×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Dva roky prázdnin - Jules Verne, Kapitola 6

Kapitola 6 75 ROZHOVOR - NAVRŽENÁ A ODMÍTNUTÁ VÝPRAVA - NEPOHODA - RYBOLOV - OBROVSKÉ CHALUHY - COSTAR A DOLE NA NEPŘÍLIŠ RYCHLÉM KONI - PŘÍPRAVY K ODCHODU - POD JIŽNÍM KŘÍŽEM Téhož dne po večeři oznámil Briant větším chlapcům hlavní výsledky svého průzkumu. Vyplývalo z nich, že východním směrem za pásmem lesů je zcela zřetelná vodní čára táhnoucí se od severu k jihu. Nedá se pochybovat, že je to mořský obzor. Chrtnaneštěstí ztroskotal u ostrova, a ne u pevniny! Gordon i jeho kamarádi přijali napřed Briantovu zprávu s živým vzrušením. Jsou tedy na ostrově a nemají možnost odplout! Teď museli zamítnout původní plán vyhledat ve vnitrozemí nějakou cestu na východ. Mohli jen čekat, až se jim v dohledu pobřeží objeví nějaká loď. Je možně, že by to byla pro budoucnost jediná naděje na záchranu? "Ale co když se Briant při pozorování mýlil?" namítl Doniphan.

"To je pravda, Briante," dodal Cross. "Nepokládal jsi za moře nějaký pruh mraků?" "Ne, odpověděl Briant. "Jsem přesvědčen, že jsem se nemýlil. To, co jsem na východě viděl, byla opravdu vodní čára, která se stáčela po obzoru." "A v jaké vzdálenosti?" ptal se Wilcox.

76 "Asi jedenáct kilometrů od mysu." "A nebyly za ní nějaké hory nebo vyšší země?" ptal se Webb. "Ne! Nic než obloha." Briant mluvil tak přesvědčivě, že nemělo smysl o tom pochybovat. Jen Doniphan jako při každé hádce s Briantem trval umíněně na svém názoru. "A já znova tvrdím," pokračoval, "že se Briant mohl mýlit, a dokud se nepřesvědčíme na vlastní oči... "To také uděláme," řekl Gordon. "Musíme přece vědět, na čem jsme." "A já bych řekl, že nesmíme ztratit ani jediný den," dodal Baxter, "chceme-li odejít ještě před počátkem zimy - jestliže jsme ovšem na pevnině." "Když nám to dovolí počasí, vydáme se hned zítra na výpravu. Bude možná trvat i několik dnů," pokračoval Gordon. "Říkám, bude-li hezky, protože podniknout cestu do lesa za špatného počasí by bylo šílenství..." "Smluveno, Gordone," odpověděl Briant. "A jakmile se dostaneme na opačné pobřeží ostrova..." 77 "Je-li to ovšem ostrov," zvolal Doniphan a neodpustil si pokrčit rameny. "Je to ostrov," namítl Briant s netrpělivým gestem. "Nemýlil jsem se. Spatřil jsem jasně na východě moře!

Doniphan se podle svého zvyku rád hádá." "Však nejsi neomylný, Briante!" "Ne, to opravdu nejsem. Ale tentokrát uvidíme, zda jsem se dopustil omylu. Půjdu sám to moře obhlédnout, a chce-li jít Doniphan se mnou..." "Samozřejmě že půjdu." "A my také," zvolali tři nebo čtyři další chlapci. "Dobrá, dobrá," řekl Gordon, "uklidněte se, hoši! I když jsme doposud děti, snažme se jednat jako muži. Naše postavení je vážné a neopatrností by se mohlo ještě zhoršit. Ne!

Na cestu lesem se nemůžeme pouštět všichni. Především malí by nám nestačili a nechat je u Chrtasamotné, to je vyloučeno. Ať jde na tu výpravu Doniphan s Briantem a s nimi dva jejich kamarádi." "Já!" zvolal Wilcox.

"A já!" řekl Service.

"Dobrá," souhlasil Gordon. "Čtyři na to stačí. Nevrátíte-li se včas, budou vám moci jít někteří z nás naproti, kdežto ostatní zůstanou na škuneru. Nezapomínejte, že je tu náš 78 tábor, náš domov, a že ho nesmíme opustit, dříve než budeme mít jistotu, že jsme na pevnině." "Jsme na ostrově," namítal Briant. "Říkám vám to naposled..." "To uvidíme," odsekl Doniphan. Gordonovou dobrou radou skončilo nedorozumění mladých hlav. Sám Briant uznával, že je skutečně nutné projít lesem a dosáhnout té vodní čáry, kterou spatřil. Ostatně i když připustí, že se na východě táhne moře, mohly by být docela dobře tímto směrem další ostrůvky oddělené jen průlivy, které budou moci přeplout. Musí zjistit, netvoří-li ty ostrůvky celé souostroví a nejsou-li tam na obzoru nové hory. Ano, to musí vědět, než učiní rozhodnutí, na němž bude záviset jejich záchrana. Zatím bylo nepochybné, že na západ od těchto vod až k Novému Zélandu není žádná země. Proto nemohli mladí trosečníci doufat. že najdou spojení s obývanou zemí jinde než na straně vycházejícího slunce. Opatrnost však velela pokusit se o tuto výpravu jen za pěkného počasí. Jak už Gordon řekl, nesměli myslet a jednat jako děti, ale jako muži. Kdyby se za okolností, které je postavily před tak hrozivou budoucnost, předčasně nerozvinula inteligence těchto chlapců, kdyby je ovládala jen lehkomyslnost a nedůslednost, v jejich věku zcela přirozená, kdyby dokonce mezi nimi došlo k rozkolu, znamenalo by to nesmírné ztížení jejich situace, už tak dost kritické. Právě proto se Gordon rozhodl učinit vše pro udržení souladu mezi svými kamarády. 79 Ač Doniphan i Briant s odchodem spěchali, změna počasí je přinutila výpravu odložit. Druhého dne nastaly chladné deště s krátkými přestávkami. Trvalý pokles tlakoměru předvídal bouřkové období, jehož konec nemohl nikdo předvídat. Vydat se na výpravu za tak nepříznivých podmínek by bylo příliš odvážné. A měli snad čeho litovat? Jistě ne. Je ovšem pochopitelné, že všichni - kromě těch nejmenších - chtěli už vědět, zda je moře obklopuje ze všech stran. Ale i kdyby měli jistotu, že jsou na pevnině, nemohli by se přece pouštět do neznámé země, zvlášť když se už blížila nepříznivá roční doba. Jak by dokázali přemoci cestovní útrapy, čeká-li je pochod dlouhý stovky kilometrů? Měli by aspoň ti nejzdatnější tolik sil, aby došli k cíli? Ne!

