×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.

image

Děti kapitána Granta - Jules Verne, KAPITOLA XI. JEDENÁCTÁ, CESTA PŘES CHILE

KAPITOLA XI. JEDENÁCTÁ, CESTA PŘES CHILE

KAPITOLA XI.

JEDENÁCTÁ, CESTA PŘES CHILE. .... Skupinu domorodců, kterou Glenarvan najal, tvořili tři muži a jedno dítě. Mezkař byl Angličan žijící v kraji už dvacet let.

Pronajímal mezky cestujícím a dělal jim průvodce při různých cestách přes Kordillery. Pak je odevzdával do rukou některého "baqueana", argentinského průvodce, který znal cesty v argentinských pampách. Angličan nezapomněl ve společnosti mezků a Indiánů svůj mateřský jazyk, a tak se mohl s našimi cestovateli bavit. Snadno mu vysvětlili svá přání a rozkazy a Glenarvan toho pilně využíval, poněvadž Jacques Paganel se stále ještě nemohl se svou španělštinou dorozumět. Mezkaři neboli "catapazovi", jak se mu říká v Chile, pomáhali dva domorodí peóni, pastevci, kteří si přivydělávají jako průvodci mezků, a dvanáctiletý hoch. Peóni dohlíželi na mezky nesoucí zavazadla výpravy, a dítě vedlo klisničku "ma- drinu, která, ověšena zvonečky a rolničkami šla v předu a vedla za sebou všech deset mezků. Cestovatele vezlo sedm mezků, catapaza osmý a zbývající dva mezci nesli potraviny a několik stůčků látek, jimiž hodlala výprava získat přízeň náčelníků z nížin. Peóni šli podle svého zvyku pěšky. Pokud jde tedy o bezpečnost a rychlost, mohla cesta napříč Amerikou proběhnout za nejlepších podmínek. Přechod andského pohoří není obyčejná cesta.

Nelze se na ni vydat bez silných mezků. Nejlepší bývají z argentinských chovů. Tato nádherná zvířata zde dosahují statnějšího vzrůstu než původní plemeno. Jsou málo náročná na potravu. Napájejí se jenom jednou za den, za osm hodin ujdou pohodlně deset mil a bez obtíží unesou náklad čtrnácti arrobů'). Na cestě od oceánu k oceánu nejsou žádné hostince.

Jí se sušené maso, rýže kořeněná paprikou a zvěřina, kterou si cestující uloví. Pije se voda z horských bystřin nebo z potůčků v pláních a její chuť se zostřuje několika kapkami rumu, který si zde každý veze ve volském rohu zvaném "chiffle". Jinak je nutno vystříhat se přílišného požívání alkoholu, poněvadž lidský nervový systém je v těchto kraji- nách nadmíru podrážděný. Veškeré spací náležitosti tvoří zvláštní sedlo zvané "recado". Domorodci je zhotovují z "pelionů", ovčích koží, které jsou vydělané jen na jedné straně. Na druhé se nechává vlna nedotčená a kůže se pak spojují dohro- mady širokými, bohatě vyšívanými popruhy. Když se cestující zabalí do těchto teplých přikrývek, může bezpečně přečkat nejvlhčí noc a spokojeně spát. Protože byl Glenarvan zkušený cestovatel a dovedl se přizpůsobit mravům rozličných zemí, opatřil pro sebe a pro své přátele chilský kroj. Paganel a Robert, dvě děti -, jedno velké a jedno malé -, nevěděli samou radostí, co počít, když ) Arroba je místní jednotka váhy a rovná se 11,5 kg. (Pozn. aut. )

'72, si přes hlavu navlekli chilské národní pončo, velkou vlněnou pokrývku s otvorem uprostřed, a když si obuli boty zhotovené z kůže ze zadních nohou mladého koně. A jak bohatě byli vystrojeni mezci!

