KAPITOLA XV. PATNÁCTÁ, ŠPANĚLŠTINA PANA PAGANELA
KAPITOLA XV. PATNÁCTÁ, ŠPANĚLŠTINA PANA PAGANELA ... Po nesmírném nebezpečí, jemuž Robert právě unikl, byl nyní vydán nemenšímu nebezpečí, že totiž bude umačkán v nesčetných objetích. Přestože byl Robert ještě velmi sláb, nikdo z těch dobrých mužů neodolal, aby ho nepřitiskl k srdci. Zdá se, že podobné projevy lásky nemocným neškodí, neboť chlapec po nich nezemřel. Naopak.
Ale pak se myšlenky všech přenesly ze zachráněného na zachránce a byl to přirozeně major, kterého napadlo, aby se rozhlédl kolem sebe. Padesát kroků od říčky, na prvních výstupcích hor, stál nepohnutě muž neobyčejně vysoké postavy. U nohou držel dlouhou pušku. Tento muž, který se tak náhle objevil, měl široká ramena a dlouhé vlasy, stažené koženým řemínkem. Byl vyšší než šest stop. Jeho osmahlý obličej byl mezi očima a ústy rudý, na dolním víčku černý a na čele skoro bílý. Domorodec, oblečený po způsobu pohraničních Patagonců, měl nádherný plášť, zdobený červenými ornamenty. Byl to kožený plášť, zhotovený z kůže guanaky, sešitý pštrosími šlachami a obrácený hebkou vlnou dovnitř. Pod pláštěm bylo vidět přepásaný oblek z liščích kožešin, vpředu vybíhající do cípu. U opasku visel muži 'váček s barvami, jimiž si maloval obličej. Obuv měl z hovězí kůže a pravidelně se křižující řemínky ji připevňovaly ke kotníkům. Tvář tohoto Patagonce byla hrdá a svědčila o skutečné oduševnělosti, i když byla strakatě pomalována. Vyčkával s důstojným klidem. Jeho nehybná a vážná postava na skalnatém podstavci mohla být pokládána za sochu chladnokrevnosti. Jakmile major spatřil Robertova zachránce, ukázal ho Glenarvanovi a ten se k němu rozběhl. Patagonec mu vykročil vstříc. Glenarvan uchopil jeho pravici a oběma rukama ji stiskl. V lordově pohledu, v jeho rozjasněné tváři, v celém jeho obličeji se zračilo tolik uznání, tolik vděčnosti, že domorodec nemohl být na pochy- bách. Mírně sklonil hlavu a pronesl několik slov, jimž ani major, ani jeho přítel nemohli porozumět. Patagonec se tedy pozorně zahleděl na oba cizince a promluvil jiným jazy- kem, ale ani tato nová řeč jim nebyla srozumitelnější než předchozí. Avšak některé výrazy, jichž domorodec použil, byly Glenarvanovi nápadné. Zdálo se mu, že jsou ze španělštiny, z níž znal několik běžnějších slov. "Espaňol?" otázal se.
Patagonec přikývl hlavou, což je u většiny národů projevem přitakání.
"Vida," řekl major, "teď se bude moci uplatnit náš přítel Paganel Ještě štěstí, že se naučil španělsky!" Zavolali Paganela. Ten ihned přispěchal a pozdravil Patagonce se zdvořilostí vpravdě francouzskou, ačkoliv domorodec jí nepochybně vůbec nerozuměl. Vysvětlili učenému zeměpisci, oč jde. '99, "Výborně," řekl Paganel. A otevřev široce ústa, aby lépe vyslovoval, pravil: "Vos sois um homem de bem! *)" Domorodec napjatě poslouchal a nic neříkal. "Nerozumí," řekl zeměpisec. "Asi máte špatný přízvuk," odtušil major. "Jistě. Zatracený přízvuk!" A Paganel opakoval svou poklonu ještě jednou. Leč se stejným neúspěchem.
"Začněme jinak," řekl a úplně pomalu vyslovil tato slova: *') ,Jste hodný člověk. (Pozn. aut.)
