KAPITOLA XIII. TŘINÁCTÁ, DOLŮ S KORDILLER. ... Každý jiný člověk než Mac Nabbs mohl by jít stokrát kolem této chýše, mohl by jít i po její střeše, a neměl by ani potuchy o její existenci. Od okolních skal ji odlišovala jen nepatrná návěj sněhové pokrývky. Tu bylo nutno odklidit. Po půl- hodině usilovné práce uvolnili Mulrady a Wilson vchod do "casuchy" a oddíl se do ní spěšně nahrnul. Casuchu vystavěli Indiáni z "adob," což sou na slunci sušené cihly. Chata měla tvar krychle o hraně dvanácti stop a stála na vrcholu čedičové skály. Ke dve- řím, jedinému otvoru chýše, vedly kamenné schody, a přestože dveře byly úzké, dovedly si jimi prorazit cestu vichřice. sníh i kroupy, když se nad horami rozpoutala strašná temporale. Do chaty se mohlo pohodlně vejít deset osob, a i když v období dešťů nebyly její stěny zcela neprostupné, aspoň v této době poněkud chránily před silným mra- zem -, teploměr ukazoval deset stupňů pod nulou. Kromě toho zde byl krb s komí- nem z velice špatně spojovaných cihel, ale přece v-něm bylo možno rozdělat oheň a bojovat tak účinně proti nízké teplotě pronikající zvenčí. "Není to tu nijak pohodlné," řekl Glenarvan, "ale na přespání to stačí." "Cože," zvolal Paganel, "vždyť to je hotový palác! Chybějí tu jenom stráže a dvořané. Bude nám zde výtečně." "Zvláště až nám v krbu zapraská oheň," řekl Tom Austin "protože snad nám aspoň nebude zima, když už máme hlad, a já osobně bych měl větší radost z pořádné otepi dřeva než z kusu zvěřiny." "Dobrá, Tome," odpověděl Paganel, "poohlédnu se po nějakém palivu." "Topivo na vrcholu Kordiller!" řekl Mulrady, potřásaje pochybovačně hlavou.
"Když zde Indiáni postavili krb," pravil major, "pak se tu asi něco na topení najít dá." "Přítel Mac Nabbs má pravdu," souhlasil Glenarvan. "Připravte zatím všechno k večeři, já jdu dělat drvoštěpa." "Doprovodíme vás s Wilsonem," odpověděl Paganel. "Mne byste nepotřebovali?" otázal se Robert a vstal.
"Ne, odpočiň si milý hochu" řekl Glenarvan. "Bude z tebe muž ve věku, kdy jiní jsou ještě dětmi!" Glenarvan, Paganel a Wilson vyšli z casuchy. Bylo šest hodin večer. Mráz ostře štípal, ačkoliv bylo klidno. Nebeský blankyt již potemněl a slunce posledními paprsky celovalo nejvyšší štíty And. Paganel měl s sebou tlakoměr a nyní zjistil, že rtuťový sloupec se ustálil na čtyřech stech devadesáti pěti milimetrech. Tak nízký tlak odpovídá výši jedenácti tisíc sedmi set stop. Tahle část Kordiller byla '85, tedy jenom o devět set deset metrů nižší než Mont Blanc. Kdyby v těchto horách byly takové překážky, jaké číhají na každém kroku při výstupu na švýcarského velikána, kdyby naše poutníky přepadaly uragány a cyklóny, nebyl by z nich ani jediný překročil tyto velehory Nového světa. Glenarvan a Paganel došli na porfyrový pahorek a rozhlédli se po obzoru.
