PROHLÍDKA JESKYNĚ - NÁBYTEK A NÁČINÍ - BOLA A LASO - HODINKY - SKORO NEČITELNÝ SEŠIT - TROSEČNÍKOVA MAPA - KDE JSOU - NÁVRAT DO TÁBORA - PRAVÝ PŘÍBĚH ŘEKY - BAHNISKO - GORDONOVY SIGNÁLY Briant, Doniphan, Wilcox a Service zachovávali hluboké mlčení. Kdo to přišel zemřít na tohle místo? Byl to trosečník, který se ani do poslední hodiny nedočkal pomoci? Přišel do této země jako mladý člověk? Zemřel jako starý muž? Jak si tu mohl zajišťovat životní potřeby? A jestliže se sem dostal po ztroskotání lodi, nepřežili katastrofu i jiní lidé? Nebo tu zůstal po smrti svých společníků sám? A pocházely předměty nalezené v jeskyni z jeho lodi, nebo si je vyrobil vlastníma rukama? Kolik to bylo otázek, na něž chlapci nedostanou možná nikdy odpověď! A mezi nimi ta nejzávažnější: Když ten člověk ztroskotal na pevnině, proč neodešel do nějakého města ve vnitrozemí nebo do nějakého přístavu na pobřeží? Stavěly se snad jeho návratu do vlasti takové překážky, že je nemohl zdolat? Nebo by byl musel jít tak daleko, že to pokládal za neproveditelné? Jisté bylo, že ten nešťastník padl zesláblý nemocí nebo věkem a neměl už sílu vrátit se do jeskyně. A tak zemřel u paty toho stromu! A neměl-li možnost vyhledat záchranu v severní nebo ve východní části zdejšího kraje, nebudou na tom stejně i trosečníci z Chrta? Buď jak buď, teď si museli chlapci prohlédnout jeskyni s největší pozorností. Kdo ví, zda tam někde není doklad podávající nějaké údaje o tomto člověku, o jeho původu, o tom, jak dlouho tady žil... Ostatně i z jiného důvodu potřebovali zjistit, zda by se tu nemohli usadit, až opustí jachtu. "Pojďme!" řekl Briant.
Sledováni Fanem, vklouzli do otvoru osvětleného druhou smolnou větví. První předmět, který spatřili na prkénku při levé stěně, byl svazek hrubých svíček vyrobených z tuku a z koudelových vláken. Service jednu z nich zapálil a vsadil ji do dřevěného svícnu. Prohlídka začala.
Především si museli chlapci prohlédnout uspořádání jeskyně; o tom, že je obyvatelná, nemohli už pochybovat. Byla to široká dutina jistě už z dávných geologických dob. Nikde nenesla žádné známky vlhkosti, ač byla větrána jen oním otvorem vyúsťujícím na břeh. Stěny byly suché bez nejmenší stopy po pronikajících růžencích vodních kapek, z nichž v některých porfyrových a čedičových jeskyních krystalizují krápníky. Svou polohou byla jeskyně chráněna před větry od moře. Po pravdě řečeno nevnikalo tam ani světlo. Tento nedostatek by se však snadno odstranil a vnitřní větrání by se zajistilo vyhloubením jednoho nebo dvou otvorů v přední stěně. Svými rozměry - šestkrát devět metrů - by jeskyně určitě mohla sloužit jako ložnice i jídelna a zároveň jako hlavní sklad a kuchyně. Šlo by ostatně jen o pobyt v pěti nebo šesti zimních měsících. Pak by se chlapci stejně vydali k severovýchodu, aby se dostali do nějakého bolivijského nebo argentinského města. A kdyby bylo nezbytně nutné usadit se tady trvale, pokusili by se zařídit si to tu pohodlněji tím, že by vyhloubili v dost měkkém vápenci další dutinu. Když to chlapci zjistili, prohlédl si Briant pečlivě všechny předměty v jeskyni. Bylo jich vskutku málo!