Měli ozdobná udidla, dlouhé otěže z pletených řemínků, jichž se užívalo zároveň jako biče, ohlávku zdobenou kovovými ornamenty a "alforchy, oboustranné pytle křiklavých barev, v nichž byla denní dávka potravin. Paganel, roztržitý jako vždy, málem stržil při nasedání od svého znamenitého zvířete tři nebo čtyři kopance. Jakmile se však dostal do sedla -, nepostradatelný dalekohled měl samozřejmě zavěšený po boku -, jakmile měl jednou obě nohy ve třmenech, svěřil se bystrosti výtečného zvířete a nemohl si na ně nikterak naříkat. Mladý Robert projevoval od samého počátku pozoruhodné jezdecké vlohy.

Vyrazili na cestu.

Počasí bylo krásné, nebe dokonale průzračné a vzduch, třebaže slunce notně pálilo, byl dostatečně ochlazován přímořským větrem. Skupinka našich cestovatelů rychle postupovala podél zakřiveného pobřeží Talcahuanské zátoky, neboť chtěla o třicet mil jižněji dosáhnout třicáté sedmé rovnoběžky. Prvého dne ujížděli mezi rákosím vyschlých bažin co nejrychleji, ale mluvili jen málo. Ve všech zanechalo loučení hluboký dojem.

Na obzoru bylo ještě vidět kouř mizejí- cího Duncana. Všichni kromě Paganela mlčeli; pilný zeměpisec si kladl ve španělštině otázky a sám si v tomto jazyku také odpovídal. Catapaz byl mimoto člověk dosti zamlklý a ke svému povolání ani nepotře- boval být příliš hovorný. I na své peóny promluvil jen zřídka. Byli to lidé zkušení a velmi dobře rozuměli svým povinnostem. Jakmile se některý mezek zastavil, pobízeli jej hrdelním výkřikem, a pokud nestačil výkřik, zlomil mezkovu tvrdo- šíjnost kámen vržený jistou rukou. Když se uvolnil popruh nebo povolila uzda, sundal si peón své pončo, zakryl jím mezkovi hlavu, a když byla závada odstraněna, pokračovalo zvíře ihned v cestě. Mezkaři mají ve zvyku vycházet v osm hodin, po snídani, a jdou potom bez '73, zastávky až do chvíle odpočinku, do čtyř hodin odpoledne. Glenarvan se podřídil jejich zvyku. A právě když catapaz dal znamení k zastávce, přibyli cestovatelé do města Arauka. Leží na jižním cípu zátoky, takže se výprava po clou cestu nevzdálila od zpěněného břehu oceánu. Byli by tedy musili pochodovat ještě dvacet mil na západ, až k zátoce Carnero, aby se dostali na konec třicáté sedmé rovno- běžky. Avšak Glenarvanovi zvědové již prohledali tuto část území a nikde nena- lezli žádnou stopu po trosečnících. Nové pátrání bylo tedy zbytečné, a tak se cesto- vatelé rozhodli, že město Arauco se stane východiskem cesty. Odtud povede cesta na východ přímo, bez nejmenších úchylek. Skupinka vstoupila do města, aby tam strávila noc.

Utábořila se na dvoře hostince, jehož zařízení bylo velmi skrovné. Arauco je hlavním městem Araukánie, státu dlouhého šest set a širokého sto dvacet kilometrů a obývaného Moluči, prvorozenými syny chilského národa. Je to hrdý a silný lid, který se jediný na území obou Amerik nikdy nesklonil pod cizím panstvím. I když Arauco kdysi patřilo Španělům, jeho obyvatelé se nepodrobili; vzdorovali tak, jako i dnes vzdorují uchvatitelským pokusům Chile, a jejich nezávislý prapor -, bílá hvězda na blankytném poli -, dodnes vlaje na vrcholu opevněného pahorku, jenž chrání město. Zatímco se připravovala večeře, procházeli se Glenarvan, Paganel a catapaz mezi doškovými domky. Kromě kostela a zbytků františkánského kláštera není v Arauku nic zajímavého. Glenarvan se pokusil získat nějaké zprávy, avšak bez- úspěšně. Paganel byl zoufalý, že se nemůže dorozumět s obyvateli; poněvadž ti však mluví araukánštinou, prajazykem, kterým se zde mluví až k Magalhaesově úžině, byla Paganelovi jeho španělština platná asi tolik jako hebrejština. Místo sluchu zaměstnával oči a s opravdovou rozkoší vědce pozoroval různé typy mo- lučské rasy, které tady potkával. Muži byli vzrostlé postavy, tvář měli lhostejnou, pleť bronzovou, brady bezvousé, oko nedůvěřivé a hlavy široké s dlouhými černými vlasy. Jak se zdálo, oddávali se zahálce, což je konečně příznačné pro válečníky, neboť ti v dobách míru nemají co dělat. Jejich zubožené a neúnavné ženy vyko- návaly všechny namáhavé domácí práce, ošetřovaly koně, čistily zbraně, obdělávaly pole á lovily pro své velitele, a při tom si našly ještě čas na výrobu tyrkysově modrých ponč, která vyžadují dva roky práce a jejichž nejnižší cena je sto dolarů. Zkrátka Molučové jsou málo zajímavý lid s dosti divokými obyčeji.

