Kapitola 2
V PŘÍBOJI - BRIANT A DONIPHAN - POZOROVÁNÍ
PObŘEŽÍ - PŘÍPRAVY K ZÁCHRANĚ - HÁDKA O
ČLUN - Z VRCHOLU PŘEDNÍHO STĚŽNĚ -
ODVÁŽNÝ BRIANTŮV POKUS - ÚČINEK
NÁHLÉHO PŘÍVALU MOŘE
Vzduch zbavený mlžné clony dovoloval teď výhled v
širokém okruhu kolem škuneru. Mraky se hnaly se stále
stejnou rychlostí; bouře dosud neztratila nic ze své
prudkosti. A přece se zdálo, že bičuje tyto neznámé
končiny Tichého oceánu už posledními silami.
Děti v To aspoň musely doufat, protože situace byla
stejně nebezpečná jako v noci, kdy se Chrt rval s bouří na
17
širém moři. Tiskly se teď k sobě, přesvědčeny o své
zkáze pokaždé, když se přes pažení převalila vlna a
pokryla je pěnou. Nárazy vod byly tím prudší, že škuner
před nimi nemohl ustoupit. Ačkoli se při každém nárazu
zachvíval až ke kýlním trámům, zdálo se, že se obložení
neprorazilo, ani když se loď přehoupla přes skaliska, ani
ve chvíli, kdy se doslova vklínila mezi vrcholky skal.
Briant a Gordon sestoupili do kajut a zjistili, že voda do
podpalubí dosud nevniká.
Uklidnili, jak nejlépe mohli, malé kamarády - především
ty nejmenší.
"Nebojte se," opakoval stále Briant. "Jachta je pevná! Břeh není daleko! Počkejme a pak se pokusíme
dosáhnout pobřeží." "A proč máme čekat?" ptal se Doniphan.
"Ano, proč?" dodal jiný, asi dvanáctiletý chlapec jménem
Wilcox.
"Doniphan má pravdu. Proč čekat?" "Protože moře je ještě pořád příliš rozbouřené a rozbilo by nás o skály," odpověděl Briant. "A co když se jachta rozpadne?" zvolal třetí chlapec,
Webb, stejně starý jako Wilcox.
"Myslím, že toho se bát nemusíme," namítl Briant, "aspoň za odlivu. Až moře zase stoupne a pokud nám to
moře dovolí, pokusíme se o záchranu." 18
Briant měl pravdu. Ačkoli dmutí moře v Tichém oceánu
je poměrně málo výrazné, může být rozdíl hladin za
přílivu a za odlivu dost velký. Bude tedy lepší několik
hodin počkat, zvlášť utiší-li se trochu vítr. Možná že
odliv nechá část příbojové mělčiny na suchu. Pak bude
snadnější opustit škuner a přejít oněch pět set metrů,
které dělí loď od pobřeží.
Byl to sice návrh velice rozumný, ale nezdálo se, že
Doniphan a dva nebo tři jiní chlapci jsou ochotni s ním
souhlasit. Shromáždili se na přídi a tiše tam rokovali.
Bylo už zřejmé, že Doniphan, Wilcox, Webb a další
chlapec, jménem Cross, nemají chuť se s Briantem
dohodnout. Jestliže byli za dlouhé plavby Chrta ochotni
ho poslouchat, bylo to, jak už víme, proto, že se Briant v
mořeplavbě trochu vyznal. Ale přitom si stále mysleli, že
jakmile se dostanou na zem, ponechají si zas volnost
jednání. Tak uvažoval především Doniphan, který se
výchovou a inteligencí pokládal za lepšího než Briant i
než všichni ostatní jeho kamarádi. Doniphanova žárlivost
na Brianta byla vlastně velmi starého data, a už proto, že
Briant byl Francouz, nehodlali mladí Angličané snášet
jeho nadvládu.
Byly obavy, aby tento vztah nezvýšil vážnost situace už
tak dost obtížné.
Teď pozorovali Doniphan, Wilcox, Cross a Webb
pěnový pokryv moře, plný vírů a brázděný proudy velmi
nebezpečnými pro plavbu. Ani nejobratnější plavec by
byl nemohl vzdorovat příboji ustupujícího moře,
vrhaného větrem zpět. Návrh počkat ještě několik hodin
19
byl skutečně rozumný. I Doniphan a jeho druhové to
museli uznat a vrátit se nakonec na záď, kde stáli
nejmladší chlapci.
