×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Děti kapitána Granta - Jules Verne, KAPITOLA XIV. ČTRNÁCTÁ, SPÁSONOSNÝ VÝSTŘEL

KAPITOLA XIV. ČTRNÁCTÁ, SPÁSONOSNÝ VÝSTŘEL. ... Východní svah Kordiller tvoří táhlá úbočí, jež nepozorovatelně přecházejí do roviny, a na té se část masívu tak náhle zastavila. Byla to zcela jiná krajina s hustými travinami a nádhernými stromy. Nesčetné jabloně, které zde byly vysázeny už v době osidlování kraje, zářily zlatistým ovocem a tvořily opravdové háje. Byl to kus bohaté Normandie, přenesený do patagonských končin, a za všech jiných okolností by byl cestovatelův pohled zaražen tímto náhlým přechodem z pouště do oázy, ze zasněžených vrcholků do zelenajících se prérií, ze zimy do léta. Půda teď byla zase naprosto nehybná. Zemětřesení ustalo a podzemní síly přenesly svou ničivou sílu patrně jinam, protože pohoří And je vždycky v někte- rém místě v pohybu. Tentokrát byl otřes neobyčejně mocný. Obrysy pohoří byly zcela změněné. Nové panoráma vrcholků, hřebenů a štítů se rýsovalo na blankyt- ném pozadí nebe a průvodce v pampách by v něm marně hledal své známé orientační body. Nastával překrásný den. Sluneční paprsky, vzcházející ze svého vlhkého lože v Atlantiku, klouzaly po argentinských pláních a nořily se do vln Tichého oceánu. Bylo osm hodin ráno.

Díky majorovu ošetření přicházeli lord Glenarvan a jeho druhové pozvolna k vědomí. Všichni byli nárazem hluboce omráčeni, ale jinak zdrávi. Sestup s Kor- diller měli za sebou a byli by si mohli blahopřát, že jim příroda opatřila na svůj vrub takový dopravní prostředek, kdyby jeden z nich, ten nejslabší, dítě, Robert Grant, nemlčel k jejich volání. Každý měl odvážného chlapce rád, Paganel, který k němu zejména přilnul, i major, přes svoji lhostejnost, všichni, a obzvlášť Glenarvan. Když se dověděl o Robertově zmizení, byl zdrcen. Představoval si, jak ubohý hoch leží v hlubinách kterési propasti a marně volá toho, jejž nazýval svým druhým otcem. "Přátelé, přátelé," říkal, stěží zadržuje slzy, "musíme ho najít, musíme ho najít! Nemůžeme ho přece opustit! Každé údolí, každou strž, každou propast mu- síme dokonale prohledat! Přivážete mě na provaz! Spustíte mě dolů! Chci to, slyšíte, chci! Kéž je Robert ještě živ! Jak bychom se bez něho mohli odvážit vyhledat jeho otce a jakým právem bychom zachraňovali kapitána Granta, kdyby jeho záchrana měla stát život jeho dítěte!" Glenarvanovi druhové mlčky poslouchali. Cítili, že hledá v jejich očích zásvit naděje, a sklopili je. "Slyšeli jste?" pokračoval Glenarvan. "Vy mlčíte! Vy už nedoufáte, ani trochu nedoufáte!" Na okamžik zavládlo mlčení. Pak se ujal slova Mac Nabbs a řekl: '93, "Kdo z vás přátelé, si vzpomíná, v kterém okamžiku Robert zmizel?" Tato otázka zůstala bez odpovědi.

