.... KAPITOLA X. DESÁTÁ, TŘICÁTÁ SEDMÁ ROVNOBĚŽKA .... Za týden po obeplutí mysu Pilares vjížděl Duncan plnou parou do překrásné, dvanáct mil dlouhé a devět mil široké Talcahuanské zátoky. Počasí bylo nádherné.
Od prosince až do března nebývá zde na nebi jediný obláček a podél břehů, chráně- ných andským pohořím, vane stálý jižní vítr. John Mangles plul podle rozkazu Edvarda Glenarvana těsně u ostrova Chiloé a jiných nesčetných úlomků amerického kontinentu. Nějaká troska, kus zlomeného ráhna nebo úlomek dřeva opracovaného lidskou rukou mohly přivést Duncana na stopu trosečníků. Nikdo však nic nespatřil á jachta pokračovala v cestě, až posléze, čtyřicet dní po vyplutí z mlhavých vod Clydské zátoky, zakotvila v talcahuanském přístavu. Glenarvan dal okamžitě spustit na moře člun, a doprovázen Paganelem, přirazil k přístavní hrázi. Učený zeměpisec chtěl využít příležitosti a uplatnit své znalosti španělštiny, jíž se dosud tak svědomitě učil. Ale k svému velkému překvapení se nemohl s domorodci dorozumět. "Nemám správný přízvuk," řekl. "Pojďme na celnici," odtušil Glenarvan. Tam mu bylo několika anglickými slovy a výmluvnými posunky vysvětleno, že britský konzul sídlí v Concepciónu, hodinu jízdy odtud. Glenarvan si snadno opatřil dva rychlé koně a zanedlouho vjel s Paganelem do bran tohoto velkého města, které založil Valdivia, podnikavý a statečný druh bratří Pizarrů. Jak mnoho ztratilo to město ze svého někdejšího lesku! Nejednou bylo vypleněno domorodci, roku 1819 zapáleno, pak pustošeno, ničeno, a tak nyní je se zdmi doposud zčernalými ohněm zastíněno Talcahuanem. Má sotva osm tisíc obyvatel. Pod jejich lenivýma nohama se změnily ulice v louky. Ustal zde všechen obchod, činnost i pod- nikání. Z každého balkónu zpívaly dnes mandolíny, za okenicemi lkaly milostné písně a Concepción, kdysi město mužů, stal se městečkem žen a dětí. Glenarvan se pramálo zajímal o příčiny tohoto úpadku, přestože se ho Paganel snažil v tomto směru poučit, a neztráceje ani okamžik, odebral se ihned k J. R. Ben- tockovi, konzulovi britského Veličenstva. Konzul ho přijal velice zdvořile, a když se dověděl o osudu kapitána Granta, zavázal se, že opatří zprávy z celého přímoří. Na otázku, zdali trojstěžník Britannia ztroskotal na třicáté sedmé rovnoběžce u chilského nebo araukánského pobřeží, dostali zápornou odpověď. Ani konzul, ani jeho kolegové z druhých zemí nevěděli o žádné podobné události. Glenarvan se však nevzdával. Vrátil se do Talcahuana, a nešetře námahy ani peněz, rozeslal po celém pobřeží zvědy. Všechno marné. Ani nejpečlivější pátrání u přímořského oby- vatelstva nepřineslo kladné výsledky. Z toho vyplývalo, že Britannia nezanechala po svém ztroskotání žádnou stopu. '65, Glenarvan pověděl svým druhům o bezvýsledném pátrání. Mary Grantová ani její bratr nemohli zakrýt svou bolest. Bylo to šestého dne po příjezdu Duncana do Talcahuana. Cestující se shromáždili na záďové nástavbě. Lady Helena konej- šila obě děti kapitána Granta -, ovšem nikoliv slovy, neboť co by byla mohla říci? Jacques Paganel vzal znovu do ruky listiny a pozorně se do nich zahloubal, jako kdyby jim chtěl vyrvat nová tajemství. Přes hodinu je tak prohlížel, až ho posléze Glenarvan oslovil: ,. "Paganele, spoléhám na váš důvtip! Byl snad náš výklad těchto listin mylný?
Je snad smysl těchto slov nesprávný?" Paganel neodpovídal. Přemýšlel.
"Byly snad mylné naše domněnky o místě katastrofy?" pokračoval Glenarvan.
"Nebije snad slovo Patagonie samo do očí i nejméně důvtipného člověka?" Paganel stále mlčel.
"Cožpak nám nedává za pravdu slovo Indián?" řekl Glenarvan.
