×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Děti kapitána Granta - Jules Verne, KAPITOLA IX. DEVÁTÁ, MAGALHÁESŮV PRŮLIV

KAPITOLA IX. DEVÁTÁ, MAGALHÁESŮV PRŮLIV .... Každý na palubě se radoval, když se dověděl o Paganelově rozhodnutí. Mladý Robert se mu vrhl kolem krku s velice výmluvnou prudkostí. Důstojného pana tajemníka málem porazil. "Pěkný chlapík," řekl Paganel, "budu ho učit zeměpisu." A tak poněvadž John Mangles si vzal za úkol udělat z Roberta námořníka, Glenarvan statečného muže, lady Helena dobrého a ušlechtilého člověka, major chladnokrevného chlapce a Mary Grantová vděčného žáka tak výtečných učitelů-, musel se Robert rozhodně stát jednoho dne dokonalým. Duncan rychle doplnil zásoby uhlí, opustil neradostný kraj, jihovýchodně odtud se dostal do Brazilského proudu a 7. září, když překročil za pěkného severního větru rovník, vyplul na jižní polokouli. Cesta probíhala tedy bez obtíží. Každý byl naplněn dobrou nadějí. Den ze dne se takřka zlepšovaly vyhlídky na úspěch záchranné výpravy za kapitánem Grantem. Nejvíce víry v úspěch měl snad na palubě kapitán. Ale jeho víra pramenila hlavně z přání vidět miss Mary šťastnou a spokojenou a'to silně zaměstnávalo jeho srdce. Zahořel k dívce zcela zvláštním zájmem a svůj cit skrýval tak dokonale, že kromě něho a Mary Grantové si toho na palubě všiml každý. Učený zeměpisec byl snad nejšťastnějším člověkem na jižní polokouli. Celé dni trávil studiem map, rozkládal je na jídelním stole a denně míval proto rozepře s Mr Olbinettem, když stevard nemohl pro mapy prostírat. Ale Paganel měl na své straně všechny hosty z Duncana, vyjímaje ovšem majora, kterého geografické problémy, zejména v době jídla, nechávaly velice lhostejným. Kromě toho objevil Paganel v zavazadlech vrchního kormidelníka celou hromadu značně neúplných knih, mezi nimi i několik španělských děl, a tak se rozhodl, že se naučí jazyku.spi- sovatele Cervantesa*), který nikdo na palubě neovládal. To jim mělo usnadnit pátrání na chilském pobřeží. Učenec nepochyboval, že při svých polyglotních sklonech bude tímto novým jazykem plynně hovořit dříve, než doplují do Concepciónu. Proto se horlivě učil a často ho bylo slyšet, jak si drmolí různá slova. Ve volných chvílích nezapomínal na Robertovo vzdělávání a seznamoval ho s dějinami zemí, k jejichž břehům se Duncan rychle blížil. 10. září se tedy nacházeli na xvx 5o37' jižní šířky a 31ol5' západní délky; a toho dne se Glenarvan dověděl něco, co pravděpodobně mnoho vzdělaných lidí neví. Paganel se rozhovořil o dějinách Ameriky a své vyprávění o velkých moře- plavcích, jejichž cestou se nyní jachta ubírala, začal u Kryštofa Kolumba. '* Cervantes (1547-1616) -, španělský spisovatel, autor Dona Quijota. '57, Skončil prohlášením, že slavný Janovan zemřel, aniž věděl, že objevil Nový svět. Všichni posluchači odporovali. Paganel na svém tvrzení trval.

"Nic není jistějšího," vysvětloval. "Nechci tím nijak zmenšovat Kolumbovu slávu, ale je to bezpečně zjištěno. Koncem patnáctého století se lidé zajímali jenom o jedinou věc: jak usnadnit spojení s Asií a jak se dostat na Východ západní cestou; zkrátka jak najít nejkratší cestu do '"země koření"'. To právě zlákalo Kolumba.

Podnikl čtyři cesty. Dotkl se Ameriky na pobřeží Cumaná, Hondurasu, pobřeží Moskytů, Nicaraguy, Veraguy, Kostariky, Panamy, což všechno pokládal za japonská a čínská území, a zemřel, aniž se vůbec dozvěděl o existenci velkého kontinentu, který po něm ani neměl dostat jméno!" "Rád vám to věřím, drahý Paganele, odvětil Glenarvan, "ale musíte mi pro- minout mé překvapení a také otázku, kteří mořeplavci tedy poznali pravdu o Kolum- bových objevech?" "Jeho následovníci, Ojeda, který ho doprovázel již na jeho cestách, dále Vincent Pinzon, Vespucci, Mendoza, Bastidas, Cabral, Solis, Balboa. Tito mořeplavci pluli podél východních břehú Ameriky a stanovili jejich hranici směrem na jih, protože i oni byli unášeni před třemi sty šedesáti lety týmž proudem, který nese nás! Hleďte, přátelé, přeťali jsme rovník v týchž místech, kde jej překročil v posledním roce patnáctého století Pinzon, a blížíme se témuž osmému stupni jižní šířky, na němž přistal u brazilských břehů. O rok později dorazil Portugalec Cabral až k přístavu Segura. Vespucci pak při své třetí výpravě roku 1502 doplul ještě dále na jih.

