Kapitola 5 OSTROV, NEBO PEVNINA? - VÝPRAVA - BRIANT ODCHÁZÍ SÁM - PLOUTVONOŽCI - HEJNA TUČŇÁKŮ - SNÍDANĚ - Z VRCHOLU MYSU - TŘI OSTRŮVKY NA ŠIRÉM MOŘI - MODRÁ ČÁRA NA OBZORU - NÁVRAT K CHRTU Ostrov, nebo pevnina? To byla stále vážná otázka, kterou se zabývali Briant, Gordon a Doniphan, svými povahami 59 a inteligencí skuteční vůdcové tohoto malého světa. Zatímco ti nejmladší se upnuli na přítomnost, oni myslili na budoucnost a často o ní rokovali. Ať je tato země ostrovem, nebo pevninou, neleží zřejmě v tropickém pásmu. Prozrazovala to její vegetace - duby, buky, břízy, krušiny, borovice a různé druhy myrtovitých a lomikamenovitých rostlin, prostě stromy a keře, jaké ve střední části Tichého oceánu nerostou. Dokonce se zdálo, že tato země leží jižněji než Nový Zéland, to je blíž k jižnímu pólu. Chlapci se tedy museli obávat, že tu budou zimy velmi kruté. Už teď pokrývala půdu v lese vrstva spadaného listí. Jen smrky a borovice si uchovávaly zelené větve, jejichž jehličí se nevyměňuje najednou, nýbrž postupně. "Právě proto pokládám za rozumné neusazovat se v této části pobřeží natrvalo," řekl Gordon druhého dne poté, co se Chrt změnil v nepohyblivé obydlí. "To je i můj názor," odpověděl Doniphan. "Zdržíme-li se tu do zimy, bude pozdě na cestu k nějakému obydlenému místu, zvlášť kdyby nás čekalo několik set kilometrů cesty!" "Jen trpělivost!" řekl Briant.
"Vždyť nemáme ani polovinu března. "No, pěkné počasí může vydržet až do konce dubna," pokračoval Doniphan. "A za šest týdnů se ujde pořádný kus cesty!" 60 "Když nějaká cesta je," namítl Briant. "A proč by nebyla?" "Snad je," odpověděl Briant. "Ale existuje-li, víme, kam vede?" "Vím jen jedno," řekl Doniphan, "totiž že by bylo směšné neodejít ze škuneru před příchodem mrazů a dešťů, a proto nesmíme hned vidět na každém kroku překážky!" "Je lepší, když je vidíme," namítl Briant, "než když se pustíme jako blázni nazdařbůh přes kraj, který neznáme!" "To je náramně snadně, nadávat bláznů těm, kdo s tebou nesouhlasí," řekl ostře Doniphan. Doniphanova slova by byla možná vyvolala podrážděnou odpověď jeho kamaráda a byla by změnila hovor v hádku, kdyby byl nezakročil Gordon. "Nemá cenu se hádat," řekl. "Chceme-li se z toho dostat, musíme se napřed dohodnout. Doniphan má pravdu, říkáli, že jestliže je nablízku obydlená země, musíme se tam bez meškání dostat. Je to však možné? ptá se Briant. A ptá se plným právem." "K čertu, Gordone," zvolal Doniphan, půjdeme-li na sever, na jih nebo na východ, musíme nakonec přijít..." "Ano, jsme-li na pevnině," přerušil ho Briant. "Ale co když jsme na ostrově a když je to ostrov úplně pustý?" 61 "Právě proto musíme zjistit, kde vlastně jsme," pokračoval Gordon. "A neopustit Chrta dříve než zjistíme, je-li na východě moře, nebo není..." "Chrt nás opustí sám!" zvolal Doniphan, stále náchylný lpět paličatě na své myšlence. "Nebude moci vzdorovat zimním bouřím na tomto pobřeží!" "To je pravda," přikývl Gordon. "A přece před odchodem do vnitrozemí musíme bezpodmínečně vědět, kam jdeme." Gordonův důvod byl tak průkazně správný, že se Doniphan musel chtě nechtě podřídit. "Já jsem ochoten vydat se na průzkum," řekl Briant. "Já také," dodal Doniphan. "To bychom chtěli všichni," pravil Gordon. "Nebylo by však opatrné tahat s sebou i ty malé na průzkum, který bude dost možná dlouhý a únavný. Myslím, že dva nebo tři z nás by na to stačili." "Jaká škoda, že tu není nějaký pahorek, z něhož bychom se mohli rozhlédnout po okolí," řekl Briant. "Jsme bohužel na ploché zemi a ani ze širého moře jsem tu nezahlédl žádnou horu, dokonce ani na obzoru ne. Zdá se, že tu není žádná vyvýšenina kromě toho srázu za pobřežím. Za ním jsou asi jen lesy, planiny a rozlehlé močály, kterými protéká říčka, jejíž ústí jsme už prozkoumali." 