Briant tam řekl Gordonovi a několika chlapcům kolem
něho:
"Musíme zůstat stůj co stůj pohromadě! Jakmile se
rozdělíme, jsme ztraceni!" "Nesnaž se nám dávat zákony!" zvolal Doniphan, když to
zaslechl.
"Nesnažím se o nic," odpověděl Briant. "Chci jen, abychom pro záchranu všech postupovali společně." "Briant má pravdu," dodal Gordon, chladnokrevný a vážný chlapec, který nemluvil nikdy bez rozmýšlení.
"Ano! Ano!" zvolali dva nebo tři malí chlapci, které
obdiv táhl k Briantovi.
Doniphan neodpověděl, ale zůstal se svými kamarády
stranou a čekal na dobu vhodnou k záchraně.
Co to vlastně bylo za zem? Snad část některého z ostrovů
v Tichém oceánu, nebo pevnina? Tuto otázku nebylo
možno rozhodnout, protože Chrtbyl příliš blízko břehu,
než aby chlapci mohli pobřeží obhlédnout v dostatečné
šíři. Vydutá čára břehu tvořila široký záliv zakončený
dvěma skalnatými výběžky. Jeden z nich, dost vysoký,
vybíhal do moře na severu, druhý, hodně rozeklaný, na
20
jihu. Ale stáčí se za oběma mysy moře tak, že vytváří
obrys ostrova? Briant se marně pokoušel zjistit to
palubním dalekohledem.
Kdyby to byl ostrov, jak se dětem podaří jej opustit?
Opravit škuner nebude možné; a příliv ho stejně odnese
na skaliska a rozbije. A je-li ostrov neobydlený -
takových je v Tichém oceánu dost -, jak zde uhájí život
děti odkázané jen na sebe, když mají pouze to, co
zachránili z lodních zásob?
Je-li to však pevnina, bude naděje na záchranu mnohem
větší, protože by to mohla být jen Jižní Amerika. A na
chilském nebo bolivijském pobřeží by ,jistě našli pomoc,
když ne hned, určitě za několik dní po přistání. Ale je
pravda, že na pobřeží v blízkosti pamp by jim zase
hrozilo nebezpečí nepříjemných setkání. Teď ovšem
museli chlapci pomýšlet jenom na to, jak se dostat na
břeh.
Vyjasnilo se natolik, že už bylo vidět všechny
podrobnosti. Chlapci zřetelně rozeznávali čelo pobřeží,
za ním rámec strmých srázů a při jejich úpatí velké
skupiny stromů. Briant si dokonce všiml na pobřeží
vpravo jakési říčky.
I když břeh nepůsobil nijak lákavě, lesnatý porost svědčil
o jisté úrodnosti, připomínající úrodnost mírného pásma.
A za pobřežními srázy v závětří od moře má jistě
rostlinstvo vhodnější půdu a rozrůstá se mnohem bujněji.
21
Nezdálo se však, že je tato část pobřeží obydlená. Nestály
tam ani domy, ani chatrče, ba ani u ústí řeky ne. Jsou-li
zde nějací domorodci, dávají jistě přednost pobytu ve
vnitrozemí, kde jsou měně vystaveni prudkým nárazům
západních větrů.
"Nevidím nikde žádný kouř," řekl Briant odkládaje dalekohled.
"A na moři není žádný člun." dodal Moko.
"Jak by tu mohl být, když tady není žádný přístav?" divil
se Doniphan.
"Přístav není podmínkou," řekl Gordon. "Rybářské bárky mohou přistávat i v ústí řeky. Možná taky, že je bouře
zahnala do vnitrozemí." Gordonova připomínka byla správná. Ať už z těch nebo
oněch důvodů, žádný člun tam nebyl a pobřeží vyhlíželo
opravdu pustě. Bude vůbec obyvatelné, budou-li se tam
muset trosečníci na několik týdnů usadil? To je teď
zajímalo především.
