KAPITOLA IV. ČTVRTÁ, NÁVRH LADY GLENARVANOVÉ .... Při této rozmluvě se lady Helena ani slovem nezmínila, že lord Glenarvan ve svých dopisech s obavami hovořil o tom, jak bude jeho žádost přijata úředníky admirality. Rovněž se nezmínila o pravděpodobném zajetí kapitána Granta jiho- americkými Indiány. Nač také zarmucovat ubohé děti smutnými zprávami, nač zmenšovat jejich mladičkou naději! Nic by se tím nezměnilo. Lady Helena tedy o tom pomlčela, a když viděla, že zodpověděla všechny otázky miss Grantové, dotazovala se nyní zase ona na její život a poměry, neboť dívka byla podle všeho jedinou ochránkyní svého bratra. Byl to tklivý a prostý příběh, který ještě prohloubil náklonnost lady Glenarva- nové k mladé dívce. Miss Mary a Robert Grant byli jedinými kapitánovými dětmi. Harry Grant ztratil svou ženu při Robertově narození a v době svých dalekých cest nechával děti na starost hodné stařičké sestřenici. Kapitán Grant byl smělý námořník a dobře rozuměl svému povolání; byl zároveň dobrým mořeplavcem i dobrým obchodníkem, a tak spojoval obě důležité vlastnosti skipperů obchodního námořnictva. Bydlil v Dundee, v perthském hrabství ve Skotsku. Kapitán Grant byl také rodilý Skot.
Jeho otec, pastor v kostele sv. Kateřiny, mu dal úplné vzdělání, neboť se domníval, že to nemůže nikomu škodit, ani kapitánovi zámořských lodí. '27, Při prvých cestách do zámoří, jež vykonal Grant zprvu jako zástupce kapitána a posléze jako skipper, mu přálo štěstí, a tak po narození Roberta měl již slušné jmění. ,.. A tehdy pojal velkou myšlenku, která proslavila Grantovo jméno po celém Skotsku. Jako Glenarvanové a několik šlechtických rodin ze Skotské nížiny -, Low- Skotsku. Jako Glenarvanové a několik šlechtických rodin ze Skotské nížiny -, Low- lands stál srdcem, i když ne přímým skutkem, proti uchvatitelské Anglii. Zájmy jeho země nemohly být podle jeho mínění totožné se zájmy Anglosasů, a proto aby se jeho vlast mohla samostatně rozvíjet, rozhodl se, že založí na jednom z ticho- mořských ostrovů velkou skotskou kolonii. Snil o budoucí nezávislosti. A nejspíše prozradil své skryté naděje. Lze tedy pochopit, že vláda odmítla podporovat jeho kolonizační plán, a dokonce působila Grantovi potíže, které by byly mnohého jiného člověka zlomily. Avšak Harry se nevzdal; učinil vlasteneckou výzvu ke krajanům, dal celé jmění do služeb spravedlivé věci, postavil si loď, svěřil děti do péče staré sestře- nice a s vybraným mužstvem pak vyplul na průzkum velkých tichomořských ostrovů. To bylo v roce 1861. Po celý rok, až do května 1862, docházely od něho stále zprávy, ale od jeho odjezdu z Callaa v červnu neslyšel už o Britannii nikdo a Lodní zprávy o kapitánově osudu mlčely. V té době zemřela stará sestřenice Harryho Granta a obě děti zůstaly na světě samy.
28 Mary Grantové bylo tehdy čtrnáct let. Ale statečná dívka se nezalekla těžkých poměrů. Dokázala se dobře starat i o svého bratra, ačkoli byl ještě dítětem.
Bylo nutno dát mu vychování a vzdělání. Sestra pracovala ve dne v noci, plně se věnovala bratrovi a na sebe úplně zapomínala. Poněvadž byla šetrná, rozvážná a důvtipná, dokázala bratra vychovat a zodpovědně splnit vůči němu mateřské po- vinnosti. Obě děti žily v Dundee v nuzných poměrech, které důstojně snášely a statečně přemáhaly. Mary myslila jen na svého bratra a snila o jeho šťastnější budoucnosti.