Ten nešťastník se sem musel dostal skoro bez ničeho. Co také mohl po ztroskotání zachránit? Několik beztvarých trosek, zlomená ráhna a zbytky pažení, z nichž si vyrobil bídné lůžko, stůl, bednu, lavičku a několik stoliček - jediný nábytek ubohého příbytku. Štěstí mu nepřálo tak jako trosečníkům z Chrta; neměl po ruce tolik materiálu jako oni. Trochu náčiní, jako motyka, sekera, dva tři kusy kuchyňského nádobí, malý soudek, zřejmě od pálenky, kladivo, dvoje nůžky - to bylo vše, co chlapci našli nejdříve. Všechno to náčiní zachránil trosečník zřejmě v člunu, z něhož už zbyly jen trosky u výtoku řeky z jezera. Tak si to představoval Briant a tak to také kamarádům vysvětlit. Po prvním záchvatu hrůzy z pohledu na kostru a při pomyšlení, že je jim možná souzeno zemřít ve stejné opuštěnosti, uvědomili si chlapci, že jim neschází nic z toho, co scházelo tomu nešťastníkovi. Nabyli tím znovu sebedůvěry. Ale co to bylo za člověka? Odkud pocházel? Kdy tady ztroskotal? Od doby, kdy zemřel, uplynulo jistě už mnoho let. Dokazoval to stav kostry, kterou našli u paty stromu. I ostří motyky a lodní kruh, rozežrané rzí, a hustota křoví před vchodem do jeskyně dokazovaly, že trosečník zemřel už velmi dávno. Nenajdou snad chlapci nějaký nový důkaz, který změní tuto domněnku v jistotu? Pokračovali proto v prohlídce a objevili další předměty.
Druhý nůž, železný klín a lanový roubík, tedy námořnické potřeby. Ale žádný námořnický přístroj - ani dalekohled, ani kompas - ani žádnou pušku k lovu zvěře a k obraně proti zvířatům nebo proti domorodcům! Ale protože musel trosečník žít, určitě se spokojil jen s kladením pasti. Ostatně i to se brzy vysvětlilo, když Wilcox vykřikl: "Co je tohle?" "Tohle?" řekl Service.
"Nějaká hra s koulemi," odpověděl Wilcox. "Hra s koulemi?" divil se Briant.
Ihned však poznal, k čemu asi byly dva kulaté kameny, které Wilcox právě zdvihl. Byl to lovecký nástroj nazývaný bola. Jsou to dvě koule, každá na jednom konci provazu, jichž používají jihoameričtí Indiáni. Vrhne-li bolu obratná ruka, zaplete se, provaz zvířeti do nohou, zabrání mu v útěku a lovec se ho pak snadno zmocní. Tento nástroj si vyrobil nepochybně obyvatel jeskyně stejně jako laso, dlouhé kožené lano, s nímž se zachází podobně jako s bolou, ale na kratší vzdálenost. To bylo vše, co chlapci v jeskyni našli. Briant a jeho kamarádi byli jistě mnohem bohatší. Byli ovšem jen děti, kdežto trosečník byl muž. Byl to prostý námořník, nebo důstojník, který zde mohl využít své inteligence rozvinuté předběžným vzděláním? To by se dalo těžko zjistit bez nějakého nálezu, který by chlapcům dovolil vnést do záhady více jistoty. Když Briant zdvihl v hlavách lůžka cár pokrývky, objevil tam Wilcox hodinky pověšené na hřebík ve stěně. Nebyly to běžné námořnické hodinky, nýbrž strojek velmi jemné výroby. Měly dvojitý stříbrný plášť, u něhož visel klíček na řetízku ze stejného kovu. "Kolik ukazují? Podívejme se, kolik ukazují!" zvolal Service.
"Hodina nám nic neřekne," odpověděl Briant. "Ty hodinky se mohly zastavit už dávno před smrtí toho nešťastníka." Briant otevřel se značnou námahou hodinkové pouzdro, na okraji víček už zoxidované, a viděl, že ručičky ukazují tři hodiny, sedmadvacet minut. "Ale v těch hodinkách je jméno!" upozornil Doniphan.
"To by nám mohlo určit..." "Máš pravdu," řekl Briant. Podíval se dovnitř pouzdra a tam se mu podařilo přečíst na víčku vyrytá slova: Delpeuch, Saint-Malo. Jméno výrobce a jeho adresa.
"Byl to Francouz, můj krajan!" zvolal vzrušeně Briant.
Nebylo už pochyb, že v této jeskyni žil Francouz, a to až do chvíle, kdy smrt ukončila jeho trápení! K tomuto důkazu se připojil brzy další, neméně průkazný. Když Doniphan lůžko odstavil, zdvihl se země jakýsi sešit, jehož zežloutlé stránky byly pokryty tužkou psaným písmem. Naneštěstí většina řádek byla téměř nečitelná. Chlapci mohli rozluštit jen několik slov a mezi nimi i jméno Francois Baudoin. Dvě slova, určitě ta, jejichž počáteční písmena vyryl trosečník do stromu! Prostý sešit byl jeho deníkem od chvíle, kdy na tomto místě ztroskotal. A ve zbytcích vět, které čas zcela nevymazal, podařilo se Briantovi přečíst ještě dvě slova Duguay-Trouin. Bylo to jistě jméno lodi, která se ztratila v dalekých vodách Pacifiku. Hned na začátku byl i letopočet. Tentýž rok byl vyryt také pod iniciálami. Zřejmě rok ztroskotání! Francois Baudoin se tedy dostal na zdejší pobřeží už před třiapadesáti roky! A po celou tu dobu se mu nedostalo pomoci! Jestliže se však Francois Baudoin nemohl dostat na nějaké jiné místo této pevniny, pak se mu jistě postavily do cesty nepřekonatelné překážky. Chlapci si teď více než kdy jindy uvědomili vážnost svého postavení. Jak by mohli dokázat to, co nedokázal tento člověk, námořník zvyklý těžké práci a zocelený tvrdým strádáním? Poslední nález je ostatně přesvědčil, že každá snaha opustit tuto zemi by byla marná. Když Doniphan v sešitu listoval, spatřil mezi stránkami složený papír. Byla to mapa nakreslená inkoustem vyrobeným asi z vody a ze sazí. "Mapa!" zvolal.
