KAPITOLA I PRVNÍ, KLADIVOUN
I - KAPITOLA PRVNÍ,
KLADIVOUN
Dne 26. července 1864, za silného severovýchodního větru, plula na vlnách Severního průlivu plnou parou nádherná jachta. Na zadním vratiráhnu se jí třepotala anglická vlajka. Na vrcholu hlavního stěžně byl modrý praporec se zlatě vyšitými iniciálkami E. G. a s vévodskou korunkou. Jachta se jmenovala Duncan a náležela lordu Glenarvanovi, jednomu z šestnácti skotských členů anglické Horní sněmovny a nejvýznačnějšímu členu Královského temžského jachtklubu, který je tolik proslaven po celém Spojeném království*).
Lord Edvard Glenarvan byl na palubě se svou mladou chotí lady Helenou a s bratrancem majorem Mac Nabbsem.
Duncan byl jako nově postavená loď na zkušební plavbě několik mil) od Clydské zátoky a nyní se vracel zpět do Glasgowa. Na obzoru se již vynořil ostrov Arran; tu však hlídkující lodník ohlásil, že do brázdy za jachtou se vřítila nějaká obrovská ryba. Kapitán John Mangles o tom okamžitě zpravil lorda Edvarda. Ten ihned vystoupil s majorem Mac Nabbsem na záďovou nástavbu a tázal se kapitána, jaká je to podle něho ryba.
"Myslím, mylorde," odpověděl John Mangles, "že to bude opravdu pořádný žralok." "Žralok v těchto místech!" zvolal Glenarvan.
"Je to mimo jakoukoliv pochybnost," odvětil kapitán. "Tato ryba patří k druhu žraloků, s nímž se setkáváme ve všech mořích a na všech zeměpisných šířkách. Je to kladivoun a velmi bych se mýlil, kdybychom neměli co činit s jedním z těchto darebů. Kdybyste svolil a kdyby se lady Glenarvanová chtěla zúčastnit zajímavého lovu, dozvěděli bychom se hned, na čem jsme." "Co tomu říkáte, Mac Nabbsi?" řekl lord Glenarvan majorovi. "Jste pro to, abychom zkusili štěstí?" "Jsem pro totéž co vy," odpověděl klidně major. "Nehledě k tomu," dodal John Mangles, "že nikdy neškodí, když se tito hrozní dravci hubí. Využijme příležitosti, a dovolíte-li, mylorde, bude to zároveň vzrušující podívaná i dobrý skutek." "Budiž, Johne," řekl lord Glenarvan. Pak poslal pro lady Helenu. Přišla za ním na záďovou nástavbu, neboť vyhlídka na vzrušující lov ji opravdu silně lákala.
Moře bylo nádherné. Na jeho hladině bylo možno zřetelně sledovat rychlé pohyby žraloka, který se ponořoval a vymršťoval s neuvěřitelnou prudkostí. John Mangles ;uďělil rozkazy. Námořníci hodili přes zábradlí na pravém boku lodi silné lano s hákem, na němž byl nastražen velký kus slaniny. Přestože byl žralok ještě vzdálen asi padesát yardů), ucítil návnadu a rychle se blížil k jachtě. Bylo vidět, jak jeho ploutve, šedé na koncích a černé u kořene, prudce bijí do vln, kdežto ocas ho udržoval v přímém směru. Když se dravec přiblížil, objevily se velké, vystouplé oči, lačností zarudlé, a jeho rozevřené čelisti odkrývaly při náhlých obratech čtyři řady zubů. Hlavu měl žralok širokou, ve tvaru jakéhosi dvoustranného kladiva na jediné rukojeti. John Mangles se nemohl mýlit; byl to nejžravější druh čeledi žraloků, kterému Francouzové říkají kladivoun, Angličané váhová ryba a obyvatelé Provence židovská ryba.
Cestující a námořníci z Duncana sledovali pohyby žraloka s živým zájmem.