Byli nyní na vrcholu Kordiller a zrakem mohli přehlédnout na čtyřicet tisíc čtvereč- ních mil. Na východě se hory svažovaly v mírném úhlu schůdných svahů, po nichž peónové klouzají až do hloubky několika set sáhů. Podélné pásy kamenů a bludných balvanů, stržené sesouvajícími se ledovci, tvořily v dálce obrovské morény. Údolí Colorada již tonulo v hlubokém stínu, jenž stoupal výš a výš za zapadajícím sluncem. Zvlněný povrch země, hřbety, hroty a štíty, ozářené slunečními paprsky, postupně temněly a po celém východním svahu And se pozvolna snášel soumrak. Na západě ještě slunce osvětlovalo předhoří, nad nímž se zdvihají strmé stěny západních úbočí. Byla to oslňující podívaná na skály a ledovce, ozařované slunečními paprsky. K se- veru se vlnila řada vrcholků, které nepozorovatelně splývaly a tvořily jakoby křivo- lakou čáru, nakreslenou neumělou rukou. Pohled po těch vrcholcích zmateně těkal sem tam. Ale na jihu naopak teprve nyní začínala nádherná podívaná a s houstnoucím soumrakem nabývala úchvatné síly. Pohled se nořil do divokého údolí Torbidy a ulpíval na sopce Antuco, jejíž zející kráter se rozvíral dvě stě mil odtud. Vulkán soptil jako obrovský netvor podobný příšerným leviatanům, obrovským saním z biblických dob, a chrlil žhavý dým smíšený s proudy sazí a plamenů. Okruh hor kolem něho byl jako v ohni. Krupobití rozžhavených kamenů, mračna narudlého dýmu a výtrysky lávy se spojovaly v hořící sloupy. Mohutné, každým okamžikem sílící výbuchy a oslnivé výšlehy plamene naplňovaly celý širý obvod pronikavou září, zatímco slunce, pozvolna ztrácejíc soumračný svit, mizelo ve stínech obzoru jako vyhaslá planeta. '86, Paganel a Glenarvan by byli zůstali dlouho stát před tímto velkolepým soubojem světel pozemských a světel nebeských. Ale střízlivější Wilson jim připomněl skuteč- nost. Dříví zde ovšem nebylo. Skály však naštěstí pokrýval suchý a chudičký lišejník.
Nasbírali ho velké množství, právě tak jako rostliny zvané "llaretta", jejíž kořen je hořlavý. Když toto vzácné topivo přinesli do casuchy, udělali z něho v krbu hraničku.
Oheň se těžko rozdělával a zvláště těžko udržoval. Příliš řídký vzduch obsahoval málo kyslíku, který je nutný k hoření. Tak to aspoň vysvětloval major.
"Naproti tomu," -, dodal, "nebudeme muset vodu zahřívat na sto stupňů aby se nám vařila. Kdo má rád kávu ze stostupňové vroucí vody, bude si muset ne- chat zajít chuť, protože tady bude k jejímu varu stačit necelých devadesát stupňú* )." Mac Nabbs se nemýlil, a když ponořil do kotlíku s vroucí vodou teploměr, vystoupila rtuť jenom na osmdesát sedm stupňů. Ale každý člen výpravy vypil s rozkoší několik douškú horké kávy. Zato sušené maso bylo trochu málo vydatné a to vyvolalo u Paganela právě tak oprávněný jako zbytečný povzdech. "Na mou věru," řekl, "musím uznat, že pečínka z lamy by nebyla špatná! To zvíře prý se vyrovná skotu i skopci a já bych docela rád poznal, zdali to platí i z hle- diska výživy!" "Jakže!" zvolal major. "Učený Paganele, vy nejste spokojen s naší večeří?" "Jsem unesen, majore. .. Ovšem přiznám se, že jeden chod zvěřiny bych velice uvítal." "Vy jste ale labužník," řekl Mac Nabbs. "Souhlasím s tím přízviskem, majore. Ale říkejte si co chcete, vy sám byste se jistě nijak nezlobil na nějaký ten biftek!" "To je možné," odpověděl major. "A kdybychom vás požádali, abyste šel, přestože je noc a zima, na číhanou šel byste bez váhání?" "Samozřejmě, a je-li vám libo. .." Než měli Mac Nabbsovi druhové čas majorovi poděkovat a odmítnout jeho neumdlévající obětavost, ozval se vzdálený mekot. Dlouhý a táhlý. Nebyly to hlasy ojedinělých zvířat, ale hluk celého, rychle se blížícího stáda. Měla jim snad náhoda kromě přístřeší poskytnout i večeři? Tak uvažoval zeměpisec. Ale Glenarvan po- někud ochladil jeho radost poznámkou, že na Kordillerách se nikdy neobjevuje zvěř v takových výškách. "Co je to tedy za hluk?" řekl Tom Austin. "Slyšíte, jak se přibližuje?" "Lavina?" otázal se Mulrady.