"Snad," pokračoval major, "mi tedy aspoň řeknete, vedle koho z vás se Robert při pádu nacházel?" "Vedle mne," odpověděl Wilson. ",Výborně! A dokdy si ho vedle sebe viděl? Upamatuj se, Mluv!" "Povím vše, nač se pamatuji," odpověděl Wilson. "Robert Grant se držel za trs lišejníku a byl vedle mne ještě necelé dvě minuty před nárazem, který ukončil náš pád." "Necelé dvě minuty! Rozvaž si to dobře, Wilsone, minuty se ti jistě zdály dlouhé! Nemýlíš se?" "Myslím, že ne. .. Je to tak. .. Necelé dvě minuty!" "Dobře!" řekl Mac Nabbs. "A Robert byl po tvé pravici nebo levici?" "Po levici. Pamatuji si, že jeho pončo mě šlehlo do tváře." "A na které straně jsi byl ty od nás?" "Také nalevo." - "Robert mohl tedy zmizet jenom tímto směrem," řekl major, a obrátiv se k horám, ukázal vpravo. "A ještě bych dodal, že vzhledem k době, která uplynula od jeho zmizení, musel chlapec zmizet ve výši asi dvou mil odtud. Tam ho musíme hledat, rozdělíme si tu oblast na několik částí a jistě ho tam najdeme." Nikdo už nepromluvil. Šest mužů vystoupilo po svahu Kordiller, rozestou- pilo se na rozličných výškách a zahájilo pátrání. Drželi se neustále vpravo od linie pádu, prohledávali sebemenší rozsedliny, sestupovali na dno strží, zčásti zavale- ných troskami masívu, a nejeden z nich nasadil vlastní život a vracel se s rozerva- nými šaty, se zkrvavenýma rukama a nohama. Celou tuto část And, kromě dvou či tří nepřístupných výšin, důkladně prohledávali několik hodin, aniž jediný z těch statečných lidí pomyslil na odpočinek. Marné úsilí. Hory přichystaly chlapci ne- toliko smrt, nýbrž i náhrobek z nějaké obrovské skály, která se nad ním navždy zavřela. Kolem jedné hodiny se Glenarvan a jeho druhové, utrmácení a zkrušení, opět shledali dole v údolí. Glenarvana se zmocnilo hluboké zoufalství. Sotva mluvil a z jeho rtů splývala jenom slova přerývaná povzdechy: "Ne, nepůjdu odtud! Nepůjdu odtud!" Každý chápal tuto tvrdošíjnost, která se změnila v utkvělou myšlenku, a ro- zuměl jí. "Vyčkejme," řekl Paganel,majorovi a Tomu Austinovi. "Odpočiňme si trochu a posilněme se. Potřebujeme to jak proto, abychom obnovili pátrání, tak i proto, abychom mohli pokračovat v cestě." "Ano," odpověděl Mac Nabbs, "a zůstaňme, protože Edvard chce zůstat! Doufá. Ale več doufá?" "Bůhví," řekl Tom Austin. "Nebohý Robert!" povzdechl Paganel, stíraje si slzu s oka.

'94, V údolí rostlo mnoho stromů. Major vyhlédl skupinu rohovníků a v jejich stínu si zřídili zatímní tábor. Několik pokrývek, zbraně, trochu sušeného masa a rýže, to bylo vše, co cestovatelům zbylo. Nedaleko tekla říčka a z té nabrali vodu, ještě zkalenou po dnešní katastrofě. Mulrady rozdělal v trávě oheň a zakrátko podával svému pánovi teplý posilňující nápoj: Ale Glenarvan jej odmítl a zůstal naprosto vysíleně ležet na svém ponču. Tak minul den. Nadešla noc, klidná a tichá jako noc předchozí. Zatímco jeho druhové nehybně leželi, ačkoli nespali, Glenarvan znovu vystoupil na svahy Kor- diller. Napjatě naslouchal, neustále doufaje, že k němu dolehne nějaké volání o pomoc. Vydal se daleko, vysoko a zcela sám, přikládal ucho k zemi, poslouchal, tlumil bušení vlastního srdce a volal zoufalým hlasem. Celou noc bloudil nešťastný lord v horách. Chvíli ho sledoval Paganel, chvíli zase major, oba připraveni pomoci mu na kluzkých hřebenech a na pokrajích pro- pastí, kam jej hnala jeho zbytečná nerozvážnost. Bezúspěšné však bylo všechno úsilí a na tisícerá volání "Roberte! Roberte!" odpovídala toliko ozvěna, opakující oplakávané chlapcovo jméno. Rozednilo se. Členové oddílu museli dojít pro Glenarvana až na vzdálené výšiny a odvést ho do tábora proti jeho vůli. Byl nesmírně zoufalý. Kdo by se byl odvážil mluvit o odchodu a navrhnout mu, aby výprava opustila to neblahé údolí? Ale potravin se nedostávalo. Zanedlouho by jistě nalezli argentinské průvodce, o nichž jim řekl mezkař, i koně, které potřebovalii na cestu pampami. Návrat by byl přinesl '95, víc nesnází než cesta vpřed. Nehledě k tomu, že Duncan je očekával na Atlantickém oceánu. Všechny závažné dúvody mluvily proti dalšímu otálení a odchod nemohl být ve všeobecném zájmu déle odkládán. Mac Nabbs se pokusil vytrhnout Glenarvana z jeho bolesti. Dlouho mluvil, aniž se zdálo, že ho jeho přítel vnímá. Glenarvan potřásal hlavou. Přece však se mu vydralo z úst několik slov-, "Odejít" řekl. "Ano, musíme odejít". "Ještě hodinu!" "Budiž, ještě hodinu," odpověděl klidný major. Když uplynula hodina, Glenarvan snažně prosil, aby mu byla povolena ještě další hodina. Jako odsouzenec prosící o prodloužení svého života. Tak tomu bylo až do samého poledne. Tehdy již Mac Nabbs na přání všech neotálel a řekl Glenarvanovi, že výprava musí jít dál a že na bezodkladném rozhodnutí závisí život jeho druhů. "Budiž! Budiž!" odpověděl Glenarvan. "Odejděme! Odejděme!" Při těch slovech se však jeho oči od Mac Nabbse odvrátily: pozoroval černý bod ve vzduchu. Náhle se jeho ruka vztáhla a zůstala nehybně napřažena jako zkamenělá. "Tam! Tam!" zvolal. "Hleďte! Hleďte!" Oči všech se pozvedly k nebi, ve směru, kterým tak naléhavě ukazoval. V té chvíli se už černý bod viditelně zvětšoval. Byl to pták kroužící v nezměrných výškách.