V roce 1508 se spojili Vincent Pinzon a Solis, aby prozkoumali americké pobřeží, a v roce 1514 objevil Solis ústí řeky Rio de La Plata, kde byl sněden domorodci, a tak sláva obeplutí kontinentu zůstala Magalhaesovi. Tento velký mořeplavec vyplul roku 1519 s pěti lodmi, postupoval podél patagonského pobřeží, objevil pří- stavy Deseado a San Julian, kde dlouho prodléval, na padesátém druhém stupni šířky objevil úžinu Panen, která měla po něm dostat jméno, a 28. listopadu 1520 vplul do Tichého oceánu. jakou radost asi prožíval, jak vzrušeně mu asi tlouklo srdce, když spatřil nové moře, třpytící se na obzoru ve slunečních paprscích!" "Ano, pane Paganele," zvolal Robert Grant, stržen zeměpiscovými slovy, "při tom bych chtěl být!" "Já také, chlapče, a jistě bych byl něco takového nepropásl, kdybych se byl narodil o tři století dříve!" "Což by nás mrzelo, pane Paganele," odpověděla lady Helena, "protože byste nám nyní nevyprávěl na palubě Duncana dějiny těchto objevů." "Pak by to učinil někdo jiný, mylady, a ten by dodal, že za prozkoumání západ- ního pobřeží vděčíme bratrům Pizarrovým. Ti smělí dobrodruhové byli velkými zakladateli měst. Cuzco, Quito, Lima, Santiago, Villarrica, Valparaíso a Concepción, do něhož nás veze Duncan, jsou jejich dílem. V té době navázaly objevy Pizarrů na objevy Magalháesovy, a tak se k velkému uspokojení učenců Starého světa objevily na mapách rysy amerického pobřeží." A to já bych býval nebyl ještě spokojen," řekl Robert. '58, "Pročpak ne?" odpověděla Mary, hledíc na svého mladého bratra, který se vzru- šoval nad dějinami objevů. "Ovšem, proč bys nebyl spokojen, chlapče?" otázal se lord Glenarvan s povzbu- divým úsměvem. "Protože bych byl chtěl vědět, co je za Magalháesovým průlivem." "Výborně, příteli," odvětil Paganel, "já bych byl také chtěl vědět, táhne-li se země až k pólu, anebo je-li tam volné moře, jak předpokládal krajan Drake, mylorde. Je tedy zřejmé, že kdyby Robert Grant a Jacques Paganel žili v XVII.

století, byli by se sem vypravili s Holanďany Shoutenem a Lemairem, kteří se velice zajímali o rozřešení této zeměpisné otázky." "Byli to učenci?" otázala se lady Helena.

"Ne, ale odvážní obchodníci, kteří se celkem málo starali o vědeckou stránku objevu. Tehdy existovala Holandská společnost pro obchod s Východní Indií, která měla výhradní právo na všechen obchod provozovaný v Magalháesově prů- livu. A protože v té době nebyla známa žádná jiná západní cesta do Indie, společnost měla z této výsady lichvářské zisky. Několik obchodníků se pokusilo zlomit její monopol, a hledali proto jinou úžinu. O to usiloval i jistý Isaac Lemaire, chytrý a vzdělaný muž. Poskytl prostředky na výpravu, které velel jeho synovec Jacob Lemaire a výborný námořník Shouten, pocházející z Hoornu. Odvážní mořeplavci vypluli v červnu roku 1615, tedy téměř sto let po Magalháesovi. Objevili Lemairovu úžinu mezi Ohňovou zemí a zemí Států a 12. února I616 obepluli slavný mys Hoorn, který by si byl mnohem spíše než jeho bratr, mys Dobré naděje, zasloužil název mys Bouří!" "Ano, při tom bych určitě musel být!" zvolal Robert.

"A byl bys pil z pramenů toho nejkrásnějšího vzrušení, milý chlapče," pla- menně odvětil Paganel. "Existuje snad hlubší uspokojení a opravdovější radost než radost mořeplavce, který vyznačuje své objevy do lodní mapy? Vidí, jak se mu před zraky pozvolna rodí země, ostrovy a mysy, které se takřka vynořují z vln! Zprvu jsou koncové čáry nejasné, lomené a přerušované! Zde je osamělý mys, tam osamocená zátoka a ještě dál záliv opuštěný v prostoru. Pak se objevy do- plňují, čáry se spojují, vytečkovaná místa ustupují pevným linkám; zátoky vykrajují vymezená pobřeží, mysy spočívají na pevných březích a posléze se na glóbu prostírá ve vší své kráse nový kontinent s jezery, veletoky a přítoky, s horami, údolími a pla- ninami, s vesnicemi, městy a metropolemi! Ach přátelé, objevitel zemí je skutečný vynálezce! Zná vynálezcova vzrušení a překvapení! Ale dnes už je tento důl takřka vyčerpán! Všechny kontinenty a nové světy byly už objeveny, poznány a prozkou- mány, a tak my, poslední generace zeměpisné vědy, pomalu nemáme co dělat." "Máte, milý Paganele," odvětil Glenarvan. "A co?" "To, co právě děláme." Duncan mezitím ujížděl cestou Vespucciho a Magalháese podivuhodnou rychlostí.

15. září překročil obratník Kozoroha a loď zamířila k proslavenému průlivu. Ně- '59, kolikrát se objevilo nízké pobřeží patagonské, ale byla to jenom sotva zřetelná linka na obzoru. Leželo ve vzdálenosti dobrých deseti mil. Tak mohl Paganelovi jeho známý dalekohled poskytnout o těchto amerických březích jenom matnou představu. 25. září dorazil Duncan k Magalh esovu průlivu. Bez otálení do něho vplul.

