čas, až bude-li Guamini vyschlá -, pokud indiánské srdce vůbec

může zoufat.

Po krátké zastávce se vydali na další cestu a koně musili chtě nechtě pod bičíkem

a ostruhou pokračovat dál, ale jen krokem, poněvadž jinak už nemohli.

Thalkáv by byl mohl jet snadno napřed, protože Thauka by ho byl v několika

hodinách zanesl k břehům řeky. Jistě to Indiána napadlo, ale bezpochyby nechtěl

opustit své dva druhy uprostřed pouště. Proto aby je příliš nepředjel, donutil Thauku

k pomalejšímu kroku.

' 127,

 

 Thalkávův kůň se zdráhal, vzpínal a prudce ržál, než se podvolil jít krokem.

,Jeho pán musil používat mnohem více slov než násilí, aby ho zkrotil. Thalkáv

skutečně se svým koněm hovořil, a třebaže mu Thauka neodpovídal, jistě mu ro-

zuměl. Nutno předpokládat, že Patagonec užil přesvědčivých důkazů, protože po

chvíli takové "diskuse" Thauka před jeho argumenty kapituloval a poslechl, i když

při tom hryzal uzdu.

 Ale právě tak jako Thauka porozuměl Thalkávovi, porozuměl i Thalkáv Thau-

kovi. Bystrý kůň ucítil svými jemnými smysly ve vzduchu nějakou vláhu. Dychtivě

ji vdechoval a kroutil a mlaskal přitom jazykem, jako kdyby jej už smáčel v blaho-

dárné tekutině. Patagonec nemohl být na pochybách: voda nebyla daleko.

Povzbudil tedy své druhy tím, že jim přetlumočil Thaukovu netrpělivost,

které zanedlouho porozuměli i druzí dva koně. Napjali poslední síly a cválali za

Indiánem.

Kolem třetí hodiny se objevila v prohlubině půdy bílá čára. Leskla se v záři

slunečních paprsků.

 

"Voda!" řekl Glenarvan.

 

"Voda. Ano, voda." zvolal Robert.

Nyní již nemusili koně povzbuzovat. Ubohá zvířata cítila, jak se jim vracejí

síly, a hnala se nezadržitelně vpřed. Za několik minut dorazila k řece Guamini

a přímo v postrojích se vrhla až po plece do životodárných vod.

Jejich páni je napodobili, i když poněkud proti své vůli, a chtě nechtě se vy-

koupali. Ale nikterak si nestěžovali.

"Ach, to je znamenité!" říkal Robert, který ukájel svou žízeň přímo z řeky.

 

"Mírni se, chlapče," napomínal ho Glenarvan, ačkoliv sám nedával dobrý příklad.

A již bylo slyšet jenom hltavé srkání vody.

 

Thalkáv pil pak klidně, beze spěchu, krátkými, avšak "jako laso dlouhými"

' 128,

 

doušky, jak říkají Patagonci. Pil a pil bez ustání, takže mohla vzniknout oprávněná

obava, aby v jeho útrobách nezmizela celá řeka.

 

"Naši přátelé," řekl Glenarvan, "teď nebudou zklamáni ve svých nadějích.

Mohou si být jisti, že v Guamini najdou dost čisté vody. Jestliže jim Thalkáv nějakou

nechá!"

"Nemohli bychom jim však jet naproti?" otázal se Robert. "Ušetřili bychom

jim několik hodin nejistoty a žízně."

 

"Jistě, chlapče, ale jak bychom jim vodu dopravili? Měchy zůstaly u Wilsona.

 Ne, bude lépe počkat, jak bylo dohodnuto. Přihlédneme-li ke vzdálenosti a rychlosti

 krokem jdoucích koní, můžeine počítat, že zde naši přátelé budou v noci. Připravme

 jim zatím dobrý nocleh a dobrou večeři."

Thalkáv nečekal na Glenarvanův návrh a již hledal tábořiště. Naštěstí našel

 na březích řeky "ramadu", jakousi ohradu ze tří stran obehnanou, do níž se zahání

 dobytek. Bylo to znamenité místo pro tábořiště, pokud se ovšem člověk nebál

 spát pod širým nebem, a to u Thalkávových druhů nepřicházelo ani v nejmenším

 v úvahu. Nic lepšího si také nepřáli. Lehli si na slunce a sušili si mokré šaty.