"Kondor," řekl Paganel. "Ano, kondor," opakoval Glenarvan. "Kdož ví? Blíží se! Snáší se! Počkejme!" Več Glenarvan doufal?. "Pomátl se, kdož ví?" řekl.

Paganel se nemýlil. Každým okamžikem bylo kondora lépe vidět. Tento velkolepý pták, kdysi uctívaný Inky, je králem jižních And. Dosahuje tam neobyčejné velikosti.

Má obrovskou sílu a mnohdy sráží do propasti i býky. Vrhá se na osamělé ovce, koně a telata v pláních a unáší je ve svých pařátech do závratných výšek. Nezřídka krouží dvacet tisíc stop nad zemí, tedy ve výškách pro člověka nedosažitelných. A odtud, ne- viditelný i nejostřejšímu zraku, zkoumá tento král vzduchu pronikavým pohledem širý kraj a rozeznává i nejmenší předměty tak jasně, že nad tím přírodopisci žasnou. Co spatřil tento kondor? Mrtvolu Roberta Granta?

"Kdož ví," opakoval Glenarvan, nespouštěje z něho zrak. Obrovský pták se blí- žil, letěl a zase se snášel rychlostí neživého tělesa při volném pádu. Zanedlouho začal kroužit v širokém okruhu necelých sto sáhů nad zemí. Všichni ho zřetelně viděli.

Měřil v rozpětí víc než patnáct stop. Jeho mohutná křídla ho nesla vzduchem takřka bez jediného pohybu, neboť velební ptáci mohou létat s velebným klidem, kdežto hmyz musí za vteřinu tisíckrát zakmitat křídly, aby se udržel ve vzduchu. Major a Wilson uchopili karabiny, avšak Glenarvan je pokynem zadržel.

Kondorúv krouživý let se zužoval kolem jakési nepřístupné výšiny na úbočí Kordiller, vzdálené od nich asi čtvrt míle. Snášel se závratnou rychlostí, otví- '96, raje a zavíraje své nebezpečné pařáty a potřásaje svým chrupavčitým hřebínkem. "Tam je to, tam," zvolal Glenarvan. Pak mu náhle bleskla hlavou myšlenka.

"Je-li Robert ještě živ!" zvolal se strašlivým výkřikem, "pak tento pták. Palte, přátelé, palte!" Bylo však příliš pozdě. Kondor zmizel za skalními útesy. Uplynula vteřina dlouhá jako věčnost. Pak se obrovský pták objevil s těžkým břemenem a na- máhavě se vznášel. Rozlehl se výkřik hrůzy. V kondorových pařátech viselo a kymá- celo se bezvládné tělo Roberta Granta. Pták ho držel za šaty a vznášel se s ním necelých sto padesát stop nad táborem. Zpozoroval cestovatele, a snaže se uprchnout se svou těžkou kořistí, mocnými rozmachy křídel rozrážel vzduchové vrstvy. '97, "Ať se Robertova mrtvola raději roztříští o skály," zvolal Glenarvan, "než aby.." Nedořekl, a uchopiv Wilsonovu karabinu, snažil se zalícit na kondora. Ale jeho ruka se chvěla. Nemohl pevně zamířit. Oči se mu kalily.