Moře zatím zvolna ustupovalo. Je ovšem pravda, že
velmi pomalu, protože se vítr ze širého moře hnal proti
odlivu, ač se zdálo, že trochu slábne a stáčí se k
severozápadu. Bylo třeba připravit se na chvíli, kdy
mělčiny mezi skalisky umožní přechod.
Bylo skoro sedm hodin. Všichni chlapci se zabývali
vynášením nejpotřebnějších věcí na palubu. Počítali, že
22
odnesou i další předměty, přižene-li je bouře až ke břehu.
Velcí i malí přiložili ruce k dílu. Na palubě už bylo
značné množství konzerv, sucharů i nasoleného a
uzeného masa. Chlapci dělali balíky určené pro nejstarší
z nich, kteří to vše musí dopravit na břeh.
Aby však mohli přejít, musí se pásmo útesů octnout zcela
na suchu.
Stane se tak za nízkého moře a dokáže odliv
obnažit skaliska až k pobřeží?
Briant a Gordon pozorovali pečlivě moře. Se změnou
směru větru se znatelně utišil i oceán a hukot příboje
počínal slábnout. Kolem vyčnívajících skal už začínala
hladina klesat. I škuner pociťoval účinky tohoto poklesu
a lehal si víc na levý bok. Chlapci se dokonce báli, aby se
sklon lodi nezvětšil tak, že by si škuner lehl úplně. Měl
totiž útlý trup, zdvižené boky a vysoký kýl jako všechny
rychlé jachty. Kdyby voda zaplavila palubu před
odchodem dětí, stala by se situace nesmírně vážnou.
Jak teď chlapci litovali, že lodní čluny odnesla bouře! Do
těchto plavidel by se vešli všichni a Briant s kamarády by
se byl už teď mohl přepravit na břeh. Jak snadno by také
zajistili spojení břehu se škunerem a převezli všechny
užitečné předměty, které museli nechat zatím na palubě!
Rozpadne-li se příští noci Chrtna kusy, co pak bude s
troskami, přenese-li je příboj přes skály? Budou jich
moci použít? Nebudou pak zbytky zásob docela zničeny?
Nezůstanou malí trosečníci odkázáni na produkty této
země?
23
Bylo opravdu mrzuté, že neměli čluny a nemohli se
pokusit o záchranu.
Náhle se na přídi zdvihl křik. Baxter tam právě objevil
něco velmi důležitého.
Jola škuneru. pokládaná za ztracenou spolu s čluny,
zachytila se za podstavec čelního stěžně. Je pravda, že
jola unesla jen pět až šest osob, ale protože nebyla
poškozená - což chlapci zjistili, jakmile ji vytáhli na
palubu -, budou jí moci použít, jestliže jim moře
neumožní dostat se přes skaliska suchou nohou.
Teď museli čekat na nejnižší bod odlivu, ale právě z toho
vzešla nová hádka mezi Briantem a Doniphanem.
Doniphan, Wilcox, Cross a Webb se totiž člunu zmocnili
a chystali se jej spustit na moře, když k ním přišel Briant.
"Co chcete dělat?" zeptal se jich.
"To, co je třeba," odpověděl Wilcox. "Chcete do člunu nasednout?" "Ano," potvrdil Doniphan. "A ty nám v tom nezabráníš." "Zabráním vám v tom já i všichni ostatní, které chcete opustit!" prohlásil Briant.
24
"Opustit? Co si myslíš?" odpověděl Doniphan povýšeně.
"Nechci nikoho opustit, rozumíš? Jakmile se dostaneme
na břeh, jeden z nás se sem s člunem vrátí." "A nebude-li se moci vrátit?" zvolal Briant, stěží se
ovládaje. "Co když se člun o skaliska rozbije?" "Nasedejme! Nasedejme!" odpověděl Webb a odstrčil
Brianta.
Pak s Wilcoxovou a s Crossovou pomocí nadzdvihl člun,
aby jej spustil na moře.
Briant chytil člun za jeden konec.
"Nenasednete!" řekl
"To uvidíme," odpověděl Doniphan. "Nenasednete!" opakoval Briant, rozhodnut zabránit
tomu v zájmu všech. "Jola musí zůstat na palubě pro nejmenší, aby se dostali na břeh, zůstane-li tu i při odlivu
příliš mnoho vody." "Nech nás být!" vykřikl Doniphan v záchvatu vzteku.