Aby byl takový podnik rozumný, musí být přeložen na období dlouhých dnů, kdy už nebude třeba se bát zimního nečasu. Proto se museli chlapci smířit s přezimováním v táboře Chrta. Gordon se přirozeně snažil zjistit, v které času Tichého oceánu ztroskotali. Ve Stielerově atlase z palubní knihovny bylo několik map Tichého oceánu, ale když se chlapci snažili určit průběh plavby z Aucklandu až na americké pobřeží, našli severně od souostroví Paumotu jen Velikonoční ostrov a ostrov Juana Fernandeze, na němž strávil část života skutečný Robinson, Alexandr Selkirk. Na jihu nebyla žádná země až k nekonečným antarktickým vodám. Na východě našli jen skupinku chilských ostrovů a souostroví Madre de Dios, táhnoucí se podle chilských břehů. Trochu níž pak průliv 80 Magalhäesův a Ohňovou zemi, o niž se rozbíjejí vlny strašných vod mysu Hoorn. Jestliže tedy bouře vrhla škuner na některý z neobydlených ostrovů v sousedství pamp, museli by chlapci ujít stovky kilometrů, než by se dostali do obydlených krajů v Chile, u La Platy nebo v Argentině. A jakou pomoc by našli v těchto rozlehlých pustinách, kde na cestujícího čekají všechna možná nebezpečí? Při takových vyhlídkách musí chlapci jednat nesmírně opatrně a nesmějí se vystavovat bídné smrti, která by jim hrozila za nebezpečné cesty napříč neznámem. Tak aspoň uvažoval Gordon. Briant a Baxter s jeho názorem souhlasili. Snad to jednou uzná i Doniphan se svými kamarády. Nicméně stále počítali s plánem, že prozkoumají moře na východě. Ale v nejbližších čtrnácti dnech se na výpravu vydat nemohli. Bylo hanebné počasí, od rána do noci pršelo a přicházely nesmírně prudké bouřky. Teď by lesem projít nemohli. Museli průzkum nutně odložit, ač všichni už chtěli mít v otázce pevniny nebo ostrova jistotu. Za těchto dlouhých větrných dnů zůstával Gordon s kamarády na palubě. Nijak tam nezaháleli. Museli nejen pečovat o všechen materiál, ale i neustále opravovat jachtu, která nečasem velmi trpěla. Pažení už nahoře prasklo a paluba propouštěla vodu. Déšť trhlinami na mnoha místech zatékal a koudelové ucpávky se 81 ponenáhlu třepily, takže je chlapci museli neustále znovu pěchovat. Nejnaléhavějším úkolem teď bylo najít nějaké bezpečnější přístřeší. I když počítali s cestou na východ, mohli ji uskutečnit až za pět měsíců, a do té doby Chrtjistě nevydrží. A budou-li ho muset opustit uprostřed zimy, kde najdou úkryt, když skalní stěna neměla na západní straně jedinou použitelnou dutinu? Nové útočiště mohli hledat jedině na opačné straně v závětří od širého moře. Tam by si podle potřeby mohli postavit přístřeší.

Zatím prováděli nejnutnější opravy, aby popraskaným kýlem nepronikala voda a vítr. Museli také zajistit rozestouplé bednění. Gordon by byl mohl použít zásobních plachet a pokrýt jimi trup, ale bylo mu líto brát k tomu tak husté plátno, z něhož by si mohli postavit stan, kdyby museli tábořit pod širým nebem. Proto potáhli palubu jen dehtovanou plachtovinou. Celý náklad byl rozdělen do balíků, které si Gordon zapsal pod pořadovými čísly do svého zápisníku a které v nutném případě přenesou rychleji pod stromy. Když se nepohoda na několik hodin utišila, vycházeli Doniphan, Wilcox, Cross a Webb na lov skalních holubů a Moko se s větším nebo menším úspěchem pokoušel upravit je na různé způsoby. Garnett, Service a Baxter zas odcházeli s malými na rybolov a někdy se k nim připojoval na výslovný Briantův příkaz také Jakub. Ve vodách plných ryb, kterými se záliv přímo hemžil, nacházeli mezi řasami zachycenými na prvních útesech 82 ryby z řádu měkkoploutvých, především velké tresky. Mezi stélkami obrovských chaluh, dlouhých až sto dvacet metrů, hemžila se hejna drobných rybek, které mohli chytat do rukou. Měli jste slyšet ten šťastný pokřik malých rybářů, když spouštěli sítě nebo udice na okraji pásma útesů! "Mám ji! Mám nádhernou!" volal Jenkins.

