... ... KAPITOLA XIX. DEVATENÁCTÁ, RUDÍ VLCI. ... Nadešla noc. Bylo novoluní, kdy je měsíc neviditelný pro všechny pozemšťany.
Jenom nejasná záře hvězd osvětlovala pláň. Na obzoru se v husté mlze ztrácela sou- hvězdí zvířetníku. Vody Guamini nehlučně plynuly jako dlouhý pruh oleje, stékající po mramorové desce. Ptáci, čtyřnožci i plazi odpočívali po denní únavě a nad nesmír- ným územím pamp se rozkládalo ticho pustiny. Glenarvan, Robert a Thalkáv podlehli zákonu přírody. Spali na husté vrstvě vojtěšky hlubokým spánkem. I koně podlehli únavě a spali vleže. Jenom Thauka, skutečný čistokrevný kůň, ušlechtilý v odpočinku právě tak jako v běhu, spal stoje se strnulýma nohama, připraven vyrazit na sebemenší pánovo znamení. V ohradě panoval naprostý klid a uhlíky nočního ohně, pozvolna dohasínající, vrhaly do tiché temnoty poslední záblesky. A přece se kolem desáté hodiny Indián po krátkém spánku probudil. Jeho zrak se zpod svraštělého obočí upíral do tmy a sluch naslouchal zvukům z pláně. Zřejmě se snažil postřehnout nějaký nepozorovatelný zvuk. Po chvíli se rozhostil na jeho tváři, obvykle tak klidné, jakýsi nepokoj. Zjistil snad, že se blíží potulní Indiáni nebo že se sem plíží jaguáři, vodní tygři či jiná nebezpečná zvířata, o něž není v blízkosti řek nouze? Tato domněnka se mu patrně zdála nejpravděpodob- nější, protože vrhl spěšný pohled na palivo složené v ohradě a jeho nepokoj ještě vzrostl. Vždyť všechno suché stelivo z alfafar by se rychle spálilo a nemohlo by na- dlouho zadržet dravou zvěř. Za těchto okolností Thalkávovi nezbývalo než vyčkat, co se bude dít, a on také čekal, polosedě, s hlavou v dlaních, s lokty opřenými o kolena a s nehybným zrakem, tedy v pozici člověka, kterého náhlý úlek vytrhl ze spánku. Minula hodina. Každý jiný by se na Thalkávově místě upokojil okolním klidem a znovu by ulehl. Avšak tam, kde by cizinec netušil nic podezřelého, ostré smysly a vrozený instinkt Indiánův vycítily, že se blíží nebezpečí. Zatímco napjatě poslouchal a číhal, jeho kůň tlumeně zaržál a zavětřil směrem ke vchodu do ramady. Patagonec vyskočil.
"Thauka ucítil nepřítele," řekl. Ticho vůkol ještě bylo, klid však již nikoliv. Thalkáv zahlédl, jak se v trsech kyrra-mammelu nehlučně pohybují nějaké stíny. Tu a tam zasvitly ohnivé body, které se míhaly všemi směry, pohasínaly a znovu se rozsvěcovaly. Vypadalo to jako tanec fantastických lampiónů na hladině nesmírné bažiny. Cizinec by tato světélka nepochybně pokládal za světlušky, jež za tmy svítí na nesčetných místech pamp, ale Thalkáv se nedal mýlit. Pochopil, o jaké nepřátele jde. Nabil si pušku a postavil se na stráž u prvních kolů ohrady. 131, Nečekal dlouho. Pampou se rozlehla zvláštní směsice štěkání a vytí. Odpověděl na ně výstřelem z pušky, po němž se ozval strašlivý jek celého sta zvířat. Glenarvan a Robert se ihned probudili a vyskočili.
"Co se děje?" otázal se mladý Grant.
"Indiáni?" ptal se Glenarvan.
"Ne," odpověděl Thalkáv, "aguary." Robert se podíval na Glenarvana.
"Aguary?" řekl.
"Ano," přisvědčil Glenarvan, "rudí vlci z pamp." Oba dva uchopili zbraně a přidružili se k Indiánovi. Ten ukázal do pláně, odkud bylo slyšet příšerné vytí. Robert bezděčně o krok ucouvl.
"Nebojíš se vlků, chlapče?" otázal se ho Glenarvan.