"Úplně," odpověděl Mac Nabbs. "A není tedy jasné, že trosečníci se obávali, když psali tyto řádky, že padnou do zajetí Indiánů?" "Okamžik, drahý mylorde," ozval se konečně Paganel, "jsou-li všechny ostatní vaše závěry správné, tenhle přinejmenším není oprávněný." "Co tím chcete říci?" otázala se lady Helena a oči všech přítomných se upřely na zeměpisce. '66, "Chci tím říci," odpověděl Paganel a zdůrazňoval každé slovo, "že kapitán Grant je nyní v zajetí Indiánů, a dodal bych ještě, že listina o tom neponechává nejmenších pochybností." "Vysvětlete to, prosím," řekla miss Grantová. "Nic není snadnějšího, drahá Mary. Místo padnou do zajetí budeme v listině číst jsou v zajetí a všechno je okamžitě jasné." "Ale to je vyloučeno!" odporoval Glenarvan.
"Vyloučeno! A proč, vážený příteli?" otázal se Paganel s úsměvem.
"Protože láhev mohla být vržena do moře jenom ve chvíli ztroskotání. Z toho důvodu se stupně šířky a délky týkají přímo místa neštěstí." "Nic to nedokazuje," odvětil živě Paganel, "a já nechápu, proč by trosečníci od- vlečení Indiány do vnitrozemí nemohli dát zprávu o místě svého zajetí pomocí láhve." "To je prosté, milý Paganele, protože když chceme hodit láhev do moře, musíme k tomu to moře mít." "Anebo když ne moře," odtušil Paganel, "aspoň nějakou řeku, která se do něho vlévá!" Tato nečekaná a přece správná odpověď byla přijata užaslým mlčením. Podle toho, jak se jeho posluchačům rozzářily oči, Paganel poznal, že všichni začínají znovu doufat. Lady Helena promluvila první.
"To je mi nápad!" zvolala.
"A docela šťastný," dodal prostoduše zeměpisec. "Co tedy navrhujete?" otázal se Glenarvan.
"Navrhuji, abychom vyhledali místo, kde sedmatřicátá rovnoběžka vstupuje na americké pobřeží, a abychom ji sledovali bez sebemenší úchylky až do míst, kde se noří do Atlantského oceánu. Na její dráze snad nalezneme trosečníky Britannie." "Trochu slabá naděje!" odvětil major.
"Ať je jakkoliv slabá," odpověděl Paganel, "my ji nesmíme zanedbat. Jestliže, mám náhodou pravdu a láhev se dostala do moře po některé z řek tohoto kontinentu, pak zde musíme najít stopy zajatců. Pohleďte, přátelé, jen pohleďte na mapu, a nepochybně vás přesvědčím!" Při těchto slovech rozložil Paganel na stole mapu Chile a argentinských provincií.
"Dívejte se," řekl, "a sledujte mě na cestě napříč americkým kontinentem. Projděme úzkým pásem chilského území. Překročme Andy. Sestupme dolů do pamp.
Jsou v těchto krajích řeky a velké i malé vodní toky? Jsou. Zde je Rio Negro, zde Rio Colorado, zde jsou jejich přítoky, protínané třicátým sedmým stupněm jižní šířky, a ty všechny mohly donést láhev k moři. A tam u nějakého kmene, v rukou nekočovných Indiánů, na břehu málo známých říček, uprostřed velehor, tam někde jsou možná ti, které jistě mohu nazývat našimi přáteli, a čekají na záchranu! Mů- žeme tedy zklamat jejich naděje? Nejste snad všichni pro to, abychom postupovali napříč těmito krajinami po neúchylné čáře, kterou teď vyznačuje na mapě můj prst? A kdybych se proti všemu očekávání mýlil, není snad naší povinností jít za '67, třicátou sedmou rovnoběžkou až na její konec, a v případě nutnosti obejít po ní celou zeměkouli, abychom stůj co stůj našli trosečníky?" Tato slova, pronesená s ušlechtilým zanícením, vyvolala mezi Paganelovými posluchači hluboký dojem. Všichni povstali a tiskli mu ruce.
"Ano, tam je tatínek!" zvolal Robert Grant, hltaje mapu očima.