Mají takřka všechny lidské nectnosti, proti nimž stojí jediná ctnost, jejich láska ke svobodě, "Opravdoví Sparťané," říkal Paganel, když po procházce usedal k večeři. Vážený učenec přeháněl a jeho přátelé mu již vůbec nerozuměli, když prohlásil, že jeho srdce Francouze vzrušeně tlouklo při prohlídce města Arauka. Na majorovu otázku, odkud pramení jeho nepochopitelné "vzrušení", odpověděl, že to je zcela přirozené: vždyť na araukánském trůně kdysi seděl jeden jeho krajan. Major ho požádal, aby jim laskavě prozradil jméno tohoto panovníka, a Jacques Paganel hrdě jmenoval počestného pana de Tonneins, bývalého advokáta z Périgueux, znameni- tého muže s mohutným plnovousem, který zažil to, co svržení králové rádi nazývají '"nevděkem svých poddaných". Když se major při pomyšlení na bývalého advokáta, který byl zbaven trůnu, neznatelně pousmál, odpověděl mu Paganel velice vážně, že je možná snazší pro advokáta dělat dobrého krále než pro krále dělat dobrého advokáta. Všichni se dali Paganelově poznámce do smíchu a několika kapkami "chichyko- řalky z vykvašené kukuřice, připili na zdraví araukánského exkrále Aurelia Anto- nína I. Za několik minut pak již cestovatelé, zabaleni do svých ponč, spali hlubokým spánkem. Příštího dne v osm hodin se skupinka s madrinou vpředu a s peóny vzadu vydala na východ: nastoupila cestu po třicáté sedmé rovnoběžce. Projížděla teď úrodným araukánským územím, bohatým na vinice a stáda. Pozvolna však nastupo- vala samota. Jen tu a tam byla po několika mílích nějaká chýše "rastreadorů", indiánských krotitelů koní, proslavených po celé Americe. Občas uviděli na cestě opuštěnou poštovní stanici, v níž nacházel útulek domorodec bloudící planinami. Dvě řeky, Rio de Raque a Rio de Tubal, přetínaly toho dne cestu výpravy.