"Ne, mylorde," odpověděl Robert pevným hlasem. "S vámi se vůbec ničeho nebojím." "To je dobře. Aguary nejsou příliš nebezpečné šelmy, a kdyby jich nebylo tolik, ani bych si jich nevšímal!" "To nevadí!" dodal Robert. "Máme dobré zbraně, ať tedy přijdou!" "A přivítáme je, jak se patří!" Glenarvan chtěl těmito slovy hocha uklidnit, ale přesto měl jisté obavy, když pomyslil na smečku dravců běsnících venku ve tmě. Možná že jich tam bylo na sta, a tři muži, byť sebelépe ozbrojeni, nemohli proti takovému množství s úspěchem bojovat. Když Patagonec pronesl slovo "aguara", poznal Glenarvan okamžitě jméno, které dali rudému vlku Indiáni z pampy. Tento dravec, zvaný přírodopisci Canis jubatus, je vysoký jako větší pes a hlavu má jako liška. Srst má skořicově rudou a na hřbetě mu vlaje černá hříva, která se táhne po celé páteři. Je to zvíře velice hbité a silné. Obvykle žije v bažinatých místech a vodní zvěř dovede pronásledovat i na vodě. V noci vychází ze svých doupat na lov, kdežto ve dne spí. Obyvatelé estancií, kde se chová dobytek, se těchto vlků obávají, protože aguary se z hladu vrhají i na velké kusy a dovedou napáchat značné škody. Osamocená aguára není ne- bezpečná, ale zcela jinak je tomu, jde-li o velký počet těchto hladových zvířat; ta jsou nebezpečnější než nějaký kuguár nebo jaguár, na něhož je možno přímo zaútočit. A podle vytí rozléhajícího se pampou, podle množství stínů poskakujících v pláni nemohl být Glenarvan na pochybách o početnosti rudých vlků; kteří se shro- máždili na břehu řeky Guamini. Dravá zvířata zde ucítila bezpečnou kořist, maso koní a maso lidí, a žádný z těch vlků se nechtěl vracet do doupěte bez svého podílu. Situace byla tedy více než povážlivá.
Kruh vlků se zatím pomalu zužoval. Probuzení koně projevovali známky nej- vyššího děsu. Jenom Thauka hrabal nohou, snažil se přetrhnout oprátku a byl připra- ven vyrazit ven. Jeho pán jej dokázal uklidňovat jenom nepřetržitým hvízdáním.
Glenarvan a Robert se postavili tak, aby mohli bránit vchod do ramady. Měli '132, nabité karabiny a chystali se vypálit do prvé řady aguar, když tu Thalkáv sklonil hlavně jejich zbraní. "Co chce Thalkáv?" zeptal se Robert.
"Nechce, abychom stříleli!" odvětil Glenarvan.
"Proč?" "Snad myslí, že není ještě vhodná chvíle!" Ale Indián tak nejednal z tohoto důvodu, nýbrž z důvodu mnohem vážnějšího, který Glenarvan pochopil, když Thalkáv pozvedl svůj růžek na prach, obrátil jej a ukázal, že je téměř prázdný. "Co tedy?" řekl Robert.
"Co! Musíme šetřit střelivem. Dnešní lov nám přišel draho a máme velmi málo olova i prachu. Zbývá nám jenom dvacet ran!" Chlapec neodpověděl.
"Bojíš se, Roberte?" "Ne," my lorde. "To je dobře, hochu!" V tom okamžiku třeskl nový výstřel. Thalkáv skolil jednoho příliš odvážného nepřítele. Vlci, kteří se blížili v sevřených řadách, ucouvli a seskupili se sto kroků ,od ohrady. Vzápětí zaujal Glenarvan na Indiánův pokyn jeho místo. Thalkáv rychle po- sbíral stelivo, trávu a prostě všechny hořlavé látky v ramadě, nakupil je u vchodu a hodil mezi ně jeden žhavý uhlík. Po chvíli zaplápolala na temném pozadí nebe záclona plamenů a v jejích trhlinách se objevila pláň prudce ozářená míhavými záblesky ohně. Glenarvan mohl teď odhadnout, jak nesčetné je množství zvířat, proti nimž se měli bránit. Nikdo z nich ještě neviděl tolik vlků pohromadě, tak roz- zuřených hladem. Ohnivá závora, kterou proti nim nyní vztyčil Thalkáv, ještě zdvojnásobila jejich zuřivost. Chtě nechtě musili se vlci zastavit. Přesto se někteří z nich přiblížili až k plamenům a popálili si tlapy. Čas od času bylo třeba nového výstřelu, aby se vyjící smečka zastavila. Za hodinu leželo v trávě patnáct mrtvol. Obležení nebyli nyní už v tak nebezpečném postavení; pokud měli střelivo a pokud se u vchodu do ramady zdvíhala ohnivá závora, nemusili se bát vpádu. Co ale potom, co počít, až všechny tyto prostředky, jimiž odráželi smečku vlků, dojdou? Glenarvan pohlédl na Roberta a cítil, jak se mu svírá srdce. Na sebe úplně zapomněl a myslil jenom na toto dítě, které projevovalo takovou odvahu; neobyčej- nou na jeho věk. Robert byl bledý, ale nespouštěl ruku ze zbraně a pevně čekal na útok rozdrážděných vlků. Glenarvan však mezitím chladnokrevně zvážil situaci a rozhodl se s ní skoncovat.