"Vyloučeno! Je to skutečně zvířecí mekot," odtušil Paganel. "Pojďme se podívat," navrhl Glenarvan. "A hned jako lovci," odpověděl major a popadl karabinu. Všichni se vyhrnuli z casuchy. Venku byla už temná a hvězdnatá noc. Ještě '( Bod varu vody klesá přibližně o jeden stupeň na každých 324 m výšky. (Pozn. aut.)
'87, se neobjevil srpek měsíce -, nahlodaný kotouč poslední fáze měsíce. Severní a vý- chodní vrcholky se ztrácely v tmách a zrak rozeznával jenom fantastickou siluetu několika nejvyšších skal. Mekot -, zřetelný mekot vyděšené zvěře -, zesiloval.
Přicházel od temné části Kordiller. Co se to dělo? Náhle se přihnala lavina, avšak lavina živých tvorů šílených hrůzou. Celá plošina jako by se dala do pohybu. Blížila se sta a snad tisíce zvířat, a přestože byl vzduch řídký, působila zvěř ohlušující ryk. Byla to dravá zvěř z pamp anebo jenom stádo lam a vikuní? Glenarvan, Mac Nabbs, Robert, Austin a oba námořníci měli stěží čas vrhnout se k zemi a již se tento živoucí vichr přehnal několik stop nad nimi. Paganel, který spoléhal na svou nyktalopii a zůstal stát, aby lépe viděl, byl v okamžiku smeten. V téže chvíli zahřměl výstřel z pušky. To major vystřelil bez míření. Zdálo se mu, že několik kroků od něho kleslo jedno zvíře, ale stádo, řítící se nezadržitelně vpřed, zesílilo svůj řev a zmizelo na svazích ozářených odleskem sopky. "Konečně, už je mám," ozval se Paganelův hlas. "A co máte?" otázal se Glenarvan.
"Své brýle, k čertu! V takové vřavě musí člověk ztratit přece aspoň brýle!" "Nejste raněn?.." "Ne, trochu mě to podupalo. Ale co?" "Toto," odpověděl major, který za sebou táhl zastřelené zvíře. Všichni spěchali do chýše a při světle krbu si prohlíželi Mac Nabbsovu kořist.
Bylo to pěkné zvíře, podobné malému velbloudu, avšak bez hrbu. Mělo malou hlavu, vychrtlé tělo, dlouhé a tenké nohy, hebkou srst světle hnědé barvy, pod břichem s bílými skvrnami. Sotvaže je Paganel spatřil, zvolal: "To je guanaka!" "Co je to guanaka?" otázal se Glenarvan.
"Zvíře, které se dá jíst," odpověděl Paganel. " A je to dobré?" "Pochoutka. Pokrm pro bohy. Já to věděl, že budeme mít k večeři čerstvé maso. A jaké maso! Ale kdo to zvíře stáhne?" "Já," řekl Wilson. "Dobrá, já je zase upeču," odpověděl Paganel. "Snad nejste kuchař, pane Paganele?" řekl Robert.
"Jakpak ne. chlapče, vždyť jsem Francouz! V každém Francouzovi je kus kuchaře." O pět minut později kladl Paganel na dřevěné uhlí z kořínků llaretty silné porce zvěřiny. A za deset minut podával svým druhům toto velice vábivé maso jako "řízky z guanaky". Všichni se do něho bez velkého ostýchání lačně zakousli.
Avšak k velkému zeměpiscovu překvapení bylo první sousto přivítáno všeobec- ným úšklebkem a jednohlasým "fuj". "To je strašné!" řekl jeden.
"To se nedá jíst!" přidal se druhý.