"A když tam je," odpověděl Glenarvan, "tak ho nalezneme, hochu! Nic ne- může být jasnější než výklad našeho přítele Paganela a bezodkladně musíme vyrazit na cestu, kterou nám vytyčil. Buá je kapitán v rukou početného kmene, nebo je zajatcem kmene menšího. V tom případě ho osvobodíme sami. V případě prvém prozkoumáme situaci, vrátíme se na Duncana na východním pobřeží, odplujeme do Buenos Aires a tam si postaví major Mac Nabbs oddíl, který si bude vědět rady se všemi argentinskými Indiány." "Výborně, výborně, mylorde," přisvědčoval John Mangles, "a já bych dodal, že v této cestě napříč americkým kontinentem není žádné nebezpečí." "Žádné nebezpečí a žádné potíže," dodal Paganel. "Kolik lidí už ji vyko- nalo, a přitom neměli vždycky takové možnosti jako my, ani je nepovzbuzoval vznešený účel cesty. Což se již v roce 1782 nevydal jistý Basilio Villarmo z Carmen do Kordiller? A což v roce 1806, kdy se Chilan don Luiz de la Cruz, správce Con- cepciónské provincie, vydal na cestu podél naší sedmatřicáté rovnoběžky, překročil Andy a po čtyřicetidenní cestě dorazil do Buenos Aires? A což konečně plukovník Garcia, Alcide d'Orbigny a můj vážený kolega doktor Martin de Moussy, kteří prošli tyto země křížem krážem a vykonali pro vědu to, co my nyní vykonáme ve jménu lidskosti?" "Pane Paganele, pane Paganele!" zvolala Mary Grantová, zajíkajíc se dojetím.
"Jak my, se vám kdy odvděčíme za obětavost, s níž se vystavujete tolikerým ne- bezpečím?" "Nebezpečím!" zvolal Paganel. "Kdo zde mluví o nějakém nebezpečí?" "Já ne!" odpověděl Robert Grant se zářícím zrakem a s odhodlaným výrazem.
"Nebezpečí!" pokračoval Paganel. "Cožpak něco takového existuje? A vůbec, oč tu vlastně jde? O cestu necelých tři sta padesát mil dlouhou, protože půjdeme přímo- čaře, a tato cesta bude probíhat na téže šířce, na níž leží na druhé polokouli Španělsko, Sicílie a Řecko, a v důsledku toho bude probíhat téměř v týchž podnebných podmín- kách. Nehledě k tomu, že nebude trvat ani celý měsíc! To bude přece procházka!" "Pane Paganele," otázala se nyní lady Helena, "vy se domníváte, že trosečníci jsou dosud naživu, i když padli do rukou Indiánů?" "Ale samozřejmě, mylady! Indiáni přece nejsou lidojedi! Naprosto ne! Můj krajan pan Guinnard, s nímž jsem se seznámil v Zeměpisné společnosti, byl celé tři měsíce zajatcem Indiánů z pamp. Zkusil hodně, Indiáni s ním surově nakládali, ale všechny ty útrapy nakonec šťastně přečkal. Evropan je v těchto krajích užitečnou bytostí. Indiáni znají jeho cenu, a proto se o něho dobře starají." "Nemúžeme tedy déle váhat," řekl Glenarvan, "musíme vyrazit, a to bez- odkladně. Kudy povede naše trasa?" '68, "Půjdeme schůdnou a příjemnou cestou," odpověděl Paganel. "Zpočátku povede trochu do hor, potom po mírném východním svahu And a konečně rovnou, travnatou a písečnou plání, opravdovou zahradou." "Podívejme se na mapu," řekl major. "Zde je, milý Mac Nabbsi. Dojedeme na konec sedmatřicáté rovnoběžky na chilském pobřeží, mezi mysem Rumana a zátokou Carnero. Půjdeme hlavním městem Araukánie a překročíme Kordillery v průsmyku Antuco na severní straně stejnojmenné sopky. Pak sestoupíme po povlovných svazích hor, překročíme Neuquén, Rio Colorado, dorazíme do pamp, k Salinasu, k řece Guamini, do Sierry Tapalque. Tam se již táhnou hranice provincie Buenos Aires. Překročíme Sierru Tandil a budeme ve svém pátrání pokračovat až k mysu Medanos na atlantském pobřeží." Paganel rozvíjel cestovní plán výpravy a ani se při tom nesnažil nahlížet do mapy, kterou měl rozloženou před očima. Nepotřeboval to. Prostudoval díla Fré- zierova, Molinova, Humboldtova, Miersova, d'Orbignyho a při své paměti se nemohl zmýlit. Když dokončil svůj zeměpisný výčet, dodal: "Drazí přátelé, cesta je přímá. Vykonáme ji za třicet dní a dorazíme k vý- chodnímu pobřeží dříve než Duncan, jestliže jej nepříznivé větry jen trochu pozdrží." "Duncanmá tedy křižovat," tázal se John Mangles, "mezi mysem Corrientes a mysem svatého Antonína?" "Zcela správně." "A kolik lidí navrhujete vzít na tuto výpravu?" otázal se Glenarvan.