 

 "Protože už máme nocleh," řekl Glenarvan, "můžeme se starat o večeři. Naši

 přátelé musí být spokojeni se svými posly, které vyslali napřed, a velmi bych se

 mýlil, budou-li si moci stěžovat. Myslím, že hodinkou lovu nic nepromarníme. Jsi

 připraven, Roberte?"

 "Ano, mylorde," odpověděl chlapec a vstal s puškou v ruce.

 Glenarvan připadl na tuto myšlenku proto, že řeka Guamini byla zřejmě dosta-

 veníčkem vší zvěře z okolních plání. V celých hejnech tu poletovali "tinamu",

 zvláštní druh pampských červených koroptví, černí jeřábci, druh kulíků zvaný

 "tery-tery, žlutě zbarvení chřástalové a nádherné zelené vodní slípky.

 Čtyřnožce však vidět nebylo. Ale Thalkáv ukazoval na vysokou trávu a ne-

'129,

 

prostupné houští a naznačoval tak, že jsou tam schováni. Stačilo několik kroků, aby

se lovci octli v kraji, který je na celém světě nejbohatší na zvěř.

 Vyšli hned na lov. Zpočátku nedbali o pernatou zvěř, jejich první rány platily

vysoké. Netrvalo dlouho a vyplašili celé stovky srnců a guanak, podobných těm,

které se na ně přihnaly na vrcholcích Kordiller, ale tato plachá zvířata prchala tak

rychle, že bylo nemožné přiblížit se jim na dostřel. Lovci se tedy spokojili s méně

rychlou zvěří, která byla ostatně z hlediska kuchařského stejně znamenitá. Položili

na tucet koroptví a chřástalů a Glenarvan velmi obratně zastřelil jednoho pekariho

"tey-tetr", velmi chutného tlustokožce ryšavé srsti, který skutečně stál za ránu.

 V necelé půlhodině postříleli lovci bez námahy tolik zvěře, kolik potřebovali.

Robert ulovil zvláštní zvíře, náležející do čeledi bezzubých, pásovce "armadillo",

dlouhého půldruhé stopy, jehož tělo je pokryto pohyblivými kostěnými štíty. Byl

velmi tlustý, a jak aspoň naznačoval Patagonec, jistě z něho přichystají znamenité

jídlo. Robert byl na svůj úspěch velmi hrdý.

 Thalkáv pak svým druhům předvedl, jak se loví "nandu", druh zvláštního

pampského pštrosa, který dovede vyvinout neobyčejnou rychlost.

 Indián se ani nepokoušel přiblížit hbitému zvířeti. Pobodl Thauku do trysku

přímo proti pštrosovi, chtěl ho okamžitě dostihnout, protože kdyby se první útok

nezdařil, dokázal by nandu brzy unavit svým kličkováním koně i lovce. Když

Thalkáv dojel na vhodnou vzdálenost, vrhl po pštrosovi pevnou rukou svá bolas

tak obratně, že se zvířeti jeho kuličky zatočily kolem nohou a to mu znemožnilo

utéci. V několika vteřinách ležel pštros na zemi.

 Indián nelovil nandua z nějaké lovecké marnivosti, ale proto, že jeho maso je

velmi chutné. Thalkáv chtěl také něčím přispět ke společné hostině.

 A tak přinesli do ramady šňůru koroptví, Thalkávova pštrosa, Glenarvanova

pekariho a Robertova pásovce. Pštros a pekari byli připraveni ihned, to jest byli sta-

ženi z tvrdé kůže a jejich maso rozkrájeno na tenké plátky. Pásovec je však vzácné

zvíře. Nosí svůj pekáč s sebou. Položili jej tedy na oheň ve vlastním krunýři.

 Lovci se navečeřeli jenom koroptví a vydatnější porce nechali pro své přátele.

Jídlo zapili průzračnou vodou, která se jim zdála lepší než všechna portská vína na

světě i než pověstná skotská usquebaugh*), tolik oblíbená na Skotské vysočině.

 Ani na koně nezapomněli. Velké množství sušené píce, uložené v ramadě, po-

sloužilo jim za krmivo i za stelivo.

 Když bylo vše připraveno, zabalili se Glenarvan, Robert a Indián do svých

ponč a uložili se na měkkou vrstvu alfafar, obvyklé to lúžko pampských lovců.

 

* ') Žitná kořalka. (Pozn. aut.)...