"Ach, ta je!" "A co já? Mám větší než ty!" hlásil Iverson a zval si Dolea na pomoc. "Uteče nám!" křičel Costar.

A běžel jim pomáhat.

"Držte dobře! Držte dobře!" opakovali Garnett a Service a běhali od jednoho k druhému. "Hlavně vytahujte rychle síť!" "Ale já nemohu! Nemohu!" naříkal Costar, když ho váha sítě strhávala. Všichni spojili své úsilí, a tak se jim podařilo vytáhnout síť na písek. Byl nejvyšší čas, protože v jasné vodě zahlédli nesmírně žravé okatice, které rychle polykaly ryby uvízlé v okách sítě. Ač jich tak mnoho ztratili, zbytek plně stačil potřebám kuchyně. Hlavně tresky jim daly výtečné maso, ať už je jedli čerstvé, nebo konzervované v soli. 83 Rybolovem v ústí říčky získávali jen středně velké ryby z rodu mřenek, které mohl Moko pouze smažit. Dne 27. března neobyčejně velký úlovek vyvolal nesmírně komickou scénu. Když odpoledne přestalo pršet, vyšli si malí chlapci se svým rybářským náčiním k říčce. Náhle se odtamtud ozval výkřik, sice radostný, ale volající o pomoc. Gordon, Briant, Service a Moko přerušili svou práci na škuneru a rozběhli se k místu, odkud zněl pokřik. Za chvíli přeběhli vzdálenost pěti nebo šesti set kroků, která je od říčky dělila. "Pojďte! Pojďte!" volal Jenkins.

"Podívejte se na Costara a na jeho koně!" křičel Iverson.

"Rychleji, Briante, rychleji, nebo nám uteče!" opakoval Jenkins. "Dost už! Dost! Sundejte mě! Bojím se!" naříkal Costar a mával rukama. "Hyje! Hyje!" křičel Dole, když si sedl za Costara na pohybující se tělo. Nebylo to nic jiného než želva obrovských rozměrů, jedna z velkých mořských želv, které lodníci často zastihují při spánku na mořské hladině. 84 Tentokrát ji chlapci zastihli na pobřeží. Želva se snažila utéci do svého přirozeného živlu. Chlapci jí uvázali na vystrčenou hlavu provaz, ale marně se snažili zvíře udržet. Želva pokračovala v cestě, a i když nelezla nijak rychle, "táhla" s tak neodolatelnou silou, že za sebou vlekla celou dětskou skupinu. Jenkins z taškářství posadil Costara želvě na štít, za ním se obkročmo posadil Dole a ten držel malého chlapce, který neustále zoufale křičel, tím silněji, čím více se želva blížila k moři. "Drž se dobře! Drž se, Costare!" volal Gordon.

"A dej si pozor, aby se ti kůň nesplašil!" vykřikl Service.

Briant se nemohl ubránit smíchu, protože žádné nebezpečí nehrozilo. Jakmile Dole Costara pustí, může se chlapec jen skulit na zem a bude po strachu. Důležitější bylo zvíře chytit. Ale ani když Briant a ostatní chlapci spojili své síly, nepodařilo se jim želvu zastavit. Teď museli vymyslet nějaký způsob, jak jí zabránit v další cestě, dříve než jim zmizí pod vodou, kde by už byla v bezpečí. Revolverů, kterými se Gordon a Briant před odchodem ze škuneru ozbrojili; použít nemohli, protože kulka želví štít neprorazí. A kdyby se do ní pustili sekerou, zatáhne želva hlavu i nohy do krunýře, mimo dosah sekery. "Je jen jeden prostředek," řekl Gordon. "Musíme ji převrátit na záda!" 85 "Ale jak?" namítl Servise. "To hovado váží nejméně tři metráky a to nebudem moci nikdy..." "Sochory! Sochory!" zvolal Briant.

A rozběhl se s Mokem úprkem k Chrtu.

V té chvíli byla želva asi třicet kroků od moře. Gordon rychle sundal Costara i Dolea ze štítu. Pak vzali všichni provaz a táhli ze všech sil. Ale zpomalit pohyb zvířete nedokázali. Mělo takovou silu, že by bylo utáhlo celou Chairmanovu školu. Naštěstí se Briant s Mokem vrátili, dříve než želva dosáhla moře. Podstrčili jí pod štíty dva sochory a těmi se jim jako pákami po značné námaze podařilo převrátit želvu na záda. Teď byla konečně chycena, protože sama se na nohy převrátit nemohla. A ve chvíli, kdy vystrčila hlavu, zasadil jí Briant sekerou takovou ránu, že byla okamžitě mrtvá. "Tak co, Costare, ještě se toho velkého zvířete bojíš?" ptal se chlapce.