Za hodinu, řekl si, nebudeme mít ani, prach, ani olovo, ani oheň. Nesmíme tedy čekat s rozhodnutím až do té doby. Obrátil se na Thalkáva, a sbíraje v paměti těch několik španělských slov, která znal, rozpředl s Indiánem rozmluvu, častokrát přerušovanou výstřely. 133, Oba muži se dorozumívali jenom s velkou námahou. Glenarvan naštěstí znal zvyky rudých vlků. Jinak by byl sotva dokázal pochopit slova a posunky Pata- goncovy. Přesto uplynulo čtvrt hodiny, než mohl Robertovi přeložit Thalkávovu od- pověď. Glenarvan se totiž Indiána tázal, co soudí o jejich téměř beznadějném postavení. "A co odpověděl?" zeptal se Robert Grant.
"Řekl, že za každou cenu se musíme udržet do svítání. Auara vychází jenom v noci a ráno se vrací zase do brlohu. Je to noční vlk, zbabělé zvíře, které se bojí denního světla, čtyřnohá sova." "Budeme se tedy bránit až do svítání!" "Ano, chlapče a to nožem až to nebude možné puškou. Thalkáv už jim byl příkladem, a když se jeden vlk přiblížil až k plamenům, dlouhá Patagoncova ruka, ozbrojená nožem, napřáhla se přes plameny a vynořila se zpět zbrocená krví. Mezitím již začínaly chybět obranné prostředky. Kolem druhé hodiny ranní hodil Thalkáv do ohně poslední náruč paliva a obleženým zbývalo už jenom pět ran. Glenarvan se kolem sebe bolestně rozhlížel.
Pomyslil na hocha, který tu s ním byl, na své druhy, na všechny své nejbližší.
Robert nic neříkal. Snad se jeho dúvěřivé mysli nezdálo nebezpečí tak hrozivé.
Glenarvan však myslil na nebezpečí místo něho a představoval si, jak strašlivý a nyní nevyhnutelný konec je čeká: být roztrhán zaživa! Nemohl již ovládnout své pohnutí. Přitáhl hocha k sobě, přivinul jej k srdci a přitiskl mu rty na čelo, zatímco z očí mu bezděčně vytryskly slzy. Robert se na něho podíval s úsměvem.
"Já se nebojím!" řekl.
134, "Ne, chlapče, ne," odpověděl Glenarvan, "a máš pravdu. Za dvě hodiny se rozední a my budeme zachráněni! -, Výborně, Thalkáve, výborně, můj statečný Patagonče!" zvolal ve chvíli, kdy Indián zabil pažbou dvě velká zvířata, která se snažila přeskočit planoucí závoru. Avšak v té chvíli spatřil ve slábnoucí záři ohně smečku aguar, která postupovala v sevřených řadách na ramadu. Blížilo se rozuzlení tohoto krvavého dramatu. Oheň pozvolna dohasínal, protože došlo palivo. Plamen byl stále nižší. Pláň, až dosud osvětlená, nořila se opět do tmy a ve tmě se znovu objevovaly světélkující oči rudých vlků. Ještě několik minut a celá horda se vřítí do ohrady. Thalkáv naposledy vypálil z karabiny, skolil dalšího nepřítele, a protože mu došlo střelivo, zkřížil paže na prsou. Sklonil hlavu. Zdálo se, že mlčky přemýšlí.
Hledal nějaký smělý, nemožný, nesmyslný prostředek. jak zahnat lítou smečku?
Glenarvan se ho neodvažoval ptát.
