KAPITOLA XVI. ŠESTNÁCTÁ, RIO COLORADO. ... Příštího dne, 22. října, dal Thalkáv v osm hodin znamení k odjezdu. Argentinská půda se mezi dvacátým druhým a čtyřicátým druhým stupněm svažuje od západu k východu a cestovatelé mohli nyní jet po mírném svahu až k moři. Když Patagonec odmítl, aby mu Glenarvan koupil koně, domníval se lord, že Indián chodí raději pěšky, jak to bývá zvykem některých průvodců. Thalkáv měl tak dlouhé nóhy, že by se mu jistě šlo lehce. Ale Glenarvan se mýlil.
Těsně před odjezdem Thalkáv zcela zvláštním způsobem zahvízdal. Vzápětí vyběhl z nedalekého lesíka nádherný ztepilý kůň a na zavolání přiběhl k svému pánovi. Bylo to krásné zvíře. Jeho temně hnědá barva prozrazovala, že je to kůň čistokrevný, vytrvalý, smělý a bujný. Lehce a půvabně nesl krásnou hlavu; měl široce rozevřené chřípí, jiskrné oko, široký zadek, pěkně klenutou šíji, mocné plece, ztepilé nohy, tedy všechny vlastnosti silného a rychlého koně. Major se jako vý- borný, znalec koní netajil obdivem k této znamenité ukázce pampského plemene. Nacházel v něm zřejmou podobu s anglickým "hunterem". Krásné zvíře se jme- novalo Thauka, což značí v patagonském jazyku "pták", a toto jméno si kůň plně zasloužil. Jakmile se Thalkáv vyhoupl do sedla, kůň se vzepjal. Na Patagonce, který byl znamenitým jezdcem, byl nádherný pohled. K postroji byly připevněny dvě lovecké pomůcky, užívané na argentinských pláních, bolas a laso. Bolas jsou tři kuličky spojené řemínkem a připevněné vpředu na sedle. Indiáni dovedou vrhat bolas až na vzdálenost sto kroků s takovou přesností, že se pronásledovanému zvířeti nebo nepříteli obtočí kolem nohou a okamžitě jej strhne k zemi. Je to v je- jich rukou nebezpečný nástroj a oni ho dovedou neobyčejně zručně používat. Laso naproti tomu neopouští ruku, která je vrhla. Je to obyčejný provaz, dlouhý třicet stop, pevně spletený ze dvou pramínků a zakončený smyčkou, která klouže v železném kroužku. Tuto smyčku vrhá pravá ruka, kdežto levá přidržuje zbytek lasa, jehož konec je pevně uvázán k sedlu. Dlouhá karabina, zavěšená přes rameno, doplňovala Patagoncovy útočné zbraně. Thalkáv nepozoroval obdiv, který vyvolával svým přirozeným půvabem, nenuceností a hrdostí. Popojel do čela oddílu a družina vyrazila. Jeli hned cvalem, hned krokem, jako kdyby koně ani nedovedli jet klusem. Robert se směle vyšvihl do sedla a Glenarvan se záhy upokojil, když viděl, jak se na něm chlapec dovede udržet. Pampy začínají u samého úpatí Kordiller. Můžeme je rozdělit na tři části.
Prvá se táhne od andského pohoří do vzdálenosti dvou set padesáti mil a je pokryta nevysokými stromy a keři. Druhá, v šíři čtyř set padesáti mil, je porostlá nádhernou '106, trávou a končí osmdesát mil před Buenos Aires. Odtud vede cesta po obrovských lučinách vojtěšky a bodláčí a tyto lučiny se prostírají až k moři. To je třetí část pamp.
Když Glenarvanova družina opustila kordillerskou kotlinu, narazila nejprve na velké množství písečných přesypů, zvaných "medanos". Pokud je kořeny ne- přidržují k půdě, bývají přesypy neustále zmítány větrem. Tvoří je neóbyčejně jemný písek, jenž při sebemenším závanu odlétá v lehkých obláčcích anebo tvoří skutečné víry, které se zdvihají do pozoruhodných výšek. Pro oči to byl pohled příjemný a zároveň nepříjemný: příjemný proto, že je zcela zvláštní podívaná na tyto víry bloudící po pláni, srážející se, splývající, klesající a znovu se zdvihající v nevýslovné změti; a nepříjemný proto, že z těchto nesčetných medanos se uvolňuje velice jemný prach, který se prodere i pod nejtěsněji sevřená víčka. Po většinu dne vály severní větry a vyvolávaly tento úkaz. Přesto však jela družina rychle a kolem šesté hodiny zůstaly za ní Kordillery ve vzdálenosti čtyřiceti mil. Jejich černavé obrysy se ztrácely v soumraku.