"Ne... ne, Briante. Už je mrtvé!" "To je dobré!" zvolal Service. "Ale vsadil bych se, že se ji neodvážíš jíst!" 86 "Copak se jí?" "Samozřejmě!" "Jestli je dobrá, tak ji budu jíst," prohlásil Costar a předem se už olizoval. "Je výtečná!" řekl Moko, který nijak nepřeháněl tvrzením, že želví maso je neobyčejně jemné. Protože nemohli pomýšlet na dopravu takového těla až k jachtě, museli želvu rozčtvrtit na místě. Byla to odporná práce, ale mladí trosečníci si už zvykali i na nepříjemnosti robinzonského života. Nejobtížnější bylo rozbit štít tvrdý jako kov, o nějž by se bylo ostři otupilo. Chlapcům se však podařilo vrazit do švů štítu dláto. Pak maso rozsekali na kusy a odnesli je na Chrta. Toho dne se mohli všichni přesvědčit, že želví polévka je výtečná. A to nemluvíme o želví pečeni, kterou chlapci přímo hltali, ač ji Service nechal nad příliš žhavým uhlím trochu připálit. I Fan svým způsobem dokázal, že ani psí plemeno nemůže pohrdat zbytky tak dobrého zvířete. Želva jim dala pětadvacet kilogramů masa, takže mohli šetřit konzervy z jachty. Konec března uplynul za stejných podmínek. V těch třech týdnech od ztroskotání Chrtapracoval každý, jak nejlépe uměl, a s vědomím, že se jejich pobyt na této části pobřeží prodlouží. Ale ještě před příchodem zimy 87 musí chlapci rozhodnout důležitou otázku ostrova nebo pevniny. Dne 1. dubna bylo zřejmé, že se počasí brzy změní.

Tlakoměr zvolna stoupal a měnící se vítr jevil známky uklidnění. V těchto příznacích blízkého a patrně dlouhého zlepšení se nemohli mýlit. Teď se jim tedy nabízí možnost podniknout výpravu do vnitrozemí. Velcí chlapci o tom toho dne rokovali a po rozmluvě vykonali ihned přípravy k cestě, jejíž důležitost všichni chápali. "Myslím, že nám nic nebrání, abychom vyrazili už zítra ráno," řekl Doniphan. "Taky doufám, že nic," odpověděl Briant. "A bude třeba, abychom byli hned za svítání připraveni." "Poznamenal jsem si," řekl Gordon, "že ta vodní čára, kterou jsi na východě zahlédl, je asi jedenáct až třináct kilometrů od mysu." "Ano," potvrdil Briant. "Ale protože se záliv zarývá dost hluboko, je tato vzdálenost od našeho tábora možná kratší." "Pak byste nemuseli být pryč déle než čtyřiadvacet hodin," pokračoval Gordon. 88 "Ano, Gordone, kdybychom mohli postupovat přímo na východ. Ale najdeme v lese schůdný průchod, až obejdeme skalní stěnu?" "Ach, taková obtíž nás nezastaví!" namítl Doniphan.

"Dobrá," odpověděl Briant, "ale mohou se nám postavit do cesty jiné překážky, třeba řeka, močál nebo co já vím. Bude rozhodně prozíravější, když si vezmeme potraviny na několikadenní cestu." "A střelivo!" připomněl Wilcox.

"To je samozřejmé," pokračoval Briant. "A dohodněme se, Gordone, že nevrátíme-li se do osmačtyřiceti hodin, nebudeš se o nás strachovat..." "Nebudu mít klid, ani když budete pryč jen půl dne," odpověděl Gordon. "Ale o to tu teď nejde. Protože je o výpravě už rozhodnuto, vydejte se na ni! Vaším úkolem nebude ostatně jen průzkum toho moře, které Briant zahlédl na východě. Musíte prozkoumat i kraj za pobřežními srázy. Tady nejsou žádné jeskyně, a až opustíme Chrta, budeme muset přenést náš tábor do závětří od širého moře. Myslím, že na tomto pobřeží strávit zimu opravdu nemůžeme." "Máš pravdu, Gordone," odpověděl Briant. "Budeme hledat nějaké příhodné místo, kde bychom se usadili." 89 "Ledaže by se ukázalo, že můžeme tento zdánlivý ostrov nadobro opustit," dodal Doniphan, který se stále vracel ke své myšlence. "To je samozřejmé," odpověděl Gordon, "ačkoli příliš pokročilá doba se k tomu už nehodí. Uděláme však to nejlepší, co budeme moci udělat. Zítra tedy odejdete." Přípravy byly brzy skončeny. Potraviny na čtyři dny vložili chlapci do vaků, které si hodí přes rameno. Dále si vzali čtyři pušky, čtyři revolvery, dvě malé palubní sekery, kapesní kompas, dost silný dalekohled, aby mohli obhlédnout kraj v okruhu pěti až osmi kilometrů, a cestovní přikrývky. Do kapes si dali ještě hubky, křesadla a zápalky. To mělo podle jejich názoru stačit na krátkodobou, ale jistě nebezpečnou výpravu. Briant a Doniphan i jejich průvodci Wilcox a Service budou postupovat s největší opatrnosti a nikdy se nebudou rozdělovat. Gordon si právem myslel, že jeho účast by byla Doniphanovi i Briantovi prospěšná, ale pokládal za moudřejší zůstat u Chrta a bdít na malými kamarády. Vzal si však Brianta stranou a vynutil na něm slib, že se vyhne každé příčině nesouladu nebo hádky. Předpověď tlakoměru se splnila. K večeru zmizely na západě i poslední mraky. Čára moře se tam stáčela po zcela jasném obzoru. Na nebi jiskřila nádherná souhvězdí jižní polokoule a mezi nimi i krásný Jižní kříž, zářící na jižním světovém pólu. 90 Gordonovi a jeho kamarádům bylo v předvečer rozloučení úzko. Co se přihodí na této výpravě, vystavené tolika vážným nebezpečím? Zatímco hleděli na oblohu, zalétaly jejich myšlenky k rodičům, k rodinám, k vlasti, kterou možná už nikdy nespatří!


