.... KAPITOLA VII. SEDMÁ, ODKUD PŘICHÁZÍ A KAM JEDE JACQUES PAGANEL .... Tajemník Zeměpisné společnosti byl bezpochyby roztomilý člověk, protože to všechno řekl velice noblesně. Lord Glenarvan mimoto věděl naprosto přesně, o koho jde, neboť velmi dobře znal jméno a zásluhy Jacquese Paganela. Jeho země- pisné práce, články o nových objevech, uveřejňované ve Zprávách společnosti, jeho korespondence se všemi národy, to vše ho řadilo mezi nejvýznačnější fran- couzské vědce. A proto Glenarvan srdečně podal ruku svému neočekávanému hostu. "A nyní, pane Paganele," dodal, "když jsme se vzájemně představili, dovolíte mi, doufám, jednu otázku?" "Sto otázek, mylorde," odpověděl Jacques Paganel. "Rozmluva s vámi bude mi potěšením." "Vy jste přišel na palubu této lodi předevčírem večer?" "Ano, mylorde, předevčírem večer v osm hodin. Přijel jsem kaledonskou drahou, skočil jsem do drožky a z drožky přímo do Scotie, kde jsem si z Paříže zamluvil kabinu číslo šest. Byla hustá tma. Na palubě jsem nikoho neviděl. Poněvadž jsem byl po šestatřiceti hodinách cesty unaven a poněvadž jsem věděl, že nejlépe se člověk uchrání mořské nemoci, když si po příjezdu lehne a zůstane první dni cesty na lůžku, okamžitě jsem si lehl a mohu vás ujistit, že jsem svědomitě spal třicet šest hodin." Přítomní nyní věděli, jak se stalo, že Jacques Paganel se octl na palubě Duncana.
Francouzský cestovatel se zmýlil v lodi a nastoupil na Duncana v době, kdy na palubě nikdo nebyl. Všechno bylo jasné. Co však řekne učený zeměpisec, až se dozví jméno a cíl lodi, na níž pluje? "Vy jste si tedy, pane Paganele," řekl Glenarvan, "zvolil za výchozí bod svých cest Kalkatu?" "Ano, mylorde. Po celý život jsem se obíral myšlenkou, že navštívím Indii.
Uskuteční se tak můj nejkrásnější sen a já konečně spatřím vlast slonů a thugů*)." "To znamená, že by vám nebylo lhostejné, kdybyste navštívil jinou zemi?" "Ne, mylorde, to by mi bylo nepříjemné, protože mám doporučení k lordu Sommersetovi, generálnímu guvernérovi Indie, a protože bych rád splnil úkol, který jsem dostal od Zeměpisné společnosti." "Ah tak, Máte tedy úkol." "Ano, musím se pokusit o důležitou a zajímavou cestu, jejíž rozvrh sestavil můj učený přítel a kolega, pan Vivien de Saint-Martin. Jde vlastně o to, postupovat ') Thugové -. vyznavači bohyně ničení Káli. Sekta vznikla ve XII. století.