Cestovatelé byli poněkud unaveni, protože urazili cestu dobrých třiceti osmi mil. A tak byli rádi, že se blíží chvíle odpočinku. Utábořili se na březích dravého Neuquénu, jehož kalné vody protékají mezi vysokými červenými skalami. Neuquén je některými zeměpisci nazýván Rapid nebo Comoe a pramení z jezer, která znají jenom Indiáni. Noc a příští den uplynuly bez jediné pozoruhodnější příhody. Výprava jela rychle a bez zastávky vpřed. Rovná půda a příjemná teplota usnadňovaly cestu.
Jenom přes poledne nešetřilo slunce horkými paprsky. Když nastal večer, pokryl se obzor na jihozápadě pruhy mračen. To bývá bezpečná známka, že se změní počasí.
Patagonec nemohl nevědět, co to znamená, a ukázal zeměpisci na západní část nebe.
"Ovšem, vím," řekl Paganel a obrátil se ke svým druhům se slovy: "Chystá se změna počasí. Zažijeme pampero." '107, A vysvětlil, že pampero je na argentinských pláních častým jevem. Je to velice suchý jihozápadní vítr. Thalkáv se nemýlil a v noci, jež byla dosti nepříjemná pro lidi chráněné pouhým pončem, zdvihlo se mocné pampero. Koně ulehli na zem a muži se co nejtěsněji schoulili vedle nich. Glenarvan se bál, že je uragán zdrží, bude-li trvat déle, ale Paganel se podíval na barometr a uklidnil ho. "Obvykle," řekl mu, vyvolává pampero třídenní bouři. Na takovou bouři spolehlivě ukazuje klesání barometru. Když naopak tlakoměr stoupá -, a tak tomu je i nyní -, jde jenom o několikahodinovou prudkou vichřici. Upokojte se tedy, drahý příteli, za svítání bude nebe čisté jako obvykle." "Vy jste hotová kniha, Paganele," prohodil Glenarvan. "Však také jsem," odpověděl Paganel. "Můžete v ní do libosti listovat." A zeměpisec se skutečně nemýlil. V jednu hodinu ráno vítr náhle ustal a všichni se mohli posilnit důkladným spánkem. Příštího dne vstávali svěží a odpočatí, zejména Paganel, který se protahoval jako štěně, až mu vesele praštělo v kloubech. Bylo 24. října a od jejich odjezdu z Talcahuana uplynulo deset dní. Třiadeva- desát mil*) ještě dělilo cestovatele od místa, kde Rio Colorado přetíná třicátou sedmou rovnoběžku, tedy tři dni cesty. Při této cestě napříč americkým kontinen- tem dával lord Glenarvan bedlivý pozor, nespatří-li domorodce. Chtěl se jich pro- střednictvím Patagonce dotázat na kapitána Granta, protože Paganel se již s Indiá- nem začal dost dobře dorozumívat. Projížděli však místy, která jsou málo navště- vována Iňdiány, neboť cesty v pampách, vedoucí z Argentinské republiky do Kordiller, leží více na sever. Proto nepotkávali ani kočovné Indiány, ani usedlé kmeny, jejichž náčelníkům se říká kazikové. Jestliže se v dálce objevil osamělý kočovný jezdec, rychle prchal, protože se nechtěl setkat s neznámými lidmi. Gle- narvanova četa se jistě zdála podezřelá každému, kdo se odvážil sám do pampy: banditovi, jehož obezřelost byla ihned zburcována, když spatřil osm dobře ozbro- jených mužů na dobrých koních, i cestujícímu, který v nich na těchto pustých místech mohl vidět lidi se špatnými úmysly. Proto bylo naprosto nemožné navázat spojení jak s poctivými lidmi, tak s lupiči. Naši cestovatelé si přáli, aby narazili na tlupu lupičů z pamp, i kdyby jednání mělo začít střelbou z pušek. Glenarvana sice mrzelo, že se nikde nesetkává s Indiány, ale mezitím došlo k příhodě, jež jasně potvrzovala správnost listin. Cesta, kterou se ubírala naše výprava, několikrát přeťala stezky v pampách a mezi nimi i dosti důležitou cestu z Carmen do Mendozy, vyznačenou kostmi domá- cích zvířat, mezků, koní, ovcí a býků, a vroubenou pozůstatky těchto dobytčat, jež byly ohlodány dravčími zobáky a vyběleny sluncem, deštěm a větrem. Bylo jich zde tisíce a nejedna lidská kostra tu jistě mísila svůj prach s prachem nej- prostších zvířat. Až do té doby se Thalkáv ani jednou nepozastavil nad cestou, které se tak přísně drželi. Protože nezabočili na žádnou cestu v pampách, pochopil, že nepojedou '* Sto padesát kilometrů. (Pozn. aut.)