Kapitola 6

75

ROZHOVOR - NAVRŽENÁ A ODMÍTNUTÁ

VÝPRAVA - NEPOHODA - RYBOLOV - OBROVSKÉ

CHALUHY - COSTAR A DOLE NA NEPŘÍLIŠ

RYCHLÉM KONI - PŘÍPRAVY K ODCHODU - POD

JIŽNÍM KŘÍŽEM

Téhož dne po večeři oznámil Briant větším chlapcům

hlavní výsledky svého průzkumu. Vyplývalo z nich, že

východním směrem za pásmem lesů je zcela zřetelná

vodní čára táhnoucí se od severu k jihu. Nedá se

pochybovat, že je to mořský obzor. Chrtnaneštěstí

ztroskotal u ostrova, a ne u pevniny!

Gordon i jeho kamarádi přijali napřed Briantovu zprávu s

živým vzrušením. Jsou tedy na ostrově a nemají možnost

odplout! Teď museli zamítnout původní plán vyhledat ve

vnitrozemí nějakou cestu na východ. Mohli jen čekat, až

se jim v dohledu pobřeží objeví nějaká loď. Je možně, že

by to byla pro budoucnost jediná naděje na záchranu?

"Ale co když se Briant při pozorování mýlil?" namítl

Doniphan.

"To je pravda, Briante," dodal Cross.

"Nepokládal jsi za moře nějaký pruh mraků?"

"Ne, odpověděl Briant. "Jsem přesvědčen, že jsem se

nemýlil. To, co jsem na východě viděl, byla opravdu

vodní čára, která se stáčela po obzoru."

"A v jaké vzdálenosti?" ptal se Wilcox.

76

"Asi jedenáct kilometrů od mysu."

"A nebyly za ní nějaké hory nebo vyšší země?" ptal se

Webb.

"Ne! Nic než obloha."

Briant mluvil tak přesvědčivě, že nemělo smysl o tom

pochybovat.

Jen Doniphan jako při každé hádce s Briantem trval

umíněně na svém názoru.

"A já znova tvrdím," pokračoval, "že se Briant mohl

mýlit, a dokud se nepřesvědčíme na vlastní oči...

"To také uděláme," řekl Gordon. "Musíme přece vědět,

na čem jsme."

"A já bych řekl, že nesmíme ztratit ani jediný den," dodal

Baxter, "chceme-li odejít ještě před počátkem zimy -

jestliže jsme ovšem na pevnině."

"Když nám to dovolí počasí, vydáme se hned zítra na

výpravu. Bude možná trvat i několik dnů," pokračoval

Gordon. "Říkám, bude-li hezky, protože podniknout

cestu do lesa za špatného počasí by bylo šílenství..."

"Smluveno, Gordone," odpověděl Briant. "A jakmile se

dostaneme na opačné pobřeží ostrova..."

77

"Je-li to ovšem ostrov," zvolal Doniphan a neodpustil si

pokrčit rameny.

"Je to ostrov," namítl Briant s netrpělivým gestem.

"Nemýlil jsem se. Spatřil jsem jasně na východě moře!

Doniphan se podle svého zvyku rád hádá."

"Však nejsi neomylný, Briante!"

"Ne, to opravdu nejsem. Ale tentokrát uvidíme, zda jsem

se dopustil omylu. Půjdu sám to moře obhlédnout, a

chce-li jít Doniphan se mnou..."

"Samozřejmě že půjdu."

"A my také," zvolali tři nebo čtyři další chlapci.

"Dobrá, dobrá," řekl Gordon, "uklidněte se, hoši! I když

jsme doposud děti, snažme se jednat jako muži. Naše

postavení je vážné a neopatrností by se mohlo ještě

zhoršit. Ne! Na cestu lesem se nemůžeme pouštět

všichni. Především malí by nám nestačili a nechat je u

Chrtasamotné, to je vyloučeno. Ať jde na tu výpravu

Doniphan s Briantem a s nimi dva jejich kamarádi."

"Já!" zvolal Wilcox.

"A já!" řekl Service.

"Dobrá," souhlasil Gordon. "Čtyři na to stačí. Nevrátíte-li

se včas, budou vám moci jít někteří z nás naproti, kdežto

ostatní zůstanou na škuneru. Nezapomínejte, že je tu náš

78

tábor, náš domov, a že ho nesmíme opustit, dříve než

budeme mít jistotu, že jsme na pevnině."

"Jsme na ostrově," namítal Briant. "Říkám vám to

naposled..."

"To uvidíme," odsekl Doniphan.

Gordonovou dobrou radou skončilo nedorozumění

mladých hlav. Sám Briant uznával, že je skutečně nutné

projít lesem a dosáhnout té vodní čáry, kterou spatřil.

Ostatně i když připustí, že se na východě táhne moře,

mohly by být docela dobře tímto směrem další ostrůvky

oddělené jen průlivy, které budou moci přeplout. Musí

zjistit, netvoří-li ty ostrůvky celé souostroví a nejsou-li

tam na obzoru nové hory. Ano, to musí vědět, než učiní

rozhodnutí, na němž bude záviset jejich záchrana. Zatím

bylo nepochybné, že na západ od těchto vod až k

Novému Zélandu není žádná země. Proto nemohli mladí

trosečníci doufat. že najdou spojení s obývanou zemí

jinde než na straně vycházejícího slunce.

Opatrnost však velela pokusit se o tuto výpravu jen za

pěkného počasí. Jak už Gordon řekl, nesměli myslet a

jednat jako děti, ale jako muži. Kdyby se za okolností,

které je postavily před tak hrozivou budoucnost,

předčasně nerozvinula inteligence těchto chlapců, kdyby

je ovládala jen lehkomyslnost a nedůslednost, v jejich

věku zcela přirozená, kdyby dokonce mezi nimi došlo k

rozkolu, znamenalo by to nesmírné ztížení jejich situace,

už tak dost kritické. Právě proto se Gordon rozhodl učinit

vše pro udržení souladu mezi svými kamarády.