"Nechte to na mně," řekl major. A s klidným okem, s pevnou rukou, bez jediného hnutí mířil na ptáka. Kondor byl již na tři sta stop od něho. Nežli však major stiskl spoušť karabiny, rozlehl se údolím výstřel. Mezi dvěma čedičovými masívy se 'rozplynul bělavý obláček a kondor, zasažený do hlavy, klesal v pozvolných kruzích, zadržován velkými rozpjatými křídly jako padá- kem. Nepouštěl svou kořist a dosti zvolna dopadl na zem asi deset kroků od břehů potoka. "Za mnou! Za mnou!" zvolal Glenarvan.

A nepátraje, odkud přišel tento spásonosný výstřel, spěchal ke kondorovi. Jeho druhové běželi za ním. Když dorazili na místo, byl pták mrtev a Robertovo tělo bylo zakryto jeho širokými křídly. Glenarvan se k chlapci vrhl, vyprostil ho z ptačích pařátů, položil do trávy a přitiskl ucho k jeho hrudi. Nikdy se nevydral z lidských úst výkřik větší radosti než v okamžiku, kdy Glenarvan vstal. "Žije! Ještě žije!" opakoval.

Ve chvíli byl Robert svlečen a jeho tváře omyty studenou vodou. Hoch se pohnul, otevřel oči, rozhlédl se a vyslovil jenom těchto několik slov: Ach vy, mylorde. .. otče.." Glenarvan nebyl schopen odpovědi. Pohnutí ho přemohlo a on se slzami v očích poklekl k chlapci, který byl tak neuvěřitelným způsobem zachráněn.


 KAPITOLA XIV. ČTRNÁCTÁ,

 

 SPÁSONOSNÝ VÝSTŘEL.

...

 

 

 Východní svah Kordiller tvoří táhlá úbočí, jež nepozorovatelně přecházejí do

roviny, a na té se část masívu tak náhle zastavila. Byla to zcela jiná krajina s hustými

travinami a nádhernými stromy. Nesčetné jabloně, které zde byly vysázeny už

v době osidlování kraje, zářily zlatistým ovocem a tvořily opravdové háje. Byl to kus

bohaté Normandie, přenesený do patagonských končin, a za všech jiných okolností

by byl cestovatelův pohled zaražen tímto náhlým přechodem z pouště do oázy, ze

zasněžených vrcholků do zelenajících se prérií, ze zimy do léta.

 Půda teď byla zase naprosto nehybná. Zemětřesení ustalo a podzemní síly

přenesly svou ničivou sílu patrně jinam, protože pohoří And je vždycky v někte-

rém místě v pohybu. Tentokrát byl otřes neobyčejně mocný. Obrysy pohoří byly

zcela změněné. Nové panoráma vrcholků, hřebenů a štítů se rýsovalo na blankyt-

ném pozadí nebe a průvodce v pampách by v něm marně hledal své známé orientační

body.

 Nastával překrásný den. Sluneční paprsky, vzcházející ze svého vlhkého lože

v Atlantiku, klouzaly po argentinských pláních a nořily se do vln Tichého oceánu.

Bylo osm hodin ráno.

 Díky majorovu ošetření přicházeli lord Glenarvan a jeho druhové pozvolna

k vědomí. Všichni byli nárazem hluboce omráčeni, ale jinak zdrávi. Sestup s Kor-

diller měli za sebou a byli by si mohli blahopřát, že jim příroda opatřila na svůj

vrub takový dopravní prostředek, kdyby jeden z nich, ten nejslabší, dítě, Robert

Grant, nemlčel k jejich volání.

 Každý měl odvážného chlapce rád, Paganel, který k němu zejména přilnul,

i major, přes svoji lhostejnost, všichni, a obzvlášť Glenarvan. Když se dověděl

o Robertově zmizení, byl zdrcen. Představoval si, jak ubohý hoch leží v hlubinách

kterési propasti a marně volá toho, jejž nazýval svým druhým otcem.