Ale catapaz vždy našel brod, aby mohli přejít na druhý břeh. Na obzoru se prostíralo andské pohoří, jehož hřbety a stále četnější hroty se k severu zvyšovaly. Byly to jen spodní obratle obrovské páteře, na níž spočívá kostra Nového světa. Ve čtyři hodiny odpoledne se výprava po pětatřicetimílové cestě zastavila pod širým nebem ve vysokém myrtovém hájku. Sundali mezkům uzdy a zvířata se mohla jít volně napást husté trávy v prérii. Z alforch si cestovatelé vyndali maso a rýži. Peliony rozprostřené po zemi sloužily za pokrývky i podušky a každému '75, poskytlo to nouzové lože osvěžující odpočinek; peóni a catapaz drželi střídavě stráž. Protože počasí bylo tak příznivé, protože všichni cestující, nevyjímaje Roberta, byli naprosto zdrávi a konečně protože tato výprava začínala za tak šťastných okol- ností, museli toho využít -, jako hráč, kterému "padá karta". Takový názor sdíleli všichni. Příštího dne jeli rychle, bez nehody překročili peřeje řeky Bell a večer, když se utábořili na březích Rio Biobia, jež tvoří hranici mezi španělským Chile a Chile nezá- vislým, mohl Glenarvan zapsat k dobru své výpravy dalších třicet pět mil. Krajina se nezměnila. Stále táž hojnost a přemíra bohatství amarylek, keřovitých fialek, fuchsií, durmanů a zlatokvětých kaktusů. V houští se krčila nejrozmanitější zvěř, mezi jiným i ocelot. Jenom volavka, sova pustovka, kvíčaly a potápky zde zastupovaly opeřené plémě, prchající před drápy sokolů. Domorodců však potkávali cestující málo. Ten tu '76, a tam se jako stín mihl nějaký "guasso", zbídačelý potomek Indiánů a Španělů, ujíž- dějící na koni zkrvaveném ostruhou, kterou má guasso na bosé noze. Cestovatelé nena- šli po celou dobu nikoho, s kým by mohli promluvit, a byli úplně beze zpráv. Ale Gle- narvanovi to nevadilo. Říkal si, že kapitán Grant, zajatý Indiány, byl jistě odvlečen přes andské pohoří. Pátrání mohlo tedy být úspěšné až v pampách, a nikoliv na této straně. Bylo jen třeba zachovat trpělivost a rychle, bez ustání postupovat vpřed.

Sedmnáctého vyrazili v obvyklou hodinu a v obvyklém pořádku.

Robert však ne- jednou své místo opouštěl, protože se nechával strhnout horlivostí a k velké mrzu- tosti svého mezka chtěl předjíždět madrinu. Jenom přísné Glenarvanovo napomenutí udržovalo chlapce v řadě. Krajina byla teď stále nerovnější.

Mírné stoupání půdy svědčilo o blízkosti hor.

Říčky se množily a s šuměním se vinuly mezi svahy.

Paganel často nahlížel do map.

Když tam některý vodní tok nebyl, a to se stávalo často, jeho zeměpisecká krev vzky- pěla a on se rozčiloval tím nejroztomilejším způsobem, jaký si lze představit. "Bezejmenný potok," říkával, "je jako člověk bez domovské příslušnosti! Z hle- diska geografických zákonů neexistuje. " A proto se nerozpakoval a křtil tyto bezejmenné říčky.

Zaznamenával je do mapy a obdařoval je nejzvučnějšími španělskými jmény. "Jaký to jazyk říkal. "Jaký to bohatý a libozvučný jazyk! Zvučí kovem a jsem přesvědčen, že se skládá ze sedmdesáti osmi dílů mědi a dvaceti dvou dílů cínu jako nejlepší zvonovina! " ' "A činíte v něm aspoň pokroky? " otázal se Glenarvan.

"Ovšemže, mylorde! Jen kdyby nebylo toho přízvuku! Bohužel ten přízvuk! " Prozatím si Paganel celou cestu neúnavně lámal jazyk a zvykal si na obtížnou výslovnost, nezanedbávaje přitom ovšem ani geografická pozorování. Zeměpisu rozu- měl věru obdivuhodně a těžko bys hledal většího znalce. Když se Glenarvan tázal catapaza na nějakou místní zvláštnost, byl jeho učený druh vždycky pohotovější a odpovídal dříve než průvodce. Catapaz se na něho jen užasle díval.

Téhož dne narazili kolem desáté hodiny na silnici, jež přetínala dráhu jejich cesty.

Glenarvan se přirozeně tázal, jaká je to cesta, a stejně přirozeně mu dal odpověď zase Jacques Paganel. "To je cesta z Yumbelu do Los Angeles. " Glenarvan se podíval na catapaza.

"Správně," odpověděl průvodce. Pak se obrátil na zeměpisce: "Vy jste tedy zdejší končiny již procestoval? " "Samozřejmě! " odpověděl Paganel vážně.

"Na mezku? " "Ne, v křesle. " Catapaz nepochopil; pokrčil rameny a vrátil se do čela oddílu.

V pět hodin večer se catapaz zastavil v nehluboké kotlině několik mil nad městeč- kem Loja. Té noci tábořili cestovatelé na úpatí prvních stupňů kordillerských velehor.