79

Ač Doniphan i Briant s odchodem spěchali, změna počasí

je přinutila výpravu odložit. Druhého dne nastaly chladné

deště s krátkými přestávkami. Trvalý pokles tlakoměru

předvídal bouřkové období, jehož konec nemohl nikdo

předvídat. Vydat se na výpravu za tak nepříznivých

podmínek by bylo příliš odvážné.

A měli snad čeho litovat? Jistě ne. Je ovšem

pochopitelné, že všichni - kromě těch nejmenších - chtěli

už vědět, zda je moře obklopuje ze všech stran. Ale i

kdyby měli jistotu, že jsou na pevnině, nemohli by se

přece pouštět do neznámé země, zvlášť když se už blížila

nepříznivá roční doba. Jak by dokázali přemoci cestovní

útrapy, čeká-li je pochod dlouhý stovky kilometrů? Měli

by aspoň ti nejzdatnější tolik sil, aby došli k cíli? Ne!

Aby byl takový podnik rozumný, musí být přeložen na

období dlouhých dnů, kdy už nebude třeba se bát

zimního nečasu. Proto se museli chlapci smířit s

přezimováním v táboře Chrta.

Gordon se přirozeně snažil zjistit, v které času Tichého

oceánu ztroskotali. Ve Stielerově atlase z palubní

knihovny bylo několik map Tichého oceánu, ale když se

chlapci snažili určit průběh plavby z Aucklandu až na

americké pobřeží, našli severně od souostroví Paumotu

jen Velikonoční ostrov a ostrov Juana Fernandeze, na

němž strávil část života skutečný Robinson, Alexandr

Selkirk. Na jihu nebyla žádná země až k nekonečným

antarktickým vodám. Na východě našli jen skupinku

chilských ostrovů a souostroví Madre de Dios, táhnoucí

se podle chilských břehů. Trochu níž pak průliv

80

Magalhäesův a Ohňovou zemi, o niž se rozbíjejí vlny

strašných vod mysu Hoorn.

Jestliže tedy bouře vrhla škuner na některý z

neobydlených ostrovů v sousedství pamp, museli by

chlapci ujít stovky kilometrů, než by se dostali do

obydlených krajů v Chile, u La Platy nebo v Argentině.

A jakou pomoc by našli v těchto rozlehlých pustinách,

kde na cestujícího čekají všechna možná nebezpečí?

Při takových vyhlídkách musí chlapci jednat nesmírně

opatrně a nesmějí se vystavovat bídné smrti, která by jim

hrozila za nebezpečné cesty napříč neznámem.

Tak aspoň uvažoval Gordon. Briant a Baxter s jeho

názorem souhlasili. Snad to jednou uzná i Doniphan se

svými kamarády.

Nicméně stále počítali s plánem, že prozkoumají moře na

východě. Ale v nejbližších čtrnácti dnech se na výpravu

vydat nemohli. Bylo hanebné počasí, od rána do noci

pršelo a přicházely nesmírně prudké bouřky. Teď by

lesem projít nemohli. Museli průzkum nutně odložit, ač

všichni už chtěli mít v otázce pevniny nebo ostrova

jistotu.

Za těchto dlouhých větrných dnů zůstával Gordon s

kamarády na palubě. Nijak tam nezaháleli. Museli nejen

pečovat o všechen materiál, ale i neustále opravovat

jachtu, která nečasem velmi trpěla. Pažení už nahoře

prasklo a paluba propouštěla vodu. Déšť trhlinami na

mnoha místech zatékal a koudelové ucpávky se

81

ponenáhlu třepily, takže je chlapci museli neustále znovu

pěchovat.

Nejnaléhavějším úkolem teď bylo najít nějaké

bezpečnější přístřeší. I když počítali s cestou na východ,

mohli ji uskutečnit až za pět měsíců, a do té doby

Chrtjistě nevydrží. A budou-li ho muset opustit uprostřed

zimy, kde najdou úkryt, když skalní stěna neměla na

západní straně jedinou použitelnou dutinu? Nové útočiště

mohli hledat jedině na opačné straně v závětří od širého

moře. Tam by si podle potřeby mohli postavit přístřeší.

Zatím prováděli nejnutnější opravy, aby popraskaným

kýlem nepronikala voda a vítr. Museli také zajistit

rozestouplé bednění. Gordon by byl mohl použít

zásobních plachet a pokrýt jimi trup, ale bylo mu líto brát

k tomu tak husté plátno, z něhož by si mohli postavit

stan, kdyby museli tábořit pod širým nebem. Proto

potáhli palubu jen dehtovanou plachtovinou.

Celý náklad byl rozdělen do balíků, které si Gordon

zapsal pod pořadovými čísly do svého zápisníku a které v

nutném případě přenesou rychleji pod stromy.

Když se nepohoda na několik hodin utišila, vycházeli

Doniphan, Wilcox, Cross a Webb na lov skalních holubů

a Moko se s větším nebo menším úspěchem pokoušel

upravit je na různé způsoby. Garnett, Service a Baxter

zas odcházeli s malými na rybolov a někdy se k nim

připojoval na výslovný Briantův příkaz také Jakub. Ve

vodách plných ryb, kterými se záliv přímo hemžil,

nacházeli mezi řasami zachycenými na prvních útesech

82

ryby z řádu měkkoploutvých, především velké tresky.

Mezi stélkami obrovských chaluh, dlouhých až sto

dvacet metrů, hemžila se hejna drobných rybek, které

mohli chytat do rukou.

Měli jste slyšet ten šťastný pokřik malých rybářů, když

spouštěli sítě nebo udice na okraji pásma útesů!