Pro ni však byla Britannia navždy ztracena a její otec mrtev, opravdu mrtev. Ne- možné by tedy bylo chtít vylíčit její vzrušení, když oznámení v Times, které se jí náhodou dostalo do rukou, vytrhlo ji náhle z beznaděje. Nesměla váhat. Mary se okamžitě rozhodla. I kdyby se měla dovědět, že tělo kapitána Granta bylo nalezeno na opuštěném pobřeží ve vraku ztroskotané lodi, bylo to pro ni lepší než tyto ustavičné pochybnosti, tato věčná nejistota. Pověděla všechno svému bratrovi a ještě téhož dne nasedly obě děti do perth- ského vlaku a večer přibyly na zámek Malcolm. Tam začala Mary po tolikerých úzkostech opět doufat. Celý ten strastiplný příběh vyprávěla Mary Grantová lady Glenarvanové prostými slovy a ani jí nepřipadlo, že po ta dlouhá léta těžkých zkoušek se při všem chovala jako hrdinka. Avšak lady Helena to dobře věděla, neskrývala své slzy a několikrát sevřela obě děti kapitána Granta v náruči. A Robert, který jejich příběh slyšel patrně poprvé, poslouchal svou sestru s užaslýma očima; pochopil, co všechno vykonala, co všechno vytrpěla, a posléze ji objal. "Maminko! Má drahá maminko!" zvolal, neboť nemohl zadržet tento výkřik, který se mu dral ze samých hlubin srdce. '29, Mezitím se úplně setmělo. Lady Helena nezapomínala na únavu obou dětí a proto nechtěla rozhovor déle prodlužovat. Mary Grantová a Robert odešli do svých pokojů a usnuli, sníce o šťastnější budoucnosti. Po jejich odchodu vzkázala lady Helena pro majora a pověděla mu o všech příhodách toho večera. "Hodná dívka, ta Mary Grantová," řekl Mac Nabbs, když vyslechl vyprávění sestřenčino.. "Kéž by kroky mého muže byly korunovány úspěchem," odpověděla lady. Helena, "neboť postavení obou dětí by pak bylo hrozné!" "Budou úspěšné," odtušil Mac Nabbs, "anebo by lordi admirality musili mít srdce tvrdší než portlandský kámen." I přes toto majorovo ujištění strávila však lady Helena noc v krutých obavách a nemohla ani na okamžik usnout. Příštího dne Mary Grantová a její bratr vstali hned časně zrána. Procházeli se právě po velkém zámeckém dvoře, když zaslechli hrkot kočáru. Lord Glenarvan se plným tryskem vracel na Malcolm. Skoro v téže chvíli se objevila na dvoře lady Helena, provázená majorem, a spěchala vstříc manželovi. Glenarvan vypadal smutný, zklamaný a rozzlobený. Sevřel ženu do náruče a mlčel. "Tak co, co je Edvarde. zvolala lady Helena.
"Ti lidé nemají srdce, Heleno," odvětil lord Glenarvan. "Odmítli?" "Ano, odmítli mi dát loď. Mluvili o miliónech, které byly zbytečně utraceny na pátrání po Franklinovi! Prohlásili, že listiny jsou nejasné, nesrozumitelné! řekli, že ti nešťastníci zmizeli již před dvěma roky a že je málo naděje na jejich vypátrání! Tvrdili, že Indiáni, kteří je zajali, je jistě zavlekli do nitra země a že nelze prohledat celou Patagonii, aby se našli tři lidé -, tři Skoti -, že celé pátrání bude marné a nebezpečné a že by mohlo stát víc obětí a nikoho by nezachránilo. Zkrátka samé výmluvy, jen aby mohli odmítnout. Pamatují se na kapitánovy plány a nešťastný Grant je navždy ztracen!" "Tatínek, můj ubohý tatínek. zvolala Mary Grantová a vrhla se před lordem Glenarvanem na kolena. "Váš otec! Jakže, miss...," řekl lord Glenarvan, překvapený dívčiným cho- váním. "Ano, Edvarde, miss Mary a její bratr," řekla lady Helena,"děti kapitána Granta, jež admiralita právě odsoudila, aby zůstaly sirotky!" "Ale slečno," odvětil lord Glenarvan a pozdvihl dívku se země,"kdybych byl věděl, že vy..." Nedomluvil. Na dvoře se rozhostilo trapné ticho, přerušované vzlykáním. Nikdo nepronesl slova, ani lord Glenarvan, ani lady Helena, ani major, ani zámecké slu- žebnictvo, které stálo mlčky kolem svých pánů. Avšak v jejich postoji se zračil ne- souhlas s chováním anglické vlády. Po nějaké chvíli promluvil major, obraceje se na Glenarvana.