Chtě nechtě musil nešťastný zeměpisec uznat, že tato pečeně na rožni nebyla ' 88, stravitelná ani pro lidi vyhladovělé. A už se ozvalo několik prvních vtipů. Paganel ostatně vtipu znamenitě rozuměl. Všichni si dobírali jeho "pochoutku pro bohy", ale on sám přemýšlel, proč toto maso guanaky, které je skutečně dobré a velmi hodnotné, se stalo v jeho rukou tak odporné. Tu mu bleskla mozkem náhlá myšlenka.
"Už to mám, zvolal. "No ovšem, už to mám, už jsem na to přišel!" "Asi to maso leželo příliš dlouho na skladě, že?" zeptal se klidně Mac Nabbs.
"Ne, vy nesnesitelný majore, ale to maso-příliš běhalo! Jak jsem na to mohl zapomenout!" "Co tím myslíte, pane Paganele?" otázal se Tom Austin.
"Myslím tím tolik, že maso guanaky je dobré jen tehdy, je-li guanaka zabita při odpočinku. Když ji dlouho pronásledujeme, když je po dlouhém běhu, není už '89, její maso poživatelné. Mohu tedy podle chuti tohoto masa prohlásit, že zvíře přichází zdaleka, a tudíž i celé stádo." "Jste si tím jist?" řekl Glenarvan.
"Naprosto jist." "Ale jaká událost, jaký jev mohl tato zvířata vyděsit a vyhnat z jejich pelechů ve chvíli, kdy jinak pokojně spí?" "Na to vám, milý Glenarvane, nemohu odpovědět. Mohu-li vám však radit; pojďme spat a dlouze o tom nepřemýšlejme. Co se týče mne, já jsem strašně ospalý.
Jdeme spat, majore?" "Jdeme, Paganele." Po těch slovech se zabalili do svých ponč, přiložili ještě na noc do krbu a zane- dlouho se ve všech tóninách a rytmech rozléhalo chrápání, jehož harmonickou skladbu podtrhoval bas učeného zeměpisce. Jenom Glenarvan nespal. Podivný nepokoj ho udržoval ve stavu únavné beze- snosti. Bezděky myslil na ono stádo prchající jedním směrem a na jeho nevysvětlitelné zděšení. Guanaky nemohly být pronásledovány dravou zvěří. V této výši šelmy nejsou a lovci rovněž ne. Jaká hrůza je tedy hnala do propastí Antuka a co bylo její příčinou? Glenarvan tušil, že se blíží nějaké nebezpečí.
Avšak polospánek jeho myšlenky pozvolna zavedl jiným směrem a obavy ustoupily nadějím. Viděl se už příštího dne v andských pláních. Tam mělo začít vlastní pátrání a úspěch výpravy snad nebyl daleko. Snil o tom, jak kapitána Granta a jeho dva námořníky osvobodí z krutého otroctví. Tyto obrazy se rychle míhaly před Glenarvanovým duševním zrakem a co chvíli byly přerušovány zapraskáním ohně, jiskrou, jež vylétla do vzduchu, živějším zaplanutím, které ozářilo spící tváře jeho druhů a přelétlo po zdech casuchy prchavým stínem. Pak se Glenarvana znovu a ještě naléhavěji zmocňovaly neblahé předtuchy. Bezděčně naslouchal zvukům zvenčí, jimž je tak těžké na těchto pustých vrcholcích porozumět. V jednom okamžiku se mu zdálo, že rozpoznal vzdálené dunění, temné a hrozivé jako burácení hromu, ale měl dojem, že nepřicházelo z nebe. Mohlo tedy provázet jedině bouři zuřící na horských úbočích, několik tisíc stop pod těmito vrcholky. Glenarvan chtěl mít jistotu a vyšel ven.