Této cestě dávají parolodi plující do Tichého oceánu všeobecně přednost. Přesná délka průlivu je pouze tři sta sedmdesát šest mil. I pro lodi nejhlubšího ponoru jsou v něm vody všude dost hluboké. Dokonce u samého břehu se v něm dá výborně kotvit, všude lze doplnit zásobu pitné vody, v řekách je hojnost ryb, v lesích množství zvěře; v průlivu je na dvacet bezpečných a snadno přístupných přístavů a konečně tisíce útočišť, jaká nejsou v Lemairově úžině a ve strašných útesech mysu Hoorn, kde ustavičně běsní vichřice a bouře. '60, V prvních hodinách plavby, to jest do vzdálenosti šedesáti až osmdesáti mil, je pobřeží až k mysu Gregoryho nízké a písčité. Jacques Paganel z něho nespouštěl oči a nechtěl přijít ani o jedinou podrobnost. Cesta měla trvat necelých třicet šest hodin a proměnlivé panoráma obou břehů stálo skutečně za námahu, kterou učenec vynaložil, aby je mohl pozorovat v nádherné záři jižního slunce. Na se- verních březích se neukázal jediný člověk a po vyprahlých skalách Ohňové země se potulovalo jenom několik zbědovaných Fuegů,"). Paganela mrzelo, že nespatřil ani jediného domorodce, a k velké zábavě svých spolucestujících se proto neobyčejně zlobil. "Patagonie bez Patagonců," říkal, "to není žádná Patagonie." "Jen trpělivost, vážený zeměpisče," odpovídal Glenarvan. "Patagonce ještě uvidíme." "Tomu moc nevěřím." "Vždyť přece nějací existují," řekla lady Helena. "O tom silně pochybuji, mylady, protože žádného nevidím." "Ale jméno Patagonců, které ve španělštině znamená velkonohý, nemohlo být přece dáno smyšleným bytostem." "Hm, na jméně tu nezáleží," odpověděl Paganel a tvrdošíjně trval na svém názoru, aby vyvolal diskusi. "A vždyť se vlastně ani neví, jak se doopravdy jme- nují." "Prosím vás!" zvolal Glenarvan. "Věděl jste to, majore?" "Ne," odpověděl Mac Nabbs, "a nedal bych ani jedinou skotskou libru za to, abych se to dověděl." "A přesto se to dovíte," odtušil Paganel, "lhostejný pane majore! Magalháes nazval domorodce těchto zemí Patagonci, ale Fuégové jim říkají Tiremeni, Chilané Caacalhuové, obyvatelé Carmen Tehuelčové, obyvatelé Araukánie Hauličové, Bougainville jim dává jméno Šauhové a Falkner Tehuelhetové! Oni sami sebe ozna- čují jménem Inakové! Jakpak se v tom má, prosím vás, někdo vyznat. A může vůbec národ s tolika jmény existovat?" "To je přece argument!" odpověděla lady Helena.

"Připusťme jej tedy," řekl Glenarvan. "Ale náš přítel Paganel jistě potvrdí, že o velikosti Patagonců máme jistotu, když už ji nemáme o jejich jméně!" "Nikdy nic takového nepotvrdím," odvětil Paganel. "Jsou velcí," řekl Glenarvan. "To nevím." "Malí?" otázala se lady Helena.

"Kdopak to může tvrdit?" "Nebo prostřední?" řekl Mac Nabbs, aby všechny smířil.

"Ani to nevím." "To už je trochu silné," zvolal Glenarvan. "Cestovatelé, kteří je viděli.." '* Fuegové -, jeden z indiánských kmenů na Ohňové zemi. '61, "Cestovatelé, kteří je viděli," odpověděl zeměpisec,"se naprosto neshodují. Magalháes říká, že jim sahal hlavou sotva po pás!" "Tak prosím." "Ovšem, jenže Drake tvrdí, že Angličané jsou větší než největší Patagonci!" "No ovšem, Angličané, to je možné," odtušil opovržlivě major. "Ale co Skoti!" "Cavendish prohlašuje, že jsou velcí a urostlí," pokračoval Paganel. "Hawkins z nich dělá obry. Lemaire a Shouten odhadují jejich výšku na jedenáct stop." "No tak, to jsou přece důvěryhodní lidé,"" řekl Glenarvan. "Jistě, právě tak jako Narborough a Falkner, kteří jim přisuzují střední po- stavu. Ovšem Byron, Giraudais, Bougainville, Wallis a Carteret tvrdí, že Pata- gonci jsou vysocí šest stop šest palců"), kdežto d'Orbigny, který zná tyto kon- činy ze všech učenců nejlépe, o nich říká, že jejich průměrná výška je pět stop čtyři palce." "Co však je pravda," otázala se lady Helena, "když je zde tolik protichůdných tvrzení? " "Pravda, mylady," odpověděl Paganel, "je taková, že Patagonci mají krátké nohy a mohutný trup. Můžeme tedy žertovným způsobem formulovat svůj názor v tom smyslu, že Patagonci měří šest stop, když sedí, a jenom pět stop, když stojí." "Výborně, múj milý vědče!" zvolal Glenarvan. "Na tom se shodneme!" "leda," pokračoval Paganel, "že by neexistovali, což by dotvrzovalo všechny názory. Ale nakonec bych chtěl, přátelé, pro útěchu dodat, že Magalháesúv průliv je nádherný i bez Patagonců." Vtom okamžiku objížděl Duncan Brunšvický poloostrov a po obou stranách nádhernou krajinu.Sedmdesátmilza mysemGregoryho nechal popravici *' Palec -, 2,54 cm. '62, trestaneckou osadu Punta Arenas. Mezi stromy se na okamžik vynořila chilská vlajka a kostelní věž. Průliv se nyní vinul mezi mohutnými žulovými masívy.