'30, "Není tedy už vůbec žádná naděje?" " "Žádná." "Tak já si dojdu na ty lidi sám," vzkřikl mladičký Robert, "a uvidíme.. Robert nedokončil svou hrozbu, protože ho sestra zadržela, ale chlapcova sevřená pěst svědčila o málo pokojných úmyslech. "Ne, Roberte," řekla Mary Grantová, "to ne! Poděkuj me těmto hodným pánům za to, co pro nás udělali. Zachovejme jim vděčnost a pojďme!" "Mary!" zvolala lady Helena.
"Kam chcete jít, miss?" otázal se lord Glenarvan.
"Půjdu a vrhnu se k nohám královny," odpověděla dívka. "Uvidíme, bude-li hluchá k prosbám dvou dětí, které prosí o život svého otce." ' 31 Lord Glenarvan potřásl hlavou. Nepochyboval snad o laskavosti Jejího Veli- čenstva, ale věděl, že Mary Grantová se sotva dostane až k ní. Prosebníci dojdou jen zřídka ke stupňům trůnu a na dveřích královského paláce by mohlo být napsáno to, co Angličané píší na kormidelní kola svých lodí: Cestující nechť nemluví s mužem u kormidla. Lady Helena pochopila, co si myslí její manžel, a věděla, že dívka chce pod- niknout zbytečné kroky; v duchu již viděla, jak obě děti budou i nadále žít bezna- dějným životem. A tehdy se v její mysli zrodila velká a ušlechtilá myšlenka.
"Mary Grantová," zvolala, "počkejte a poslyšte, co chci říci!" Dívka držela svého bratra za ruku a chystala se k odchodu. Zastavila se.
Lady Helena přistoupila k svému muži a se slzami v očích, ale pevným hlasem ho vzrušeně oslovila: "Edvarde, kapitán Grant vrhl tyto listiny do moře a svěřil je vlnám, protože věřil v čestnost lidí. Tím vložil svůj osud do rukou lidem, kteří je najdou. Náhoda listiny donesla nám. Nechť se tedy záchrana těchto nešťastníků stane věcí naší cti!" "Co tím míníte, Heleno otázal se lord Glenarvan. Na dvoře zavládlo na okamžik hluboké ticho.
"Tolik," odpověděla Helena, "že bychom měli být šťastni, že můžeme za- čínat své manželství dobrým skutkem. Vy jste mi chtěl, drahý Edvarde, udělat radost a přichystal jste zábavnou cestu po moři! Může však být opravdovější a uži- tečnější radost než radost nad zachráněním trosečníků, které opustila jejich rodná země?" "Heleno!" zvolal lord Glenarvan.
"Ano, Edvarde, vy mi rozumíte! Duncan je dobrá a pevná loď! Může se odvážit do jižních moří! Může vykonat cestu kolem světa, a bude-li třeba, také ji vykoná!
Vyplujme, Edvarde! Vzhůru, však vypátráme kapitána Granta sami!" Při těchto neohrožených slovech rozevřel lord Glenarvan své mladé ženě náruč.
Usmíval se a tiskl ji k srdci, zatímco Mary a Robert jí líbali ruce. A dojaté, nadšené zámecké služebnictvo, přihlížející tomu tklivému výjevu, mělo také radost a ze všech úst se ozvalo jednohlasé: "Hurá paní z Luss! Třikrát hurá lordu a lady Glenarvanovým