 "Přátelé, přátelé," říkal, stěží zadržuje slzy, "musíme ho najít, musíme ho

najít! Nemůžeme ho přece opustit! Každé údolí, každou strž, každou propast mu-

síme dokonale prohledat! Přivážete mě na provaz! Spustíte mě dolů! Chci to, slyšíte,

chci! Kéž je Robert ještě živ! Jak bychom se bez něho mohli odvážit vyhledat

jeho otce a jakým právem bychom zachraňovali kapitána Granta, kdyby jeho

záchrana měla stát život jeho dítěte!"

 Glenarvanovi druhové mlčky poslouchali. Cítili, že hledá v jejich očích zásvit

naděje, a sklopili je.

 "Slyšeli jste?" pokračoval Glenarvan. "Vy mlčíte! Vy už nedoufáte, ani trochu

nedoufáte!"

 Na okamžik zavládlo mlčení. Pak se ujal slova Mac Nabbs a řekl:

'93,

 

 "Kdo z vás přátelé, si vzpomíná, v kterém okamžiku Robert zmizel?"

 Tato otázka zůstala bez odpovědi.

 "Snad," pokračoval major, "mi tedy aspoň řeknete, vedle koho z vás se Robert

 při pádu nacházel?"

 

 "Vedle mne," odpověděl Wilson.

 

 ",Výborně! A dokdy si ho vedle sebe viděl? Upamatuj se, Mluv!"

 "Povím vše, nač se pamatuji," odpověděl Wilson. "Robert Grant se držel

 za trs lišejníku a byl vedle mne ještě necelé dvě minuty před nárazem, který ukončil

 náš pád."

 "Necelé dvě minuty! Rozvaž si to dobře, Wilsone, minuty se ti jistě zdály

 dlouhé! Nemýlíš se?"

 "Myslím, že ne. .. Je to tak. .. Necelé dvě minuty!"

 

 "Dobře!" řekl Mac Nabbs. "A Robert byl po tvé pravici nebo levici?"

 

 "Po levici. Pamatuji si, že jeho pončo mě šlehlo do tváře."

 

 "A na které straně jsi byl ty od nás?"

 

 "Také nalevo." -

 "Robert mohl tedy zmizet jenom tímto směrem," řekl major, a obrátiv se

 k horám, ukázal vpravo. "A ještě bych dodal, že vzhledem k době, která uplynula od

 jeho zmizení, musel chlapec zmizet ve výši asi dvou mil odtud. Tam ho musíme

 hledat, rozdělíme si tu oblast na několik částí a jistě ho tam najdeme."

 Nikdo už nepromluvil. Šest mužů vystoupilo po svahu Kordiller, rozestou-

 pilo se na rozličných výškách a zahájilo pátrání. Drželi se neustále vpravo od linie

 pádu, prohledávali sebemenší rozsedliny, sestupovali na dno strží, zčásti zavale-

 ných troskami masívu, a nejeden z nich nasadil vlastní život a vracel se s rozerva-

 nými šaty, se zkrvavenýma rukama a nohama. Celou tuto část And, kromě dvou

 či tří nepřístupných výšin, důkladně prohledávali několik hodin, aniž jediný z těch

 statečných lidí pomyslil na odpočinek. Marné úsilí. Hory přichystaly chlapci ne-

 toliko smrt, nýbrž i náhrobek z nějaké obrovské skály, která se nad ním navždy

 zavřela.

 Kolem jedné hodiny se Glenarvan a jeho druhové, utrmácení a zkrušení, opět

 shledali dole v údolí. Glenarvana se zmocnilo hluboké zoufalství. Sotva mluvil

 a z jeho rtů splývala jenom slova přerývaná povzdechy:

 

 "Ne, nepůjdu odtud! Nepůjdu odtud!"

 Každý chápal tuto tvrdošíjnost, která se změnila v utkvělou myšlenku, a ro-

 zuměl jí.

 "Vyčkejme," řekl Paganel,majorovi a Tomu Austinovi. "Odpočiňme si trochu

 a posilněme se. Potřebujeme to jak proto, abychom obnovili pátrání, tak i proto,

 abychom mohli pokračovat v cestě."

 

 "Ano," odpověděl Mac Nabbs, "a zůstaňme, protože Edvard chce zůstat!

 Doufá. Ale več doufá?"

 

 "Bůhví," řekl Tom Austin.

 "Nebohý Robert!" povzdechl Paganel, stíraje si slzu s oka.