"Opakuji ti, Briante, že nám nezabráníš v tom, co chceme udělat!" "A já opakuji," řekl Briant, "že ti v tom zabráním, Doniphane!" 25
Oba chlapci byli připraveni vrhnout se na sebe. V hádce
byli Wilcox, Webb a Cross přirozeně na straně
Doniphanově, kdežto Baxter, Service a Garnett se
postavili vedle Brianta. Mohla z toho vzniknout vážná
rvačka, kdyby byl nezakročil Gordon.
Gordon byl nejstarší a také se nejlépe ovládal. Pochopil,
že hádka by mohla mít politováníhodné následky, a byl
natolik rozumný, že se postavil na Briantovu stranu.
"Ticho! Ticho!" zvolal. "Měj strpení, Doniphane! Vidíš
přece, že moře je ještě rozbouřené a že bychom mohli o
člun přijít." "Já však nestrpím," prohlásil Doniphan, "aby nám Briant něco nařizoval, jak si to v poslední době zvykl." "Ne! Ne!" doplnili ho Cross a Webb.
"Nechci nikomu nic nařizovat," odpověděl Briant. "Ale sám si nedám nikým poroučet, když jde o záchranu nás
všech!" "Máme o všechny stejnou starost jako ty," namítl Doniphan.
"A teď, když jsme na zemi..." "Naneštěstí tam ještě nejsme," pokračoval Gordon. "Doniphane, nebuď paličatý a počkej na vhodnou chvíli, kdy budeme moci joly použít!" Gordon zakročil velmi správně a včas jako
zprostředkovatel mezi Briantem a Doniphanem, což
26
musel udělat už mnohokrát, a oba jeho kamarádi se
podřídili.
Moře kleslo o dalších šedesát centimetrů. Objeví se mezi
skalami průliv? To musí chlapci zjistit.
Briantovi napadlo, že utváření skal pozná nejlépe ze
stěžně, a proto zamířil na příď jachty, zachytil se
výztužných lan na pravém boku a vyšplhal se do ráhnoví.
Za pásmem skalisek spatřil průliv, jehož směr vytyčovaly
po obou stranách vyčnívající kameny; těmi se bude musit
člun při plavbě k pobřeží řídit. Ale teď bylo mezi
skalisky ještě příliš mnoho vírů a vln, než aby se tam
mohli s úspěchem odvážit. Vlny by člun jistě vrhly na
některé skalisko a okamžitě by ho rozbily. Bude lépe
počkat, až hladina klesne a uvolní se splavný· průliv.
Briant se na vrcholu stěžně obkročmo posadil a počal
pozorněji zkoumat pobřeží.Prohlédl si dalekohledem celý
břeh až k úpatí strmých srázů. Pobřeží bylo mezi oběma
výběžky, vzdálenými od sebe čtrnáct až šestnáct
kilometrů, zcela pusté.
Asi po půlhodinovém pozorování sestoupil Briant na
palubu, aby kamarádům řekl, co viděl. Doniphan,
Wilcox, Cross a Webb mlčky předstírali, že mu
naslouchají, ale Gordon se zeptal:
"Chrtuvízl asi v šest hodin ráno, že?" "Ano," potvrdil Briant. 27
"A za jak dlouho vyvrcholí odliv?" "Myslím, že za pět hodin... Ne, Moko?" "Ano, za pět až šest hodin," odpověděl plavčík. "Pak tedy v jedenáct hodin nastane nejpříznivější doba k tomu, abychom se pokusili dosáhnout břehu," pokračoval Gordon.
"Tak jsem to počítal i já," přisvědčil Briant. "Nuže," uzavřel Gordon, "připravme se na to a najezme se trochu! Budeme-li muset jít vodou, bude lepší, když to
bude až za několik hodin po jídle." Opatrný chlapec radil samozřejmě dobře. Všichni se
hned pustili do snídaně z konzerv a ze sucharů. Briant si
vzal na starost především ty nejmenší. Jenkins, Iverson,
Dole a Costar se s bezstarostností v jejich věku zcela
pochopitelnou počali uklidňovat a byli by snad jedli
pořád, protože už čtyřiadvacet hodin neměli nic v ústech.
