×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Děti kapitána Granta - Jules Verne, KAPITOLA VI. ŠESTÁ, CESTUJÍCÍ Z KABINY ČÍSLO ŠEST

KAPITOLA VI. ŠESTÁ, CESTUJÍCÍ Z KABINy ČÍSLO ŠEST .... Prvého dne plavby bylo moře neklidné a kvečeru se zdvihl silnější vítr. Duncan se silně kymácel, a dámy se proto vůbec neobjevily na palubě; zůstaly ležet ve svých kabinách a učinily dobře. ' Příštího dne se však vítr nepatrně stočil a kapitán John dal napnout přídní veleplachtu, besan a košovku. Duncan teď lépe seděl na vlnách a boční kymácení : ani podélné kolísání nebylo již tak citelné. Lady Helena a Mary Grantová mohly ; hned za svítání vyjít na palubu za lordem Glenarvanem, majorem a kapitánem. Východ slunce byl nádherný. Slunce se podobalo velkému pozlacenému kovovému kotouči a vystupovalo z oceánu jako z nějaké obrovité galvanické lázně. Dunccan se kolébal ve skvoucí záplavě a člověk by byl opravdu řekl, že jeho plachty se napínají pod tlakem slunečních paprsků. Cestující na jachtě mlčky pozorovali zářivý východ slunce.

"Jak úchvatný pohled!" řekla konečně lady Helena. "To je předzvěst krásného dne. Jen aby se vítr neobrátil a zůstal nám příznivý." "Nic lepšího bychom si nemohli přát, Heleno," odpověděl lord Glenarvan, "na začátek naší cesty si naprosto nemůžeme stěžovat." "A jak dlouho vlastně poplujeme přes oceán, Edvarde?" "To nám musí říci kapitán John," řekl Glenarvan. "Plujeme dobře? Jste spo- kojen se svou lodí, Johne?" "Velmi spokojen, mylorde," odvětil John. "Je to znamenitá loď a pro námořníka je rozkoší mít takové plavidlo pod nohama. Snad nikdy nebyly trup a stroj lodi tak vyváženy. Vždyť vidíte, jak je brázda za lodí hladká a jak lehce se dělí od vlny. Plu- jeme rychlostí sedmnácti mil za hodinu. Udržíme-li tuto rychlost, budeme v deseti dnech na rovníku a za necelých pět týdnů obeplujeme mys Hoorn." "Slyšíte, Mary, za necelých pět týdnů!" "Ano, paní," odpověděla dívka, "slyšela jsem a srdce se mi při kapitánových slovech rozbušilo radostí." "A jak snášíte plavbu, miss Mary?" otázal se lord Glenarvan.

"Celkem dobře, mylorde, bez větších potíží. Ostatně já brzy přivyknu." "A co náš Robert?" "Což Robert!" odpověděl John Mangles. "Ten když nevězí ve strojovně, tak je jistě někde ve stěžních. Ten chlapec si prostě vůbec nic nedělá z mořské nemoci. Jen se podívejte! Vidíte ho?" A ukázal nahoru.

Při kapitánově pohybu zalétly zraky všech k přednímu stožáru a tam spatřily Roberta, visícího třicet metrů nad palubou na závěsnicích přídní brámovky. Mary sebou bezděčně trhla. '38, "Jen se uklidněte, miss," řekl John Mangles, "ručím za něho a slibuji vám, že zanedlouho představíme kapitánu Grantovi znamenitého chlapíka, protože my našeho slavného kapitána najdeme!" "Kéž byste měl pravdu, pane Johne," odpověděla dívka. "Drahé dítě," odvětil lord Glenarvan, "vše nasvědčuje úspěchu a to nám může dávat dobrou naději. Jen se podívejte na tyto dobré lidi! Všichni se dali do služeb naší krásné věci. Nejenže se náš podnik zdaří, ale bude korunován úspěchem bez vel- kých potíží. Slíbil jsem lady Heleně zábavnou cestu a velice bych se mýlil, kdybych nedodržel slovo." "Edvarde, řekla lady Glenarvanová, "vy jste nejlepší člověk na světě." "To ne, ale mám nejlepší mužstvo na nejlepší lodi. Miss Mary, že se také obdi- vujete našemu Duncanu?" "Ovšemže, mylorde," odpověděla dívka, "obdivuji se mu a to jako skutečný znalec!" "Hleďme!" "Už jako dítě jsem si hrávala na lodích svého otce. Byl by ze mne jistě udělal námořníka, a kdyby to muselo být, snadno bych možná dokázala ubrat plachtu nebo přitáhnout nějakou tu kličku." "Není možná, miss!" zvolal John Mangles.