62 "A přece by bylo užitečné, kdybychom se po tom kraji rozhlédli, dříve než se pokusíme obejít srázy, kde jsme s Briantem marně hledali jeskyni," odpověděl Gordon. "Proč se tedy nevydat na severní konec zálivu?" ptal se Briant. "Zdá se mi, že kdybychom vylezli na mys, který záliv uzavírá, viděli bychom daleko..." "Právě na to myslím," odpověděl Gordon. "Ano, ten mys může být sedmdesát až sto metrů vysoký a musí přečnívat přes pobřežní srázy..." "Já tam půjdu," řekl Briant. "Nač?" ptal se Doniphan. "Co chceš z té výše vidět?" Na konci zálivu se skutečně tyčila skupina skal, jakýsi pahorek spadající srázně do moře a z druhé strany spojený s pobřežní skalní stěnou. Od Chrta k mysu to bylo po pobřežním oblouku nejvýš třináct až patnáct kilometrů, vzdušnou čárou sotva devět. A Gordon se nemohl moc mýlit, odhadoval-li výšku mysu na sto metrů nad mořskou hladinou. Bude však tato výška stačit k širokému rozhledu po kraji?
Nebude výhledu na východ bránit nějaká překážka?
Rozhodně se aspoň pozná, co je za mysem, to je, zda se za ním břeh táhne dál k severu, nebo zda se za ním oceán stáčí. Už proto bude třeba jít na konec zálivu a vystoupit tam na mys. A objeví-li se na východě země, obhlédne ji zrak v okruhu mnoha kilometrů. 63 Proto se chlapci rozhodli, že tento plán provedou. I když ho Doniphan nepokládal za příliš užitečný - snad proto, že jej navrhl Briant, a ne on sám -, mohl přesto přinést dobré výsledky. Zároveň se chlapci zcela správně rozhodli, že Chrta neopustí, dokud nebudou mít jistotu, zda jsou, nebo nejsou na pobřeží pevniny, což by pak mohla být jedině pevnina americká. K výpravě však v nejbližších pěti dnech nedošlo. Nastalo mlhavé počasí s častými jemnými dešti. Vítr sice nejevil sklon k zesílení, ale mlžný opar na obzoru by chystaný průzkum znemožnil. Těchto několik dní však nebylo ztraceno. Chlapci jich využili k různým pracím. Briant se věnoval malým dětem, nad nimiž neustále bděl, jako by se jeho povaha potřebovala projevovat otcovskou náklonností. Staral se neustále o to, aby ti malí měli všechnu péči, jakou okolnosti vůbec dovolovaly. Proto když začala klesat teplota, přinutil je, aby si vzali teplejší šaty, které pro ně upravili z oděvů nalezených v kufrech námořníků. Byla to krejčovská práce, při níž byly v činnosti spíš nůžky než jehla. Moko jako všestranný plavčík uměl i šít a prokázal v této práci velký důmysl. Nedalo se sice tvrdit, že Costar, Dole, Jenkins a Iverson vypadají v širokých kalhotách se zkrácenými nohavicemi a v kazajkách nějak elegantně, ale na tom nezáleželo! Starší chlapci je také nenechali zahálet. Pod Garnettovým nebo Baxterovým vedením chodili nejčastěji sbírat při 64 odlivu lastury nebo lovit v říčce do sítí i na udice. Pro ně to byla zábava a ostatním to přinášelo užitek. A když se tak zabývali oblíbenou prací, nemyslili na situaci, jejíž vážnost by ani nebyli mohli pochopit. Vzpomínka na rodiče je samozřejmě trápila stejně jako jejich kamarády, ale vůbec jim nepřišlo na mysl, že by se s nimi už nikdy neshledali. Gordon a Briant téměř neopouštěli Chrta, jehož údržbu si vzali na starost. Častokrát tam s nimi zůstal i Service a byl jim vždy užitečný. Měl rád Brianta a nikdy se nedružil s chlapci, kteří horovali spíš pro Doniphana. A Briant zas projevoval náklonnost k němu. "To pojde... to