Vycházel právě měsíc. Vzduch byl průzračný a klidný. Ani nahoře, ani dole, nikde jediný mrak. Tu a tam několik prchavých záblesků z Antuka. Nikde bouře, nikde blesky. Na zenitu zářily tisíce hvězd. A přesto dunění neustávalo, ba zdálo se, že se blíží, že přímo běží po vrcholcích And. Glenarvan se vrátil ještě více zneklidněn a přemýšlel, je-li nějaký vztah mezi tímto podzemním rachotem a úprkem guanak. Nešlo zde o následek a jeho příčinu? Pohlédl na hodinky, které ukazovaly druhou hodinu ranní. Protože však neměl jistotu o nějakém bezprostředním nebezpečí, nevzbudil své druhy. Ti, zmoženi únavou, tvrdě spali a lord sám upadl na několik hodin do hluboké dřímoty. Náhle ho probudil strašlivý rachot. Byl to ohlušující hřmot, podobající se trhavému rachocení nesčetných dělostřeleckých vozů po kostrbatém dláždění. '90, Glenarvan cítii, že mu půda mizí pod nohama, viděl, jak se casucha otřásá a otvírá. "Poplach!" vykřikl.
Jeho náhle probuzení druhové byli v divoké směsici unášeni po prudkém svahu.
Již se rozednívalo a výjev byl příšerný. Tvar horstva se náhle měnil: kužele se zplošťovaly, kolísající štíty mizely, jako kdyby se pod jejich základem rozevřelo nějaké propadliště. Byl to zjev, který je pro Kordillery příznačný*): uvolnil se celý, několik mil široký masív a sesouval se do údolí. "Zemětřesení!" zvolal Paganel.
Nemýlil se. Bylo to jedno z těch kataklyzmat, častých na hornaté chilské hranici a obzvláště v této krajině, kde bylo dvakrát zničeno Copiapó a Santiago čtyřikrát strženo ve čtrnácti letech. Zdejší část zeměkoule je stále hnětena podzem- ními ohni a sopky tohoto nedávno vzniklého horstva jsou pro podzemní páry jenom nedostačující ventily. To je příčina těch častých otřesů, známých pod jménem "tremblores". A zatím tato plošina, na níž se sedm ohromených a vyděšených mužů křečo- vitě přidržovalo lišejníkových trsů, sjížděla dolů rychlostí expresu, tedy rychlostí padesáti mil za hodinu. Nebyl možný ani jediný výkřik, ani jediný pohyb, jímž by unikli nebo se zastavili. Nemohli se navzájem slyšet. Podzemní rachot, praskot lavin, nárazy žulových a čedičových mas, víření sněhového prachu, to vše znemož- ňovalo jakékoliv dorozumění. Chvílemi se celý masív řítil bez nárazů a otřesů, chví- lemi se zase kymácel jako paluba lodi zmítaná rozbouřeným mořem a hnal se podél propastí, do nichž padaly kusy hor, vytrhávajíce staleté stromy. A jako nějaká obrovská kosa srovnával ten letící masív všechny hrboly východního svahu. ') Ke zjevu téměř totožnému došlo v roce 1820 na Mont Blanku, kde se stalo strašné neštěstí, při němž přišli o život tři horští vůdcové z Chamonix. (Pozn. aut.)
'91, Představme si jen sílu masy, která váží několik miliard tun a řítí se stále větší rychlostí v padesátistupňovém sklonu. Nikdo nedovedl odhadnout, jak dlouho trval tento pád. Nikdo se neodvážil předvídat, kde masa asi skončí. A nikdo by byl nemohl ani říci, zdali zde ještě byli všichni, či ležel-li už jeden z nich na dně některé propasti. Dusili se rychlostí letu, pronikal jimi ledový chlad, byli oslepeni vířením sněhu; zdrcení, takřka neživí, přidržovali se skály jenom z krajního pudu sebezáchovy. Nepředstavitelně prudký náraz je náhle strhl z jejich ujíždějící skály. Byli vrženi vpřed a kutáleli se po nejnižších svazích hor. Padající plošina se zastavila.
Několik minut se nikdo nehýbal. Omráčen pádem, ale jinak neotřesen, konečně povstal prvý z nich: major. Setřásl prach, který ho oslepoval, a pak se rozhlédl kolem sebe. Jeho druhové zde leželi jeden přes druhého v nevelikém kruhu jako kousky olova, jež tvořily kdysi kulku. Major je spočítal. Na zemi zde leželi všichni. až na jediného: chyběl Robert..