Ale vše šlo hladce a nakonec pár kapek brandy s vodou
poskytlo všem osvěžující nápoj.
Po jídle se Briant vrátil na příď škuneru, opřel se o pažení
a pozoroval skaliska.
Jak pomalu to moře ustupovalo! Ale bylo znát, že hladina
klesá, protože sklon jachty se zvětšoval. Moko olovnicí
zjistil, že na mělčině je ještě čtrnáct metrů vody. Mohli
doufat, že odliv umožní přechod suchou nohou?
28
Moko v to nevěřil a pokládal za svou povinnost říci to
tiše Briantovi, aby ostatní nevyděsil.
Briant se šel poradit s Gordonem. Oba chápali, že i když
se vítr stočil k severu, brání odlivu víc než za klidného
počasí.
"Co budeme dělat?" ptal se Gordon.
"Nevím, nevím," odpověděl Briant. "Je to smůla, že to nevíme... že jsme vlastně děti, ač bychom potřebovali být
už muži." "Nezbytnost nás všemu naučí," namítl Gordon. "Nezoufejme, Briante, a jednejme opatrně." "Ano, jednejme, Gordone! Jestli neopustíme Chrta před
novým přílivem a budeme tu muset strávit další noc,
jsme ztraceni." "To je docela jisté, protože se jachta rozpadne. Musíme ji
proto stůj co stůj opustit." "Ano, stůj co stůj, Gordone." "Neměli bychom se pokusit postavit si nějaký vor, nějakou převozní pramici?" "Také jsem na to myslel," odpověděl Briant. "Naneštěstí všechna prkna odnesla v noci z paluby bouře. A vytrhat
palubu? Na to nemáme čas. Zbývá jen jola, ale té při
rozbouřeném moři použít nemůžeme. Mohli bychom se
29
jedině pokusit natáhnout přes skaliska lano a druhým
koncem je uvázat pevně ke skále. Pak se nám snad podaří
dostat se ručkováním na břeh..." "A kdo tam lano dopraví?" ptal se Gordon.
"Já," řekl Briant. "A já ti pomohu," dodal Gordon. "Ne, půjdu sám," namítl Briant. "Použiješ člunu?" "Tím bych ho vystavil velkému nebezpečí, Gordone. Musíme si jej uchovat jako poslední možnost." Před provedením odvážného pokusu chtěl však Briant
učinit opatření pro každý případ.
Na palubě bylo několik záchranných pásů. Briant přinutil
nejmenší chlapce, aby si je ihned navlékli. Budou-li
musit jachtu opustit a bude-li tu příliš velká hloubka, aby
mohli přejít, pásy udrží malé děti nad hladinou a starší
chlapci se pokusí postrkovat je k pobřeží, přičemž se
budou zachycovat lana.
Bylo čtvrt na jedenáct. Za pětačtyřicet minut dosáhne
odliv nejnižšího bodu. Pod bokem Chrtabylo už jen sto
dvacet až sto padesát centimetrů vody. Zdálo se však, že
se už moře nedostane ani o palec dál. Ovšem na padesát
metrů k pobřeží dno opravdu znatelně vystoupilo. Bylo to
30
zřejmé podle tmavší barvy vody a podle četných kamenů
vystupujících u pobřeží. Obtížné bude překonat hloubku
před jachtou. Podaří-li se však Briantovi natáhnout přes
ni lano, uvázat je pevně za skálu a z paluby je napnout
rumpálem, dostanou se snad chlapci na místa, kde už
budou stačit. Nadto mohou po lanu spouštět i balíky s
potřebnými věcmi a dopravit je bez poškození na břeh.
Přes značné nebezpečí tohoto pokusu nechtěl se dát
Briant nikým zastoupit a počal se k němu připravovat.
Na palubě bylo mnoho lan dlouhých až třicet metrů,
kterých se používá jako lan vlečných. Briant si z nich
vybral lano střední síly, podle jeho mínění nejvhodnější,
a ovázal si je koncem k pasu, když se byl předtím svlékl.
"Pojďte sem rozvíjet lano!" volal Gordon na ostatní.