půjde!" říkával rád Service. "Ta miloučká vlna nám přenesla Chrta na břeh v pravý čas a ani ho moc nepoškodila. Takové štěstí neměli na svých ostrovech ani Robinson Crusoe, ani Švýcarský robinzon!" A co Jakub? Když přišel bratrovi pomáhat při různých drobných pracích na palubě, sotva odpovídal na Briantovy otázky, a chtěl-li se mu někdo podívat do očí, odvracel hlavu. Brianta Jakubovo chování vážně znepokojovalo. Byl o tři roky starší a měl na bratra vždy marný vliv. Ale od odjezdu škuneru se zdálo, že se Jakub chová jako dítě trápené výčitkami svědomí. Dopustil se snad něčeho vážného? Nějakého činu, s nímž se nechtěl svěřit ani bratrovi? Jeho zarudlé oči už mnohokrát bezpečně prozradily, že právě plakal. 65 Briantovi napadlo, není-li nějak ohroženo Jakubovo zdraví. Jakou péči by mu mohl zajistit, kdyby ten chlapec onemocněl? Tato vážná starost vedla Brianta k tomu, že se bratra vyptával, co mu je. Jakub vždycky odpovídal: "Nic mi není... ne, ne, nic." Nic jiného z něho nedoslal.
V době mezi 11. a 15. březnem se Cross a Webb zabývali lovem ptáků hnízdících ve skalách. Chodili stále spolu a zřejmě se snažili vytvořit zvláštní skupinu. Gordon se na to díval s obavami. Proto při nejbližší příležitosti domlouval jedněm i druhým a pokoušel se je přesvědčit, jak důležitý je společný postup. Na jeho vývody však hlavně Doniphan odpovídal tak chladně, že Gordon pokládal za vhodnější dál nenaléhat. Přesto neztrácel naději, že se mu podaří potlačit už v zárodku rozkol, který by mohl vést k velmi smutným koncům. Je ostatně možné, že příští události navodí sblížení, což jeho rady nedokázaly. Za těchto mlhavých dnů, které zabránily chystané výpravě k severnímu konci zálivu, podnikli chlapci několik úspěšných lovů. Doniphan, jako vášnivý sportovec byl i velmi obratným střelcem. Na svou obratnost byl nesmírně hrdý - snad až příliš - a pohrdal všemi ostatními způsoby lovu, jako jsou pasti, sítě nebo oka, jimž dával zase přednost Wilcox. V situaci, v níž se jeho kamarádi octli, bylo ovšem sporné, zda jim prokáže větší služby Doniphan než Wilcox. Webb střílel dobře, ale Doniphanovi se nevyrovnal. Cross měl rozhodně špatnou mušku a spokojoval se jen obdivem k obratnosti svého bratrance. Musíme se však zmínit i o Fanovi, který 66 se vždy vyznamenával a neváhal vrhnout se i do vln, aby přinesl zvěřinu spadlou až za útesy. Je také pravda, že mezi zastřelenými ptáky bylo mnoho ptáků mořských, s nimiž Moko nemohl nic dělat. Byli to kormoráni, rackové, chaluhy a potápky. Měli však i dost skalních holubů stejně jako divokých hus a kachen s nesmírně chutným masem. Husy byly z rodu bernešek a podle směru, kterým po výstřelu rychle odlétaly, dalo se soudit, že hnízdí někde ve vnitrozemí. Doniphan zastřelil také několik ústřičníků, kteří se živí mlži; nejraději mají přílipky, zaděnky, slávky apod. Chlapci si tedy mohli vybrat. Tato zvěřina však obyčejně vyžadovala zvláštní úpravu, aby ztratila olejnatou příchuť. Mokovi se přes dobrou vůli nepodařilo vždycky zhostit se tohoto úkolu tak, aby byli všichni spokojeni. Ale chlapci si nesměli moc vybírat, jak to často zdůrazňoval prozíravý Gordon, a museli šetřit všemi lodními zásobami kromě sucharů, jichž měli dostatek. Proto také spěchali s výstupem na onen mys. Vždyť měl rozhodnout důležitou otázku ostrova nebo pevniny. Na této otázce opravdu závisela celá budoucnost, a tím i zatímní nebo trvalý pobyt na této zemi. Dne 15. března se zdálo, že se počasí už zlepšilo a že budou moci svůj plán provést. V noci se nebe vyčistilo od hustých