"Když je tomu tak," odvětil lord Glenarvan, "pak si v kapitánovi Johnovi získáte velkého přítele, protože ten nezná na světě nic, co by se rovnalo námořnic- kému stavu! A ženy v tom u něho nečiní výjimku! Je to tak, Johne?" "Zajisté, mylorde," odpověděl mladý kapitán, "a přece přiznávám, že miss Grantové to lépe sluší tady na záďové nástavbě, než kdyby přitahovala brámovku. Proto však nemán z jejích slov menší radost." "A zejména když nám chválí Duncana," dodal Glenarvan. "Však si to Duncan zasluhuje," odvětil John. "Na mou věru," řekla lady Helena, "když jste na svou jachtu tak hrdý, do- stávám chuť prohlédnout si ji až zdola od samého podlodí a podívat se, jak jsou v mezipalubí ubytováni naši dobří námořníci." "Znamenitě," odpověděl John. "Mají se tam jako doma." "A jsou zde skutečně doma, Heleno," poznamenal lord Glenarvan. "Tato jachta je částí naší země! Je to kousek našeho dumbartonského hrabství, který se šťastně plaví po oceánu, a my jsme vlastně vůbec neopustili rodnou zem. Duncan, toť Malcoln, a oceán, toť jezero Lomondské." "Nuže, drahý Edvarde, proveďte nás tedy po svém zámku," odpověděla lady Helena. ' "Jak si přejete, mylady," řekl Glenarvan, "dovolte však, abych to napřed řekl Olbinettovi." Stevard jachty byl výtečný kuchař. Plnil své úkoly s horlivostí i důvtipem.

Očekával pokyny svého pána.

"Olbinette, půjdeme se před snídaní ještě projít," řekl Glenarvan, jako kdyby '39, šlo o procházku do Tarbertu nebo k jezeru Katrine. "Doufám, že bude prostřeno, až se vrátíme." Olbinett se důstojně uklonil.

"Půjdete s námi, majore?" zeptala se lady Helena.

"Je-li to vaším rozkazem," odtušil major. "Ó, prohodil lord Glenarvan. "Major je zabrán do kouření, nemůžeme ho vytrhovat. Upozorňuji vás, miss Mary, že je to vášnivý kuřák doutníků. Bez ustání kouří, i ve spaní." Major souhlasně přikývl a hosté lorda Glenarvana sestoupili do podpalubí.