Úpatí hor mizela uprostřed nesmírných lesů a jejich temena pokrytá věčným sně- hem se ztrácela v oblacích. Na jihozápadě se zdvihala Tarnova hora do výše šesti tisíc pěti set stop. Blížila se noc a předcházel jí dlouhý soumrak. Světlo se pozvolna rozplývalo do jemných odstínů, nebe se pokrylo zářivými hvězdami a Jižní kříž ukazoval mořeplavcům cestu k jižnímu pólu. Uprostřed prozářené tmy, za svitu hvězd, které nahrazují majáky civilizovaných pobřeží, jachta odvážně pokračovala v plavbě a nespouštěla kotvu v žádné z těch přístupných zátok, jichž je při pobřeží hodně. Nejednou zavadila konci svých ráhen o větve antarktických buků, skloně- ných dolů nad vlny moře, a nejednou rozvířila svým šroubem vody velkých řek, probouzejíc v nich husy, kachny, bekasínky, čírky a všechno to opeřené obyvatelstvo bahnitých míst. Zanedlouho se objevily zříceniny a rozvaliny, jimž noc propůjčovala velkolepý vzhled: smutný pozůstatek opuštěné osady, jejíž jméno bude věčným výsměchem úrodnosti zdejších břehů i lesům bohatým na zvěř. Duncan plul kolem Port Faminu -, "přístavu hladu". Právě v tomto místě se usadil roku 1581 Španěl Sarmiento se čtyřmi sty vystě- hovalci. Založili zde město San Felipe. Osada však za neobyčejně krutých mrazů takřka vymřela a ty, kdo přečkali zimu, pohubil hlad. Korzár Cavendish zde nalezl pak v roce 1587 posledního z těchto čtyř set nešťastníků. Umíral hlady na troskách dávného, šest set let starého města, které na šest let oživlo. Duncan proplul kolem těch pustých břehů a za svítání si už razil cestu úzkými průlivy mezi bukovými, jasanovými a březovými lesy, z jejichž hlubin se vynořo- valy zelené kopule, kužele porostlé statnými cesmínami*") i ostré špičáky, mezi nimiž se vysoko tyčil Bueklandův obelisk. Dále plul kolem zátoky San Nicolas, kterou Bougainville kdysi nazval Francouzská zátoka. V dáli si hrála hejna tuleňů a obrovských velryb, soudě aspoň podle gejzírů vody, viditelných na vzdálenost čtyř mil. Konečně obeplul Duncan mys Froward, na němž se dosud ježily poslední kry právě uplynulé zimy. Na druhé straně úžiny, na Ohňové zemi, zdvihala se do výše šesti tisíc stop hora Sarmiento, obrovská kupa skal, oddělených mezi sebou pásy oblak a tvořících na nebi jakoby vzdušné souostroví. Mysem Froward ve sku- tečnosti končí americký kontinent, neboť mys Hoorn je vlastně jenom osamocená skála uprostřed moře, ležící na padesátém šestém stupni jižní šířky. Za tímto místem se průliv zužuje mezi poloostrovem Brunšvickým a zemí Desolación, dlouhým ostrovem, který leží uprostřed tisíce ostrůvků jako nějaký obrovský kytovec vržený mezi oblázky. Jaký to rozdíl mezi tímto rozervaným jižním cípem Ameriky a mezi jasnými a čistými obrysy Afriky, Austrálie nebo Indie! Jaká neznámá katastrofa to rozdrobila zdejší obrovské předhoří, zaříznuté mezi oba oceány? Po úrodných březích nyní následovala holá, divoce vyhlížející pobřeží, roze- '* Cesmína -, cizokrajná dřevina. '63, klaná tisícerými úžlabinami spletitého labyrintu skal. Duncan neúchylně a bezpečně plul těmi roztodivnými zákruty a mísil chomáče svého dýmu s mlhou, jež se pak trhala o úskalí. Bez sebemenšího zpomalení minul několik španělských faktorií*), vybudovaných na zdejších pustých březích. U mysu Tamar se průliv rozšiřoval a jachta mohla obeplout strmé břehy Narboroughových ostrovů rychleji, držíc se blíže při jižním pobřeží. A šestatřicet hodin po vjezdu do průplavu se před jachtou objevily na nejzazším bodu země Desolación útesy mysu Pilares. Před přídí Duncana se nyní prostíralo širé, volné a třpytivé moře. Jacques Paganel je pozdravil nadše- ným zvoláním. Byl stejně vzrušen jako kdysi Fernando de Magalháes, když jeho loď Trinidad nabrala do plachet svěží vítr Tichého oceánu.


 

KAPITOLA IX. DEVÁTÁ,

 

 

 MAGALHÁESŮV PRŮLIV

....

 

 

 Každý na palubě se radoval, když se dověděl o Paganelově rozhodnutí. Mladý

Robert se mu vrhl kolem krku s velice výmluvnou prudkostí. Důstojného pana

tajemníka málem porazil.

 "Pěkný chlapík," řekl Paganel, "budu ho učit zeměpisu."