Tu však změnili vlci své útočné seskupení. Zdálo se, že se vzdalují, a jejich vytí, dosud tak ohlušující, náhle ustalo. Na pláni se rozhostilo ponuré ticho.
"Odcházejí!" řekl Robert.
"Snad," odpověděl Glenarvan, který pozorně naslouchal zvukům zvenčí. Thalkáv, který uhodl jeho myšlenky, zavrtěl hlavou. Věděl dobře, že dravci nikdy neopustí jistou kořist, dokud je den nezažene do jejich temných děr. Nepřítel však zcela zřejmě změnil taktiku.
Už se nepokoušel prorazit vchodem ramady, ale jeho nové útoky měly nebez- pečí ještě zvětšit. Agrrary se vzdaly pokusú proniknout vchodem, který byl tak úporně bráněn železem a ohněm, obešly ramadu a společným náporem se ji snažily ztéci z druhé strany. Obležení záhy uslyšeli, jak se jejich drápy zadírají do poloshnilého dřeva.
Mezi rozviklanými kůly se již objevovaly jejich silné tlapy a zkrvavené tlamy.
Poplašení koně přetrhli oprátky a v šílené hrůze běhali kolem ohrady.
Glenarvan uchopil chlapce do náruče, aby jej bránil až do poslední chvíle.
Snad pomýšlel i na nějaký nemožný útěk, snad se chtěl vrhnout ven, když jeho zrak padl na Indiána. Thalkáv chvíli přecházel kolem ramady jako divoká šelma, pak náhle při- stoupil k svému koni, který- se chvěl netrpělivostí, a začal ho pečlivě sedlat, ne- opomenuv jediný řemínek ani jedinou přezku. Zdálo se, že se již nestará o vytí, které ještě zesílilo. Glenarvan ho pozoroval s krajním úděsem.
"Opouští nás!" zvolal, vida, jak Thalkáv uchopil uzdu jako jezdec, který se chce vyšvihnout do sedla. "To on neudělá!" Opravdu, Indián se chystal nikoliv opustit, ale zachránit své přátele vlastní obětí.
Thauka byl připraven. Hryzal udidla, vzpínal se, jeho ušlechtile planoucí oči se leskly. Porozuměl svému pánovi.
'135, Ve chvíli, kdy se Indián chytil hřívy svého koně, uchopil Glenarvan třesoucí se rukou jeho paži. "Odjíždíš?" řekl a ukázal na pláň nyní volnou.
"Ano," řekl Indián, který porozuměl posunku svého druha. Pak dodal několik španělských slov, jež znamenala: "Thauka! Dobrý kůň! Rychlý! Vlci poběží za ním." "Ach! Thalkáve!" zvolal Glenarvan "Rychle, rychle!" odpověděl Indián, zatímco Glenarvan chvějícím se hlasem vysvětloval Robertovi: -, "Roberte, chlapče, slyšíš? Chce se pro nás obětovat! Chce vyrazit do pampy a strhnout krvelačnost vlků na sebe!" '136, "Příteli Thalkáve, odpověděl Robert a vrhl se Patagonci k nohám, "příteli Thalkáve, neopouštěj nás!" "Ne, řekl Glenarvan, "neopustí nás. A obrátil se k Indiánovi.
"Odjeďme společně, navrhl a ukázal na zděšené koně tisknoucí se ke kůlům. "Ne." odporoval Indián, jemuž byl jasný smysl těchto slov. "Špatná zvířata. Bázlivá. Thauka dobrý kůň." "Tak dobrá!" řekl Glenarvan.
"Thalkáv tě neopustí, Roberte! Ukázal mi, co mám dělat! Pojedu já! On zůstane s tebou." Pak uchopil Thauku za uzdu a dodal: "Já pojedu!" "Ne, odpověděl klidně Patagonec. "Já pojedu, povídám," zvolal Glenarvan a vytrhl mu uzdu z rukou. "Já! Za- chraň toho chlapce! Svěřuji ti ho, Thalkáve!" Glenarvan v rozčilení splétal slova anglická se španělskými. Co však záleželo na jazyku! Za takových strašlivých okamžiků říká posunek vše a lidé se rychle dorozumívají. Ale Thalkáv odporoval. Spor se protahoval a nebezpečí vzrůstalo každou vte- řinou. Ohlodané kůly již povolovaly pod vlčími tesáky a drápy.