Když Mac Nabbs osaměl, zahalil se do hustých oblaků kouře a podle svého zvyku hovořil sám se sebou, ale ani v tomto případě nevedl spory. Stál nehybně '40, a hleděl dozadu na brázdu jachty. Po několika minutách tohoto tichého pozorování se otočil a octl se tváří v tvář cizinci. Kdyby majora mohlo cokoli překvapit, pak by tímto setkáním zajisté byl překvapen, protože nový cestující byl pro něho naprosto neznámým člověkem. Onomu velkému, suchému a hubenému muži bylo asi čtyřicet let. Podobal se dlou- hému hřebíku s velikou hlavou. Měl opravdu velkou a mohutnou hlavu, vysoké čelo, dlouhý nos, široká ústa a silně vystupující bradu. Jeho oči však byly skryty za obrov- skými kulatými brýlemi a pohled byl jaksi těkavý, jak tomu bývá u nyktalopů*'"). Jeho tvář svědčila o člověku vzdělaném a veselém; neznámý neměl nepříjemný vzhled váž- ných osob, které se nikdy nesmějí a jejichž bezvýznamnost se halí do zachmuřené masky. Zdaleka ne. Roztomilá nenucenost a neostýchavost tohoto cizince jasně pro- zrazovaly, že dovede brát lidi i věci z jejich dobré stránky. Přestože ještě nepromluvil, bylo vidět, že je to člověk hovorný, a hlavně roztržitý, že patří k těm lidem, kteří ne- vidí, nač hledí, a neslyší, co poslouchají. Na hlavě měl cestovní čepici, na nohou silné žluté boty a kožené kamaše, oblečen byl v kaštanově hnědé sametové kalhoty a v ka- bát téže barvy; jeho nespočetné kapsy byly nacpány různými zápisníky, notesy, sešity, deskami a tisícerými jinými věcmi, právě tak nepohodlnými jako zbytečnými, ne- mluvě ani o skládacím dalekohledu, který měl cizinec zavěšený přes rameno. Pohyblivost neznámého obzvláště vynikala vedle majoróva klidu. Kroužil kolem Mac Nabbse, prohlížel a zpytoval ho svými pronikavými pohledy, leč major se nesnažil zvěděť, kdo neznámý je, co chce a proč je na palubě Duncana. Když tento záhadný muž zjistil, že všecky jeho pokusy ztroskotávají na majo- rově lhostejnosti, uchopil svůj dalekohled, který po vytažení měřil čtyři stopy, a s roz- kročenýma nohama, nehybný jako telegrafní sloup, zacílil svůj přístroj k obzoru, kde nebe a voda splývaly v jedinou čáru. Po pěti minutách své zkoumání ukončil, sklonil dalekohled, až se dotkl paluby, a pak se o něj opřel, jako kdyby to byla nějaká hůl. Jednotlivé díly dalekohledu se ovšem do sebe okamžitě zasunuly, dalekohled se složil a nový cestující ztratil rovnováhu a málem se natáhl jak dlouhý tak široký pod hlavním stěžněm. Každý jiný člověk by se byl na majorově místě aspoň pousmál. Major nehnul ani brvou. Neznámý se tedy vzdal dalších pokusů.

"Stevard!" zavolal s přízvukem, který prozrazoval cizince.

A čekal. Nikdo se neobjevil.

"Stevard!" opakoval hlasitěji.

V téže chvíli se Olbinett právě vracel do kuchyně, která byla umístěna v příďo- vém nástavku. Jaké bylo jeho překvapení, když viděl, že ho volá tento dlouhán, kterého vůbec neznal. Kde se tu ten člověk vzal? řekl si. Nějaký přítel lorda Glenarvana? Vyloučeno.

Přesto však vystoupil na záďovou nástavbu a šel k neznámému.

"Vy jste stevard lodi?" otázal se ho cizinec.

'* Nyktalopie je zvláštní schopnost oka vidět předměty i ve tmě. (Pozn. aut.)

'1, "Ano, pane," odpověděl Olbinett, "ale neměl jsem to potěšení.." "Jsem cestující z kabiny číslo šest." "Číslo šest?" opakoval stevard.

"Samozřejmě. A vy se jmenujete?" "Olbinett." "Dobře, milý Olbinette," odpověděl neznámý z kabiny číslo šest, "je třeba po- mýšlet na snídani, a to hned. Již jsem nejedl šestatřicet hodin, či vlastně šestatřicet, hodin jsem jenom spal, což je omluvitelné u člověka, který jel z Paříže do Glasgowa bez jediné zastávky. V kolik hodin se snídá, prosím?" "V devět, odpověděl ze zvyku Olbinett. Neznámý se chtěl podívat na hodinky, ale to trvalo delší dobu. Našel je totiž až v deváté kapse. "Hm," prohodil, "není ještě osm. Dejte mi tedy, Olbinette, prozatím nějaký zákusek a sklenku sherry. Umírám už opravdu hlady." Olbinett nechápavě poslouchal. Cizinec ostatně bez ustání mluvil a s neobyčejnou lehkostí těkal z předmětu na předmět. "A kde je kapitán?" ptal se. "Kapitán ještě nevstal! A co dělá kormidelník?