 A tak poněvadž John Mangles si vzal za úkol udělat z Roberta námořníka,

Glenarvan statečného muže, lady Helena dobrého a ušlechtilého člověka, major

chladnokrevného chlapce a Mary Grantová vděčného žáka tak výtečných učitelů-,

musel se Robert rozhodně stát jednoho dne dokonalým.

 Duncan rychle doplnil zásoby uhlí, opustil neradostný kraj, jihovýchodně odtud

se dostal do Brazilského proudu a 7. září, když překročil za pěkného severního větru

rovník, vyplul na jižní polokouli.

 Cesta probíhala tedy bez obtíží. Každý byl naplněn dobrou nadějí. Den ze dne

se takřka zlepšovaly vyhlídky na úspěch záchranné výpravy za kapitánem Grantem.

Nejvíce víry v úspěch měl snad na palubě kapitán. Ale jeho víra pramenila hlavně

z přání vidět miss Mary šťastnou a spokojenou a'to silně zaměstnávalo jeho srdce.

Zahořel k dívce zcela zvláštním zájmem a svůj cit skrýval tak dokonale, že kromě

něho a Mary Grantové si toho na palubě všiml každý.

 Učený zeměpisec byl snad nejšťastnějším člověkem na jižní polokouli. Celé dni

trávil studiem map, rozkládal je na jídelním stole a denně míval proto rozepře

s Mr Olbinettem, když stevard nemohl pro mapy prostírat. Ale Paganel měl na své

straně všechny hosty z Duncana, vyjímaje ovšem majora, kterého geografické

problémy, zejména v době jídla, nechávaly velice lhostejným. Kromě toho objevil

Paganel v zavazadlech vrchního kormidelníka celou hromadu značně neúplných

knih, mezi nimi i několik španělských děl, a tak se rozhodl, že se naučí jazyku.spi-

sovatele Cervantesa*), který nikdo na palubě neovládal. To jim mělo usnadnit pátrání

na chilském pobřeží. Učenec nepochyboval, že při svých polyglotních sklonech bude

tímto novým jazykem plynně hovořit dříve, než doplují do Concepciónu. Proto se

horlivě učil a často ho bylo slyšet, jak si drmolí různá slova.

 Ve volných chvílích nezapomínal na Robertovo vzdělávání a seznamoval ho

s dějinami zemí, k jejichž břehům se Duncan rychle blížil.

 10. září se tedy nacházeli na xvx 5o37' jižní šířky a 31ol5' západní délky; a toho

dne se Glenarvan dověděl něco, co pravděpodobně mnoho vzdělaných lidí neví.

Paganel se rozhovořil o dějinách Ameriky a své vyprávění o velkých moře-

plavcích, jejichž cestou se nyní jachta ubírala, začal u Kryštofa Kolumba.

 

 '* Cervantes (1547-1616) -, španělský spisovatel, autor Dona Quijota.

 

 '57,

Skončil prohlášením, že slavný Janovan zemřel, aniž věděl, že objevil Nový svět.

 Všichni posluchači odporovali. Paganel na svém tvrzení trval.

 "Nic není jistějšího," vysvětloval. "Nechci tím nijak zmenšovat Kolumbovu

slávu, ale je to bezpečně zjištěno. Koncem patnáctého století se lidé zajímali jenom

o jedinou věc: jak usnadnit spojení s Asií a jak se dostat na Východ západní cestou;

zkrátka jak najít nejkratší cestu do '"země koření"'. To právě zlákalo Kolumba.

Podnikl čtyři cesty. Dotkl se Ameriky na pobřeží Cumaná, Hondurasu, pobřeží

Moskytů, Nicaraguy, Veraguy, Kostariky, Panamy, což všechno pokládal za japonská

a čínská území, a zemřel, aniž se vůbec dozvěděl o existenci velkého kontinentu, který

po něm ani neměl dostat jméno!"

 

 "Rád vám to věřím, drahý Paganele, odvětil Glenarvan, "ale musíte mi pro-

minout mé překvapení a také otázku, kteří mořeplavci tedy poznali pravdu o Kolum-

bových objevech?"

 "Jeho následovníci, Ojeda, který ho doprovázel již na jeho cestách, dále Vincent

Pinzon, Vespucci, Mendoza, Bastidas, Cabral, Solis, Balboa. Tito mořeplavci pluli

podél východních břehú Ameriky a stanovili jejich hranici směrem na jih, protože

i oni byli unášeni před třemi sty šedesáti lety týmž proudem, který nese nás! Hleďte,

přátelé, přeťali jsme rovník v týchž místech, kde jej překročil v posledním roce

patnáctého století Pinzon, a blížíme se témuž osmému stupni jižní šířky, na němž

přistal u brazilských břehů. O rok později dorazil Portugalec Cabral až k přístavu

Segura. Vespucci pak při své třetí výpravě roku 1502 doplul ještě dále na jih.

V roce 1508 se spojili Vincent Pinzon a Solis, aby prozkoumali americké pobřeží,

a v roce 1514 objevil Solis ústí řeky Rio de La Plata, kde byl sněden domorodci,

a tak sláva obeplutí kontinentu zůstala Magalhaesovi. Tento velký mořeplavec

vyplul roku 1519 s pěti lodmi, postupoval podél patagonského pobřeží, objevil pří-

stavy Deseado a San Julian, kde dlouho prodléval, na padesátém druhém stupni

šířky objevil úžinu Panen, která měla po něm dostat jméno, a 28. listopadu 1520

vplul do Tichého oceánu. jakou radost asi prožíval, jak vzrušeně mu asi tlouklo

srdce, když spatřil nové moře, třpytící se na obzoru ve slunečních paprscích!"