mraků, které nakupil nečas posledních dnů. Jasné sluneční paprsky pozlatily hřeben srázu. Chlapci mohli doufat, že východní obzor se při šikmém odpoledním osvětlení dostatečně zjasní. A právě obzor si 67 chtěli prohlédnout. Jestliže se i na oné straně táhne vodní čára, pak je tato země ostrovem a chlapci mohou čekat pomoc jedině od lodi, pokud se v těchto vodách vůbec nějaká objeví. Víme už, že výprava k severu byl Briantův nápad, a on se také rozhodl podniknout ji sám. Jistě by rád souhlasil s Gordonovým doprovodem, ale opustit kamarády, když s nimi nebyl Gordon, by ho bylo příliš znepokojilo. Tak 15. března večer po zjištění, že tlakoměr ukazuje na trvale pěkné počasí, ohlásil Briant Gordonovi, že nazítří za svítání vyrazí. Ujít vzdálenost osmnácti až dvaceti kilometrů - samozřejmě tam i zpět -, to pro silného chlapce, zvyklého na únavu, nebylo nic těžkého. K úspěšnému dokončení výpravy mu jistě stačí den a Gordon si mohl být jist, že se Briant před příchodem noci vrátí. Briant vyrazil brzy ráno, aniž o tom ostatní věděli.
Ozbrojil se jen holí a revolverem pro případ, že by se snad setkal s nějakou šelmou, ačkoli mladí lovci za svých předešlých výprav nenašli dosud žádné podezřelé stopy. Ke svým zbraním přidal Briant přístroj, který mu měl úkol usnadnit, až vystoupí na vrchol mysu. Byl to výborný dalekohled z Chrta se značnou světelností. Do torby u pasu si vložil suchary, kus soleného masa a polní láhev s vodou a trochou brandy, aby měl něco k obědu, popřípadě i k večeři, kdyby ho snad nějaká příhoda zdržela. 68 Briant kráčel rychle nejprve podle pobřeží lemovaného při vnější straně příbojové čáry dlouhým pruhem chaluh, od postupujícího odlivu dosud mokrých. Za hodinu přešel nejzazší místo, kam až se dostal Doniphan se svými kamarády, když si sem vyšli na lov skalních holubů. Tito ptáci se teď Brianta nemuseli bát. Nechtěl se ničím zdržovat, aby se dostal co nejrychleji na mys. Počasí bylo jasné, nebe bez mráčku, a toho musel využít.
Nakupí-li se odpoledne na východě mraky, nebude mít výprava žádný výsledek. Během první hodiny mohl jít Briant dost rychle a zdolat tak polovinu cesty. Nenarazí-li na žádnou překážku, může dojít až k mysu v osm hodin ráno. Ale jak se pobřežní srázy přibližovaly, stával se břeh stále neschůdnějším. Písečný pruh se tak zúžil, že se už přes něj převalovaly příbojové vlny. Místo pružné a pevné země, jaká byla mezi lesem a zálivem poblíž říčky, našel tu teď Briant roztroušená kluzká skaliska s kalužemi vody, pokrytými porézními řasami. Musel je obcházet a dávat přitom pozor na vratké balvany, na nichž nacházela noha jen velmi nedostatečnou oporu. Byla to chůze hodně únavná a znamenala bohužel i dvouhodinové zpoždění. A přece musím dojít k mysu, než začne příliv! říkal si Briant. Tato část pobřeží byla při posledním vzdutí moře zaplavena a příští příliv ji jistě pokryje až k úpatí srázů. Budu-li se musit vrátit nebo vylézt na nějakou skálu, přijdu příliš pozdě! Musím tedy projít stůj co stůj, než bude pobřeží zaplaveno! 69 Odvážný chlapec nedbal na únavu, kterou už začínal pociťovat, a snažil se jít nejkratší cestou vpřed. Na mnohých místech si musel sundat boty a ponožky, aby se přebrodil přes kaluže s vodou, jež mu sahala do půli nohou. Když se zas octl na temenech skal, pouštěl se hned dál, nedbaje nebezpečí pádů, jichž se uvaroval jen díky své síle a obratnosti. Zjistil, že právě v této části zálivu je nejvíc mořských ptáků. Doslova se to tam hemžilo holuby, ústřičníky a kachnami. Na svazích skal lezly dva nebo tři páry tuleňů.