Ten také spí? Naštěstí je pěkné počasí, dobrý vítr a loď pluje sama." A právě při těchto slovech se objevil na schůdkách vedoucích na záďovou nástavbu John Mangles. "Tady je kapitán," řekl Olbinett. '42, "Velice mě těší," zvolal neznámý, "těší mě, kapitáne Burtone, že vás poznávám!" Byl-li kdo někdy překvapen, pak to byl v této chvíli zcela jistě John Mangles, a to ne- jen proto, že byl osloven jako kapitán Burton, nýbrž i proto, že viděl na své lodi cizince. Ale ten už nerušeně pokračoval: "Dovolte, abych vám stiskl pravici, což jsem neučinil předevčírem večer jen proto, že ve chvíli odjezdu se nemá nikdo vyrušovat. Dnes však jsem, kapitáne, opravdu šťasten, že se s vámi mohu seznámit." John Mangles se s vykulenýma očima díval hned na Olbinetta, hned na nového cestujícího, který zatím už pokračoval: "Konečně jsem vás tedy, milý kapitáne, poznal a jistě budeme dobrými přáteli. Popovídejme si chvilku a povězte mi, jak jste spokojen se Scotií?" "Se Scotií? Co tím myslíte?" řekl konečně John Mangles.

"Ale se Scotií, která nás veze, s touto krásnou lodí, jejíž pohybové vlastnosti mi byly vychvalovány právě tak jako morální vlastnosti jejího velitele, výborného kapitána Burtona. Nejste snad příbuzný s velkým africkým cestovatelem téhož jména? Odvážný člověk. Všechna čest, prosím!" "Pane," odtušil John Mangles, "nejenže nejsem příbuzný cestovatele Burtona, ale já nejsem vůbec kapitán Burton." "Ale!" zarazil se neznámý. "Mluvím tedy s vrchním kormidelníkem Scotie, s panem Burdnessem?" "S panem Burdnessem?" odpověděl John Mangles; který již začal tušit, jak se věci mají. Měl však co činit s bláznem nebo s podivínem? Nad tim se nyní zamýšlel a chtěl si věc rázně objasnit, když tu se na palubu vrátil lord Glenarvan, jeho žena a miss Grantová. Cizinec je zpozoroval a zvolal: "Hleďme, pasažéři! Pasažéři! Výborně! Doufám, pane Burdnessi, že mne před- stavíte. .." A nečekaje, až to Mangles učiní, přistoupil k nim a úplně nenuceně je oslovil: "Paní," pravil slečně Grantové, "slečno," lady Heleně, "pane. .., dodal, obra- ceje se k lordu Glenarvanovi. "Lord Glenarvan," řekl John Mangles. "Mylorde," pokračoval tedy neznámý, "promiňte, prosím, že se představuji sám, ale na moři nelze brát společenská pravidla tak přísně. Doufám, že se rychle spřátelíme a že ve společnosti těchto dam nám uběhne cesta na Scotii právě tak rychle jako příjemně." Lady Helena a slečna Grantová nebyly schopny pronést jediné slůvko. Ani v nej- menším si nedovedly vysvětlit vetřelcovu přítomnost na palubě Duncana. "Pane," ujal se nyní slova Glenarvan, "s kým mám tu čest prosím?" "Jacques Eliacin Francois Paganel, tajemník Pařížské zeměpisné společnosti, dopisující člen společnosti berlínské, bombajské, darmstadtské, lipské, londýnské, petrohradské, vídeňské a newyorské, čestný člen Královského zeměpisného a ná- rodopisného ústavu indického, jenž se po dvacetileté zeměpisecké práci u psacího stolu rozhodl přistoupit k aktivní vědecké činnosti a cestuje nyní do Indie, aby tam navázal na práce velkých cestovatelů."


 KAPITOLA VI. ŠESTÁ,

 

 CESTUJÍCÍ Z KABINy ČÍSLO ŠEST

....

 

 

 Prvého dne plavby bylo moře neklidné a kvečeru se zdvihl silnější vítr. Duncan

 se silně kymácel, a dámy se proto vůbec neobjevily na palubě; zůstaly ležet ve svých

 kabinách a učinily dobře.