 "Ano, pane Paganele," zvolal Robert Grant, stržen zeměpiscovými slovy, "při

tom bych chtěl být!"

 "Já také, chlapče, a jistě bych byl něco takového nepropásl, kdybych se byl

narodil o tři století dříve!"

 "Což by nás mrzelo, pane Paganele," odpověděla lady Helena, "protože byste

nám nyní nevyprávěl na palubě Duncana dějiny těchto objevů."

 "Pak by to učinil někdo jiný, mylady, a ten by dodal, že za prozkoumání západ-

ního pobřeží vděčíme bratrům Pizarrovým. Ti smělí dobrodruhové byli velkými

zakladateli měst. Cuzco, Quito, Lima, Santiago, Villarrica, Valparaíso a Concepción,

do něhož nás veze Duncan, jsou jejich dílem. V té době navázaly objevy Pizarrů na

objevy Magalháesovy, a tak se k velkému uspokojení učenců Starého světa objevily

na mapách rysy amerického pobřeží."

 A to já bych býval nebyl ještě spokojen," řekl Robert.

 '58,

 

 "Pročpak ne?" odpověděla Mary, hledíc na svého mladého bratra, který se vzru-

 šoval nad dějinami objevů.

 "Ovšem, proč bys nebyl spokojen, chlapče?" otázal se lord Glenarvan s povzbu-

 divým úsměvem.

 "Protože bych byl chtěl vědět, co je za Magalháesovým průlivem."

 "Výborně, příteli," odvětil Paganel, "já bych byl také chtěl vědět, táhne-li se

 země až k pólu, anebo je-li tam volné moře, jak předpokládal krajan Drake,

 mylorde. Je tedy zřejmé, že kdyby Robert Grant a Jacques Paganel žili v XVII.

 století, byli by se sem vypravili s Holanďany Shoutenem a Lemairem, kteří se velice

 zajímali o rozřešení této zeměpisné otázky."

 "Byli to učenci?" otázala se lady Helena.

 "Ne, ale odvážní obchodníci, kteří se celkem málo starali o vědeckou stránku

 objevu. Tehdy existovala Holandská společnost pro obchod s Východní Indií,

 která měla výhradní právo na všechen obchod provozovaný v Magalháesově prů-

 livu. A protože v té době nebyla známa žádná jiná západní cesta do Indie, společnost

 měla z této výsady lichvářské zisky. Několik obchodníků se pokusilo zlomit její

 monopol, a hledali proto jinou úžinu. O to usiloval i jistý Isaac Lemaire, chytrý

 a vzdělaný muž. Poskytl prostředky na výpravu, které velel jeho synovec Jacob

 Lemaire a výborný námořník Shouten, pocházející z Hoornu. Odvážní mořeplavci

 vypluli v červnu roku 1615, tedy téměř sto let po Magalháesovi. Objevili Lemairovu

 úžinu mezi Ohňovou zemí a zemí Států a 12. února I616 obepluli slavný mys Hoorn,

 který by si byl mnohem spíše než jeho bratr, mys Dobré naděje, zasloužil název

 mys Bouří!"

 "Ano, při tom bych určitě musel být!" zvolal Robert.

 "A byl bys pil z pramenů toho nejkrásnějšího vzrušení, milý chlapče," pla-

 menně odvětil Paganel. "Existuje snad hlubší uspokojení a opravdovější radost

 než radost mořeplavce, který vyznačuje své objevy do lodní mapy? Vidí, jak se

 mu před zraky pozvolna rodí země, ostrovy a mysy, které se takřka vynořují z vln!

 Zprvu jsou koncové čáry nejasné, lomené a přerušované! Zde je osamělý mys,

 tam osamocená zátoka a ještě dál záliv opuštěný v prostoru. Pak se objevy do-

 plňují, čáry se spojují, vytečkovaná místa ustupují pevným linkám; zátoky vykrajují

 vymezená pobřeží, mysy spočívají na pevných březích a posléze se na glóbu prostírá

 ve vší své kráse nový kontinent s jezery, veletoky a přítoky, s horami, údolími a pla-

 ninami, s vesnicemi, městy a metropolemi! Ach přátelé, objevitel zemí je skutečný

 vynálezce! Zná vynálezcova vzrušení a překvapení! Ale dnes už je tento důl takřka

 vyčerpán! Všechny kontinenty a nové světy byly už objeveny, poznány a prozkou-

 mány, a tak my, poslední generace zeměpisné vědy, pomalu nemáme co dělat."

 "Máte, milý Paganele," odvětil Glenarvan.

 "A co?"

 

 "To, co právě děláme."

 Duncan mezitím ujížděl cestou Vespucciho a Magalháese podivuhodnou rychlostí.

 15. září překročil obratník Kozoroha a loď zamířila k proslavenému průlivu. Ně-

 '59,

 

kolikrát se objevilo nízké pobřeží patagonské, ale byla to jenom sotva zřetelná linka na

obzoru. Leželo ve vzdálenosti dobrých deseti mil. Tak mohl Paganelovi jeho známý

dalekohled poskytnout o těchto amerických březích jenom matnou představu.

 25. září dorazil Duncan k Magalh esovu průlivu. Bez otálení do něho vplul.