...


KAPITOLA XI. JEDENÁCTÁ, CESTA PŘES CHILE

KAPITOLA XI.

JEDENÁCTÁ, CESTA PŘES CHILE. .... Skupinu domorodců, kterou Glenarvan najal, tvořili tři muži a jedno dítě. Mezkař byl Angličan žijící v kraji už dvacet let.

Pronajímal mezky cestujícím a dělal jim průvodce při různých cestách přes Kordillery. Pak je odevzdával do rukou některého "baqueana", argentinského průvodce, který znal cesty v argentinských pampách. Angličan nezapomněl ve společnosti mezků a Indiánů svůj mateřský jazyk, a tak se mohl s našimi cestovateli bavit. Snadno mu vysvětlili svá přání a rozkazy a Glenarvan toho pilně využíval, poněvadž Jacques Paganel se stále ještě nemohl se svou španělštinou dorozumět. Mezkaři neboli "catapazovi", jak se mu říká v Chile, pomáhali dva domorodí peóni, pastevci, kteří si přivydělávají jako průvodci mezků, a dvanáctiletý hoch. Peóni dohlíželi na mezky nesoucí zavazadla výpravy, a dítě vedlo klisničku "ma- drinu, která, ověšena zvonečky a rolničkami šla v předu a vedla za sebou všech deset mezků. Cestovatele vezlo sedm mezků, catapaza osmý a zbývající dva mezci nesli potraviny a několik stůčků látek, jimiž hodlala výprava získat přízeň náčelníků z nížin. Peóni šli podle svého zvyku pěšky. Pokud jde tedy o bezpečnost a rychlost, mohla cesta napříč Amerikou proběhnout za nejlepších podmínek. Přechod andského pohoří není obyčejná cesta.

Nelze se na ni vydat bez silných mezků. Nejlepší bývají z argentinských chovů. Tato nádherná zvířata zde dosahují statnějšího vzrůstu než původní plemeno. Jsou málo náročná na potravu. Napájejí se jenom jednou za den, za osm hodin ujdou pohodlně deset mil a bez obtíží unesou náklad čtrnácti arrobů'). Na cestě od oceánu k oceánu nejsou žádné hostince.

Jí se sušené maso, rýže kořeněná paprikou a zvěřina, kterou si cestující uloví. Pije se voda z horských bystřin nebo z potůčků v pláních a její chuť se zostřuje několika kapkami rumu, který si zde každý veze ve volském rohu zvaném "chiffle". Jinak je nutno vystříhat se přílišného požívání alkoholu, poněvadž lidský nervový systém je v těchto kraji- nách nadmíru podrážděný. Veškeré spací náležitosti tvoří zvláštní sedlo zvané "recado". Domorodci je zhotovují z "pelionů", ovčích koží, které jsou vydělané jen na jedné straně. Na druhé se nechává vlna nedotčená a kůže se pak spojují dohro- mady širokými, bohatě vyšívanými popruhy. Když se cestující zabalí do těchto teplých přikrývek, může bezpečně přečkat nejvlhčí noc a spokojeně spát. Protože byl Glenarvan zkušený cestovatel a dovedl se přizpůsobit mravům rozličných zemí, opatřil pro sebe a pro své přátele chilský kroj. Paganel a Robert, dvě děti -, jedno velké a jedno malé -, nevěděli samou radostí, co počít, když ) Arroba je místní jednotka váhy a rovná se 11,5 kg. (Pozn. aut. )

'72, si přes hlavu navlekli chilské národní pončo, velkou vlněnou pokrývku s otvorem uprostřed, a když si obuli boty zhotovené z kůže ze zadních nohou mladého koně. A jak bohatě byli vystrojeni mezci!