' Příštího dne se však vítr nepatrně stočil a kapitán John dal napnout přídní

 veleplachtu, besan a košovku. Duncan teď lépe seděl na vlnách a boční kymácení :

 

 ani podélné kolísání nebylo již tak citelné. Lady Helena a Mary Grantová mohly ;

 hned za svítání vyjít na palubu za lordem Glenarvanem, majorem a kapitánem.

 Východ slunce byl nádherný. Slunce se podobalo velkému pozlacenému kovovému

 kotouči a vystupovalo z oceánu jako z nějaké obrovité galvanické lázně. Dunccan

 se kolébal ve skvoucí záplavě a člověk by byl opravdu řekl, že jeho plachty se napínají

 pod tlakem slunečních paprsků.

 Cestující na jachtě mlčky pozorovali zářivý východ slunce.

 "Jak úchvatný pohled!" řekla konečně lady Helena. "To je předzvěst krásného

 dne. Jen aby se vítr neobrátil a zůstal nám příznivý."

 "Nic lepšího bychom si nemohli přát, Heleno," odpověděl lord Glenarvan, "na

 začátek naší cesty si naprosto nemůžeme stěžovat."

 "A jak dlouho vlastně poplujeme přes oceán, Edvarde?"

 "To nám musí říci kapitán John," řekl Glenarvan. "Plujeme dobře? Jste spo-

 kojen se svou lodí, Johne?"

 "Velmi spokojen, mylorde," odvětil John. "Je to znamenitá loď a pro námořníka

 je rozkoší mít takové plavidlo pod nohama. Snad nikdy nebyly trup a stroj lodi tak

 vyváženy. Vždyť vidíte, jak je brázda za lodí hladká a jak lehce se dělí od vlny. Plu-

 jeme rychlostí sedmnácti mil za hodinu. Udržíme-li tuto rychlost, budeme v deseti

 dnech na rovníku a za necelých pět týdnů obeplujeme mys Hoorn."

 "Slyšíte, Mary, za necelých pět týdnů!"

 "Ano, paní," odpověděla dívka, "slyšela jsem a srdce se mi při kapitánových

 slovech rozbušilo radostí."

 "A jak snášíte plavbu, miss Mary?" otázal se lord Glenarvan.

 "Celkem dobře, mylorde, bez větších potíží. Ostatně já brzy přivyknu."

 

 "A co náš Robert?"

 "Což Robert!" odpověděl John Mangles. "Ten když nevězí ve strojovně, tak je

 jistě někde ve stěžních. Ten chlapec si prostě vůbec nic nedělá z mořské nemoci. Jen

 se podívejte! Vidíte ho?" A ukázal nahoru.

 Při kapitánově pohybu zalétly zraky všech k přednímu stožáru a tam spatřily

 Roberta, visícího třicet metrů nad palubou na závěsnicích přídní brámovky. Mary

 sebou bezděčně trhla.

 '38,

 

 "Jen se uklidněte, miss," řekl John Mangles, "ručím za něho a slibuji vám, že

 zanedlouho představíme kapitánu Grantovi znamenitého chlapíka, protože my

 našeho slavného kapitána najdeme!"

 "Kéž byste měl pravdu, pane Johne," odpověděla dívka.

 

 "Drahé dítě," odvětil lord Glenarvan, "vše nasvědčuje úspěchu a to nám může

 dávat dobrou naději. Jen se podívejte na tyto dobré lidi! Všichni se dali do služeb

 naší krásné věci. Nejenže se náš podnik zdaří, ale bude korunován úspěchem bez vel-

 kých potíží. Slíbil jsem lady Heleně zábavnou cestu a velice bych se mýlil, kdybych

 nedodržel slovo."

 

"Edvarde, řekla lady Glenarvanová, "vy jste nejlepší člověk na světě."

 "To ne, ale mám nejlepší mužstvo na nejlepší lodi. Miss Mary, že se také obdi-

vujete našemu Duncanu?"

 

 "Ovšemže, mylorde," odpověděla dívka, "obdivuji se mu a to jako skutečný

znalec!"