Tito ploutvonožci však nejevili žádnou bázeň a ani se nesnažili utéci do vody. Dalo se z toho soudit, že jsou přesvědčeni o neškodnosti člověka a nebojí se ho, což znamená, že sem za nimi asi už několik let žádný lovec nepřišel. Když tak o tom Briant přemýšlel, vyvodil z přítomnosti tuleňů závěr, že tyto břehy leží jižněji, než si myslel, mnohem jižněji než souostroví Nového Zélandu. Škuner se musel při plavbě přes Tichý oceán podstatně odchýlit k jihovýchodu. A ve svém názoru se ještě utvrdil, když po příchodu k úpatí skalnatého výběžku spatřil hejno tučňáků, kteří navštěvují antarktické vody. Kolébali se tam v celých stovkách a třepali nemotorně křidélky, která jim neslouží k létání, ale k plavání. S jejich hořkým a olejnatým masem se však nedá nic dělat. Bylo deset hodin dopoledne. Tolik času potřeboval Briant ke zdolání posledních kilometrů. Unaven a 70 vyhladovělý pokládal za rozumně odpočinout si před výstupem na mys, jehož hřeben se zvedal na sto metrů nad mořskou hladinu. Briant si sedl na skálu mimo dosah přílivu, který už překročil pásmo útesů. Za hodinu by už přes útesy nebo při úpatí srázu neprošel bez nebezpečí, že bude přílivem zasažen. To ho však nyní neznepokojovalo. Až odpolední odliv odvede zas vodu do moře, najde zde opět volný průchod. Pořádný kus masa a několik doušků z polní láhve mu stačilo k ukojení hladu i k uhašení žízně, a také jeho nohy si během zastávky odpočinuly. Přitom Briant uvažoval.
Sám a daleko od kamarádů posuzoval chladně celou situaci a rozhodl se dovést až do konce dílo společné záchrany, při němž na sebe vezme největší část práce. Myslel přitom na chování Doniphana i několika dalších chlapců, protože v něm viděl možnou příčinu neblahého rozkolu. Byl však rozhodnut postavit se tvrdě proti všem činům, které by jeho kamarádům škodily. Pak si vzpomněl na svého bratra Jakuba, jehož duševní stav mu dělal vážné starosti. Zdálo se mu. že ten chlapec skrývá nějakou vinu, které se dopustil patrně ještě před odplutím, a umínil si naléhat na Jakuba tak dlouho, až ho přinutí k doznání. Briant si prodloužil zastávku na celou hodinu, aby se plně zotavil. Pak sebral svou brašnu, přehodil si ji přes rameno a počal šplhat do prvních skal. 71 Mys se táhl na konci zálivu a končil ostrým cípem velmi podivného geologického složení. Byla to krystalická hornina vulkanického původu, tedy vzniklá působením sopečných sil. Vrchol však nebyl spojen se skalní stěnou, jak se zdálky zdálo. Také se od ní svým složením podstatně lišil, protože se skládal ze žuly, a nikoli z vápencových vrstev podobných vrstvám na březích lamanšského průlivu. To vše mohl Briant zjistit a všiml si také, že mezi mysem a skalním srázem je úzký průliv. Za ním se pobřeží táhlo do nedozírna k severu. Protože vrchol mysu vyčníval nad okolí výšiny o třicet metrů, byl z něho jistě výhled daleko do vnitrozemí. A to bylo důležité.