Měli ozdobná udidla, dlouhé otěže z pletených řemínků, jichž se užívalo zároveň jako biče, ohlávku zdobenou kovovými ornamenty a "alforchy, oboustranné pytle křiklavých barev, v nichž byla denní dávka potravin. Paganel, roztržitý jako vždy, málem stržil při nasedání od svého znamenitého zvířete tři nebo čtyři kopance. Jakmile se však dostal do sedla -, nepostradatelný dalekohled měl samozřejmě zavěšený po boku -, jakmile měl jednou obě nohy ve třmenech, svěřil se bystrosti výtečného zvířete a nemohl si na ně nikterak naříkat. Mladý Robert projevoval od samého počátku pozoruhodné jezdecké vlohy.

Vyrazili na cestu.

Počasí bylo krásné, nebe dokonale průzračné a vzduch, třebaže slunce notně pálilo, byl dostatečně ochlazován přímořským větrem. Skupinka našich cestovatelů rychle postupovala podél zakřiveného pobřeží Talcahuanské zátoky, neboť chtěla o třicet mil jižněji dosáhnout třicáté sedmé rovnoběžky. Prvého dne ujížděli mezi rákosím vyschlých bažin co nejrychleji, ale mluvili jen málo. Ve všech zanechalo loučení hluboký dojem.

Na obzoru bylo ještě vidět kouř mizejí- cího Duncana. Všichni kromě Paganela mlčeli; pilný zeměpisec si kladl ve španělštině otázky a sám si v tomto jazyku také odpovídal. Catapaz byl mimoto člověk dosti zamlklý a ke svému povolání ani nepotře- boval být příliš hovorný. I na své peóny promluvil jen zřídka. Byli to lidé zkušení a velmi dobře rozuměli svým povinnostem. Jakmile se některý mezek zastavil, pobízeli jej hrdelním výkřikem, a pokud nestačil výkřik, zlomil mezkovu tvrdo- šíjnost kámen vržený jistou rukou. Když se uvolnil popruh nebo povolila uzda, sundal si peón své pončo, zakryl jím mezkovi hlavu, a když byla závada odstraněna, pokračovalo zvíře ihned v cestě. Mezkaři mají ve zvyku vycházet v osm hodin, po snídani, a jdou potom bez '73, zastávky až do chvíle odpočinku, do čtyř hodin odpoledne. Glenarvan se podřídil jejich zvyku. A právě když catapaz dal znamení k zastávce, přibyli cestovatelé do města Arauka. Leží na jižním cípu zátoky, takže se výprava po clou cestu nevzdálila od zpěněného břehu oceánu. Byli by tedy musili pochodovat ještě dvacet mil na západ, až k zátoce Carnero, aby se dostali na konec třicáté sedmé rovno- běžky. Avšak Glenarvanovi zvědové již prohledali tuto část území a nikde nena- lezli žádnou stopu po trosečnících. Nové pátrání bylo tedy zbytečné, a tak se cesto- vatelé rozhodli, že město Arauco se stane východiskem cesty. Odtud povede cesta na východ přímo, bez nejmenších úchylek. Skupinka vstoupila do města, aby tam strávila noc.

Utábořila se na dvoře hostince, jehož zařízení bylo velmi skrovné. Arauco je hlavním městem Araukánie, státu dlouhého šest set a širokého sto dvacet kilometrů a obývaného Moluči, prvorozenými syny chilského národa. Je to hrdý a silný lid, který se jediný na území obou Amerik nikdy nesklonil pod cizím panstvím. I když Arauco kdysi patřilo Španělům, jeho obyvatelé se nepodrobili; vzdorovali tak, jako i dnes vzdorují uchvatitelským pokusům Chile, a jejich nezávislý prapor -, bílá hvězda na blankytném poli -, dodnes vlaje na vrcholu opevněného pahorku, jenž chrání město. Zatímco se připravovala večeře, procházeli se Glenarvan, Paganel a catapaz mezi doškovými domky. Kromě kostela a zbytků františkánského kláštera není v Arauku nic zajímavého. Glenarvan se pokusil získat nějaké zprávy, avšak bez- úspěšně. Paganel byl zoufalý, že se nemůže dorozumět s obyvateli; poněvadž ti však mluví araukánštinou, prajazykem, kterým se zde mluví až k Magalhaesově úžině, byla Paganelovi jeho španělština platná asi tolik jako hebrejština. Místo sluchu zaměstnával oči a s opravdovou rozkoší vědce pozoroval různé typy mo- lučské rasy, které tady potkával. Muži byli vzrostlé postavy, tvář měli lhostejnou, pleť bronzovou, brady bezvousé, oko nedůvěřivé a hlavy široké s dlouhými černými vlasy. Jak se zdálo, oddávali se zahálce, což je konečně příznačné pro válečníky, neboť ti v dobách míru nemají co dělat. Jejich zubožené a neúnavné ženy vyko- návaly všechny namáhavé domácí práce, ošetřovaly koně, čistily zbraně, obdělávaly pole á lovily pro své velitele, a při tom si našly ještě čas na výrobu tyrkysově modrých ponč, která vyžadují dva roky práce a jejichž nejnižší cena je sto dolarů. Zkrátka Molučové jsou málo zajímavý lid s dosti divokými obyčeji.