 

 "Hleďme!"

 "Už jako dítě jsem si hrávala na lodích svého otce. Byl by ze mne jistě udělal

námořníka, a kdyby to muselo být, snadno bych možná dokázala ubrat plachtu nebo

přitáhnout nějakou tu kličku."

 

 "Není možná, miss!" zvolal John Mangles.

 

 "Když je tomu tak," odvětil lord Glenarvan, "pak si v kapitánovi Johnovi

získáte velkého přítele, protože ten nezná na světě nic, co by se rovnalo námořnic-

kému stavu! A ženy v tom u něho nečiní výjimku! Je to tak, Johne?"

 

 "Zajisté, mylorde," odpověděl mladý kapitán, "a přece přiznávám, že miss

Grantové to lépe sluší tady na záďové nástavbě, než kdyby přitahovala brámovku.

Proto však nemán z jejích slov menší radost."

 "A zejména když nám chválí Duncana," dodal Glenarvan.

 "Však si to Duncan zasluhuje," odvětil John.

 "Na mou věru," řekla lady Helena, "když jste na svou jachtu tak hrdý, do-

stávám chuť prohlédnout si ji až zdola od samého podlodí a podívat se, jak jsou

v mezipalubí ubytováni naši dobří námořníci."

 "Znamenitě," odpověděl John. "Mají se tam jako doma."

 "A jsou zde skutečně doma, Heleno," poznamenal lord Glenarvan. "Tato

jachta je částí naší země! Je to kousek našeho dumbartonského hrabství, který se

šťastně plaví po oceánu, a my jsme vlastně vůbec neopustili rodnou zem. Duncan,

toť Malcoln, a oceán, toť jezero Lomondské."

 "Nuže, drahý Edvarde, proveďte nás tedy po svém zámku," odpověděla lady

Helena. '

 "Jak si přejete, mylady," řekl Glenarvan, "dovolte však, abych to napřed řekl

Olbinettovi."

 Stevard jachty byl výtečný kuchař. Plnil své úkoly s horlivostí i důvtipem.

Očekával pokyny svého pána.

 "Olbinette, půjdeme se před snídaní ještě projít," řekl Glenarvan, jako kdyby

 '39,

 

šlo o procházku do Tarbertu nebo k jezeru Katrine. "Doufám, že bude prostřeno,

až se vrátíme."

 Olbinett se důstojně uklonil.

 "Půjdete s námi, majore?" zeptala se lady Helena.

 "Je-li to vaším rozkazem," odtušil major.

 

 "Ó, prohodil lord Glenarvan. "Major je zabrán do kouření, nemůžeme ho

vytrhovat. Upozorňuji vás, miss Mary, že je to vášnivý kuřák doutníků. Bez ustání

kouří, i ve spaní."

 Major souhlasně přikývl a hosté lorda Glenarvana sestoupili do podpalubí.

 Když Mac Nabbs osaměl, zahalil se do hustých oblaků kouře a podle svého

zvyku hovořil sám se sebou, ale ani v tomto případě nevedl spory. Stál nehybně

 

 '40,

 

a hleděl dozadu na brázdu jachty. Po několika minutách tohoto tichého pozorování

se otočil a octl se tváří v tvář cizinci. Kdyby majora mohlo cokoli překvapit, pak by

tímto setkáním zajisté byl překvapen, protože nový cestující byl pro něho naprosto

neznámým člověkem.

 Onomu velkému, suchému a hubenému muži bylo asi čtyřicet let. Podobal se dlou-

hému hřebíku s velikou hlavou. Měl opravdu velkou a mohutnou hlavu, vysoké čelo,

dlouhý nos, široká ústa a silně vystupující bradu. Jeho oči však byly skryty za obrov-

skými kulatými brýlemi a pohled byl jaksi těkavý, jak tomu bývá u nyktalopů*'"). Jeho

tvář svědčila o člověku vzdělaném a veselém; neznámý neměl nepříjemný vzhled váž-

ných osob, které se nikdy nesmějí a jejichž bezvýznamnost se halí do zachmuřené

masky. Zdaleka ne. Roztomilá nenucenost a neostýchavost tohoto cizince jasně pro-

zrazovaly, že dovede brát lidi i věci z jejich dobré stránky. Přestože ještě nepromluvil,

bylo vidět, že je to člověk hovorný, a hlavně roztržitý, že patří k těm lidem, kteří ne-

vidí, nač hledí, a neslyší, co poslouchají. Na hlavě měl cestovní čepici, na nohou silné