"Kterou asi kreslil sám Francois Baudoin," odpověděl Briant. "Pak ale ten člověk nebyl obyčejným námořníkem," řekl Wilcox, "ale důstojníkem na lodi Duguay-Trouin, když byl s to nakreslit mapu..." "Že by to byla mapa...," zvolal Doniphan. Ano, byla to mapa tohoto kraje! Chlapci na první pohled poznali záliv Chrta, pásmo útesů, pobřeží s jejich táborem, jezero, na jehož západní břeh Briant s kamarády právě došel, tři ostrůvky na širém moři, skalní stěnu při břehu řeky i lesy pokrývající střední část kraje. Za protějším jezerním břehem byly dva další lesy táhnoucí se až k čáře nového pobřeží. A toto pobřeží v cele jeho šíři omývalo moře! Tím padly plány, podle nichž se chtěli chlapci vydat na východ a hledat tam záchranu! Tím zvítězil Briant nad Doniphanem. Předpokládanou pevninu obklopovalo ze všech stran moře! Byli tedy ostrově, a proto takt se Francois Baudoin nemohl odtud dostat! Na mapě bylo jasně vidět, že všeobecný tvar ostrova je nakreslen velmi přesně. Všechny rozměry byly jistě zjišťovány jen odhadem podle doby potřebné k projití jednotlivých úseků, a ne triangulačním měřením. Ale podle toho, co Briant a Doniphan už poznali v kraji mezi zálivem Chrtaa jezerem, nemohly být omyly nijak závažné. Bylo zřejmé, že trosečník prošel celým ostrovem, protože si zakreslil všechny geografické podrobnosti. I chatrč a přehrada na potoce byly jistě jeho dílem. Na nákresu Francoise Baudoina byl zobrazen celý ostrov se všemi svými částmi. Ostrov měl oválný tvar obrovského motýla s rozpjatými křídly. Ve střední části mezi zálivem Chrta a protějším zálivem na východě byl zúžen a v jižní části měl další, otevřenější záliv. V rámci rozsáhlých lesů leželo jezero dlouhé třicet a široké devět kilometrů. Tyto rozměry stačily, aby Briant, Doniphan, Service a Wilcox po příchodu na západní břeh neviděli ani severní, ani jižní, ani východní pobřeží. Tím si také chlapci vysvětlili, proč při prvním pohledu pokládali jezero za moře. Z jezera vytékalo několik řek, mezi nimi i ta, která tekla kolem jeskyně a vlévala se do zálivu Chrta. Jedinou důležitější vyvýšeninou se zdála stěna táhnoucí se šikmo od mysu až na pravý břeh řeky. Severní část ostrova byla podle mapy pustá a písčitá, kdežto za řekou se rozkládaly až k ostrému jižnímu mysu rozsáhlé bažiny. Na severovýchodě a na jihovýchodě se střídaly dlouhé řady písečných přesypu, takže tam pobřeží vypadalo docela jinak než u zálivu Chrta. Podle měřítka nakresleného dole na mapě měl ostrov ve svá největší délce od severu k jihu asi devadesát kilometrů. S přihlédnutím ke všem nepravidelnostem jeho tvaru měl v obvodu asi dvě stě osmdesát kilometrů. Ke které skupině polynéských ostrovů však patří? Nebo je to osamělý ostrov uprostřed Pacifiku? O tom chlapci nemohli dělat vážné závěry. Buď jak buď, pro trosečníky z Chrta z toho plynula nutnost usadit se tady trvale, a ne pouze dočasně. A protože jim jeskyně nabízela výborní útočiště, bylo třeba přenést sem všechny věci, dříve než první zimní bouře dokončí zkázu škuneru. Teď však museli chlapci bez meškání vrátit. Gordon je už jistě velmi neklidný a určitě se bojí, že se jeho kamarádům přihodilo nějaké neštěstí. Vždyť od odchodu Brianta a jeho přátel uplynuly už tři dny. Na Briantovu radu se chlapci rozhodli odejít ještě téhož dne v jedenáct hodin dopoledne. Bylo zbytečné šplhat na skalní stenu od východu na západ. Až k zálivu to bylo nejvýš třináct kilometrů, které mohli chlapci zdolat za několik hodin. Před odchodem však chtěli splnit