'94,

 

 V údolí rostlo mnoho stromů. Major vyhlédl skupinu rohovníků a v jejich stínu

 si zřídili zatímní tábor. Několik pokrývek, zbraně, trochu sušeného masa a rýže,

 to bylo vše, co cestovatelům zbylo. Nedaleko tekla říčka a z té nabrali vodu, ještě

 zkalenou po dnešní katastrofě. Mulrady rozdělal v trávě oheň a zakrátko podával

 svému pánovi teplý posilňující nápoj: Ale Glenarvan jej odmítl a zůstal naprosto

 vysíleně ležet na svém ponču.

 Tak minul den. Nadešla noc, klidná a tichá jako noc předchozí. Zatímco jeho

 

druhové nehybně leželi, ačkoli nespali, Glenarvan znovu vystoupil na svahy Kor-

diller. Napjatě naslouchal, neustále doufaje, že k němu dolehne nějaké volání

o pomoc. Vydal se daleko, vysoko a zcela sám, přikládal ucho k zemi, poslouchal,

tlumil bušení vlastního srdce a volal zoufalým hlasem.

 Celou noc bloudil nešťastný lord v horách. Chvíli ho sledoval Paganel, chvíli

zase major, oba připraveni pomoci mu na kluzkých hřebenech a na pokrajích pro-

pastí, kam jej hnala jeho zbytečná nerozvážnost. Bezúspěšné však bylo všechno

úsilí a na tisícerá volání "Roberte! Roberte!" odpovídala toliko ozvěna, opakující

oplakávané chlapcovo jméno.

 Rozednilo se. Členové oddílu museli dojít pro Glenarvana až na vzdálené výšiny

a odvést ho do tábora proti jeho vůli. Byl nesmírně zoufalý. Kdo by se byl odvážil

mluvit o odchodu a navrhnout mu, aby výprava opustila to neblahé údolí? Ale

potravin se nedostávalo. Zanedlouho by jistě nalezli argentinské průvodce, o nichž

jim řekl mezkař, i koně, které potřebovalii na cestu pampami. Návrat by byl přinesl

'95,

 

víc nesnází než cesta vpřed. Nehledě k tomu, že Duncan je očekával na Atlantickém

oceánu. Všechny závažné dúvody mluvily proti dalšímu otálení a odchod nemohl být

ve všeobecném zájmu déle odkládán.

 Mac Nabbs se pokusil vytrhnout Glenarvana z jeho bolesti. Dlouho mluvil, aniž

se zdálo, že ho jeho přítel vnímá. Glenarvan potřásal hlavou. Přece však se mu

vydralo z úst několik slov-,

 "Odejít"  řekl.

 

 "Ano, musíme odejít".

 "Ještě hodinu!"

 "Budiž, ještě hodinu," odpověděl klidný major.

 Když uplynula hodina, Glenarvan snažně prosil, aby mu byla povolena ještě

další hodina. Jako odsouzenec prosící o prodloužení svého života. Tak tomu

bylo až do samého poledne. Tehdy již Mac Nabbs na přání všech neotálel a řekl

Glenarvanovi, že výprava musí jít dál a že na bezodkladném rozhodnutí závisí život

jeho druhů.

 "Budiž! Budiž!" odpověděl Glenarvan. "Odejděme! Odejděme!"

 Při těch slovech se však jeho oči od Mac Nabbse odvrátily: pozoroval černý

bod ve vzduchu. Náhle se jeho ruka vztáhla a zůstala nehybně napřažena jako

zkamenělá.

 "Tam! Tam!" zvolal. "Hleďte! Hleďte!"

 Oči všech se pozvedly k nebi, ve směru, kterým tak naléhavě ukazoval. V té chvíli

se už černý bod viditelně zvětšoval. Byl to pták kroužící v nezměrných výškách.

 

 "Kondor," řekl Paganel.

 "Ano, kondor," opakoval Glenarvan. "Kdož ví? Blíží se! Snáší se! Počkejme!"

 Več Glenarvan doufal?. "Pomátl se, kdož ví?" řekl.

 Paganel se nemýlil. Každým okamžikem bylo kondora lépe vidět. Tento velkolepý

pták, kdysi uctívaný Inky, je králem jižních And. Dosahuje tam neobyčejné velikosti.