"Sem duvida, um Patagao? *)" Oslovený však mlčel jako předtím. "Dizeime! )" dodal Paganel. Ani teď Patagonec neodpověděl.
"Vos comprieideis? *)" zakřičel Paganel tak hlasitě, že si málem strhal hlasivky. Bylo zřejmé, že Indián nerozumí, protože odpověděl, ovšem španělsky: ,IVo comprendo. * * * *)" Nyní zase žasl Paganel a prudce si stahoval brýle s čela na oči, jak to mívají ve zvyku rozčilení lidé. "Ať visím," řekl, "jestli z toho zatraceného nářečí rozumím jediné slovo! To je jistě araukánština!" "Ale ne," odpověděl Glenarvan, "ten člověk vám odpověděl španělsky." A obrátiv se k Patagonci, opakoval: "Espaňol?" "Si, si,*)" přitakal domorodec. Paganelovo překvapení se měnilo v krajní úžas. Major a Glenarvan se na sebe po očku podívali. "Poslyšte, učený příteli,"" řekl major a na rtech mu pohrával lehký úsměv, "ne- provedl jste zase nějakou tu roztržitost, na něž máte, jak se zdá, zvláštní monopol?" "Cože?" ozval se zeměpisec a nastražil sluch.
"Ovšem! Je přece zřejmé, že Patagonec mluví španělsky. .." "On?" "Právě že on! Nenaučil jste se snad náhodou jiné řeči v domnění, že se učíte.." Mac Nabbs nedokončil. Mocné učencovo "dovolte", doprovázené povytažením ramenou, ho zarazilo. "Majore, zacházíte trochu daleko," řekl Paganel suše. "Vždyť mu nerozumíte!" odpověděl Mac Nabbs.
"Nerozumím, ale protože ten domorodec mluví špatně!" odsekl zeměpisec, který se začínal zlobit. "Tak on mluví špatně, protože vy mu nerozumíte," odtušil klidně major. "Mac Nabbsi," řekl nyní Glenarvan, "to je nepřijatelná domněnka. Přese všechnu roztržitost našeho přítele Paganela nelze přece předpokládat, že by to šlo až tak daleko, aby se učil jednomu jazyku místo druhého!" "Vysvětlete mi tedy, milý Edvarde, nebo spíše vy, můj počestný Paganele, co se tu děje?" *') Bezpochyby Patagonec? (Pozn. aut.)
) Odpovězte! (Pozn. aut.)
* "Rozumíte? (Pozn. aut.)
) Nerozumím. (Pozn. aut.J * Ano, ano. (Pozn. aut.)
"Nic nebudu vysvětlovat," odpověděl Paganel, "předložím důkazy. Zde je kniha, z níž se denně cvičím ve španělštině! Prohlédněte si ji, majore, a uvidíte, zdali vám něco namlouvám!" Po těch slovech začal Paganel hrabat ve svých nesčetných kapsách. Po několika- minutovém hledání z nich vytáhl velmi ošuntělý svazek a sebejistě jej ukazoval. Major knihu vzal a prohlížel ji.
"Hm, co je to za dílo." otázal se.
"To jsou Lusovci," odpověděl Paganel, "nádherná epopej, která.." "Lusovci!" zvolal Glenarvan.
"Ano, milý příteli, Lusovci od velkého Camoése"), přesně tak!" "Camoés," opakoval Glenarvan, "vždyť Camoés je, nešťastný příteli, Portuga- lec! Vy se tedy už šest neděl učíte portugalsky!" "Camoés! Lusovci! Portugalsky!." Paganel ze sebe nemohl víc vypravit. Oči se mu pod brýlemi zamžily, zatímco k jeho uším dolehl hurónský smích všech jeho druhů. Patagonec nepohnul ani brvou. Trpělivě čekal, až se vysvětlí příhoda, která mu byla naprosto nesrozumitelná. "Ach, já hlupák, já blázen!" řekl konečně Paganel. "Cože, tak je to tedy? Není to žádný žert? To že jsem já udělal? Ale to je změtení jazyků jako v Babylóně!.