ještě svou poslední povinnost vůči francouzskému trosečníku. Vykopali tedy motykou hrob pod stromem, do něhož Francois Baudoin vyryl iniciály svého jména, a označili to místo dřevěným křížem. Po skončení obřadu se všichni čtyři vrátili k jeskyni a zahradili vchod, aby tam nemohla vniknout divoká zvířata. Když pak snědli zbytky zásob, vydali se na cestu po pravém břehu řeky a podle úpatí skalní stěny. Za hodinu došli na místo, kde se stěna otáčela šikmo k severozápadu. Pokud šli podle říčního toku, postupovali dost rychle, protože břeh byl jen řídce porostlý stromky, křovinami a trávou. Cestou podle řeky Briant neustále bedlivě pozoroval její tok. Předpokládal totiž, že jim řeka poslouží jako spojení mezi jezerem a zálivem. Zdálo se mu, že aspoň v horním toku by mohli člun nebo prám buď táhnout na lanech, nebo odstrkovat bidlem. To by jim usnadnilo dopravu materiálu, zvlášť kdyby využili přílivu, jehož účinek se projevoval až u jezera. Důležité bylo, aby řeka neměla nikde peřeje a byla hloubkou i šířkou všude splavná. Tak tomu také bylo. V délce pěti kilometrů od výtoku z jezera skýtala řeka zřejmě výborné podmínky pro plavbu. Ke čtvrté hodině odpolední museli však chlapci břeh opustit. Procházel totiž širokým korytem a mělkým močálem, přes nějž se bez nebezpečí odvážit nemohli. Bylo rozumnější pustit se napříč lesem.
S kompasem v ruce zamířil tedy Briant k severozápadu, aby se dostal nejkratší cestou k zálivu Chrta. Ale velmi se zdrželi, protože vysoká tráva tam pokrývala půdu těžko prostupnou spletí. A pod hustou klenbou bříz a buků se setmělo téměř zároveň se západem slunce. Tak urazili chlapci tři a půl kilometru únavné cesty. Když obešli močál táhnoucí se daleko k severu, mohli se zas vrátit k řece, která se podle mapy vlévala do zálivu Chrta. Ale to by byla zacházka příliš dlouhá, a Briant s Doniphanem nechtěli ztrácet čas tím, že by se vraceli původním směrem. Pokračovali proto v cestě lesem a k sedmé hodině večerní bezpečně zjistili, že zabloudili. Budou zas nuceni strávit noc pod stromy? Nebylo by to žádné neštěstí, ale chlapci už neměli co jíst a cítili pořádný hlad. "Pojďme dál," řekl Briant. "Cestou na západ musíme přece dojít k táboru." "Jestli nám ovšem mapa nedává špatné informace," odpověděl Doniphan. "Třeba tohle ani není ta řeka, která se vlévá do zálivu." "A proč by měla být ta mapa nepřesná, Doniphane?" "A proč by měla být přesná, Briante?" Doniphan zřejmě ještě nestrávil své zklamání a umínil si nedůvěřovat příliš trosečníkově mapě. Mýlil se však, protože podle kraje už prozkoumaného mohli soudit, že Francois Baudoin kreslil mapu opravdu přesně. Briant se o tom nechtěl zbytečně hádat a vykročil rázně vpřed. V osm hodin byla už taková tma, že se chlapci nedovedli orientovat. A les neměl nikde konce.
Náhle se mezi stromy objevilo jasné světlo a šířilo se celým prostorem. "Co je to?" zvolal Service.
"Snad padající hvězda," mínil Wilcox. "Ba ne, je to raketa!" odpověděl Briant. "Raketa vystřelená z Chrta!" "Tak je to Gordonovo znamení!" zvolal Doniphan a odpověděl výstřelem z pušky. Ve chvíli, kdy do tmy vzlétla druhá raketa, chlapci zjistili směr podle jedné z hvězd, zamířili k ní a za tři čtvrtě hodiny došel Briant s kamarády do tábora. Gordon se opravdu bál, že zabloudili, a rozhodl se proto vystřelit několik raket, aby jim označil polohu škuneru. Byl to výborný nápad, protože jinak by se Briant, Doniphan, Service a Wilcox nebyli mohli zotavit ze své únavy na lůžkách ve škuneru.