Mají takřka všechny lidské nectnosti, proti nimž stojí jediná ctnost, jejich láska ke svobodě, "Opravdoví Sparťané," říkal Paganel, když po procházce usedal k večeři. Vážený učenec přeháněl a jeho přátelé mu již vůbec nerozuměli, když prohlásil, že jeho srdce Francouze vzrušeně tlouklo při prohlídce města Arauka. Na majorovu otázku, odkud pramení jeho nepochopitelné "vzrušení", odpověděl, že to je zcela přirozené: vždyť na araukánském trůně kdysi seděl jeden jeho krajan. Major ho požádal, aby jim laskavě prozradil jméno tohoto panovníka, a Jacques Paganel hrdě jmenoval počestného pana de Tonneins, bývalého advokáta z Périgueux, znameni- tého muže s mohutným plnovousem, který zažil to, co svržení králové rádi nazývají '"nevděkem svých poddaných". Když se major při pomyšlení na bývalého advokáta, který byl zbaven trůnu, neznatelně pousmál, odpověděl mu Paganel velice vážně, že je možná snazší pro advokáta dělat dobrého krále než pro krále dělat dobrého advokáta. Všichni se dali Paganelově poznámce do smíchu a několika kapkami "chichyko- řalky z vykvašené kukuřice, připili na zdraví araukánského exkrále Aurelia Anto- nína I. Za několik minut pak již cestovatelé, zabaleni do svých ponč, spali hlubokým spánkem. Příštího dne v osm hodin se skupinka s madrinou vpředu a s peóny vzadu vydala na východ: nastoupila cestu po třicáté sedmé rovnoběžce. Projížděla teď úrodným araukánským územím, bohatým na vinice a stáda. Pozvolna však nastupo- vala samota. Jen tu a tam byla po několika mílích nějaká chýše "rastreadorů", indiánských krotitelů koní, proslavených po celé Americe. Občas uviděli na cestě opuštěnou poštovní stanici, v níž nacházel útulek domorodec bloudící planinami. Dvě řeky, Rio de Raque a Rio de Tubal, přetínaly toho dne cestu výpravy.