'108, ani městy, ani vesnicemi, ani kolem osad v argentinských provinciích. Dopoledne jeli vždycky proti slunci, neuchylujíce se od přímé čáry, a každý večer zapadalo slunce na opačném konci této čáry. Jako pampský vůdce se Thalkáv jistě divil, že nejen výpravu nevede, nýbrž že je sám veden. Podivoval se tomu však jenom zdrženlivě -, taková zdrženlivost je Indiánům už vrozena -, a pokud šlo o malé stezky, které až dosud míjeli, vůbec si jich nevšímal. Ale když toho dne dorazili na zmíněnou cestu, zastavil koně a obrátil se k Paganelovi: "Cesta do Carmen," -, řekl. "Správně, můj milý Patagonče," odpověděl zeměpisec nejryzejší španělštinou, "cesta z Carmen do Mendozy." "Nedáme se po ní?" '109, "Ne," odvětil Paganel. "A kam jedeme?" "Stále na východ." "To nepřijedeme nikam." "Kdož ví?" Thalkáv se odmlčel a v hlubokém úžasu se zahleděl na zeměpisce. Nedomníval se však, že by Paganel mohl žertovat. Indián je sám vážný, a proto nikdy nepřed- pokládá, že by druhý nemluvil vážně. "Vy tedy nejedete do Carmen?" dodal po chvilce mlčení.
"Ne," odpověděl Paganel. "Ani do Mendozy?" "Také ne." V tom okamžiku dojel k Paganelovi Glenarvan a otázal se ho, co 'Thalkáv říká a proč se zastavil. "Ptal se mě, zdali jedeme do Carmen nebo do Mendozy, a je velice překvapen, že jsem mu na obě otázky odpověděl záporně." "Naše cesta se mu skutečně musí zdát hodně podivná," odvětil Glenarvan. "To si myslím. Říká, že nejedeme nikam." "A nemohl byste mu, Paganele, vysvětlit cíl naší výpravy a důvod, proč mu- síme jet stále na východ?" "To bude velmi obtížné," pravil Paganel, "protože Indián vůbec nerozumí země- pisným stupňúm a vyprávění o dokumentech bude pro něho něčím fantastickým." "Jde ovšem o to," řekl vážně major, "neporozumí-li vyprávění nebo vy- pravěči?" "Jakže, Mac Nabbsi?" zvolal Paganel. "Vy stále ještě nedůvěřujete mé špa- nělštině?" "Zkuste to tedy, vážený příteli!" "Zkusím." Paganel se obrátil k Patagonci a rozpředl s ním rozmluvu, často přerušova- nou pro nedostatek slov i pro nesnáze s překladem některých zvláštností a s výkla- dem podrobností, které byly pro nevzdělaného divocha takřka nepochopitelné. Na učence byl jedinečný pohled. Rozkládal rukama, slabikoval, všemožně sebou zmítal a s čela se mu řinuly na hruď bohaté krůpěje potu. Tam, kde selhával jazyk, přispěchaly na pomoc ruce. Paganel seskočil s koně a v písku nakreslil zeměpisnou mapu, na níž se křižovaly poledníky a rovnoběžky a na níž byly oba oceány i cesta vedoucí do Carmen. Nikdy nebyl žádný profesor v takových rozpacích. Thalkáv se díval na jeho počínání klidně a nedával najevo, rozumí-li nebo ne. Zeměpiscův výklad trval přes půl hodiny. Pak Paganel umlkl. utřel si potem zalitý obličej a podíval se na Patagonce. "Porozuměl?" otázal se Glenarvan.