Ani Glenarvan, ani Thalkáv nechtěli zřejmě ustoupit. Indián odvedl Glenar- vana ke vchodu do ohrady a ukazoval mu, že na pláni není jediný vlk. Svým pla- menným jazykem mu vysvětloval, že se nesmí ztrácet ani okamžik, že nezdaří-li se manévr, budou ve větším nebezpečí ti, kteří zůstanou v ohradě, že konečně jenom on zná Thauku natolik, aby mohl využít jeho lehkosti a rychlosti pro společnou záchranu. Glenarvan však zarputile trval na svém úmyslu obětovat se, když byl náhle prudce sražen stranou. Thauka se vzepjal. Vztyčil se na zadních nohou a sko- kem se přenesl jako splašený přes ohnivou závoru a kupu mrtvol, zatímco dětský hlas volal: "Thauka nás zachrání, my lorde." A Glenarvan s Thalkávem neměli takřka ani čas postřehnout Roberta; který se držel Thauky za hřívu a mizel s ním ve tmě. "Roberte, nešťastníče zvolal Glenarvan. Ale jeho slova nemohl slyšet ani sám Indián. Rozlehlo se děsné vytí. Rudí vlci se vrhli za koněm a závratnou rychlostí prchali k západu. Thalkáv a Glenarvan vyběhli z ramady. Pláň již byla opět zcela klidná a oni stěží viděli, jak se v dálce v noční tmě vlní pohybující se čára. Glenarvan klesl zoufale, zdrceně na zem a sepjal ruce. Hleděl na Thalkáva.
Indián se usmíval klidně jako vždy.
"Thauka dobrý kůň! Statečný chlapec! Zachrání se!" opakoval a pokyvoval hlavou. "A když spadne?" řekl Glenarvan.
"Nespadne!" '137, Přes Thalkávovo ubezpečení strávil lord zbytek noci v hrozných úzkostech. Chtěl se rozjet za Robertem a hledat jej, ale Indián ho zadržel. Vysvětlil mu, že koně by ho nemohli dostihnout, že Thauka jistě nechal nepřátele daleko za sebou, že by ho ne- mohli ve tmě najít a že je nutno vyčkat svítání, aby se pak mohli vydat za Robertem. Ve čtyři hodiny ráno se začalo rozednívat. Husté mlhy na obzoru se záhy zbarvily bledou září. Po pláni se prostřela jiskřivá rosa a vysoké trávy se zachvěly v jitřním vánku. Nadešel čas k odjezdu.
"Vzhůru," řekl Indián. Glenarvan neodpověděl, ale vyšvihl se naRobertova koně.Vzápětí cválali oba jezdci k západu a vraceli se tak po přímé čáře, z níž se jejich druhové neměli odchýlit. Hodinu tak ujížděli závratnou rychlostí, vyhlíželi Roberta a na každém kroku trnuli, nespatří-li na zemi jeho zkrvavenou mrtvolu. Glenarvan drásal boky svého koně ostruhami. Konečně zaslechli střelbu z pušky, pravidelně se opakující výstřely signálú. "To jsou oni," zvolal Glenarvan. Thalkáv i on pobídli koně k ještě rychlejšímu běhu a za několik okamžiků dorazili k Paganelovu oddílu. Z Glenarvanova hrdla se vydral výkřik. Byl s nimi Robert, živ a zdráv, na nádherném Thaukovi, který při spatření svého pána ra- dostně ržál. "Mé dítě, mé dítě zvolal Glenarvan s nevýslovnou láskou. A Robert i on seskočili na zem a vrhli se jeden druhému do náruče. Statečného syna kapitána Granta pak přitiskl na svou hruď také indián. "Žije! Žije!" vykřikl Glenarvan.
"Ano,odpověděl Robert, "a díky Thaukovi '138, Indián nečekal na tato uznalá slova díků jeho koni a už s ním hovořil a objímal ho, jako kdyby v žilách ušlechtilého zvířete proudila lidská krev. Potom se obrátil k Paganelovi a ukázal na Roberta: "Hrdina!" A dodal metaforu, jíž se v indiánském jazyku označuje odvaha: "Ostruhy se mu nezachvěly." Glenarvan zatím znovu objal Roberta a tázal se ho: "Proč si, chlapče nenechal na Thalkavovi nebo na mně tento poslední pokus o tvou záchranu?" "Mylorde," odpověděl chlapec hlasem plným vděčnosti, "což to nebyla moje povinnost, abych se obětoval? Thalkáv mi už zachránil život! A vy, vy jej zachráníte mému otci. ...