Ach přátelé, přátelé, jet do Indie, a dojet do Chile, učit se španělsky, a naučit se portugalsky, to je trochu silné, a bude-li to tak pokračovat, pak se mi jednoho krás- ného dne stane, že vyhodím z okna sám sebe místo svého doutníku!" Při těchto Paganelových poznámkách nad vlastním přehmatem, při pohle- ') Camoés (1525-1580) -, velký portugalský ostrov, který ve svých Lusovcích zvěčnil slávu objevů mořeplavce Vaska da Gamy. '102, du na jeho komické rozčarování nebylo možno zůstat vážným. Ostatně -, sám šel pří- kladem napřed a smál se. "Jen se smějte, přátelé," říkal, "jen se srdečně smějte! Nikdo z vás se mi nemůže vysmát tolik jako já sám sobě!" A po těch slovech vybuchl v takový smích, jaký předtím sotva kdy zazněl z úst učence. "Ovšem bez tlumočníka jsme tak jako tak," řekl major. "Jen žádný strach," odpověděl Paganel, "portugalština a španělština jsou si tak podobné, že jsem si je spletl. Ale tato podobnost mi pomůže, abych rychle opravil svůj omyl, a zanedlouho pak tomu šlechetnému Patagonci už poděkuji v ja- zyku, kterým tak dobře mluví." Paganel měl pravdu, protože za okamžik mohl s domorodcem vyměnit několik slov. Dověděl se také, že Patagonec se jmenuje Thalkáv, což v araukánštině zna- mená "Hřímající". Za toto jméno patrně děkoval svému umění v zacházení s puškou.
Zvláště se však Glenarvan radoval z toho, že Patagonec byl povoláním prů- vodce v pampách. Toto setkání bylo tak velkým dílem štěstěny, že úspěch celé vý- pravy se už zdál skutečností a nikdo nepochyboval o záchraně kapitána Granta. Zatím se cestovatelé i Patagonec vrátili k Robertovi. Robert vztahoval k do- morodci paže a ten mu beze slova položil ruku na hlavu. Prohlédl chlapce a ohmatal jeho pohmožděné údy. Pak s úsměvem došel natrhat na březích říčky hrst divokého celeru a třel jím raněného po celém těle. Při této masáži, prováděné s neskonalou jemností, cítil chlapec, jak se mu vracejí síly, a bylo zřejmé, že po několikahodinovém odpočinku se úplně zotaví. Bylo tedy rozhodnuto, že zbytek dne i celou noc stráví výprava v táboře.
Nehledě k tomu, že musili rozřešit ještě dvě důležité otázky týkající se potravy '103, a dopravních prostředků: naši přátelé neměli ani jídlo, ani mezky. Naštěstí zde byl Thalkáv. Tento průvodce, zvyklý doprovázet cestující podél patagonských hranic, patřil k nejzkušenějším baqueanům kraje a nabídl se Glenarvanovi, že obstará všechno, co jeho oddílu chybí. Řekl mu, že jej dovede do indiánské "tol- derie", tábora vzdáleného odtud nanejvýše čtyři míle, kde je všechno, co výprava potřebuje. Tuto nabídku učinil zpola pomocí posunků, zpola pomocí španělských slov, jež se Paganelovi podařilo pochopit. Nabídka byla přijata. Glenarvan a jeho učený přítel se ihned rozloučili se svými druhy a pod vedením Patagonce se vydali proti proudu říčky. Šli rychle půldruhé hodiny a musili dělat dlouhé kroky, aby stačili obrovitému Thalkávovi. Celý tento andský kraj byl krásný a neobyčejně úrodný. Tučné pastviny střídaly jedna druhou a byly by snadno uživily stotisícovou armádu přežvýkavcú. Rozsáhlé rybníky, spojené mezi sebou spletitou sítí říček, zásobovaly zelené pláně vláhou. Na vodě se rozmarně projížděly labutě s černou hlavou a soupeřily o panství