V okamžiku bylo zvíře u háku, obrátilo se na záda, aby jej mohlo lépe uchopit, a veliká návnada zmizela v mohutném chřtánu. Vzápětí kladivoun prudce trhl lanem a sám se tak "zasekl"; námořníci pak rychle obludného žraloka vytáhli kladkostro jem, připevněným k hlavnímu ráhnu. Žralok sebou divoce zmítal, aby se dostal zpět do rodného živlu. Ale námořníci si s jeho divokostí nemilosrdně poradili. Silným provazem se smyčkou na konci mu stáhli ocas a ochromili tím jeho pohyby. Za několik okamžiků táhli již kladivouna přes brlení a povalili ho na palubu. Vzápětí k němu obezřetně přistoupil jeden námořník a mocnou ranou sekyry mu přesekl strašný ocas.
Lov na dravce skončil. Nikdo se už nemusil netvora obávat. Byla ukojena pomstychtivost lodníků, ale ne jejich zvědavost. Na lodích je totiž zvykem, že se žaludek žraloků pečlivě prohledává. Protože námořníci znají nevybíravou žravost žraloka, vždycky očekávají nějaké překvapení a většinou nebývají zklamáni.
Lady Glenarvanová nechtěla přihlížet tomuto nechutnému "průzkumu" a vrátila se na záď. Žralok ještě chroptěl: Byl deset stop) dlouhý a vážil přes šest set liber). Taková délka a váha nejsou ničím neobvyklým; i když se kladivoun nepočítá mezi obry svého druhu, přece jen patří mezi ty nejnebezpečnější.
Zanedlouho byla obrovská ryba bez jakýchkoliv okolků sekyrou vykuchána.
Hák vězel až v samém žaludku, který byl úplně prázdný. Žralok zřejmě už dlouho hladověl a zklamaní námořníci se chystali vyhodit jeho vnitřnosti do moře, když tu upoutal loďmistrovu pozornost jakýsi nevzhledný předmět, pevně vězící v jednom střevě.
"Co je tohle?" zvolal.
"Asi nějaký kámen," odpověděl jeden námořník. "Žralok ho spolkl, aby byl těžší." "Kdepak!" odtušil jiný. "To je prostě řetězová koule, která se tomu lotrovi dostala do břicha, a on ji nemohl ještě strávit." "Nehádejte se!" odpověděl Tom Austin, zástupce kapitána. "Copak nevidíte, že ten žralok je notný pijan? Vypil nejen víno, ale i láhev -, jen aby o nic nepřišel!" ' "Cože!" zvolal lord Glenarvan. "Ten žralok má v břiše láhev?" "Opravdovou láhev," odpověděl loďmistr. "Ale je na ní vidět, že není z vinného sklepa." "Výborně, Tome," odvětil lord Edvard, "opatrně ji vyndejte. V lahvích nalezených v moři bývají často důležité listiny." "Myslíte?" pravil major Mac Nabbs.
"Myslím přinejmenším tolik, že se to někdy stává." "Prosím, já nic nenamítám," odpověděl major. "Možná že láhev obsahuje nějaké tajemství." "To se právě dovíme," řekl Glenarvan. "Tak co je Tome." "Zde je," odpověděl zástupce kapitána a ukázal nevzhledný předmět, který právě se značnou námahou vytáhl ze žraločích útrob. "Výborně," řekl Glenarvan. "Dejte tu odpornou věc omýt a ať mi ji někdo přinese dovnitř." Tom uposlechl a láhev, nalezená za tak podivných okolností, octla se na stole v jídelně. Kolem stolu zasedli lord Glenarvan, major Mac Nabbs, kapitán John Mangles a lady Helena, neboť každá žena, jak se tvrdí, je vždycky trošku zvědavá.
Na moři je událostí každá maličkost. Chvíli bylo ticho. Každý se jenom zkoumavě díval na křehký dar moře. Obsahoval tajemství nějakého neštěstí? Nebo to bylo jen bezvýznamné poselství, které z dlouhé chvíle svěřil nějaký mořeplavec zvůli vln?
Bylo nutno to zjistit. Glenarvan bez dalšího otálení počal tedy zkoumat láhev, a to s opatrností, jaká v podobných případech bývá jenom na místě. Vypadal v té chvíli jako soudce zjišťující podrobnosti nějakého vážného případu. A Glenarvan jednal správně, protože i zdánlivě nejméně důležitá stopa může často vést k velikému objevu.