žluté boty a kožené kamaše, oblečen byl v kaštanově hnědé sametové kalhoty a v ka-

bát téže barvy; jeho nespočetné kapsy byly nacpány různými zápisníky, notesy, sešity,

deskami a tisícerými jinými věcmi, právě tak nepohodlnými jako zbytečnými, ne-

mluvě ani o skládacím dalekohledu, který měl cizinec zavěšený přes rameno.

 Pohyblivost neznámého obzvláště vynikala vedle majoróva klidu. Kroužil

kolem Mac Nabbse, prohlížel a zpytoval ho svými pronikavými pohledy, leč major

se nesnažil zvěděť, kdo neznámý je, co chce a proč je na palubě Duncana.

 Když tento záhadný muž zjistil, že všecky jeho pokusy ztroskotávají na majo-

rově lhostejnosti, uchopil svůj dalekohled, který po vytažení měřil čtyři stopy, a s roz-

kročenýma nohama, nehybný jako telegrafní sloup, zacílil svůj přístroj k obzoru,

kde nebe a voda splývaly v jedinou čáru. Po pěti minutách své zkoumání ukončil,

sklonil dalekohled, až se dotkl paluby, a pak se o něj opřel, jako kdyby to byla nějaká

hůl. Jednotlivé díly dalekohledu se ovšem do sebe okamžitě zasunuly, dalekohled se

složil a nový cestující ztratil rovnováhu a málem se natáhl jak dlouhý tak široký pod

hlavním stěžněm.

 Každý jiný člověk by se byl na majorově místě aspoň pousmál. Major nehnul

ani brvou. Neznámý se tedy vzdal dalších pokusů.

 "Stevard!" zavolal s přízvukem, který prozrazoval cizince.

 A čekal. Nikdo se neobjevil.

 "Stevard!" opakoval hlasitěji.

 

 V téže chvíli se Olbinett právě vracel do kuchyně, která byla umístěna v příďo-

vém nástavku. Jaké bylo jeho překvapení, když viděl, že ho volá tento dlouhán,

kterého vůbec neznal.

 Kde se tu ten člověk vzal? řekl si. Nějaký přítel lorda Glenarvana? Vyloučeno.

 Přesto však vystoupil na záďovou nástavbu a šel k neznámému.

 

 "Vy jste stevard lodi?" otázal se ho cizinec.

 

 '* Nyktalopie je zvláštní schopnost oka vidět předměty i ve tmě. (Pozn. aut.)

 

 '1,

 "Ano, pane," odpověděl Olbinett, "ale neměl jsem to potěšení.."

 "Jsem cestující z kabiny číslo šest."

 

 "Číslo šest?" opakoval stevard.

 

 "Samozřejmě. A vy se jmenujete?"

 

 "Olbinett."

 "Dobře, milý Olbinette," odpověděl neznámý z kabiny číslo šest, "je třeba po-

 mýšlet na snídani, a to hned. Již jsem nejedl šestatřicet hodin, či vlastně šestatřicet,

 hodin jsem jenom spal, což je omluvitelné u člověka, který jel z Paříže do Glasgowa

 bez jediné zastávky. V kolik hodin se snídá, prosím?"

 

 "V devět, odpověděl ze zvyku Olbinett.

 Neznámý se chtěl podívat na hodinky, ale to trvalo delší dobu. Našel je totiž

 až v deváté kapse.

 "Hm," prohodil, "není ještě osm. Dejte mi tedy, Olbinette, prozatím nějaký

 zákusek a sklenku sherry. Umírám už opravdu hlady."

 Olbinett nechápavě poslouchal. Cizinec ostatně bez ustání mluvil a s neobyčejnou

 lehkostí těkal z předmětu na předmět.