Této cestě dávají parolodi plující do Tichého oceánu všeobecně přednost. Přesná

 

délka průlivu je pouze tři sta sedmdesát šest mil. I pro lodi nejhlubšího ponoru jsou

v něm vody všude dost hluboké. Dokonce u samého břehu se v něm dá výborně kotvit,

všude lze doplnit zásobu pitné vody, v řekách je hojnost ryb, v lesích množství zvěře;

v průlivu je na dvacet bezpečných a snadno přístupných přístavů a konečně tisíce

útočišť, jaká nejsou v Lemairově úžině a ve strašných útesech mysu Hoorn, kde

ustavičně běsní vichřice a bouře.

 '60,

 

 V prvních hodinách plavby, to jest do vzdálenosti šedesáti až osmdesáti mil,

je pobřeží až k mysu Gregoryho nízké a písčité. Jacques Paganel z něho nespouštěl

oči a nechtěl přijít ani o jedinou podrobnost. Cesta měla trvat necelých třicet

šest hodin a proměnlivé panoráma obou břehů stálo skutečně za námahu, kterou

učenec vynaložil, aby je mohl pozorovat v nádherné záři jižního slunce. Na se-

verních březích se neukázal jediný člověk a po vyprahlých skalách Ohňové země

se potulovalo jenom několik zbědovaných Fuegů,"). Paganela mrzelo, že nespatřil

ani jediného domorodce, a k velké zábavě svých spolucestujících se proto neobyčejně

zlobil.

 "Patagonie bez Patagonců," říkal, "to není žádná Patagonie."

 "Jen trpělivost, vážený zeměpisče," odpovídal Glenarvan. "Patagonce ještě

uvidíme."

 "Tomu moc nevěřím."

 "Vždyť přece nějací existují," řekla lady Helena.

 "O tom silně pochybuji, mylady, protože žádného nevidím."

 "Ale jméno Patagonců, které ve španělštině znamená velkonohý, nemohlo být

přece dáno smyšleným bytostem."

 "Hm, na jméně tu nezáleží," odpověděl Paganel a tvrdošíjně trval na svém

názoru, aby vyvolal diskusi. "A vždyť se vlastně ani neví, jak se doopravdy jme-

nují."

 "Prosím vás!" zvolal Glenarvan. "Věděl jste to, majore?"

 

 "Ne," odpověděl Mac Nabbs, "a nedal bych ani jedinou skotskou libru za to,

abych se to dověděl."

 "A přesto se to dovíte," odtušil Paganel, "lhostejný pane majore! Magalháes

nazval domorodce těchto zemí Patagonci, ale Fuégové jim říkají Tiremeni, Chilané

Caacalhuové, obyvatelé Carmen Tehuelčové, obyvatelé Araukánie Hauličové,

Bougainville jim dává jméno Šauhové a Falkner Tehuelhetové! Oni sami sebe ozna-

čují jménem Inakové! Jakpak se v tom má, prosím vás, někdo vyznat. A může

vůbec národ s tolika jmény existovat?"

 "To je přece argument!" odpověděla lady Helena.

 

 "Připusťme jej tedy," řekl Glenarvan. "Ale náš přítel Paganel jistě potvrdí,

že o velikosti Patagonců máme jistotu, když už ji nemáme o jejich jméně!"

 "Nikdy nic takového nepotvrdím," odvětil Paganel.

 "Jsou velcí," řekl Glenarvan.

 "To nevím."

 

 "Malí?" otázala se lady Helena.

 

 "Kdopak to může tvrdit?"

 "Nebo prostřední?" řekl Mac Nabbs, aby všechny smířil.

 

 "Ani to nevím."

 

 "To už je trochu silné," zvolal Glenarvan. "Cestovatelé, kteří je viděli.."

 

 '* Fuegové -, jeden z indiánských kmenů na Ohňové zemi.

 '61,

 

"Cestovatelé, kteří je viděli," odpověděl zeměpisec,"se naprosto neshodují.

Magalháes říká, že jim sahal hlavou sotva po pás!"

"Tak prosím."

"Ovšem, jenže Drake tvrdí, že Angličané jsou větší než největší Patagonci!"

"No ovšem, Angličané, to je možné," odtušil opovržlivě major. "Ale co Skoti!"

"Cavendish prohlašuje, že jsou velcí a urostlí," pokračoval Paganel. "Hawkins

z nich dělá obry. Lemaire a Shouten odhadují jejich výšku na jedenáct stop."

 

"No tak, to jsou přece důvěryhodní lidé,"" řekl Glenarvan.

"Jistě, právě tak jako Narborough a Falkner, kteří jim přisuzují střední po-

 stavu. Ovšem Byron, Giraudais, Bougainville, Wallis a Carteret tvrdí, že Pata-

 gonci jsou vysocí šest stop šest palců"), kdežto d'Orbigny, který zná tyto kon-

činy ze všech učenců nejlépe, o nich říká, že jejich průměrná výška je pět stop

 čtyři palce."

"Co však je pravda," otázala se lady Helena, "když je zde tolik protichůdných

 tvrzení? "

 

"Pravda, mylady," odpověděl Paganel, "je taková, že Patagonci mají krátké

 nohy a mohutný trup. Můžeme tedy žertovným způsobem formulovat svůj názor

 v tom smyslu, že Patagonci měří šest stop, když sedí, a jenom pět stop, když stojí."

"Výborně, múj milý vědče!" zvolal Glenarvan. "Na tom se shodneme!"