Ale catapaz vždy našel brod, aby mohli přejít na druhý břeh. Na obzoru se prostíralo andské pohoří, jehož hřbety a stále četnější hroty se k severu zvyšovaly. Byly to jen spodní obratle obrovské páteře, na níž spočívá kostra Nového světa. Ve čtyři hodiny odpoledne se výprava po pětatřicetimílové cestě zastavila pod širým nebem ve vysokém myrtovém hájku. Sundali mezkům uzdy a zvířata se mohla jít volně napást husté trávy v prérii. Z alforch si cestovatelé vyndali maso a rýži. Peliony rozprostřené po zemi sloužily za pokrývky i podušky a každému '75, poskytlo to nouzové lože osvěžující odpočinek; peóni a catapaz drželi střídavě stráž. Protože počasí bylo tak příznivé, protože všichni cestující, nevyjímaje Roberta, byli naprosto zdrávi a konečně protože tato výprava začínala za tak šťastných okol- ností, museli toho využít -, jako hráč, kterému "padá karta". Takový názor sdíleli všichni. Příštího dne jeli rychle, bez nehody překročili peřeje řeky Bell a večer, když se utábořili na březích Rio Biobia, jež tvoří hranici mezi španělským Chile a Chile nezá- vislým, mohl Glenarvan zapsat k dobru své výpravy dalších třicet pět mil. Krajina se nezměnila. Stále táž hojnost a přemíra bohatství amarylek, keřovitých fialek, fuchsií, durmanů a zlatokvětých kaktusů. V houští se krčila nejrozmanitější zvěř, mezi jiným i ocelot. Jenom volavka, sova pustovka, kvíčaly a potápky zde zastupovaly opeřené plémě, prchající před drápy sokolů. Domorodců však potkávali cestující málo. Ten tu '76, a tam se jako stín mihl nějaký "guasso", zbídačelý potomek Indiánů a Španělů, ujíž- dějící na koni zkrvaveném ostruhou, kterou má guasso na bosé noze. Cestovatelé nena- šli po celou dobu nikoho, s kým by mohli promluvit, a byli úplně beze zpráv. Ale Gle- narvanovi to nevadilo. Říkal si, že kapitán Grant, zajatý Indiány, byl jistě odvlečen přes andské pohoří. Pátrání mohlo tedy být úspěšné až v pampách, a nikoliv na této straně. Bylo jen třeba zachovat trpělivost a rychle, bez ustání postupovat vpřed.

Sedmnáctého vyrazili v obvyklou hodinu a v obvyklém pořádku.

Robert však ne- jednou své místo opouštěl, protože se nechával strhnout horlivostí a k velké mrzu- tosti svého mezka chtěl předjíždět madrinu. Jenom přísné Glenarvanovo napomenutí udržovalo chlapce v řadě. Krajina byla teď stále nerovnější.

Mírné stoupání půdy svědčilo o blízkosti hor.

Říčky se množily a s šuměním se vinuly mezi svahy.

Paganel často nahlížel do map.

Když tam některý vodní tok nebyl, a to se stávalo často, jeho zeměpisecká krev vzky- pěla a on se rozčiloval tím nejroztomilejším způsobem, jaký si lze představit. "Bezejmenný potok," říkával, "je jako člověk bez domovské příslušnosti! Z hle- diska geografických zákonů neexistuje. " A proto se nerozpakoval a křtil tyto bezejmenné říčky.

Zaznamenával je do mapy a obdařoval je nejzvučnějšími španělskými jmény. "Jaký to jazyk říkal. "Jaký to bohatý a libozvučný jazyk! Zvučí kovem a jsem přesvědčen, že se skládá ze sedmdesáti osmi dílů mědi a dvaceti dvou dílů cínu jako nejlepší zvonovina! " ' "A činíte v něm aspoň pokroky? " otázal se Glenarvan.

"Ovšemže, mylorde! Jen kdyby nebylo toho přízvuku! Bohužel ten přízvuk! " Prozatím si Paganel celou cestu neúnavně lámal jazyk a zvykal si na obtížnou výslovnost, nezanedbávaje přitom ovšem ani geografická pozorování. Zeměpisu rozu- měl věru obdivuhodně a těžko bys hledal většího znalce. Když se Glenarvan tázal catapaza na nějakou místní zvláštnost, byl jeho učený druh vždycky pohotovější a odpovídal dříve než průvodce. Catapaz se na něho jen užasle díval.

Téhož dne narazili kolem desáté hodiny na silnici, jež přetínala dráhu jejich cesty.

Glenarvan se přirozeně tázal, jaká je to cesta, a stejně přirozeně mu dal odpověď zase Jacques Paganel. "To je cesta z Yumbelu do Los Angeles. " Glenarvan se podíval na catapaza.

"Správně," odpověděl průvodce. Pak se obrátil na zeměpisce: "Vy jste tedy zdejší končiny již procestoval? " "Samozřejmě! " odpověděl Paganel vážně.

"Na mezku? " "Ne, v křesle. " Catapaz nepochopil; pokrčil rameny a vrátil se do čela oddílu.

V pět hodin večer se catapaz zastavil v nehluboké kotlině několik mil nad městeč- kem Loja. Té noci tábořili cestovatelé na úpatí prvních stupňů kordillerských velehor.

...