 "A kde je kapitán?" ptal se. "Kapitán ještě nevstal! A co dělá kormidelník?

 Ten také spí? Naštěstí je pěkné počasí, dobrý vítr a loď pluje sama."

 A právě při těchto slovech se objevil na schůdkách vedoucích na záďovou

 nástavbu John Mangles.

 "Tady je kapitán," řekl Olbinett.

 '42,

 

 "Velice mě těší," zvolal neznámý, "těší mě, kapitáne Burtone, že vás poznávám!"

 Byl-li kdo někdy překvapen, pak to byl v této chvíli zcela jistě John Mangles, a to ne-

jen proto, že byl osloven jako kapitán Burton, nýbrž i proto, že viděl na své lodi cizince.

 Ale ten už nerušeně pokračoval:

 "Dovolte, abych vám stiskl pravici, což jsem neučinil předevčírem večer jen

proto, že ve chvíli odjezdu se nemá nikdo vyrušovat. Dnes však jsem, kapitáne,

opravdu šťasten, že se s vámi mohu seznámit."

 John Mangles se s vykulenýma očima díval hned na Olbinetta, hned na nového

cestujícího, který zatím už pokračoval:

 "Konečně jsem vás tedy, milý kapitáne, poznal a jistě budeme dobrými přáteli.

Popovídejme si chvilku a povězte mi, jak jste spokojen se Scotií?"

 

 "Se Scotií? Co tím myslíte?" řekl konečně John Mangles.

 "Ale se Scotií, která nás veze, s touto krásnou lodí, jejíž pohybové vlastnosti mi

byly vychvalovány právě tak jako morální vlastnosti jejího velitele, výborného

kapitána Burtona. Nejste snad příbuzný s velkým africkým cestovatelem téhož

jména? Odvážný člověk. Všechna čest, prosím!"

 "Pane," odtušil John Mangles, "nejenže nejsem příbuzný cestovatele Burtona,

ale já nejsem vůbec kapitán Burton."

 

 "Ale!" zarazil se neznámý. "Mluvím tedy s vrchním kormidelníkem Scotie,

s panem Burdnessem?"

 "S panem Burdnessem?" odpověděl John Mangles; který již začal tušit, jak se

věci mají. Měl však co činit s bláznem nebo s podivínem? Nad tim se nyní zamýšlel

a chtěl si věc rázně objasnit, když tu se na palubu vrátil lord Glenarvan, jeho žena

a miss Grantová. Cizinec je zpozoroval a zvolal:

 "Hleďme, pasažéři! Pasažéři! Výborně! Doufám, pane Burdnessi, že mne před-

stavíte. .."

 

 A nečekaje, až to Mangles učiní, přistoupil k nim a úplně nenuceně je oslovil:

 

 "Paní," pravil slečně Grantové, "slečno," lady Heleně, "pane. .., dodal, obra-

ceje se k lordu Glenarvanovi.

 

 

 "Lord Glenarvan," řekl John Mangles.

 "Mylorde," pokračoval tedy neznámý, "promiňte, prosím, že se představuji sám, ale

na moři nelze brát společenská pravidla tak přísně. Doufám, že se rychle spřátelíme a že

ve společnosti těchto dam nám uběhne cesta na Scotii právě tak rychle jako příjemně."

 Lady Helena a slečna Grantová nebyly schopny pronést jediné slůvko. Ani v nej-

menším si nedovedly vysvětlit vetřelcovu přítomnost na palubě Duncana.

 

 "Pane," ujal se nyní slova Glenarvan, "s kým mám tu čest prosím?"

 "Jacques Eliacin Francois Paganel, tajemník Pařížské zeměpisné společnosti,

dopisující člen společnosti berlínské, bombajské, darmstadtské, lipské, londýnské,

petrohradské, vídeňské a newyorské, čestný člen Královského zeměpisného a ná-

rodopisného ústavu indického, jenž se po dvacetileté zeměpisecké práci u psacího

stolu rozhodl přistoupit k aktivní vědecké činnosti a cestuje nyní do Indie, aby tam

navázal na práce velkých cestovatelů."