"Pojďte na příď!" Doniphan, Wilcox, Gross a Webb nemohli odmítnout
pomoc při pokusu jehož důležitost plně chápali. A tak
přes svůj odmítavý postoj se připravili k rozvíjení lana,
které museli vodou změkčit, aby šetřili Briantovými
silami.
Ve chvíli, kdy se Briant chystal spustit do moře, přiběhl k
němu jeho bratr a volal:
"Briante! Briante!" "Neboj se, Jakube! Neboj se o mne!" uklidňoval ho
Briant.
31
Za okamžik už byl ve vodě a rychle plaval, zatímco se
lano za ním odvíjelo.
I za klidného moře by to byl pokus nesnadný, protože
příboj bil zuřivě do dlouhé řady skal. Proudy a
protiproudy nedovolovaly odvážnému chlapci udržovat
přímý směr, a když ho strhly, vyprošťoval se z nich jen s
největší námahou.
Přesto se Briant pomalu blížil ke břehu, zatímco
kamarádi za ním rozvíjeli lano. Bylo však vidět, že už je
u konce svých sil, ačkoli doplaval jen na patnáct metrů
od škuneru. Před ním se točil velký vír vzniklý srážkou
dvou protisměrných vln. Dokáže-li Briant vír obeplout,
dosáhne snad svého cíle, protože dál už bylo moře
klidnější. Pokusil se zabočit prudce doleva. Ale jeho
snaha byla marná. Ani velmi zdatný plavec v plné síle by
to byl nedokázal. Kroužící voda Brianta strhla a táhla ho
neodolatelnou silou do středu nebezpečného víru.
"Pomoc! Táhněte! Táhněte!" stačil ještě vykřiknout, než
zmizel pod vodou.
Na palubě jachty zavládlo všeobecné zděšení.
"Táhnout!" zvolal Gordon chladnokrevně.
Všichni kamarádi počali lano spěšně přitahovat, aby
dostali Brianta na palubu, dříve než se ve vodě zadusí.
V necelé minutě ho vytáhli v bezvědomí nahoru, kde se
však v bratrově náručí brzy vzpamatoval.
32
Pokus natáhnout lano přes mělčinu u skalisek se nezdařil.
A nikdo jej nemohl s nadějí na úspěch opakovat.
Nešťastné děti musely teď čekat... Na co? Na pomoc?
Ale odkud a od koho by mohla přijít?
Bylo po poledni. Počal se už projevovat příliv a příboj
vzrůstal. A vzhledem k novému měsíci bude příliv
silnější než včera. Jestli se k tomu ještě stočí vítr od
moře, může se škuner octnout v nebezpečí, že se ze
svého skalního lůžka vytrhne. A narazí-li znovu, rozbije
se na čáře skalisek. Takový konec ztroskotání by nikdo
nepřežil! A nedalo se nic dělat!
Na zádi stáli v kruhu velkých chlapců malí a dívali se na
stoupající moře, v němž jeden po druhém mizely
vrcholky skal.
Naneštěstí se vítr stočil zase na západ jako
minulé noci a bičoval naplno zemi. Z hlubší vody se
valily větší vlny a pokrývaly Chrta vodní tříští.
Zanedlouho ho už napadnou samy. Kdo pomůže zoufale
křičícím malým trosečníkům?
Krátce před druhou hodinou příliv jachtu narovnal, takže
se už nenakláněla na levý bok. Ale kymácela se, až příď
bušila do dna, zatímco záď byla ještě vklíněna do skal.
Kýl teď narážel nepřetržitě a Chrt se houpal ze strany na
stranu.
Děti se musely držet jedno druhého, aby nespadly
přes palubu.
Najednou se tři sta metrů za lodí zvedla pěnivá hora.
Byla to vlna náhlé zátopy nebo mořského přívalu, vysoká
přes sedm metrů. Přiřítila se s prudkostí bouře, pokryla
33
celou mělčinu u skalisek, zvedla Chrtaa přenesla jej přes
úskalí, takže se jich loď vůbec nedotkla.
V necelé minutě byl Chrtvířící vodou zanesen až na střed
pobřeží a spočinul na písečném pruhu dvě stě kroků před
prvními stromy lesa pod pobřežními srázy. Tam zůstal
nehybně ležet, tentokrát na pevné zemi, zatímco voda
ustupovala zpět a nechávala pobřeží na suchu.