"Mám ji! Mám nádhernou!" volal Jenkins. "Ach, ta je!"

"A co já? Mám větší než ty!" hlásil Iverson a zval si

Dolea na pomoc.

"Uteče nám!" křičel Costar.

A běžel jim pomáhat.

"Držte dobře! Držte dobře!" opakovali Garnett a Service

a běhali od jednoho k druhému. "Hlavně vytahujte rychle

síť!"

"Ale já nemohu! Nemohu!" naříkal Costar, když ho váha

sítě strhávala.

Všichni spojili své úsilí, a tak se jim podařilo vytáhnout

síť na písek. Byl nejvyšší čas, protože v jasné vodě

zahlédli nesmírně žravé okatice, které rychle polykaly

ryby uvízlé v okách sítě. Ač jich tak mnoho ztratili,

zbytek plně stačil potřebám kuchyně. Hlavně tresky jim

daly výtečné maso, ať už je jedli čerstvé, nebo

konzervované v soli.

83

Rybolovem v ústí říčky získávali jen středně velké ryby z

rodu mřenek, které mohl Moko pouze smažit.

Dne 27. března neobyčejně velký úlovek vyvolal

nesmírně komickou scénu.

Když odpoledne přestalo pršet, vyšli si malí chlapci se

svým rybářským náčiním k říčce. Náhle se odtamtud

ozval výkřik, sice radostný, ale volající o pomoc.

Gordon, Briant, Service a Moko přerušili svou práci na

škuneru a rozběhli se k místu, odkud zněl pokřik. Za

chvíli přeběhli vzdálenost pěti nebo šesti set kroků, která

je od říčky dělila.

"Pojďte! Pojďte!" volal Jenkins.

"Podívejte se na Costara a na jeho koně!" křičel Iverson.

"Rychleji, Briante, rychleji, nebo nám uteče!" opakoval

Jenkins.

"Dost už! Dost! Sundejte mě! Bojím se!" naříkal Costar a

mával rukama.

"Hyje! Hyje!" křičel Dole, když si sedl za Costara na

pohybující se tělo.

Nebylo to nic jiného než želva obrovských rozměrů,

jedna z velkých mořských želv, které lodníci často

zastihují při spánku na mořské hladině.

84

Tentokrát ji chlapci zastihli na pobřeží. Želva se snažila

utéci do svého přirozeného živlu. Chlapci jí uvázali na

vystrčenou hlavu provaz, ale marně se snažili zvíře

udržet. Želva pokračovala v cestě, a i když nelezla nijak

rychle, "táhla" s tak neodolatelnou silou, že za sebou

vlekla celou dětskou skupinu. Jenkins z taškářství posadil

Costara želvě na štít, za ním se obkročmo posadil Dole a

ten držel malého chlapce, který neustále zoufale křičel,

tím silněji, čím více se želva blížila k moři. "Drž se

dobře! Drž se, Costare!" volal Gordon.

"A dej si pozor, aby se ti kůň nesplašil!" vykřikl Service.

Briant se nemohl ubránit smíchu, protože žádné

nebezpečí nehrozilo. Jakmile Dole Costara pustí, může se

chlapec jen skulit na zem a bude po strachu.

Důležitější bylo zvíře chytit. Ale ani když Briant a ostatní

chlapci spojili své síly, nepodařilo se jim želvu zastavit.

Teď museli vymyslet nějaký způsob, jak jí zabránit v

další cestě, dříve než jim zmizí pod vodou, kde by už

byla v bezpečí.

Revolverů, kterými se Gordon a Briant před odchodem

ze škuneru ozbrojili; použít nemohli, protože kulka želví

štít neprorazí. A kdyby se do ní pustili sekerou, zatáhne

želva hlavu i nohy do krunýře, mimo dosah sekery.

"Je jen jeden prostředek," řekl Gordon. "Musíme ji

převrátit na záda!"

85

"Ale jak?" namítl Servise. "To hovado váží nejméně tři

metráky a to nebudem moci nikdy..."

"Sochory! Sochory!" zvolal Briant.

A rozběhl se s Mokem úprkem k Chrtu.

V té chvíli byla želva asi třicet kroků od moře. Gordon

rychle sundal Costara i Dolea ze štítu. Pak vzali všichni

provaz a táhli ze všech sil. Ale zpomalit pohyb zvířete

nedokázali. Mělo takovou silu, že by bylo utáhlo celou

Chairmanovu školu.

Naštěstí se Briant s Mokem vrátili, dříve než želva

dosáhla moře.

Podstrčili jí pod štíty dva sochory a těmi se jim jako

pákami po značné námaze podařilo převrátit želvu na

záda. Teď byla konečně chycena, protože sama se na

nohy převrátit nemohla.

A ve chvíli, kdy vystrčila hlavu, zasadil jí Briant sekerou

takovou ránu, že byla okamžitě mrtvá.

"Tak co, Costare, ještě se toho velkého zvířete bojíš?"

ptal se chlapce.

"Ne... ne, Briante. Už je mrtvé!"

"To je dobré!" zvolal Service. "Ale vsadil bych se, že se

ji neodvážíš jíst!"

86

"Copak se jí?"

"Samozřejmě!"

"Jestli je dobrá, tak ji budu jíst," prohlásil Costar a

předem se už olizoval.

"Je výtečná!" řekl Moko, který nijak nepřeháněl

tvrzením, že želví maso je neobyčejně jemné.

Protože nemohli pomýšlet na dopravu takového těla až k

jachtě, museli želvu rozčtvrtit na místě. Byla to odporná

práce, ale mladí trosečníci si už zvykali i na

nepříjemnosti robinzonského života.