ve stopách bratří Schlagenweitů, plukovníka Waugha, Webba, Hodgsona, misionářů Huca a Gabeta, Moorcrofta, pana Julese Remyho a četných jiných slavných cesto- vatelů. Chci se pokusit o štěstí tam, kde nešťastně ztroskotal v roce 1846 misionář Krick, zkrátka prozkoumat řeku Ja-lu-cang-pu-ťiang, která protéká Tibetem v délce patnácti set kilometrů podél severního úpatí Himálaje, a konečně zjistit, zdali se nespojuje v severovýchodním Asámu s Brahmaputrou. Zlatá medaile, mylorde, čeká cestovatele, jemuž se tak podaří rozřešit jednu z nejzávažnějších otázek zeměpisu Indie." Paganel byl skvělý. Mluvil s nádherným zápalem. Nechával se unášet na rychlých křídlech obrazotvornosti. Zastavit ho bylo právě tak nemožné jako zastavit rýnské vodopády u Schafl'hausenu. '45, "Pane Paganele," řekl lord Glenarvan po krátkém odmlčení, "to je zajisté krásná cesta a věda by vám za ni vzdala velké uznání, ale nerad bych vás nechával déle ve vašem omylu, protože se budete musit, aspoň prozatím, vzdát své touhy spatřit Indii." "Vzdát A proč?" "Protože plujete právě opačným směrem, než leží indický poloostrov." "Cože! Kapitán Burton. .." "Nejsem kapitán Burton," odpověděl John Mangles. "Ale Scotia?" "Tato loď není Scotia!" Není možno vylíčit Paganelovo ohromení. Postupně se zahleděl na lorda Glenarvana, který zůstával vážný, na lady Helenu a Mary Grantovou, na jejichž lících se zračilo porozumění i zármutek, na Johna Manglese, který se usmíval, a na majora, který se ani nepohnul. Pak pokrčil rameny, stáhl si brýle s čela na oči a zvolal: "To jsou mi žerty!" V téže chvíli však padl jeho pohled na kormidelní kolo, na němž byl tento kruhovitý nápis: DUNCAN. "Duncan, Duncan!" vydral se mu z hrdla výkřik plný zoufalství.
Pak se vrhl dolů se schůdků nástavby a spěchal do své kabiny.
Sotvaže nešťastný učenec zmizel, nemohl se na palubě nikdo vyjma majora udržet smíchy, a také námořníci se rozesmáli. Splést si vlak -, budiž! Sednout si do vlaku do Edinburghu místo do Dumbartonu -, to se dá pochopit! Ale splést si loď a plout do Chile, když chceš do Indie, to už je vrchol roztržitosti. "U Jacquese Paganela se tomu vůbec nedivím," řekl Glenarvan. "O tom se takových historek vypráví. Jednou uveřejnil výbornou mapu Ameriky, na níž bylo zakresleno Japonsko. Proto však není méně význačným učencem a jedním z nejlep- ších francouzských zeměpisců." "Co však s tím nešťastným člověkem?" zeptala se lady Helena. "Přece ho ne- můžeme zavézt do Patagonie." "Proč ne?" odvětil vážně Mac Nabbs. "My přece nemůžeme za jeho roztržitost. Představte si, že by byl ve vlaku; mohl by ho snad zastavit?" "To ne, ale vystoupil by na nejbližší stanici," odtušila lady Helena. '46, "Vždyť to bude moci učinit také," řekl Glenarvan. "Bude-li chtít, vystoupí na naší první zastávce." V té chvíli se již vracel na palubu nebohý a zkormoucený Paganel, když se mezitím přesvědčil, že jeho zavazadla jsou na palubě. Bez ustání si opakoval neblahá slova: "Duncan! Duncan!" Jiných v jeho slovníku nebylo. Přecházel z místa na místo, prohlížel si stěžňoví jachty a díval se na mlčící horizont širého moře. Posléze se vrátil k lordu Glenarvanovi. "A kam pluje ten Duncan?" otázal se.
"Do Ameriky, pane Paganele." "To jest přesněji?" "Do Concepciónu." "Do Chile! Do Chile!" zvolal nešťastný zeměpisec. "A co mé indické poslání! Co mi však řekne pan de Quatrefages, předseda ústředního výboru? A pan d'Avezac, pan Cor- tambert, pan Vivien de Saint-Martin! Jak se budu moci objevit na zasedání společnosti!" "Ale pane Paganele," odpověděl Glenarvan, "nezoufejte! Všechno se dá na- pravit, takže půjde celkem o bezvýznamné zdržení. Ja-lu-cang-pu-ťiang na vás v ti- betských horách vždycky počká. Brzy budeme stavět na Madeiře a tam najdete loď, která vás zaveze nazpět do Evropy." "Děkuji vám, mylorde, budu se s tím už muset smířit. Ale to je bez nadsázky neobyčejná příhoda, a takovéhle věci se stávají jenom mně. A co má zamluvená kabina na Scotii?" '47, "Inu, Scotie se budete muset prozatím vzdát." "Ale ," řekl Paganel, když si znovu prohlédl loď, "Duncan je zábavní jachta. "Ano, pane," odpověděl John Mangles, "a patří lordu Glenarvanovi. "Který vás prosí, abyste plně využil jeho pohostinství," dodal Glenarvan. ; "Tisíceré díky, mylorde," :odvětil Paganel. "Jsem vám skutečně povděčen za vaši laskavost. Dovolte mi však nepatrnou poznámku: Indie je krásná země. Cesto- vatele tam čekají úchvatná překvapení a dámy ji jistě neznají. .. Stačilo by tedy, aby muž u kormidla pootočil kolem, a jachta Duncan by plula právě tak lehce do Kalkaty jako nyní do Concepciónu, a protože koná jenom zábavní jízdu. .." Návrh byl přijat zamítavými posunky a to Paganelovi zabránilo, aby jej dále rozvíjel. Umlkl.