"Co možná nejméně. Jde jenom o to, abychom poznali, v jaké situaci se kapitán Grant nachází, a nikoliv o to, abychom sváděli s Indiány boje. Myslím, že by měl jet lord Glenarvan, samozřejmě vůdce výpravy, dále major, který své místo jistě nikomu nepostoupí, Jacques Paganel, k vašim službám. .." "A já!" zvolal mladý Grant.
"Roberte! Roberte!" lekala se Mary.
"A proč ne?" odpověděl Paganel. "Cestování mládež zoceluje. Tedy my čtyři a ještě tři námořníci z Duncana. .." "Jakže," obrátil se John Mangles na svého pána, "my lorde vy mne nevezmete s sebou?" "Drahý Johne," odpověděl Glenarvan, "necháváme na palubě své nejdražší, naše cestovatelky! Kdo by nad nimi mohl bdít lépe než věrný kapitán Duncana?" "Nemůžeme tedy s vámi?" řekla lady Helena a oči se jí zamžily stínem zármutku. "Má drahá Heleno," odpověděl Glenarvan, "musíme cestu vykonat neobyčejně rychle. Budeme odloučeni jenom nakrátko a. .." "Ano, múj milý, rozumím," přivolovala lady Helena. "Jeďte sami a hlavně ---.., šťastné pořízení!" "Vždyť to není žádná cesta," řekl Paganel. '69, "A co je to tedy?" otázala se lady Helena.
"Docela obyčejná projížďka. Jako počestní lidé se projedeme po zemi a při- tom se budeme snažit vykonat co nejvíce dobra, toť vše. A naším heslem bude transire benefaciendo')." Těmito Paganelovými slovy skončila diskuse, pokud se ovšem může takto nazvat rozhovor, při němž jsou všichni zúčastnění téhož názoru. Přípravy započaly ještě téhož dne. Bylo rozhodnuto, že výprava zůstane v tajnosti, aby se Indiánům nedostalo výstrahy. Odjezd byl stanoven na 14. října. Když měli být určeni námořníci, kteří by "* Transire bene faciendo (lat.) -, jíti světem a konati dobro, '70, výpravu doprovázeli, nabízeli se ochotně všichni a Glenarvan byl na rozpacích, koho zvolit. Protože se nechtěl nikoho z těch dobrých lidí dotknout, dal losovat.
Štěstí přálo zástupci kapitána Tomu Austinovi, statnému Wilsonovi a Mulradymu, který by se byl mohl v boxu postavit samotnému Tomu Sayersovi*). Glenarvan se připravoval na cestu velmi energicky. Chtěl být do stanoveného dne se vším hotov, což se mu také podařilo. John Mangles se mezitím zásobil uhlím, aby mohl okamžitě vyplout na moře. Chtěl být na argentinském pobřeží dříve než cestovatelé. A tak se mezi Glenarvanem a mladým kapitánem rozvinulo soutěžení, které bylo všem prospěšné. A 14. října byli všichni ve stanovenou hodinu připraveni. Těsně před odjezdem se cestující z jachty shromáždili v jídelně. Duncan byl připraven k odjezdu a křídla jeho šroubu již čeřila průzračné vody Talcahuana. Glenarvan, Paganel, Mac Nabbs, Robert Grant, Tom Austin, Wilson a Mulrady, vyzbrojeni karabinami a Coltovými revolvery, chystali se opustit palubu. Vůdcové s mezky je už očekávali na konci mola. "Nejvyšší čas," řekl konečně lord Edvard. "Šťastnou cestu, můj milý!" odpověděla lady Helena přemáhajíc své pohnutí.
Lord Glenarvan ji přitiskl k srdci, zatímco Robert se vrhl kolem krku Mary Grantové. "A nYní, drazí přátelé," řekl Jacques Paganel, "poslední stisk ruky, abychom jej cítili až do shledání na atlantském pobřeží!" To bylo trochu silné přání. Avšak v nejednom případě se přání váženého učence stalo takřka skutkem. Všichni vystoupili opět na palubu a sedm cestovatelů opustilo Duncana. Za okamžik byli už na nábřeží, k němuž se manévrující jachta přiblížila až na několik desítek metrů. Lady Helena naposledy zavolala ze zadní paluby: "Šťastnou cestu, přátelé, a mnoho zdaru!" "Štěstí ať nás cestou provází," odvětil Paganel a o zdar výpravy už se posta- ráme sami." "Vpřed!" zvolal John Mangles do strojovny.
"Vzhúru!" -, odpověděl lord Glenarvan.
A v téže chvíli, kdy cestovatelé popustili koním otěže a vyrazili po pobřežní cestě, Duncan, hnaný silou lodního šroubu, plnou parou vyplouval na širý oceán. '* Tom Saers -, slavný londýnský boxer. (Pozn. aut.
...