Výstup byl dost obtížný. Briant musel šplhat ze skály na skálu, někdy tak vysokou, že se jen stěží dostal na její horní okraj. Ale protože patřil mezi děti, které možno nazvat rozenými horolezci, a poněvadž už od dětství projevoval výraznou zálibu ve šplhaní po skalách, a tím získal odvahu, mrštnost a neobyčejnou hbitost, dostal se nakonec na vrchol; několikrát se však předtím jen s námahou uvaroval pádu, který mohl být i smrtelný. Nejdříve se s dalekohledem u oka rozhlédl východním směrem. Kam až dohlédl, všude plochý kraj. H1avní vyvýšeninou byl jen pobřežní sráz, jehož plošina se skláněla volně do vnitrozemí. Za ním bylo ještě několik pahrbků, ale to celkový vzhled kraje nijak nenarušovalo. Tímto směrem se táhly zelené lesy, skrývající pod svými korunami říčky, které jistě tekly k pobřeží. Až k obzoru 72 to byla plochá pláň, jejíž délka se dala odhadnout asi na dvacet kilometrů. Nezdálo se, že by byla na konci ohraničena mořem. Aby chlapci zjistili, je-li tato země pevninou, nebo ostrovem, budou muset uspořádat větší výpravu dále na východ. Ani na severu nezahlédl Briant konec pobřeží, které se tu táhlo v přímé linii na vzdálenost třinácti až patnácti kilometrů. Za ním byl další, velmi protáhlý mys, který se stáčel k dlouhému písečnému pobřeží, připomínajícímu rozlehlou poušť. Na jihu za druhým mysem, vybíhajícím na konci zálivu, se břeh stáčel od severovýchodu k jihozápadu a ohraničoval rozlehlé bažiny, ostře se lišící od pustých břehů severních. Briant posouval pozorně objektiv dalekohledu po všech částech širokého obzoru. Byl na ostrově, nebo na pevnině? To nemohl říci. Jestliže to však je ostrov, má určitě velkou rozlohu. To jediné mohl potvrdit.
Pak se obrátil k západu. Tam jiskřilo moře v šikmých paprscích slunce sklánějícího se už k obzoru. Briant náhle zdvihl prudce k očím a zamířil jej na nejvzdálenější část širého moře. "Lodi!" zvolal. "Plující lodi!" Na konci jiskřivých vod se opravdu objevily tři tmavé body ve vzdálenosti ne větší než třicet kilometrů. Brianta 73 to nesmírně vzrušilo. Nestal se jen hříčkou šálení smyslů? Vidí opravdu tři lodi?
Skutečně, ty tři body vypadaly jako lodi, jejichž trupy není ještě vidět. Stěžně dosud nerozeznával a ani žádný kouř nenaznačoval, že to jsou plující parníky. Briantovi napadlo, že jsou-li to lodi, jsou příliš daleko, aby mohly zahlédnout jeho znamení. Ale protože jeho kamarádi velmi pravděpodobně lodi nespatřili, měl by se raději co nejrychleji vrátit k Chrtu a zapálit na pobřeží velký oheň. A pak... po západu slunce... Zatímco takto uvažoval, nepřestával ony tři body pozorovat. Ale jak byl zklamán zjištěním, že se nepohybují! Znovu na ně zamířil dalekohled a několik minut je držel v zorném poli. Brzy poznal, že ony tři body jsou jen tři ostrůvky na západ od pobřeží. Škuner musel podle nich proplout, když ho bouře hnala na břeh. Ostrůvky však zůstaly v mlze neviditelné. To bylo hrozné rozčarování.
Byly dvě hodiny. Moře počalo ustupovat a obnažilo pás útesů pod skalním srázem. Briant usoudil, že je čas k návratu na Chrtaa připravil se k sestupu na úpatí pahorku. Chtěl se jen ještě jednou rozhlédnout po východním obzoru. Možná že pod šikmějšími slunečními paprsky zahlédne ještě jiný kus kraje, který až dosud neviděl. 74 Poslední pozorování tímto směrem prováděl nesmírně pečlivě a této péče nijak nelitoval. Nejdále kam oko dohlédlo, až za posledním pásem zeleně, zahlédl opravdu zcela zřetelnou modravou čáru táhnoucí se od severu k jihu v délce mnoha kilometrů. Oba její konce se ztrácely za nejasnou hradbou lesa.
"Co je to?" řekl si Briant.
Podíval se tam ještě pozorněji.
"Moře. Ano... je to moře." A dalekohled mu vypadl z rukou.
Nemohl už pochybovat, že na východě se rozkládá moře.
Chrt tedy neztroskotal u pevniny, ale u ostrova ztraceného v široširém Tichém oceánu, u ostrova, z něhož se nebudou moci nikdy dostat! A tu se chlapcovou myslí jako rychlé vidění přehnala všechna možná nebezpečí. Srdce se mu sevřelo tak prudce, že ani necítil jeho tep. Když se však tomuto bezděčnému ochabnutí vzepřel, pochopil, že se nesmí dát ničím zkrušit, byť byla budoucnost sebehorší! Po čtvrthodině sestoupil Briant na pobřeží a vydal se zpět cestou, po níž šel už ráno. Před pátou hodinou došel k Chrtu, kde už všichni netrpělivě čekali na jeho návrat.