"leda," pokračoval Paganel, "že by neexistovali, což by dotvrzovalo všechny

 názory. Ale nakonec bych chtěl, přátelé, pro útěchu dodat, že Magalháesúv průliv

 je nádherný i bez Patagonců."

Vtom okamžiku objížděl Duncan Brunšvický poloostrov a po obou stranách

nádhernou krajinu.Sedmdesátmilza mysemGregoryho nechal popravici

 

 *' Palec -, 2,54 cm.

 

'62,

 

trestaneckou osadu Punta Arenas. Mezi stromy se na okamžik vynořila chilská

vlajka a kostelní věž. Průliv se nyní vinul mezi mohutnými žulovými masívy.

Úpatí hor mizela uprostřed nesmírných lesů a jejich temena pokrytá věčným sně-

hem se ztrácela v oblacích. Na jihozápadě se zdvihala Tarnova hora do výše šesti tisíc

pěti set stop. Blížila se noc a předcházel jí dlouhý soumrak. Světlo se pozvolna

rozplývalo do jemných odstínů, nebe se pokrylo zářivými hvězdami a Jižní kříž

ukazoval mořeplavcům cestu k jižnímu pólu. Uprostřed prozářené tmy, za svitu

hvězd, které nahrazují majáky civilizovaných pobřeží, jachta odvážně pokračovala

v plavbě a nespouštěla kotvu v žádné z těch přístupných zátok, jichž je při pobřeží

hodně. Nejednou zavadila konci svých ráhen o větve antarktických buků, skloně-

ných dolů nad vlny moře, a nejednou rozvířila svým šroubem vody velkých řek,

probouzejíc v nich husy, kachny, bekasínky, čírky a všechno to opeřené obyvatelstvo

bahnitých míst. Zanedlouho se objevily zříceniny a rozvaliny, jimž noc propůjčovala

velkolepý vzhled: smutný pozůstatek opuštěné osady, jejíž jméno bude věčným

výsměchem úrodnosti zdejších břehů i lesům bohatým na zvěř. Duncan plul kolem

Port Faminu -, "přístavu hladu".

 Právě v tomto místě se usadil roku 1581 Španěl Sarmiento se čtyřmi sty vystě-

hovalci. Založili zde město San Felipe. Osada však za neobyčejně krutých mrazů

takřka vymřela a ty, kdo přečkali zimu, pohubil hlad. Korzár Cavendish zde nalezl

pak v roce 1587 posledního z těchto čtyř set nešťastníků. Umíral hlady na troskách

dávného, šest set let starého města, které na šest let oživlo.

 Duncan proplul kolem těch pustých břehů a za svítání si už razil cestu úzkými

průlivy mezi bukovými, jasanovými a březovými lesy, z jejichž hlubin se vynořo-

valy zelené kopule, kužele porostlé statnými cesmínami*") i ostré špičáky, mezi

nimiž se vysoko tyčil Bueklandův obelisk. Dále plul kolem zátoky San Nicolas,

kterou Bougainville kdysi nazval Francouzská zátoka. V dáli si hrála hejna tuleňů

a obrovských velryb, soudě aspoň podle gejzírů vody, viditelných na vzdálenost

čtyř mil. Konečně obeplul Duncan mys Froward, na němž se dosud ježily poslední

kry právě uplynulé zimy. Na druhé straně úžiny, na Ohňové zemi, zdvihala se do

výše šesti tisíc stop hora Sarmiento, obrovská kupa skal, oddělených mezi sebou

pásy oblak a tvořících na nebi jakoby vzdušné souostroví. Mysem Froward ve sku-

tečnosti končí americký kontinent, neboť mys Hoorn je vlastně jenom osamocená

skála uprostřed moře, ležící na padesátém šestém stupni jižní šířky.

 Za tímto místem se průliv zužuje mezi poloostrovem Brunšvickým a zemí

Desolación, dlouhým ostrovem, který leží uprostřed tisíce ostrůvků jako nějaký

obrovský kytovec vržený mezi oblázky. Jaký to rozdíl mezi tímto rozervaným

jižním cípem Ameriky a mezi jasnými a čistými obrysy Afriky, Austrálie nebo

Indie! Jaká neznámá katastrofa to rozdrobila zdejší obrovské předhoří, zaříznuté

mezi oba oceány?

 Po úrodných březích nyní následovala holá, divoce vyhlížející pobřeží, roze-

 '* Cesmína -, cizokrajná dřevina.

 

 

 '63,

 

klaná tisícerými úžlabinami spletitého labyrintu skal. Duncan neúchylně a bezpečně

plul těmi roztodivnými zákruty a mísil chomáče svého dýmu s mlhou, jež se pak

trhala o úskalí. Bez sebemenšího zpomalení minul několik španělských faktorií*),

vybudovaných na zdejších pustých březích. U mysu Tamar se průliv rozšiřoval

a jachta mohla obeplout strmé břehy Narboroughových ostrovů rychleji, držíc

se blíže při jižním pobřeží. A šestatřicet hodin po vjezdu do průplavu se před jachtou

objevily na nejzazším bodu země Desolación útesy mysu Pilares. Před přídí Duncana

se nyní prostíralo širé, volné a třpytivé moře. Jacques Paganel je pozdravil nadše-

ným zvoláním. Byl stejně vzrušen jako kdysi Fernando de Magalháes, když jeho

loď Trinidad nabrala do plachet svěží vítr Tichého oceánu.