Nejobtížnější bylo rozbit štít tvrdý jako kov, o nějž by se

bylo ostři otupilo. Chlapcům se však podařilo vrazit do

švů štítu dláto. Pak maso rozsekali na kusy a odnesli je

na Chrta. Toho dne se mohli všichni přesvědčit, že želví

polévka je výtečná. A to nemluvíme o želví pečeni,

kterou chlapci přímo hltali, ač ji Service nechal nad příliš

žhavým uhlím trochu připálit. I Fan svým způsobem

dokázal, že ani psí plemeno nemůže pohrdat zbytky tak

dobrého zvířete.

Želva jim dala pětadvacet kilogramů masa, takže mohli

šetřit konzervy z jachty.

Konec března uplynul za stejných podmínek. V těch

třech týdnech od ztroskotání Chrtapracoval každý, jak

nejlépe uměl, a s vědomím, že se jejich pobyt na této

části pobřeží prodlouží. Ale ještě před příchodem zimy

87

musí chlapci rozhodnout důležitou otázku ostrova nebo

pevniny.

Dne 1. dubna bylo zřejmé, že se počasí brzy změní.

Tlakoměr zvolna stoupal a měnící se vítr jevil známky

uklidnění. V těchto příznacích blízkého a patrně

dlouhého zlepšení se nemohli mýlit. Teď se jim tedy

nabízí možnost podniknout výpravu do vnitrozemí.

Velcí chlapci o tom toho dne rokovali a po rozmluvě

vykonali ihned přípravy k cestě, jejíž důležitost všichni

chápali.

"Myslím, že nám nic nebrání, abychom vyrazili už zítra

ráno," řekl Doniphan.

"Taky doufám, že nic," odpověděl Briant. "A bude třeba,

abychom byli hned za svítání připraveni."

"Poznamenal jsem si," řekl Gordon, "že ta vodní čára,

kterou jsi na východě zahlédl, je asi jedenáct až třináct

kilometrů od mysu."

"Ano," potvrdil Briant. "Ale protože se záliv zarývá dost

hluboko, je tato vzdálenost od našeho tábora možná

kratší."

"Pak byste nemuseli být pryč déle než čtyřiadvacet

hodin," pokračoval Gordon.

88

"Ano, Gordone, kdybychom mohli postupovat přímo na

východ. Ale najdeme v lese schůdný průchod, až

obejdeme skalní stěnu?"

"Ach, taková obtíž nás nezastaví!" namítl Doniphan.

"Dobrá," odpověděl Briant, "ale mohou se nám postavit

do cesty jiné překážky, třeba řeka, močál nebo co já vím.

Bude rozhodně prozíravější, když si vezmeme potraviny

na několikadenní cestu."

"A střelivo!" připomněl Wilcox.

"To je samozřejmé," pokračoval Briant. "A dohodněme

se, Gordone, že nevrátíme-li se do osmačtyřiceti hodin,

nebudeš se o nás strachovat..."

"Nebudu mít klid, ani když budete pryč jen půl dne,"

odpověděl Gordon. "Ale o to tu teď nejde. Protože je o

výpravě už rozhodnuto, vydejte se na ni! Vaším úkolem

nebude ostatně jen průzkum toho moře, které Briant

zahlédl na východě. Musíte prozkoumat i kraj za

pobřežními srázy. Tady nejsou žádné jeskyně, a až

opustíme Chrta, budeme muset přenést náš tábor do

závětří od širého moře. Myslím, že na tomto pobřeží

strávit zimu opravdu nemůžeme."

"Máš pravdu, Gordone," odpověděl Briant. "Budeme

hledat nějaké příhodné místo, kde bychom se usadili."

89

"Ledaže by se ukázalo, že můžeme tento zdánlivý ostrov

nadobro opustit," dodal Doniphan, který se stále vracel

ke své myšlence.

"To je samozřejmé," odpověděl Gordon, "ačkoli příliš

pokročilá doba se k tomu už nehodí. Uděláme však to

nejlepší, co budeme moci udělat. Zítra tedy odejdete."

Přípravy byly brzy skončeny. Potraviny na čtyři dny

vložili chlapci do vaků, které si hodí přes rameno. Dále si

vzali čtyři pušky, čtyři revolvery, dvě malé palubní

sekery, kapesní kompas, dost silný dalekohled, aby mohli

obhlédnout kraj v okruhu pěti až osmi kilometrů, a

cestovní přikrývky. Do kapes si dali ještě hubky, křesadla

a zápalky. To mělo podle jejich názoru stačit na

krátkodobou, ale jistě nebezpečnou výpravu. Briant a

Doniphan i jejich průvodci Wilcox a Service budou

postupovat s největší opatrnosti a nikdy se nebudou

rozdělovat.

Gordon si právem myslel, že jeho účast by byla

Doniphanovi i Briantovi prospěšná, ale pokládal za

moudřejší zůstat u Chrta a bdít na malými kamarády.

Vzal si však Brianta stranou a vynutil na něm slib, že se

vyhne každé příčině nesouladu nebo hádky.

Předpověď tlakoměru se splnila. K večeru zmizely na

západě i poslední mraky. Čára moře se tam stáčela po

zcela jasném obzoru. Na nebi jiskřila nádherná souhvězdí

jižní polokoule a mezi nimi i krásný Jižní kříž, zářící na

jižním světovém pólu.

90

Gordonovi a jeho kamarádům bylo v předvečer

rozloučení úzko. Co se přihodí na této výpravě,

vystavené tolika vážným nebezpečím? Zatímco hleděli

na oblohu, zalétaly jejich myšlenky k rodičům, k

rodinám, k vlasti, kterou možná už nikdy nespatří!