"Pane Paganele," pravila Helena, "kdyby šlo jenom o zábavní cestu, odpově- děla bych vám: "Pojeďme tedy do Indie", a lord Glenarvan by jistě nic nenamítal. Avšak Duncan jede pro trosečníky opuštěné na patagonském pobřeží a nemůže upustit od tak humánního cíle. .." V několika minutách se francouzský cestovatel seznámil s celou situací: Se vzrušením vyslechl vyprávění o šťastném nálezu listin, o osudu kapitána Granta a o šlechetném návrhu lady Heleny. "Mylady," řekl, "dovolte, abych vyjádřil svůj bezmezný obdiv nad vaším chováním v celé této věci. Nechť jen Duncan pokračuje ve své cestě, vyčítal bych si, kdybych jej měl zdržet o jediný den." '48, "A vy se připojíte k naší výpravě?" otázala se lady Helena.
"To je vyloučeno, mylady, musím splnit svůj úkol. Vystoupím na vaší nejbližší zastávce. .." "Tedy na Madeiře," řekl John Mangles. "Prosím, na Madeiře. To nebude ani sto osmdesát mil od Lisabonu a tam si počkám na nějaké spojení." "Prosím, pane Paganele," řekl Glenarvan, "stane se podle vašeho přání a já budu šťasten, že vám budu moci na několik dní poskytnout pohostinství na své lodi. Doufám, že se v naší společnosti nebudete příliš nudit." "Ale my lorde," zvolal učenec, "já jsem naopak šťasten že sem se zmýlil tak příjemným způsobem! Ovšem když se člověk nalodí pro cestu do Indie a místo toho pluje do Ameriky, je to hodně směšná situace!" I přes toto smutné přiznání se však Paganel smířil se zdržením, kterému nemohl zabránit. Ukázalo se, že i při vší své roztržitosti je to roztomilý a veselý člověk.
Okouzlil dámy svou nezkalenou dobrou náladou a ještě téhož dne se spřátelil se všemi cestujícími. Na jeho přání mu byly ukázány tři známé listiny. Pečlivě, dlouze a podrobně je prostudoval. Žádný jiný výklad se mu nezdál možný. Mary Grantová a její bratr vzbudili vědcův živý zájem. Dodal jim naděje. Jeho postoj ke všem těmto věcem a jeho předpovědi o úspěchu výpravy Duncana vyvolaly na dívčině tváři úsměv. Na mou věru, kdyby nebylo jeho úkolu, připojil by se k pátrání po kapitánu Grantovi! A když se pak dověděl, že lady Helena je dcerou Williama Tuffnela, vybuchl nadšenými výkřiky plnými obdivu. Znal jejího otce. Jaký to statečný vědec! Kolik dopisů si napsali, když byl William Tuffnel dopisujícím členem společnosti! Vždyť on sám, Paganel, jej spolu s panem Malte-Brunem uváděl! Jaké to setkání a jaké potěšení cestovat s dcerou Williama TufFnela! Posléze požádal lady Helenu o dovolení, aby ji směl políbit. Lady Glenarvanová přivolila, ačkoli to snad bylo poněkud "nemístné".