Než začali prohledávat vnitřek láhve, prozkoumali ji zvenčí. Měla úzké hrdlo, na němž byl ještě kousek zrezivělého drátu; její silné stěny, schopné snášet tlaki několika atmosfér, prozrazovaly zřetelně šampaňský původ. Vinaři v Ai nebo Epernay*) přerážejí takovými lahvemi příčle u židlí, ale na lahvích se neobjeví jediná trhlina. Taková láhev mohla jistě beze škody přestát i nejdelší pouť.
"Je to láhev firmy Cliquot," řekl prostě major. ' A protože tomu patrně rozuměl, bylo jeho zjištění přijato bez námitek.
"Milý majore," odpověděla Helena, "co záleží na tom, jaká je to láhev, když nevíme, odkud se sem dostala." "To se dovíme, drahá Heleno, řekl lord Edvard. "Už teď lze tvrdit, že se sem dostala zdaleka. Pohleďte na její kamenitý povlak, na tyto, možno říci, zkameněliny, které se na ní usadily působením mořské vody! Musela být hodně dlouho v moři, než zmizela v břiše žraloka." "Souhlasím s vámi," odpověděl major. "Tato křehká nádoba, chráněná takovým kamenným obalem, mohla vykonat dalekou cestu." "Ale odkud otázala se lady Glenarvanová. "Jen strpení, má drahá Heleno, jen strpení, s lahvemi musí člověk opatrně. Velice bych se mýlil, kdyby nám tato láhev sama nezodpověděla všechny otázky." A po těch slovech počal Glenarvan seškrabávat tvrdou usazeninu z hrdla láhve.
Za okamžik se objevila zátka, naneštěstí silně poškozená mořskou vodou.
"To je nepříjemná věc," řekl Glenarvan. "Protože je-li uvnitř nějaký papír, bude ve velmi špatném stavu." "Také se obávám." poznamenal major.
"Musím říci," pokračoval Glenarvan, "že tak špatně uzavřená láhev by se byla jistě velmi brzy potopila. Ještě štěstí, že ji žralok spolkl a donesl na palubu Duncana." "To je pravda," odpověděl John Mangles, "ale více by nám bylo prospělo, kdybychom ji byli vylovili na širém moři, na určité zeměpisné šířce a délce. Pak bychom byli mohli přihlédnout k vzdušným a mořským proudům a tak stanovit cestu, kterou láhev urazila. Ale s takovým činitelem, jako je žralok, jenž pluje i proti proudu, to nikdy nevíme, na čem vlastně jsme." "Však uvidíme," řekl Glenarvan. Tu již vytáhl co nejopatrněji zátku a po lodi se rozlil silný zápach zatuchlé soli.
"Tak co je?" otázala se lady Helena s čistě ženskou netrpělivostí.
"Ano. Nemýlil jsem se!" zvolal Glenarvan.
"Jsou v ní papíry!" -, Jsou tam listiny.
"Listiny. jásala lady Helena.
"Jenže se zdá," odpověděl Glenarvan, "že jsou rozmáčené. Nedají se vytáhnout, jsou přilepené ke stěnám láhve." "Raději bych ji zachoval celou," odvětil Glenarvan. "Já také," přitakal major. "Zajisté, řekla lady Helena, "ale obsah láhve je důležitější než láhev sama, a je rozumnější obětovat láhev obsahu." "Ať tedy mylord urazí jenom hrdlo," navrhl John Mangles. "Tak budeme moci vyndat listiny a přitom neporušíme láhev." "Rychle, rychle, Edvarde! zvolala lady Glenarvanová.
Bylo nesnadné získat listiny jiným způsobem, a proto se lord Glenarvan, ač nerad, odhodlal rozbít hrdlo vzácné láhve. Musel si vzít kladivo, kamenitý obal byl opravdu tvrdý jako žula. A už dopadly na stůl střepy láhve a objevilo se několik slepených kousků papíru. Glenarvan je opatrně vytáhl, oddělil je od sebe a rozložil před sebou. Lady Helena, major a kapitán se kolem něho seskupili.