"To uvidíme," odpověděl Paganel. "Jestliže však neporozuměl, vzdávám se dalších pokusú." '110, Thalkáv se nehýbal. Ani nemluvil. Jeho oči se upíraly na obrazce nakreslené v písku a pozvolna stírané větrem. "Nu?" zeptal se Paganel.
Zdálo se, že Thalkáv neslyší. Paganel již viděl na majorových rtech ironický úsměv, a protože chtěl zachránit svoji čest, chystal se s novým zápalem pokra- čovat ve svých geografických výkladech, ale tu ho Patagonec zastavil pohybem ruky. "Hledáte zajatce?" řekl.
"Ano," odpověděl Paganel. "A přesně na této čáře mezi západem slunce a jeho' východem," dodal Thalkáv a vymezil tak pro srovnání cestu ze západu na východ po indiánském způsobu. "Ano, ano." "A váš bůh," otázal se Patagonec, "svěřil vlnám velikého moře tajemství zajatcova pobytu?" "Ano." "Děj se tedy podle jeho vůle," odpověděl Patagonec slavnostně, "půjdeme na východ, a bude-li třeba, až k samému slunci!" Paganel slavil tak v osobě svého žáka úplné vítězství a okamžitě přeložil svým druhúm Indiánovy odpovědi. "Jak inteligentní lid!" dodal. "Z dvaceti našich venkovanů by jich devatenáct mému výkladu nerozumělo." Glenarvan vybídl Paganela, aby se Patagonce otázal, zdali neslyšel o nějakých cizincích, kteří padli do rukou pampských Indiánů. Paganel přednesl otázku a čekal na odpověď.
"Snad," pravil Patagonec. Sotvaže učenec přetlumočil Indiánova slova, obklopilo Thalkáva všech sedm cestovatelů. Jejich pohledy byly jediná otázka.
Vzrušený Paganel pracně hledal slova a pokračoval v důležitém výslechu, zatímco jeho oči lpěly na vážném Indiánovi a snažily se uhodnout jeho odpověď dříve, než mu splynula ze rtů. Překládal každé španělské slovo do angličtiny, takže Paganelovi druhové slyšeli Patagoncova slova ve svém jazyku. "A tento zajatec?" otázal se Paganel.
"Byl cizinec," odpověděl Patagonec, "Evropan. "Vy jste ho viděl?" "Ne, ale v indiánských zkazkách se o něm vypráví. Byl to statečný člověk!
Měl srdce býka!" "Srdce býka!" řekl Paganel. „Jak nádherný je patagonský jazyk! Rozumíte, přátelé, odvážný člověk!" "Můj otec!" zvolal Robert Grant.
A pak se obrátil k Paganelovi: 111 "Jak se řekne španělsky to je můj otec?" otázal se ho.
"Es mi padre," odpověděl zeměpisec. Robert okamžitě uchopil Thalkávovu ruku a láskyplně řekl: "Es mi padre." "Su padre! *)" odpověděl Patagonec a jeho tvář se rozjasnila. Vzal chlapce do náruče, zdvihl ho na svého koně a pohlížel na něho s hlubokou účastí. V Thalkávově obličeji se zračilo tiché dojetí.
Ale Paganel ještě neskončil výslech. Kde byl tento zajatec? Co udělal? Kdy o něm Thalkáv slyšel? Všechny tyto otázky vířily v jeho mysli současně.
Odpovědi na sebe nedaly dlouho čekat a Paganel se dověděl, že Evropan je zajatcem jednoho z indiánských kmenů, který kočuje na území mezi Coloradem a Rio Negrem. "A kde byl naposledy?" otázal se Paganel.