Má obrovskou sílu a mnohdy sráží do propasti i býky. Vrhá se na osamělé ovce, koně

a telata v pláních a unáší je ve svých pařátech do závratných výšek. Nezřídka krouží

dvacet tisíc stop nad zemí, tedy ve výškách pro člověka nedosažitelných. A odtud, ne-

viditelný i nejostřejšímu zraku, zkoumá tento král vzduchu pronikavým pohledem

širý kraj a rozeznává i nejmenší předměty tak jasně, že nad tím přírodopisci žasnou.

 

 Co spatřil tento kondor? Mrtvolu Roberta Granta?

 "Kdož ví," opakoval Glenarvan, nespouštěje z něho zrak. Obrovský pták se blí-

žil, letěl a zase se snášel rychlostí neživého tělesa při volném pádu. Zanedlouho začal

kroužit v širokém okruhu necelých sto sáhů nad zemí. Všichni ho zřetelně viděli.

Měřil v rozpětí víc než patnáct stop. Jeho mohutná křídla ho nesla vzduchem takřka

bez jediného pohybu, neboť velební ptáci mohou létat s velebným klidem, kdežto hmyz

musí za vteřinu tisíckrát zakmitat křídly, aby se udržel ve vzduchu.

 Major a Wilson uchopili karabiny, avšak Glenarvan je pokynem zadržel.

Kondorúv krouživý let se zužoval kolem jakési nepřístupné výšiny na úbočí

Kordiller, vzdálené od nich asi čtvrt míle. Snášel se závratnou rychlostí, otví-

'96,

 

 raje a zavíraje své nebezpečné pařáty a potřásaje svým chrupavčitým hřebínkem.

 

 "Tam je to, tam," zvolal Glenarvan.

 Pak mu náhle bleskla hlavou myšlenka.

 "Je-li Robert ještě živ!" zvolal se strašlivým výkřikem, "pak tento pták. .

 Palte, přátelé, palte!"

 

 Bylo však příliš pozdě. Kondor zmizel za skalními útesy. Uplynula

 vteřina dlouhá jako věčnost. Pak se obrovský pták objevil s těžkým břemenem a na-

 máhavě se vznášel. Rozlehl se výkřik hrůzy. V kondorových pařátech viselo a kymá-

celo se bezvládné tělo Roberta Granta. Pták ho držel za šaty a vznášel se s ním

 necelých sto padesát stop nad táborem. Zpozoroval cestovatele, a snaže se uprchnout

 se svou těžkou kořistí, mocnými rozmachy křídel rozrážel vzduchové vrstvy.

'97,

 "Ať se Robertova mrtvola raději roztříští o skály," zvolal Glenarvan, "než

aby.."

 Nedořekl, a uchopiv Wilsonovu karabinu, snažil se zalícit na kondora. Ale jeho

ruka se chvěla. Nemohl pevně zamířit. Oči se mu kalily.

 

 

 "Nechte to na mně," řekl major.

 A s klidným okem, s pevnou rukou, bez jediného hnutí mířil na ptáka. Kondor

byl již na tři sta stop od něho.

 

Nežli však major stiskl spoušť karabiny, rozlehl se údolím výstřel. Mezi dvěma

 čedičovými masívy se 'rozplynul bělavý obláček a kondor, zasažený do hlavy,

 klesal v pozvolných kruzích, zadržován velkými rozpjatými křídly jako padá-

 kem. Nepouštěl svou kořist a dosti zvolna dopadl na zem asi deset kroků od břehů

 potoka.

"Za mnou! Za mnou!" zvolal Glenarvan.

A nepátraje, odkud přišel tento spásonosný výstřel, spěchal ke kondorovi. Jeho

 druhové běželi za ním.

Když dorazili na místo, byl pták mrtev a Robertovo tělo bylo zakryto jeho

 širokými křídly. Glenarvan se k chlapci vrhl, vyprostil ho z ptačích pařátů, položil

 do trávy a přitiskl ucho k jeho hrudi.

Nikdy se nevydral z lidských úst výkřik větší radosti než v okamžiku, kdy

 Glenarvan vstal.

"Žije! Ještě žije!" opakoval.

Ve chvíli byl Robert svlečen a jeho tváře omyty studenou vodou. Hoch se

 pohnul, otevřel oči, rozhlédl se a vyslovil jenom těchto několik slov:

 

Ach vy, mylorde. .. otče.."

 

Glenarvan nebyl schopen odpovědi. Pohnutí ho přemohlo a on se slzami v očích

 poklekl k chlapci, který byl tak neuvěřitelným způsobem zachráněn.