nad vodní říší s nesčetnými pštrosy, prohánějícími se po okolních llanos. Ptačí svět zde hýřil a hlučel a jeho rozmanitost byla podivuhodná. Šedivé hrdličky s bíle pruhovaným peřím a žlutí vrabci "kardinálové" vypadali na větvích stromu jako živé květy, poštovní holubi přelétávali pláně, kdežto opeřená vrabčí cháska, "chingolos", "hilgueros" a "monjitas", se střelhbitě pronásledovala a naplňovala vzduch pronikavým křikem. Jacques Paganel nevycházel z obdivu. Z úst se mu bez ustání drala všemožná citoslovce. PatagonCe to nadmíru udivovalo, protože on pokládal za zcela přirozené, že ve vzduchu jsou ptáci, na rybnících labutě a v prériích tráva. Učenec nelitoval svého výletu ani jeho délky. Zdálo se mu, že teprve vyšli, a zatím už se před nimi vynořil indiánský tábor. Tolderia se rozkládala v údolí mezi dvěma andskými stěnami. V chýších sple- tených z větví žilo zde na třicet kočovných domorodců, pastevců velikých stád dobytka: krav, ovcí, býků a koní. S nimi putovali Indiáni z jedné pastviny na druhou a pro jejich čtyřnohé hodovníky byl vždycky prostřen bohatý stůl. Domorodci patřili k rase smíšené z andských Peruánců, Araukánců, Pehuenčú a Auků; byli olivové pleti, středního vzrůstu, statných postav, měli nízké čelo a téměř kulatý obličej s úzkými rty a s vysedlými lícními kostmi. Jejich rysy byly zženštilé a tváře lhostejné. Antropolog by na nich byl nenalezl znaky čisté rasy: Byli to tedy celkem nezajímaví domorodci. Ale Glenarvanovi šlo o jejich stáda, ne o ně. A když měli stáda, nepřál si nic dalšího.
Thalkáv se ujal vyjednávání. Nebylo dlouhé. Za sedm argentinských koníků s úplným postrojem, za sto liber "charqui" čili sušeného masa, za několik měr rýže a za kožené měchy na vodu přijali Indiáni, přestože by byli dali přednost vínu nebo rumu, dvacet uncí zlata, jehož cenu výborně znali. Glenarvan chtěl koupit ještě osmého koně pro Patagonce, ale ten mu dal na srozuměnou, že by to bylo zbytečné. .. Když byl obchod uzavřen, rozloučil se Glenarvan se svými novými "dodava- teli", máme-li užít slov Paganelových, a za necelou půlhodinu se vrátil do tábora. '104, Jeho příchod byl přivítán s jásotem, který však Glenarvan podle zásluhy přikládal potravinám a koním. Každý se s chutí najedl. Robert si také vzal několik soust.
Síly se mu už skoro úplně vrátily.
Zbytek dne strávili v naprostém klidu. Mluvili o všem možném, o svých nejdraž- ších, kteří s nimi nebyli, o Duncanu, o kapitánu Johnu Manglesovi, o jeho sta- tečném mužstvu, o Harrym Grantovi, o tom, že kapitán snad není již daleko odtud. A Paganel byl neustále s Indiánem. Stal se Thalkávovým stínem. Byl u vytržení, že vidí skutečného Patagonce, vedle něhož sám vypadal jako trpaslík; vždyť Thalkáv mohl téměř soupeřit s římským císařem Maximinem"), s tímto obrem vysokým osm stop! Zasypával vážného Indiána španělskými větami a Thalkáv se tomu nebránil.
Zeměpisec se učil, ale tentokrát bez knihy. Hláskoval slova rezonujísí mu v hrdle, na jazyku i na patře. "Když nepochytím správný přízvuk," říkal majorovi, "nebude to má vina! Ale kdo by byl řekl, že se jednoho dne budu učit španělsky od Patagonce?" ") Gaius Julius Verus Maximinus (235-238) -, římský císař; byl znám svou vysokou postavou. ...