"U kazika Kalfukury," odpověděl Thalkáv. "Na čáře, po níž se ubíráme?" "Ano." "A co je to za kazika?" "Je to náčelník Indiánů Pojučů, člověk se dvěma jazyky a dvěma srdci." "Tedy falešný ve slovech i skutcích," řekl Paganel, když svým druhům pře- ložil tuto krásnou metaforu z patagonského jazyka. "A budeme moci osvobodit svého přítele?" dodal.-, "Snad, je-li dosud v rukou Indiánů." "A kdy jste o něm slyšel?" "Už dávno a od té doby přineslo již slunce dvě léta na nebe nad pampami." Glenarvanova radost byla nepopsatelná. Odpověď se přesně shodovala s datem na listinách. Bylo však nutno položit Thalkávovi ještě jednu otázku. Paganel ji vzápětí vyslovil. "Mluvil jste jen o jednom zajatci," řekl, "nebyli tři?" "Nevím," odpověděl Thalkáv. "A o jejich nynějším postavení nevíte nic?" "Ne." Toto stručné slovo celou rozmluvu ukončilo. Bylo celkem možné, že zajatci byli od sebe již dávno odloučeni. Avšak z Patagoncových zpráv vyplývalo, že Indiáni si vyprávějí o jediném Evropanovi, který upadl do jejich moci. Datum jeho zajetí, místo, kde se patrně nacházel, všechno, dokonce i patagonský obrat vystihující jeho odvahu, mluvilo zřetelně o kapitánu Grantovi. Příštího dne, 25. října, vyrazili cestující na cestu na východ s novým zápalem.
Pláň, stále stejně smutná a jednotvárná, tvořila jednu z těch nekonečných prostor, jimž místní obyvatelé říkají "travesias". Jílová půda, vystavená větrům, byla úplně rovná; nikde ani skála, ba ani kamének, leda snad v několika vyprahlých '* Jeho otec. (Pozn. aut.
'112, a vyschlých roklích anebo na březích několika rybníčků, uměle vyhloubených rukou Indiánů. Po dlouhých přestávkách objevovaly se nízké lesy s černavými korunami a nad nimi vynikaly tu a tam bílé rohovníky, jejichž lusky obsahují cukernatou, chutnou a osvěžující dužninu. Jinde bylo vidět několik háječků terebint, "chanar", divoké kručinky a rozličných trnitých stromů, jejichž zakrslý vzrůst prozrazoval neúrodnost půdy. 26. října byl namáhavý den. Měli dorazit k Rio Coloradu. Ale koně, popohánění svými jezdci, cválali tak rychle, že ještě večer dojeli na 69o45' západní délky k této krásné řece pampských území. Indiánské jméno Koby-Leby znamená Velká řeka a její dlouhý tok končí v Atlantiku. U ústí této řeky dochází ke zvláštnímu úkazu, neboť její vody směrem k moři ubývá, a to buď vsakováním, nebo vypařováním. Příčina jevu není ještě dostatečně osvětlena.
Když přišli k řece Coloradu, bylo první Paganelovou starostí, aby se "geo- graficky" vykoupal v jejích vodách, zbarvených narudlým jílem. Překvapilo ho, že byly tak hluboké, což jistě způsobilo tání sněhu v prvních letních paprscích. Kromě toho byla řeka příliš široká, aby ji mohli koně přeplavat. Několik set sáhů proti proudu byl však naštěstí haťový, to jest z větví spletený most, zavěšený po indiánském způsobu na kožených řemenech. Naše družina se tedy mohla dostat přes řeku a utábořit na levém břehu. Než ulehl, chtěl Paganel Colorado přesně zamapovat a zakreslit je do své mapy tím pečlivěji, že tak nemohl učinit s Ja-lu-cang-pu-ťiangem, který plynul tibetskými horami i bez Paganelovy účasti. V obou následujících dnech, 27. a 28. října, probíhala cesta bez příhod. Stále stejná jednotvárnost a neúrodnost půdy. Žádná krajina nemůže být tak neměnná, žádné panoráma tak nezajímavé. Půda byla nyní vlhčí. Musili překročit zaplavené doliny "canadas" a nevysychající močály "esteros", zarostlé vodním rostlinstvem. '113, Večer stanuli koně na březích velkého jezera Uré-Lanquén, které obsahuje minerální vody a které Indiáni proto nazývají Hořké jezero. V roce 1862 bylo svědkem krva- vých represálií argentinských vojsk. Oddíl se utábořil obvyklým způsobem a noc by byla proběhla v klidu, kdyby zde nebylo opic, aluatů*) a divokých psů. Tato rámu- sivá zvířata spustila snad na počest cestovatelů -, zcela jistě však k nelibosti jejich uší -, jeden z těch neumělých koncertů, který by se mohl setkat s porozuměním jen u nějakého skladatele budoucnosti. '* Druh malých opic malp. (Pozn. aut.)
...
